Černá Hora 2011

Každá nová cesta je jako nepopsaný list – čeká na první krok, na první slovo nebo větu. A také na šťastný konec, protože ty jsou také velice potřeba. Jsem sice už zpátky doma, ale prostřednictvím následujícího textu si projdu letošní letní cestu znovu, abych pokud možno nic nezapomněl (paměť bývá nespolehlivý a někdy i prolhaný rádce) a aby i někdo další věděl, co teď vím já. Nechci a nebudu psát turistického průvodce, bedekrů je už dávno dost a dost a já nechci opisovat; rád bych, aby vznikla jakási cestovní dojmologie – pro mě i pro jiné. Ale hlavně pro mě, co si budeme povídat…

Letos bylo všechno jinak: loňské Rusko jsem dlouze plánoval a nakupoval různé cestovní potřeby, zatímco letos stačil týden a jediné, co jsem musel urgentně pořídit, byly nové plavky. Zatímco loni jsem se chystal na táboření v ruské tajze a na ostrovech v Bílém moři, tři týdny jedl z ešusu a myl se v jezerech, letošní cesta byla jednoduchá a mnohem civilizovanější: hotel, pokoj s koupelnou, jídlo v restauraci a tak dále… Tím ovšem odlišnosti nekončí, spíše začínají: zatímco loni byl mým průvodcem mužik, opilec, kterého jsem si soukromě překřtil na Ivana (jak taky jinak?!), s přístupem vy jste tady kvůli mně a já můžu všechno, letos to byla paní Marie (jméno tentokrát netřeba měnit), která tam byla jen a pouze kvůli nám, což byla příjemná změna; loni jsem si psal cestovní deník (míst a dnů bylo mnoho), letos se spoléhám jen na paměť a fotografie, neboť těch několik dnů i míst snad zvládnu i bez psaného slova. Porovnávat zkrátka nelze.

Zde jsem člověkem, praví jedno reklamní heslo – a platí i o letošní cestě, zatímco loni jsem byl spíše pračlověkem; byl to ale vynikající a unikátní zážitek, jakých není moc (nebo žádný). Každá cesta, každé místo (a koneckonců i každá věta nebo země) chtějí své. A mají to dostat. Zkrátka a dobře – byl jsem letos takzvaně u móře, ale nejen u něj a v něm, neboť nejsem rybář, natož ryba. Všeho moc škodí. Chtěl jsem (a potřeboval) vidět i něco jiného – což se podařilo. Tak tedy Černá Hora alias Montenegro…

Loni mohla každá věc, kterou jsem si zapomněl vzít s sebou, znamenat vážné problémy (stejně jako každá přebytečná by mi překážela), letos ale ne, takže jsem balil poněkud lehkomyslně den před odjezdem. Zájezd jsme zakoupili jako last minute, takže na nějaké dlouhé přemýšlení ani nebyl čas (a stejně nebylo co řešit). Co si nevezmu, to si koupím. Co si nekoupím, to nepotřebuji…

Jen jedna věc mi tradičně odjezd kazila: kdykoli kamkoli jedu na více než 1 den, mám s tím problém. Propadám vždy jakési tiché hysterii, a čím více se odjezd blíží, tím méně se mi chce odjet, navíc mívám pocit, že jedu kamsi navždy, že tam nebudu mít co dělat (letos jsem si alespoň už konečně přiznal, že jsem cosi jako latentní workoholik, který neustále musí něco dělat, a představa jakékoli nejasně představitelné doby či činnosti, kdy nevím co a jak, mě přivádí k zoufalství). Takhle je to vždycky. Marně si říkám, že to znám, že to bude dobré a že mě vše okamžikem odjezdu přejde (jako vlastně dosud vždycky) – stejně se podvědomě děsím. Rozum nefunguje, iracionalita vítězí. Také mi program typu „někam jedu, tam budu a uvidím“ vždycky připomene letní (a tehdy ještě pochopitelně pionýrský) tábor, kam jsem nikdy nechtěl jet, leč jakožto nezvedené dítko školou povinné jsem musel, aby ode mě rodiče měli aspoň někdy pokoj. Táborů jsem přetrpěl několik, dokonce i jednu odborářskou rekreaci v Rožnově pod Radhoštěm, která až příliš připomínala budovatelské komedie s revizorem Gustavem Andělem (Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách – znáte, ne?), že mám už navždy hrůzu z čehokoli organizovaného. Blbé, že? Ale každej je nějakej a já za tohle prostě nemůžu; vůbec přitom nezáleží na tom, s kým a kam jedu.

Konec keců. Co s sebou? Kromě nějakého toho oblečení, dokladů, peněz, lékárničky a další veteše je důležitá zejména technika:

• Sony NEX-3
• objektiv Sony 18-55
• Samsung WB500
• paměťové karty
• baterie
• nabíječky, kabely
• utěrka na optiku
• balónek
• polarizační filtr
• fotobrašna Hama
• mobil Samsung U800
• nabíječka k mobilu
• netbook + zdroj
• brašna na netbook
• MP3 přehrávač
• sluchátka
• zdroj
• prodlužovačka

Zabaleno, hotovo. Co nemám, prostě nemám (nakonec se ukázalo, že nemám pouze malý stativ, který jsem ale stejně nepotřeboval).

Naše cesta vedla přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, zase pak kousek Chorvatskem – a nazítří brzo ráno jsme byli na černohorských hranicích. Někdejší Jugoslávie je fakt podivné místo: všude samá hranice, často i dost přísné a zdlouhavé kontroly (ovšem na Rusko nemá nikdo a loňských 9 a půl hodiny na lotyšsko – ruské hranici nepřekoná nic, ani nějaká tahle Jugoška – a nijak dlouho to netrvalo, to je také nutno říct), na než jsme rádi a velice rychle zapomněli, jsouce postiženi Schengenem.

Cesta ubíhala poměrně rychle, hlavně díky chorvatské dálnici, kterou jsem letos poprvé projel celou a opravdu těžce jsem Chorvatům autostrádu s mnoha tunely a bez jediné díry nebo omezení provozu na několika stovkách kilometrů záviděl, ale přesto jsme museli konstatovat, že nás sezení v autobuse Scania Irizar dost ničí… – místa tam bylo žalostně málo a sedačky asi pro trpaslíky. Na každou zastávku jsem se těšil a kvůli záchodu to nebylo. Pro jistotu jsem totiž pil velice málo a skoro ani nejedl, protože někteří řidiči moc nedodržují čtyřhodinové intervaly zastávek a nikdy to chudák cestující neví předem, ať už mu stevard (tady mu říkali technický průvodce) říká cokoli.

Tito řidiči však stavěli spíše častěji, což jsem uvítal, abych si svůj polámaný tělesný korpus mohl aspoň trochu protáhnout. Alence bylo z vysokého a úzkého autobusu, který se občas docela divoce houpal, poněkud šoufl (šlo o pocit, ne o nějakou blicí nehodu, od toho přece cestují děti, které se vyznamenaly hlavně cestou zpět), a tak stačilo, že jí právě onen technický průvodce věnoval jakousi cestovní antiblicí žvýkačku. Pomohla. Chvíli po rozednění jsme přejeli trajektem přes kotorský záliv, což bylo příjemné, leč jen asi patnáctiminutové přerušení autobusové tortury, a pak už jsme si mohli prohlížet Černou Horu alias Montenegro, jakkoli jsme toho byli po 24 hodinách cesty schopni jen velmi omezeně.

V Budvě nás nečekaně vyhnali z autobusu, že počkáme na jiný, který jede až k našemu hotelu. Byla to vcelku rychlá evakuace, ale ke cti cestovky je třeba říct, že tam s námi čekala hlídací paní, takže se nic hrozného nedělo. Můj dojem z Budvy byl poměrně záporný: neskutečný provoz, řidiči ohrožovali všechno a všechny v okruhu desítek metrů od silnice a ani na chodníku si člověk nemohl a neměl být jistý, že je v bezpečí. Kvílení brzd, rozjíždění s protáčejícími se koly… a na přednost na přechodu pro chodce hodně rychle zapomeňte, je-li vám život milý. Bylo krátce po sedmé hodině ráno, ale ve městě snad probíhala špička nebo co, dokonce nás míjeli i lidé jdoucí na pláž… v sedm na pláž? Když jsme se šli schovat do stínu, museli jsme svá zavazadla na kolečkách přenést přes pozvracený kus chodníku… Kam to jedu, proboha?!, říkal jsem si. Když jsem odehnal paní vnucující nám umolousanou ceduli „Sobe“ (tedy “pokoje”), byl už klid. Prý tam hodně investují Rusové (ta azbuka všude mi ostatně připadala nějaká podezřele nesrbská) – to se tedy místní mají na co těšit…

V dalším autobusu nazvaného Morava 1 (proboha!) jsme jeli jen chvíli a po takřka vyhlídkové cestě po pobřeží, kterou nám ale technická průvodkyně moravského dostavníku hned po několika minutách otrávila svým slovním průjmem (no vida – zase jsme u těch zažívacích problémů v autobuse, ach jo), když nebyla schopna nebo ochotna si vypnout mikrofon, ani když s kýmsi telefonovala… Pitomosti live!

Naštěstí už to nebylo daleko a v Čanji jsme rádi konečně vystoupili. Nějak jsem si ale popletl pravou a levou stranu, a tak jsem nevěřícně zíral na hotel ohavný architektonicky i svou letitou ošuntělostí – otázku kam to jedu jsem si musel chtě nechtě  zase zopakovat, ale pro jistotu jsem raději mlčel. Přišla pro nás paní delegátka provázená malým jorkšírem (cože?!), uvítala nás a řekla, ať jdeme za ní – na druhou stranu, než jsem se díval, hurá. Hotel Zlatibor vypadal nejen dobře, ale z těch, které jsme dosud viděli, i nejlépe (ve srovnání s tím, na co jsem se díval ještě před chvilkou, byl přímo nádherný). Dobrodošli… a z delegátky se po několika větách vyklubala příjemně excentrická a velice hodná a starostlivá Maruška, která vše ví a ráda poradí.

U recepce jsme odevzdali pasy, podepsal jsem vydání karty na jídlo (zacházení s ní bylo dost kuriózní, ale popíšu později) a čekali jsme na pokoj, který měl být ve 12, ovšem byl už v půl, tak tedy sláva. Pokoj 310 vypadal dobře, byl vybaven klimatizací a ledničkou, z balkonu bylo vidět na moře i na hory, koupelna a záchod byly sice trochu jeté, ale čisté – ostatně jako celý pokoj. Televize hrála jen místní programy (a ještě špatně), a tak jsem ji pustil právě jen jednou, abych zjistil, že SAT TV se nekoná, že se koná jen TV, ale nijak zvlášť mi to nevadilo.

Šli jsme na pláž. Moře bylo přátelské a barvu mělo jako na fotkách. Nejsem ženská, a tak se v tom zas tak dobře nevyznám, ale myslím, že bylo tyrkysové a dále od břehu azurové. Takto ale nemluvím – moře bývá prostě modré a hotovo, ne? Variant modré je hodně, ale nemusím všechny jejich názvy umět, protože v případě doplňování šatníku, které podnikám, až když opravdu musím, to nehraje roli, modrá je prostě modrá a hotovo. Pláž se mi líbila, modré moře taky. Od hotelu bylo obojí nějakých 250 metrů, takže pohoda. Cesta vedla kolem dvou samoobsluh a asi 20 stánků s plážovou a jinou veteší (cigarety měli taky). Ceny nás příjemně překvapily, protože i tady, v letovisku, byly v přepočtu nižší než u nás (jenže Česko se nepozorovaně stalo ohavně drahou zemí a myslím, že to není konec).

V 5 hodin byla informační schůzka, kde nám bylo vysvětleno opravdu všechno, včetně toho, že jeden dálkový ovladač je na televizi a druhý (ten bílý!) na klimatizaci. Všechno jsme věděli a také se rozhodli, že pojedeme na organizovaný výlet do Kotoru, ale že další zvládneme sami. Od 6 byla večeře, na kterou jsem se nezřízeně těšil, protože jsem prakticky vzato 2 dny nežral, a tak jsem to hodlal dohnat. Spal jsem pak jak zabitý… vždyť jsem vlastně byl mrtvý, tak se to hodilo.