Hudba
Richard Müller mi dříve silně vadil – ale jeho alba jsou výborná a třeba “44” (2005) lze poslouchat několikrát dokola. Paul Simon je podobný příklad, jeho sólová alba mi dost vadila, pak se to ovšem nějak zlomilo a zas se jich pro změnu nemůžu nabažit. “Surprise” (2006) mě baví a píseň “Father and Daughter” jedu opakovaně třeba 10×. Spletitými oklikami jsem se dostal také k Norah Jones, která kombinuje jazz, pop a všechno možné tak, že si bere ze všeho vždycky to nejlepší – to se to pak poslouchá…! Leden opanovala alba “The Greatest Hits” (2008) a “The Fall” (2CD, 2009). Písničkářkou je i Suzanne Vega – její best of výběr “Tried and True” (1998) si pouštím jen zřídka, ale činím tak rád.

Při psaní této revue mi začíná být jasné, že leden je měsícem (znovu) objevené hudby, zejména pak té, kterou jsem dříve rád moc neměl. Autorské duo Hapka – Horáček sem patří také. Už dost letité album “V penzionu Svět” (1988) je asi nejlepší; ne nadarmo je i výběr “Benefice černých koní” (2CD, 2010) nazváno podle závěrečné písně zmíněného alba. Lenka Dusilová patří mezi interprety, kteří mi nebyli nikdy jedno – nesnášel jsem ji. Ale přišla “Baromantika” (2011) a je vymalováno: toto album je prostě skvělé, netradiční a objevné, jen snad na první poslech až příliš složité (a při dalším je o to lepší).

Dalším “novým” objevem je Vladimír Merta, jehož tvorba mi připadala celá léta jaksi nepřístupná, ale asi jsem potřeboval nějak posluchačsky dospět, což se evidentně stalo. Živák “Včerejší vydání” (2CD, 2011) je unikátní věc: na jednom disku je koncert z roku 1976 (!) ve Zlíně (resp. tehdy Gottwaldově), na druhém koncert z Dobříchovic z roku 2010. Na obou koncertech (v podstatě amatérská nahrávka zlínského koncertu má vynikající zvuk) Mertu doprovázel houslista Jan Hrubý; spojení je to jedinečné a prudce poslouchatelné; první koncert se mi líbí více než ten nový… Jan Hrubý je členem skupiny Framus 5, jeho kapelníkem je tedy Michal Prokop. Tři alba z 80. let jsem dosud měl jen na LP a špatně nahraných kazetách, ale  už mám vše na CD: “Kolej Yesterday” (1984), “Nic v dobrým, nic ve zlým” (1987) i “Snad nám naše děti…” (1989). Nemám co vytknout, nikdy jsem neměl. Hudba (Prokop, Andršt, Hrubý a další) i texty (Merta, Šrut, Burian a jiní) umí navodit takovou atmosféru, že mám podvědomě dojem, že venku jsou ta divná 80. léta… Stejný, téměř strašidelný pocit mám i z alba “Kdo to zavinil” (1988), které Slávek Janoušek musel v té době vydat snad omylem, jinak to není možné. Titulní píseň mi zcela spolehlivě způsobuje husí kůži a mrazení v zádech…

Od těžkých závažných alb je třeba si trochu odpočinout – ale nekvalita se nekoná, Kryštof ji neumí. Už debutové CD “Magnetické pole” (2001) dává jasně najevo, že nejde o žádné okresní pitomečky, ale o dospělé tvůrce i interprety; nějak jsem to už při prvním poslechu jasně věděl. “V siločarách” (2002) tento fakt pak jen potvrdilo; mám rád dobré texty o něčem, hudbu na skutečné nástroje a celkové sdělení – to všechno zde dostávám v míře nadprůměrné. Chinaski jsou a vždycky asi budou mou “generační” kapelou, což se vždy s každým dalším albem zesiluje. “Není na co čekat” (2010) je o mně. Starou známou jistotou je i Elán – zatím poslední CD “Anjelska daň” (2010) se mi líbí možná více než na první poslech (mnohem lepší stav, než kdyby to bylo naopak). Hluboko v archivu byl Ivan Hlas a album “Cesta tam a zase zpátky” (1991), na němž se ještě krásně odráží svoboda začátku 90. let (kde je jí konec!), moc hezké poslouchání to bylo…

Novinka? A jaká! Leonard Cohen po dlouhých letech vydal nové album, jmenuje se “Old Ideas” (2012) a zas jsem jednou mělo pocit, že tohle je umění, tohle je něco velikého. Co píseň, to perla. Dlouho mě něco ze světové produkce takto nechytilo…

Knihy
Autorka knihy “Dopisy vnučce” (2007) Jiřina Šiklová je psycholožka, a tak do věcí jako např. dospívání nebo generační problémy vidí lépe než jiní; knihu by měli číst kromě puberťáků i rodiče a učitelé, aby si všichni navzájem lépe rozuměli. Jiří Slavíček mě před lety nadchnul svými knihami o Tédovi a jeho dospívání v 50. letech; padly mi do ruky znovu a určitě to takhle mělo být – “Povídky z Letné” (2006) a “Chata jménem Marion” (2007) se mi líbily jako dřív. Jen jsem asi četl pozorněji a objevil několik chyb (např. starší bratr, který se vyskytuje jen v jedné povídce a jinak nikde, asi nějak zmizel), které mi ale byly vcelku fuk.

Josef Formánek píše vždy jen o tom, co opravdu prožil a co se ho dotýká, někdy až nepříjemně. Kniha “Umřel jsem v sobotu” (2011) je neuvěřitelně hutná, obsažná a znepokojivá – když jsem ji zrovna nečetl, pořád jsem na její příběh musel myslet. Takových knih není moc! Zato Martin Fendrych mě zklamal; možná je to ale také tím, že vydat blog včetně komentářů čtenářů jako knihu není asi dobrý nápad – “příběh” knihy “Slib, že mě zabiješ” (2006) je pro mě opravdu nestravitelný, o komentářích nemluvě. Možná jsem knihu a autora jen nepochopil… Smrt do třetice: Lydie Junková je autorka detektivek, i té s názvem “Jak umírají rusalky” (2007). Jsou to vlastně 3 krimi povídky, zvládl jsem 2 a pořád čekal, kdy v nich bude něco, kvůli čemu čtu… ale nic.

Radost mi ovšem udělal brožura “Die neue Praktica Generation” (1982) od autora s poněkud zvláštním jménem Wurst Werner (vážně to není pseudonym a ten člověk se jmenuje křestním jménem Vuřt…???). Ale obsah je v pořádku, zopakoval jsem si němčinu a četl si o Praktikách B, které mám rád a které sbírám…

Následující věty budou znít xenofobně a antisemitsky – ale budu mluvit jen o literatuře. Maxim Biller je poněkud skandální autor, ale o to teď nejde. Jde o to, že naprosto v každé knize o Židech (nejen Billerových, ale jakýchkoli) se opakuje jedno a totéž klišé, které mi už opravdu jde na nervy… Jakmile je někdo v knize melancholický atd., můžete se vsadit, že je to proto, že někteří z jeho předků byli oběťmi holocaustu – navrch se neustále opakuje, že tomu nemůže rozumět nikdo, kdo není Žid. No dobře, ale proč tedy mám o tomhle pořád dokola číst, když to stejně nepochopím? Mám právo na melancholii, když nejsem Žid? A tak dále… Tímhle vším mě “Země otců a zrádců” (2011) naštvala tak, že jsem ji nedočetl – ačkoli proti Židům nemám vůbec nic a ačkoli tato kniha je jen obětní beránek; už toho ale bylo prostě moc.

Měl jsem poněkud naivní plán si odpočinout – to jsem ale měl číst bulvár nebo jinou pitomost. Miloš Urban je totiž autor velmi znepokojující a “Santiniho jazyk” (2006) jako téma samo o sobě také. Thriller, jak má být – a jako jsem myslel na příběh poslední Formánkovy knihy, myslím teď zase na barokního stavitele a už plánuji, kdy a jak se vypravím na ty stavby podívat s Urbanovou knihou v roli průvodce.

Filmy
Divácký leden osciloval kolem jakéhosi průměru, díval jsem se na věci spíše méně známé a také na TV (!!!), kde se přece jen čas od času objeví něco, na co se docela dívat dá…

Tajnosti	CZ 2007	×××××
VH + DD: Společný výslech	CZ 2011	×××
Evo, vdej se	ČSSR 1983	××××
Saturnin	CZ 1994	××××
Sama v čase normálnosti	CZ 2011	×××××
Rozpuštěný a vypuštěný	ČSSR 1984	××××
Vertigo	USA 1958	××
Poločas štěstí	ČSSR 1984	×××
Zrozen bez porodu	CZ 2009	×××
Krutá nevěra	CZ 2010	×××
Užij si se psem	CZ 2011	××

Pod nenápadným příběhem se odehrává tajné drama odstartované bleskovým a nahodilým nápadem: co kdybych si koupila piáno… a nikdy už nic nebude jako dřív – to jsou Tajnosti. Společný výslech je rozhovor Václava Havla a Dominika Duky; přestože ani jeden neříká nic převratného, co by jinde a jindy nezaznělo, je to pořad dobrý a zajímavý (i když fakt, že je to poslední televizní rozhovor s Václavem Havlem, způsobuje jistou neobjektivitu hodnocení). I v 80. letech lze objevit zajímavé filmy, například Evo, vdej se, což je první realizovaný scénář Haliny Pawlowské (ještě dávno před tím, než zblbla ze všech těch večírků blbých a blbějších celebrit) o mladé učitelce, která neví, co si počít se svým životem v tzv. “slušné” společnosti…

Film Saturnin podle Jirotkovy knihy mě sice baví, ale kdyby měl o trochu větší spád a nebyl jen statickým prvorepublikovým panoptikem, byl by určitě ještě lepší; Vízner a Havelka jsou ovšem vynikající. TV film Sama v čase normálnosti patří mezi ty projekty, jakých by v televizi mohlo a mělo být více – Nela Boudová se své role zdravotní sestry v temných 70. letech zhostila na výbornou a byl jsem velmi příjemně překvapen. I Rozpuštěný a vypuštěný mi udělal radost, protože na tento film se lze dívat prakticky pořád; přestože ani herci, ani scénář nejsou nikterak výjimečné, celek působí výborně. Zato slavné Hitchcockovo Vertigo na mě neudělalo takřka žádný dojem, tato podivná detektivka mě hlavně nudila – buď jsem divný já, nebo všichni ti filmoví znalci… Poločas štěstí je o Žižkově: celou dobu jsem si říkal, že herci divně hrají, dialogy jsou místy jako z pomocné školy, ale přesto – z důvodů neznámých – jsem se díval až do konce a výsledný dojem byl vcelku pozitivní.

Nevím jistě, jestli se televizní triptych “Vetřelci a lovci” povedl; režisér Filip Renč se snažil natočit moderní kriminální filmy, ale Josef Klíma (autor námětu) mu připravoval dost zapeklité situace, zejména nepravděpodobné náhody, jimž se ani při nejlepší vůli věřit prostě nedá. První část Zrozen bez porodu je příběh o falešném synovi usilujícím o dědictví, Krutá nevěra, asi nejlepší část trilogie, je o vydírání a jeho tragických následcích pro všechny zúčastněné a konečně Užij si se psem je poněkud hloupě a místy i směšně zpracovaný příběh o stalkingu.

Už dlouho sleduji, jak lidstvo hloupne (přičemž jeho papírová vzdělanost roste). Není to vidět jen ve škole, je to všude: někdo si přečte pár článků nebo dokonce celou knihu (!) a už je odborník. Cokoli vyžaduje jakoukoli námahu, je vlastně špatné, uživatelsky nepřívětivé. Ne že by zrovna známky byly nejpřesvědčivějším ukazatelem, na to mám lepší – své staré přípravy na hodiny; dnes proberu za stejnou dobu s bídou polovinu toho, co před 10 lety (názvy kapitol v tematických plánech se sice nemění, ale obsah je ohlodaný až na kost)… A jelikož se hodinová dotace nezvyšuje, je nad slunce jasné, že za školní rok zvládnu jen asi 50% toho, co jsem hravě zvládl dříve.

A to není všechno – dost studentů má i přesto pocit, že je to těžké a je toho moc (to když se mají naučit čtyři stránky, chudáci). Tak nevím… za několik málo let bude tato země plná pologramotných, nevzdělaných a nevzdělavatelných pitomců, ovšem každý druhý bude samozřejmě mít nejméně maturitu, ne-li akademický titul. Nejsou takoví všichni, nechci být nespravedlivý; ale těch líných nebo jednoduše hloupých je nějak čím dál víc.

Jedna třída prvního ročníku má celkový průměr 3,12 – z cca 30 lidí jich takových 18 propadá a kdo má trojky, je za hvězdu, je to chytrej kluk nebo šikovná holka… Pravý význam takovýchto charakteristik jsem si ještě nedávno představoval úplně jinak (chci hned zpět svoji opravdu chytrou třídu!). Jen jedna jediná třída (třetí ročník ekonomického lycea) má celkový průměr pod 2 (přesně 1,88 – takový měla obě moje lycea stabilně, teď je to exotika); naštěstí tam učím – a přiznávám se, že tam chodím jako do lázní, odpočinout si od galejí jinde, neboť navštěvuji i třídy, kde je jedno, jestli něco dělám, nebo ne. Zatím se snažím, byť jde o práci krajně nevděčnou a v některých případech zcela zbytečnou.

Myslím, že hloupnutí celých generací je výsledkem práce základních (čím dál více spíše pomocných) škol, výchovy rodičů, jež není výchovou, ale jen zaopatřením, a zejména pak naprosto hloupé koncepce, podle níž je nepřípustná jakákoli dehonestace i sebetupějšího a sebedrzejšího žáka. Tzv. práh frustrace (odolnost vůči jakékoli psychické zátěži, např. učení) zmizel, je nulový – takže když po dítěti ve škole učitel něco chce, hned mu tím působí stres, narušuje jeho zdravý osobnostní rozvoj, kazí mu dětství a podobné hovadiny. Požaduje-li dokonce domácí úkol, je to už bezmála šikana.

Rodiče automaticky a kdykoli (bez ohledu na podstatu sporu) stojí při svých dětech (představte si, paní Nováková, Pepíček musí doma furt číst nějaký knihy nebo co, mají nějakýho divnýho učitele, chudáci děti…!), aniž jsou ochotni a možná i schopni si uvědomit, že blbé a nevzdělané děti jsou a zůstanou jejich, nikoli školy.

A ta koncepce? Ukážete Pepíčkovi obrázek žirafy – ten ale řekne, že je to krokodýl. Říct mu, že je asi padlý na hlavu, protože krokodýl vypadá fakt jinak, je ona už výše zmíněná dehonestace (chudáček Pepíček nemůže svobodně projevit svůj názor), demotivace (příště si to kvůli tomu zlému učiteli rozmyslí a nebude raději říkat už nikdy nic), zločin proti lidskosti (vždyť ho to nebaví), právům dítěte (dokonce mu o hodině zakazují jíst) a podobně. Aby tedy z našeho modelového Pepíčka vyrostlo správné eurodítě (tj. rozmazlený spratek, který může všechno a nemusí nic), je naopak třeba toho malého blba pochválit za to, že krokodýl i žirafa jsou africká zvířata a že má vlastně v podstatě pravdu.

Po letech přijde Pepíček na střední školu a napíše test (pokud se tedy nerozhodne, že bude raději spát nebo že do školy vůbec nepůjde) – kromě toho, že je test často prakticky nečitelný, jsou v něm jen samé nesmysly, a dotyčný tedy dostane pětku. Hádá se pak, že tam toho má hodně, takže přece za 5 mít nemůže – a jsme zpět u žirafy a krokodýla. Čekám, kdy si někdo přijde stěžovat; já totiž Pepíčkovi řeknu, že je blb a že pokud se nebude učit nebo aspoň přemýšlet, nic jiného než pětky dostávat nemůže a ani nebude – protože když se ptám na žirafu, bude psát o žirafě. Jestli někdo opravdu přijde se stížností, pošlu ho přesně tam, kam Pepíčka s krokodýlem.

Výroba CD/DVD se nyní přesouvá zejména do Indie a Činy, přičemž kvalita povážlivě klesá, jak se zajisté dalo čekat. Kdo se vyzná, ví, že není médium jako médium a že se naprosto nelze orientovat podle značky, protože např. hojně rozšířený a prý nejlepší Verbatim může být nejen od kvalitního japonského nebo taiwanského výrobce, ale ve stejném obalu může být i nespolehlivá placka z Indie, před kterou po několika málo letech kapituluje i sebelepší mechanika (továren na média je na světě jen cca 20 a vyrábějí pro všechny značky). Koupit dnes zaručeně kvalitní média je takřka věda (ještě to naštěstí jde a naštěstí to umím) – stejně jako koupit jakékoli opravdu dobré věci, které skutečně vydrží dlouho. Zatímco dnes dvacetileté auto i nadále dobře jezdí, to dnešní bude za stejnou dobu už 10 let po smrti, protože tak to výrobce chce (jedině tak se mu to vyplatí). Dvacet let starý CD přehrávač hraje lépe než dnešní nový, který navíc za 3 až 5 let nebude hrát vůbec. Toto že je pokrok…?!

Nedávno mi jakýsi zabedněný publicista objevně sdělil, že kdo ještě používá fyzická média na hudbu a filmy, je buď staromilec, nebo fetišista – s takovou nebetyčnou blbostí odmítám jakkoli polemizovat. Zkuste si přečíst booklet od mp3 alba, zkuste si vzít do ruky digitální fotku nebo přivonět k negativu…! Spisovatel a znalec hudby Nick Hornby sice tvrdí, že žádný nový osmidiskový komplet vám nezaručí, že se budete cítit lépe, ale jsem přesvědčený, že to myslí jinak: že nemusíte koupit všechno, co kde vidíte, a že vypočítat si cenu 1 disku z kompletu sice může být potěšující, ale žádná spása z toho neplyne.

Dokonce se předpokládá, že nové počítače nebudou mít žádné optické mechaniky, jako je dnes nemají ty hloupé netbooky (taky jsem si ho pořídil, ale dobrý nápad to vlastně nebyl). Budeme si všechno ukládat jen na harddisky (které brzo někdo zakáže, neboť jsou drahé a určitě tak či onak neekologické), zcela nespolehlivé flash paměti nebo SSD, o jejichž dlouhodobé spolehlivosti se zatím neví (nebo ví a neřekne?) skoro nic? Knihy, noviny a fotografie budou jen elektronické – a když pak zafungují všechna ta tajná kurvítka (jsou všude!), nezbude vůbec NIC. Zůstanou nečitelná data, jen samé jedničky a nuly a na médiích z Indie ani ty ne. Z internetu si pak stáhneme virtuální hrnek s virtuálním bio-eko-čajem, položíme si ho na nečitelné médium a bude nám fajn. Hurá!

Jsem tedy staromilec a fetišista – ale mám pořád rád CD, DVD, MD a kazety (gramofon už nemám a často toho lituji), pořád si rád vezmu do rukou papírové vyvolané fotografie (ne vytištěné, to je něco jiného, o dost horšího a neskonale blbějšího!)… Marketing je mor moderní doby – s jeho pomocí se totiž prosazují čím dál horší a zbytečnější věci. Tak mě napadá, že to neplatí jen o věcech, ale i o lidech (taky všude samej šmejd). Ještě jsou firmy, které se staromilecky drží poctivosti, ale znají je už jen ti, kterým jde o totéž – na obou stranách se ale počty snižují. Je to možná marný a předem prohraný boj, já mám ale i nadále rád poctivé věci a lidi bez kurvítek…

Nejlepší knihy

• Jaroslav Haidler: “Prokletá setba” v oblasti beletrie
  (špionážní román s velkým historickým záběrem, fantazií i velmi propracovanou psychologií postav)
• edice Zmizelá Praha v oblasti odborné literatury
  (Kateřina Bečková se věnuje železnici a továrním budovám, Pavel Fojtík pak tramvajím a tramvajovým tratím)

Nejlepší alba

• Robert Křesťan a Druhá tráva: “Marcipán z Toleda”
  (Křesťan je synonymem kvality vždycky a toto album nahrané v Nashville navíc přidává u nás neslýchanou kvalitu zvuku)
• Roxette: “Charm School”
  (po dlouhých letech konečně novinkové album…)

Nejlepší filmy

• Alois Nebel
  (rotoskopicky zfilmovaný komiks Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, debut Tomáše Luňáka)
• Poupata
  (zoufalý příběh zoufalých lidí v debutu Zdeňka Jiráského)

Zvláštní cena

• Richard Müller za vydání své kompletní diskografie na 25 CD 
  – kdo si něco takového troufne…?

To NEJhorší

• Ivan M. Jirous – povídka “Křeček” je nejpitomější literární počin letošního roku
• Wanastowi vjecy: “Letíme na Wenuši” – určitě nejhloupější a nejzbytečnější album roku 2011

Že to vidíte jinak? To je právě na kultuře nejlepší – není jedno řešení správné, zbylá špatná… Naštěstí. Na shledanou v roce 2012!

Hudba
Musím ale začít něčím, co dobré není (a hned jsem toho měl až dost) – Wanastowi vjecy mají nové album “Letíme na Wenuši” (2011). Jde o album příšerné: nestačí jen wostře hrát, k tomu přidat několik textů na hranici debility a čekat, jak budeme zase slawný… Z té Wenuše se snad tyto pohaslé hvězdy nemusejí už ani vracet. Gabriela Gunčíková umí zpívat, dobře vypadá a má také vkus (což je vlastnost mnoha lidem zcela cizí) – takže její první album “Dvojí tvář” (2011) je velmi dobré a nevadí mi na něm vůbec nic. Nezmaři jsou staří folkoví mazáci a ještě nikdy mě nezklamali. Album “… než tóny doznějí” (2004) bylo jediné, které jsem od nich zatím neslyšel – a je dobré jako všechna ostatní. V příležitostné skupině Žalman a hosté působí Antonín Hlaváč a Šárka Benetková, jinak samozřejmě členové Nezmarů. Jsem rád, že se Pavel Žalman Lohonka vrátil k tvorbě, kterou jsem rád poslouchal (i hrál); album “Budějky” (2011) se mi líbí moc.

O Vánocích nesmí chybět Janek Ledecký s albem “Sliby se maj’ plnit o Vánocích” (1996); nevím dosud o žádném lepším vánočním albu, proto si ho prostě musím aspoň jednou za rok pustit… Rocker Rod Stewart se na stará kolena dal na americký swing a jde mu to skvěle – CD “It Had To Be You” (2002), první část “The Great American Songbook”, je jasným důkazem. Čistě pro srovnání jsem si pustil výběr jeho vlastních písní “The Story So Far” (2CD, 2001) – a nemohl se pak odtrhnout.

Objevem letošního roku je pro mě Richard Müller, kterého jsem – aniž už vím proč – naprosto neměl rád a vůbec ho neposlouchal. Začal jsem výběrem “Retro” (2002), který mi otevřel dveře k dalším albům. Velmi mě oslovují výborné texty i opravdu chytrá a skvěle zahraná hudba. Už první sólové album “Neuč vtáka lietať” (1992) je skvělé a nadčasové, generační “33” (1994) sice není na první poslech tak čitelné, ale proto je snad i lepší, a “Baal” (1995) tento trend dále rozvíjí… Dostal jsem se i k posledním dvěma albům: “Už” (2010) se mi líbí asi nejméně (je na mě jaksi moc electro), zato letošní “Ešte” (2011) mi hraje pořád dokola. Asi si poslechnu všechno, když už letos vyšla kompletní diskografie s výmluvným názvem “Všetko” (25 CD!) – u nás (i u nich, na Slovensku) skutečně ojedinělý počin.

Knihy
Thriller “Čelisti slov” (2009) napsal Steven Hall. Jde vlastně o jakýsi knižní matrix, o boj nikoli s virtuální realitou, ale se světem slov, zapomnění i šílenství. Možná až moc složité, ale přesto dobré. Irena Dousková zdá se došla od dětského a i poměrně veselého pohledu na 70. léta (kdo nezná “Hrdý Budžes”, o hodně přišel!) až k téměř tragickému dílu nazvanému mnohoznačně “Darda” (2011) ze současnosti, kde tytéž postavy už najednou nejsou veselé ani trochu, protože přišly o iluze, manželství, zdraví… celkově vzato už žádná legrace. Jméno Bohuslav Vaněk – Úvalský zní jak z národního obrození, ale je to autor současný. Jeho “Brambora byla pomerančem mého dětství” (2002) o dospívání má jeden podstatný zápor: zatímco příběh je pitomý, glosy na okrajích stránek jsou zábavné a dobré (čekal bych, že to bude obráceně, a určitě to tak myslel i autor).

Četl jsem také detektivky a thrillery, u nichž vlastně nikdy nelze říct předem, jaké budou (to je jejich kouzlo, a proto je šmahem neřadím mezi brak jako někteří estéti). Dominik Dán je Slovák a jeho jméno je pseudonym – pracuje totiž asi přímo u kriminální policie, tudíž svou pravou identitu jen tak zveřejnit nemůže. Jeho vynikající “Bestie” (2010) je o psychopatickém sériovém vrahovi. Pavel Jansa měl asi i dobrý nápad, ale poněkud ho překombinoval, a tak je “Stařec a mord” (2011) zahlcen mnoha postavami, které jsou navíc málo propracované. Škoda. Stephen King je mistr hororu (a také komerce), ale “Běh o život” (1982), který napsal pod pseudonymem už opravdu dávno, je mrazivou utopií o konzumně-totalitní společnosti. Ona blízká budoucnost probíhá vlastně už teď – a kdo ví, jestli i my v dohledné době nebudeme mít reality show, v níž je úkolem “jen” přežít a v níž se diváci baví tím, že hrdinu udávají nebo rovnou sami likvidují… Kniha byla zfilmována jako “Běžící muž” (1987) v hlavní roli s A. Schwarzeneggerem. Poslední prosincovou detektivkou byla povídková sbírka “Dokažte mi to” (1999), kterou napsala Eva Kačírková. Četba je to dobrá, snad ale poněkud povrchní v tom, že je vždy všechno až příliš snadno odhaleno…

Ze Slovenska je také Eva Urbaníková, autorka víceméně ženských románů – jenže takových, u kterých to není žádný odsudek. Její “Příliš osobní známost” (2011) není vůbec hloupá kniha – psát o vztazích je totiž možné i chytře. To by snad mohla už konečně pochopit i Barbara Nesvadbová, jejíž “Život nanečisto” (2003) jsem si půjčil proto, abych se přesvědčil, jestli je volné pokračování “Řízkařů” a “Bestiáře” stejně pitomé jako zmíněná díla (je…!). Je to mimochodem zajímavé srovnání: zatímco Urbaníková píše chytře o chytré ženě, Nesvadbová hlouposti o hloupé Karle (jaký/jaká pán/paní, takový krám/kniha…?). Dva povídkové soubory od různých autorů jsem přečetl rychle a rád – “Nic není jako dřív” (2007) je o ztrátě jistot, “Už tě nemiluju” (2005) asi není třeba nijak dešifrovat.

Zbývá odborná literatura na téma mizející či zmizelá místa. Pavel Fojtík je historik MHD a jeho “Tramvaje a tramvajové tratě” (1. díl 2010, 2. a 3. díl 2011) z edice “Zmizelá Praha” (tuto edici bych rád měl celou, už na tom pracuji) jsem určitě nečetl a neprohlížel naposledy; už se také těším na 4. díl. V téže edici vydala Kateřina Bečková “Továrny a tovární haly, 1. díl” (2011) a není co dodat – snad jen to, že až příliš mnoho památek a svědků minulosti jsme si sami zničili a ničíme dál (není to jeden z důvodů, proč o vlastní historii ví tento národ tak málo…?). Jan Jungmann se zabývá historií pražských čtvrtí. Mám už Smíchov, nyní též “Libeň – zmizelý svět” (2010). Na fotografiích v uvedených knihách je tolik míst, kam bych se rád podíval! Škoda, že ta místa už ve skutečnosti nejsou…

Filmy
Viděl jsem 18 filmů, což je asi letošní rekord. Těch opravdu dobrých ale bylo méně, než bych chtěl…

Ohlédnutí	ČSSR 1968	××××
Poprask na silnici E4	ČSSR 1979	××
Experiment Eva	ČSSR 1985	×
Zářijové noci	ČSR 1957	×××
Růžový panter 2	USA 2009	××
T.M.A.	CZ 2009	××
Pérák a SS	ČSR 1946	×××××
Něžná revoluce	ČSSR 1989	×××××
Santiniho jazyk	CZ 2010	×××××
Postava k podpírání	ČSSR 1963	×××××
Šifra mistra Leonarda	USA 2006	×××
Stopy zločinu: Velká rána	ČSSR 1984	×××
Odcházení	CZ 2011	××
O cestě na hrad a zase zpátky	CZ 2003	××××
Občan Václav Havel jede na dovolenou	CZ 2005	××××
Garfield ve filmu	USA 2004	×××
Šíleně smutná princezna	ČSSR 1968	××××
Poupata	CZ 2011	×××××

Ohlédnutí je neprávem opomíjený film Ant. Máši o střetu rozervaného scénáristy a ženy hájící ty “pravé” (tj. socialistické) hodnoty; 2 pravdy, žádná společná… Poprask na silnici E4 si nehraje na nic, co není – jde o docela vtipnou komedii o přepravě důlní lokomotivy. To Experiment Eva je ovšem tzv. nářez: učitelka občanské nauky se snaží žít podle všech těch budovatelských žvástů, kterým asi opravdu i věří, což se jí nakonec podaří (nejzápornější postavou filmu je manžel, neboť nesdílí budovatelské nadšení své pomatené ženy). Zářijové noci byly ve své době poměrně odvážným a přelomovým dílem: soudruh plukovník se chová lidsky a všechno chápe, a proto poručíka, který utekl ze cvičení za ženou do porodnice, nepředá prokurátorovi… Růžový panter 2 není žádný zázrak – sice není nouze o vtipné situace, ale mluva komisaře Clouseaua je tak přehnaně zkomolená (asi 20× více než v původním filmu), že je místy to až otravné. T.M.A. by bývala mohla být dobrým hororem, kdyby se scénáři dalo věřit; zajímavé je však prostředí obce Valeč na Karlovarsku.

Jiří Trnka byl génius – a krátká groteska Pérák a SS vracející se do 2. sv. války je jednak vtipná, jednak má spád i nápady… Dokumenty jsou špatné i dobré; Něžná revoluce vytvořená hned na konci roku 1989 je však vynikající a nechápu, jak je možné, že film skoro nikdo nezná. ČT občas překvapí: třeba právě Santiniho jazyk podle námětu a scénáře Miloše Urbana se povedl velmi a mám dojem, že by si zasloužil uvedení do kin, kde by vynikla nádherná a výborně natočená architektura, jež provází celý příběh filmu. Slavnější Šifra mistra Leonarda je poměrně nudná a rozhodně horší než kniha Dana Browna; pokud bych měl oba mysteriózní thrillery srovnat, pak Santini jednoznačně vítězí. Postava k podpírání je geniální podobenství marnosti a bezmoci v komunistickém (a vlastně jakémkoli divném) režimu, a přestože jde o Juráčkův debut, je to film naprosto dospělý. Dětskými nemocemi naopak trpí detektivka Velká rána, ale pořád ještě soudobou produkci převyšuje.

Odcházení je dobrá divadelní hra, ale Václav Havel není filmový režisér a pokud bude film inscenovat jako divadlo, nemůže to dopadnout moc dobře . Dva havlovské dokumenty ale dobře dopadly: O cestě na hrad a zase zpátky je rozhovor Marka Ebena s Václavem Havlem o změnách po konci prezidentského mandátu, dokumentární rekonstrukce Občan Václav Havel jede na dovolenou popisuje neuvěřitelnou akci StB roku 1985… Garfield ve filmu je dobrý na prázdninové odpoledne: docela pobaví, neurazí, ale nenadchne. Pohádky moc nesleduji, ovšem Šíleně smutná princezna je asi moje nejoblíbenější (a to prosím přesto, že H. Vondráčkové se vyhnu, kdykoli je to možné).

Konec dobrý, všechno dobré: nejlepším filmem závěru roku jsou určitě Poupata, velmi dospělá prvotina o zoufalém životě zoufalých lidí. Nebudu ale prozrazovat ani děj, ani symboliku názvu či cokoli jiného – jděte do kina, film si to zaslouží…

Váš MS#

Zde najdete letošní obdržená přání a také archiv mých novoročenek.

Nechci a nebudu psát životopis, zajisté se jich objeví mnoho – od těch dobrých po špatné, od fundovaných po diletantské. Václavu Havlovi už to bude jedno (ostatně je možné, že by mu to bylo jedno i zaživa). Byl posledním československým prezidentem (1989 – 1992) a také prvním prezidentem českým (1993 – 2003), byl též dramatikem, disidentem…  však to všechno určitě víte. Poslední dobou nejen že nebyl zdravý, ale ani tak nevypadal, když už se vůbec někde veřejně objevil; i přesto mě dnešní ranní zpráva o jeho úmrtí opravdu nemile překvapila. Nevěděl jsem, že je to až tak špatné.

Můj vztah k Václavu Havlovi je poměrně složitý. Až do poloviny 90. let pro mě byl veřejnou autoritou, s níž se žádná jiná nemohla měřit. Věřil jsem mu, vážil si ho a měl jsem ho rád. Býval jsem pyšný, jak známého a uznávaného máme prezidenta… Pak ale začaly přibývat jeho projevy posledního spravedlivého: někdy jsem měl až pocit, že žije v nějaké jiné realitě, hlavně když se odvolával na morálku, která dávno neexistovala (pokud vůbec kdy). Ne že by morálka sama o sobě byla špatná, chybou bylo se na ni odvolávat, jako by snad byla běžnou součástí života většiny lidí, což tak ovšem nebylo a nebude nikdy, aspoň u nás určitě ne. Naše společnost je ve své podstatě nemorální, hloupá a zbabělá. Neviděl to, nebo vidět nechtěl…?

Od poloviny 90. let se zdálo, že ač prezident, neřídí krom své kanceláře už nic, jeho vliv na praktický chod státu slábl. Možná rezignoval, možná byl unavený; nebyl to však už ten, koho jsem dříve tak respektoval. Po skončení prezidentského mandátu jeho posun kamsi mimo pokročil až za mez únosnosti (sílící odtrženost od reality, podpora podivných stran i lidí, pořádání více čí méně zbytečných diskusí atp.). Přesto jsem ho nikdy neztratil z dohledu, přesto mě nadále zajímalo, co říká a dělá, ač jsem většinou nesouhlasil.

Asi před dvěma lety nastalo jakési smíření, hodně jsem Václavu Havlovi odpustil (hloupé slovo, vím – nemám právo nikoho soudit, nemám tedy ani právo odpouštět, ostatně mně osobně nic neudělal), možná jsem i skutečně a konečně pochopil alespoň něco z toho, co poslední dobou říkal. Ne všechno, některé jeho názory odmítám i nadále (ale nehodí se je rozebírat tady a teď).

Mám jeden zcela osobní prezidentský zážitek. Bylo to v roce 1994, byl jsem na pivu v hospodě vedle kina Ořechovka. Už nevím s kým a nevím ani, jestli jsem byl na filmu (na kterém?), ovšem při jiných příležitostech jsem do této hospody nechodil. Byl sychravý večer, otevřely se dveře a objevil se Václav Havel, který poblíž bydlel. Působil velice skromně a jaksi nenápadně; i když jsem ho znal z TV či fotek, překvapilo mě to.  Řekl dobrý večer, všichni odpověděli a přestali na sebe řvát nějaké pitomosti, jak to tak v hospodě chodívá odnepaměti. S prezidentem šel nějakej chlápek, asi z ochranky, a kníračka Gyula. Bylo to v době, kdy se takovéto věci děly ještě vcelku běžně, 90. léta byla opravdu dost free. Dostal pivo (bodygárd taky), pes vodu. Sedl si na židli u krajního stolu a ptal se lidí kolem, co nového a jak se mají – přitom to nebyli lidi, které by znal (třeba mě neznal docela určitě!) – a bylo vidět, že je pro všechny opravdovou autoritou, že jsou všichni rádi, že tam je. Mluvili jinak, někteří dokonce docela chytře.
Všichni mu chtěli podat ruku, já taky. Ochrankář byl v klidu, stál u dveří, pil pivo a kouřil – tehdy rozhodně nehrozilo, že by se něco mohlo stát. Prezident dopil, pomalu se zvedl a že tedy půjde domů. Zase pozdravil první, napřed ale musel odmítnout asi 20 žádostí o přípitek, že má hodně práce. Jsem přesvědčený, že to nebylo žádné divadlo pro plebs, že šlo o zcela autentickou situaci, prostě šel se psem a stavil se na jedno pivo a kus řeči. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nic podobného nezažil (a dnes bych se při příchodu jakéhokoli vysoce postaveného politika sebral a odešel).

Václav Havel tady bude chybět, protože ač jsme ho měli rádi více, méně nebo vůbec (já prošel vším), ač nám někdy svým moralizováním už lezl na nervy, pořád byl autoritou, jakých u nás není mnoho (teď vlastně žádná). S Václavem Havlem bylo možno souhlasit či nesouhlasit, ale znali ho úplně všichni a jen velmi těžko mohlo být přemýšlejícímu člověku jedno, co VH říká nebo dělá – a to je přece zcela nezpochybnitelný důkaz charismatu a výjimečnosti (a i to se nám může líbit nebo nelíbit, ale to je to jediné, co s tím můžeme dělat, jak se říká).

Pane Havle, sbohem. A děkujeme – nebo aspoň já děkuji. Je za co.

Hudba neboli Mjůzik
Nezačal jsem špatně, i když možná trochu moc složitě: Dan Bárta je už zcela mimo žánr, s nímž začal, teď (už déle!) je jazzman a jeho album “Entropicture” (2003) je pro povrchní či kulisový poslech příliš náročné; chtěl jsem si číst, ale nakonec jsem jen poslouchal, neboť  jinak obsah obojího uniká neznámo kam. Skupina Kryštof také neprodukuje žádný slabomyslný popík, je to hudba také dost složitá, o textech nemluvě. Album “Rubikon” (2006) mám rád hned od prvního poslechu a pokaždé si vzpomenu na jakousi recenzi, kde se psalo, že je dobře, že křídla andělů drhnou o pozemské kamení, protože nic není jednoduché. Není – a CD “Kryštof v Opeře” (2008) to dokonalým živým provedením těžkých písní jen potvrzuje. Ondřej Ládek alias Xindl X má písně jednoduché jen na první či druhý poslech, jinak jsou také dost zapeklité. V podstatě ho poslouchám rád, ale akustické dvoualbum “Xpívánky” (2011) je moc dlouhé, a tak je třeba hledat, aby bylo co nalézt.

Jan Sahara Hedl není zrovna známá postava české hudby, na nějakou komerci zvysoka kašle, ale kdo se vyzná, dobře ví, že JSH je značka prvotřídní kvality hudby i textů. Vydal jen 3 alba (a i to je div, protože vždycky raději hrál než nahrával) – “Tajnej svatej” (1994), “Šílený pondělí” (1995) a “Matka Zebra” (2001). Určitě nejlepší je poslední, při jehož natáčení nechal klávesovou veteš za dveřmi studia (a též skupinu Precendens, kde poměrně nepochopitelně a dlouho působil), jak jsem se také onehdy dočetl v jakési recenzi. Hedl napsal také pěknou řádku textů pro Báru Basikovou, největším hitem je asi Souměrná, již svého času rádia ohrávala do zblbnutí. Bára Basiková vydala živé album dost podivného jména “Bára Best Basic Beat Live” (1994), i navzdory názvu však potvrzuje, že je opravdu zcela jedinečným pěveckým zjevem a nic basic v tom opravdu není, spíše naopak: příjemně znějících složitostí je na albu dost a dost.

Jakési podivné asociace mě zavedly až ke skupině Colorfactory, která (i ve spojení s Ondříčkovým filmem “Šeptej”) zapůsobila v českém popu jako bomba hozená do malého rybníka, zvláště pak svým prvním albem “Colorfactory” (1996), které – ač vlastně nehitové – se stalo trhákem i objektem chvály kritiky. Druhé album “Second Infinity” (1999) už přišlo pozdě, podle mě právem zapadlo, neboť je ve všech směrech horší než první a kapela se navíc brzy po jeho vydání rozpadla.

Jaroslav Samson Lenk produkuje jakýsi pop-folk a poslouchám ho rád, i když musím jedním dechem dodat, že nejlepší byla první skupina Máci a nástupnická Samson a jeho parta se jim nemůže rovnat, ačkoli jejich alba “Balónek” (1995), “Popíček” (1998) a “Demáááczech” (2002) jsou přinejmenším dobrá, prostřední z nich pak výborné (vzpomněl jsem si, jak jsem právě toto CD dostal, když jsem složil všechny státnice a jimi skončil VŠ, na kterou jsem pravděpodobně nikdy neměl chodit – ale to je trochu jiná story…). Pak už přišla ke slovu skupina Bangles. Dívčí skupiny – i když (pře)často jde o dívky již značně postarší, eufemisticky řečeno – nemám vlastně vůbec rád, leč Bangles jsou jedinou výjimkou, protože opravdu něco umějí, zatímco ostatní “kapely” jsou spíše jen zpívajícími modelkami, což je vždycky katastrofa. Zatím poslední album “Doll Revolution” (2003) je skvělé.

Svou novinkou “Trojka” (2011) mě potěšil Petr Bende, kterého jsem konečně mohl přestat vnímat jako pochybný produkt TV soutěže – ten kluk fakt umí, dokonce čím dál lépe! Zato Vlasta Redl mě zklamal svým živým albem “Koncert, který se nekonal” (2011), ale čekal jsem to už v momentě, kdy jsem si na obalu přečetl playlist – příliš mnoho lidovek a pseudolidovek, které prostě nemám rád. Vždy mi zkazí poslech jiných a mnohem lepších Redlových nelidových písní. Škoda.

Po dlouhých 15 letech vydali nové CD bratři Nedvědové, opět spolu, což je stejně nejlepší varianta. Jmenuje se “Souhvězdí jisker” (2011) a v bookletu jsem se dozvěděl, že je poslední, protože zatímco Jan chce hrát, skládat a vydávat dál, František se občas objeví jako host; snad to alespoň v případě živého vystupování bude dostatečně často… Jaké album je? Bilanční, trochu vzpomínkové, trochu bluegrassové (!), trochu jiné i trochu stejné, zvukově vynikající a obsahově výborné (stejně nemůžete čekat, že budu tvrdit něco jiného…). Jen obal alba je fakt hrozný a v bookletu je až příliš mnoho chyb, které dělají dojem, že redaktor nebyl odpovědný, nýbrž negramotný. Ani nad DVD bonusem nelze jásat a jediné, co je na něm zajímavého, je jinde nevydaná píseň “Mravenčí skála”.

Knihy aneb Bux
Je mi naprosto jedno, že Michal Viewegh je nejprodávanější současný český romanopisec, jak se o něm neustále píše. Jeho tvorba se mi líbí i tak, komerce nekomerce, a “Mafie v Praze” (2011) ještě zhoršila moje už tak špatné mínění o politice a vší té hnusné pakáži pohybující se v soustředných kruzích kolem ní. Na knize spolupracoval novinář Jaroslav Kmenta, takže soudím, že jádro celého příběhu není jen tak vycucané z prstu, k síle této novinky přispívá i nebývalá Vieweghova odvaha, s níž popisuje lumpy tak, aby byli k poznání. Naproti tomu mě knihou “Na Límečku” (2009) zklamala Anna Sedlmayerová; pokud bylo cílem knihy o klidné vilové čtvrti čtenáře dokonale znudit, pak je to kniha do jisté míry dokonalá (nedočetl jsem a nemám to v úmyslu).

Osvěžila mě sbírka povídek od různých autorů nazvaná “Tos přehnal, miláčku” (2009) – různé partnerské neshody, rozchody apod. jsou zde podané opravdu dost netradičně, leč záživně, což se od autorů, jakými jsou Viewegh nebo Rudiš, vcelku dá očekávat. Slovák Dominik Tatarka napsal už v polovině 50. let traktát “Démon souhlasu”, který mohl vyjít až roku 1963 (česky 1965) a jde o jeden z nejlepších textů kritizujících stalinismus a 50. léta celkově; Tatarka jako by bolestně vystřízlivěl a z komunisty se stal nesmlouvavý kritik režimu i ideologie, kterou dříve vzýval… Před několika dny zemřel Ivan Jirous alias Magor. Ačkoli ho nemám jako autora moc rád (jeho tvorba mi vždycky připadala až příliš primitivní), přečetl jsem si dosud nevydanou povídku “Křeček” (2011) – žádné překvapení se nekonalo, přezdívka je zcela na místě. Ta povídka je literární póvl, čímž nevybočuje z autorovy tvorby ani o krůček.

Pavel Kohout je možná člověk sporného charakteru (politické přemety či chování k vlastním dětem), ale spisovatel vynikající. Kniha “Nápady svaté Kláry” (exil 1981, zde 1991) je zábavná, chytrá a dobrá, to vše navíc současně, což bývá nejlepší.

Filmy čili Můvíz
Přemýšlím, jak shrnout listopadové filmy, ale opravdu mě nenapadá, co by je sjednocovalo či souborně charakterizovalo – prostě každý pes jiná ves, nezřídka však psi velmi dobří…

Thriller Oko ve zdi je podle mě neprávem podceňovaný film a jediné, co bych mu snad vytkl, je umístění děje kamsi do Ameriky, i když příběh sám je na místě nezávislý – dva lidé uvěznění v cizím domě (který není tak docela cizí), schizofrenie jejich věznitele i dům sám o sobě z filmu dělají docela napínavé a zajímavé dílo. Slepičí úlet je možná i dětský animovaný film, ale také výborné podobenství o nesvobodě a boji proti ní; jen konec je možná trochu “dětsky” naivní. Indiana Jones je zajisté fenomén a prý ještě neřekl poslední slovo (poslední díl 2014?); nejlepší je asi poslední část, ale i na obě předchozí se vždycky rád podívám. Já, legenda vypráví o vědci, který zůstane sám v evakuovaném New Yorku a hledá lék na nebezpečný virus – nejlepší (krom reálného konce, kdy hrdina takřka na konci filmu zemře) je právě prázdný New York a třeba kukuřice v Central Parku; zajímalo by mě, jak se tento film natáčel.

Všichni dobří rodáci vyprávějí pohnutý příběh poválečné vesnice a prý režisér Vojtěch Jasný sbíral motivy už 20 let před natáčením – jestli se o filmu říká, že patří mezi nejlepší české filmy, pak musím souhlasit. To Jedna ruka netleská není film ani legendární, ani nejlepší, jen divný, ale fakt hodně – vlastně jsem ho moc nepochopil a nevím, o čem film je či měl být. Kachyňův poměrně neznámý film Láska má výbornou kameru (střídají se barevné a černobílé pasáže), ale také poněkud jednoduchý příběh, asi aby nepřipouštěl různé možnosti výkladu, kterým doba moc (či vůbec) nepřála. Pobavil mě dohled nad dodržováním léčebného režimu práce neschopných v podání Františka Husáka ve filmu Všichni musí být v pyžamu – hlavní hrdina hledá klidné povolání, ale kráčí z nerváku do nerváku a od infarktu k infarktu… Thriller Kajínek o nejznámějším českém vězni (který možná vůbec vězněm nemá být) mě zaujal víc než poprvé a dost možná méně než potřetí, protože se na něj rád podívám znovu.

Výstavy neboli Egzhibišns
Viděl jsem dvě – obě fotografické a obě na stejném místě, v centrále ČSOB v Radlicích. První výstavu nazvanou “Netušené souvislosti” podle cyklu párových fotografií má na svědomí Michal Hejna. Fotografoval mobilem (v tomto případě naprosto na místě!) a desaturované barvy i “filmová” adjustace jsou zajímavé, jen popisky mi nějak neseděly…

Druhá výstava, spíše stálá expozice, obsahuje velkoformátové (opravdu velké!) snímky přírody od fotografa jménem Clyde Butcher.
Fotografuje na černobílý negativní film formátu 8 × 10 palců – a musím konstatovat jediné: je to nářez…! Těší mě také, že jsem i bez popisu poznal, že některé snímky jsou fotografované v Čechách (což jsem si později také ověřil v katalogu) – měl jsem najednou z krajiny takový český dojem… Je určitě dobré, když banka – lhostejno která – investuje nějaké peníze i do umění, v tomto případě opravdu velkého.

Těším se na kulturní prosinec…

Hudba
Na říjnovém playlistu je jen domácí hudba, aniž by to ovšem byl nějaký záměr – zkrátka se to tak sešlo (a Slovensko není žádná cizina, aspoň hudebně tedy ne).

Zahájil Pavol Habera s eponymním debutem “Pavol Habera” (1991) – odskočil si z domovského Teamu a vytvořil pop-rockovou desku, která podle mě patří k tomu nejlepšímu, co v tomto období a žánru v pomalu se rozpadajícím Československu začátku 90. let vzniklo; texty jsou o něčem (např. z pera Petera Nagye) a také hraje normální živá kapela s nástroji, žádný tupý program… Luboš Andršt je hudebník takzvaně odjinud: věnuje se hlavně jazz-rocku, ale tak, že žádné album není dost dlouhé. To platí i o albu “Capricornus / Plus-minus blues” (1995), výběru ze dvou alb z 80. let (1980 a 1988), kterých se nemůžu nabažit ani jednotlivě, ani v tomto “sestřihu”.

Soundtracky sice vlastně vůbec neposlouchám, ale film Alois Nebel si to svou mimořádností zaslouží (také jsem promptně zakoupil kompletní vydání komiksu, abych měl vše – četbu však odkládám na nějakou sváteční chvíli, např. až konečně ulehnu s chřipkou). Skupiny Priessnitz a také příležitostný Umakart (svým obsazením se prolínají) vytvořily k jedinečnému filmu i jedinečný zvukový doprovod; a to nemluvím o písni “Půlnoční” nazpívané Václavem Neckářem (už toho o ní bylo napsáno mnoho, ale fakt je, že se dá použít jako důkaz tvrzení, že geniální věci často bývají jednoduché). Také jsem se zaposlouchal do alb “Nebel” a “Freiwaldau” (obě 1992) skupiny Priessnitz, abych si připomněl, jak tahle jesenická kapela umí být temná. Jak je viděl z data vydání, Alois Nebel není žádná rychlokvaška z poslední doby, jak si někteří diletanti myslí, byť v názvu CD to nutně nemusí být on, ale třeba fakt jen docela obyčejná mlha, které je ve Freiwaldau (tj. v Jeseníku) vždycky dost a dost…

Karel Plíhal vždycky hrál Kainarovy texty, ale trvalo dost dlouho, než z nich vzniklo celé album – jmenuje se “Nebe počká” (2004) a je opravdu vynikající textově i instrumentálně. Mimo Plíhala na něm zpívá i Zuzana Navarová, jejíž CD “Smutkům na kabát” (2005) s podtitulem Nahrávky z 90. let i ty poslední je důstojným ohlédnutím za mimořádnými výkony mimořádné zpěvačky, která opustila tento svět příliš brzy (nebe někdy nepočká).

Mňága & Žďorp je skupina, kterou jsem v 90. letech poslouchal často a hodně, pak zase skoro vůbec, ale ani jedno nebylo vědomé a cílené. Teď jsem si náhodou vzpomněl, do kazaťáku založil album “Radost až na kost” a byl to nevšední zážitek (doporučuji přečíst také komentáře). A jak jsem si tak vzpomněl, poslechl jsem si opakovaně i další alba této zvláštní skupiny: albový debut “Made in Valmez” (1991), druhé album “Furt rovně” (1993), novější “Dutý, ale free” (2006) a také třídiskový výběr “Platinum Collection” (2008). Další alba celé diskografie už jsou v plánu.

Říjen poměrně tiše uzavřeli folkáči: napřed to byl Jaromír Nohavica a jeho dvě koncertní alba “Doma” (2006) a “V Lucerně” (2009), potom se přidal Pavel Dobeš s albem “Průzkumný let” (1997). Nohavicova živá vystoupení mají zvláštní náladu: krom jeho zcela brilantních výkonů je to také publikem, které ho zcela nekriticky přijímá, a tak se mu hraje určitě výborně. “Doma”, nahrané v ostravské hale Karolína, je jakýmsi live best of výběrem, zatímco “V Lucerně” tvoří písně spíše novější. Šok mi pokaždé znovu přivodí poslech písně “Já tam byl”, kde s Jaromírem “zpívá” jihlavská hip-hopová skupina Pio squad; to samo o sobě až tak nevadí, nejhorší je však jejich přehrávaná manýra, jakási gangsta nigga dikce a frázování tak ubohé, že je až s podivem, že to Nohavica snese. Pokud se totiž jeho bezchybný projev spojí v jedné písni s něčím tak otřesným jako Pio sqaud, působí to jako parodie (a JN rozhodně není tím parodovaným). Album “Průzkumný let” je možná Dobešovo nejlepší CD vůbec – a pokud ne, pak “Noční příloha vyhlášky č. 90” je jednou z jeho nejsugestivnějších písní.

Knihy
Na doporučení jsem si přečetl německý (prý) milostný román “Animal triste” (2005) autorky Moniky Maronové. Velmi zajímavě vystavěné vyprávění příběhu pomatené starší či staré paní (čas jí uniká), jež vzpomíná na svou největší životní lásku, jež se po dočtení knihy už tak veliká nejeví a která končí tragicky a zbytečně v okamžiku, kdy měla teprve pořádně začít… Emil Hakl je můj oblíbený autor, aniž vím ale přesně proč – snad proto, že píše o sobě a je při tom tak silně přesvědčivý, že je otázka, jestli je to ještě literatura, nebo už nějaká diagnóza (čímž ale nechci říct, že by Hakl byl blázen!). Jeho novinka “Pravidla směšného chování” (2010) navazuje na známou a zfilmovanou knihu “O rodičích a dětech” – jenže zde otec umírá a syn mu plní poslední přání, tedy aby byl pohřben v moři; že to bude v Rumunsku a že tomu bude předcházet zcela šílená cesta a neméně šílené zážitky, je u tohoto autora naprosto v pořádku a jeho otci by se to jistě docela i líbilo. Smutné, silné, drsné a … prostě typický Hakl. Sáhl jsem také po autorově prozaické prvotině, povídkové knize nazvané “Konec světa” (2001) – nekompromisní (a jistě silně autobiografický) literární hardcore o nehrdinech unikajících (povětšinou marně) z dosahu dynamické doby mě nadchnul.

Alexandra Berková je pro mě poněkud neznámou autorkou, resp. vím, že existuje, ale až teď jsem ji četl. “Knížka s červeným obalem” (poprvé 1986 a zcela v duchu divné doby bez červeného obalu) byla dopsána už někdy v 70. letech, ale soudruzi nakladatelé ji pořád ne a ne vydat, o čemž dojemně a s až neženskou nadsázkou vypráví její závěrečná povídka. Povídek je více a společný mají snad jen ten název knihy – a pak také jakoby tichý vzdor proti blbosti a tuposti, tj. základům tzv. reálného socialismu (a naneštěstí nezmizely dodnes), nejde ale o nějaký politický pamflet, spíš jen o pocit alespoň částečně dobově informovaného čtenáře. Jaroslav Haidler vydal román “Prokletá setba” (2011); thriller o válce a lidech dobrých i špatných, kteří se zajímavě promíchají, až nakonec už není jasné, kdo je kým. Myšlenka, že Hitlerovou zázračnou zbraní může být třeba uměle vyšlechtěný vir přenosný pohlavním stykem a krví (no nazdar – AIDS!), je možná trochu sci-fi, ale i tak silně znepokojující.

Filmy
Neviděl jsem jich mnoho, ale aspoň se mi podařilo vyhnout katastrofám všech možných druhů a odrůd.

Válka Roseových	USA 1989	××××
Katka	CZ 2009	××
Ošklivá slečna	ČSR 1959	×××
Škola otců	ČSR 1957	××××
Prodloužený čas	ČSSR 1984	××××
Občan Havel	CZ 2007	××××
I. J. a dobyvatelé ztracené archy	USA 1981	××××
Obsluhoval jsem anglického krále	CZ/SK/DE/HU ’06	×××

Válka Roseových je sice prezentována jako komedie, ale k smíchu až tak moc není, protože rozvodová bitva na život a na smrt (doslova) ani směšná být nemůže. Dokument Katka mě štve svou manipulativností, poněkud posunutou etikou (narkomanka za natáčení dostává peníze a utrácí je samozřejmě za drogy) a také tím, že od diváka automaticky očekává jakýsi soucit, jehož v případě Katky (a obecně v případě všech časosběrných dokumentů Heleny Třeštíkové) nejsem schopen a ani k němu ochoten (jak Katce, tak Renému a podobné verbeži prostě přeji, že skončili tak, jak si o to koledovali).

Ošklivá slečna je možná jediný skutečně psychologický film z 50. let, kdy se spíš než na psychologii hledělo na plnění plánu – ovšem poctivá účetní, která se zamiluje do defraudanta, následné zklamání a pocit viny, to je přece téma na režimu nezávislé a zde zpracované dokonce i tak, že se mu dá věřit. Škola otců mě velice překvapila: do vzorné školy přijde učitel, který si troufne dávat dětem špatné známky, přestože tím řediteli kazí oblíbené statistiky potvrzující neustálé zlepšování všeho a všech (to mi ovšem silně připomíná dnešní školství – asi se za těch více než 50 let mnoho nezměnilo!); film končí deziluzí hlavního hrdiny, který školu opouští…

Miloš Kopecký byl vynikající herec – a právě s ním stojí a padá (spíše však stojí) film Prodloužený čas o starém pánovi a jeho o dost mladší milence; když má pocit, že na diagnostikovanou rakovinu zemře téměř ihned, postaví se proti svému šéfovi, vezme si svou přítelkyni, prostě se přestane bát budoucnosti, po překvapivém vyléčení přichází onen prodloužený čas, kdy je už všechno jasné a čisté. Občan Havel je také časosběrný dokument; a jakkoli mi některé názory Václava Havla vždy připadaly poněkud zcestné, u tohoto filmu (který jsem poprvé už viděl někdy před 4 roky) se mi podařilo až nyní některé z nich pochopit a dokonce i přijmout – až mě to překvapilo.

Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy jsem viděl poprvé v roce 1986 v kině Ořechovka a byl jsem naprosto unešen; i tentokrát (a jako vždy) jsem se rád díval na neohroženého vědce, kterak udatně bojuje proti zlotřilým nacistům, a dobře se bavil, neboť vymyšleno i natočeno je to výtečně. Naproti tomu mě film Obsluhoval jsem anglického krále dosti zklamal, protože jde jen po povrchu Hrabalovy skvělé předlohy (asi jako školní referát z povinné četby: přečetl jsem a nepochopil…).

Kultura nejsou jen hudební alba, knihy a filmy, i když alespoň v mém případě tvoří většinu. Jsou samozřejmě i jiné věci, například už zas (po nějakých 15 letech) čtu pravidelně časopis Reflex a jsem s ním zcela spokojený, možná si ho předplatím. Zdravý rozum, odstup, nezávislost i vzdor proti podivnému směřování současné Evropy, to jsou věci, které mě velmi oslovují. A abych jen nekonzumoval, i v říjnu (jako vždy) jsem psal: něco málo o žluté chatě a také o pražských tramvajích…

Typ T3 byl vyvinut v roce 1960. Prototyp ev. č. 6101 jezdil po Praze od 3. listopadu 1960, druhý prototyp (ev. č. 6102) s dveřmi širšími asi o 30 cm přibyl roku 1961. Pravidelný provoz byl vozovnou Motol zahájen 22. listopadu 1962. Od té doby ujely T3 nepočítaně kilometrů a přepravily také nepočítaně pasažérů. Dlouhá léta bylo stanoviště řidiče otevřené (mám dojem, že si to dokonce z raného dětství pamatuji!),  až později přibyla pevná kabina, kterou známe nyní.

První T3 měly zaoblené horní rohy dveří, menší odšupovací okna a také obdélníkovou orientaci nad předním oknem – čtvercová čísla se začala používat až od roku 1964 (původní typy byly přestavěny). Mezi prvními a druhými dveřmi bývalo stanoviště průvodčího, později – údajně kvůli nedostatku průvodčích – začaly jezdit vozy označené velkým S, v nichž průvodčí nebyl (stále bylo možno zakoupit si jízdenku přímo ve voze)… Poté byla zavedena mechanická cvakátka a až v 90. letech elektronické označovače. První série vozů T3 měly červená koženková sedadla, jež byla ale brzy vystřídána legendárními (zde je to slovo zcela na místě!) červenými a šedými laminátovými sedačkami. Je zajímavé, že když byl typ T3 zaveden do provozu, měl pověst špatně větrané tramvaje (dle některých lidí byly dokonce nejhorší), což ovšem ve srovnání s dnešními vozy zní jako nepovedený vtip.

Původní vozy T3 pozná opravdu jen nadšenec, který se o tramvaje tak či onak zajímá, ale přesto je určitě dobré vědět, že právě končí jedna veleúspěšná kapitola pražské MHD. Modernizované varianty T3 budou po Praze jistě jezdit ještě dlouhá léta. Už na počátku 70. let vznikl typ T3M s tyristorovou výzbrojí (dobře poznatelný podle bedny s brzdovými odpory na střeše), později také T3SU (vozy původně určené pro SSSR, sedadla v uspořádání 2 + 1, zcela uzavřená kabina řidiče a číslo pod sklem) a T3SUCS (upravené pro Prahu, sedadla již znovu 1 + 1).

Vozový park DPP byl v 90. letech modernizován různými přestavbami původních T3 – první pokusy T3G a T3R byly pouze jednotlivé kusy, ale u typů T3M2-DVC, T3R.P a částečně nízkopodlažní T3R.PLF lze mluvit už o opravdových sériích. Ale není to už originál…

Včera jsem zcela náhodou na konečné na Petřinách potkal poslední 2 vozy T3, nejstarší pražské vozy v běžném provozu. Bylo třeba zastavit a fotit, i když jsem k tomu neměl právě vhodnou techniku – nicméně i tak jsem vozy ev. č. 6921 a 6892 na lince č. 18 s odjezdem ve 20:06 zachytil…

Foto z archivu Dopravního podniku hl. m. Praha a webu Pražské tramvaje,
Vlastní snímky pořízeny přístrojem Sony NEX-3 s objektivem 18-55 SEL a bleskem.