Listopadové odpočítávání aneb November Countdown

Dvacet let je dlouhá doba – jak relativně, tak absolutně – a je to více než polovina mého dosavadního života. Nemám rád žádná oficiální státní výročí, protože mi (bohužel a asi už navždy) splývají s exhibicemi politiků, zejména pak těch, kteří s původní oslavovanou událostí nemají pranic společného… Ovšem politiky živí kecy, tudíž se musejí snažit; poslouchat je ale naštěstí nemusím. O tom psát ale nechci – 17. listopad 1989 si totiž docela dobře pamatuji, takže vím.

LetnáByl to pátek a nebylo moc hezky – a ve škole nám ten den vykládali o mezinárodním dnu studentstva a o Janu Opletalovi, chybět ovšem bohužel nemohl “povinný” komunistický dodatek v tom smyslu, že teď je to u nás nejlepší, vzdělání zdarma atd. Byly to pořád stejné žvásty, které nikdo už dávno neposlouchal; za dobu své školní docházky jsme si zvykli, že se to prostě poslouchat musí (resp. je třeba vypadat, že posloucháme, protože jinak se povinná dávka propagace neúnosně zvyšuje). Nicméně při odchodu ze školy jsme si všimli, že na stromě před školou je zajímavý plakát – ručně psaný – s pozvánkou na Albertov, kde má být studentská manifestace (slovo demonstrace se nepoužívalo, jelikož znělo nějak “kapitalisticky” či co). Pořadatelem nebyl oficiální SSM, jak by se dalo čekat (ale to by plakát visel na červené nástěnce uvnitř, nikoli na stromě před školou). Vypadalo to jaksi “zakázaně”… a šli jsme tam. Na chvíli, bylo mi 15 a rozhodně jsem nemohl být do noci pryč, nějak mě to ani nenapadlo.

Podivný pravopis...Od 18. listopadu se začaly dít věci… a všichni to vědí, nebudu je tady znova popisovat. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu (nejlépe hrála na starém elektronkovém rádiu v podkroví a původně jsem ji – někdy v roce 1988 – začal poslouchat kvůli Karlovi Krylovi a později dalším zakazovaným písničkářům) a tam mluvili docela jinak než soudruzi v televizi i rádiu – tvrdý brutální zásah vs. narušování veřejného pořádku, demonstrace za svobodu vs. protisocialistické vystoupení atd. Zbývala zdánlivá “maličkost” – zjistit nebo si uvědomit, kde je pravda. Trvalo mi to pár dní, byl jsem zmatený a nebylo to jednoduché (odjakživa jsem přece ve škole, v TV i jinde poslouchal ty jejich pravdy a i když mi byly jaksi podezřelé, dalo práci to všechno prohlédnout), ale přišel jsem na to…

04 Je to 20 let… a samy od sebe se mi vybavují věci, které byly… Ty, které budou, zatím samozřejmě neznám. Ale něco a nějak bude – bohužel i bohudík. Asi. Určitě. Zatím. Teprve. Poprvé i naposled. Už nebo ještě. Pořád. Někdy. Už ano, ještě ano. Něco taky nebude – bohužel i bohudík. Asi. Určitě. Zatím. Poprvé i naposled. Nikdy. Už ne, ještě ne.

Letenská pláňV roce 1989 mi bylo 15 a mám na něj několik telegrafických vzpomínek. Naučil jsem se hrát barré na kytaru a troufl si poprvé zpívat před lidmi. Začal jsem chodit na gymnázium a bál se, jak mi to půjde. Byl jsem na víceméně skautském táboře, i když se jmenoval pionýrský. Umřel mi děda.

Stávka...!Rok 1990 byl docela zvláštní – jako bych měl zapomenout všechno, co jsem se do té doby dozvěděl, protože všechno bylo a mělo být jiné. I lidé se měnili. Srabi si hráli na hrdiny, zatímco opravdoví hrdinové nějak mizeli, protože neměli ostré lokty a styděli se dělat levárny.
Z roku 1991 si pamatuji šok, když jsem v lednu poprvé viděl volnou tvorbu cen – všechno bylo sice naprosto stejné, ale dražší. Z bývalých papalášů se s konečnou platností stali byznysmeni a všude možně se začaly otevírat různé tunely. Někteří lidé prakticky dokázali, o co jim vlastně hlavně jde – o ně samotné a ještě víc možná o prachy. Někdy jsem si připadal jako naprostý pitomec. Byl jsem v Holandsku a viděl západní školství: materiální zabezpečení, o jakém se nám tady ani nesnilo, ale proti nám se oni naučili sotva polovinu. Nic moc je nebavilo, byli pasivní a někteří naprosto pitomí – tady jsme a bavte nás – a netušil jsem, že tady to za nějakou dobu bude úplně stejné. Přestal jsem věřit, že na Západě jsou nějací lepší lidi – i když se to ještě jaksi nehodilo říkat nahlas, aby člověk nebyl za nějakou starou strukturu, jak se tak říkalo.
V září 1992 mi bylo 18 a mohl jsem se také zaregistrovat v kuponové privatizaci, abych o několik let později kuponovou knížku prodal jakémusi fondu. Lehce nabyl, lehce pozbyl – ale pořídil jsem si opravdu dobrou kytaru; to je však another story neboli jiná pohádka. Zamiloval jsem se – a o pár měsíců to samozřejmě špatně skončilo, protože konce bývají špatné vždycky a protože jsem byl mladý a blbý, takže se nic jiného ani nedalo čekat.
Moje maturita má datum 1993 a v ten samý rok jsme s Pavlem natočili demoalbum “Vyznání dívčím očím” a cítili se jako kingové (nikomu jinému jsme tak ovšem nepřipadali). Začal jsem studovat vysokou školu, koupil si novou kytaru a hrál ve dne v noci a byl nešťastný, že ta, kterou chci já, nechce mě. Tak to chodilo a chodí a bude chodit – jinak by asi na světě byla nuda.
Léta 1994 až 1998 jsem trávil jako vysokoškolský student, chodil do hospod, bytů, na výstavy, na filmy a ven… a najednou jsem dostudoval a chtě nechtě jsem musel začít pracovat. Můj titul i celá VŠ jsou naprosto v pořádku, aby bylo jasno (nestudoval jsem práva v Plzni, všechny papíry i diplomovou práci mám a studium trvalo celých 5 let). Ovšem kdybych si mohl znovu vybrat, asi bych vysokou školu vynechal – zpětně mám podivný pocit, že mi toho moc nedala a že to byla ztráta času; a to říkám i s vědomím, že bych nemohl dělat teď to, co dělám. Možná by bylo mně lépe bez školství a školství by se lépe cítilo beze mě… ale to se už teď ověřit nedá. V těchto letech jsem také poprvé volil – a poté naprosto a navždy přestal věřit všem politikům a stranám bez výjimky.
V letech 1998 až 2008 jsem pracoval, byl zdravý i nemocný, zamilovával se a odmilovával, opouštěl a byl opouštěn, četl, psal, hrál, mluvil i mlčel, něčemu věřil a něčemu ne, zlobil se a udobřoval, zažíval objevy i ztráty, působil sobě i jiným bolest i radost… Na podzim 2002 mi umřela babička a z nemocnice volali, když jsme seděli u sobotního oběda, a bylo to jasné, ještě než jsme telefon zvedli. V srpnu 2006 jsem si poranil ruku a říkali mi, že už nikdy nebudu hrát (a spletli se a titanové úpony kloubních vazů v prstech levé ruky drží a fungují), a mně bylo zle a smutno, v listopadu jsem nenadále skončil v nemocnici s jakousi otravou a bylo mi pár dní úplně nejhůř – ale někteří lidé mě neopustili a já jim budu navždy vděčný. Oni se tady poznají, o to strach nemám. Je rok 2009 a od roku 1989 se stalo mnohé. Ztrácel jsem i nacházel lidi (i sám sebe), věci, zážitky, víru a naději… a dnes jsem znovu stál před gymnáziem a musel si sáhnout na ten strom, na kterém visel tehdy ten plakát.

Tak jsem teda tady – pořád ještě. Jestli mi uplynulých 20 let něco opravdu dalo, pak schopnost myslet (i když by to mohlo být lepší) vlastní hlavou a nevěřit všemu – možná mám spíš problém s tím, že nevěřím ničemu – a být sám sebou, i když někdy (často) je to spíš nevýhoda než přednost. Jsem vděčný za šanci a možnost říkat, co si myslím. Neumím zhodnotit svůj posun od někdejšího otevřeného a nadšeného kolektivismu k totálnímu individualismu a větší či menší skepsi, i když se to stalo a tak to je. Mnoha lidem jsem  za tu dobu ublížil – a těm se omlouvám, jestli o to ještě stojí. Ublížil jsem i sobě, ale to mi patří. Tak jsem teda tady – a za 20 let možná zase něco připíšu… jestli to půjde a jestli bude proč a komu…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s