Studenti (ne)čtou a (ne)píší noviny aneb MF Dnes (a možná i zítra)

Projekt Studenti čtou a píší noviny je dobrá „věc“. Pro ty, kteří nevědí, o co jde: vždy na podzim a na jaře, tedy dvakrát v každém školním roce, dostávají 2 vybrané třídy od redakce prostřednictvím patrona na každé škole témata, o kterých mají psát. Za 6 týdnů každého turnusu by měl každý student napsat 3 články a výměnou dostává každý všední den svůj výtisk MFD. Všechny studentské články jsou publikovány na stránce www.idnes.cz/studenti a výběr z prací vychází denně na zvláštní stránce novin. Tento článek píšu vlastně za domácí úkol, i když asi ne povinný; redakce MFD požádala patrony, aby se vyjádřili k podzimní části projektu, což tímto činím i přes jisté podezření, že se to (asi) vyvine trochu jinak.

Vybírám si vždy 2 třídy z těch, které mám na češtinu. Jiné kolegy do toho vlastně netahám, protože mají moc práce, zdržovalo by je to a podobně. Lepší výsledky většinou (sleduji to od roku 2007, kdy jsem se do projektu coby patron zapojil) bývají ve třídách ekonomického lycea, a to hlavně proto, že tamní studenti mají ke školním aktivitám zpravidla pozitivnější vztah a nějak lépe chápou, že do školy chodí kvůli sobě, ne kvůli rodičům nebo snad dokonce učitelům. Jsou tam samozřejmě i výjimky – stejně jako se najdou lidé s výše uvedeným zodpovědným přístupem i ve třídách obchodky (a nebývá jich málo).

Myslím, že studenti noviny opravdu čtou, což je jistě dobře. Co čtou, to už neovlivním a ani ovlivňovat nechci; jestli někoho zajímá z celých novin nejvíc móda či recept na koláč nebo snad auta a sport, prosím, jeho (v prvním případě spíš její) věc. Samozřejmě nečtou všichni, protože někteří studenti se vyznačují tím, že je nezajímá nic kromě takzvaného zevlingu, což by se do poněkud civilnějšího jazyka dalo snad přeložit jako sedět a čumět. Společným znakem takových ignorantů je fakt, že pokud po nich kdokoli cokoli chce, mají pocit, že je otravuje a že na takovéhle obtěžování nemá právo. Má, je-li jejich učitelem a chce je (ta drzost, považte!) něco naučit; jinak jejich docházka do školy postrádá jakýkoli smysl. Většině studentů psaní nevadí a troufnu si tvrdit, že je i baví; navenek je sice třeba se nezřídka tvářit, že je to vopruz, ale z napsaných článků se pak pozná mnohem více. A zcela mimochodem nastává u zúčastněných tříd stav, kdy jsou takříkajíc v obraze a díky tomu, že jim noviny redakce dodá až pod nos, se lépe orientují ve společenském či politickém dění.

Noviny si každý student bere rád, proč také ne, když si je zaslouží. Velmi rády – a často bez dovolení – si je berou i kolegyně, což mě naopak nevýslovně štve. Pravda, někdy noviny zbývají, když nejsou všichni studenti daných tříd ve škole, ale rád bych si osoboval právo zbývající noviny rozdat sám (a samozřejmě komu chci, ne všem a každému, když projet zaopatřuji na celé škole sám), ne abych je nechal rozkrást (jestli se někomu toto slovo nelíbí, pak nechť si uvědomí, že přivlastnit si cokoli, co si nezasloužím, co mi nikdo z vlastní vůle nedá a tudíž není moje, je jednoduše krádež). Zdá se, že to někteří lidé nedokážou pochopit – a přitom je to tak jednoduché! Smyslem celého projektu přece nejsou noviny zdarma pro všechny, ale jen pro ty, kdo něco v souvislosti s tímto projektem dělají. Zbývající noviny rozdám jen těm, kdo se proti takovýmto akcím nestaví ani veřejně, ani skrytě (stejně se to dozvím). Bezvýhradně uznávám heslo, že bez práce nejsou koláče – a tudíž bez práce nejsou (a nebudou) ani noviny. Já mám odpracováno tím, že se o projekt starám; studenti tím, že píší články. Jiní lidé noviny dostat mohou, ale nemusejí – ale rozhodně si je nebudou brát sami, od toho mají Metro a jiné plátky zdarma (jejichž obsah ani za nic jiného nestojí).

Vytvořil jsem si jistý systém. Vždy, když přijde mailem od redakce nové zadání, rozešlu ho zúčastněným třídám a přidám i popis toho, jak má článek vypadat: soubor napsaný v textovém editoru, pod textem podepsaný celým jménem, třídou a školou. Určím termín zaslání (např. neděle 18. října 2009, 23:59), přičemž na sepsání článku v rozsahu strany A4 mají studenti asi tak 10 dní. Jestliže je téma pro studenty nepřístupné či nezajímavé, mají možnost úniku: lze se vyjadřovat k MFD, co je dobré a špatné, co změnit či zlepšit… Je to složité? Není – a přesto to někteří nedokážou udělat; nebo spíš na to kašlou. Už jsem opravoval neuvěřitelná kvanta jmen i názvů souboru. Ale to jsou dílčí problémy, nic nejde samo od sebe dobře. A mám radost, když někomu opravím nějakou chybu a on ji příště už neudělá.

mfd2 Ve škole během vyučování nějakou systematickou práci s novinami provádět zkrátka nelze – ze dvou důvodů: jednak na ni opravdu není čas (osnovy je zkrátka třeba splnit) a jednak noviny dost často vidím, až když přijdu do hodiny, takže si ani při nejlepší vůli nemám kdy cokoli konkrétního připravit. Pořád se ale říká, že je třeba při práci s lidmi mít individuální přístup. A tak každý dodaný článek opravím pomocí korektur ve Wordu (tzn. že původní i opravené verze jsou současně vidět) a pošlu autorovi zpět, aby se mohl podívat, co lze příště udělat jinak či lépe. Opravené články (už bez korektur) pak zašlu redakci a zároveň celé zúčastněné třídě, aby se každý mohl podívat, co kdo napsal. Kdo mi článek nedodá vůbec, dostane pětku; ovšem nikdy jsem nedal a nedám tuto známku nikomu, kdo se alespoň pokusí k danému tématu vyjádřit. Navíc – protože nepracoval – nedostává dotyčný lempl následující dva týdny žádné noviny, tedy žádné koláče. Je mi jasné, že každému člověku vyhovuje jiné téma, proto zaslané články opravuji, ale neznámkuji – známkou „5“ ocením jen fakt, že se na psaní někdo úplně vykašlal. Samozřejmě tím poškozuje ne mě, ale sebe (a nejen známkou); v dalším studiu, v práci a zkrátka v životě se každý setká s úkoly, s kterými je třeba se nějak poprat, i když zadání není zrovna lákavé – a nelze takové věci prostě neudělat. Má-li být škola přípravou pro život, ne jen samoúčelnou institucí, pak se mi tento přístup jeví jako jediný správný. Je s tím dost práce (každé 2 týdny přečíst a opravit cca 50 článků vyžaduje hodně času i energie), ale podle mě tato práce není vůbec zbytečná, i když mi ji nikdo neplatil a neplatí.

Docela se mi daří studenty k psaní motivovat, alespoň většinu, protože nikdo (až na nečestné výjimky) projekt nesabotuje a drtivá většina studentů docela dobře chápe, co po nich chci – tedy aby se naučili mít názor, projevit ho a stát si za ním, aby využili možnost se v tomto dále zlepšovat, protože se jim toto umění hodí v celém životě; noviny klidně ať berou „jen“ jako příjemný (nicméně zasloužený) bonus, to hlavní je v něčem jiném.

Některé články mě opravdu baví a zajímají, dlouho si je pamatuji a dokonce často změním svůj mylný názor (mylný, protože založený na letmém dojmu či předsudku, které má docela každý) na autora či autorku, jiné elaboráty mě svou myšlenkovou prázdnotou, neznalostí, povrchností a někdy až tupostí naopak přímo děsí. Nejblbější články ovšem nevznikají proto, že autor je hloupý; je to tím, že autor práci odflákne a ani mu nestojí za to aspoň trochu přemýšlet – byť třeba jen nad tím, že pod takovou slátaninu bez jakékoli myšlenky by se normální člověk měl stydět podepsat. Ale tak to prostě je. Takže studenti čtou a píší noviny, někteří jiní je ani nečtou, ani nepíší – lidé jsou různí. A to je vlastně v pořádku.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s