Spisovně, nebo nespisovně?

Často nad tím přemýšlím, často se o tom s někým přu. Co člověk, to názor (pokud tedy nepočítám ty, kteří si nemyslí nikdy nic, ale těm se raději snažím vyhýbat). Někteří lingvisté proti nespisovnému jazyku aktivně (a zbytečně) bojují, někteří lidé se za něj stydí – přitom nespisovným jazykem u nás mluví až 70% lidí (většinově se spisovně nemluvilo vůbec nikdy!) a hlavně: nespisovný jazyk je zárodkem budoucího standardu – ať kdokoli dělá cokoli, tak to prostě je. Kdo tedy bojuje proti nespisovnému jazyku, ničí budoucnost jazyka spisovného, protože nespisovný jazyk je jediný materiál, z něhož umělý spisovný jazyk vzniká. Na potírání nespisovného jazyka by se neměla podílet ani škola; a jestli škola ano, pak já ne. Má-li totiž jakýkoli jazyk zůstat skutečně živý, pak musí mít obě formy!

Čeština je velmi bohatý jazyk; na rozdíl třeba od angličtiny (nic proti ní nemám, aby nedošlo k omylu!), která je sice velmi funkční, ale ve své podstatě poněkud chudá – stačí se jen namátkou podívat na tvorbu zdrobnělin, kde vlastně jedinou možností je slovo little před podstatným jménem. Bohatý jazyk ale vždy musí být složitý, protože s narůstajícím počtem jazykových prostředků (slov, možností jejich použití, vzájemných vztahů uvnitř systému) nutně musí narůstat také počet různých pravidel i výjimek – a přesně toho je čeština krásným příkladem. V češtině se také velmi výrazně odlišuje spisovný jazyk od běžně užívaného jazyka, tzv. obecné češtiny; nechme pro tentokrát stranou všechny regionální dialekty, to je trochu jiná otázka – obecná čeština je totiž tzv. interdialekt, tedy nespisovná forma jazyka s působením větším, než mají regionální dialekty. Zjednodušeně řečeno je obecná čeština dialektem s celostátním výskytem.

Jazyk...? Základním cílem každého fungujícího jazyka je komunikace, tedy přenos informací. Jazyk bez komunikace je k ničemu, nemusí vůbec existovat. Už teorie funkčních stylů, která není zrovna z nejnovějších (nicméně je stále zcela platná), uvádí, že je nutné volit adekvátní formu k tomu, aby zamýšlený přenos informace byl kompletní a nezkreslený – při každém jazykovém projevu (psaném i mluveném) je tedy třeba dbát na to, aby příjemce mohl informaci správně rozumět. To znamená, že kromě vhodné úrovně náročnosti a srozumitelnosti (jinak bude popisován princip fungování např. fotografického přístroje dítěti, které zatím o fotografii neví nic, a zcela jinak částečně či značně zasvěcenému člověku) je nutné volit také adekvátní formu (výběr jazykových prostředků, z nichž jedním je i spisovnost resp. nespisovnost). Pro správné fungování každého jazykového projevu je tedy žádoucí (ba přímo nutné) vědět nejen CO chci sdělit, ale také KOMU…. a z kombinace obojího poté vyplývá i JAK. K přenosu informace může dojít i při zvolení špatné formy, ale obsah může být neadekvátní formou poškozen, zkreslen, ba i ztracen, zatímco při výběru správné formy odpovídající dané komunikační situaci k těmto problémům nedochází. Umět česky neznamená jen umět nějaká ta pravidla a mluvit (psát) jako kniha, ale ovládat a používat celý komplex dovedností od správného pravopisu až po volbu vhodných stylistických (slohových) i lexikálních (volba použitých výrazů) prostředků v závislosti na situaci, v níž se nacházíme coby pisatel či mluvčí. A rozhodně nechci tvrdit, že mluvit spisovně znamená mluvit správně.

Někdy se hodí to, jindy ono – a v tom je právě bohatství češtiny, neboť stejný obsah lze vyjádřit téměř nekonečným množstvím variant; a nemám zde na mysli jen obměny slovní zásoby (byť synonym máme neuvěřitelně mnoho). Situací je nepočitatelné množství, možných příjemců nekonečně mnoho – a proto v jazyce nikdy nelze říci, že pouze toto je správně, zatímco tamto je naopak špatně. Správných možností je vždy více. Jazyk (naštěstí) není matematika!

SSČ Spisovný jazyk je umělý, protože uměle vzniká kodifikací, tedy uzákoněním od stolu. Tvorba pravidel spisovného jazykového systému je umělá také tím, že počet tvůrců jazykových příruček je početně omezen, jsou to akademici, jichž není příliš mnoho. Navíc kodifikace je vždy jen popis stavu, není to jeho tvorba – jazyk se vyvíjí živelně sám (a proto vlastně dobře, jelikož živelný vývoj jazyka znamená vždy cestu nejmenšího odporu, jež je pro komunikaci vždy tím nejlepším řešením) a žádné umělé zásahy se už dávno nesetkávají s úspěchem. Spisovný jazyk (resp. jeho kodifikace, bez níž žádná spisovnost nemůže nastat) nutně reaguje vždy se zpožděním, někdy až v řádu desítek let. Tzv. akademická mluvnice, tedy nejobsáhlejší a stále platná příručka, je z 80. let minulého století, aktuálně platná pravidla pravopisu vycházejí z úprav z roku 1993 a slovník spisovné češtiny je ještě starší (3. vydání je sice z roku 2003, ale změny jsou minimální) – a tak tedy tři základní kodifikované příručky (mající platnost zákona) jsou staré, navíc nereagují na společenské změny, jichž je každý živý jazyk vždy odrazem; obzvlášť když si uvědomíme, že příručky zachycují stav, jenž v jazyce panoval 10 a více let před vznikem (vydáním) zmíněných knih. Spisovný jazyk se – už podle svého názvu – hodí k oficiálním projevům, je to jazyk spisů, tedy spíše psaný. Pro běžnou mluvenou komunikaci je víceméně nevhodný svou zastaralostí a také (resp. především) absencí citového zabarvení, které je ve spisovném jazyce vlastně nežádoucí, v běžné komunikaci naopak naprosto nutné.

Nespisovný jazyk se – jak již bylo řečeno – vyvíjí sám svým používáním, každý jeho uživatel je zároveň jeho tvůrcem. Není to ale celý systém, není to kompletně jiný jazyk, jen souhrn jistých změn a odchylek, který vznikl každodenním používáním daného jazyka. Nespisovný jazyk (a tedy i obecná čeština) funguje tak, jak se hodí jejím tvůrcům a jak to vyhovuje jejich komunikačním záměrům a potřebám, je přirozený a zcela svobodný. Některé jevy a určitá slova zanikají, nové jevy naopak vznikají a některá slova či zvyky se časem dostávají i do spisovného jazyka, pokud se používají dostatečně dlouho a dostatečně mnoho (možná, že se v další úpravě pravidel objeví i dubleta bychom/bysme), akademici si jich od svých stolů všimnou a uznají za vhodné je “povýšit do stavu spisovného”. Nespisovný jazyk žije (spisovný je měněn uměle), sám se přizpůsobuje situaci a jeho stav je nepopsatelný, protože v momentě zápisu jednoho stavu už je situace jiná. Lze sice účinně sledovat a popisovat jisté trendy, ovlivňovat je však nelze.

Pravidla Odchylky od spisovného jazyka jsou v obecné češtině vlastně nemnohé – mimo velmi rozsáhlou nespisovnou slovní zásobu (holka, kluk apod.) jde především o protetické “v” (vokno, vopravdu), odlišné koncovky přídavných jmen (velkej, dobrej apod.) či předpony (vejlet), univerzální koncovky pro množné číslo (města nebyly, děvčata vyhrály) nebo zcela odlišné, byť vlastně logické změny v časování některých sloves (bysme). Ostatní pravidla jako např. psaní i/y, s/z apod. platí beze změny a stále. Nespisovný jazyk totiž není bez pravidel, jak si možná někdo myslí – konstrukce typu holky byli nebo měli by jste nejsou nespisovné, ale špatné – a to je podstatný rozdíl! I nespisovný jazyk lze používat dobře nebo špatně, správně nebo chybně. Toto bohužel mnoho lidí nevidí (nebo nechce vidět), což ovšem nesvědčí o kvalitě či nekvalitě jazyka samotného, ale o schopnostech či neschopnosti daného uživatele. Ne všude a ne vždy se obecná čeština hodí, stejně jako se ne všude a ne vždy hodí spisovný jazyk – tento fakt ovšem nevyplývá z vědomého rozhodnutí člověka (budu stále a vždy mluvit spisovně! resp. na ňákou spisovnost se můžu vykašlat!), ale závisí na prostředí a komunikační situaci, v níž se dotyčný nachází; jedině v případě, že je uživatel jazyka schopen (a ochoten) tyto nuance rozlišovat, může o sobě tvrdit, že umí česky. Zatímco užívání obecné češtiny či jakéhokoli dialektu v nevhodných situacích (úřad, oficiální řečnický výstup a veřejný nebo dokonce oficiální písemný projev) vypovídá o nevzdělanosti a jisté hlouposti autora, výhradní užívání spisovné češtiny i v běžné komunikaci působí jako pozérská a ve svém výsledku i poměrně směšná snaha za každou cenu se odlišovat, je důkazem nedostatku či absence jazykového citu a neschopnosti přizpůsobit své komunikační prostředky dané situaci. Oba zmíněné extrémy dosáhnou jediného – totiž že budou působit podivně, lidé budou sledovat nepatřičnou formu a obsah jim unikne nebo je vůbec nebude zajímat.

Ve škole bychom měli rozlišovat také – jestliže mluvím např. o gramatických pravidlech, pravopisu či slohu, pak je jistě vhodné použít spisovný jazyk, protože mluvit o spisovném jazyku nespisovně se opravdu nehodí. V psaném projevu je spisovné vyjadřování také vhodné a víceméně nutné (s výjimkou slohových prací, kde by se jakožto individuální a někdy snad i umělecký prostředek nespisovné jevy využívat měly). Mluvím-li ovšem např. o druhé světové válce, o nějakém spisovateli a jeho tvorbě nebo snad o typech připojení k internetu, pak lepšího komunikačního výsledku dosáhnu (tzn. více toho studentům opravdu sdělím), pokud se budu soustředit na obsah více než na formu (na nespisovný jazyk není třeba se soustředit, jelikož je přirozený; na spisovný naopak ano, protože přirozený není!) – a budu tedy mluvit, jak mi zobák narost. Mám to vyzkoušené.

Tento článek nebylo možno napsat nespisovně – jako autor bych vypadal hloupě (neboť bych užil nevhodné prostředky v nevhodné situaci) a dost možná by někdo kvůli špatné formě ani text nedočetl. Budu-li o stejné věci s někým mluvit z očí do očí, pak rozhodně ne spisovně, není k tomu žádný důvod. Jen ten umí česky, kdo spisovné i nespisovné prostředky vhodně střídá v závislosti na situaci – jedině tak totiž lze využít celého bohatství češtiny, jedině tak lze správně a účinně komunikovat.

Advertisement

3 komentáře do “Spisovně, nebo nespisovně?”

  1. Dovoluji si vyslovit absolutní souhlas – a to su logopedka protivná a obvykle v opozici…

  2. Take naprosty souhlas…rad bych si Vas text vypujcil, bylo li by to mozne…Dekuji…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s