Bylo a není aneb Mami, přijeďte si pro mě!

Psal se rok 1983, měl jsem za sebou 2. třídu a rodiče mi řekli, že už jsem velkej kluk a že tedy pojedu na tábor. Pionýrský – jiné stejně nebyly. A tak jsem jel (co taky malému klukovi zbývá); a protože výzkumák, kde oba rodiče pracovali, neměl tábor vlastní, využili nabídky tábora od letiště. Moc se mi nechtělo, zvlášť když jsem neznal vůbec nikoho, kdo tam měl jet, nevěděl jsem, kde tábor je a co mám čekat, co se tam dělá… nevěděl jsem nic.

Bývalá hlavní budova...Při odjezdu od starého letiště mě překvapilo několik věcí: jednak že nás jede asi 5 autobusů, jednak že přece jen někoho znát budu, protože v davu větších i menších dětí byla i moje spolužačka Monika. Nikdy předtím jsme spolu vlastně nemluvili (velcí kluci přece nemluví s blbými holkami!), ale ohavný pocit z totálního neznáma přece jen kvůli té jedné jediné známé tváři trochu zeslábl a snad jsem se i trochu těšil. Jeli jsme daleko, měřeno očima skoro devítiletého dítěte, které bylo do té doby nejdál až v Jizerkách… Místo se jmenovalo Levín a začaly podivné 3 týdny, v nichž moje adresa zněla také podivně: LPT ROH ČSA Levín (LPT byl letní pionýrský tábor, ROH zase Revoluční odborové hnutí, tedy odbory, a ČSA je pořád stejné). Bylo to tam děsné.

ZavřenoTábor byl přímo u silnice, která mi tehdy připadala velká, i když ve skutečnosti šlo o malou okresku. Občas tam jelo auto nebo autobus – a já všem okamžitě záviděl, že mohou být tam venku, kdežto já musím být tady uvnitř. Svět za plotem byl nekonečně lákavý. Kolem celého tábora se totiž táhl vysoký plot s ostnatým drátem, jediná brána (vybavená pěticípou rudou hvězdou) byla většinou zavřená (stejně jsme k ní nesměli chodit a službu u ní měli vždycky ti ze starších oddílů). Ve velkém domě byla jídelna a jakási společenská místnost, jež mi v blízké budoucnosti měly přivodit velmi traumatizující zážitky (všichni všechno snědí, co by za to daly děti v Africe, případně tancovat se musí! a podobně). Okolo hlavní budovy byly na mírném svahu chatky a mezi nimi betonové chodníčky s osvětlenými cestičkami, kdesi v rohu areálu záchody a sprchy (kam jsme sami nesměli: na záchod jen po dovolení, sprchovat povinně) a samozřejmě nechybělo hřiště, ohniště, nástupový apelplac… jak už to tak v podobných zařízeních bývalo. Tábor to byl obrovský – oddílů bylo 10 a v každém z nich asi 15 až 20 lidí. V chatkách jsme bydleli po čtyřech (direktivně rozděleno a hotovo) – a pokud si dobře pamatuji, byli moji spolubydlící každý odjinud; jeden z Kněževsi, druhý z Lužné u Rakovníka (jejich jména už nevím) a třetí z Košic a jmenoval se Michal Balanik; vzhledem k tomu, že to byl první živý Slovák, kterého jsem kdy viděl, jsem si jeho jméno zapamatoval (mimoto možná i proto, že jsme se několikrát pořádně poprali, protože on se mi smál kvůli tomu, že nosím okuliare, a já jemu kvůli jeho divný řeči).

Tady býval tábor Tady býval tábor

Z tábora si po té dlouhé době pamatuji jen jakési útržky:

    • ztratil jsem nůžky a nemohl jsem je najít, ale protože jsem měl na víku kufru nalepený seznam věcí a ten musel souhlasit, nesměly mi chybět (bál jsem se, že budu mít průšvih jako vždycky, když jsem ve škole něco neměl)…¨
    • táborový řád sestával ze samých nesmíš a musíš: k bráně a plotu se nesmí, na jídlo musí, o poledním klidu musíš ležet a nesmíš ani na záchod atd.…
    • poprvé jsem slyšel a viděl někoho hrát na kytaru a okamžitě jsem se rozhodl, že to chci umět taky…
    • v noci jsem nemohl spát a tajně brečel, protože se mi tam ani trochu nelíbilo a neměl jsem to komu říct…
    • nejlepšími postavami tábora byli dva pomocníci v kuchyni, kteří nosili bílé pláště s velkými nápisy JSEM MYČ…
    • dopisy a pohledy z domova jsme dostávali za odměnu a to, co jsme chtěli odeslat, jsme museli dát přečíst vedoucím, obálky se nesměly zalepovat…
    • měli jsme táborovou olympiádu a vedoucí (nejspíš nějak komunisticky postižený) rozhodl, že náš oddíl se bude jmenovat Levínský svaz a na vlajce bude žlutá věž (ruina jakési věže se totiž tyčila nad táborem) v rudém poli; vyhrál jsem nějaký běh a měl jsem radost, ale když nám další disciplíny nešly, byly týmy přeorganizovány tak, aby sportovci Spojených států Švehlových už nevyhrávali a hlavně celkově nemohli v žádném případě vyhrát (za trest, protože SSŠ měly velmi závadný název i vlajku!), proto ti nejlepší od nich byli přeřazeni k nám…
    • skoro pořád jsme byli v táboře a hráli nějaké pitomé hry (tedy teď už nevím, jestli byly blbé, nebo jestli jsem je za blbé jen tehdy považoval), vysvětlovali nám, že kdyby byla jaderná válka, máme si vzít pláštěnku a lehnout si nohama směrem k výbuchu, několikrát nám z promítačky 16mm pustili jakýsi výchovný film a jednou byla diskotéka, na níž se muselo povinně jít i “tančit”, a kdo se k tomu neměl, byl násilím přinucen a byl mu vybrán i taneční partner, kterého to štvalo úplně stejně, jinak by se přece kroutil dobrovolně (od té doby tanec z celého srdce nenávidím)…
    • dvakrát jsme jeli autobusem do Úštěku, koupat se v rybníku Chmelař (na 1 písknutí jdeme do vody, na 2 písknutí jdeme z vody!), a já jsem hrozně moc chtěl pomerančovou zmrzlinu, ale neměl jsem peníze (mimochodem, celkem jsem s sebou měl celých 30 korun!), protože jsme je hned na začátku museli odevzdat vedoucím (nebo je možná rodiče odevzdávali hned při odjezdu, to už nevím) a ti nám je dali až na celodenním výletě…
    • z celodenního výletu do Ústí nad Labem si pamatuji jen to, že město bylo hnusné a špinavé, že nám zakazovali pít (nebudeme s váma věčně někde hledat záchod!) a že jsme měli rozchod na půl hodiny na jedné straně jakési velké ulice, pak sraz a znovu půl hodiny na druhé; koupil jsem za 4 koruny bráchovi na pískoviště lopatku s červeným držadlem…
    • byli jsme na lesní brigádě, což spočívalo v tom, že jsme pleli školku a odnášeli klestí, zatímco lesní dělníci v družné zábavě s našimi vedoucími leželi ve stínu, kouřili, pili pivo a občas zahulákali, ať se neflákáme…
    • ztratil jsem se v lese, protože mi nešla zavázat tkanička u tenisky, a když se mi to podařilo, byli všichni pryč a já nevěděl, kam a kudy odešli, do tábora jsem netrefil – a tak jsem se vydal nejširší cestou, došel do nějaké chatové kolonie a starého pána, který tam myl žlutého moskviče, jsem poprosil, jestli by mi neřekl, kde mám tábor, načež on mě tam zavezl a celou cestu nadával, co že to máme za vedoucí, když ztrácejí děti; do tábora mě nechtěli pustit a pak mi ještě vynadali, že jsem se ztratil, ačkoli mě měli pochválit za duchapřítomnost (za trest jsem nedostal k svačině jablko ani pribináčka) – mimochodem, vůbec nevěděli, že scházím, to by mě přece hledali…
    • nepamatuji si, že bychom někam chodili, spíš jen ten táborový areál, ten lágr – a nebyli jsme nikdy ani na věži, ani ve vsi; ovšem to, co jsem nyní v Levíně našel, je jasnou pozvánkou na fotografický výlet, protože náves je zcela neporušená a nezměněná určitě nejméně 100 let…
    • několik dní před odjezdem jsem dostal spálovou angínu a ocitl se na marodce, kde mi půjčili Vinnetoua a já měl konečně pokoj od všech těch musíš a nesmíš

Levín 2010 Mnoho z oněch útržkovitých vzpomínek se vynořilo z přítmí paměti až včera, kdy jsem projížděl poblíž Levína a rozhodl se, že se na místo, kde byl onen lágr, podívám. Velkým překvapením bylo, že v Levíně vůbec nebyl, nacházel se v sousední vsi zvané Horní Vysoká. Krom hlavní budovy, na níž byl ovšem nápis Restaurace – Hotel Pohoda, nezůstalo nic tak, jak bývalo – chatky jsou zbořené, zůstaly jen podezdívky a lampy, mezi nimiž se pasou ovce… Nikde nikdo, hospoda zavřená a nejspíš rovnou zrušená. S podivnými pocity jsem prošel otevřenou bránou, díval se a všechno se mi nějak vybavovalo – než začal nějaký pán vykřikovat, co že tam dělám, že přece nemůžu vlézt do každých otevřených vrat, ať okamžitě vypadnu, a tak dále. Nejlepší obrana je útok a lépe být asertivní, než se nechat manipulovat – místo abych se klidil, šel jsem přímo k němu, omluvil se za vniknutí na jeho pozemek, vysvětlil mu, co tam dělám a kdo jsem; pán (vybavený velmi nerudným výrazem, brýlemi, plnovousem, pleší a rezavou felicií) se konečně uklidnil, řekl, že tábor byl zrušen, chatky rozprodány a že se to tam pokoušejí dát do kupy (spíš na kupu, soudě podle hromady trosek z chat i bordelu za domem) a že jede už pryč (že mám vypadnout už ale nedodal).

S poněkud rozporuplnými pocity jsem tedy šel také – byl jsem spokojený, že jsem se nenechal jen tak vyhodit, ale všechny ty nepěkné zážitky roku 1983 se mi vrátily a já na ně myslel nejen cestou zpátky, ale o táboře se mi i zdálo… Ten malý nešťastný kluk zas tajně brečel (tajně proto, aby se mu nikdo nesmál), zas hledal nůžky, zas se ztratil v lese, a i když se našel, trochu ztracený je dodnes…

Bez tábora bylo takřka nemožné v oné době prožít prázdniny, chatu jsme neměli a rodiče i prarodiče měli taky nárok chvíli si ode mě odpočinout. Další tábory, na kterých jsem byl (Lubenec 1984, Martinfeld v NDR 1985, Jiřetín pod Jedlovou 1987 a Dědov 1989), byly lepší a některé i vyložené dobré – a také jsem byl starší a už jistě věděl, že i kdyby bylo sebehůř, jednou tábor prostě skončí…
Všechno jednou skončí. Vždycky.

Reklamy

12 komentářů to “Bylo a není aneb Mami, přijeďte si pro mě!”

  1. Zdravím,
    náhodou jsem přišel na tento článeček když jsem hledal na netu něco o stejném táboře… :-) Asi se tam také někdy vypravím navštívit toho nerudného pána :-p Já mám na tyhle tábory naopak moc hezké vzpomínky, ale je fakt, že jsem tam nikdy nebyl mezi nejmenšími, vždycky to bylo v chatce a po prvním pobytu už vždycky s partou kluků z prvního tábora, se kterými jsme se domluvili a byli v jedné chatce. Vzpomínám na celotáborové hry, na „hlavase“ Pepu, táborové olympiády, na hry okolo „Hlásky“, noční bojovky, „letecké dny“, i na puťáky…

    Každopádně moc díky za tenhle článek, připomněl mi to z minulosti, na co rád vzpomínám.. :-)
    Robert Pošvář

    • Zelenda Martin Says:

      Čauky táborníci,
      jj taky jsem hledal něco o tomto táboře a našel „pouze“ tyto vzpomínky. Já taky teda vzpomínám v dobrém.Byl jsem tam 3x konec 80. let. nedávno jsem jel poblíž ale tábor nenašel. určitě se tam vydám ještě znova. Rád vzpomínám na svoje krásné dětství. A tento článek mě neuvěřitelně vtáhnul do starých časů. Při čtení mě šel mráz po zádech a vháněl slzy do očí. Je to jako bych četl sám o sobě. Vybavilo se mě úplně všecko. Chci Vám oboum poděkovat a poprosit jestli nemáte nejaké fotéčky tábora ze starých časů. Díky moc Martin Zelenda
      Zelendam@seznam.cz

      • Ruzena Chalupkova Says:

        Ahojky,
        taky jsem byla někdy v roce 1978-79 na táboře v Levíně a v Úštěku a vzpomínky mám úpně stejné jako Milan. Ne moc dobré.
        Vždy jsem se na tábor těšila, ale pokaždé to bylo to samé. Smíš a nesmíš, jak napsal Milan.
        Před dvěma týdny jsme se s manželem ubytovali v Úštěku u jezera Chmelař a já chtěla zavzpomínat na tábor v Levíně a Úštěku. Ani jeden se nám nepodařilo najít. V Levíně jsme prolezli kde co a vyfofili co se dalo.Nikde ani noha.Po táboru ani památky. V Úštěku to dopadlo stejně.Po příjezdu domů jsem neustále hledala, až jsem našla tento článek, který mi dal jasnou odpověď. Hlavně díky alespoň za těch málo fotek. Snad se tam ještě někdy podívám.
        U rybníka Chmelař (v kempu) to stále vypadá jak před 25 lety.
        Hotel v Úštěku byl na tom stejně. Stejné chatky a stánky z 80 let. Neopravené. Je to jak když se vrátíte v čase. A tak to vypadalo i v tom Levíně.
        Díky Růža.

  2. Monika Says:

    Ahoj, i já jsem jezdila do Levína, nejprve jako dítě (to se mi fakt moc stýskalo:-((( ) a pak dlouhá léta se super lidmi jako vedoucí. Docela mě mrzí, Milane, tvé negativní zážitky, ale holt ne každé dítě mělo štěstí na výborné vedoucí typu právě zmíněného Pepy (to byl hlavas z vedlejšího běhu). Já začínala pod hlavaskou Ivanou a dále léta jezdila s hlavasem Karlem, byl to úžasný člověk a pro děti by dýchal…. bohužel už není mezi námi.
    A tak alespoň touto formou zdravím všechny své kamarády z tábora, mezi něž řadím dospělé i děti. Bylo to super, Monika

  3. Zdarec, tak obdobně jako lidi přede mnou, zavzpomínal jsem na Levínskej tábor a začal googlit :-) Byl jsem tam přibližně ve stejné době jako autor, mimo to vzpomínám na nějakou akci, kdy vyrobili i místní táborovou měnu tzv.:“Levínský fňuk“ , dobrá byla i nějaká bojovka, když se šlo přes nějakej hřbitov nebo co to bylo na nějakou hlásku, pak si vzpomínám na ty diskotéky, jak jsme dokonce vyhrávali nějaké ceny nebo jak před nastoupeným táborem sjel z té hlavní budovy na laně jakoby „kosmonaut“ ale tehdy se tam nějak šprajcnul a nedojel na té kladce až na zem :-D. Také z té brány se závorou mám obdobný pocit jako autor:-)

    Tak zatím zdarec mazec , Petr V. roč. 1977

  4. Jarda Says:

    Nazdar lidi, stejně jako všichni ostatní jsem si po letech vzpomněl na svůj první letní tábor a začal gůglit. Já mám na tenhle tábor hodně podobné vzpomínky jako autor článku. Byl jsem v něm v létě 1979 o prázdninách poté, co jsem vychodil první třídu. Jako nejmenší špunti jsme byli ubytování přímo v hlavní budově a strašně jsme záviděli těm, co byli v chatkách.
    Jinak si vzpomínám jen na příšernou otravu, samé zákazy a nařízení, stesk po domově a hlavně strašný všudypřítomný smrad chlóru. V té době totiž řádila žloutenka a my se museli denně mýt v lavóru s nějaký chlórovým roztokem. Všechny kliky od dveří byly obtočené gázou napuštěnou stejným smradlavým chlórovým sajrajtem, v jakém jsme se myli.
    Stejně jako autor jsem i já zde potkal svého prvního živého Slováka, který se mnou sdílel oddíl i pokoj. Tehdy mi to přišlo jako strašná exotika.
    Vím naprosto bezpečně, že se mi tam ani trochu nelíbilo. Málem způsobil, že jsem už nikdy na žádný tábor jet nechtěl. Když jsem měl o rok později jet zase, tak jsem se zasekl a nechtěl o tom ani slyšet. Naštěstí jsem nakonec odjel do jiného tábora od ČSA, ve Zruči nad Sázavou, který byl opravdu super. Tábor ve Zruči byl úplně jiná liga. Ten jsem si zamiloval.

  5. Viktor Láně Says:

    Ahoj přátelé, já jsem zde strávil xxx prázdnin a většinou první turnus a to v letech 1976 – 1982, ze začátku hrůza, ale pak dobrý, chatky, puťáky, koupání v místní nádrži, sporťák Láďa Hamouz – super člověk, hlavas mám pocit že Václav. Dělal pak na ČSA na Cargu. Fotky nějaké mám tak snad naskenuju. Pamatuji , když tam jezdil ještě pod táborem motorák, asi poslední rok před uzavřením tratě.

  6. Jitka Says:

    Ahoj táborníci, i já jsem do Levína jezdila pravidelně v letech 69 – 73. Na tento tábor mám jen ty nejlepší vzpomínky. Byl to skautský tábor. Taborová hra spočívala ve sbírání lilií, které jsme si ze čtvrtek vyráběli. Plnili jsme všechny bobříky.Hlavas se jmenoval tuším Honza Brabec, sportovní vedoucí Diana. Nejlepší bylo plnění bobříka odvahy. Hlavas nás vzal ke krmelci do lesa a vyprávěl strašidelné příhody. Cesta zpět do tábora vyžadovala velkou odvahu. Odvážní šli po jednom a méně odvážní po dvojicích.Cesta byla lemována vedoucími a praktikanty v různých převlecích. Nezapomenutelná je hlavní kuchařka, místní rodačka paní Patíková. Její řízek „Alá patík“ je nezapomenutelný. Když měl někdo průšvih, musel druhý den pomáhat v kuchyni. Nikomu to nevadilo, protože jsme věděli, že paní Patíková hříšníkům, pomocníkům vždy podstrojovala.
    Nikdo z nás se netěšil, až zazní z táborového rozhlasu píseň od J. Suchého, Nashledanou. To už zkušení táborníci věděli, že je konec turnusu a jedeme domů.

  7. Dada Says:

    Ahoj Jitka, aj ja som v tomto období absolvovala tento tábor. Mám tiež super spomienky. Bobříkov si tiež dobre pamätám. Teraz v lete sa chystáme s manželom do týchto končín a sľúbil mi, že sa v Levíne zastavíme. Ako to tak čítam, asi už nie je po tábore ani stopy. Ale aj tak sa tam veľmi teším a v duchu zaspomínam.
    Všetko dobré všetkým, ktorí tento tábor absolvovali.

    • Michal Sedláček Says:

      Ahoj všichni, tento týden jsem projížděl Levín cestou do Benešova nad Ploučnicí, a tak jsem zastavil, abych zavzpomínal. Z prostoru tábora je soukromý pozemek, ale lampy na cestách zůstaly, základy pro chatky také a co je nejvíc zachovalé, jsou záchody a umývárky ve spodní části tábora. Přes silnici je zahrada, ve které dokonce jedna chatka stojí, asi si ji majitel odkoupil při likvidaci. Všechno je tam smutné a zničené, ale moje vzpomínky jsou ty nejlepší, já se tam vždy těšil a dobře se tam bavil, vzpomínám na diskotéky, stezku odvahy, noční bojovky, dokonce vzpomínám, že jsme se v jídelně koukali na zápas naší fotbalové reprezentace na olympiádě v Moskvě, takže rok 1980 :-). Mám pár fotek, pokud byste je chtěli poslat, napište na sedlacek68@gmail.com, mám dokonce i fotku mého oddílu a vedoucích z těch let. Mimochodem, sice se tábor jmenoval LPT Levín, ale vlastní objekt s pozemkem je ve vesnici Horní Vysoké. Mějte se krásně a stavte se tam, až pojedete okolo. Michal

  8. Zuzana Režná Says:

    Ahoj pionýři možná i mí táboroví kamarádi,také jsem v Levíně strávila jedno léto ,mohlo to být tak v roce1975 ,byly jsme tam společně se ségrou,táta pracoval v tu dobu na letišti v Ruzyni a pocity mám stejné jako ostatní,nic moc,jinak jsem tábory zbožňovala.Jen jedna kladná vzpomínka,matně vzpomínám že jsme chodili k ňáké vodě šťourat jíl a pak z něj vyráběli různé mističky a figurky…:-)Zuzana ročník 1965

  9. Stáňa Stavařová Says:

    Tak jsem tady nejstarší tábornice z Levína. Moje máma byla redaktorka závodního časopisu Vzlet ČSA, takže jsem v Levíně byla na táboře několikrát, ale o dost dřív než vy. Mám fotky kde máma a různí pracovníci ČSA natírají podsady k chatkám, (povinné brigády zaměstnanců) při budování tábora začátkem šedesátých let. Vzpomínky mám smíšené. První tábor dost hrůza, ale ty další to šlo, ačkoli jsem nikdy nebyla kolektivní typ. Mám hezké fotky z karnevalů na závěr tábora a hnusné vzpomínky na koupání v rybníku, kde byly pijavice a měla jsem je přicucnuté na noze. Ačkoli jsem hystericky řvala, vedoucí se mi smáli. Pamatuju si že tam každý rok pořád někdo natáčel kamerou a docela by mně zajímalo kam ty filmy přišly. Nenáviděla jsem ranní nástupy se vztyčováním československé a sovětské vlajky. hraní obou hymen a jakási pitomá hesla a pionýrský pozdrav. Ačkoli je to zvláštní, nebyla jsem v Pionýru. ( to by bylo na delší vyprávění.) Máma mi vloni umřela v požehnaném věku a tak jsem na netu trochu pátrala po historii toho závodního časopisu Vzlet, ale kupodivu nikde ani zmínka, ačkoli o historii ČSA je materiálů celkem dost. Mám i fotky z redakce a letiště z šedesátých let, kde jsem beztrestně courala (dnes naprosto nemyslitelné) když jsem byla s mámou v práci.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s