Ruské dny I. – fáze 0

Cestujeme (hlavně) proto, abychom mohli porovnávat – co kde je a není, co je a není lepší, co je a není jiné a jinak… a také abychom se měli kam a proč vracet, protože to si někdy uvědomíme až kdesi daleko a možná úplně nejdál. Mohl bych jmenovat mnoho lidí (jsa učitelem češtiny, vybral bych zejména spisovatele), kteří se harcovali až na druhý konec světa (který je ovšem nekonečný), aby zjistili, že sice vědí, jaké to je jinde, ale především najednou naprosto jistě věděli, co je to domov a proč patří právě tam. Nad tímto zjištěním jsem často přemýšlel – jak musí být povznášející a nekonečně příjemné. Chtěl jsem takový objev taky, protože číst o něm nestačí a zkušenosti a hlavně pocity jsou nepřenosné a vlastně i nesdělitelné. Cestujeme také proto, abychom mohli nadávat, že je to daleko a že co se já blbec někam tahám, když doma je to nejlepší… Cestujeme proto, abychom měli nějaký cíl a poté našli nový cíl tam, odkud jsme vyšli, tedy v někdejším startu, ale není to okružní závod ani dopravní linka z A do B, kde A = B (to bychom totiž nemuseli cestovat nikam, protože dva totožné body jsou bodem jedním), je to cesta – a už kdysi dávno se zpívalo v jedné písničce, že i cesta může být cíl. Ne, často to není jednoduché – ale také a zároveň ano, někdy je všechno jednoduché až příliš.

Vízum do Ruska

Zpočátku, někdy v zimě, to všechno znělo jen jako jeden z mnoha potrhlých nápadů, jen jako chiméra zjevující se a mizející podle toho, s kým a proč zrovna mluvíme a nad čím zrovna přemýšlíme. Tato idea se však začala nenápadně měnit v plán, který jsme se po několika tak jo a radši ne rozhodli – k nemalému vlastnímu překvapení – zrealizovat. Jedni říkali co tam, druzí to je super, třetí že nemáme jet, čtvrtí že jet máme, ale praktických rad bylo méně než pověstného šafránu; nebyly totiž vůbec žádné. Všechno jsme museli najít, zjistit a vymyslet sami, což samo o sobě bylo docela zábavné a dobrodružné, protože zprávy o Rusku se vyznačují vzájemnou protichůdností, přeháněním i podceňováním a nikdy nelze říci či dokonce ověřit, co je a co není pravda (pokud něco takového vůbec existuje). Zbývaly zdánlivé maličkosti (nejtěžší přece vždycky je se rozhodnout): zaplatit poněkud netradiční cestovce (kdo by taky jezdil autobusem vybaveným polní kuchyní do Ruska, že?), vymyslet, co si vzít a nevzít, domluvit se, odjet…

Přípravy byly docela zábavné, případné problémy bylo třeba řešit radikálně, protože jiná než radikální řešení na východ od naší země nefungují a i já si často říkám okřídlené ruské (snad) heslo, že když to nejde silou, jde to větší silou; s tímto přístupem k čemukoli se lze dobrat jen dvou výsledků – buď daná věc funguje už navždy, nebo nebude fungovat nikdy. Aspoň člověk hned ví, na čem je…

Měl jsem obavy o spolehlivost svého letitého jednoplášťového stanu, i koupil jsem tedy nový dvouplášťový, zkušebně ho postavil doma v pokoji a byl spokojen tam i o několik týdnů později za velmi vydatné bouřky ve Ferapontovu i za lehkého deště na těžkém mokrém písku u Novgorodu. Spacák zakoupený kdysi dávno v Baumaxu (moc se nesmějte, nejspíš je sice určen ke spaní v zeměměřičské maringotce, ale zima v něm nebyla opravdu nikdy!) se mi zdál moc objemný (Lence ne, a tak ho radostně pojala za vlastní), koupil jsem tedy menší, protože pod nulou by být nemělo ani v polárních krajích; a kdyby bylo, obleču si všechno, co budu mít s sebou, a snad přežiju i mráz (nakonec nemrzlo). Původně zakoupenou aluminiovou karimatku jsem povýšil na stínítko palubní desky auta a pořídil samonafukovací (což je poněkud přehnaný marketingový výraz) silnou necelé 4 cm, která by měla dobře izolovat a zároveň i vyrovnávat všechny zrady ruské (tuším, že stejně tak i jiné) země, což také dělala, když se trochu přifoukla (sama se totiž nafukuje přibližně hodinu a pokud bych pokaždé čekal a spoléhal se jen na to samonafukování, moc bych se asi nevyspal). Váhový limit zavazadel byl 20 kg na osobu, což se možná zdá dostatečné, ale zkuste si zabalit stan, spacák, pevné boty, nějaké to jídlo a všechno ostatní a pak to zvažte… Napsal jsem si seznam, který jsem asi 8× opravil a upravil, až jsem měl dojem, že mám všechno (tato myšlenka se naštěstí ukázala jako správná, nic mi ani nám nechybělo, naopak – a je přece lépe mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít!).

Nakonec jsem vše sbalil do 2 tašek, ačkoli v propozicích bylo, že máme mít každý jedno velké zavazadlo a příruční batoh do autobusu. Jenže nebylo řečeno, jak velké má zavazadlo být; jasně, že je to výmluva, ale prostě jsem nebyl schopen si sbalit věci jen do jedné tašky – nebo jsem si pořídil tašku malou, nevím. Pohleďte tedy na konečnou verzi mého expedičního seznamu:

Oblečení:
– Trenky
– Trička
– Košile
– Svetr
– Bunda červená
– Kalhoty US, kalhoty šusťák
– Kraťasy mask. + šusťák
– Plavky
– Ponožky
– Šátek, kapesníky
– Pyžamo
– HiTec + Kilimanjaro + sandály

Hygiena:
– Ručník 2× + malý 1×
– Pasta, kartáček, mýdlo
-H
hřeben, deo, krém
– Holení
– Papírové kapesníky, toaleťák
– Sprej na boty, repelent
– Gumička na vlasy

Výstroj:
– Taška Lidl modrá
– Taška na stan
– Stan + hadr na podlážku
– Igelitky
– Spacák + karimatka
– Batoh LOAP
– Futrál na netbook, na foťák
– Pončo, deštník malý

Lékárnička:
– Panadol, Ibalgin, Endiaron
– Ercefuryl, Spofavit
– Náplasti, obvaz, obinadlo
– Antibakteriální gel
– Alergické léky

Výzbroj:
– Ešus + plecháček + jar + utěrka + houba
– Příbor + otvíráky
– Nůž
– Manikúra
– Šití
– Tmavé brýle
– Tužky, blok
– Čelovka + náhradní baterie
– Zapalovače + cigára
– Sirky
– Kolíčky + šňůra

Elektro:
– Samsung WB500 + 2 baterie
– Telefon SE W880i + 2 baterie
– Nabíječky tel* + foťák
– SDHC karta 2×
– Stativ malý
– Prodlužovačka + rozdvojka
– Netbook Compaq + nabíječka

Jídlo:
– Jídlo na cestu
– Pití
– Salám 2×
– Tavené sýry
– Nápoje v prášku
– Čokoláda
– Šunka, čabajka, paštika

Dokumenty:
– Občanka, VZP, Press
– OpenCard
– Platební karta
– Jízdenka bus
– Peníze (USD, €, Kč)
– Papíry od CK

Lenka ve Vilniusu Samostatnou a přímo kruciální otázkou byla fotovýbava, tam jsem váhal opravdu dlouho a nadával si do blbců, když jsem posté dokola řešil stále totéž: jak pořídit a posléze také přivézt co nejlepší fotky, ale nepřijít o techniku ani o záda, na nichž ji budu nosit. Původně jsem si řekl, že vezmu Nikon D300 s objektivy 16 – 85 a 10 – 20, nějaké filtry, baterie a dostatek paměťových karet. Když říkám dostatek, mluvím o kapacitě v řádech desítek GB, protože fotografuji do formátu RAW (resp. NEF) a jeden obrázek má průměrně poctivých 12 MB. A co když se s kartou něco stane? Co když ji třeba ztratím nebo utopím? Nejlepší by bylo nechávat data na kartách, ty ale zálohovat, abych si každou fotografii přivezl dvakrát a měl tedy téměř jistotu (nic není 100% spolehlivé a v elektronice či digitální fotografii už vůbec ne), že jsem nefotil zbytečně. Začal jsem se poohlížet po nějaké databance a zjistil, že to asi není zařízení pro mě – taková průměrná databanka má většinou vestavěný (tj. nevýměnný, fuj) akumulátor s dost malou výdrží, je drahá a krom požírání a někdy i prohlížení fotografií (ovšem jen JPG, které nefotím, NEF bych si neprohlédl) neumí vlastně nic. Shit, databanka nebude to pravé. Inu, pořídil jsem netbook (konkrétně HP Compaq Mini 110c s šestičlánkovou baterií a výdrží přes 10 hodin), protože disk 160 GB opravdu stačí, navíc má wifi, lze si něco napsat, prohlédnout atd., takže to není jen úložiště. Nakonec bylo toto počítačí mládě i levnější než databanka a nějakých půl kila navíc už mě stejně nevytrhne…

Já kdesi na lodi v Bílém moři (foto Lenka) Rovněž jsem koketoval s letitou Minoltou Hi-Matic F jako doplňkem, případně ještě s nějakým digitálním kompaktem. Zkusmo jsem si to všechno naskládal do batohu a zjistil, že se s tím nechodí zrovna lehce, ba že mám chuť tu věc okamžitě sundat a už nikdy na záda nevzít. Druhou variantou byl Nikon F100, objektivy a opravdu hodně filmů, což hmotnostní problém neřešilo, ale naopak přibyl další: nebudu se moci podívat, jestli je fotka aspoň použitelná (a co když mi filmy zkazí při vyvolání nebo už na hranici nějakým rentgenem?), což byl důvod zavržení i mnohem lehčí, i když také velmi schopné F80… Do vážně míněného výběru se dostal nakonec i ultraúsporný digitální kompakt Samsung WB500, protože i ten je se svým velmi dobrým a na rozdíl od většiny ostatních kompaktů skutečně širokoúhlým objektivem a možností plně manuálního ovládání docela dospělý foťák. Jenže… mám fotit jenom kompaktem??? Nebude mě to mrzet, když se na ta místa možná už nikdy nepodívám? Bude, bude, nedostaneš, znělo mi hlavou stále hlasitěji. Po zkoušení všeho možného i nemožného, vybírání mezi mnoha (více či méně nepoužitelnými) fotobatohy v různých obchodech jsem se smířil s tím, že se mnou pojede jen Samsung a netbook, protože to jinak prostě nepoberu a hlavně neunosím, celá akce vypadala (a taky posléze byla) dost náročná. Koupil jsem si legrační ministativ a ještě jednu SDHC kartu, sbalil nabíječku a druhou baterii a otráveně šel spát. Poslední noc v normálním světě před výpravou do Mordoru…

… a zase se rychle vzbudil a řekl si, že takhle by to teda nešlo. Vzal jsem starý dobrý (vlastně nejlepší) německý fotobatoh Cullmann Ranger, do něj uložil D300 s objektivem 16 – 85, karty, baterie, ofukovací balónek, zkrátka jako vždycky, jako kdykoli. Vzniklý hmotnostní a objemový přebytek jsem snížil odložením deštníku a mikiny, nevzal jsem ani šunku, paštiku, čokoládu a malý stativ, doma zůstal také batoh LOAP, když místo něj měl cestovat Cullmann… Netbook jsem zabalil do tašky ke stanu s tím, že ho stejně budu nechávat v autobuse a vezmu jen na ubytovnu, kterážto situace stejně měla nastat celkem jen dvakrát, ale záloha je záloha a co já vím, jestli mi 22 GB (2 + 4 + 4 + 4 + 8… ) kapacity mých CF karet bude stačit (nakonec stačilo, ale předem to přece vědět nelze). Několik hodin po odjezdu jsem zjistil, že jsem zapomněl polarizační a přechodový filtr (určitě proto, že nebyly v mém dokonalém seznamu, jelikož tam nebyl ani Nikon). No jo… tak teda bez filtrů, ale s opravdovým foťákem! Nakonec se do Ruska podíval i Samsung, protože jsem ho doslova na poslední chvíli asi hodinu před odjezdem nabídl Lence (tedy spolucestovatelce a spoluautorce zápisků i fotografií) místo jejího (původně mimochodem mého) Sony W120, což se opět ukázalo jako dobrá volba. Dobře já, abych tak řekl…

Znělo to dost šíleně, ale bylo to tak – jedeme na 3 týdny s nějakou pološílenou cestovkou (a jací budou další lidi?) autobusem do Ruska, budeme spát ve stanu, mýt se v řece, jíst z ešusu, tábořit v tajze a doslova na dohled od polárního kruhu. Co když se nám něco stane? Co když mě něco sežere, zabije, zraní, otráví nebo zastřelí? A tak dále – a o tom dále je (bude) tato knížka…

Reklamy

2 komentáře to “Ruské dny I. – fáze 0”

  1. Názor Says:

    Ahoj, velice pěkně zpracovaný a podrobný blog. V Rusku jsem také byl, mé názory a zkušenosti jsou jiné, nicméně nedá mi to a musím kvitovat s povděkem za tento povedený výtvor. Vytvořit takto obsáhlý deník není práce na jeden večer…Akorát řazení jednotlivých dní zdola nahoru je poněkud nepohodlné ke čtení.
    Petr

    • Jasné, názory jsou od toho, aby se lišily… Řazení je takové proto, že jsem postupně psal a publikoval – a na internetu to holt chodí tak, že novější příspěvek je nahoře (aby byl na viditelném místě). Když ale vstoupíte do článku, pak v jeho záhlaví jsou odkazy „novější“ a „starší“ a řazení je už logičtější.
      Díky za zápis…!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s