Ruské dny II. – 16. a 17. 7. 2010

Šestnáctý červenec pohnutého roku 2010 (ví snad někdo o nějakém nepohnutém roce?!) byl pátek, od rána bylo zničující horko a už od brzkého probuzení jsem se necítil zrovna dvakrát (ani jednou) dobře. Tak to prostě s odjezdy z domova (a je jedno, kam a kdy zrovna jedu) mívám – cestovní horečka se u mě projevuje právě tak, že je mi nedobře, chodím od ničeho k ničemu, v extrémních případech ze záchoda do koupelny a naopak, přemýšlím, co všechno nemám, na co všechno jsem zapomněl a jaké si tím způsobím problémy. V poslední fázi své nervózní pouti bytem a zahradou si nakonec řeknu něco jako dobře ti tak, blbče, aby ses neposral, vždyť jsi nikam neměl jezdit, přemýšlím, že kdyby to právě teď zrušili, bude to jedině dobře. Nikdo nic nezrušil.

Šel jsem k rodičům nahoru na oběd, na poslední normální jídlo (protože mě tam určitě budou krmit buď něčím hrozným, nebo vůbec ničím), a pak už jen s černými myšlenkami dobalil poslední věci. Měl jsem pocit, že se chystám do děsivé tramtárie (taky že jo!) a že stejně skončím někde v nějakém gulagu (sice jsem tam neskončil, ale každopádně jsem tam byl). Nenávidím odjezdy na delší dobu než 1 den; nerad někde spím (zvlášť když nevím, kde to bude) – samozřejmě vím, že se nic nestane, že jsem si to sám vybral, že mě to tam zajímá, že to nakonec bude určitě dobré a že se vlastně těším, ale projevy předodjezdového krizového stavu jsou zkrátka velmi podivné.

Někdy v 11 přijela Lenka, zaparkovala v naší ulici svého červeného Peugeota (aby chudák nebyl nikde sám a aspoň naši ho měli trochu na očích), domluvili jsme se na posledních věcech (děsné – hned na začátku cesty se domlouváme na posledních věcech!) a pak nás brácha odvezl se všemi těmi zavazadly na Nové Butovice na metro, odkud jsme se už sami přesunuli na Florenc na autobus do Brna, odkud byl odjezd do Ruska. Na Florenci to mimochodem vypadá podivně – hned z nové moderní a čisté haly se vychází do karlínského svinčíku v podobě taxikářského parkoviště, záchody jsou zase o něco dražší než loni, ale pořád stejně hnusné… a tak dále. Stále mě pronásledovala obava, že máme moc zavazadel, protože jich bylo o 1 víc, než uváděla brožurka cestovky, a sotva jsme s tím vším byli schopni přesunu po vlastní ose. Nervozita trochu polevila, ale periodicky se pak vracela na Florenci těsně před odjezdem (pobereme to všechno?), v Brně na autobusáku (najdeme to?) a po odjezdu (zvládneme to?).

Autobus do Brna (nyní zcela výjimečně vynechám úvahu o tom, že Brno je nejohavnější město na světě, stejně to každý ví) vyjel docela přesně ve 12:50, ale prodrat se páteční pražskou dopravou a posléze opravami a zácpami na D1 mu dávalo docela zabrat a brzy jsme měli zpoždění. Měl jsem místenky a to bylo určitě dobře, protože volno nebylo a stojící pasažéry prý brát nesmějí. Větší část osádky autobusu tvořily ženy středního věku, takové ty zachovalé, stále veselé, užvaněné, stále pozitivní… a otravné; jely na nějaký zájezd k moři, neustále o něm mluvily, vypadaly (i bez mluvení) tak, že mají na programu aerobic, spinning nebo jinou strašně zdravou a in věc, plánovitě a vědecky se opálí, každý večer budou mít jiné šaty a holky, bylo to fakt super

Litva

Ještě že jsme vyjeli o tolik dřív, říkal jsem si s pocitem mírné satisfakce. Jízda po D1 byla jako trenažér na ruské silnice, o nichž jsem si vůbec nedělal iluze, abych pak případně mohl být překvapen jen příjemně; případy spokojenosti s ruskými silnicemi bych spočítal na prstech jedné ruky, a to by ani nemusela být úplně kompletní a zdravá (ale to jsem vlastně zatím ještě nemohl vědět, a tudíž nevěděl). Když jsme se konečně dostali na autobusové nádraží Zvonařka a vypotáceli se z klimatizovaného autobusu, měl jsem dojem, že jsem někde v tropickém pralese – vedro, vlhko, špinavá tržnice na autobusáku a ještě k tomu všemu Brno. I přes to zpoždění, s kterým jsem tak trochu předem počítal, zbývaly asi 2 hodiny do odjezdového srazu na stanovišti 48; plánek autobusového nádraží nicméně končil číslem 42 – vzpomněl jsem si na Harryho Pottera a kolej 9 a 3/4… Nakonec jsme stanoviště objevili a odebrali se do klimatizovaného nákupního centra Vaňkovka hned naproti. Vypadalo normálně, ale je to možná jediné obchodní centrum, kde jsou placené záchody navíc vybavené cedulí vysvětlující důvody poplatku. Jestli se platí za umělé kytky, které překážejí u umyvadel, když se nějaký nebožák chce umýt, pak tedy pěkně děkuju. Poté jsme všechna zavazadla odtáhli do McDonaldu, Lenka šla pro chleba, vodu a do drogérie, já jedl; přestože ve Vaňkovce bylo všechno tak trochu divné, kupodivu tam platily slevové kupony, měli jsme BigMac Menu a také Happy Meal, čímž jsme získali nového spolucestujícího – plastového Shreka, který po celý zájezd překážel tu tam, tu jinde, ale dokonce se i vrátil a všechno přežil. Pak už jen kafe (Lenka), zmrzlina (já) a odchod.

Na stanovišti 48 bylo asi 300 lidí a 7 autobusů, všichni někam jeli – zejména do Chorvatska a Itálie. Mezitím pobíhali delegáti cestovek, lidé sháněli jiné lidi, zavazadla, děti, piva, jídlo, všechno. Prohlíželi jsme si okolí a odhadovali, kdo jede do Ruska – u těch, kdo měli slunečník a mrazicí box, to bylo nepochybně moře, ale jinak… až pak se objevil jeden, druhý, třetí divný typ a bylo to jasné. Chvilku před plánovaným odjezdem přijela modrofialová Karosa s bednou „na zádech“, zevnitř vyběhl světlovlasý vousatý mužik v rubašce a zahulákal: „Kdo jede do Ruska???“. Jeli jsme do Ruska.

Naložit bus šlo docela rychle. Uvnitř vypadal poněkud nezvykle: prohlubeň uličky byla zakryta dřevěnými deskami (až časem jsem zjistil, že je tam sklad jídla), zadní sedadla chyběla a byla tam improvizovaná postel, přičemž horní police nad ní byla plná chlebů a balených koláčů. Následný pokyn průvodce (vzhledem k jeho vizáži i postupně zjišťované a pravděpodobně neustále rostoucí spotřebě vodky i jiného alkoholu mu říkejme třeba Ivan) znějící „Do plechu!“ odstartoval naši ruskou anabázi. Sotva jsme vyjeli z Brna (sláva!), rozdali nám pasy a já prvně spatřil ruské vízum, nabídli nám knihu o zájezdu (nechtěl jsem, napíšu si vlastní), řekli nám nějaká ta pravidla a pustili jakéhosi ruského písničkáře, jehož tvorba se vyznačovala tím, že na jednu melodii skládal neuvěřitelné množství různých textů. Další zastávky v Olomouci a Českém Těšíně byly jen krátké a nikde žádný záchod; autobus WC neměl, ale byl jsem raději, že je dost místa na nohy – nevím proč, ale právě v busech se záchodem místo na nohy není. Asi je to buď – nebo. Když jsem vykonával potřebu za parkovištěm u Billy v Těšíně, říkal jsem si, že se to určitě zlepší a že budou stavět (aspoň v rámci civilizace) u pump a tak podobně, jak se to většinou dělá. Omyl – už během první noci jsem zjistil, že se staví právě mimo taková místa, takže první polská zastávka byla sice u pumpy, ale bez záchoda, druhá na prašném opuštěném skladišti palet, třetí pak na neidentifikovatelném místě jen tak u silnice. Do lesa rozprostírajícího se kolem malého parkoviště by se mělo vstupovat jen v holínkách, asi se tady staví často. Na záchod jsem šel na estonský kamion. Zvyknu si, ale nechtěl bych být žena. Některé nadávaly, některým to nevadilo – koneckonců jedeme do Ruska, je třeba si zvyknout.

Ráno v sobotu 17. jsme byli na polsko-litevské hranici. Přechod Szyplizski – Salaperaugis evidentně pochází z dílny Sovětského svazu; je obrovský, oplocený – a až na pobočku Medicinos Bankas, kde jsme vyměnili nějaké lity, opuštěný. Z tašky jsem vyhrabal zubní kartáček, ručník a odebral se na sovětský záchod; nevím, jak to bylo u žen, ale ten mužský vypadal, že ho od rozpadu SSSR nikdo neuklízel (a předtím taky sotva). Se sebezapřením jsem si vyčistil zuby a trochu se umyl. Chodba k záchodu a vstupní hala vypadaly, jak kdyby vedly k zimnímu stadionu – soudruhům architektům, byli-li nějací, nejspíš trochu unikala lidská měřítka. Do velké země se asi muselo přes velký přechod… a teď malá Litva určitě moc neví, co s ním.

Trakai Litevské silnice jsou mnohem lepší než polské – a určitě je tam benzín i nafta levnější než v Polsku, protože hned za hranicí byla jedna pumpa za druhou. Přes Marjampolé jsme mířili do Trakai, k vodnímu hradu, resp. k jeho kopii, protože ten původní byl zničen. Dojeli jsme až v poledne, tak trochu jsme bloudili, aspoň myslím. Trakai je něco jako litevský Karlštejn – všichni tam jezdí, aniž přesně vědí proč, kolem je suvenýrové tržiště, půjčovna loděk, restaurace a tak podobně, tak trochu pouť. Těsně před stejnojmennou obcí řidič přehlédl zpomalovací pruh a s plně naloženým, možná i přetíženým, autobusem předvedl solidní skok, při němž poskočily nejen všechny věci, ale i srdce všech pasažérů. Zastavili jsme na parkovišti u jezera, šli omrknout hrad, Lenka koupila jantarové korále, já chlazenou vodu a poté se většina účastníků vrhla aspoň na chvilku do jezera – bylo vedro ne jako na severu, ale jako kdesi u jižního moře. Následně jsem konečně spatřil, jak je to s polopenzí, jež byla součástí zájezdu: ze zavazadlového prostoru kuchař vyndal veliký plynový vařič, obrovský hrnec, uvařil kakao a rozdal koláče. Bylo také třeba přerovnat bus – do zadní bedny autobusu musely přijít jen lehké věci jako karimatky a spacáky, jelikož předchozím plavným skokem s tvrdým dopadem se poškodily její závěsy a nebyla na tom úplně dobře. To nám to pěkně začíná, říkali si hlavně ti, kdo seděli vzadu, když se za jejich zády objevila obrovská hora různých věcí neustále hrozící zavalit všechny a všechno…

Vilnius - Katedrální náměstíVyrazili jsme do Vilniusu, kde měla být povinná devítihodinová pauza. Zaparkovali jsme kousek od centra, na parkovišti s vrakovištním zátiším v rohu, samozřejmě bez záchoda, bez vody, bez ničeho. Jedeme do Ruska, bude hůř, opakoval jsem si vytrvale. Vyfasovali jsme plánek města (já ho ale nepotřeboval, ve Vilniusu jsem už byl) a vydali se objevovat jeho zákoutí. Na Gediminasovu horu jsme se za 3 lity vyvezli lanovkou (resp. spíš výtahem), v jejíž stanici byl i záchod, věčně hledané místo všech zájezdníků. Nahoře je pevnost, cihlová věž, ruiny hradu a také nejlepší (protože jediný) výhled na centrum města. Jak jsme zjistili, je to nějaká místní svatební mekka – všechny svatby se tady musejí vyfotit, vypít sekt, vypustit balónky… a pak už nevím, asi jdou zase pryč. Trávník ve stínu vypadal natolik lákavě, že bylo třeba na něj ulehnout, což jsme udělali my i další lidé znavení cestou. Zatím asi nikdo nebyl tak vycvičený, že by byl schopen spát kdykoli a kdekoli, takřka na povel – ale po několika dnech už to všechno šlo dobře.

 Vilnius - Gediminasova hora Vilnius - trolejbus Škoda

Vilnius - Katedrální náměstíZ Gediminasovy hory (je to spíš jen takový kopeček) jsme po asi hodinovém polospánku sešli do města a vydali se do naštěstí stinných uliček centra. Všude byly hospody a kavárny, všude bylo víceméně prázdno, ale asi to bylo dobou, protože jednak jsem si Vilnius pamatoval jako město plných hospod, jednak by asi sotva někdo v centru provozoval zcela ztrátový podnik… A další svatby, lidé, svatby, hospody. Během poměrně zběžné prohlídky města (co si budeme povídat, krom pevnosti na hoře a Katedrálního náměstí toho ve Vilniusu moc není, ještě možná 3 kříže, jenže ty jsou vysoko a daleko a bylo moc vedro a po noci v autobusu se tam asi nechtělo nikomu, nám tedy určitě ne) jsme hledali obchod s potravinami, protože jednak jsme potřebovali vodu, jednak jsme chtěli i nějaké to jídlo, než bude večeře. V tom městě se asi nejí – protože jinak není možné, aby na několika kilometrech ulic nebyl ani jediný obchod! Nakonec jsme objevili jeden, který ale brzo zavíral, a tak jsme si dali aspoň vodu, kterou jsme ihned vypili, abychom zvládli přechod rozpáleného Katedrálního náměstí s klasicistním kostelem antického střihu i velikosti a zvonicí. V kostele bylo chladno, nejraději bych tam zůstal aspoň do soumraku, jenže v kostele se jaksi nehodí se válet a odpočívat… Byl jsem nějaký zničený a opět proč jsem vůbec někam jel? – chci něco vidět? – nechci…! a tak dále. Jo, remcání, to je holt moje, i když to tak nemyslím, i když jsem zvědavý na všechno, musím si zanadávat. Chudák Lenka, že to musela poslouchat – ale nadávala taky, jen to měla jinak načasované, takže se to vcelku vhodně doplňovalo (jeden si stěžuje, druhý uklidňuje) a jen málokdy jsme nadávali oba.

 VW BroukVilnius - lanovka

Naše další cesta vedla opačným směrem (opět nic, jen prázdné hospody a jeden McDonald’s, k jehož návštěvě jsme se nechtěli snížit – nebo ne už tak brzo, jsme přece cestovatelé a poradíme si i bez fastfoodu…), pak přes řeku k nákupnímu centru, které jsme předtím zahlédli z busu. Tam obchod byl, i když dobře schovaný a v kontrastu s obchoďákem poměrně malý. Voda, sýr, sušenky, housky… a odchod. Zmoženi dalšími kilometry jsme se dovlekli zpět do centra (cestou jsme v roští u chodníku minuli prvního zcela tuhého opilce), do parku u národního muzea, kde jsme založili tábor a vleže na lavičkách a udiveně sledováni lidmi na večerní procházce pojídali zakoupený proviant. Po lehkém zotavení a také když se konečně trochu ochladilo, jsme ještě šli na pivo do malé a hlavně nedaleké hospůdky – Šyturys Ekstra byl dobrý (jak jinak!), záchod tamtéž rovněž. Sledovali jsme, jak Vilnius žije, jak se jezdí (občas dost divoce), jak se tam mají české trolejbusy a jak je konečně příjemně.

Poté jsme se už pomalu (rychle to po celém dni už nešlo) vydali na parkoviště. Tam se konala večeře, kterou jsme vynechali – jednak jsme byli sytí, jednak byla úplná tma, jednak jsme už chtěli jet. U žalostného vraku VW Golf jsme se převlékli a provedli čištění zubů, takzvané vyzubení, do podobně nevábného zákoutí zašli na záchod a ve 23 hodin vyjeli vstříc Lotyšsku a Rusku…

Fotografie ©2010 Lenka Štočková (Samsung WB500)

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s