Ruské dny III. – 18. 7. 2010

Průjezd Lotyšskem se zdál být nekonečný, i když to (obzvláště ve srovnání s budoucími ruskými vzdálenostmi) nebylo moc daleko, ovšem silnice byly o poznání horší než v Litvě, jak už jsem věděl ze svých dvou návštěv v roce 2008 (otázkou vlastně je, jestli tomu vůbec říkat silnice, jestli by možná nebylo lepší je vykazovat jen jako cesty, případně tankodromy, to podle stavu té které konkrétní komunikace), jeli jsme pomalu, odhadem tak do 60 km/h, a stejně se chudák bus otřásal jak při nějakém záchvatu. Všichni trochu pospávali, nebo se o to spíš snažili, ale bylo to takové spaní od díry k díře (a byly jich spousty). Kolem tma, jak už to tak v noci bývá, nicméně litevsko-lotyšskou hranici mezi obcemi (městy?) Zarasai (LT) a Medumu Pagasts (LV) nešlo nepoznat – asi jako když sjedete z pěkné silnice na kamenitou polní cestu… Jediné, co stojí za zmínku, bylo obrovské vězení v Daugavpils, které je snad jediným zařízením svého druhu v celém Lotyšsku, když tato zemička má jen asi 2,25 milionu obyvatel. Na sovětskou stavbu to nevypadalo, spíš jde o starou vojenskou pevnost, jež se vždy na vězení dá přebudovat poměrně snadno – vše zůstává, pouze v případě pevnosti je žádoucí nedobytnost zvenku, v případě vězení je pak důležitější ta zevnitř, což jsou ale samozřejmě spojené nádoby…

Mapa 18. 7. 2010

Stavěli jsme dvakrát a obě zastávky se konaly mimo cokoli, co by připomínalo civilizaci (silnici počítat nelze, viz výše). Ve 4:45 našeho času jsme konečně dorazili na lotyšsko-ruský hraniční přechod Terehova (většinou se píše „přechod něco – něco“, ale z ruské strany není nic, a přestože v pasu mám razítko se slovem Бурачки, nic takového na mapě ani nikde jinde najít nelze), ke vstupní bráně do Mordoru. Snad několik kilometrů se táhla řada kamionů a také řada osobních aut byla obstojná (hlavně však stojící). Rozednívalo se a naše naděje, že na hraničním přechodu nebude třeba vůbec nikdo, se rychle rozplynuly. Na pokyn průvodce Ivana se řidič Eda pokusil celou frontu osobáků předjet, což se sice povedlo, ale když šli pak do jakési budky svůj manévr legalizovat, tzn. požádat o přednostní odbavení, byli jsme šupem odlifrováni zpět a několik set metrů potupně couvali za souhlasného pokyvování všech cestujících z osobních aut. Cestující to ovšem byli zvláštní – jakkoliv převládaly lotyšské poznávací značky, mluvilo se snad výhradně rusky, na kteréžto zjištění jsme měli posléze času dost a dost. Rovněž jsme měli příležitost zjistit, že si lidé vzájemně drží místa a že se tedy nestojí klasická fronta, ale taková protekční, což je v případě, že protekci nemáte, poměrně nemilé zjištění. Hodně aut mělo také německé značky, ale zněla z nich rovněž ruština – možná se právě takto dostávají do Ruska ojetá německá auta (snad jsou alespoň koupená, jejich řidiči vypadali všelijak): odvezu půjčené auto a teprve pak ho bývalý majitel v Německu odhlásí, čímž odpadne placení cla, které určitě pak, když je auto fyzicky už v Rusku, nikdo neřeší (a jestli řeší, dáme nějaký ten úplateček, však bude menší než clo)…

Začínalo být vedro; kolem rovné silnice nebylo vůbec nic, jen příkopy plné odpadků, sem tam přeplněný kontejner a modré chemické záchody toi-toi páchnoucí na sto honů. Odvahu se podívat dovnitř, případně vykonat stále naléhavější potřebu, jsem nenašel, raději jsem přebrodil příkop a vydal se do lesa, který vypadal a voněl zcela stejně jako ony chemické hajzlíky. Fronta se vůbec nehýbala, jen občas někdo přijel do fronty na kýmsi mu „rezervované“ místo (všichni samozřejmě před nás), občas projelo sem nebo tam auto lotyšských celníků, kteří ovšem nepracovali, ba dokonce zcela opustili svá stanoviště v budkách u stažených závor. Mrtvo. Nedělo se nic, jen vedro bylo stále větší. V klimatizovaném busu, když neběží motor a když tudíž klimatizace nefunguje, se nedá dýchat – všichni byli venku, pili pivo, kávu nebo vodu a nadávali. Bylo už asi 8 hodin. Pak průvodce přišel s tím, že Lotyši mění směny a Rusové stejně nepřijímají, musíme čekat. Nadával jsem, Lenka taky. Proč vůbec chceme do takový blbý země?! Co tam ti blbci dělají?! – a tak podobně. Nepříjemný pocit z hranic, který mě už v normálních zemích opustil (ale trvalo to až do spuštění schengenského vynálezu), se vrátil, měl jsem zase jednou pocit, že se nesmí vůbec nic, že jsme vydáni na milost a nemilost jakési neidentifikovatelné (a navíc po zuby ozbrojené) vojenské verbeži, která smí všechno a proti jejímuž rozhodnutí není odvolání. Hnusný pocit – možná těžko sdělitelný, ale kdo někdy překračoval nějakou ozbrojenou hranici (vzpomněl jsem si na polské pohraničníky, kteří nám někdy před 10 lety na litevské hranici prohrabovali kufry a mířili na nás samopalem), rozumí dobře.

Vyrazili jsme se podívat až k závoře (vždyť jsme ji přece už dávno neviděli!), abychom zjistili, že jsme nic nezjistili – snad jen to, že poblíž závory je jakási chata a v ní zavřená kavárna, ovšem na verandě byl stín a dalo se na ní sedět či ležet, navíc s tím bonusem, že za chatu bylo možno si kdykoli odskočit. Autobus nám ujet nemohl, musel jet kolem nás; to byla ovšem hudba neznámé (leč evidentně vzdálené) budoucnosti, protože fronta se za další 2 hodiny posunula asi o 3 osobáky a před autobusem jich bylo ještě dobrých 60. Seděli jsme, leželi, seděli, kouřili, leželi, seděli, pili, šli na záchod… a nadávali. Co jiného?

Karosa LC 956 Když se autobus konečně dokodrcal k závoře a dokonce i za ni, měl jsem pocit, že se konečně začne něco dít. Tento pocit se brzy ukázal jako lichý, dělo se jen to, že polední vedro bylo opravdu nesnesitelné, a tak jsme všichni postávali či posedávali kolem autobusu v oploceném koridoru, kde jediný stín skýtaly špinavé páchnoucí kamiony, z nichž vylézali řidiči stejných vlastností. Po nějaké době (na hodinky už jsem se dívat přestal a odložil je do přední kapsy fotobatohu, kde zůstaly po celý ruský pobyt; orientoval jsem se pak už jen podle hodin na mobilu) přišla lotyšská celnice nebo příslušnice pasové kontroly (kdo to vlastně pozná?), zkontrolovala pasy a průvodcům dala ruské bumážky, na něž každý musel azbukou opsat z víza jméno, číslo pasu i víza a také důvod cesty do Ruska; kdybych tam měl napsat v ten moment pravdu, nestálo by tam turistika, ale to bych taky rád věděl, vy debilové. Papírek zvaný imigrační karta (ještě to tak, abych tam imigroval, proboha!) měl 2 stejné části – jednu prý utrhnou na ruské pasové kontrole, druhou musíme mít pořád v pasu (kdo ji ztratí, zaplatí mastnou pokutu, i když je tam naprosto totéž, co v pasu a na vízu) a vezmou si ji při odjezdu; nejspíš se pak obě části sejdou v archivu KGB, FSB nebo jak se to tam teď vlastně jmenuje… Ivan nám zopakoval, že v prostoru ruského přechodu se nesmí fotit, nahlas mluvit a smát se (kam a proč to vlastně jedeme?!, říkal jsem si stále dokola a po pravdě řečeno jsem neměl náladu ani na jedno z  uvedeného a zakázaného, takže jsem se teoreticky neměl čeho bát).

Další hodinu NIC, pak jsme najednou stáli pod střechou ruské části hraničního přechodu a všude kolem pobíhali ozbrojení vojáci v různých uniformách. Zajímavé bylo, že přestože bylo určitě přes 30 stupňů, všichni měli uniformy upnuté až ke krku – a kdyby jenom košile, měli i bundy! K těmto nevzhledným šatům (nemůžu si pomoct, ale jakkoli se časy mění, ruské uniformy jednak stále připomínají Sovětský svaz, jednak mám dojem, že ho připomínají schválně, že se jim tak nějak stýská) obouvali roztodivné boty – ženy třeba i lodičky, muži od kanad po pantofle naprosto všechno. Řidič Eda a průvodce odešli kamsi s nějakými papíry, prý je třeba proclít autobus (proč, když s ním zas pojedeme pryč?!) a vyřídit další náležitosti, které jsou každý rok jiné a pokud možno čím dál nepřehlednější. My jsme z autobusu nesměli ven, dokud nám vojáci nedají rozkaz (cože?!), ale bez vzduchu se holt – rozkaz nerozkaz – nedá být, a tak jsme prostě vylezli. Být to za zlatých (nebo spíš rudých) sovětských časů, zastřelíme vás, jasně říkaly pohledy kolem stojících ozbrojenců.

Po nějaké době přišel onen rozkaz a vypukla neuvěřitelná akce – kdybych to od někoho jen slyšel, snad mu nebudu věřit. Museli jsme z autobusu vyndat úplně všechny věci včetně načatých lahví vody, okousaných svačin a samozřejmě naprosto všech zavazadel, autobus musel být pro prohlídku zcela prázdný. A tak jsme se tedy zmocnili každý svých tašek, karimatek, batohů a igelitek a vpotáceli se do celnice, kde bdělá (a řádně zpomalená) obsluha zapnula jakési rentgeny jako na letišti a prohlížela úplně všechno, včetně zmíněných vod a karimatek. Copak o to, v podstatě se to dá pochopit (až na tu pomalost a přístup co nám sem vlastně lezete, zůstaňte si ve svý blbý Evropě), jenže nikdo neprohlížel ani nerentgenoval lidi!!! Takže kdybych měl v kapsách dejme tomu kilo heroinu a za pasem pistoli, nepřijde na to vůbec nikdo. Když nám po jednom zkontrolovali zavazadla, postoupili jsme se všemi těmi krámy k pasovce, kde nekonečně dlouho studovali pasy, víza a bumážky, z nichž si vždy půlku utrhli, tvářili se důležitě a hrozně si užívali ten pocit, že mají moc vpustit nebo nevpustit. Když každému bouchli do pasu oranžové razítko s názvem té neexistující obce, v níž se nachází přechod, dostali jsme se do další čekárny, kde za odměnu byly dokonce i záchody a směnárna, ta ovšem zavřená, přestože podle otevíracích hodin v ní měl dřepět oficiální vekslák lačný západní valuty.

Jedné paní udělali při vydávání víza ve formuláři chybu a místo žena tam měla uvedeno, že je muž. Dlouho řešili tento skutečně zapeklitý problém (neboť co je psáno, to je dáno, a je-li psáno obojí… pak nevíme), nakonec to nějak vyřešili a zdálo se, že brána Mordoru se pomalu, ale jistě otevírá. Došli jsme si na záchod, natočili si vodu (doufajíce, že nezemřeme na tyfus rovnou tady) a zcela vysílení vedrem, buzerací a jednoznačně nepříjemnými dojmy z prvního setkání s Ruskem jsme opět naložili autobus, který byl mezitím prohlédnut dalšími ozbrojenci (kdyby v každém sedadle byl zašitý granát nebo pytel kokainu, nepřišli by na nic, ani psa neměli, možná ho ze samé nudy snědli). Vypadalo to, že můžeme jet – ale opravdu jen vypadalo. Další papíry, další čekání – a prý že máme být v autobuse. Tak to teda nasrat!, vzbouřil se ve mně občan uvědomující si alespoň základní práva – a zůstal jsem spolu s Lenkou i dalšími venku. Z Ivana se mezitím nejspíš stal Rus, protože na nás naštvaně gestikuloval, že máme zalézt (jenže zároveň bylo zakázáno nastartovat a tím uvést v činnost klimatizaci nebo alespoň proudění jakéhokoli vzduchu). Nezalezli jsme, aspoň ne dokud neběžel motor a opravdu jsme neodjížděli.

Dlouhé stíny na dlouhé cestě... Kolem 13:00 našeho času, tedy po více než osmi hodinách čekání na zcela zbytečné procedury, jsme přes 2 další závory, kde opět cosi četli, kontrolovali a zapisovali, vyjeli z pevnosti alias hraničního přechodu a vyrazili směrem na Moskvu. Nejeli jsme dlouho, hned u první pumpy jsme zastavili, abychom mohli vyměnit nějaké menší peníze (prý je tam soukromá a tudíž funkční směnárna), že sice bude horší kurs, ale půjde to. Směnárna spočívala v tom, že u plastového stolku seděl chlapík s příruční pokladničkou… A tak jsme vyměnili jen 20 USD, dostali něco málo pod 600 rublů, koupili zmrzlinu, kterou jsme rychlostí blesku zkonzumovali, a konstatovali, že slovní spojení ruská zmrzlina má u nás jiný význam (většinou je hnusná a vyrobená z náhražek, jako např. rostlinných tuků), zatímco tam mají морожэное opravdu vynikající. Nedočkavci nakupovali první vodku. Protože pumpa vypadala poměrně civilizovaně a nekonečně příjemněji než stále ještě nedaleký hrozný hraniční přechod, navštívili jsme ještě místní záchod, což jsme ovšem dělat neměli. Když napíšu, že byl špinavý, je to hodně slabé slovo, byl totiž posraný pomalu až na zeď a hnědé umyvadlo sloužilo také bůhvíjakým účelům. Vítejte v Rusku, napadlo mě – a taky že už jsem tam… Posunul jsem si hodiny na mobilu o 2 hodiny dopředu a najednou bylo už po třetí odpoledne. Bylo nám také sděleno, že kvůli velkému zdržení na hranicích dnes dojedeme jen do moskevské ubytovny a všechno stihneme zítra. Možná.

Vyjeli jsme dále, brzo zmizely příhraniční pumpy i odstavné plochy pro kamiony s různými halami a všude se rozprostřel neproniknutelný les. Když do něj vedle nějaká odbočka, maximálně po 10 metrech skončil asfalt a pak už byl jen písek. Brzo zmizel také signál lotyšské mobilní sítě Bité. Byli jsme v Mordoru… a silniční cedule nám řekla, že prý Москва 623 км…

Zastávky u hlavního tahu na Moskvu byly poměrně jednotvárné: ven do vedra a prachu, na záchod, zakouřit, napít, zpátky do chladivého busu… a tak několikrát dokola, civilizace žádná a u pump jsme už nestavěli, což mi po návštěvě zatím jediného ruského záchodu opravdu nevadilo. Pořád jsme jeli – kolem odboček do malých i větších vesnic, kolem svištěly žigulíky, volhy a kamazy, jeli jsme po lepších, horších i vyloženě hrozných úsecích silnice M-9, pořád jsme jeli. Po zkušenostech z lotyšských silnic jsem fotobatoh držel raději na klíně, nemohl být na podlaze jako v Litvě a místy i v Polsku, aby se Nikonu něco nestalo. Později večer, někdy kolem 10., jsme zastavili na parkovišti zavřené pumpy lemované obrovskými bolševníky, dostali improvizovanou salámovo-sýrovou večeři a po půlnoci konečně dojeli do osvětlené Moskvy, která žila, auta jela v 5 pruzích tam, v 5 zpátky, reklamy zářily a my chtěli jediné – umýt se a spát.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s