Ruské dny IV. – 19. 7. 2010

Moskevské metro Moskva je obrovská a opravdu se vymyká měřítkům, na jaká jsme z našich končin zvyklí, o čemž kromě velikých vzdáleností (a stále jste ve stejném městě!) svědčí i počet obyvatel, podle sčítání z roku 2008 přesahující 10,5 milionu. Gigantické ulice i stavby mě zaujaly už předchozí večer, když jsme kolem půlnoci do Moskvy přijížděli; zdálo se, že město žije stále, ve dne v noci. Poněkud mě ale překvapil hostel, v němž jsme spali, protože ten byl takříkajíc kapesní: v bytě o 6 spíše menších místnostech a 1 minikuchyňce bylo možno uskladnit odhadem cca 50 lidí (asi tak po 10 v každém malém pokojíčku, jenž byl až na malou uličku zcela vyplněn palandami) a ještě zbyla jakási televizárna, kde se nespalo, resp. spát nemělo… Jestliže i o půlnoci bylo venku velké horko, v bytě v 5. patře vyvedeném v odstínech červené a oranžové a vybaveném kosmopolitním ikea-nábytkem bylo přímo nelidské vedro, a to ani nemluvím o schodišti a výtahu, které se mi právě teď znovu vybavily a kde bylo k zalknutí. Netrpím žádnou klaustrofobií, z malých prostor strach nemívám – až na jednu výjimku. Mám-li být či dokonce spát v malém prostoru, kde je příliš mnoho lidí, nedělá mi to dobře a mám pocit, že se tam v případě usnutí nutně musím udusit; asi mám cosi jako aeroklaustrofobii, iracionální strach z nedostatku vzduchu. Ale co, jedna noc, vlastně jen její půlka…

Jízdenka V bytě byly 3 nebo 4 sprchy a 2 záchody, pročež vznikla poměrně dlouhá sedící fronta, jejíž jádro bylo v kuchyňce. Přestože byla otevřená okna, vzduch neproudil (aspoň ale byl). Někdo něco říkal, někdo se čemusi smál, kdosi dokonce v tuhle hodinu vařil kávu… já neříkal nic, nesmál se a ani nic nevařil, jen s ručníkem a šamponem čekal, až budu mít volnou sprchu, umyju se a půjdu se pokusit spát. Sprcha byla osvěžující jen do té doby, než jsem ji opustil, vedro panovalo dále. V posteli jsem vydržel asi 10 minut, než mě všeobecné chrápání vypudilo hledat nějaký jiný prostor, kde bych mohl složit svůj znavený korpus. Logicky jsem nemohl dospět nikam jinam než do televizárny, kde bylo i nejmenší horko a dokonce – považte – cosi jako průvan! Svalil jsem se na oranžovou koženkovou pohovku, byla sice krátká, ale v místnosti nikdo nechrápal a vzduchu byl dostatek, a spal… až do doby, dokud mě asi v 5 nevzbudilo vycházející slunce. Šel jsem dospat do malé ložničky, kde bylo už ticho, tipoval jsem, že chrápající i ostatní se v místnosti s jedním oknem, které bůhvíproč ověsili všelijakým šatstvem, udusili. V 8 byla snídaně, po ní jsme sbalili, naložili vše do autobusu a v 9 vyrazili na metro.

Plánek Kremlu Cestou jsme se ještě zastavili v bance, abychom si vyměnili nějaké peníze. Dohromady s Lenkou jsem měnil 380 USD v kurzu 30,10 za rubl (1 rubl tak vyšel asi na 66 haléřů) a dostali jsme tudíž 11438 rublů; ještě jsem měl dalších 150 USD a nějaká eura, ale protože rubl je měna, která nikde mimo Rusko nikoho nezajímá, nechtěl jsem měnit vše najednou – a udělal jsem dobře, protože jsem další peníze už po zbytek zájezdu nepotřeboval (spíš byl trochu problém vše utratit, ale o tom později). V pokynech cestovky bylo, že máme mít dolary, nikoli eura – zdálo se mi to divné a zdá se mi to divné dosud, protože eura i dolary se mění stejně, jen dolar má tu nevýhodu, že když pak nějaké zbudou, jsou vcelku k ničemu, pokud se nechystáte někam mimo Evropu. Když už jsme u těch peněz, všiml jsem si, že v Moskvě se všeobecně ignorují kopějky, zatímco mimo Moskvu je to regulérní platidlo. Vůbec je mimo Moskvu (s výjimkou Petrohradu alias Sankt-Petěrburgu) výrazně levněji, někdy až několikanásobně. Vyměněné peníze jsme, vědomi si všech těch varování před nejrůznějšími zloději, rozmístili na různá místa tak, abychom v případě nějaké krádeže nezůstali bez prostředků. Posléze se v průběhu pobytu ukázalo, že zprávy o všeobecném kradení vždy a všude jsou poněkud přehnané (jak už to u zpráv o Rusku bývá) a vlastně nikomu se nic neztratilo (leda že kdosi cosi kdesi zapomněl, ale za to zloději nemůžou).

Jedeme metrem... Pokračovali jsme směrem k metru, prošli poněkud historickými turnikety, jaké si pamatuji i z Prahy, a ze stanice Park kultury odjeli na Bibliotěku Lenina (už je to tady!), vystoupili a vydali se ke Kremlu. Mimochodem – jedna jízdenka (magnetická karta, kterou v kase nabijí na požadovaný počet jízd) stojí 26 rublů a je možno na ni jezdit třeba celý den, zkrátka dokud metro neopustíte. Metro je gigantická stavba, má 12 linek, celkem 298 km a 180 stanic (pokud máte zájem, račte si je na plánku přepočítat, já na to fakt nemám). Staré stanice v centru jsou obrovské paláce vyzdobené v duchu socialistického realismu, všude samý srp, všude samé kladivo, tu dělník, tam rolník a tak dále, jsou tam všichni a je tam všechno, vše pod bdělým dohledem malého ryšavce Uljanova. Vlaky jsou různě barevné a jezdí tam jak novější soupravy, tak i vozy Ež ze 70. let (se žárovkami, které při vjezdu do každé stanice zablikají) známé i z Prahy, ale u nás byly už vyřazeny. Těšil jsem se, jak si v metru odpočinu od nelidského vedra panujícího venku, jenže omyl, tak to v Moskvě není – v metru je jednak vedro a dusno, jednak smrad. Vzpomněl jsem si na větrací věže známé z Prahy z okolí prakticky každé stanice; jsme zvyklí jim nadávat za jejich nevzhlednost, ale svůj účel plní skvěle – moskevské metro nemá nejspíš větrání vůbec žádné…

Still watching you... Vystoupili jsme, došli ke Kremlu a zjistili, že cizinecké vstupné stojí 350 rublů; opravdu jde jen o vstupné, prohlídku račte vykonat sami, když ještě předtím uložíte svá zavazadla do povinné úschovny za 40, resp. 60, rublů (podle hmotnosti do nebo nad 5 kg). Neprošel mi ani fotobatoh, musel jsem mít jen fotoaparát a pár věcí po kapsách. Že každé zavazadlo opět rentgenovali, mě opravdu už nepřekvapilo… Zkusili jsme v pokladně předložit nechvalně známou pražskou opencard a zcela bez problémů získali studentské vstupné za 100 rublů. Já a student, to se podívejme! Opět jsem si vzpomněl na Prahu a na propagační kampaň na zmíněnou kartu – asi je to opravdu mocná karta, když z pětatřicetiletého pobudy udělá studenta…!

Fronta na vstup do Kremlu Kreml hlídá milice a armáda, a kdyby to šlo, snad tam budou i ponorky. U vchodu jsme vystáli už čtvrtou frontu toho dne (banka, pokladna, úschovna a teď tady), nechali se zrentgenovat (když to takhle půjde dál, za chvíli budeme svítit sami!) a vstoupili do státu ve státě, do moskevského Kremlu. Konečně mi bylo jasné, co to takový kreml je – jde o kombinaci pevnosti, církevního a vládního centra; sám jsem si doplnil, že se byzantské pravoslavné vzory nemohly v Rusku projevit jinak než budováním opevněného církevně-feudálního komplexu, protože církevní i světská moc byly velmi provázané a krom toho čelily obě stejnému nebezpečí (Mongolové a nespokojení zotročení obyvatelé, sem tam nějaký ten cizí nemongolský nájezdník). Konec historické odbočky, pojďme dále.

Kreml Tedy… kdybych to byl býval věděl, snad bych tam ani nešel – protože se tam nesmí skoro nic. Všude milicionáři (tj. policisté), a přestože automobilový provoz je tam minimální, musí se chodit jen po chodnících nebo po přechodech. Kreml tak vypadá velmi prázdně, protože ačkoli je lidí hodně, mačkají se na chodníku a obrovské prostranství je prázdné až na promenujícího se policajta, který píská píšťalkou na všechny, kdo udělají krok mimo povolenou zónu. Kdyby někdo vykročil směrem k budově ruské vlády, určitě by tam nedošel a byl zatčen, odvlečen někam mimo dohled a tam posléze nepochybně zastřelen. Katedrální náměstí s pravoslavnými chrámy zůstalo namalovaných zeber ušetřeno, aspoň že tak. Do každého chrámu se smí jen jednou; na vstupenku napíší nějakou značku, a kdybyste se chtěli podívat znovu, máte smůlu. Vůbec je většina prostor nepřístupná, ačkoli se v nich nic neděje, jen občas projede černá limuzína… přesto průchod uzavřen a žádná diskuse se nekoná, v Rusku odedávna velí ten, kdo má uniformu, i kdyby to byl třeba nádražák. Všude hlídači, dokonce i v malém parčíku, na jednom z mála míst, kde si lze ve stínu na lavičce trochu odpočinout, sedí 2 báby a hlídají záhony a dost podivnou novou fontánu… když jsem se ve fontáně namočil ruce, měl jsem obavu, že budu pokárán, což se sice nestalo, ale byl jsem střežen bdělým a cvičeným okem.

Car puška Nejvíce lidí je kolem velikého děla zvaného Car puška – všichni Japonci se s ním nutně musejí vyfotit, takže je dost nemožné vyfotografovat samotné dělo, ale po delším čekání a skřípání zubů se mi to vcelku zdařilo. Dalším lákadlem je obří zvon Car kolokol, který je tak velký, že nejen že nezvoní, ale nikdy nebyl zdvižen ze země. Dobře vám tak, radoval jsem se, to máte za to, že musíte mít všechno největší! Ale i tak jsem si to monstrum vyfotil, co by ne. Sjezdový palác, vlastně jediná nová (rozuměj z 20. století, tedy komunistická) stavba v Kremlu, je v opravě. Sjezdy všeho druhu jsou v Rusku oblíbené, a tak se palác určitě nějak využije, ačkoli se do Kremlu vůbec nehodí; působí asi tak, jako by u brány Pražského hradu v roce 1960 postavili krytý plavecký bazén… Celý slavný Kreml vůbec působí tak, jako by tam o žádné návštěvníky nestáli, jen je strpí jako otravnou daň za fakt, že se Rusko nyní rádo tváří jako demokratická země dbalá občanských svobod. V podstatě nestojí za to tam chodit, jenže to zjistíte až uvnitř – výstavy nebo jiné kulturní (pro mě za mě i nekulturní, ale hlavně nějaké) akce se nekonají veškeré žádné, a tak je vstupné jen poplatkem za možnost projít se po dvou náměstích a jednom miniparčíku, samozřejmě pouze po vyznačených chodnících a přechodech, nechcete-li, aby na vás pískali jako na pastvě.

Průchod uzavřen... Šli jsme ven a na záchod (v Kremlu žádný není, protože by ho určitě musel někdo hlídat a možná rentgenovat tam vzniklé produkty, jestli neohrožují bezpečnost Ruska stejně jako kabelky a turistické batohy odložené v úschovně). Možná by nebylo od věci, kdyby se před vstupem ještě vystála povinná fronta na monitorovaný záchod – v zájmu bezpečnosti zanechte své exkrementy na našem RTG-tualetu… Poté jsme zakoupili v metru pirožky a s nimi si lehli na trávu do parku před Kremlem, tedy do Alexandrovského sadu, což po nás hned udělali další účastníci zájezdu a poté i další cizinci, kteří odmítali pochopit ceduli se zákazem vstupu na trávníky i pruhované pásky, jež je ohraničovaly. Kdyby měli v parku lavičky, nemuseli by řešit takové věci, ale vůbec v ruských parcích panuje laviček zoufalý nedostatek, resp. někde nejsou vůbec žádné… a k čemu je pak takový park? Pokutu jsme k údivu našeho poněkud se opozdivšího průvodce nedostali, dokonce nás nikdo ani nevyhnal, možná měli milicionáři zrovna pauzu na oběd.

Kreml Kolem vnější zdi Kremlu jsme se vydali na Rudé náměstí míjejíce různé význačné monumenty jako hrob neznámého vojína s věčným ohněm a stejně věčnou čestnou stráží, pomníky měst – hrdinů (samozřejmě jsem hledal a také našel Stalingrad), hlídková stanoviště milice a jiných strážců pořádku (někteří příslušníci měli na uniformách napsáno OXPAHA, tj. ochrana, jiní pak OMOH, což čteno pozpátku dávalo živnou půdu pro praštěné teorie o tom, jak zde homosexuálové musejí nosit potupné uniformy), stánky s předraženými kapitalistickými nápoji (Coca-cola a spol.) a také nespočet různých dosud živých nalíčených Leninů a Stalinů, s nimiž bylo možno se vyfotit a s nimiž se nikdo nefotil, protože proč by to dělal, že. Rudé náměstí je menší, než jsem si myslel a než působí v TV (ale velké je hodně, to zase ano!), je trochu dokopečka a končí úděsným barevným chrámem Vasila Blaženého, po kterém by každý disneyland sáhl všemi osmi (ne deseti, protože slavný Mickey má jen 8 prstů!) a za nímž je už jen svah k mostu a řece. Na náměstí jsme vstoupili kolem Ruského muzea, jehož budova je samozřejmě stylově rudá, poté měli vpravo Kreml a vlevo obchodní dům GUM. Opět mi vytanula vzpomínka, tentokrát na jistého Mathiase Rusta, který 28. května 1987 přistál ve svých 18 letech právě na Rudém náměstí s cessnou, aniž by o něm v sovětském vzdušném prostoru kdokoli věděl, navíc ještě v den, kdy se v SSSR slavil Den pohraniční stráže – musel to být velký happening…! Tehdy všichni hrozně řešili, kdo to vůbec je a jak je to možné… a nevyřešilo se nic a Mathiase zase pustili, protože Gorbačov byl přece už ten hodný soudruh.

Leninovo mauzoleum bylo zavřené, asi tu starou mrtvolu nějak opravovali, restaurovali nebo aromatizovali, co já vím, stejně jsem tam moc jít nechtěl – zas by mě čekala fronta, rentgen, úschovna a fotografovat se tam nesmí vůbec, bůhvíproč. Před mauzoleem a nápisem Ленин jsme se ale vyfotili, to se může. Trochu mě mrzelo, že se nesmí ani ke kremelské zdi, kde je pohřbená ta sebranka v čele se Stalinem a Brežněvem; ono místo je totiž přístupné jen v kombinaci s mauzoleem a také jen bez foťáku, a tak jsem si aspoň vyfotil Stalinovu bustu a šel dál.

Chrám Vasila Blaženého Nastal rozchod, do chrámu Vasila Disneye Blaženého jsme nešli, vyrazili jsme raději na most nad řeku Moskvu, odkud je vidět jednak Kreml, jednak ta barevná hrůza nejlépe, vyfotili, vrátili se, zašli na poměrně civilizovaný podzemní záchod, kde nad umyvadly visely cedule se zákazem nabírání vody do nádob (přece abyste si mohli koupit předraženou colu!), nabrali vodu do nádob a na chvíli si lehli u kremelské hradby se slovy, že nejlepší by bylo tam už asi zůstat. Nezůstali jsme, v určenou hodinu se dostavili na sraz a skrz obchoďák GUM, kde prodávají věci, o nichž je lepší si snad ani nenechat zdát (ne nadarmo je Moskva už několik let vyhlašována nejdražším městem Evropy, ačkoli s tou Evropou bych tady alespoň v kulturním kontextu byl opatrný) a vydali se pěšky (tj. znovu přes Alexandrovský sad) k chrámu Krista Spasitele.

Palác sovětů Tato stavba má dost pohnutý osud. Vznikla totiž po roce 1812 jako jakýsi pomník vítězství Rusů (nebo spíš ruské zimy) nad Napoleonem a stal se vlastně nejdůležitějším (a největším) kostelem v Rusku – právě proto vadil Stalinovi tak moc, že ho roku 1931 nechal zdemolovat, aby uvolnil místo plánované gigantické administrativní budově zvané Palác sovětů a také aby „konečně“ přenesl centrum Moskvy pryč z carského Kremlu. Palác sovětů měl být se svými 415 metry ve své době nejvyšší stavbou světa (tehdy rekordní Empire State Building má „jen“ 381 m), hlavní sál měl mít kapacitu 21 tisíc míst, výšku 100 a průměr 160 metrů. Megalomanie je Rusům vlastní asi odjakživa. Stavba sice roku 1939 začala, ale přerušilo ji napadení SSSR Německem a pak už se nepokračovalo, dokonce byla základová deska demontována a ocel použita při opevňování Moskvy. Základová jáma byla pak zatopena a v letech 1958 – 1960 zde vznikl unikátní kruhový otevřený bazén Moskva o průměru 130 metrů… Kdepak, to není konec – protože nyní stojí na tomtéž místě kopie zbořeného chrámu postavená v letech 1994 – 2000. Zlí (ale asi pravdiví) jazykové tvrdí, že je to produkt volební kampaně starosty Lužkova, který díky tomuto projektu vyhrál volby a od té doby vládne Moskvě jako svému pašaliku. Jako produkt volební kampaně chrám funguje i po volbách, protože stavba byla dost odbytá (i na ruské poměry!) a vlastně neustále se opravuje. Nijak mě to neohromilo, daleko víc mě zaujal stánek s pirožky a posléze vrabci, které jsem krmil. Čekal nás Arbat.

Rudé náměstí Přes park, jehož pavilony vypadaly jako z obrázků v knížce Nikolaje Nosova Neználek ve Slunečním městě, jsme na Arbat došli, ale opět musím konstatovat, že to není nic zázračného. Možná jsem dostatečně neabsorboval tamní atmosféru, možná to už není umělecká a svobodomyslná (no to určitě, v Moskvě!) ulice, možná už Arbat není tím, čím snad někdy byl, ale prostě jsem nepochopil, co je na něm jiného a snad i lepšího než na jiných ulicích krom toho, že je to opravdu dlouhá pěší zóna. Černoši lákali do hospod a na suvenýry, nebýt azbuky a poměrně nenápadných soch Puškina a Okudžavy, těžko by někdo poznal, kde vlastně je. Zakotvili jsme v McDonald’s a zjistili, že velká cola je v Rusku větší než v malém Česku, protože má 0,8l. Potěšující, osvěžující…

Boty... Na místo srazu u stanice metra Arbatskaja jsme dorazili o něco dříve, sedli si na parapet nějaké banky a pozorovali cvrkot. Moskva opravdu žije, pořád se něco děje, ale postupně jsem získával dojem, že Moskvané nejsou typičtí Rusové – asi jako Pražáci nejsou typičtí Češi. Mají však jisté charakteristické znaky – např. si potrpí na dobrá (a velká) auta neruské provenience (evidentně na ně mají), na dobré (a viditelně drahé, což jsem poznal i já) oblečení a nosí divné boty: ženy každého věku obskurní vznešeně vypadající modely s velmi vysokými podpatky, žádná by nešla ve sportovních botách nebo dokonce sandálech snad ani s košem, muži nosí boty, které by se tady určitě neprodaly. Poté jsem v metru také trochu fotografoval (Lenka už ráno na stanici Park kultury), za což by za sovětské éry stihl každého spravedlivý trest v podobě několika let v gulagu, protože metro a jiné věci se přece fotí vždy jen proto, abychom je mohli zničit, že ano…

Metrem jsme odjeli do Kolomenského a během cesty jsme se stihli poměrně vydatně pohádat, na čemž měly hlavní podíl dvě věci – jednak únava, jednak fakt, že jsem se Lence snažil vysvětlit, že fotit v metru kompaktem s bleskem je dobré leda na vybití baterky a že s energií má šetřit, když nás čeká divočina bez elektřiny. Asi jsem to neřekl zrovna moc citlivě, takže se naštvala, ale když jsme vystoupili v Kolomenském a koupili studenou vodu a džus, odpočinuli si na lavičce, které v parku kupodivu byly, rezignovali na prohlídku letního carského sídla a místo toho sledovali, jak zahradníci s pomocí běloruského traktoru Belarus zalévají kytky, už to bylo zase dobré. Kolomenské je předměstí a vypadá to tam docela dobře, řekl bych civilizovaně, dokonce tam ani nebyl nepořádek jako jinde, jen mě poprvé zarazilo, že možná v celém v Rusku (v Moskvě pak docela určitě) jsou kontejnery na recyklovaný odpad naprosto neznámá věc.

Lenka u Lenina V 9 večer byl sraz na stanici VDNCH, tedy ВДНХ neboli Выставка достижений народного хозяйства (Výstava úspěchů národního hospodářství). Na význam té zkratky jsem si z neznámých důvodů okamžitě vzpomněl, stejně jako na mnoho a mnoho z ruštiny – asi nás na té základce učili opravdu dobře (metodicky, ne obsahově, protože to bylo pořád, jak se Voloďa Uljanov učil ještě ráno, než šel do školy, že Artěk je nejlepší místo pro děti na celém světě, že SSSR je ráj na zemi a podobě), jinak to přece není možné, když jsem ruštinu neměl 20 let a používám ji opravdu zřídka…! Každopádně jsem věděl, kam jedeme, že jsou tam pavilony a sochy a muzeum kosmonautiky a dokonce jsem si vybavil i jak vypadá socha Traktorista a kolchoznice na hlavní bráně a že jinou tam umístěnou sochu mají na začátku všechny sovětské filmy, jejichž obsah jsem už naštěstí raději zapomněl. Vyloženě nostalgický večer, dokonce jsem si vzpomněl i na písničku první kosmonautky světa (jinak podle jejího výrazu i projevu asi úplně vypatlané vojačky) Valentiny Těreškovové a potichu si hudral cолнечный круг, небо вокруг… bla bla … pusť vsegdá budět solnce a tak dále, ještě pořád to umím celé. Soudružka učitelka Zajíčková by ze mě měla radost…!

Po tomto výchovném sovětském večeru jsme vyjeli na tábořiště kousek za město, což čítalo asi 100 kilometrů, na místní poměry nic moc. Když jsme sjeli u obce Zubcevo ze silnice a založili tábor, vyloženě jsem se těšil, až se vyspím, což se mi po večeři a chladivé koupeli v malé říčce skutečně podařilo…

Reklamy

Jedna odpověď to “Ruské dny IV. – 19. 7. 2010”

  1. Pěkně napsané. Je hezké to srovnat s vlastními zážitky z Ruska, které byly dost často podobné. A ubytování v Moskvě, to je kapitola sama pro sebe, myslím, že jste dopadli ještě dobře – viz http://jachymuv.blogspot.cz/2012/05/cesta-do-moskvy-vladimiru-suzdalu-cast.html

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s