Ruské dny V. – 20. 7. 2010

V úterý jsme vstali docela časně (a už dávno zapomněli, co je vlastně za den v týdnu, nějak to přestalo být důležité), opět využili řeku jako koupelnu (a les jako záchod – když divočina, tak teda divočina), nasnídali se, sbalili a vyrazili opět směr Moskva – změna programu a pokus dohnat čas promrhaný na hranicích. Připadalo mi sice poněkud zbytečné vracet se nějakých těch 100 kilometrů do Moskvy jen cca na půl dne, ale poslední slovo má v zájmu bezproblémového průběhu akce vždy vedoucí zájezdu, psala cestovka… Ať tak či onak, začínal jsem na sobě pozorovat sílící alergické reakce na průvodce Ivana, zejména na jeho neustálé vtipné řeči, fráze a především přístup k práci (na prázdninách jsme byli my, ne on!), kterou asi sám vnímal, ale hlavně prezentoval jako one man show, na silně otravné vyzdvihování sebe sama a vpravdě pitomé generalizující všeználkovské výroky – něco jako nebýt mě, tak tady nejste a podobě. Vlastně to nebyla alergie, nazývejme věci pravými jmény: začínal mě srát.

Kočičí siesta Plán byl takový, že se vrátíme na VDHCh, metrem odjedeme do centra, někdo půjde do Treťjakovské galerie, někdo jinam a všichni se sejdeme v určenou hodinu (stanovenou podle příjezdu do Moskvy) někde na metru, kde bude čekat i autobus (nakonec to bylo 15:00, Šose entuziastov – kam na ty názvy proboha chodili?!), opustíme město, doženeme zpoždění a večer dojedeme kamsi na tábořiště – že zkrátka původní plán trošku přeházíme, ale navštívíme všechna místa, která navštívit máme. Jo, takové plány, to je pěkná věc… Přes severní předměstí Moskvy jsme neprojeli, jak si Ivan maloval (nevím proč, když byl v Rusku asi 150×, jak nám neustále nezapomínal opakovat, tudíž musel vědět, jak to s dopravou je), nýbrž jsme uvázli v dopravní zácpě – a jestliže je v Rusku všechno velké, pak v Moskvě největší… parkoviště v 5 pruzích pomalu lezlo směrem k našemu cíli, dosud však několik desítek kilometrů vzdálenému. Měli jsme příležitost vidět továrnu na výrobu vozů metra, onen i z Prahy známý Mytiščinskij mašinostrojitělnyj zavod, dnes víceméně ruinu, a také Koroljovův pomník a po něm pojmenovanou (a rovněž dost vybydlenou) továrnu. Koroljov, milé děti, byl konstruktér sovětských vesmírných raket, takže je dost nasnadě, co že se v té továrně vyrábělo…

Nevím, kolik jsem do začátku tohoto památného zájezdu viděl ruských dokumentárních filmů, ale od té doby vím jistě, že už bych se raději na žádný nedíval. Možná to bylo nešťastným výběrem, ale možná to tak prostě mají – je to totiž neuvěřitelná a nekonečná nuda, pozitivistické vyjmenovávání faktů a v podstatě čtení seznamů, přičemž komentář je bez ohledu na téma filmu čten velmi procítěně, což znamená v podstatě směšně. Jet do Moskvy, stát v totální dopravní zácpě (otázka pak je, nakolik je to ještě doprava) a poslouchat velmi hlasitý komentář k filmu o Treťjakovské galerii, kde rozebírali opravdu snad každý tam umístěný obraz, přičemž byl na malé obrazovce stejně vidět prd a vořech, jak se vyjádřila Lenka, to už hraničí s psychickým terorem. O obraze sice dokážu říct, k jakému by asi mohl patřit období či uměleckému stylu (tzn. např. baroko, impresionismus, kubismus a podobně), ale jinak jsem výtvarný barbar a mé zasvěcené komentáře nabývají pouze dvou hodnot, jsou vlastně digitální: tedy líbí × nelíbí… Proto jsem nebyl úplně rozhodnutý, jestli do galerie jít, či nejít – film mi pomohl v tom, že nejít je správně. Raději si dáme nějaký vlastní program, uvidíme a vyfotíme toho určitě více.

Monorail Konečně jsme se asi v 11:30 dostali na VDHCh a vystoupili do brutálního vedra kontinentálního léta; rozdíl mezi klimatizovaným busem a rozpáleným parkovištěm byl určitě nejméně 20 stupňů, což se vlastně dělo po celou naší ruské anabáze a kupodivu se to obešlo beze škod na zdravotním stavu. Výtvarná skupina odešla na metro, jiné skupiny jinam – a my se zcela přízemně vydali k nepříliš vzdálenému McDonaldu, jelikož bylo třeba navštívit záchod (já vím, že se s tím opakuju, ale má-li tento spisek být o zážitcích z Ruska, pak zážitek hledání toalety byl poměrně častým faktem a když musíš, tak musíš a hotovo). Poté jsme vykročili do areálu výstavy úspěchů národního hospodářství, což se cosi jako asi 100× větší holešovické výstaviště v budovatelském kabátku, ale plížili se jen stínem a krom Pavilonu národů Ruska jsme toho moc neviděli (aspoň ne ve srovnání s jinou miniskupinkou, která se večer chlubila tím, že to tam prošli skoro celé). Uvnitř vznosné budovy byla krom nelidského vedra čínská tržnice – co taky s takovou ratejnou, když úspěchy už dávno žádné a na nějakou výstavu by se sem sotva kdo táhl.

Poseděli jsme na lavičce, trošku krmili vrabce, pili vodu, kouřili a po chvíli se zvedli, že se projedeme monorailem, vláčkem jedoucím po jedné (samozřejmě že široké) koleji až na stanici metra Timirjaževskaja, tedy na neturistické předměstí, které jsme chtěli vidět (ne snad přímo toto předměstí, zkrátka nějaké jakékoli sídliště). Moskevský monorail je docela nový, pochází z roku 2004. Vede od výstaviště na zmíněné předměstí kolem televizní věže Ostankino a je opravdu zajímavé jet po jedné koleji nějakých 5 metrů nad zemí a bez zábradlí… Monorail má jen jednu chybu, v létě však velmi podstatnou – buď by měla fungovat ventilace (skutečná, ne ten zoufalý větráček produkující víc rámusu než průvanu!), nebo by mělo jít otevřít okna. Po slavnostním otevření v roce 2004, což se určitě neobešlo bez nějakých těch postbudovatelských transparentů, bez hudby a uniforem, stála jízdenka 50 rublů, teď už jen 26 (stejně jako jakákoli jiná MHD), ale přesto to nevypadá, že by byla dráha nějak moc vytížená. Na stanici Telecentr jsme museli z důvodu hrozícího udušení a upečení vystoupit a počkat na další vlak. Zatím jsme si prohlíželi televizní věž; pamatoval jsem si (no jo, ty hodiny ruštiny na základce!), že má přes 500 metrů a opravdu na ně vypadala, protože když jsem chtěl dohlédnout až na vrchol, musel jsem si na krytém perónu téměř lehnout, aby mi střecha nezakrývala výhled. Ivan mi později tvrdil, že vysílač má jen 300 metrů, ale to ho tedy hodně podcenil, protože ve výšce 360 metrů je teprve poslední patro. V cestovním deníku mám doslova napsáno toto: Viděli jsme taky TV věž Ostankino, svého času nejvyšší věž v Evropě. Myslím, že má přes 500 m – musím se doma podívat. To jsem právě teď udělal a přesná výška je 540,1 m – ha, měl jsem pravdu, sláva…

Na konečné jednokolejky bylo autobusové nádraží, stanice metra, nákupní centrum a samoobsluha SPAR. Šli jsme se podívat dovnitř a tato sídlištní prodejna se tak stala prvním z dlouhé řady obchodů s potravinami, které jsme na své cestě viděli a v nichž jsme nakupovali. Potravin spousta jak místních, tak globálních značek: teprve tam jsem definitivně uvěřil, že doba prázdných prodejen je opravdu pryč; lidé v pohodě nakupovali, takže ani nějaká extra nouze tam evidentně nepanuje. Koupili jsme si zmrzlinu, tekutý jogurt v tetrapaku a cigarety Kent, vše výrazně levnější než u nás, a zase šli. Trochu jsme to tam kolem okoukli, konstatovali, že Rusko asi nebude tak nebezpečné, jak se u nás říká (rozhodně tam nebylo větší nebezpečí okradení nebo jiné nepříjemnosti než třeba kdekoli v Praze), a zapadli do metra. Projeli jsme pod většinou Moskvy ze severu na jih až na stanici Šosé entuziastov, vystoupili a s mírným údivem zjistili, že není předměstí jako předměstí – tam to totiž bylo ve srovnání se stanicí Timirževskaja opravdu hnusné. Sice tam panoval čilý dopravní i obchodní ruch, ale okolí působilo jako kulisy k filmu Kouř – oprýskané baráky, trubky, podchody, odpadky, hnus. V potravinách jsem koupil chlazenou vodu a prodavačka se tvářila, jako by ji nemohlo nic naštvat víc než nějakej cizák, co chce vodu a ještě ke všemu studenou. Inu, socialismus je v lidech, to už říkal blahé paměti sám velký (vlastně malý!) Lenin, ačkoli to myslel úplně jinak. Slovo je holt dvousečná zbraň, milý Vladimíre Iljiči…

Dost dobře jsme si nedovedli představit, kde a jak zrovna tady může čekat náš autobus – a taky že nikde nebyl. Po chvíli se objevili další spolucestovatelé (taky nevěděli) a po nějaké době i druhý řidič Ondra, aby nám řekl, že autobus je táhmle za rohem, kde by ho ovšem nehledal nikdo ani omylem. Přešli jsme (vlastně podešli) ulici, podívali se, jak tramvaj málem přejela bábu s taškou, a dorazili na smetiště u plotu jakési stavby, kde stála naše karosa. Nebe se zatáhlo, spadlo asi 8 kapek a bylo dusno jak v prádelně. Ivan a galerijní skupina nikde, bylo čtvrt, bylo půl… a nic. Byl to sám Ivan, kdo vymyslel, že za každou načatou čtvrthodinu zpoždění se platí pokuta 1 láhev vodky, tak jsem byl zvědav, kolik jich dodá, i když jsem neměl v úmyslu jejich obsah konzumovat. Nakonec se přihnali, že prý tohle a ono, a pak „do plechu!“, honem pryč a tak dále, o pokutě ani slovo. Ach, ta moje alergie…

Vladimir Vyjeli jsme z Moskvy, což by samo vydalo na půldenní výlet, protože jen na okraj města to bylo asi 40 km, loudali se v souvislém proudu vozidel a mířili k městu Vladimir, kde bychom měli navštívit unikátní chrámy s výzdobou řezanou do kamene. Jeli jsme dál a dál, jeli jsme dlouho – mezitím napršelo a uschlo, dvakrát jsme zastavili na záchod (dávno už mi přestalo vadit konat potřebu 3 metry od autobusu a s dunícími těžkými náklaďáky Kamaz za zády) a všichni začínali být dost rozladění, protože jsme chtěli vidět zase něco jiného než autobus (a – proboha – další dokumentární film!) a protože zpoždění jsme nedoháněli, nýbrž úspěšně vyráběli nové. Podíval jsem se do půjčené mapy a bylo mi jasné, že nelze splnit ani dnešní upravený plán, natož cokoli dohnat. Autentický citát z cestovního deníku: Cestou do Vladimiru pršelo – prý jedeme na „krátkou“ zastávku… a pak ještě asi na 160 míst, takže všechno jen rychle proběhneme a večeřet a spát budeme někdy v 1 ráno. Není nad to, když je vše „dobře“ zorganizováno…

Vladimir Vladimir je starobylé město a bílé chrámy jsou opravdu zajímavé. Škoda jen, že jsme tam dorazili v 8 večer a měli jen asi 40 minut na prohlídku. Krom chrámů samotných, které jsme samozřejmě fotili v oranžovém svitu zapadajícího slunce, mě zaujaly i jiné věci – přátelská kočka válející se u schodů do kostela, výhled na řeku (dokonce jsme byli na kopci!), 2 křižující se žebráci (nic jsem jim nedal) a velmi civilizovaný podzemní záchod. Viděl jsem i kousek pravoslavné mše, ale necítil jsem se v tom prostoru moc dobře – byla tam překvapivě skoro tma (a já myslel, že bůh je světlo, nebo jak se to vlastně říká!), nával stojících lidí (teprve tam jsem udiveně seznal, že pravoslavné mše jsou na stojáka) a vedro. U autobusu se k naší skupině přihlásil nějaký místní chlápek, který se radoval, že jsme z Čechii, protože tady byl po roce 1968 a velel polygonu u Mimoně, ještě se tím chlubil, vot charošoje vremja, lump jeden okupantská. Smál se u toho a přímo z něj sálala hrdost na tu báječnou sovětskou armádu, která nás přece zachránila, budiž jí věčná památka. Měl jsem chuť ho nakopat, ale byl jsem unavený a rád, že jsem rád. Tedy… já někde někoho okupovat, určitě bych se tím nechlubil – představte si, že přijedete do Německa a tam vám bude nějaký místní dědek vykládat, jak to bylo fajn, když k nám tehdy v devětetřicátým přijel… Najednou jsem byl docela rád, že už zase jedeme, i když město samotné by si zasloužilo prohlídku mnohem delší.

Chrám na řece Něrli Pokračovali jsme dále, už jen pár kilometrů do vesnice Bogoljubovo a u ní měl být chrám na řece Něrli, unikátní tím, že není v obci ani v klášteře, ale sám jako maják stojí nad řekou, prý aby lákal loďaře do vsi a do kláštera v ní. Druhý takový prý není v celém Rusku. Než jsme však k chrámu dospěli, špatně jsme odbočili, zajeli do příkře se svažující velmi úzké uličky… a ta končila ve vratech nějaké ruiny. Bylo třeba autobus otočit, což se neobešlo bez patřičné pozornosti místních, kteří vylézali z okolních baráků, protože takový divadlo tady nebylo ani nepamatuju, mámo, pojď se podívat. Při otáčení na minikřižovatce ve tvaru Y sjel couvající autobus ze silnice (resp. spíš mírně zpevněné cesty) a levou polovinou zadní nápravy usedl na tlustou kanalizační rouru, z níž se potom dostával s velkými potížemi a za dost šílených pazvuků. Jestli se tenhle manévr obejde beze škod, pak to bude hodně divný, říkal jsem si. Neobešel, ale to bylo zjištěno až později. Další odbočka už byla naštěstí ta správná. Parkoviště bylo u nádraží s docela hustým provozem (dlouhé vlaky tahaly obří dvoulokomotivy přezdívané Ilja Muromec) a s nepochopitelným nadchodem, v němž byl i výtah pro vozíčkáře, aby i oni mohli k onomu slavnému kostelu. Za tratí byla cesta z plochých kamenů, louka a v dálce kostel. Šli jsme k němu, zapadalo slunce a byla to skoro idyla.

Bogoljubovo Prohlédli a vyfotili jsme kostel, za nímž se nefotogenicky tyčil sloup elektrického vedení, někteří se nedočkavě vrhli do jezírka pod kostelem – a byl čas jít zpátky. U autobusu, z jehož podvozku vytékala podezřelá kapalina, jsme se dozvěděli, že tady dnes nocujeme, protože je už pozdě jet dál (jako bych to neříkal). Stany jsme postavili na fotbalovém hřišti za tratí, což bylo od autobusu dost daleko, takže se věci docela pronesly; rozhodl jsem se nechodit po nadchodu, ale přímo přes trať, což se v Rusku kupodivu může (cedule u kolejí hlásala, že se nemá vstupovat před přijíždějící vlak, což tedy myslím dává docela smysl), a cestu si tím docela krátil. K večeři jsme měli rizoto s masem a okurkou… a my byli večeří pro komáry, větší a hladovější než u nás (přece tam je všechno větší, že). Po jídle jsme se rozhodli znovu vydat k jezírku, asi kilometr vzdálenému, což byla docela oběť, protože mě nelidsky bolely nohy (dobře mi tak, neměl jsem si brát zcela nové sandály – naštěstí se poměrně brzy ochočily a odchodil jsem v nich docela všechno), vykonat barbarskou středověkou očistu. Poprvé v životě jsem si holil tvář stoje po pás ve vodě a s výhledem na kostel, prvně v životě jsem si také stejným způsobem myl hlavu… nebylo to špatné, jen to všechno mohlo být blíž, protože (jak Lenka zapsala do deníku): všechno daleko (mytí 10 minut, bus 10 minut), navíc zapomínáme a ztrácíme věci, takže všechny cesty 2×… Ano, já jsem kdesi u vody, protože se mezitím setmělo, zapomněl žiletkový holicí strojek, pro nějž se Lenka obětavě vrátila, abychom pak až u stanu zjistili, že jsme tam zapomněli krabičku s mýdlem… Na zpáteční cestě ještě nutná zastávka v lesíku (když musíš, tak musíš), šlo se honem spát a komáři žrali jako pominutí, budiž pochválena stanová moskytiéra…

Lidská duše, nebo chcete-li psychika, vždyť je to jedno, funguje zvláštně: byl jsem naštvaný na Ivana a jeho kecy, unavený k padnutí a ztratili jsme mýdlo (které jsme ráno zase našli), ale přesto jsem usínal s nápadem na text písničky, která nejspíš povstala z té primitivní očisty v jezírku a z rosy v trávě fotbalového hřiště…

Jdu ranní rosou
jak se chodí stovky let
Za nohou bosou
se vlní moře trávy…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s