Ruské dny VI. – 21. 7. 2010

Ráno jsme sbalili tábor a vydali se k autobusu, který nebyl zrovna nejblíž. Umyl jsem se až na parkovišti u hydrantu, nechtělo se mi šlapat až k jezírku… I když Ivan večer předtím tvrdil, že je asi 400 metrů, bylo dobrý kilometr. Vůbec jeho odhady časů a vzdáleností byly zvláštní, někdy je podcenil, někdy přecenil (asi podle toho, jaký měl zrovna den), ovšem netrefil nikdy; nikdy nebylo jasné, jestli je třeba násobit, dělit nebo třeba umocňovat…

Pod zadní nápravou karosy byl nasypaný písek, do nějž se vsakoval olej vyteklý z tlumiče, následek divokého manévru v úzké uličce, kam jsme se včera nedopatřením (to jsou právě ty odhady pana vedoucího – a řidič musí jet, kam mu řeknou, že…) dostali. Řidič Eda pravil, že to opravil, tak snad dobré. Snídali jsme, balili, myli se, čerpali vodu – to vše dohromady – a začínalo být už zase horko, ačkoli bylo sotva osm hodin ráno… Ustálené slovní spojení zima jak v Rusku tady evidentně neplatí, nebo aspoň ne tady a teď. Byl čas vyrazit,a to nejen proto, že máme celodenní zpoždění, ale i proto, že od 8 je parkoviště placené a autobusy tam vlastně nesmějí.

Suzdal Čekal nás Suzdal, údajně město zajímavé skoro vším a nepoškozené sovětskou ani novou ruskou výstavbou – ony jsou obě často dost hrozné, velký rozdíl to není a šťastné město, které obojí minulo. Nemělo být daleko, ale taky mohlo, kdo to mohl vědět. Kupodivu jsme tam za chvíli byli a silnice byla takřka hodna svého jména, autobus jel normálně, takže vše dobré. Město už na první pohled vypadalo nějak nerusky – žádné smetiště, ohavné předměstí, dokonce snad ani jediný panelák, jen udržované dřevěné i zděné domy, siluety kostelů, řeka… Těšili jsme se ven, už jsme si to všechno potřebovali prohlédnout zblízka. Dostali jsme docela dlouhý rozchod a už se ani moc nesnažili jít s hlavní skupinou, naopak – co nejdříve se jí zbavit, to je způsob, jak nejlépe poznat maximum z místa, jak vidět co nejvíce bez čekání a následného spěchu, bez keců a tak dále.

Suzdal Největší klášter, v němž ale sídlí městské muzeum, byl ještě zavřený, byli jsme tam moc brzo, otvírali v 10, ale vlastně jsme neměli v úmyslu jít dovnitř – stejně jako tady a kdekoli jsou památky nejzajímavější zvenku, na interiéry mě nikdy moc neužilo a většinou si jsou podobné jak vejce vejci. Celý klášter byl zvláštně oplocen, měl zeď jen ze 2 stran, ostatní byly volně přístupné, takže jsme si zavřené, ovšem opravdu krásně opravené budovy mohli v klidu prohlížet i zblízka, aniž bylo otevřeno. Suzdal zatím působil jako nejpříjemnější ruské město, jednak to tam nevypadalo jak po válce, jednak bylo tak nějak turistické, v tom dobrém slova smyslu. Když jsme si prohlédli a nafotili hlavní klášter, vydali jsme se dále do města. Na náměstí, dá-li se tomu obřímu prostranství obklopeného maximálně jednopatrovými domy říkat, probíhal trh. A zase to Ivanovo obvyklé přehánění – cestou tvrdil, jak tam bude spousta stánků a prostranství bude úplně plné, takže hned po výsadku z busu jsem si ho běžel ještě prázdné vyfotit. Teď, takříkajíc v hlavních tržních hodinách, bylo stánků sotva 20 a na zídce ve stínu (a v rohu) rozložily své zboží bábušky – šlo hlavně o různé plodiny, ale taky třeba surové máslo. U jedné jsme koupili sice těžce předražené (jsme přece ti bohatí inostránci a smlouvat je nám žinantní, musíme si tedy připlatit, dobře nám tak, ale peněz máme hodně a podpoříme místní obchod), ale o to lepší lesní jahody, které spolu s koláčem pro Lenku a pirohem pro mě z kamenného obchodu v bílé budově s dlouhým podloubím kolem celého náměstí tvoří opravdu dobrou svačinu. I nadále zůstávala většina náměstí prázdná, což ale nevadilo ani trochu.

Míša Možná jako odměnu za to podpoření místních trhovců si nás vybral pes neznámého věku, pohlaví i rasy, jemuž jsme přidělili jméno Míša, jako společníky na dopoledne toho dne. Chodil s námi po Suzdalu celou dobu – a my se od něj naučili přemísťovat se nejkratšími trajektoriemi z jednoho na druhé stinné místo, což se velmi rychle ukázalo jako velmi účinná zbraň proti vedru i únavě, takže přestože bylo hodně nad 30 stupňů, Suzdal jsme prošli prakticky celý bez toho, abychom padali únavou. Prohlédli jsme si – už s Míšou – fungující ženský klášter, který byl také opravený, ovšem ne tak výstavně jako muzeum. Dále jsme se dali doleva Engelsovou ulicí a našli další klášter, malý a uzavřený. U něj ulice končila, Míša si lehl do stínu, my se posadili na obrubník tamtéž, psali deník, pili místní minerální vodu Sokol, pochvalovali si Suzdal jako pěkné místo a pomalu se blížil čas odjezdu. Cestou zpět na náměstí jsme se ještě zastavili na záchodech civilizovaných jako celé město a šli k busu… Míša cestou prohnal krásnou šedou kočku, poté však vytušil, že odjíždíme, a tak si zalezl do záhonu s asi metrovým porostem květin a plevele, kde se chladil, když předtím v podloubí vypil skoro celou louži. Měl nárok, ušel s námi určitě pár kilometrů. Ten se určitě neztratí…

Suzdal Do cestovního deníku jsem Lence napsal cvičení, když se tedy rozhodla, že bude číst rusky: „Ленка уже хорошо читает азбуку“ – tedy „Lenka už dobře čte azbuku“, což vyřešila rychle a dobře, přestože jsem to psal na koleni a taky jsem od té dávné základky vyšel ze cviku. Správně by v souladu s ruským známkováním měla dostat pěknou pětku, ale to mě tam kdesi v Suzdalu nenapadlo.

Mezi účastníky zájezdu velmi záhy, už nejspíše v Moskvě, vznikla alkoholická sekce. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho takhle chlastat… a to byl začátek, pánové posléze dospěli až do stavu, kdy už k snídani pili vodku z ešusu. Tady zatím jen u autobusu vykřikovali, jak našli hospodu, co si dali a kolik to stálo. Jistý Zdeněk, který to absolvoval s nimi, vyprávěl, jak pak kdesi málem zkolaboval, jak je mu zle (bodejť by nebylo, já nasávat v takovémhle vedru, budu už asi nadobro mrtev). Ostatní si oblíbili kvas, nápoj z kvašeného chleba se vzhledem coly, ale chuti zcela jiné, který mi ale nechutnal už předloni v Lotyšsku, tudíž jsem zůstal u vody a vůbec nelitoval.

Suzdal V autobusu nám Ivan poslal kolovat šál z kozích chlupů, koupil ho v Suzdalu na trhu za 700 rublů od nějakých lidí z Uzbekistánu. Prý jsou kozí chlupy nejlepší izolační materiál, nikdy v takovém oděvu není zima. Vyrábí se docela zajímavě – kozí chlupy se nějak (nevím jak) namotají na bavlněná vlákna, protože ta vydrží tah, kdežto chlup ne, a pak se z takto vzniklé příze cosi plete nebo tká. Zepředu došla ohavná šedivá deka cca metr na dva (tohle že je šál?!), z níž lezly chlupy jak z vypelichaného starého psa. Pravda, hřálo to na dotek hodně, jenže v tom vedru, které panovalo, hřál i pytlík od chleba… Podrobnější prohlídkou jsme odhalili, že je to vskutku divná věc. Do deníku jsem bezprostředně poté napsal: „… ideální oděv pro ekoaktivisty – smrdí, štípe a je hnusný, jako bonus i drahý, vypadá špinavě, pochází z Uzbekistánu a nechtěl bych ho ani zadarmo“. Tolik k problematice nepříjemných a skopovinou páchnoucích suvenýrů…

Jurjev Polskij Za těchto veselých úvah, během nichž jsem se ještě stihl naobědvat (chléb, německý salám a český taveňák), jsme asi ve 13 hodin dospěli do městečka zvaného Jurjev Polskij. Založeno už bylo v roce 1152, a to na „zelené louce“, tedy na poli, a proto Polskij, s Polskem nemá společného nic – není divu, je to odtamtud opravdu trochu z ruky. Zaparkovali jsme u trhového domu, jenž měl kolem dokola podloubí, což je zde asi nutná věc v létě před sluncem, v zimě před sněhem. Jednoduché, účinné. Teplota venku byla skutečně životu nebezpečná. Šli jsme se podívat na 2 chrámy a klášter. Nebylo to sice daleko, ale nikde žádný strom, tudíž ani stín. Domy byly o poznání zpustlejší než v Suzdalu a s výjimkou obchodního centra na náměstí, možno-li to tak vůbec nazvat, všude totální mrtvo. Došli jsme k zajímavé ruině – byla z červených cihel a připomínala křížence nádraží a továrny z 19. století, nicméně byl to kostel, který se opravuje. Nejspíše se opravuje velmi zvolna, soudě podle lešení sbitého z hrubých prken a vypadajícího aspoň na 20 let. Vnitřek ruiny uzavřený, zákaz vstupu vyřešený nikoli cedulí, z níž bych si samozřejmě nic nedělal, ale mříží. Za tímto zvláštním architektonickým výtvorem se krčila podivná věc – chrám svatého Jiří, neboli Georgijevskij sabor z roku 1234 (doslova roku raz dva tři štyry), vyzdobený řezbou do kamene, kterou jsme viděli už ve Vladimiru. Tento je však unikátní tím, že se kdysi vahou materiálu sám zřítil a byl tak nějak po rusku rekonstruován, neboli znovu postaven, a to metodou náhodného výběru stavebních prvků, takže obrazy a motivy vyřezané do bílého vápence na sebe vůbec nenavazují – jako když špatně složíte puzzle, sice to všechno do sebe pasuje, ale obrázek nedává smysl. Další raritou je i motiv slona, kterého tvůrci sotva kdy mohli ve skutečnosti vidět, spíš o něm slyšeli jen vyprávět (a podle toho taky vypadá). Uvnitř muzeum hlídané chlápkem, který ono místo nejspíš dostal jako odškodné za službu v Afghánistánu – a tvářil se, že kdo se pokusí vstoupit, byť by třeba i zaplatil vstupné, bude rychle a tiše zabit holýma rukama, aniž si toho kdokoli další všimne.

Jurjev Polskij V Michailo-archangelském klášteře ze 17. století jsme si prohlédli cihlami dlážděné nádvoří a navštívili místní tualet, což bylo sice nutné, ale nepříliš příjemné; aspoň že vůbec nějaký byl, budiž mu věčná sláva nebo tak nějak. V podloubí u nádvoří měli vystavené rámy z oken s různými typy vyřezávaných ozdob. Kolem zdi kláštera jsme se vrátili k trhovému domu, takovému přízemnímu obchoďáku, zašli do potravin (s klimatizací!), kterým se tady mimochodem říká produkty, a koupili si další vodu. Byla levná, dobrá a prodavačka příjemná a možná i kapitalisticky uvažující, protože bylo 13:45 a ona měla mít od 1 do 2 polední přestávku; když však viděla zde velmi netypický zjev, autobus plný cizinců, pauzu oželela, za což se jí dostalo odměny v podobě prodaných vod, jogurtů, zmrzlin, kvasu a naše alko-sekce zde zakoupila opět další lahve vodky. Pak už jsme jen čekali na odjezd a dívali se, jak tady v Jurjevu jde život. Přijížděla a odjížděla auta, leckdy dost neuvěřitelné modely, třeba žigulík pick-up nebo Iž, dodávky GAZelle přivážely a odvážely zboží, lidé nakupovali a okukovali ty divné lidi, kteří přijeli tím divným autobusem. My zase okukovali je, takže to bylo 1:1 a s tímto skóre jsme po chvíli odjeli.

Alexandrov Další zastávkou byl nepříliš vzdálený (a na ruské poměry přímo přespolní) Alexandrov. Tam jsme se podívali do funkčního ženského kláštera, který v kontinentálním horku působil jako oáza: vysoké stromy dávaly stín, na posekaném trávníku se tyčily bílé (a opravené!) stavby se zelenými střechami, z hydrantu tekla relativně chladná voda, opodál jakýsi mnich či kněz (kdo to vlastně pozná, že) s dlouhým bílým plnovousem rozmlouval s jakousi ženou v šátku… Alkoholici odešli kamsi shánět další zásoby, my se podívali i dovnitř kostela a opět narazili na tu podivnou věc zvanou ikonostas. Nikdy dříve jsem se o to nezajímal, ale tady jsou všude, a tak jsem se zajímat začal. Ikonostas si lze představit jako dřevěnou či zděnou stěnu půlící kostel na 2 části – tu pro běžné lidi (jak už jsem psal, při pravoslavných bohoslužbách se stojí, takže žádné lavice nečekejte) a tu druhou, pro kněží. V ikonostasu jsou dveře, většinu času zavřené – za ně smí jen kněz a obyčejný člověk (čímž nechci říct, že by každý kněz byl automaticky člověk neobyčejný!) se tam dostane jen např. při křtu, jinak jde o přísně zapovězené místo. Na ikonostasu, jak už název napovídá, jsou umístěny ikony v jakémsi přesném pořádku, který jsem se ani moc nesnažil pochopit, stejně bych to zapomněl; hlavně že oni vědí, kam co dát, je to koneckonců jejich věc. Oltář, je-li vůbec nějaký, běžně není vidět, za ikonostas se nesmí… a nebylo mi to vůbec sympatické, vzpomněl jsem si na dánský luteránský kostel v Ebeltoftu, kde jsem se jednou účastnil mše, prostě abych viděl, jak to tam chodí (pozvání znělo přesně takto civilně). Celý kostel byl velmi světlý, ze stropu visel model lodi, pastor chodil při kázání mezi lavicemi a spíš s lidmi diskutoval, pak vyprávěl zase někdo jiný něco jiného, lidé tam byli uvolnění a k oltáři mohl kdokoli, nikdo nám nezakazoval vůbec nic, ani focení, nikdo nepřikazoval, jak máme být oblečeni… Tady je to jiné, velmi přísné, někdy až děsivé: příšeří, lidi spořádaně stojí jak stádo, ženy musejí mít sukni (kalhoty nelze) a pokrývku hlavy, kněz občas vyjde před ikonostas, jen se monotónně (a nekonečně) zpívá, klaní se až k zemi a nikdo nic neříká (asi nesmí)… a ikonostas stojí mezi lidmi a knězem jako hráz, jako kdyby on a oni nebyli ti samí lidé z masa a kostí, jak kdyby jeden byl víc než druhý. Zajímavé to bylo, to jistě ano, ale pravoslavná liturgie se mi zkrátka moc nelíbí, sorry, hoši.

No... prostě já... Čekal nás další přesun, tentokrát do 77 kilometrů vzdáleného města Sergijev Posad, cestou jsme se ještě měli zastavit v Abramcevu, jakési bývalé osadě kolem zámečku a statku jistého osvíceného šlechtice, konkrétně tento místní zval a hostil různé umělce jako např. Gogola nebo Turgeněva. Do parku se platilo vstupné 55 rublů, o které by až tak nešlo, kdyby nebylo půl šesté pryč a park nezavíral v 6. Takže jsme tam nešli, místo toho využili místní WC, pak si koupili zmrzlinu u naprosto neuvěřitelného stánku… a dál se už nedostali, protože jsme se nedokázali odtrhnout od zde probíhajícího divadla. Ve stánku nebylo vůbec nic, jen rozložitá paní, která pokřikovala okénkem ven, že kdo chce moroženoje, ať tam kouká jít. Odkudsi zpod pultu vytáhla vždycky zmrzlinu, ceník nikde žádný, takže je dost možné, že byly jak kdy, a velmi dobře se bavila, smála se na celé kolo, když jí někteří naši spolucestující nerozuměli a chtěli vidět napsané ceny a případně i nabídku zboží. Kafe ani čaj neměla, mašina něrabotajet a hotovo, vůbec si nedělala násilí. Neměla vystaveno nic, ale přesto toho spoustu prodala, byla to rozená trhovkyně. Když nás všechny, kdo nešli do parku jen proto, aby se prošli po stejné cestičce jako Gogol (no a?), zbavila hromady peněz, odebrala se na kus řeči k milicionáři postávajícímu u vchodu do parku. Kdyby na to přišlo, určitě by se nebála mu za cokoli vynadat – vůbec nebylo pochyb, že generál je tady ona, i když nemá uniformu, ale zástěru. Měla to prostě na háku a nic ji nemohlo rozházet.

Sergijev Posad Do města Sergijev Posad to už bylo opravdu blízko. Ve městě, které bolševici promptně přejmenovali na Zagorsk, aby svaté jméno zmizelo aspoň z mapy, když už ho nezvládli zlikvidovat ve skutečnosti, je totiž jeden z nejdůležitějších pravoslavných klášterů v Rusku, tzv. lávra, což není král s oslíma ušima, ale klášter spojený s kněžským seminářem a uměleckou i literární dílnou. Trojicko – sergijevský klášter, který kupodivu a takřka nepochopitelně fungoval po celou dobu bolševické vlády, působí opravdu monumentálně, protože krom toho, že je kompletně opraven (až na neuvěřitelné záchody hned vedle vchodu, které vypadají jako z 18. století) a bohatě (možná až moc) zdobený zlatem, stojí na kopci, kterých je v této části Ruska velký nedostatek, a tak i samo místo je vlastně exkluzivní. Založil ho roku 1345 Sergej Radoněžský, světec, který je zde pochovaný a který je považován za zakladatele klášterního života v Rusku. Údajně je lávra duchovním centrem celého pravoslavného Ruska a působí zde řada tzv. starců, kteří mladým mnichům pomáhají v duchovním rozvoji. Ovšem město je podivné a klášter nejspíš stále (nebo možná znovu) trnem v oku některých jeho občanů – přímo na radnici na hlavním náměstí vlála vedle ruské vlajky také vlajka sovětská. Nedávno někdo natřel na černo hlavu Leninovy sochy, provokativně stojící přímo před klášterem – a zanedlouho, asi jako pomsta, v klášteře hořelo, a tak už raději na Vladimíra Iljiče nikdo nesahá…

Sergijev Posad Uvnitř kláštera, kam smějí ženy jen se zakrytými vlasy a v sukni (již lze poměrně snadno a rychle vyrobit z dostatečně velkého šátku) a muži jen v dlouhých kalhotách, bylo dost živo. Oblékl jsem si pro tuto příležitost pouštní kalhoty americké armády, což sice není úplně slavnostní oděv, ale já nešel na slavnost a jiné dlouhé jsem s sebou ani neměl; těžko bych si vezl třeba oblek… Na nádvoří byla studna, nad níž se tyčila zdobená střecha jako z nějakých lázní, a v ní tekly litry a hektolitry svěcené vody. Nabrali jsme si také a napili se; zjistili jsme, že pramen chutná podobně jako vincentka. Když jsme přístupnou část kláštera dostatečně olezli, vydali jsme se kolem sochy Sergeje Radoněžského zpět k autobusu, kde měla být večeře, a já se hned před bránou (v parku bez laviček) převlékl zase do kraťasů, jelikož i v 8 večer bylo vedro jako v peci. Během cesty zpět i čekání na večeři jsme s Lenkou vedli takřka teologickou debatu – jestli je dobré věřit (asi ano, ale není to dáno každému) a jestli je zrovna pravoslavná víra ta pravá. Mluvili jsme o tom, jak mi vadí zdůrazňovaná nerovnost mezi lidmi (viz ikonostas atd.) a ultrakonzervativní pojetí ruského pravoslaví (co je nové, je špatné), ale posléze jsme došli k jakési shodě (resp. jsem musel dát Lence zapravdu), že pokud chce člověk být věřící, měl by víru přijmout včetně způsobu jejího praktikování, že klasické české „já věřím v něco nad námi, ale do kostela nechodím“ jsou vlastně jen takové kecy zdůrazňující a exhibující přítomnost alespoň nějakého (a často neexistujícího) duchovna v jinak zcela nevěřící bytosti. Byl jsem rád, že jsem tuhle blbou frázi nikdy nepoužil – když už se mě někdo ptá, jednoduše a jasně říkám, že v boha nevěřím, že mi to nebylo dáno a nutit se do toho nelze. Nemyslím, že by víra nebo nevíra sama o sobě dělala kohokoli lepším nebo horším…

Sergijev Posad Do večeře zbýval ještě nějaký čas, a tak jsme se šli podívat na svatý pramen, v němž se koupou poutníci navštěvující klášter. Když jsem slyšel slovo koupou, představil jsem si nějaké jezírko, ale skutečnost byla zcela jiná – pod most vedly schůdky, pak můstek, který končil u dřevěné boudy a kříže. Nějací lidé tam stáli frontu a celé to funguje tak, že 6 lidí vleze do boudy, vykoupe se a zase jdou, nejspíš je to duchovní zážitek, ale nám zůstal utajen, protože jednak jsme neměli čas ani chuť čekat jakoukoli frontu, jednak bylo jasné, že pokud se v tomhle koupou lidi jeden za druhým, musí ten bazének vypadat opravdu chutně, když zpod chatky vytékal potůček široký tak na dlaň… Z vlhkého horka pod mostem jsme se vydali do horka suchého, na parkoviště pod klášterem, kde měla být večeře. Nevím proč, ale Eda zaparkoval tak šikovně, že autobus stál přímo u ohavně páchnoucího smetiště, a tak jsme vyfasovali jídlo a honem mazali přes celé parkoviště pryč, protože možná se dá puchem odpadků tlejících na slunci projít, ale určitě v něm nelze jíst (ačkoli většině zájezdu to nevadilo, já bych tam nepozřel ani sousto).

Sergijev Posad Spát jsme měli u jezera Pleščevo, kam jsme se také hned po večeři vydali. Dojeli jsme tam až za tmy, autobus zajel kamsi do borového lesa u silnice a my za svitu baterek a po hmatu vybírali místa pro stany. Nebylo to tábořiště, ale regulérní smeťák, navíc jako bonus pekelně žrali komáři – všichni byli ale tak unavení, že prostě vybrali místo s nejmenším místem odpadků, odkopli šišky a zbylé smetí a odhánějíce dotěrný hmyz stavěli. Aspoň že tu není nasráno, pravil výstižně jeden spolucestovatel při stavění stanu… Koupání v jezeře bylo podle Ivana asi tři sta metrů, a tak jsme se šli po celém náročném dni umýt. Když jsme ten dobrý kilometr ušli, zjistili jsme, že není jezero jako jezero – v Pleščevu je totiž i sto metrů (těch skutečných!) od břehu hloubka maximálně kousek nad kolena. No nic… v rámci možností jsme se umyli a provázeni hejnem těžce dotírajících komárů jsme odešli spát, dokonce to vypadalo, že budeme poprvé v této podivné zemi spát déle než 5 hodin…

Reklamy

3 komentáře to “Ruské dny VI. – 21. 7. 2010”

  1. Michal Says:

    Skvělý článek

  2. Moc pěkné fotky

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s