Ruské dny VII. – 22. 7. 2010

Vzbudili jsme se opět do slunného rána a teprve po opuštění stanů jsme zjišťovali, na jakém že jsme to spali smetišti. Kdybych to tam viděl za světla, to i raději půjdu jinudy, natož abych tam spal… Posnídali jsme mezi odpadky, vyhodili poslední český chleba, který nám zplesnivěl; od teď tedy už jen ruský – je dobrý a žádný problém nebyl, stejně jako s žádným jiným ruským jídlem po celou dobu. Oba řidiči neustále obhlíželi zadní kola, museli jsme nastoupit až na silnici, ne hned u našeho nočního tábořiště, a když jsme vyjeli, jeli jsme nebývale pomalu. Autobus je nemocen, říkal jsem si…

Oprava u Nikitského kláštera Hlemýždím tempem jsme dojeli k Nikitskému klášteru na břehu stejného jezera, kde jsme se v noci koupali (jmenuje se Pleščevo). Vypadalo krásně, obzvláště když jsme si odmysleli jeho „hloubku“ po kolena. Povinné oblečení do fungujícího kláštera jsme vyřešili svérázně: Lenka si jeden šátek uvázala na hlavu (= pokrývka hlavy), druhý velký jako sukni, já si vzal dlouhou košili a kraťasy skasal tak, že mi zakrývaly polovinu lýtek (rozkrok byl proklatě nízko) a oděvní stráž nic nenamítala. Klášter procházel pozvolnou obnovou, ale už na tom byl o dost líp než na konci sovětské éry, kdy byl opuštěnou ruinou. Teď se mniši snaží, i když tak rusky… což se většinou pozná podle záchodů. Ty původní byly v kůlně a místo umývárny stál vedle sud s dešťovkou, tam jsem tedy nešel; až později jsem objevil nové záchody s hrdým nápisem WC, nová typizovaná buňka, tekoucí voda… a uvnitř neuvěřitelně špinavý turecký záchod, který určitě nikdo nikdy neuklízel, přestože tekoucí voda byla k dispozici.

V klášteře byl přístupný i kostel a poprvé (a mimochodem naposledy) jsme viděli i za ikonostas, byl totiž otevřený. Chrám vypadal uvnitř poměrně divně, asi jako veliký byt 1 + kk, protože při vstupu byl obchod se suvenýry a knihami, stolky s lavicemi a vlastní chrám začínal až nad třemi schůdky, které bez jakýchkoli dveří vedly k ikonostasu. Nevím, jestli za ikonostasem byl oltář; já jsem každopádně viděl vysavač…

Když jsme se v určený čas vrátili k autobusu, stál na heverech a neměl levá zadní kola. Vnitřní plášť byl na sračku, jak pravil od hlavy k patě špinavý Eda, běhoun byl utržený kolem dokola a kolo tudíž zcela nepoužitelné. Říkal taky, že to bude chvíli trvat, že musejí nasadit rezervu a že jedenáct let neměl defekt… Sedli jsme si do stínu k plotu jakéhosi stavení naproti klášteru, dívali se na chudáka karosu vkusně zaparkovanou právě před hlavní branou kláštera, kradli maliny, které vykukovaly skrz plot, kouřili, pili vodu a prostě jen čekali. Už mě nějak samo od sebe opustilo moje věčné a co teď?, začal jsem stoicky přijímat věci, jak přicházely, zatímco Lenka, která mě k tomu předtím už několikrát vyzývala, byla netrpělivá… ještě že se nám to takhle střídalo, tím se to stávalo jednak snesitelným, jednak vlastně mírně zábavným průvodním jevem naší cesty.

Rozvod plynu... Poprvé jsme měli možnost si prohlédnout zblízka opravdu unikátní rozvod plynu do domů, jaký jsme už párkrát viděli a jaký nás ještě mnohokrát čekal. Přes cca 3 metry vysoké sloupy (kovové trubky kolmo zapuštěné do země) vedla skrz ves žlutá plynová roura a z ní vycházely odbočky do domů… Když musel plynovod překonat silnici, byla roura nad zemí výš, stejně jako když např. bránil vjezdu do zahrady nebo oknu domu (tam ale jak kdy, někdy prostě byla trubka tím hlavním a prvním, co bylo z okna vidět). Takový rozvod má jistě tu výhodu, že ho lze bez kopání do země lehce a rychle (i když tady a rychle…) opravit, ovšem také je velmi zranitelný a v teple, jaké panovalo zrovna teď, se plyn v horkých rourách musí dost rozpínat… a třeba i unikat. Asi to bylo zrovna aktuální, protože jen kousek od nás, v uličce vedle, byla na stromě vedle toho skvostného plynovodu připevněna ručně psaná cedulka: „Некурить – ГАЗ!“, tedy „Nekouřit – PLYN!“. Možná je dobré umět rusky, když se tam člověk vydá – přítelkyně našeho druhého řidiče Ondry, který opodál s Edou vyměňoval kolo, si zcela v klidu čela a pokuřovala právě u oné cedulky… Vzal jsem toto varování vážně (řekl jí také, co je tam psáno) a raději se vzdálil…

Plyn byl skoro všude, stejně jako elektřina (o kvalitě a bezpečnosti místních rozvodů elektřiny mám taky jisté pochybnosti, když jsem viděl napojení do pojistkové skříně, z níž koukaly dráty jen místy olepené izolační páskou), s vodou to je horší – někde, a to i v dost velkých obcích či městech, se stále ještě chodí k veřejným hydrantům, kde teče neuvěřitelně chlorovaná voda, která chutná jako z bazénu.

Pereslavl Zalesskij Po malém zdržení způsobeném výměnou kol (takové kolo od autobusu je opravdu těžké, rezerva je dokonce rovnou přimontována na jakémsi vozíku) jsme jeli dále, ale jen kousek – do města Pereslavl Zalesskij, kde jsme si dali delší rozchod až do jedné hodiny po poledni. Bylo poznat, že město je opravdu staré (bylo založeno už ve 12. století), byly patrné i zbytky obranných valů – ale dnes je to díra, kde není prakticky nic. V historickém centru byly dva chrámy, pro laiky nebyly ničím zvláštním zajímavé, protože vypadaly jako jiné chrámy jinde. Potřebovali jsme si koupit nějaké jídlo a také vodu, tudíž jsme vyrazili do nového centra, které svým uspořádáním (ale jen jím!) připomínalo maloměsta z amerických filmů: obchody kolem jediné křižovatky, pošta… a to je všechno.

Pereslavl Zalesskij Napřed jsme šli na poštu, Lenka chtěla poslat nějaké pohledy; já ne, protože v cizině je skoro vždycky problém sehnat napřed známky a poté schránku, takže jsem na tento způsob pozdravu svých bližních už rezignoval. Ivan někdy dříve, když se ho kdosi ptal, tvrdil, že ruská pošta není otevřená snad nikdy. Byla. Ale jinak to tam bylo opravdu zvláštní. Jednak neměli vůbec žádné přepážky, natož pak bezpečnostní, a fronta (byla tam, jak jinak!) vedla rovnou k psacímu stolu oddělenému od zákazníků jen asi metrovou stěnou z jakéhosi papundeklu. Za stolem seděla úřednice, která vypadala na totální zhroucení v nejbližších minutách (pravda, bylo tam asi 40 stupňů). Před námi ve frontě stály dvě naše spolucestovatelky – a pošťačka jim složitě vysvětlovala, že prostě nelze jejich dlouhé pohledy (ovšem byly normálně koupené a rozměry nebyly nijak přehnané) poslat bez obálek, zkrátka něvazmóžno. Vydala jim obálky a asi 160 známek (poslat jeden dopis či pohled v Jevropéjskuju úniju stojí 28 rublů, ovšem známky mají hodnotu tak asi 5), měly Nepochopitelná značka... toho hodně. Půjčila jim také lepidlo, jelikož ruské známky nejsou ani olizovací, ani samolepicí – a dámy měly o program na zbytek pobytu v Pereslavli postaráno – než napíšou adresy, než to všechno nalepí… Šli jsme na řadu a kupodivu s našimi pohledy problém nebyl (jak to, že jeden pohled poslat nelze, druhý lze?), úřednice se vyzbrojila lepidlem, nalepila asi 12 známek a „Par avion / Воздушная почта“, zaplatili jsme 56 rublů a mohli jít. Za to čekání, za trest, že nechtěla našim spoluputovnicím poslat pohled normálně, za to vedro tam… a prostě za trest za všechno jsem sumu zaplatil tisícovkou, kterou v obchodech neradi a kterou kupodivu neradi ani na poště (ale kde je teda rádi?!); přestože jsem drobné měl, nedal jsem se obměkčit.

Nakoupili jsme v universamu, tak se tam říká samoobsluze, k jídlu přidali ještě jedny camelky a šli na oběd do „Кафе“, ačkoli to kavárna nebyla, jako v Rusku není skoro nikdy, říkají tak většině hospod, které ještě nejsou restaurací, tam je to víc nóbl. Lenka si dala bliny s džemem (bliny jsou mimochodem vlastně totéž co u nás palačinky) a já boršč – obojí vynikající a levné. Než jsme odjeli z města, využili jsme – tak jako mnozí – místní hydrant jako koupelnu a jeli kamsi do lesů podívat se na úzkokolejku.

Muzeum úzkorozchodky Museli jsme jít asi 3 km „stinnou lesní cestou“ (říkal Ivan), ve skutečnosti to byla cesta po písku, do něhož se bořily nohy, a stínu taky nebylo příliš – ale dalo se to, jasně že jo. Vůbec by mi nevadilo, jaké to je, ale štvalo mě, ba přímo sralo, jak všechno vždycky bylo jiné a jinak, než nám bylo řečeno. Asi měl voči z Kašparovy krávy nebo nějakou jinou poruchu vnímání, jinak to prostě není možné. Vzali jsme si s sebou jen malý batoh s pitím a já nesl Nikona, kterého jsem ovšem kvůli zvířenému písku musel brzo zabalit do Lenčina šátku sloužícího v klášterech jako sukně, ještě že ho s sebou měla. Cestou jsme přibrali ještě jeden kompakt, protože jednu paní ze zájezdu hodně bolela noha, říkala, že to asi neujde, a prosila Lenku, aby jí vyfotila aspoň dvě mašinky. V obci neznámého jména, do níž jsme došli, neměli ani silnici, jen ty pískové cesty, z nichž se zvedl mrak prachu, kdykoli něco projelo, nebyl tam ani hydrant, natož pak plyn (ovšem elektřina je v Rusku všude, to zase jo). Na počátku obce byly nové domy ohrazené zdmi s ostnatým drátem, byly tam bazény a drahá auta, asi nějaké letovisko mafie nebo třeba trvalý domov nových Rusů, což je vlastně s mafií většinou dost těsně provázáno, a tak vcelku nebylo co řešit. Staré původní domy byly dost zpustlé, ale viditelně obydlené, tu byl pes, tam se stařec s kbelíkem belhal kamsi pro vodu… a na konci obce bylo ono „muzeum“ úzkorozchodky“, jež ale připomínalo spíš jakési zahradní vrakoviště. Byly to už jen žalostné pozůstatky kdysi (a ne tak dávno, ještě na začátku 90. let se běžně jezdilo) poměrně husté sítě úzkorozchodných železnic ve zdejším kraji, ale nějak tomu všemu chyběla koncepce, co vlastně chtějí ukazovat, i pořádné lákadlo (např. u odbočky do lesa nebyla ani cedule, ani pořádné parkoviště, takže se nelze divit, že tam moc lidí nepřijde, když o muzeu ani nevědí).

Muzeum úzkorozchodky Šli jsme dovnitř za poměrně vysoké vstupné 80 rublů (na to, jak to tam vypadalo a kde to bylo) a prohlíželi exponáty, které byly bohužel většinou zamčené. Chtěl jsem se podívat dovnitř nějakého vagonu nebo mašiny, ale smolík pacholík a nic. Vyfoceno mám. Někteří lidé dovnitř ani nešli a zůstali u stánku, kde neprodleně pořizovali kvas (jako všude), vodku (dtto) a zmrzlinu. My si dali jen zmrzku a šli zpátky – zapomněl jsem vlastně napsat, že jsme měli na těch 6 km cesty a prohlídku celkem hodinu a tři čtvrtě, což je tedy spíš málo než hodně. Umyli jsme se vodou ze studny ve vsi, taktéž se té velmi studené a konečně zase jednou opravdu lahodné vody napili a já si konečně vyzkoušel, jaké vlastně je tahání vody z hloubky pomocí rumpálu (docela dřina).

Zase začínal jeden z Ivanových závodů s časem. Kdybych byl lékař, dal bych mu na tuhle poruchu snad invalidní důchod… Vrátili jsme se k Pereslavli a zastavili na parkovišti u jakéhosi motorestu, dostali neuvěřitelných 40 minut rozchodu buď na vykoupání v jezeře (ano, opět a znovu to samé jezero Plečševo s vodou po kolena), nebo na prohlídku tzv. botiku, tedy muzea první ruské flotily, kterou nechal Petr I. zkušebně vybudovat právě tady na jezeře. Údajně dokonce sám na stavbě lodí také pracoval (a nezapomněl okamžitě vydat příkaz, aby jeho výrobek byl dán do muzea, které tímto rovnou zřídil – ach, jak skromný to byl muž…!). Vzhledem k hloubce zdejší vody mohlo jít leda tak o flotilu nějakých zmenšených modelů s ponorem do 20 cm, protože jinak by ani nepluly… a tak jsme šli k vodě, kde jsme se aspoň trochu osvěžili a já si mazácky vypral, resp. vymáchal, tričko.

Muzeum úzkorozchodky Opět spěch, slibované a vychvalované pirožky nebyly, a tak se vydáváme do Rostova. Mimochodem – pirožky jsou dobrá věc; buď pečené jako naše buchty, nebo smažené jako koblihy, s různými náplněmi, sladké i slané, malé i velké, levné i drahé… Ochutnal jsem spíše ty slané a ani o jednom nemůžu říct, že by mi nechutnal. Ceny jsou různé – nejdražší jsem kupoval za 36 a nejlevnější za 10 rublů, až tak se v Rusku liší ceny (a rozhodně to není tak, že nejdražší = největší). Opravdu je ale nemají všude (opět v rozporu s Ivanovým generalizujícím a vševědoucím tvrzením), v celé Pereslavli snad nebyl ani jeden.

Za trest, že jsme nechtěli od vody a trochu remcali, kam zas tak honem spěcháme, jsme se cestou dívali na nějaký podivný film v původním znění (stejně se tam jen řvalo) a bez titulků (které bychom stejně na minitelevizi neviděli). Než jsem se najedl, Lenka už spala a dobře udělala, film byl dost nesnesitelný a nedíval se nikdo, vyjma dvou aktivních Ivanových fanynek, které se vždy přes celý bus hrnuly dopředu, aby viděly a dokázaly tak, jak velké jsou intelektuálky, protože filmy to byly samozřejmě buď dokumentární, nebo umělecké, každopádně však úúúúúúúžasné… (a o to lepší, že je pouštěl náš Ivánek, tedy Ivan Hrozně Vševědoucí). Raději jsem spal taky a v Rostově mě museli budit.

Telefon Rostov je také staré město. Přijeli jsme tam asi v 7 hodin a téměř běželi k jezeru pod kreml, abychom zjistili, jestli ještě jezdí lodičky. Nejezdily, jak se ostatně dalo čekat, když kolem nebyla ani noha. I běželi jsme tedy zpátky k busu, abychom se přemístili a zjistili, jestli je v městské bani, tedy ruské sauně, mužský nebo ženský den. Nebyl ani jeden – prý výpadek proudu. Tipoval bych to spíš na totálně ožralou obsluhu, bylo koneckonců už jen chvíli do zavíračky… Byl jsem zase jednou pěkně naštvaný – ne kvůli tomu, že mají někde zavřeno, ale kvůli tomu, že původní plán byl za hodinu stihnout lodičky (projížďka 45 minut) plus saunu, která je na hodinu. I malému a dokonce i dost blbému dítěti dojde, že se to nedá – ovšem Ivan to evidentně nevěděl. Výsledkem takových závodů je většinou to, že se nestihne a neudělá nic, jako i v tomto případě. Aspoň že jsme už v 8 byli u ubytovny, která měla pro dnešní noc nahradit stany.

Onou ubytovnou byl Dom junych turistov, tedy Dům mladých turistů, vypadající dost zajímavě – byl to asi 100 let starý přízemní dřevěný dům natřený na červeno a s bílými okny. Byl v zahradě, na níž kromě něj stály ještě 2 vraky ruských autobusů PAZ s nápisem oznamujícím, že je domu turistů věnoval místní kraj (asi za trest). Těžko říct, čím tedy turisté cestovali, když ani jeden nevypadal pojízdně – asi chodili pěšky. Uvnitř hned u vchodu nástěnka, na níž mě upoutala jedna neuvěřitelná fotografie: oddíl malých dětí ve vojenských pláštěnkách s kapucami a v plynových maskách, před nímž si v kraťasech a tričku vykračuje vedoucí s píšťalkou v puse… Smáli jsme se takové turistice drahnou dobu, tak dlouho, až na nás už nezbyla postel. Stejně tam bylo moc vedro, vyjma sálu s klavírem, na nějž se hned někteří cestovatelé jali hrát, ale v sále se spát nedalo, nebylo na čem a krom toho tam měl probíhat seznamovací večírek, jak se těšil Ivan a zejména alko-sekce.

A tak jsme ještě s dalšími spali zase ve stanech, které jsme postavili vedle vraků autobusů – bylo tam určitě příjemněji a hlavně vzdušněji než uvnitř domu. Mezitím zajel na zahradu i Eda s karosou, která vedle toho šrotu vypadala jako kosmické plavidlo. V sále s klavírem jsem dal nabíjet všechny naše baterky (pro tuto příležitost jsem byl vybaven rozdvojkou a ještě prodlužovačkou se třemi zásuvkami) a šli stát frontu na koupelnu. Sprchy byly celkem 3, a tak jsme to brzo vzdali, Lenka prala nějaké naše šatstvo a já mezitím postavil příbytek a také natáhl šňůru na prádlo, což napodobili i naši sousedé, kteří taky raději spali venku než v přeplněné místnosti s nedýchatelným vzduchem. Pak jsem šel očumovat a taky trochu pracovat (!) k autobusu, aspoň než bude večeře.

Oprava v Rostově Eda s Ondrou zahájili další fázi oprav a přišli na to, že máme dost velký problém – zlomily se 4 šrouby držící kola na zadní nápravě. Eda měl s sebou sice hodně různých náhradních dílů, ale tyhle šrouby ne. Sundali kola a také brzdový buben – ten z autobusu jsem ještě neviděl, stejně jako brzdy. Všechno bylo obrovské. Dále byla stále ještě poškozená bedna na zádi autobusu. Bednu jsme vyprázdnili, společnými silami sundali a zjistili, že jednak je konstrukce ohnutá, jednak z výroby slabá (výrobce sotva počítal s tím, že bude nějaký autobus vybavený jeho silně přetíženým zavazadlovým prostorem skákat po ruských silnicích), takže i s ní bude třeba cosi udělat. Šrouby na kola bylo potřeba buď koupit (nemožné, měli jsme možná jedinou karosu v Rusku), nebo někde vyrobit. Ivan s Edou a správcem ubytovny se vydali hledat nějaké soustružníky… bylo to docela napínavé a říkal jsem si, jak že dlouho tady budeme. Trochu přeskočím: šrouby kdosi kdesi nazítří vyrobil, dokonce snad jen za láhev či lahve vodky, pasovaly přesně, a protože jsou ruské a fungovaly, vydrží určitě déle než celá karosa (víte přece, jak to s ruskou technikou je – buď nefunguje vůbec a nikdy, nebo zcela a navždy). Správce také někde sehnal elektrickou svářečku a železné pruty, s jejichž pomocí Eda vyztužil bednu tak, že se v ní dalo vozit třeba kamení. Všechno dobře dopadlo, ale to jsme ten večer ještě nevěděli a byli mírně bezradní. V domě byly však sprchy a záchody, obsazené nemůžou být věčně, stanovat se dá na zahradě, jíst máme co, takže mi ani nám vlastně nic nechybělo.

K večeři byly těstoviny se sýrovou omáčkou; jídlo mi chutnalo (jako většinou, kuchař Petr vařil dobře a za daných podmínek přímo skvěle) a Lenčina porce chutnala také místním kočkám, kterých bylo v celém Rostově k vidění opravdu mnoho. Rostov je kočičí město. Dvě takové místní kočky nám předvedly boj o území (zajímavé ovšem je, že domácí ubytovnová kočka prohrála a uraženě se stáhla do tmavého kouta zahrady), ráno jsme ještě viděli několik dalších v ubytovně i ve městě.

Muzeum úzkorozchodky Když začal avizovaný večírek, mohl jsem si dokonce vybrat, kterou sprchu použiju. Vybral jsem si tu nejčistší a po několika dnech mytí v jezerech a u hydrantů se umyl… nikdy jsem nepsal o mytí, ale toto byla taková rozkoš, že musím. Byl jsem tam dlouho a nikdo mě nevyháněl, protože se všichni věnovali společnosti… Když jsem se později šel podívat, jestli se už nabily baterky, a taky jsem zazálohoval všechny dosud pořízené fotografie do netbooku (žádné bezdrátové sítě nejsou k dispozici, neopomněl mi přístroj sdělit), zněl mi program večírku jaksi podezřele, vzpomněl jsem si na scény z filmu „Dovolená s Andělem“, kde se vzorní odboráři jeden druhému představovali a říkali, co kdo dělá za práci… tam to bylo stejné! Šel jsem raději ven sledovat kočičí hry a nevystoupil jsem ze své ilegality, tedy pokud to přítomným neřekla Lenka, která si do deníku napsala toto: „Večer byl seznamovací večírek, na který jsem se šla podívat jen já. Už vím, odkud kdo je, co dělá za práci a proč se vydal do Ruska….“. No vida – aspoň jsem z ní pak mohl tahat rozumy, když jsme někoho drbali…

Když jsme si zazpívali úryvky asi 30 legračních písniček Ivana Mládka, šli jsme spát. Je to všechno na bejka / do chajdy mi zatejká… a tak dále. Večírek údajně trval až do rána (někteří na to opravdu u snídaně vypadali), ale to nikdo z nás, kdo jsme spali venku ve stanech, nevěděl a vědět nechtěl.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s