Ruské dny VIII. – 23. 7. 2010

Lágr... Snídali jsme u polorozebrané karosy, která spolu s dvěma nepojízdnými ruskými autobusy uskladněnými na zahradě Domu turistů v Rostově vytvářela věrný dojem vrakoviště… Když přidáme toulavé kočky, stany a rozvěšené prádlo (prali snad skoro všichni) a mezi tím vším se motající (tu více, tu méně – podle toho, jak dlouho kdo byl na večírku) lidi, měl jsem pocit, že takhle musí vypadat nějaký utečenecký lágr… tedy až na to, že si nedovedu představit, proč by někdo utíkal zrovna do Ruska (možná tak třeba z KLDR, jenže ti se tam zas nedostanou)…

Rostov Veliký Výjimečně jsme nemuseli balit, ani nebylo kam, protože autobus byl nepojízdný a odmontovaná bedna se válela opodál, a tak jsme jen lehce poklidili, čímž se ovšem výrazně zmenšil dojem utečeneckého tábora, suché prádlo sebrali ze svítivě zelené šňůry, kterou jsem den před odjezdem pořídil u našich Vietnamců za 15 korun, a vyrazili do města. Rostov Veliký je na ruské poměry maloměsto, má asi 40 000 obyvatel a leží u velikého jezera Něro; s Rostovem na Donu má společné jen „křestní“ jméno. Řadí se mezi města tzv. Zlatého kruhu, což jsou starobylá sídla v okolí Moskvy (opět je třeba to brát podle ruských měřítek – z Rostova do Moskvy je to „jen“ 190 km), svou polohou tvoří kruh a hlavní význam měla ve 12. až 17. století. Rostov Veliký vznikl údajně již roku 862, což sice není potvrzeno, ale jasné je, že je mnohem starší než Moskva. Místní kreml založený v 16. století jako sídlo rostovských metropolitů (později odešli do Jaroslavli a město začalo upadat) je unikátní tím, že se v něm zachovala původní výzdoba, čímž se v Rusku hned tak něco pochlubit nemůže, bolševici byli v tomto směru opravdu zdatní. Ne že by památky přímo ničili (tedy až na výjimky jako např. chrám Krista Spasitele v Moskvě), ale když z kláštera uděláte třeba kolchoz (nebo gulag), v kostele uskladníte seno nebo brambory, případě objekty zcela ponecháte vlastnímu trudnému osudu, čeká je pozvolný rozklad a nenávratné ztráty. V Rostově to ale bylo jinak, protože už na začátku 20. století zde bylo zřízeno muzeum, které bolševici nejen že nezrušili, ale po tornádu (ano – v Rusku přece mají všechno!), které za 20 minut kreml těžce poničilo, ho začali dokonce opravovat, což trvá dodnes (taktéž příznačné, rozhodně se nijak nespěchá).

Rostov Veliký Ivan se odebral kamsi mezi dělný lid, aby opatřil šrouby na kola karosy, a tak s námi šel jen druhý průvodce, nenápadný a mnohem příjemnější Ivoš. Kreml otevíral v 10, a proto se napřed uskutečnil další pokus o plavbu na lodičkách; tak nějak jsme to tušili, proto jsme k jezeru, které bylo na rozdíl od dosud viděných ruských vodních ploch dost špinavé, jsme nešli, nýbrž jsme se vydali hledat obchod s potravinami… Což o to, obchodů bylo hodně, ale s potravinami žádný! Asi tady taky nežerou, řekli jsme si, vzpomněli na Vilnius a podobné hledání a vydali se na sraz před bránu kremlu, kde ovšem nikdo z naší skupiny nebyl (a to jsme prosím přišli dříve, nikoli pozdě!). Našli jsme je až uvnitř, už poslouchali výklad průvodkyně, který Ivoš překládal. Evidentně měli zaplaceno – u vchodu do kostela zahlásil Ivoš tamní hlídačce, že jsme grupa tridsať pjať čelovjek, takže jsme se spolehli na to, že počítat nebude, a šli dovnitř zadarmo, což sice nebylo naším záměrem (vstupné činilo asi 130 rublů, tudíž nebyl důvod chtít se mu vyhnout), ale zase proč se bránit, když nikdo neprotestuje… Uvnitř kremlu to bylo opravdu zajímavé – malované chrámy i chodby, prohlídka hradeb, fundovaný výklad i nepřítomnost vtipného Ivana z prohlídky učinily velmi příjemný zážitek, dokonce ani nebyla dlouhá. Jen jediná nepříjemnost nastala, a sice s užvaněným železničářem Leošem, který byl jednak blb, jednak neustále něco mlel (hrozná kombinace!); když nemluvil, nechutným způsobem kašlal (no jo, když si někdo kupuje nejlevnější ruské cigarety neznámého složení asi za 4 rubly…). Musel jsem ho poměrně důrazně požádat, aby zmlknul, což sice okomentoval dalším záchvatem dusivého kašle, ale pak dal pokoj a ještě se stáhl kamsi do pozadí.

Rostov Veliký Když prohlídka skončila, usedli jsme na chvíli na lavičkách na nádvoří, podívali se na jakousi letní školu malířů (teenageři malovali kreml, mezi nimi pochodovala taváryš učitělnica a všem říkala, jak malují blbě) a po chvíli se vydali směrem k ubytovně, kde byl v 1 hodinu sraz. Mezitím jsme ještě chtěli zajít do obchodu, na nějž jsme se vyptali těch, kteří o něm věděli už z předchozího večera – asi si tam byli pro nějaké zásoby na večírek. Mimochodem – obchody v Rusku jsou otevřené opravdu dlouho, často i nonstop (možná častěji než u nás), a je jich hodně, za což je asi třeba poděkovat alkoholu, jehož mají všude neuvěřitelné zásoby, a zejména pak ruské zálibě pít v jakoukoli denní i noční dobu (později jsme kdesi viděli před obchodem asi 15 lidí, kteří se s lahvemi v rukou před obchodem velmi dobře bavili i ve 2 ráno). Zajímavé na tom je, že tvrdý alkohol se smí prodávat jen do 22. hodiny; moc to nedává smysl – celý den se v běžné pracovní době chlastat smí, večer ne… A stejně myslím, že se to “dodržuje” asi jako u nás zákaz prodeje cigaret a alkoholu dětem – protože jednak je tam možné všechno, jednak proč by ty obchody vůbec byly otevřené…

Rostov Veliký Objevili jsme velikou samoobsluhu, západně nazvanou супермаркет, kde měli všechno (a taky neuvěřitelné fronty, protože pokladním šlo odbavování zákazníků asi jako pastva pověstným psům). Další poznatek z ruských samoobsluh: takřka v každé jsou skříňky na tašku, aby zákazníci měli při nákupu volné ruce (to bych tedy uvítal i tady!), skříňky byly všude bez zálohy a ještě je hlídali lidé v uniformách různých bezpečnostních agentur, takže jsme o věci obavu nikdy neměli. Koupili jsme vodu, zmrzlinu a Pepsi Max, posadili se před obchod a sledovali hádku, jejíž podstata nám sice zůstala utajena, ale jinak jsme rozuměli víceméně všemu včetně toho, jak místní tetka pravila, že zavolá milici, což také hned udělala. Přijeli milicionáři v ladě a začali řešit případ – vypadali u toho dost bezradně a téměř stejně přiblble jako naše slavná policie západního stylu, jak tuhle pravil policejní prezident. Tam to samozřejmě řešili stylem východním, takže když jsme už naobědvaní stejným místem projížděli asi o 2 hodiny později, pořád tam všichni stáli a o čemsi mluvili, změna žádná.

Po návratu k ubytovně jsme zjistili samé potěšující fakty – autobus opraven, bedna opravena a zbývalo ji jen zavěsit karose na záda, s čímž jsem aktivně pomohl a nádherně se 5 minut po umytí opět ušpinil. Šel jsem se umýt, rozloučil jsem se s kočkami a také s místním dost civilizovaným záchodem, znovu se umyl a nabral do litevské lahve tzv. „mycí“ vodu, dobalili jsme a naložili poslední věci a kolem již zmíněné hádky řešené policií jsme se vydali směrem na Jaroslavl, kde jsme měli překročit Volhu a vydat se do Závolží, prý divokého kraje (jde o to, s čím to srovnáváme, ono celé Rusko je vlastně takový divoký kraj, ne?).

Jaroslavl Jaroslavl je na rozdíl od Rostova velkoměsto (asi 600 000 obyvatel) a také má všechny velkoměstské znaky – centrum obklopuje věnec různých průmyslových hal, pak přijdou na řadu obchodní centra, ulice brázdí trolejbusy a auta ve 4 pruzích, teprve pak se objeví obytné čtvrti a konečně i centrum rozložené na pravém (doufám!) břehu obrovské řeky Volhy. Pořádek na veřejných místech (do neveřejných jsme tentokrát neměli vhodnou příležitost nahlédnout) byl takřka vzorný, dokonce byly k vidění i nové a rozestavěné stavby (což s výjimkou Moskvy a Sankt Petěrburgu je takřka vzácnost) – zkrátka nebýt nápisů v azbuce, vizuálně by sotva někdo na první pohled poznal, kde že vlastně je.

Autobus zaparkoval na nároží ulic Revolucionnaja a Andropova, odkud jsme také v 17:15 měli odjet. Jestli je to ten Jurij Andropov (a docela určitě je!), jeden ze z mocných bezmocných, pak myslím, že se toho v tzv. novém Rusku zas tak mnoho nezměnilo, když se po nich stále jmenují ulice. Kdo že to byl? Podívejme se na citát z Wikipedie: „Jurij Andropov působil ve významných funkcích v komsomolu a stranickém aparátu v Karelo-finské republice a ÚV KSSS. Po Stalinově smrti odešel do diplomatických služeb a působil jako velvyslanec v Maďarsku, kde pracoval i v období protikomunistického povstání v roce 1956. V letech 1957 – 1967 vedl oddělení ÚV KSSS pro dohled nad sovětským blokem. V následujících patnácti letech stál v čele všemocné KGB, která sledovala i život za hranicemi SSSR a spolupodílela se na určování linie zahraniční politiky. Andropov byl tak hlavním aktérem při vpádu sovětských vojsk do Československa v roce 1968 i do Afghánistánu v roce 1979. Na sklonku Brežněvovy éry se stal hlavním ideologem KSSS a po smrti L. I. Brežněva se stal jeho nástupcem. Funkci generálního tajemníka KSSS vykonával nedlouhých 15 měsíců (listopad 1982 – únor 1984)“. Krása, že?

Loď na Volze Ivan se ihned po příjezdu rozhodl pro jednu ze svých nesmyslných akcí (a my se nesmyslně vydali s ním, na čemž měly hlavní podíl únava a jistá bezradnost, kam se vydat) – poté, co nám rozdal plánky centra, jež byly pro orientaci zcela dostačující, se rozhodl nás ještě provést, což doslova probíhalo v poklusu, v němž nebylo možno nic jiného než klusat za ním, ani nic neříkal. Vydrželi jsme to asi 20 minut a na nábřeží Volhy se od něj odpojili, abychom raději přišli rovnou až k autobusu, ať si s ním ostatní pobíhají. Usedli jsme na lavičku, dívali se na Volhu, která líně tekla hluboko pod námi, a zjistili, že Jaroslavl je město svateb (a znovu si vzpomněli na Vilnius, kde bylo také přesvatbováno). Svatba opravdu na každém kroku, k tomu navíc dlouhé americké limuzíny (krom lincolnů continental i třeba dlouhý bílý hummer – Rusové milují americká auta) a všude plno fotografujících (se) svatebčanů a poměrně netypicky také cizinců, slyšel jsem angličtinu i finštinu… Mimo jiné jsme také potkali skupinu nejspíše místních žen oblečených v krojích, zpívaly a všem přátelsky mávaly, požehnaly jedné svatbě a kupodivu se nikde kolem nemotal nikdo s kloboukem nebo čímkoli, do čeho by vybíral peníze za jejich produkci…

JaroslavlProhlédli jsme si (už volným krokem) nábřeží, loudali se kolem opravených kostelů a dívali se na veliké lodě plující po Volze, Lenku bolela z únavy a velkého horka hlava, a tak jsme si vzpomněli na úsloví z jakési knížky: Ty ses uhřál! a smáli se mu, protože já byl uhřátý taky a s únavou na tom podobně. Chtěl jsem si dát nějaké pirožky, které měly být všude a nebyly nikde (opravdu, to snáz koupíte hot-dog a colu), postupně jsem své přání snižoval, až jsem dospěl k čemukoli k jídlu, ale zrovna hot-dog z pouličního stánku to být nemusel. V jakési postranní ulici jsem vešel do krámu, protože jsem zvenku zahlédl mrazák na zmrzlinu – a zase jednou měl možnost vyzkoušet, že socialismus žije.

V obchodě nebyl nikdo krom dvou už od pohledu otrávených prodavaček, které celým svým vzezřením, postojem i ignorací našeho pozdravu dávaly najevo, že máme táhnout do svý ciziny. Mrazák byl zamčený a zamžený, tudíž jsem nemohl přečíst název nanuka, kterého jsem chtěl – tipoval jsem ho na ovocnou vodovou zmrzlinu, ale taky to mohlo být něco úplně jiného, třeba mražená žába. Povídám prodavačce, že chci zmrzlinu, ona opáčila “kakoje moroženoje?!” a ani se nepohnula. Když jsem jí vysvětlil, že nevím, jak se jmenuje, a že to nemůžu přečíst, pomyslela si nejspíš, že jsem negramotný dement (nebo negramotný dement neovládající azbuku, jedinou správnou abecedu), ale přece jen se pohnula z místa a otráveně, jak s otráveným malajským šípem v zádech, se odebrala k mrazáku, že jí to teda mám ukázat, což jsem udělal, zaplatil 6 rublů a dostal žádané (ovšem až poté, co jsem odevzdal peníze u kasy, do té doby onu zmrzlou žábu nepustila z ruky, protože jsem tam nepochybně přišel krást, znáte přece ty cizince). Za tu cenu krásný zážitek, děkuji mnohokrát … a žába to nebyla.

Jaroslavl Pak už jsme se jen povalovali na lavičce v parku, zašli na veřejné záchody, sundali boty a umyli se v kašně, kolem níž byl neustále docela ruch, fotily a natáčely se tam svatby jedna za druhou. Střídali jsme se, aby jeden hlídal věci a druhý mohl na záchod a do kašny a tak dále. Když jsem se vracel ze záchodků, mluvil k Lence nějaký místní teenager – anglicky, protože Lenka sice rusky trochu rozuměla, ale nemluvila. On to měl nejspíš podobně s angličtinou, jíž sice trochu mluvil, ale nerozuměl, když někdo uměl lépe než on (a to byl takřka každý). Dal jsem se s ním do řeči rusky (když ho Lenka předtím upozornila, že touto řečí stále ještě vládnu) – ptal se, odkud jsme a kam jedeme. Když jsem mu to všechno řekl, pochválil Prahu, Jágra a české pivo, pravil, že do Petrohradu je to z Moskvy blíž jinudy… a tak dále. Nakonec jsem mu vysvětlil, že se tady tak poflakujeme a navíc míříme úplně na sever a teprve pak do Petrohradu, což on přijal jako dostatečné oprávnění našeho pobytu a s přátelským úsměvem a přáním šťastné cesty se odebral kamsi pryč. Bylo to dobré setkání… až nečekaně (zejména po zmíněném nákupu zmrzliny), protože jinak se k nám lidé moc nehlásili a spíše nás jen tak kradmo pozorovali, když jsme určitě od nějakých těch nepřátel (což jsou pro Rusko vlastně všichni, ať už teď zrovna říkají cokoli). Pak se do kašny přišel napít kůň, což přítomní svatebčané přijali jako zcela běžnou věc, a my už museli jít. Před odjezdem jsme na „našem“ komunistickém nároží poblíž autobusu viděli v parčíku kompletní vojenský oddíl, auto s dělem, vojáky se samopaly a vypadalo to celé nějak nebezpečně, že jsme si je ani jeden nevyfotili. Raději.

Jaroslavl Jaroslavl

JaroslavlNaším dalším cílem byla Vologda, resp. klášter na jejím předměstí – u jeho bran a u stejnojmenné řeky jsme měli tuto noc tábořit. Cesta do Vologdy nebyla ničím zajímavá; bohužel nejsem žádný Turgeněv a neumím barvitě popisovat stále stejný les kolem silnice (nic jiného jsme totiž neviděli, nic jiného tam nebylo). Byli jsme za Volhou a už dost na severu, ale ještě ne nejvíce

Tábor "Amerikánců" - mobilem ze stanu... U kláštera to vypadalo podivně, vůbec se mi tam od prvního okamžiku nelíbilo – ačkoli prý kláštery působí pozitivními silami, na mě konkrétně tento působil zcela negativně. Nelíbil se mi klášter, nelíbila se mi řeka, na níž se podivně otáčela loď v oblaku naftového kouře a té nejtupější disko „hudby“, nelíbily se mi hory odpadků a lahví na břehu… a stejně tak se mi nelíbilo, že nám jakási stařena vynadala, že používáme volně přístupný hydrant. Lenka se myla, já jí podával střídavě ručník a mýdlo, protože tam nebylo nic, kam by se věci daly položit – a baba nadávala jak kolovrátek, že oni vodu platí a je pitná a my se tam klidně myjeme… Snažil jsem se jí napřed vysvětlit, že když vodu platí (což je od nich neuvěřitelně šlechetné a my jsme tím dojati), určitě jde o nějaký paušál a je tedy jedno, kolik se jí spotřebuje, a že mytím ve vodě, která již opustila potrubí, nelze zdroj vody nijak poškodit. Nadávala dál a přestával jsem jí rozumět, asi přešla do nějakých sprosťáren. Lenka se mezitím domyla a já jsem konverzaci s babou ukončil tím, že jsem jí řekl, ať si tu vodu sežere a jde do prdele. Bohužel jsem to řekl česky, protože jsem si nemohl vzpomenout, jak se rusky řekne sežrat a prdel. Škoda… pak už dala pokoj, stejně už jsme šli pryč. Místo bylo asi opravdu nějaké divné, protože jsme se po několika dnech dozvěděli, že tam dvě naše kolegyně ohrožoval toulavý pes a jednu kousl.

Po večeři jsme se místo další hygieny vykoupali v řece (v lahvi jsem měl „mycí“ vodu na čištění zubů a k hydrantu už by mě už stejně nikdo nedostal). Kouřící loď mezitím někam odplula (možná i ke dnu), zato přišli nějací místní otrapové s lahvemi, a Ivan jim s blbostí sobě vlastní nakukal, že jsme Amerikánci, čemuž oni – nikdy žádného určitě neviděli – okamžitě uvěřili (měl jim říct, že jsme z Albánie, přijeli jsme požádat o politický azyl a budeme právě u nich bydlet, rázem by byl od nich pokoj!), takže jich přišlo ještě dalších asi 10 a okukovali nás jak exoty, znalecky komentovali kvalitu stanů a pořád všem vnucovali nějaký jejich podivný alkohol v čirých lahvích bez etiket… ale my už šli spát a říkali si v duchu i navzájem, že když jsme ti Amerikánci, že nás snad v noci jen okradou, ale nezabijou… Vyloženě poetická noc (jak jsme pořád mířili na sever, byla tma v noci pořád kratší, toho jsem si právě zde poprvé všiml, protože ještě v 11 bylo světlo), řvali až skoro do rána, čemuž zdatně sekundovala naše alko-sekce. Nejspíše se všichni ve vzájemné shodě ožrali, takže se žádná krádež ani vražda nekonala, ale každopádně toto bylo zatím nejméně příjemné tábořiště…

První a poslední fotografie pořízena mobilem – omluvte proto jejich “kvalitu”…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s