Ruské dny IX. – 24. 7. 2010

Ráno jsem se probudil brzo – a další slunečný ruský den právě začínal. Stany byly hodně mokré, padala opravdu vydatná rosa, ale než jsme se umyli a sbalili vše ostatní, byly suché. Nerad balím mokrý stan – ne že by se mu snad něco stalo (čas bavlněné plachtoviny je dávno pryč), ale ani tak nebývá další rozbalení stanu právě voňavým zážitkem…

Vologda Po snídani jsme měli ještě chvíli na prohlídku kláštera, ale asi mi to místo chtělo vrátit, že jsem ho hned na první pohled neměl rád… Nelíbilo se mi tam ani teď. Ivan u snídaně vytruboval cosi o tom, že mniši postavili nový záchod a umývárnu pro návštěvníky a že je to prý doslova luxus jako v hotelu. Tedy… ty hotely, s nimiž tohle srovnával, bych viděl nerad a docela určitě bych v nich nedokázal přenocovat – kdyby byly záchody jen špinavé, kdyby byla jen ucpaná tři umyvadla ze čtyř, dobrá. Ale ti švábi nebo co to vlastně bylo… podlaha vypadala jako veliké město ve zmenšeném měřítku: všechen ten hmyz spárami mezi dlaždičkami někam spěchal, jen já jsem stál jako pako. Ať si tedy vážení mniši říkají cokoli a ohánějí se hned na ceduli kláštera svou kulturou, ať už si Ivan plácá, co je libo, ke kultuře (a to jakékoli) měl tento zážitek hodně daleko. Přemohl jsem se vyprat si košili, na nic jiného jsem neměl odvahu. Sotva jsem vyšel s košilí ven a vyždímal ji na trávník, přiběhl jakýsi dědek a vynadal mi, že je to svaté místo – což nejspíš znamená, že se tam nesmí vyždímat jejich voda na jejich trávu (mohl být rád, že se nějaká voda dostane k rostlinám, když už sám nezaléval a byl tam od toho, aby buzeroval). Ždímání jsem tedy dokončil na betonu, který byl taky určitě svatý. Celé to místo mě začalo štvát, naštěstí se blížil odjezd. Dvojí vynadání kvůli blbé vodě za nějakých 12 hodin, tomu říkám pohostinnost (není nebo aspoň nemá to být jedno z hlavních poslání klášterů?). Počkejte, jestli někdy přijedete…!

Ruský cop... Pak jsme se od toho podivného protivného kláštera konečně pohnuli – a zastavili v centru Vologdy. Ačkoli jsem měl sklon tomu po večerních i ranních zážitcích nevěřit (cestou do města nás ještě zastavila dopravní policie a kontrolovali kdeco, Edovi vynadali za něco, co už neplatí, ovšem byli ve studiu legislativy a pravidel za Edou pozadu, takže je utřel jako zpocený vokno a zas jsme mohli jet), ale konečně se vše v dobré obrátilo. Staré město Vologda (zmiňováno je už roku 1147) leží 500 km severně od Moskvy, má asi 300 000 obyvatel a působí velmi příjemně (na rozdíl od svého nejbližšího okolí, které je naopak děsné) a tak nějak jižně; vůbec jsem neměl dojem, že jsme už tak daleko na severu, právě naopak. Je zde důležitá dopravní křižovatka hlavních železničních tahů Moskva – Archangelsk a Sankt Petěrburg – Perm (a v Rusku je železnice opravdu důležitá, protože silnic je relativně málo a navíc jsou dost špatné). Centrum Vologdy tvoří bývalý kreml (teď už bez opevnění a uvnitř je muzeum) obklopený pečlivě udržovaným parkem a pěší zónou (ta se mimochodem v Rusku moc často nevidí!) a na toto historické mini-centrum navazují široké ulice se spoustou stromů, v blocích jsou parky a kolem jezdí trolejbusy a chodí spousta lidí…

Vologda Místo do muzea jsme zamířili do města – chtěli jsme nasát atmosféru (taky jsme potřebovali koupit a poté rovněž nasát vodu a případně i nějakou tu colu, ta se jako energy-drink hodí skoro vždy). Prošli jsme k tržišti s názvem „Praga“ (ha!) a vydali se dovnitř, což jsme ale možná dělat neměli. Sice tam bylo ke koupi opravdu leccos, od ponožek přes jídlo až po rybářské čluny, ale právě na to jídlo nebyl moc vábný pohled. V  hale s prosklenou střechou bylo dost velké horko. Stánky neměly žádné chladicí zařízení, jen pult – a na nich leželo i maso obletované mouchami a vydávající nevábný zápach… Na nějaké to masíčko mám chuť skoro vždycky, jsem dost masožravý, ale zrovna v tržnici Praga mě tyhle chutě rychle přešly. Raději jsme honem mazali zase pryč – a když jsme procházeli dalšími ulicemi, všiml jsem si něčeho u nás hodně netypického (a pak tento jev zaznamenával i ve všech dalších městech, která jsme ještě viděli): všude je spousta opraven všeho možného, v Rusku se určitě hodně opravuje, jinak by tam opravny nebyly v takovém množství. Viděli jsme opravnu oděvů, mobilů, elektroniky, nářadí – a kupodivu byly časté i opravny hodinek; ony jsou totiž mechanické hodinky typickým ruským výrobkem, i v obchodech jsou častější než asijské elektronické hodinky, jakých je zase u nás většina. Samozřejmě tam měli i švýcarské stroje, ale jen ve velkých městech, a u nikoho jsem je na ruce neviděl (asi že jsem se díval spíš po normálních lidech a snobské zbohatlíky odhalitelné na první pohled jsem pokud možno ignoroval, ti mají výpovědní hodnotu o dané zemi víceméně nulovou, když jsou všude skoro stejní).

Tzv. VILENIN Hledali jsme samoobsluhu, abychom pořídili nějaké ty chlazené nápoje. Sámošku jsme sice objevili, s klimatizací nastavenou na drsnou zimu, a tak chlazené měli zejména pokladní. Koupili jsme si zmrzlinu, nektarinky a jakousi minerálku – a znovu se nachytali, protože byla slaná jak voda z moře; nechápu, kdo tohle může dobrovolně pít. Opět jsme se ujistili, že si žádnou vodu s nápisem lečebnaja už raději nekoupíme; k tomu je ale potřeba samoobsluha, abychom si mohli prohlédnout vinětu, přes pult se nic nepozná. V Rusku je totiž s balenou vodou takový malý problém – všude je k dostání Bonaqua (produkt firmy Coca-Cola) a Aqua Minerale (od Pepsi). Obě jsou samozřejmě neslané, ale jsou taky dost drahé a moc globalizované, chtěli jsme něco místního… a místní vody byly někdy opravdu nepoživatelné, krom toho jsme byli každý den někde jinde a sortiment se kompletně lišil. Překvapení v každé láhvi, abych tak řekl… Naštěstí jsme nenarazili na žádnou projímací vodu, opravdu naštěstí! Od zážitku ve Vologdě jsme si vždycky pečlivě prohlíželi údaje o mineralizaci, zejména pak množství iontů síry a sodíku.

Kiril BelozerskýChvíli před odjezdem z Vologdy jsme se oklikou dostali opět ke kremlu, trefil jsem dobře i bez plánku, nějak mi to tam bylo jasný. Vydali jsme se do útrob muzea se zcela přízemním plánem – najít záchod, což se zdařilo, nakonec se však ukázalo, že nestačí být přízemní, když WC je v suterénu… A jestli mniši nevěděli, co je kultura, v muzeu to věděli naprosto přesně, bylo to až překvapivé, jak si muzeum žije, když měli záchody kompletně vybavené keramikou i armaturami Grohe, což tedy není zrovna značka z levného kraje. Po očistě ducha i těla, jak se říká, jsme z muzea nespěchali, nebylo ani moc kam – autobus parkoval opodál a z města jsme viděli více než kdokoli jiný z našich spoluputovníků. V poledne jsme Vologdu opustili a vydali se dále na sever…

kirillov0  Kirillov je od Vologdy nějakých 100 km a byli jsme tam poměrně rychle (nebo jsme si možná zvykli na místní vzdálenosti a „kvalitu“ silnic). V malém městečku s asi 8 000 obyvateli leží největší klášterní komplex v celém Rusku (a když je něco největší v Rusku, tak si teda pište, že je to velké opravdu hodně, když vlastně velké je všechno…). Kirillo-bělozerský klášter byl založen svatým Cyrilem roku 1397 na břehu jezera Siverskoje, v průběhu let se stal velmi odolnou pevností a dnes je muzeem (zdejší klášter není funkční). Pohrdli jsme prohlídkou interiéru (všude je to samé, případně nepůvodní nebo taky není uvnitř vůbec nic, však to známe z českých hradů a zámků) a vydali se raději na obhlídku areálu, poté se několikrát vykoupali v Siverském jezeru (překvapivě bylo hluboké a příjemně chladné), Lenka si skočila z velmi nebezpečně vypadajícího skokanského můstku, čehož já jsem se zbaběle neodvážil, ještě chvíli jsme se váleli na slunci a po uschnutí a celkovém relaxu jsme šli navštívit centrum čítající asi 5 obchodů. Na klasický nákup (voda, cola, koláč a jogurt) stačil i jeden, a tak jsme spokojeni mohli usednout na zvláštní vysokou lavičku (je ovšem s podivem, že tam vůbec nějaká byla!) v parčíku, zkontrolovali, jestli mají Lenina (měli) a pomalu se vydali k autobusu. Na trhu jsem ještě koupil bráchovi ikonu svatého Cyrila a už se jelo – ovšem jen kousek na druhý břeh jezera, abychom mohli udělat nějaké fotografie, za což jsem byl vděčný. Na druhém břehu bylo několik jetých domů, z nichž se okamžitě vyhrnuli malí kluci a začali se před inostránci předvádět, ovšem nikdo si jich moc nevšímal a nikdo jim nic nedal, tak ukončili show a zas zmizeli.

Kirillov Kirillov

KirillovDalší zastávkou byla hora (spíš takový kopeček), z níž se kdysi Cyril rozhlížel, když hledal vhodné místo pro svou poustevnu, z níž pak vznikl klášter. Byl to docela zvláštní zážitek – po mnoha dnech jsme šli do kopce, ale samozřejmě jen chvilku a nebylo to vysoko. Všude kolem cesty byl les plný mravenišť, nahoře pak dřevěný vyřezávaný kostelík, kde se kupodivu smělo až nahoru do věžičky ke zvonu. I zazvonit jsme si mohli… Opodál stál kříž (samozřejmě onen dvojitý „škrtnutý“ jako obvykle) a u něj skála (zase přehnaný název, byl to takový větší balvan), kde se údajně obtiskla Cyrilova bosá noha… Pravda, jakási prohlubeň tam byla, jenže vyžadovala opravdu hodně fantazie, aby v ní někdo viděl otisk nohy. Kde by se tam otisk nohy vzal a jak by vůbec bylo možno otisknout bosou nohu do kamene, to se prosím neřeší – věř a nemysli. KirillovJenže smůla, právě tohle mám přesně naopak, takže tato skála na mě žádný zvláštní dojem neudělala. Na kameni byly naházené mince různých měn a jeden příslušník alko-party se projevil jako správný sběratel (sbírá všechny mince, vyzná se v kódech mincoven apod., byl to docela zajímavý výklad), asi si ještě nezničil všechny mozkové buňky chlastem… Kdyby jeho činnost viděl nějaký opravdový bigot, asi ho z toho klepne, protože sebral všechny mince, prohlédl je jednu po druhé a ty, které ještě neměl, vyměnil za jiné a naházel je zpátky… Nevím, jestli to neruší nějaký svatý či jiný rituál, ale bylo mi to jedno – jemu nejspíš taky. A pak? Pak jsme šli zase z kopce dolů a k čekající karose, kde někteří lenoši rovnou zůstali, aby se moc neunavili výstupem na horu.

Kirillov Kirillov

Goricy Poslední zastávkou této požehnané soboty byl ženský klášter Goricy, resp. jeho ruiny, které vypadaly jako zrušený a opuštěný kolchoz (a také dost možná jím byly). Areál byl na břehu velkého jezera, po němž zrovna plula veliká osobní loď, prý až do Petrohradu. Krom sovětského bordelu klášter také systematicky ničili hledači pokladů, protože právě tady měl údajně být nějaký poklad uložen. Nikdo nic nenašel; nebo našel a mazaně se nepochlubil, to je taky možné, tam je možné všechno… Nyní se několik řeholnic (snad by se víc hodily řemeslnice!) snaží klášter obnovit, ale je to práce přesahující dobu lidského života, zvlášť když je obnovitelek jen asi 6… Prohlédli jsme si žalostné trosky kostela a labutě vyrobené ze starých pneumatik (dost zvláštní okrasa, fakt!). Lenka posléze prohlásila, že se klášter nikdy nepodaří obnovit, protože místní kočky byly velmi zanedbané a hubené; a to nikdy nesvědčí o dobrých hospodářích. Nabrali jsme vodu z tamní studánky (velmi studená a konečně zase jednou něco jiného než ty hnusné hydranty), rozloučili se s kočkami a po necelé hodině odjeli do dnešní cílové stanice…

Cíl byl v obci Ferapontovo, což je opravdu malá vesnička, o níž by sotva někdo věděl, kdyby nad ní (opravdu, zase kopec!) nestál klášter, v němž se dochovaly původní malby nejlepšího ruského středověkého malíře Dionýsia. Právě proto je klášter památkou UNESCO, ale dovnitř jsme měli namířeno až další den, teď už jen nákup (hlavně alkoholici tvrdě vyžadovali zastávku u obchodu) a tábořiště…

Ferapontovo … tedy, tábořiště bych tomu snad ani neříkal. Místo samo o sobě sice pěkné, proti louce u jezera a ohništi těžko něco mít, ovšem proti metrové trávě, podmáčené cestě a všudypřítomných střepech a odpadcích obecně už lze mít jisté námitky. Autobus byl na malé křižovatce u vsi a na tábořiště jsme museli odnést jen to nejnutnější. Když jsme konečně našli jakžtakž rovná místa pro stany a když jsem si vyfotil opravdu romantický pohled na klášter, šli jsme se vykoupat, což rovněž nebylo jednoduché. Nejvhodnější se zdálo seskočit z mola a rovnou plavat, pak se opět na molo vytáhnout a dna se nedotýkat – byla na něm dost odporná vrstva bahna, možná to byla rašelina, ale hnusné to bylo každopádně. Mytí jsme zvládli, cesta zpátky ke stanům už nebyla úplně bez problému; Lenka šla ještě pro cosi do autobusu, já vyrazil ke stanu, jenže ve vysoké trávě jsem přehlédl, že naši chlapci, kteří se chystali dělat oheň, vytáhli ze země kůl z pobořené ohrady, a tak v zemi zela hluboká díra… Pochopitelně jsem šlápl přesně na ono místo, noha až po koleno zajela do země, já spadl na hubu a velmi tvrdě zabrzdil o zem i ramenem, které jsem si bolestivě narazil. Mohl jsem se jít umýt znovu – a taky jsem za bohapustého klení šel. Měl jsem strach, abych neměl nějaké následky, abych nemusel k doktorovi (sice jsem měl pojištění, ale dostat se k ruskému venkovskému lékaři jsem opravdu netoužil), nemohl jsem zvednout ruku, ale do rána to kupodivu přešlo, resp. mě hned ráno během chvíle vyléčil těžký fotobatoh, děkuji. Děkuji také Lence, že těm pitomcům šla osobně vynadat. Do díry jsem umístil malou břízu, kterou jsem za tímto účelem opodál utrhl – ale do rána ji někdo z neznámých důvodů ukradl.

Ferapontovo Po večeři kdosi aktivně zapálil oheň a někteří odešli do baně, do ruské sauny, kam se dle Ivana povinně muselo jít s nějakým alkoholem, nejlépe pivem, důvod jsem však nepochopil. Nešli jsme – jednak jsme na saunu po horkém dni neměli vůbec chuť, jednak jsme také byli dost unavení a sauna nebyla nejblíž, tábořili jsme za vsí. Raději jsme probírali čerstvé zážitky, já si periodicky zanadával na anonymního blba (dotyčný se nepřiznal, ale protože jsme byli široko daleko sami a předtím tam kůl byl a teď ne), který způsobil mou nehodu, a tak nám večer utěšeně ubíhal do další ruské noci. K ohni jsme taky nešli, bujaré veselí alko-sekce, Ivanovy vtipné průpovídky typu „To je dovolená!“ (toto říkal z neznámých důvodů několikrát denně v okamžicích a místech, kdy a kde si myslel, že bychom ho všichni měli kolektivně chválit – takže to opakoval skoro pořád a skoro všude, až s tím nakonec šel na nervy úplně všem) ani moudré řeči různých těch Leošů nás nějak nezlákaly. Navíc sem přijel jakýsi Ivošův kamarád a jal se u ohně hrát na garmošku, což jsme slyšeli i na dálku a neměli potřebu být tam přítomni i fyzicky. Večer se tím změnil na nejruštější noc, kterou jsme dosud zažili: březový hájek, jezero (a samozřejmě mraky komárů) spolu s harmonikou… to bylo na mě už skoro moc, a tak jsem raději usnul. Kolem půlnoci nás všechny vzbudila divoká bouřka, přesněji řečeno několik bouřek najednou, které se všechny točily v nějakém bludném kruhu, hřmělo z několika stran zároveň a lilo snad i zdola nahoru, nicméně stany, předtím pořádně zakolíkované a upevněné šňůrami, odolaly a nikdo se nevymáchal, což za daných podmínek lze považovat takřka za zázrak. Když se po drahné chvíli nebe vyvztekalo, mohli jsme spát až do rána…

Letecký pohled na Kirillov a obraz světce pocházejí z propagačních materiálů kirillovského muzea.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s