Kulturní revue 2010 / 07 + 2010 / 08

Byl jsem o prázdninách dlouho pryč, a tak – v rozporu s původním plánem – bude tato revue jakýmsi letním dvojčíslem… Slyšel a viděl jsem toho docela dost; o něco méně jsem četl, ale to je způsobeno tím, že jsem byl spíše venku než uvnitř a spíše daleko než blízko.

Hudba
Novinkou jistě je, že mám novou techniku, a tak se můžu vrátit i ke starým audiokazetám, které jsem neslyšel léta (ačkoli jsem kazetový magnetofon měl, nějak to nebylo ono) – nyní je hi-fi deck Denon DRM-400 přehrává výtečně, stejně jako přehrávač Denon DCD-345 cédéčka. Také MiniDisc dostal novou krev do žil, protože nyní mi hrají ze špičkového přístroje Sony MDS-JB920 QS (starý MDS-JE330 jsem rozhodně nevyhodil, nýbrž jen přemístil do jiné sestavy). Zkrátka – poslouchám sice stejnou hudbu, ale nějak toho víc slyším a naplňuje mě to nebývalou radostí z poslechu…
Dave Mustaine a jeho kapela Megadeth patří mezi metalové stálice, ačkoli vznik je zvláštní – kapela totiž vznikla takříkajíc natruc, když Mustaina vyhodili z Metalliky, protože prý neumí hrát ani zpívat (pravý důvod by se dal nejspíš vysvětlit úslovím o dvou kohoutech na jednom smetišti). Mustaine se hrát i zpívat naučil (pokud vůbec byla pravda, že to neumí) – potvrzením budiž album “The World Needs A Hero” (2001). Celine Dion je z docela jiného soudku a vlastně ji normálně neposlouchám (nemám tyhle citlivé zpěvačky moc rád a třeba takovou Whitney Houston přímo nesnáším), ovšem kupodivu živé album “Live à Paris” (1996) za poslech stojí, a to dokonce za opakovaný!

Megadeth (2001) Celine Dion (1996) 

Lenka FilipováKrom výše uvedených výjimek jsem zůstával u české, resp. slovenské, hudby, což nebyl plán, ale nějak to tak samo vzniklo. Druhá tráva a s ní samozřejmě Robert Křesťan patří k tomu nejlepšímu, co lze u nás poslouchat, a tak jejich nečetná alba brousím pořád dokola a nemám a nemám dost – první eponymní album “Druhá tráva” (1991) ani druhé zvané “Starodávný svět” (1994) nelze oposlouchat. Také Vlasta Redl je mým oblíbeným autorem i interpretem, ale u něj už musím vybírat a všechno se mi rozhodně nelíbí; to ovšem neplatí o výběrovém dvoualbu “Pecky téměř všecky” (2000), které poslouchám opravdu rád a relativně často. Kdykoli Lenka Filipová hraje (a je docela jedno, jestli své písničky nebo třeba klasiku), nejraději bych už nikdy nevzal kytaru do ruky, protože opravdu umí, a to i zpívat, má cit pro uvěřitelný projev a dobrý výběr repertoáru – zkuste album “Tisíc způsobů jak zabít lásku” (2003) a nebudete litovat ani chvilku. Michal David je poněkud rozporuplná postava a hodně lidí ho nemá rádo, ale já si ho vážím – mimo jiné i proto, že teď neříká, jak byl dříve pronásledovaný atd. (jak ostudně a trapně činí mnozí jiní), dělá si svou hudbu a aťsi je jednoduchá, je prostě zábavná a hloupá jen zdánlivě. Ke svým padesátinám vydal zajímavý výběr s lakonickým názvem “50” (2CD, 2010)– a musím konstatovat, že je sestavený opravdu dobře: kromě notoricky známých hitů jsou tam i písně méně známé, které jsou možná i lepší…

Michal David Robert Křesťan a Druhá tráva

Peter Nagy (1998)Peter Nagy je rovněž stálice, a to dokonce taková, která mě provází po celý život, protože jeho první album jsem si pořídil asi v 10 letech a od té doby mám všechna a nikdy jsem nebyl zklamán. Líbí se mi texty i hudba (někdy bych měl trochu výhrady k Peterově image, ale to je jeho věc a vzhled se přece neposlouchá) – po delší době jsem si pustil jeho novější alba, konkrétně “99 Watt” (1998) a “Nové svetlo” (2002)… výborné! A nakonec jedno album hudební jen napůl – Ivan Mládek a jeho album “Moje rodina” (1982), které mám z desky (pamatuji si, že na obalu byl vlastní Mládkův obraz, protože mimo jiné je i malíř) nahrané na kazetě a na CD určitě nikdy nevyšlo. Komické povídky prokládané písněmi jsou zábavné od začátku do konce a jen jsem se divil, jaký lze mít talent pro přímočaře třeskutý, přitom ale inteligentní humor…

 Knihy
Četbu jsem o prázdninách poněkud zanedbával, ale něco přelouskat jsem přece jen stihl … Vladimír Páral je autor, jehož tvorba má poněkud tragický vývoj – čím je dílo novější, tím je horší a úroveň tzv. černých románů, jimiž svou tvorbu v 60. letech odstartoval, se mu už nikdy nepodařilo nejen překonat, ale ani vyrovnat. Přesto je “Generální zázrak” (1977) z tristních 70. let rozhodně tím lepším z jeho tvorby; četl jsem ho podruhé a nelituji.
Poté jsem se pustil do krátkých divadelních her. Václav Havel psal v 70. letech jednoaktové hry, které jsou bůhvíproč vynášeny do nebes. Podle mě si to nezaslouží ani hry samy o sobě, ani autor – je to totiž průměr a sotva dají divákovi nebo čtenáři něco nového (a to ani tehdy, ani teď). Vsadím se, že kdyby aktovky “Audience” (1975) a “Vernisáž” (1975) napsal kdokoli jiný, už by se o nich dávno nevědělo (mimochodem – druhá je lepší než první). Pavel Landovský není jen herec a rozhodně není hlupák, přestože ho někteří tak rádi vidí. Jeho hra “Sanitární noc” (1976), tragikomická utopie o totalitním režimu, je velmi dobrá (a lepší než hry slavnějšího kolegy, to tedy určitě!). A nakonec Pavel Kohout, autor jistě nejtalentovanější (charakteru ovšem dost pochybného, když se z pozice nadšeného komunisty 50. let dostal až mezi chartisty; nějak nevím, co si o něm jako o člověku mám myslet, ale psát umí výborně), a jeho hra “Atest” (1978), která je čtivá, neb Mistr je mistrem dialogu.

Filmy
Viděl jsem jich více, než zde uvádím – vynechávám ty, které jsem neviděl celé, a dále ty, které jsem viděl nedobrovolně v autobusu… Napřed přehled (čím více “×”, tím samozřejmě lépe), potom svá hodnocení trochu rozvedu, když dovolíte (ale jen 1/1, tedy 1 věta na 1 film)…

Diktátor USA 1940 ×××××
Aksál ČSSR 1969 ×××××
Zlatí úhoři ČSSR 1979 ×××××
Ten svetr si nesvlíkej ČSSR 1980 ×××
O Honzovi a Barušce ČSSR 1977 ×××
Každý den odvahu ČSSR 1964 ××××
Svatba s podmínkou ČSSR 1965 ××××
Adelheid ČSSR 1969 ×××××
Mladý muž a bílá velryba ČSSR 1978 ××
Duel USA 1971 ×××××
Ať žije republika ČSSR 1965 ×××××
Solovky – Svatá země CZ 2005 ××××
50× a stále poprvé USA 2004 ××××
Poslední plavky CZ 2007 ×
Život je krásný IT 1997 ×××××
Každý mladý muž ČSSR 1965 ×××××
Rafťáci CZ 2005 ×××
Kočár do Vídně ČSSR 1966 ×××××
Pražské jaro 1968 AT 2008 ××××
Kajínek CZ 2010 ××××

 Duel Kajínek  

DictatorDiktátor je film Charlie Chaplina, který snad jako jediný herec němého filmu zvládl přechod do filmu zvukového; Chaplinova dvojrole židovského holiče a diktátora je neuvěřitelnou Hitlerovou parodií a scéna, kdy podle hudby z rádia oholí zákazníka zkrátka nemá konkurenci… Aksál je pozpátku “láska” a jde o kratší psychologickou povídku o sebejisté ženě setkávající se náhodně na dovolené s bláznem, který během jediného rozhovoru zcela rozvrátí její dosud neochvějné jistoty. Zlatí úhoři byli natočeni podle povídek Oty Pavla a Karel Kachyňa to udělal, jak je u něj obvyklé – tedy výborně. Ten svetr si nesvlíkej neurazí, ale ani nenadchne, jak už to u “rodinných” komedií oné doby bývá, nicméně herecké výkony (Petr Nárožný, Iva Janžurová, Zuzana Bydžovská, Stella Zázvorková aj.) film řadí přece jen mírně nad průměr. Z podobné doby je pohádka O Honzovi a Barušce, v níž je určitě tím nejlepším hudba Jiřího Vondráčka (ta je opravdu dobrá a nápěvy hned tak nezapomenete), leč herecké výkony jsou místy až tragické.

Každý den odvahuJan Kačer vytvořil hlavní roli ve filmu Každý den odvahu, který je odvážný nejen svým názvem – režisér Evald Schorm líčí životní krizi bývalého nadšeného funkcionáře, který ale během uvolňování režimu přestává svým zažitým vzorcům nejen věřit, ale i rozumět. Svatba s podmínkou vypráví příběh mladé ženy, která se musí vdát, aby získala bydlení v Praze – jakkoli to zní nesmyslně, kdysi dávno to tak opravdu bylo, takže označení hořká komedie ze života platí beze zbytku. Vladimír Körner píše zpravidla o tom, o čem se moc nemluví nebo nemluvilo – a tak Adelheid je o problémech pohraničí po odsunu Němců, příběh tragický a beznadějný, navíc se skvělým výkonem Petra Čepka v hlavní roli. Proti předchozím filmům je Mladý muž a bílá velryba film takřka pitomý, natočený podle stejnojmenné “pozitivní” Páralovy knihy, a při jeho sledování jsem se místy dost nudil. Duel je první film Stevena Spielberga, původně určený jen pro TV, ale do kin se později dostal také – “příběh” muže pronásledovaného záhadným kamionem po cestách i necestách je napínavý od začátku do konce a na nudu prostě není místo ani čas.

Karel Kachyňa podruhé, tentokrát Ať žije republika podle stejnojmenného scénáře Jana Procházky – neuvěřitelně mnohovrstevné podobenství o konci války a zejména o tom, co kdo kdy byl (a je) zač; není divu, že film tehdejší kritika označila za úpadkové dílo hodné odsouzení. V souvislosti se svou cestou jsem shlédl i dokument nezávislého filmaře Petra Barana a film Solovky – Svatá země je zajímavým pohledem na zcela výjimečné místo… Nemám rád tzv. romantické komedie, ale 50× a stále poprvé servírované v TV se mi líbí, film mě až překvapivě bavil a byl dokonce vtipný. Poslední plavky nejsou romantické (ani komické), je to určitě nejpitomější film z těch, které jsem za poslední dobu viděl – kdesi v komentářích jsem si přečetl, jak je hrozné, když se stydíte za někoho jiného, a je to tak; přestože mám Petra Čtvrtníčka docela rád, tento film neměl nikdy vzniknout. Život je krásný je jednoduše řečeno krásný film, jinak to napsat ani nejde – a příběh malého chlapce, jemuž otec po celou dobu, co jsou v koncentráku, dokáže přesvědčivě tvrdit, že jde o jen hru, je silný, dojemný, a přitom není kýčovitý; co chtít víc?

Každý mladý mužTvorbu Pavla Juráčka, velkého talentu československé nové vlny 60. let, už mám kompletní, chyběl mi jen Každý mladý muž, film, který u nás lidé vnímali jako antimilitaristický, v zahraničí kritizovali jako oslavu armády; ať tak či onak, obě povídky vypovídají mnohé o době, lidech i armádě, přičemž jak Pavel Landovský, tak i u mě velmi nepopulární Ivan Vyskočil hrají tak dobře, že jim lze věřit každé slovo (možná se jich podobné věci v oné době přímo týkaly). Rafťáci jsou poměrně hloupý film, který je ovšem svým technickým provedením a spádem docela zábavný, dokonce tak, že jsem se na něj v TV podíval, přestože jsem ho už jednou viděl… Kočár do Vídně jsem shlédl náhodou (rovněž v TV) a úplně mě dostal – komorní a temný psychologický náhled na tragédii obyčejných lidí na samém konci války, scénárista Jan Procházka, Iva Janžurová v hlavní a režisér Karel Kachyňa ve vrcholné formě… Rakouský dokument Pražské jaro 1968 se snaží z pohledu televize ORF, která předávala tehdy zprávy o sovětské okupaci Československa celému světu, rekonstruovat tehdejší události a dělá to výborně (stejně jako v těch dnech své zprávy). Jiří Kajínek je zvláštní postava, jeho příběh mě zajímá a nemohla mě také minout reklamní kampaň, které jsem tentokrát rád podlehl a shlédl tudíž film Kajínek, který mě překvapil spíše velmi příjemně a považuji ho v rámci jeho kategorie za velmi povedený až výborný.

A to je asi tak všechno, co k tomu můžu říct, pravil Forrest Gump a já se k němu přidávám…

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s