Ruské dny X. – 25. 7. 2010

Ráno nebylo ani teplé, ani slunečné – bylo zkrátka tak, jak bývá po divoké noční bouřce: trochu zima, trochu zataženo, trochu dusno, trochu divno. Odhadovat vývoj počasí někde, kde nežijete nějakou delší dobu, je prakticky nemožné – a když se denně přemístíte o několik set kilometrů, ani nemá cenu se o nějaké odhady pokoušet. Nepokoušeli jsme se… raději jsme sbalili stále ještě trochu mokré stany a vůbec všechno, vydali se na snídani k našemu expedičnímu autobusu a cestou dávali (nebo aspoň já jsem dával) pozor, jestli zase někdo někde nevykopal nějaké pasti, do nichž by se snad dalo spadnout.

Klášter Ferapontovo Po snídani jsme se vydali k nedalekému klášteru, abychom shlédli původní středověké malby jistého Dionýsia (proč se někdo takhle jmenuje v Rusku?!) oceněné samotným uneskem. Klášter Ferapontovo je v mnohém zvláštní, a nejen těmi malbami – je totiž dost malý a stojí na kopci, navíc to vlastně není klášter, ale státní muzeum. V pokladně provádějí velmi zvláštní a záhadné výpočty – snad žádní dva lidé z naší výpravy nedostali vstupenku za stejnou cenu, pokladní tu něco přičetla, tam odečetla a výsledkem bylo cenové rozpětí asi 100 rublů. Byly to vlastně nejdražší vstupenky, které jsme za celou cestu pořídili (na vnucovanou slavnou pražskou OpenCard se tady ani nepodívali, ačkoli v moskevském kremlu ji přijali, a to je přece nějaký kalibr!). Do vymalovaného kostela se smělo jen v menších skupinkách, aby se malby nepoškodily – musejí totiž mít zcela stabilní podmínky. Fotografovat se nesmělo vůbec, a tak jsem Nikona nechal v batohu, nápadnější fotoaparát snad neexistuje… Kompakt byl tady spíš výhodou, a tak jsem litoval, že s sebou žádný nemám, protože softwarový zvuk závěrky lze snadno vypnout, ale ten krásný sound mechanické závěrky D300 nejde vypnout nijak.

Dionýsiovy malby, Ferapontovo Výklad jsme měli dost netypický – bylo nám totiž řečeno, že máme koupit vstupné bez exkurze, ale že jistá paní, kamarádka ředitelky muzea a nejspíš jakási místní filantropka, nás provede, což se mi sice zdálo poněkud zvláštní, ale už jsem se přestával divit takřka čemukoli. Paní zasvěceně (a dlouze, jak je v kraji zvykem) hovořila o malbách, zatímco muzeální hlídačky mlčky (nicméně dost nerudně) přihlížely, občas někomu zakázaly fotit nebo točit video (na které se nikdy nikdo nepodívá, ale hlavně že to mám, že), pak naší neoficiální průvodkyni zakázaly nám cokoli říkat (ta se ovšem usmála a zcela v klidu pokračovala) a nakonec dovedly nejprve nějakou svou šéfovou a poté milicionáře, který paní kamsi odvedl; tvářil se přitom, že ji za rohem zastřelí, a ona se smála dál, protože přece ona zná ředitelku. Druhou skupinu, která šla dovnitř až po tomto incidentu, provedla také, takže se asi dovolala ředitelce, ta vynadala svým podřízeným i místnímu milicionáři a bylo doslova a do písmene vymalováno.

Po nepochopitelně dlouhém zevlování u místního obchodu a restaurace, kde byl ovšem přímo luxusní záchod, mekka všech cestovatelů, jsme se pomalu sbírali k odjezdu. Mezitím jsem pojedl maxizmrzlinu a minikoláč, vypili jsme vodu a také zjistili, že opodál je ještě jeden obchod, který by okamžitě mohl sloužit jako muzeum sovětského maloobchodu: v regálech nebylo nic, v neuvěřitelně namraženém mrazáku se krčila 2 malá kuřata a několik kukuřičných klasů a to bylo všechno. Prodavačka na můj dotaz, jestli mají zmrzlinu (nikdy jsem neměl dost, opravdu byla dobrá), jen zavrtěla hlavou a opět se jala pokračovat ve spánku s hlavou položenou na pultě. Tvářila se, že se jí už ten den nic hrozného nemůže stát, jelikož nic horšího než probuzení drzým koupěchtivým zákazníkem zkrátka neexistuje. Jeli jsme pryč a počasí se rozhodlo, že bude zase jednou hezké. Pomalu, ale jistě jsme opouštěli civilizaci, jakkoli to je v onom kraji civilizace zvláštní…

Vyjeli jsme na sever, jak jinak – a přes několik málo zastávek jsme měli večer dojet na tábořiště v jakési vsi, kde Ivan kohosi znal. Byl to spíš takový přesunový den, kromě ferapontovského kláštera nás na cestě nečekal žádný význačný cíl, což ale nevadilo, protože zajímavé je všechno… Dávno jsme byli mnohem severněji, než jsem kdy byl (mimochodem – dosud to bylo lotyšské hlavní město Riga) a ještě nebyl konec, ještě jsme před sebou měli stovky kilometrů severním směrem. Byl jsem zvědavý.

Lipin Bor... Když jsme se z Ferapontova dostali na hlavní silnici P-5, která vede až do Medvěžegorsku, kam jsme se také měli časem dostat, obklopila nás tajga – nekonečný les plný jezer, bažin, řek, říček a samozřejmě různého otravného hmyzu. Naopak tam skoro nebyly cesty jako třeba u nás, kde každou chvíli do lesa odbočuje cesta nebo pěšina – tam nebylo opravdu nic, až na občasnou odbočku k více či méně vzdálené obci. Odbočka vypadala tak, že za krajnicí hlavní silnice skončil asfalt a dále vedla jen písková cesta, z níž se po projetí jakéhokoli vozidla zvedala mračna prachu. Na začátcích takových odboček jsme vždy stavěli při krátkých toaletních rauchpauzách, protože odpočívadla neexistují, pumpy zpravidla nemají parkoviště a pokud ho mají, nemají zas záchody. Inu, cestování po Rusku vyžaduje trochu jiná pravidla než cestování jinde. Už mi to vůbec nepřipadalo zvláštní. Po poledni se udělalo zase horko, klasické rčení zima jak v Rusku opět pozbylo smyslu a zdálo se neuvěřitelné, že třeba právě tady je v zimě mínus čtyřicet… Silnice byla kupodivu docela dobrá, provoz minimální; možná tam aut jezdilo dost, ale při vzdálenostech, které tam jsou, prostě nebyla moc vidět. Více bylo nákladních aut, mezi nimiž samozřejmě dominovaly stroje Kamaz, které dojedou kamkoli a vydrží cokoli.

Konec světa...? Někdy odpoledne jsme zastavili v městečku Lipin Bor na břehu Bílého jezera. Celé městečko se rozkládalo podél jedné ulice, která končila na jezerním molu a dál se mohlo leda tak lodí. Ivan pravil, že si dáme pauzu na oběd, že v centru jsou obchody i banka, kdyby někdo potřeboval vyměnit peníze, ale aby uvedené činnosti nebyly zbytečně jednoduché, zastavili jsme až docela na konci oné slepé ulice (od centra odhadem 2 kilometry), kde těsně před molem byla jakási poloruina, z níž se po bližším prozkoumání vyklubalo autobusové nádraží, hned to rozhodně jasné nebylo. Kupodivu je místní dopravní obslužnost docela dobrá a mnoho lidí na naše a možná i na jejich poměry levnou veřejnou dopravu využívá, jak autobusovou, tak vlakovou. Autobusové nádraží s nápisem Липин Бор nicméně vypadalo jako zrušená továrna, pokladnami se procházely kočky, venku seděl opilec a záchody byly v letitých budkách v roští za budovou.

PAZ Občas přijel malý autobus PAZ, kterýžto vehikl se vyznačuje krom zjevné nezničitelnosti také krátkým rozvorem a vysokým podvozkem, motorem vedle řidiče (oprava přímo za jízdy možná!), zpravidla dost okopaným a nemytým zevnějškem a také zcela typickým zvukem. Těchto autobusů jezdí všude v Rusku mnoho, firma z města Pavlovo určitě má zaručený odbyt a nějakým dalším vývojem se nijak moc trápit nemusí, protože vozidlo je pro dané podmínky vlastně ideální. Musím říct, že mi pazy byly docela sympatické svou pracovitostí a viditelnou nenáročností – jsou to zkrátka takoví hodní busánci, kteří stále pracují a skoro nic za to nechtějí… Dálková linka se pozná podle jiného autobusu. Středně dlouhé linky obsluhují často ještě letité maďarské Ikarusy, které jezdívaly i u nás v kloubovém provedení, tam jsou ale krátké, často sice v žalostném stavu, ale vždy mají záclonky… S jedním takovým nás ještě čekal poměrně zajímavý zážitek, ale o něm jsme v Lipin Boru, když jsme pozorovali provoz na autobusáku, ještě nevěděli. Na opravdu dálkových linkách jezdí staré autobusy, zejména německé – a občas je to téměř vrak, nicméně má na sobě trojcípou hvězdu, a proto je to luxus a mercedes. Často není ani přemalován původní nátěr ani popisy, takže bus má sice ruskou značku a za oknem ceduli, kam jede, nicméně vnější nápis hlásá např. Neumann Reisen Heilbronn a hotovo. Jede? Jede! Tak na co nátěr…?

Asi na něj zapomněli... Když jsme se vynadívali na provoz, na volhy a žigulíky (výrobce se nechal slyšet, že se jméno žiguli už nebude používat, jelikož připomíná slovo gigolo; zajímavá asociace a po 40 letech opravdu rychlý postřeh…), které přivážely lidi k autobusům a jiné zas odvážely, dobrá polovina jich byly černé (ve smyslu nelegální, ne barvou) taxíky. Jedna paní v šátku vystoupila z modrého žigula gigola a ptala se řidiče, jestli nádo na benzin, ten jen mávl rukou, krásně zahrabal zadními koly a ujížděl pryč. Buď to byli známí či sousedi, nebo ta paní byla nejstarší stopařka, kterou jsem kdy viděl, mohlo jí být určitě přes 70 let. Věkové odhady dost klamou, neboť v Rusku vypadají starší lidé o dost zchátraleji než u nás (a naši důchodci zase vypadají jetěji než např. v Německu). Pravda ovšem je, že jsem několikrát viděl, že kdosi přišel k řidiči a ptal se ho, kam jede či pojede, a jestli by ho nevzal. Při opravě kola u kláštera v Pereslavli jakási paní obešla celé parkoviště, poptala se všech řidičů a ten, který jel jejím směrem, ji prostě naložili a jeli. Asi to tak je normální a docela se mi to líbí, ovšem nesmí se to přehánět. Na Kubě řidiči musejí stopařům stavět, když mají v autě místo, jinak jim hrozí policejní postih – a to už se mi tedy nelíbí vůbec.

Když jsme už měli autobusového nádraží dost a probrali dojmy z ruské veřejné dopravy, vydali jsme se na konec mola podívat se na jezero a případně se vykoupat. Těsně před molem stála dodávka GAZelle, tedy taková pirátská kopie staršího fordu transit, a v ní pojízdná prodejna. Venku se u plastového stolku povalovali asi 3 lidé, zjevně personál, mluvili spolu a nejevili sebemenší zájem něco dělat nebo dokonce prodat. Na molu bylo jasně vidět, že dříve zde byl velký přístav a připlouvaly sem i velké lodě – nejspíše rybářské, protože Bílé jezero je prý na ryby hodně bohaté. Jestli ovšem nedaleká hala, resp. její rezavá a pokroucená kostra, byla kdysi něčím, kde se ryby zpracovávaly, pak bylo jasné, proč už sem žádné lodě nejezdí… Molo se postupně rozpadá; vypadá to sice poeticky, ale místní lidé, kteří se dříve živili rybolovem, z toho asi radostí netleskají.

Autobus "Volžanin" U paty kamenného mola začínala poměrně hodně zalidněná pláž (práce není, davaj, iďom kupaťsja) a táhla se doleva, až kam jsme dohlédli. Vykoupat se šla jen Lenka, mně se do vody se zvířeným pískem moc nechtělo a myslím, že jsem udělal dobře, protože voda byla opravdu mělká, dokonce se podvodní duny utvořily tak, že někde nebylo ani po kotníky a po desítkách i stovkách metrů byla voda pořád po kolena. Pak už jsme se vrátili k autobusu, usedli na položený panel a pojedli paštiku, chleba a salám. Naše návštěva v tomto zapadlém místě pomalu, ale jistě končila. Ještě jsem si mobilem vyfotil nápis na autobusovém nádraží a v trávě zarostlého Lenina (zvláštní, protože jinde se o Voloďu starají jako o vlastního!) a mohli jsme jet…

VAZ 2104 U vozového parku s dovolením ještě chvilku zůstanu, je totiž docela zajímavý a jsou v něm přímo propastné rozdíly. Ve velkých městech a v jejich bezprostředním okolí se jezdí docela moderními auty, dominují samozřejmě ruské vozy lada (samara, kalina i staré žigulíky 2104, které se stále ještě vyrábějí v Iževsku v licenci) a volga, moskviče už k vidění moc nejsou, i na ruské poměry to byla špatná auta. Dále se v Rusku vyrábí hodně cizích aut, např. Chevrolet či Renault (zajímavé je, že Logan i Sandero, které jsou u nás prodávány pod značkou Dacia, jsou v Rusku značeny jako renaulty a Thalia se jmenuje Symbol), KIA a jiné. Sem tam je vidět i pro nás exotický Iž, Oka nebo ZAZ 968 čili tzv. záporožec, nestoudně okopírovaný německý vůz NSU Prinz vybavený vzadu uloženým V-motorem se vzduchovým chlazením. Ve velkých městech jezdí občas i velmi moderní nízkopodlažní autobusy Volžanin, samozřejmě s nimi také stále ještě početné stádo Ikarusů a rovněž vozidla neznámého stáří i původu v různém stádiu rozkladu. Tramvaje i trolejbusy jsou v katastrofálním stavu všechny, těžko říct proč. Čím jsme byli dále od Moskvy a jiných velkých měst, tím byla auta horší, starší, špinavější a rozbitější, což platí i o autobusech a vlastně o všem, co má či mělo kola. Tzv. dobré auto se nepozná ani tak podle značky či technického stavu, ale podle tmavých fólií na zadních a bočních oknech; kdo je nemá, vůbec není žádný šéf… Překvapilo mě ovšem, že se v Rusku jezdí poměrně slušně: až na několik málo vysloveně nebezpečných excesů různých sebevrahů jsme neviděli nikde nic hrozného a jen dvě malé nehody s pochroumanými plechy. Poslední zajímavost, kterou si v souvislosti s ruskou dopravou vybavuji, je fakt, že malé motocykly a skútry nemají poznávací značky a helmu nenosí nikdo – kdo má takové vozidlo, zkrátka jezdí, i když je mu třeba jen 12 let…

Já a Lenin ve Vytegře Po stále rozbitější silnici jsme pokračovali až do města Vytegra, kde nebylo vůbec nic. Koupili jsme si opět vodu a zmrzlinu a také limonádu, která se ovšem ani po naředění 1:1 nedala pít, jak byla sladká. Zjistili jsme, že Rusové asi neumějí nebo nemají rádi nic nakyslého, protože vlastně všechno (snad právě s výjimkou zmrzliny) je přeslazené a tak nějak to nemá šmrnc a neosvěžuje ani trochu. Nejspíš sem takovéto vnímání sladké chutě přišlo z Asie, protože např. turecké sladkosti chutnají naprosto stejně. Poseděli jsme v parku, vyfotil jsem se s Leninem, prohlédli jsme ceduli „Sankt Petěrburg 430“, prošli pár zpustlých ulic a viděli sochu Kirova (oni to tam tak prostě mají – napřed záhadně umřete, jinými slovy vás dají zabít, protože jste populárnější než všemocný Stalin, ale pak, to se tedy musí nechat, vám postaví sochu… nádherná země, jen co je pravda!).

Moskevské tramvaje Naše poslední zastávka se večer odbyla na návsi jakési podivné vesnice, kde jsme rázem byli obklopeni doslova mračnem místních dětí i dospělých, kteří se buď na něco ptali, nebo nám něco nabízeli. My si jen nabrali vodu pro sebe i pro kuchyň a pokračovali dále na tábořiště ve vesnici Marino… Tedy tábořiště – byla to prostě louka prakticky uprostřed vsi, tráva byla po pás, ale jednu velkou výhodu louka opravdu měla: opodál tekla řeka, v níž se dalo nejen koupat, ale i plavat! Byla osvěžující, chladná a čistá… Během chvíle naběhli místní chlapci a muži a začali nám všem dohromady i každému zvlášť něco vykládat. Byli jsme prostě atrakce, uvítali nás i psi, které ovšem daleko více zajímala příprava večeře a všechny ty vůně s touto činností spojené. Po vyhledání vhodných míst pro spaní jsme se jali sepsat malý seznam poznatků o domorodcích této vesnice, která nám nebyla vůbec sympatická (a to jsme ještě nevěděli, že na místě zůstaneme o něco déle, než bychom chtěli a než by bylo zdrávo).

Tedy, zapsali jsme si doslova toto:

  • domorodci jsou otravní, a to mnohem více než jinde
  • všichni muži vypadají silně podnapile, resp. ožrale
  • není jim rozumět, což zřejmě souvisí s výše uvedeným bodem
  • vesnice se nám opravdu nelíbí…

Při večeři jsme sledovali místní štěně, které hrozně moc chtělo něco dostat, ale bálo se přiblížit, a řidiče, kteří podezřele dlouho a s velmi podezřelými výrazy sledovali zadní levá kola naší karosy… Najednou byly venku hevery a bylo jasné, že máme problém – další totální defekt způsobený kamenem vraženým mezi dvoumontáž pneumatik vlevo vzadu, ale hlavně: nemáme rezervu…! Po večeři a následné koupeli jsme šli spát, abychom se dočkali rána, které bylo jednou velkou záhadou – odjedeme, nebo ne? A jak a čím?

Fotografie vozidel VAZ 2104 a Volžanin Volgabus pocházejí ze stránek jejich výrobců, tj. Iž Avto a Volgabus.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s