Ruské dny XI. – 26. 7. 2010

Marino a kolo Medved... Do rána samozřejmě defekt přetrval, kola sama nezarůstají a autobus strávil noc na heveru. „Dobré ráno, kamarádi!“ zahulákal u snídaně Ivan, chleba zapil vodkou, kterou štědře rozdávali opilci z alko-sekce, a já měl zase jednou chuť ho nakopnout za jeho hurákamarádství, které opravdu nesnáším. S pomocí několika místních chasníků řidiči kdesi opatřili náklaďák na odvezení zničeného kola kamsi do pneuservisu či prodejny pneumatik, v 10 se měla konat jakási „schůze“, kde jsme se měli dozvědět, co bude dál. Náš nedobrovolný pobyt v díře jménem Marino zpříjemňovala jen řeka, v níž se dalo příjemně koupat. Někteří lidé se přesunuli na ostrov uprostřed řeky, kde Ivan v noci spal a kam se dalo pohodlně přebrodit. Usadili se tam i naši opilci a na slunci, které už dost vydatně připalovalo, se jali konzumovat svou nikoli první láhev, na louce se pásly krávy, k řece se chodily vykoupat malé i větší děti za doprovodu babiček, které si vykasaly sukně a uprostřed řeky setrvaly nějakou tu chvíli v družném hovoru… zkrátka taková ruská pohoda.

V řece... Dopoledne poklidně plynulo a nic se nedělo, kolo nikde, v 10 jsme se na schůzce nedozvěděli nic nového, protože pneuvýprava se ještě nevrátila. Vypral jsem si kraťasy a košili, trochu plaval, trochu ležel a poněkud postrádal nějaký ten stín, a tak jsem se i já vydal na ostrov, kam za chvíli přišla i Lenka, kterou pobyt na břehu nějak omrzel. Právě tohle dopoledne mě hodně mrzelo, že nemám s sebou nějakou knihu, četl bych snad cokoli. Nevzal jsem si knížku záměrně ze dvou důvodů – kvůli úspoře místa a hmotnosti a také proto, že jsem se chtěl pokud možno co nejvíce dívat po okolí, ne číst něco, co můžu stejně dobře a možná i lépe číst doma nebo kdekoli – leč v Marinu se absence jakéhokoli čtiva projevila jako zásadní chyba. Na ostrově jsme se také naobědvali a konstatovali, že lovecký salám se stal značně nechutným (to je tak, když je v českých uzeninách všechno možné, jen masa pomálu), a tak byl po zásluze vyhozen. Ruská pohoda se změnila v nudu, jak když ji vyšije. Vzpomněl jsem si na knihu „Oblomov“ od I. A. Gončarova, protože: „Ničeho není třeba, život jako pokojná řeka plynul mimo ně; jim zbývalo jen seděti na břehu této řeky a pozorovati nevyhnutelné zjevy, které po řadě, bez zavolání, předstupovaly před každého z nich.

Snídaně...??? Jediným zajímavým zážitkem toho ospalého půldne byly krávy, které si to z pastvy namířily divokým během přímo k řece, seběhly z břehu, vešly do vody, začaly žíznivě pít a procházet se vodou, což vyvolalo divoký úprk některých našich spolucestovatelů ze břehu i z vody. Když se uklidnili a zjistili, že krávy nejsou žádné bojovnice, začali se jejich počínáním bavit (ono po lahvi vodky připadá člověku legrační kdeco, že ano…). Krávy se podle jednoho málčika jmenovaly Ljoša a Ljuša – a své vystoupení před nebývale početným publikem ukončila jedna z nich tím, že se přímo do řeky vymočila (ale není to zrovna adekvátní slovo, protože je-li onoho produktu odhadem aspoň 5 litrů, je zcela namístě mluvit o chcaní, útlocitní čtenáři prominou). Naštěstí jsme byli jednak venku z vody, jednak proti proudu…

Hlavní silnice v tajze... Krátce po poledni naši místní pomocníci přivezli už obuté a vyvážené kolo na autobus – v celé Vytegře, tedy nejbližším městě, měli jen jedno jediné kolo přibližně vyhovujících rozměrů, takže jsme i nadále byli bez rezervy, ale mohli jsme aspoň odjet. Zajímavé je, že při stavu ruských silnic a cest není pneuservis a prodejna kol na každé křižovatce, defekty tam musejí být stejně časté jako u nás billboardy politiků… Pneumatika úctyhodných rozměrů 315/80 R22.5 se jmenovala „Medved“, měla vzorek hluboký asi 3 centimetry a byla opatřena hrdým nápisem Made in Russia. Kolo vypadalo, že je snad i neprůstřelné, ovšem naše karosa rázem získala velmi zvláštní obutí, protože všechna ostatní kola měla rozměr 295/80. Řidičům tedy nastala další práce – museli sundat i přední kolo, to dát k druhé stejné mišelince na dvoumontáž dozadu a medvěda namontovat dopředu. Je to dřina, obzvlášť když je odhadem tak 35° ve stínu, ale pracuje se na slunci a hovada žerou jako pominutá (v noci měli žrací službu komáři, jak jsme si již všichni zvykli)…

Zastávka...Pomalu jsme balili, mé vyprané věci na slunci dávno uschnuly, stan od ranní rosy také, od hlavy k patě špinaví řidiči se po výměně kol umyli v řece a po naložení věcí jsme mohli konečně vyrazit. Eda nadával, že 11 let neměl defekt, ale že už má druhý za 10 dní a navíc oba v Rusku… Jeli jsme bez rezervy a čekal nás dost dlouhý přesun totální pustinou, a tak jsem všem kolům držel palce. Po nutné zastávce na načerpání pitné vody jsme vyjeli na hlavní silnici vedoucí přímo na sever. Byla v takovém stavu, že vůbec nebylo poznat, jestli je autobus s každým kolem jiným nakloněný, nebo ne.

Lada jede všude! Na pozdní odpolední nákup jsme zastavili ve městě Pudož, kde nebylo vůbec nic, jen zcela symetricky uspořádaná sámoška se dvěma vchody a dvěma řadami pokladen, až to vypadalo, že se půlka jen odráží ve velkém zrcadle. Koupili jsme džus, chleba, zmrzlinu, nějaké sušenky a jogurt, pozevlovali, pokouřili a jeli… čekala nás Kargopol, skrytá hluboko v tajze. Kousek za Pudoží skončil asfalt a silnici nahradila široká písková cesta, kde sice nebyly vyložené díry, ale houpalo to jako na houpačce – a takové cesty nás čekalo ještě 150 kilometrů… Nebyl to ale jen písek, jak se později ukázalo: na mostech a v jediné obci, kterou jsme za onu vzdálenost projížděli, byl asfalt (resp. jeho zbytky), kus před Kargopolí také panely, ovšem položené na délku jako koleje, což nejen že nezmírnilo houpání, ale ještě jako bonus přibyly pravidelně se opakující rány. Osobních aut jezdilo minimum, sem tam nás míjel nebo předjížděl kamaz, kterému je docela jedno, po čem jede, potkali jsme také jeden autobus PAZ a jinak nic, nic a nic – pod podivně zataženou oblohou jen les a při zastávkách vedro, vlhko a hmyz, jenž se vždy během několika okamžiků slétl na krvavou svačinu, kterou jsme mu přivezli.

Divná výzdoba Kargopole... Když jsme konečně přijeli do Kargopole, byl jsem mírně šokován – na toto město snad zapomněli úplně všichni: bolševici opomněli zbořit chrámy nebo aspoň zničit zvony, nynější postbolševici zase zapomněli (nebo nechtěli) odstranit sochu Lenina, většina domů dřevěných, v parku podivné nepochopitelné skulptury, na prolézačkách nasprejované oranžové hákové kříže a čas jako by nebyl… Po krátké zastávce jsme už jen přejeli několik málo kilometrů k jezeru, kde jsme té noci měli tábořit. Mazaně jsme se namazali repelentem už v autobuse, a tak jsme se vcelku bez potíží mohli pohybovat i venku. Byl pozdní večer a než jsme postavili stany, byla večeře, po ní jsme se vykoupali… přesněji řečeno pokusili se umýt, protože nějaké opravdové koupání není víceméně možné, když je voda hluboká 30 centimetrů i několik set metrů od břehu. Ještě krátce před půlnocí bylo skoro světlo. Komáři útočili, my ovšem rezignovaně zalehli a další severoruská noc mohla klidně začít…

KargopolHighway...!   Reklama na armádu v ulici Karla Marxe...Noc...

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s