Ruské dny XII. – 27. 7. 2010

Vstali jsme do rána se zvláštním nažloutlým světlem, ale bylo nad slunce jasné, že bude zase jednou hezky, možná až moc – ale už jsme si zvykli a přestože jsme jeli na sever za příjemným chladem, docela se na takřka tropické teploty adaptovali. Z tábořiště od jezera jsme šli už rovnou sbalení, abychom se nemuseli vracet – a brzy po snídani jsme vyrazili do blízké Kargopole.

Chrámy v Kargopoli Kargopol je nejstarším městem severního Ruska a první zmínka je už z 11. století, kdy obyvatelé platili daň Velikému Novgorodu; a je-li placena daň, musí sídlo především existovat… Rozvoj město zažilo po mongolských vpádech, po nichž obyvatelé utíkali na sever, kde byl dostatek místa i obživy. Hlavními obchodními komoditami místních obyvatel byly sůl a železo. Po příchodu většího počtu obyvatel vznikly také místní architektonicky jednoduché bílé chrámy, které se dochovaly prakticky v nezměněné podobě, za což můžeme děkovat nejspíše odlehlosti místa. Město si dodnes zachovalo svůj ráz, nových budov je pomálu a většina obytných domů ve středu města je stále dřevěných. Tolik tedy historický vhled a mohli jsme se směle vydat na prohlídku…

Kargopol Už minulý večer, kdy jsme ve městě krátce zastavili, mě zaujala jeho ošuntělost a jakási letargie – tento dojem se nezměnil ani při podrobnější ranní prohlídce. Okamžitě jsme se oddělili od stáda, abychom toho viděli a zažili více. Prohlíželi jsme si město a chrámy – a nás si prohlédl jeden mlčenlivý vlkovitý pes a jedna černo-bílá kočka, která toho taky moc nenamluvila. Chrámy stojí poblíž řeky Oněgy a je jich několik; zvláštní je, že nejsou obehnány žádnou zdí, jako jsme to viděli v jiných místech. Nejstarší je chrám Narození Krista z roku 1552 – a je obklopen letitým dřevěným lešením a uzavřený, ve vedlejším kostele je muzeum a v poněkud vzdálenějších 2 chrámech není vůbec nic; jako kostel funguje jen jeden jediný, což nám ovšem bylo víceméně jedno, protože nás zajímaly chrámy zvenku a uvnitř mohla být třeba… třeba i prodejna zeleniny. Nejzajímavější však byla zvonice, protože je plně funkční a každý den v poledne zvoník hraje na zvony, což jsme se chystali shlédnout a vyslechnout přímo nahoře, ovšem ještě byla spousta času.

Vydali jsme se dále do města, v obchodě KOOP (nejspíš jakési družstvo) pojedli piroh, který mi paní ochotně ohřála, a koláč, který si dala Lenka a jedla ho pochopitelně studený. Mimochodem – kargopolský piroh byl tím nejlevnějším, který jsem v Rusku měl, a přitom byl jeden z největších a nejlepších. Uvažoval jsem nad ruskou obchodní sítí, protože je ve srovnání s naší zcela jiná: na jednom místě zpravidla bývá několik obchodů se stejným sortimentem, liší se maximálně tak otevírací dobou a někdy i velikostí. Zajímavé je, že se obchod nikdy nejmenuje nijak nápaditě, potraviny jsou prostě produkty a hotovo, v malých obcích je ještě k vidění magazin, a nikdy není na vývěsním štítě ani nikde příliš viditelně uvedeno jméno majitele, takže mi zůstalo záhadou, jestli jsou obchody státní, družstevní, soukromé nebo třeba obecní – ale musím se přiznat, že mi to bylo (a je) vcelku fuk. Ještě jsem si všiml jedné zajímavosti: v každém, i tom sebemenším a sebezapadlejším obchodě, ve kterém jsme byli, měli vždy viditelně vystavenou tzv. koncesi, tedy něco jako náš živnostenský list; tato jistě zákonem daná povinnost je velmi sympatická. Zajímalo by mě, jak se takové odlehlé město jako Kargopol zásobuje, protože místo silnice tam vede udusaná cesta s minimálním provozem (ledaže by někde byla nějaká skutečná silnice, leč na mapě jsem ji nenašel), železnice žádná… zbývá tedy letadlo (a letiště tam je prakticky přímo ve městě, viděli jsme ho).

Zvony Největší ruch byl v okolí náměstí a zejména u prodejen potravin, dokonce tam měli i velmi západně působící universam, neboli samoobsluhu. Zakoupil jsme klasicky colu, tentokrát Pepsi Max, protože v běžných ruských obchodech mají buď Pepsi, nebo Coca-colu, obojí nikdy. S úlovkem jsme se odebrali do parku, kde bylo čisto a docela živo – nejspíš ve městě jaksi není jinam kam jít, a tak tam tedy chodí všichni. Nalezli jsme i veřejné záchodky (já je tedy nalezl už dříve v jakémsi roští u řeky), potkali našeho řidiče a kuchaře, kteří vypadali dost znuděně, a vlastně jen tak čekali na poledne, až se vydáme na zvonici. Mezitím jsme všichni rozebírali téma zásobování a potažmo práce i nezaměstnanosti v takových izolovaných místech a zanadávali si na tuhle podivnou zemi, kde do měst vedou polní či lesní cesty a kde dobrou noc nedávají lišky, ale eskadry komárů… Byla to vskutku podnětná diskuse…!

Na zvonici...Domluva s paní vybírající vstup do zvonice byla poměrně složitá, protože když jsem jí ukazoval novinářský průkaz a ptal se jí, jestli není možná nějaká ta skidka neboli sleva, krčila rameny a pak mi do rukou vrazila papír se seznamem skupin majících nárok na snížené vstupné. Nešlo mi ani tak moc o slevu, vstupné stálo málo, ale tak nějak ze sportu jsem se tam chtěl dostat pokud možno zadarmo nebo aspoň jako student, který s pomocí pražské OpenCard úspěšně pronikl i do přehnaně střeženého moskevského kremlu. Tady nehlídal nikdo nic, ale nebyl jsem ani voják, ani školní dítě, ani penzista či železničář (kde by se tam taky vzal, když tam nevedou koleje!), a tak jsme zaplatili požadované plné vstupné a úzkým schodištěm a tmou jako v pytli jsme se vydali dutou nohou vysoké zvonice vzhůru za netušenými zážitky. Měl jsem trochu obavy – napřed že si natluču nos, když nevidím skoro nic, pak z hluku zvonů, když jsme stanuli přímo u nich a když jsem věděl, že jsou slyšet na kilometry daleko… Trochu jsme fotili a já se nechal zase jednou vyfotit také, protože jsem chtěl mít zvěčněno, jak vypadám, když se týden neholím, a do mysli se mi vkrádal potrhlý nápad, že by se fotografie mohla jmenovat V prdeli na věži, a to zcela v souladu s přiblblou dětskou říkačkou, na níž jsem si právě vzpomněl. Nebyl to marný nápad, protože kdovíkdy (a jestli vůbec kdy) budu stát na tak odlehlém místě na opravdové věži… Sice to není zrovna hezké k místním obyvatelům, takhle titulovat jejich město, ale nemohl jsem si pomoct – a nemůžu si pomoct ani teď, když píšu a celý ten zážitek se mi zcela přesně vybavuje. Vážení Kargopolané, nemyslím to zle a s vámi to vlastně nesouvisí, jen s těmi vzdálenostmi…

VPNV - neboli "V pr*eli na věži" Chvilku před polednem si to přihasil chlapík v kšiltovce a teplákách, pohleděl do dáli a pak na svou Nokii, a když měl dojem, že je poledne, začal zvonit na všech 10 zvonů najednou. Byl to skvělý zážitek, být tak blízko a ještě vidět, jak ovládá zvony pomocí táhel a opravdu hraje. Rozjel to takříkajíc na plný koule (přičemž se ovšem tvářil poněkud znuděně) a my beze slova zírali, jak žádný jeho pohyb není navíc a zbytečný, jak prostě jede. Ono vlastně něco říkat ani nemělo cenu, když nebylo slyšet vlastního slova… Chrániče sluchu, taková ta sluchátka – hluchátka, nejspíš neměl jen tak; zvony dělaly neuvěřitelný rámus a jejich akustický výkon byl takový, že chvění vzduchu bylo přímo fyzicky cítit a uši místy vynechávaly, protože se to všechno do nich nějak už nevešlo. Zkusil jsem to taky jako zvoník a zakryl si uši dlaněmi – najednou jsem překvapivě slyšel více a lépe a zvonění si pořádně užil. Trvalo několik minut a byla to fakt jízda. Pak jsme zvoníkovi zatleskali, on si sundal tlumiče a šel si po svých. My taky a za chvilku jsme už odjížděli. Čekala nás maličkost – nějakých těch 150 kilometrů úděsné lesní cesty vydávané za silnici, ale už jsme byli zvyklí, už jsme tady cestovat uměli.

V autobuse nám lékařka Denisa a učitelka hudby Olga vyprávěly, jak se vydaly na exkurzi místní nemocnice, jak je tam ochotně provedli a stěžovali si na nedostatek peněz a tím pádem vlastně všeho, jak primářka gynekologické ambulance nenápadně odkopla zkrvavený hadr kamsi do kouta ordinace, jak si pokecaly a jak to bylo zajímavé. Věřil jsem, věřili jsme.

Ljadiny Ljadiny 

Ljadiny Zastavili jsme v obci, která se podle cedule jmenovala Gavrilovskaja, ale původní jméno znělo Ljadiny – asi ji soudruzi přejmenovali a nikdo se teď nějak nemá k tomu, aby to napravil. Hledali jsme jakousi paní, která nás měla pustit do unikátních dřevěných kostelíků – napřed jsme ji nenašli, ale pak se nějak našla sama a kostely otevřela. Kolem byl dost ohavný hřbitov s náhrobky z plechu a bleděmodrými kříži svařenými z vodovodních trubek, ale dojem čehosi zvláštního to narušit nemohlo. Kostely totiž vypadaly jako filmová kulisa z ruské pohádky, ovšem byly pravé, opravdově zpustlé a celé takové jeté. Když jsme čekali, jestli se paní objeví, usedli jsme na víko studny s rumpálem a kolem stále dokola chodila malá dívka, která nosila od typického hydrantu ve dvou vědrech zároveň vodu kamsi do domu – když šla asi podvanácté, začal jsem se divit, na co doma potřebují tolik vody. Když jsem se pokusil z hydrantu načepovat nějakou tu vodu a zjistil, že vůbec není snadné ho otevřít a že je k tomu potřeba opravdu velká síla, začal jsem tu místní holčičku obdivovat. Vždycky se usmála, mazácky napustila další vědra, lehce je zvedla a odkráčela, aby se za chvilku vrátila pro další vodu. Těžko říct, co s ní prováděli, ale spotřebu měli tedy úctyhodnou. Vzpomněl jsem si na heslo „když to nejde silou, jde to větší silou“ – a voda konečně začala téct. Jak to ta malá holka zvládla, opravdu nevím…

Lekšm ozero Pak už je les a cesta, cesta a les… a další zastávka v miniobci Orlovo, kde byl zajímavý obchod – nechtěli nám totiž nic prodat, ani 1 z těch asi 5 zmrzlin krčících se v mrazáku. Obec leží na břehu jezera pojmenovaného původními obyvateli Karélie, jejichž jazyk se nejvíce podobá finštině, takže mu nemůže rozumět vůbec nikdo – o tom koneckonců svědčí i jméno oné vodní plochy: Lekšm ozero… Někteří se v mělké (už se ani nikdo nedivil) vodě vykoupali, ale protože se trochu zatáhlo a nebylo takové vedro, zůstali jsme jen u smočení nohou a posedávání na molu. Na záchod jsme šli za autobusovou čekárnu – a poté diskutovali o tom, jak je možné, že lidé znají jízdní řády, když nikdy – a to doslova, protože v žádné čekárně jsme žádný neviděli – nikde nevisí a na internet to nevypadá, když v některých místech není ani GSM signál (pro koho taky, když tam skoro nikdo není). Možná mají v některých zemích nepsané zákony – v Rusku ale určitě mají nepsané jízdní řády

LjadinyIvan pak v autobusu pronesl další průvodcovskou řeč – tentokrát zajímavou: domy se při odchodu v Karélii nezamykají, dokonce prý ani obchody, místo zámku se zvenku o dveře opře koště, což znamená nejsme tady, neboli закрыто. Nevím, nakolik to je pravda i teď, ale fakt je, že při minimální hustotě osídlení nějaké zlodějiny v takových krajích asi opravdu moc nehrozí, nemá je totiž kdo provést. Taky jsem se dozvěděl, že staré ruské vesnice měly přímo v názvu svou kategorii: selo je ves bez kostela i hřbitova, děrevňa již má kostel a pogost disponuje obojím a je tedy logicky ze všech obcí v okolí největší a nejdůležitější.

LjadinyPokračovali jsme po strašlivé cestě do Pudože a Ivan nám bez toho, aby se ptal (on se totiž vlastně vůbec nikdy neptal, prostě to udělal), pustil animovaný seriál Jen počkej, který jsem až do té doby měl opravdu rád. Když ale celým autobusem huláká, až reproduktory bezmocně chrčí, už bůhvíkolikátý díl, když chcete spát, protože venku to vypadá pořád stejně, začnete ho nenávidět taky, to se tedy vsadím. Pudož s onou zrcadlovou sámoškou jsem proto uvítal jako spásu a vysvobození. Na Ivanův pokyn Eda zastavil dost daleko od obchodu, konkrétně na prašném plácku s hrdým názvem autobusové nádraží, ale obchod jsme našli, nakoupili nějaké ty potraviny a také neuvěřitelně levné cigarety, neboť civilizaci jsme měli na delší dobu dát sbohem. Zbytek času v Pudoži jsme strávili s místní přátelskou kočkou, která se k nám na lavičce na chvíli přidala a pak důstojně odešla do podivného domu na autobusáku. Asi někam jela nebo prostě měla něco důležitého na práci…

Co naděláme... Pak jsme vyjeli, opět na sever – a v autobuse začalo peklo. Ivan totiž nakoupil asi 10 lahví gin-toniku, který v Rusku prodávají v dvoulitrových PET lahvích už naředěný, a zahájil svůj večírek, který se odehrával tak, že se přesunul dozadu k alkoholikům a svým věrným fanynkám, neustále něco pořvával a stále všechny – i ty nezúčastněné – obtěžoval posíláním lahví sem a tam, navíc si vpředu pustil neskutečně nahlas jakousi ujetou hudbu (opět pochopitelně bez ptaní). Marně jsme požadovali ztlumení hudby, která se v podání nekvalitních a chrčících stropních reproduktorů autobusu zarývala do našich unavených hlav, marně jsme říkali, ať si ty oslintané lahve strčí někam… Lenka do našeho deníku zapsala toto: „Míříme na tábořiště a za sebou necháváme civilizaci. Za okny se míhá důstojná a tichá tajga, naneštěstí si civilizaci (hluk, chlast a protivný lidi) vezeme s sebou. Kromě Milana to začíná štvát i mě, a to je co říct…“ Nadával jsem jak špaček a také pořídil do cestovního deníku zápis (ovšem mnohem stručnější), který předkládám raději v originálu naskenovaném přímo ze sešitu…

Večer jsme dorazili na tábořiště v polovybydlené vesnici Lobskoje, v níž v jednom z mála obydlených domů měl bydlet jakýsi Ivanův opilecký kamarád Sergej (hle, jaký důvod může mít táboření tam nebo onde!). Tábořiště bylo od autobusu docela daleko, ale rašelinové jezero bylo opravdu krásné a kupodivu na břehu nebylo smetiště. Ivan se svou suitou plánoval rozdělat oheň a pokračovat ve večírku, a tak jsme se utábořili co možná nejdále od nich, abychom mohli po tom kraválu v autobusu nerušeně spát aspoň v noci, což se nakonec bez potíží podařilo. Kvůli mračnům komárů jsme se večer moc nemyli, abychom si zachovali repelentový povlak, a vykoupali se až ráno, kdy jsme v jezeře utopili a znovu ulovili naše nebohé a těžce zkoušené mýdlo, už jednou ztracené v Bogoljubovu.

P.S.: Nenazývat věci a lidi pravými jmény je první krok na snadné cestě ke lži, proto těch několik silných slov – pro zachování autenticity byla nutná…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s