Ruské dny XIII. – 28. 7. 2010

Celonoční večírek některých nezmarů pod Ivanovým vedením proběhl možná bouřlivě, ale dostatečně daleko na to, abychom mohli celou noc nerušeně spát, což jsme si spolu s dalšími raději pojistili dobrým (tj. vzdáleným) místem na stany. Ranní koupel v rašelinovém jezeře se obešla bez asistence komárů a snídaně byla tradičně dobrá. Když už bylo vše naloženo a sbaleno, museli jsme si všichni ještě odčekat asi 40 minut, než se Ivan dostatečně rozloučí se svým obživnuvším kamarádem Sergejem, který předchozí večer nebyl ničeho schopen, protože byl ožralý na plech, jak se Ivan obdivně vyjádřil, když jsme dojeli do podivné vsi Marino…

Bělomořsko-baltský kanál Když se tedy Ivan milostivě odpoutal (čekalo na něj přece jen 30 lidí) od čaje s vodkou (odporná představa a ráno obzvlášť!) a konečně opustil ruinu obývanou Sergejem a jeho otcem, mimochodem válečným veteránem, mohli jsme konečně jet. Aby toho nebylo málo, museli jsme si všichni vyslechnout ódu na Sergeje, kterou se rozjařený Ivan jal blekotat do palubního mikrofonu. Abyste věděli, tak Sergej je nejlepší, protože: loví ryby (bez licence, protože za ni by přece musel platit), umí zpívat (zvláštní, s hlasem vychlastaným a vykouřeným skoro k nemluvení), pít (no jistě) a vůbec. Jeho otec je taky nejlepší, protože za tuhého stalinismu velel leteckému oddílu (tudíž to byl komunista jak řemen a možná ještě něco horšího) a pak se o něj stát postaral a už nikdy nemusel vůbec nic dělat. Získali jsme ne neopodstatněný dojem, že zájezd je vlastně jakési turné po kamarádech z mokré čtvrti a že jsme vlastně jen takovou záminkou, aby se tam Ivan zase jednou mohl podívat. Divná představa, fakt.

Fotografovat ZAKÁZÁNO...! Cestou do Medvěžegorsku jsme překročili 227 km dlouhý bělomořsko-baltský kanál postavený v letech 1931 – 1933. Stalin totiž mermomocí chtěl ukázat všem, čeho je sovětský stát schopen – že zkrátka to, co carský režim nezvládl za několik století, uskuteční za rekordně krátkou dobu. Ano, splnil to, jenže… jenže na kanálu pracovali vězni gulagů, bylo jich neuvěřitelných 160 tisíc a úmrtnost v nelidských podmínkách činila celých 19%! Kanál je přitom k ničemu, protože je moc mělký a velké lodě jím stejně neproplují… Na jeho stavbě má hlavní zásluhu kreatura jménem Naftalij Aronovič Frenkel, původně podvodník a zločinec, který ovšem navázal kontakty s tajnou policií a posléze Stalina přesvědčil o výhodách a efektivitě bezplatné práce vězňů (proto také už v roce 1935 byl v táborech gulagu vězněn nejméně milion lidí)…

Párek "Školnyj" Kanál je divné místo dosud, vypadá to tam jako ve vězení (ostatně to také vězení bylo, a ne ledajaké) – silniční přejezd se závorou je nepřetržitě střežen ozbrojenou jednotkou, která každého návštěvníka okamžitě (a nevyžádaně) informuje, že vlevo fotografovat lze, vpravo nikoli (tam je totiž jedna ze zbytečných a příliš malých plavebních komor a jistě se tam každý táhne jen a jen proto, aby tuto stavbu pochybného významu zničil). Nechápu, proč toto místo vůbec někdo střeží, když dopravní provoz i obecný význam je zde takřka nulový. Že by proto, aby někdo neposílal do světa informace a snímky stavby, která je na nic, ale stála desítky tisíc životů? Nevím; a stejně bych „důvody“ určitě nepochopil, stejně jako nechápu, proč se dosud prodávají cigarety Belomor s mapou kanálu a srpem a kladivem na obalu… Byli jsme tedy informováni, stráž nás všechny bděle kontrolovala, abychom si snad nemysleli, že si můžeme prohlížet a fotit cokoli, zbraně neskrývala, nýbrž ukazovala – a vsadil bych se o cokoli, že samopaly byly ostře nabité. A stejně jsem si tu plavební komoru just vyfotil, vážení soudruzi…! Rád bych vás tedy tímto informoval, že lze fotografovat i aparátem proklatě nízko a že se snímek mířený zcela naslepo až nečekaně podařil.

Medvěžegorsk Jeli jsme dále a kolem poledne dorazili do města Medvěžegorsk, zcela sovětského města, které právě letos slaví svých 70 let. Zcela symbolicky je tím prvním, co cestovatel za cedulí města uvidí, stále funkční obrovské vězení se strážními věžemi a kilometry ostnatého drátu. Město zcela sovětsky vypadá i v centru – dominantou náměstí je pomník s tankem T-34 umístěný v malém parčíku (který jsem znectil, neb veřejné ani neveřejné záchody nebyly vůbec nikde a roští kolem katafalku s tankem bylo dostatečně husté), radnice (původně samozřejmě městský sovět) vypadá přesně tak, jak jsem si ji představoval, tedy ohavně, u kulturního domu byly výchovné plechové transparenty s nápisy „1945“ a „CCCP“ a jinak nikde nic, zkrátka momentálně pustý apelplac na různé manifestace. Vytofili jsme si tank i náměstí, jeden druhého s tankem, protože u nás už žádný takový není a protože je to tak nějak správně ruský (a také proto, že nic jiného zajímavého nikde nebylo, to jistě), a šli. O kus dál byly na hlavní ulici obchody a také samoobsluha, v níž jsme nakoupili nějaký proviant a vodu, mimo jiné také malé párky Školnyje, které jsme z důvodu jejich neskladovatelnosti neprodleně snědli a konstatovali, že jsou vynikající, stejně jako jogurt a zmrzlina, ale na jejich kvalitu už jsme byli zvyklí. Jedině sýr, který si koupila Lenka, byl už druhý den plesnivý a zcela nepoživatelný i dle vzhledu, ostatní jsme raději nezkoušeli.

T-34...! T-34...!

T-34...!Pokračujeme směrem na Kem, odkud by v 8 večer měla vyplouvat loď na Solovecké ostrovy. Je to ještě hodně daleko, odhadem nějakých 300 km nedotčenou přírodou tajgy. Po opuštění města se najednou, jakoby z ničeho nic, změnil ráz okolního lesa a konečně začíná připomínat tajgu, jakou známe z obrázků, konečně ten sever, jak má být – z listnatých stromů už jen nízké břízky, jinak hlavně smrky a borovice. Co chvíli míjíme zarostlé rašelinové jezero proměněné v bažinu, velmi často přejíždíme mosty přes řeky, které jsme si různě křtili – ty největší byly Hříba, Šklíba a Zloškrva – a protože jsme v Karélii, pojmenovali jsme (karelsky, samozřejmě) i jedno jezero jako Šklebkm ozero, rusky pak název zněl Šklebkoje ozero. Zábavná a dostatečně blbá činnost na to, abych při vymetení každé díry v silnici nemusel myslet na to, že stále nemáme žádnou rezervu a nikde kolem nic není, takže při dalším defektu zde asi zůstaneme navždy. Každý most lze poznat i se zavřenýma očima a je to pokaždé stejné: rána – hrboly – rána – skok… V autobuse je (nejspíš díky nočnímu večírku) klid a většina lidí spí.

Večer odbočujeme u veliké vodní elektrárny ze silnice M-18 doprava na A-135 a čeká nás poslední kousek po pevnině. Projíždíme dost šíleně vypadající obcí jménem Sokol, kde je po pravé straně vojenský prostor a letiště střežené kdekým a kdečím, vlevo pak paneláky a mezi nimi pomníky MIGů na podstavcích. Kdybychom zastavili, asi bych se bál vystoupit z autobusu, aby mi nějaký horlivý strážce vojenských tajemství neustřelil hlavu. Naštěstí jsme ale jeli dále, chvíli čekali na železničním přejezdu a za chvíli byli v Kemu. Mimochodem – ruské přejezdy jsou docela rafinovaně zabezpečené: kromě spuštěných závor se také na silnici vztyčí jakési velmi odolně vypadající zábrany, takže vjet na přejezd by šlo možná tak tankem, autem sotva.

Kem Kem je město, jehož temná minulost je vidět snad na každém kroku. Charakterizoval bych ho jako sovětsko-vězeňsko-vojenské, přičemž z každého je přítomno to horší. Opravovali tady hlavní silnici (!) a když tudy jsme o několik dní později jeli zpátky, byla hotová a opravdu rovná, až mě to po různých dírách a výmolech překvapilo. Na náměstí, kde jsme na chvíli zastavili, byla pouť s kolotoči a kulturák s rudým transparentem ke dni železničářů. Uvnitř ovšem po kultuře ani stopa, byl tam jakýsi bazar a také tržnice s různými, nepochybně padělanými, značkovými oděvy. Nahlédli jsme do několika obchodů, ale nic nekoupili, jen jsme tak zevlovali a duševně se připravovali na plavbu po Bílém moři, které jsme už zanedlouho měli spatřit. Když nastal čas odjezdu, byli všichni kupodivu na místě, nikdo se neopozdil, ani Ivan či opilci, což znamenalo, že jsou buď opravdu unavení, nebo nikde poblíž neprodávali alkohol v dostatečném (tj. velkém) množství.

Bílé moře Poslední zastávkou byl přístav Rabočeostrovsk, místo dosud působící jako trestanecká kolonie, ačkoli už tam nikde žádní vězni nejsou. Obnovená (proč?) železniční vlečka z Kemu, která sloužila k dopravě vězňů k lodím na Solovky, a téměř opevněný vjezd do přístavu přes dvě strážnice se závorami ale nikoho nenechal na pochybách, že jsme v předpolí gulagu, v jakémsi předpeklí. Autobus zaparkoval na ploše přímo u mola – všude bordel, prach, zmatek a uprostřed toho všeho nový dřevěný kostelík a sem tam pobíhající uřvaný pošuk v rajtkách a černé kšiltovce, který měl evidentně dojem, že tomu tady velí (což tedy klidně mohla být pravda). Jsme hodně na severu, je nějakých 7 hodin večer, ale slunce je tak vysoko, že možná nezapadne nikdy. Kuchař Petr začal připravovat večeři a všichni jsme si přebalovali zavazadla, abychom si na ostrovy brali jen to nejnutnější. Bus a s ním i Eda, který se v následujících dnech změní z řidiče v uklízečku a hlídače, zůstane v přístavu, abychom se s ním opět shledali za necelý týden. Tedy možná – protože moře je studené, ostrovy daleko a lodě působí, že nedoplují vůbec nikam.

Racci Vyplouváme o hodinu později, než jsme původně měli, svítí slunce a je 9 hodin večer. Naši bílo-zelenou loď Svatý Filip, která patří soloveckému klášteru („…a důvěru v kapitána jsme nahradili vírou ve svaté obrázky“, jak pravil jeden ze spolucestovatelů), vyprovázejí neúnavní racci a na mě padá nějaká podivná deprese, aniž vím proč a z čeho. Soudím, že hlavním důvodem byla únava, kterou jsem ještě posílil tím, že mi rukama prošla úplně všechna zavazadla, když jsme utvořili řetěz a museli si vše sami naložit – ovšem až poté, co jsme naložili také pytle brambor a paprik. Přiznávám se, že z nakládání zeleniny, která mi mohla být ukradená, když byla pro klášter a ne pro nás, jsem se nehezky ulil (ale fuj!), ale vymstilo se mi to hned vzápětí, protože v řetězu při nakládání našich zavazadel na mě vyšlo místo, z něhož jsem do podpalubí spouštěl zavazadla kolmo dolů, což byla takhle večer a po večeři dost velká zabíračka.

Solovecký klášter o půlnoci... Kdesi na moři jsme naložili také jakési rybáře či vagabundy a jejich malý člun vzali do vleku; později se ukázalo, že to nebyli žádní somráci, ale představený kláštera s doprovodem, kdo by to byl řekl… asi sotva si kdo představí pravoslavného mnicha v gore-texové bundě, neoprenových kalhotách a s rybářským prutem v ruce. Na Solovecké ostrovy připlouváme asi o půlnoci, je pořád skoro světlo a klášter stojící přímo u přístavu působí opravdu monumentálně. V klidné vodě chráněného přístavu se odráží Měsíc…

Vykládáme zavazadla a také naši polní (nyní tedy ostrovní) kuchyň, stěhujeme se do školy… a takřka okamžitě vyrážíme stanovat na pobřeží Bílého moře, protože než spát na špinavé zemi a na slamnících, které jsou snad původně z inventáře zrušeného místního gulagu nebo možná z první světové, navíc při zapálených „vonných“ tyčinkách (ano, i takové věci s sebou vozí léčitelé a jiní pomatenci na zájezd do pustiny!), to je snad lepší nespat vůbec. V noci je slyšet křik racků, je skoro světlo a nejsevernější moře, jaké jsem kdy viděl, pěkně šumí…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s