Ruské dny XIV. – 29. 7. 2010

Solovecké ostrovy První noc na Soloveckých ostrovech byla krátká – po celodenní jízdě a dlouhé noční plavbě jsme šli spát pozdě, ale v 8 jsme tedy vstali, sbalili tábor na břehu Bílého moře a šli na snídani do školy, kde jsme měli uskladněné věci a také hygienické zázemí, ačkoli tohle slovo se k oné realitě opravdu nehodí… Záchody všeho všudy dva, z nichž jednomu nešly zavřít dveře, což jsme oznámili věčně usměvavé ředitelce školy, momentálně své bytné. Slíbila zařídit nápravu, a když jsme se po snídani vrátili, nevěřili vlastním očím, protože oprava byla skutečně velice ruská: dveře zmizely a hotovo; už jsme si skutečně nemohli stěžovat, že nejdou zavřít… Sprcha nefungovala, podle jejích slov „momentálně“, ovšem posléze jsme zjistili, že ten moment trvá už druhý rok a hned tak neskončí… Dalším nechutným zážitkem bylo vaření ve škole ubytovaného dětského tábora (či co to bylo) – po celou dobu, co jsme byli na ostrovech, vařili vždy jen brambory, zelí a mrkev, slupky skladovali pod umyvadlem na schodišti a nádobí nemyli nejspíš nikdy. Aspoň bylo pořád čemu se divit. Vsadil bych třeba i jediné boty, že takovou školu by u nás nebo kdekoli ve skutečné civilizaci první hygienik navždy zavřel (a soud by pak asi zavřel ředitele).

Přístav... Dopoledne bylo velice uspěchané, protože po snídani v 8:30 jsme museli ještě stihnout umýt se v jezeře jménem Svaté, které ovšem bylo od školy nějakých 500 metrů, opět se vrátit a připravit na prohlídku kláštera stanovenou na 10 hodin. Jezero svaté nesvaté, jdeme tam s mýdlem a šamponem a nakonec si ve vodě i vypereme prádlo. Zpočátku jsem z toho měl podivný pocit, ono totiž není úplně běžné v podstatě uprostřed obce stát po pás ve vodě a šamponovat si hlavu, pak jsem ale zjistil, že takto postupují místní obyvatelé poměrně často a že to tedy není žádný problém. I kdyby to běžné nebylo, stejně by nic jiného nezbývalo, když sprcha, na kterou jsme se těšili, prostě a jednoduše nebyla. Však oni se mniši neposerou, zní autentický záznam z cestovního deníku… Tak tak jsme vše stihli a cestou ke klášteru doběhli své méně čistotné spolucestovatele.

Solovecký klášter Prohlídka kláštera je brutálně podrobná a průvodkyně s vizáží kolchoznice se zastavuje snad u každého kamene, takže za hodinu ujdeme asi 300 metrů a informací je tolik, že je zapomínáme snad dřív, než je vůbec řekne. To ale nevadí, hlavní je místo samo a jeho nálada, kterou se nám snad daří zachytit. Klášter je zároveň i pevnost, protože zde sídlili odbojní mniši, kteří protestovali proti novotám v církvi, tzv. starověrci, ale nebylo jim to vlastně nic platné a zradou jednoho z nich byli poraženi a všichni popraveni. Klášter pak byl osídlen mnichy poslušnějšími, ale velmi praktickými – na ostrově vybudovali síť kanálů pro plavení dřeva, zbudovali elektrárnu a také první barevnou tiskárnu pohlednic v celém Rusku, což zní v tomto zapomenutém místě skoro neuvěřitelně. Pak s tím vším ale skoncovali bolševici – napřed z kláštera udělali kolchoz (!), pak ho zapálili (sice to nebylo nikdy vyjasněno, ale právě proto to byli oni!) a když byl částečně opraven, promptně z něj udělali první gulag, resp. jeho centrum, a celé ostrovy se staly vězením… odtud také název knihy Alexandra Solženicyna „Souostroví Gulag“. Už ve 20. letech sem byli z Kemu dopravováni vězni z celého Ruska, pracovali a žili ve zcela nelidských podmínkách a během 10 let se denní pracovní norma vyšplhala až na neuvěřitelný šedesátinásobek té původní. Na ostrovech byly vězněny i děti – ty toulavé a bezprizorní a také děti vězněných či popravených rodičů. Zákon umožňující popravovat děti už od 12 let věku je pravděpodobně světovým unikátem. Hrozné místo, ale přesto krásné a jaksi důstojné…

Solovecký klášter Solovecký klášter 

Na lodi... Fotíme a díváme se, postupně se odpojujeme od skupiny a odcházíme před koncem, protože bychom se nestihli ani najíst (a to je i při duchovních zážitcích, o nichž pořád něco blábolí Ivan, holá nutnost). Ve 13:30 je sraz k odjezdu – resp. k odplutí – na Velký Zajacký ostrov, kam se chceme podívat. V klášteře jsme se zase jednou nepohodli, protože toho všeho na nás bylo nějak moc – a já udělal tu obvyklou chybu, že jsem pořád nadával, až to Lenku právem otrávilo a vynadala mi, že jsem otravný, což jsem si já nenechal líbit, a tak několikrát dokola, klasická hádka z únavy a jisté bezvýchodnosti situace… Nadávat na něco, s čímž ten druhý nemůže vůbec nic udělat, je prostě hloupost; racionálně to vím, bohužel ale vždycky až pak. Byla to moje vina, přiznávám se. Nechal jsem toho a omluvil se. Raději se vydáváme na oběd (ostatně na naštvání i negativní emoce všeho druhu je odjakživa nejlepším lékem jídlo), obědváme ve spěchu, ale hlavně že vůbec obědváme…

Solovecký klášterSolovecký klášter

Solovecký klášterDobíháme skupinu, abychom pak tradičně dlouho čekali, než se vůbec něco začne dít, a nakonec odplouváme z docela jiného místa přístavu, než na které jsme se pod Ivanovým vedením hnali. Naším doprovodem je opět ona kolchoznice, takže se okamžitě rozhodujeme, že se po ostrově budeme pohybovat sami a bez skupiny. Z lodě (opět klášterní zeleno-bílá se svatými obrázky a ikonou svatého Nikolaje nad kapitánským můstkem) chvíli sleduji racky provázející naše plavidlo, ale pak mi klesá hlava a totálně znaven spím a nevím o světě, o sytě modrém chladném moři, ani o běluhách, které viděla Lenka, i když jen zdálky.

Solovecký klášter Solovecký klášter

Velký Zajacký ostrov Velký Zajacký ostrov je ovšem nádherný – barevný, tichý a především nikde žádný bordel, což nám po mnoha dnech a mnoha různých smetištích připadá v této zemi takřka neuvěřitelné. Skupina musí napřed vyslechnout asi hodinový výklad průvodkyně, my se však odpojujeme a od dřevěného kostela nad přístavním molem odcházíme do hloubi ostrova. Mlčíme, chodíme a fotografujeme – tisíce let staré kamenné labyrinty neznámého účelu i původu, dřevěné kříže, ledovcové kameny a všechno. Do dřevěného kostela, v němž zpívají mniši, kteří s námi připluli, ani nenahlédnu, dost bylo dnes už čehokoli církevního. Začínám mít na kostely a na pravoslavnou církev všeobecně jakousi psychickou alergii – a možná i tu skutečnou, protože ráno jsem si musel vzít Analergin a Spersalerg, pálily mě oči. Projdeme celý okruh (skupinu jsme naštěstí potkali jen jednou), díváme se na moře i na tajemné labyrinty, o nichž nikdo neví, k čemu a čí byly, odhadujeme jména rostlin a nakonec ulehneme k odpočinku do stínu dřevěného kostela nad přístavem… Chvíle klidu, chvíle ticha – dokud nedorazí naše uřvaná skupina. Po chvíli už odplouváme a i na zpáteční cestě na palubě napůl spím, loď má na můj bdělý stav katastrofálně zničující účinek. Velký Zajacký ostrov byl určitě tou nejhezčí přírodní lokalitou, kterou jsme tady viděli. Samozřejmě i tam musí nutně být několik křížů, ale čert je vem, hlavní bylo něco jiného a přírodu lze koneckonců prohlížet na různé světové strany, nejen přes kříže…

Velký Zajacký ostrov Dále cituji z deníku: Po návratu jdeme do obchodu – jsou na Solovkách 3: ve 2 mají hovno, v 1 frontu (vlastně 3 fronty!), jakýs takýs výběr a kočku, která leží na stole a všichni jí můžou vlézt na záda. Zajímavé je, že všechny 3 obchody patří jediné firmě, ale liší se jak sortimentem, tak i otevírací dobou. Ve dvou menších mají vlastně jen chlast a nějaké pochutiny, v největším mají víceméně všechno, když ovšem přijede loď se zbožím (a to je pak čas na pořádnou frontu), ceny jsou poměrně vysoké (chápu, z pevniny je sem přece jen daleko) a otevírací doba od 8 ráno do 3 v noci. Všechny obchody sídlí v barácích bývalého gulagu, což je jednak viditelné, jednak napsané na cedulkách u dveří. Cituji dále: Celé Rusko je mi den ze dne nesympatičtější: všude ten bordel, prach (např. na Solovkách není ani metr zpevněné silnice), nepochopitelná kombinace evropského uspořádání a mongolského svinčíku, z čehož vzniká např. park s dlážděnou cestou odnikud nikam a celý je zarostlý kopřivami. K bezejmennému parku uprostřed obce vedla ohavná prašná cesta, pak asi 100 metrů dlážděného chodníku mezi kopřivami, branka a opět jen prach a prach… V tomto parčíku jsme si rychle zvykli cestou zpět ke škole na chvíli zastavit, posadit se na lavičku a sníst zmrzlinu nebo to, co jsme si právě koupili – možná proto, že do školy nás netáhlo vůbec nic (najíst se, umýt, vzít věci na táboření a sbohem) a jiné místo s lavičkami nejspíš na celém ostrově ani není.

Velký Zajacký ostrov Další citát je od Lenky: Cestou výše zmíněným parkem (vedla k nevkusnému památníku obětem Gulagu) potkáváme druhou přátelskou kočku – Hitlera – a skupinu amerických turistů. Ti vypadají nadšeně a spokojeně, ale oni tak vypadají vždy. Celým pobytem nás provází vrčení dieselové elektrárny zásobující elektřinou všechny domy na ostrově. Ano, kočka měla na nose černý čtvereček a tak nějak přísně šla, že se mi hned vybavil její předobraz v lidské říši, ale jinak byla opravdu přátelská a vůbec se nebála. Elektrárna stála kousek od jezera a 24 hodin denně hučela, což bylo slyšet úplně všude, i v noci u moře. Rrrrrrrrrrrrrrrrrr…. ale zvykli jsme si, člověk je zkrátka tvor nadmíru přizpůsobivý.

Večer jsem byl hrozně unavený a brzo po večeři (jen co jsme se konečně dočkali vedoucího zájezdu Ivana, aby utrousil několik svých mouder vydávaných za tzv. organizační pokyny, které ovšem s organizací měly pramálo společného) jsem už musel spát. Než jsme se však dočkali, měli jsme takový nearanžovaný a bezděčný sovětský večírek: uvnitř hrál jeden účastník zájezdu na piáno jménem Красный октябьр, tedy Rudý říjen (kterýžto byl ovšem v listopadu), a venku si hrálo několik kluků, jejichž očividným šéfem byl Timur (!). Timur a jeho parta…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s