Ruské dny XIV. – 29. 7. 2010

První noc na Soloveckých ostrovech byla krátká – po celodenní jízdě a dlouhé noční plavbě jsme šli spát pozdě, ale v 8 jsme tedy vstali, sbalili tábor na břehu Bílého moře a šli na snídani do školy, kde jsme měli uskladněné věci a také hygienické zázemí, ačkoli tohle slovo se k oné realitě opravdu nehodí… Záchody všeho všudy dva, z nichž jednomu nešly zavřít dveře, což jsme oznámili věčně usměvavé ředitelce školy, momentálně své bytné. Slíbila zařídit nápravu, a když jsme se po snídani vrátili, nevěřili vlastním očím, protože oprava byla skutečně velice ruská: dveře zmizely a hotovo; už jsme si skutečně nemohli stěžovat, že nejdou zavřít… Sprcha nefungovala, podle jejích slov „momentálně“, ovšem posléze jsme zjistili, že ten moment trvá už druhý rok a hned tak neskončí… Dalším nechutným zážitkem bylo vaření ve škole ubytovaného dětského tábora (či co to bylo) – po celou dobu, co jsme byli na ostrovech, vařili vždy jen brambory, zelí a mrkev, slupky skladovali pod umyvadlem na schodišti a nádobí nemyli nejspíš nikdy. Aspoň bylo pořád čemu se divit. Vsadil bych třeba i jediné boty, že takovou školu by u nás nebo kdekoli ve skutečné civilizaci první hygienik navždy zavřel (a soud by pak asi zavřel ředitele).

Dopoledne bylo velice uspěchané, protože po snídani v 8:30 jsme museli ještě stihnout umýt se v jezeře jménem Svaté, které ovšem bylo od školy nějakých 500 metrů, opět se vrátit a připravit na prohlídku kláštera stanovenou na 10 hodin. Jezero svaté nesvaté, jdeme tam s mýdlem a šamponem a nakonec si ve vodě i vypereme prádlo. Zpočátku jsem z toho měl podivný pocit, ono totiž není úplně běžné v podstatě uprostřed obce stát po pás ve vodě a šamponovat si hlavu, pak jsem ale zjistil, že takto postupují místní obyvatelé poměrně často a že to tedy není žádný problém. I kdyby to běžné nebylo, stejně by nic jiného nezbývalo, když sprcha, na kterou jsme se těšili, prostě a jednoduše nebyla. Však oni se mniši neposerou, zní autentický záznam z cestovního deníku… Tak tak jsme vše stihli a cestou ke klášteru doběhli své méně čistotné spolucestovatele.

Prohlídka kláštera je brutálně podrobná a průvodkyně s vizáží kolchoznice se zastavuje snad u každého kamene, takže za hodinu ujdeme asi 300 metrů a informací je tolik, že je zapomínáme snad dřív, než je vůbec řekne. To ale nevadí, hlavní je místo samo a jeho nálada, kterou se nám snad daří zachytit. Klášter je zároveň i pevnost, protože zde sídlili odbojní mniši, kteří protestovali proti novotám v církvi, tzv. starověrci, ale nebylo jim to vlastně nic platné a zradou jednoho z nich byli poraženi a všichni popraveni. Klášter pak byl osídlen mnichy poslušnějšími, ale velmi praktickými – na ostrově vybudovali síť kanálů pro plavení dřeva, zbudovali elektrárnu a také první barevnou tiskárnu pohlednic v celém Rusku, což zní v tomto zapomenutém místě skoro neuvěřitelně. Pak s tím vším ale skoncovali bolševici – napřed z kláštera udělali kolchoz (!), pak ho zapálili (sice to nebylo nikdy vyjasněno, ale právě proto to byli oni!) a když byl částečně opraven, promptně z něj udělali první gulag, resp. jeho centrum, a celé ostrovy se staly vězením… odtud také název knihy Alexandra Solženicyna „Souostroví Gulag“. Už ve 20. letech sem byli z Kemu dopravováni vězni z celého Ruska, pracovali a žili ve zcela nelidských podmínkách a během 10 let se denní pracovní norma vyšplhala až na neuvěřitelný šedesátinásobek té původní. Na ostrovech byly vězněny i děti – ty toulavé a bezprizorní a také děti vězněných či popravených rodičů. Zákon umožňující popravovat děti už od 12 let věku je pravděpodobně světovým unikátem. Hrozné místo, ale přesto krásné a jaksi důstojné…

 

Fotíme a díváme se, postupně se odpojujeme od skupiny a odcházíme před koncem, protože bychom se nestihli ani najíst (a to je i při duchovních zážitcích, o nichž pořád něco blábolí Ivan, holá nutnost). Ve 13:30 je sraz k odjezdu – resp. k odplutí – na Velký Zajacký ostrov, kam se chceme podívat. V klášteře jsme se zase jednou nepohodli, protože toho všeho na nás bylo nějak moc – a já udělal tu obvyklou chybu, že jsem pořád nadával, až to Lenku právem otrávilo a vynadala mi, že jsem otravný, což jsem si já nenechal líbit, a tak několikrát dokola, klasická hádka z únavy a jisté bezvýchodnosti situace… Nadávat na něco, s čímž ten druhý nemůže vůbec nic udělat, je prostě hloupost; racionálně to vím, bohužel ale vždycky až pak. Byla to moje vina, přiznávám se. Nechal jsem toho a omluvil se. Raději se vydáváme na oběd (ostatně na naštvání i negativní emoce všeho druhu je odjakživa nejlepším lékem jídlo), obědváme ve spěchu, ale hlavně že vůbec obědváme…

Dobíháme skupinu, abychom pak tradičně dlouho čekali, než se vůbec něco začne dít, a nakonec odplouváme z docela jiného místa přístavu, než na které jsme se pod Ivanovým vedením hnali. Naším doprovodem je opět ona kolchoznice, takže se okamžitě rozhodujeme, že se po ostrově budeme pohybovat sami a bez skupiny. Z lodě (opět klášterní zeleno-bílá se svatými obrázky a ikonou svatého Nikolaje nad kapitánským můstkem) chvíli sleduji racky provázející naše plavidlo, ale pak mi klesá hlava a totálně znaven spím a nevím o světě, o sytě modrém chladném moři, ani o běluhách, které viděla Lenka, i když jen zdálky.

Velký Zajacký ostrov je ovšem nádherný – barevný, tichý a především nikde žádný bordel, což nám po mnoha dnech a mnoha různých smetištích připadá v této zemi takřka neuvěřitelné. Skupina musí napřed vyslechnout asi hodinový výklad průvodkyně, my se však odpojujeme a od dřevěného kostela nad přístavním molem odcházíme do hloubi ostrova. Mlčíme, chodíme a fotografujeme – tisíce let staré kamenné labyrinty neznámého účelu i původu, dřevěné kříže, ledovcové kameny a všechno. Do dřevěného kostela, v němž zpívají mniši, kteří s námi připluli, ani nenahlédnu, dost bylo dnes už čehokoli církevního. Začínám mít na kostely a na pravoslavnou církev všeobecně jakousi psychickou alergii – a možná i tu skutečnou, protože ráno jsem si musel vzít Analergin a Spersalerg, pálily mě oči. Projdeme celý okruh (skupinu jsme naštěstí potkali jen jednou), díváme se na moře i na tajemné labyrinty, o nichž nikdo neví, k čemu a čí byly, odhadujeme jména rostlin a nakonec ulehneme k odpočinku do stínu dřevěného kostela nad přístavem… Chvíle klidu, chvíle ticha – dokud nedorazí naše uřvaná skupina. Po chvíli už odplouváme a i na zpáteční cestě na palubě napůl spím, loď má na můj bdělý stav katastrofálně zničující účinek. Velký Zajacký ostrov byl určitě tou nejhezčí přírodní lokalitou, kterou jsme tady viděli. Samozřejmě i tam musí nutně být několik křížů, ale čert je vem, hlavní bylo něco jiného a přírodu lze koneckonců prohlížet na různé světové strany, nejen přes kříže…

Dále cituji z deníku: Po návratu jdeme do obchodu – jsou na Solovkách 3: ve 2 mají hovno, v 1 frontu (vlastně 3 fronty!), jakýs takýs výběr a kočku, která leží na stole a všichni jí můžou vlézt na záda. Zajímavé je, že všechny 3 obchody patří jediné firmě, ale liší se jak sortimentem, tak i otevírací dobou. Ve dvou menších mají vlastně jen chlast a nějaké pochutiny, v největším mají víceméně všechno, když ovšem přijede loď se zbožím (a to je pak čas na pořádnou frontu), ceny jsou poměrně vysoké (chápu, z pevniny je sem přece jen daleko) a otevírací doba od 8 ráno do 3 v noci. Všechny obchody sídlí v barácích bývalého gulagu, což je jednak viditelné, jednak napsané na cedulkách u dveří. Cituji dále: Celé Rusko je mi den ze dne nesympatičtější: všude ten bordel, prach (např. na Solovkách není ani metr zpevněné silnice), nepochopitelná kombinace evropského uspořádání a mongolského svinčíku, z čehož vzniká např. park s dlážděnou cestou odnikud nikam a celý je zarostlý kopřivami. K bezejmennému parku uprostřed obce vedla ohavná prašná cesta, pak asi 100 metrů dlážděného chodníku mezi kopřivami, branka a opět jen prach a prach… V tomto parčíku jsme si rychle zvykli cestou zpět ke škole na chvíli zastavit, posadit se na lavičku a sníst zmrzlinu nebo to, co jsme si právě koupili – možná proto, že do školy nás netáhlo vůbec nic (najíst se, umýt, vzít věci na táboření a sbohem) a jiné místo s lavičkami nejspíš na celém ostrově ani není.

Další citát je od Lenky: Cestou výše zmíněným parkem (vedla k nevkusnému památníku obětem Gulagu) potkáváme druhou přátelskou kočku – Hitlera – a skupinu amerických turistů. Ti vypadají nadšeně a spokojeně, ale oni tak vypadají vždy. Celým pobytem nás provází vrčení dieselové elektrárny zásobující elektřinou všechny domy na ostrově. Ano, kočka měla na nose černý čtvereček a tak nějak přísně šla, že se mi hned vybavil její předobraz v lidské říši, ale jinak byla opravdu přátelská a vůbec se nebála. Elektrárna stála kousek od jezera a 24 hodin denně hučela, což bylo slyšet úplně všude, i v noci u moře. Rrrrrrrrrrrrrrrrrr…. ale zvykli jsme si, člověk je zkrátka tvor nadmíru přizpůsobivý.

Večer jsem byl hrozně unavený a brzo po večeři (jen co jsme se konečně dočkali vedoucího zájezdu Ivana, aby utrousil několik svých mouder vydávaných za tzv. organizační pokyny, které ovšem s organizací měly pramálo společného) jsem už musel spát. Než jsme se však dočkali, měli jsme takový nearanžovaný a bezděčný sovětský večírek: uvnitř hrál jeden účastník zájezdu na piáno jménem Красный октябьр, tedy Rudý říjen (kterýžto byl ovšem v listopadu), a venku si hrálo několik kluků, jejichž očividným šéfem byl Timur (!). Timur a jeho parta…