Ruské dny XVI. – 31. 7. 2010

Severní kočkaVzbudili jsme se do krásného slunečného rána, sbalili „tábor“ a šli na chlebovo-pomazánkovou snídani, jak už jsme si zvykli. Jen aby bylo jasno – nic proti pomazánkám, byly dobré a každý den jiné. Po snídani a umytí ešusů (mimochodem, mytí mastného nádobí ve studené vodě je hrozná věc a prakticky neřešitelný úkol) jsme vyrazili na trh před klášterní branou, který se na ostrovech koná každou sobotu. Moc jsme nevěděli, co si pod tím trhem představit – jestli nějaký folklór, blešák nebo třeba čínskou tržnici… Cestou jsme potkali několik našich spolucestovatelů, kteří nám trochu překazili (resp. změnili) plány, protože trh prý ještě nezačal, a tak jsme své kroky stočili k obchodu v bývalém lágrovém baráku, kde jsme zakoupili chleba, jogurt a tenké cigarety Kiss s jablkovou vůní (a příchutí taky, jak jsme bezprostředně po nákupu zjistili). Cigarety jsou v Rusku velmi levné, třeba LM vyjdou v přepočtu na 20 českých korun a tyhle jablkové tyčinky stály ještě méně…

Svaté jezero Racek hoduje...

Centrum...? Po návštěvě místního kšeftu jsme se vydali k jezeru, abychom se tam trochu umyli, pováleli a zkrátka přečkali čas do začátku trhu. Krmili jsme racky a hlavně vrabce, kterých je u nás nějak málo, ale tam hodně a vůbec se nebojí a ruský chleba jim moc chutná (nejspíš jim chutná všechno). Racci předváděli své letecké umění, chytali drobky rovnou ve vzduchu a vypadali, že se velice baví. Na místě byly už naše dvě kolegyně, Olga a Denisa, se kterými jsme se dali do takové delší řeči, zanadávali si na opilce a Ivana, porovnali dojmy z Ruska a probrali nové i staré digitální fotoaparáty. Byla krásná obloha a já jsem fotil Svaté jezero a klášter tyčící se na jeho druhém Centrum... břehu. Když viděly obří D300, začaly se vyptávat, co to umí, kolik to stojí a tak různě – a říkaly, že když už jsou nové malé zrcadlovky cenově dostupné, že by si je pořídily. Ani se jim nedivím, protože jejich EVF Olympus má místo hledáčku malý displej s body jak lentilky a není v něm vidět skoro nic, přičemž na vnějším displeji není za silného slunce vidět taky nic… ale aspoň je to focení trochu napínavé. Po mé odborné přednášce (ha-ha-ha, zasmáli se loupežníci), odpovědích na neřešitelné otázky typu „která značka je nejlepší“ (no jasně, že Nikon, ale když ono to tak jednoduché není…) a doporučení, ať si koupí cokoli krom Canonu (nemůžu si pomoct, sorry), jsme se vydali zpátky do té hrozné školy, abychom se naobědvali.

Tzv. "WC" Náš oběd klasicky sestával ze salámu, sýra a chleba, jako vlastně v Rusku pořád – vařit nebylo ani na čem, ani co (a ani nám to v tom horku a při vědomí teplé večeře nijak nechybělo). Někteří lidé si na oběd schovávali jídlo od večeře, ale při teplotě kolem 30° to byl podle mého skromného mínění dost velký hazard a takovou omáčku s masem bych si po nějakých 18 hodinách v teple raději nedal. Nevím, co to s nimi dělalo, ale žádnou děsivou nemoc nikdo nedostal – leda by měl srač… no zkrátka že mu nebylo dobře. Jedna účastnice zájezdu ovšem vařila pravidelně, měla s sebou i malý vařič; byla to zcela evidentní oběť té tzv. zdravé stravy a jedla neuvěřitelné věci, které bych nevzal do huby, kdyby mě mučili… ovesné vločky s lecčím, to by ještě šlo, ale vařené mořské řasy, které vypadaly jako hadry na podlahu, mě přímo děsily. Zajímavé je, že na těchto zdravě se stravujících lidech se jejich zdravá biostrava projevuje často tak, že vypadají velmi nemocně… ale je to jejich věc a koukat se dá i jinam. Sláva salámu!

Loď... Druhá výprava k jezeru, už plánovaná, byla koupací – takže s plavkami (bylo přece jen brzké odpoledne), ručníky a další výbavou. U vody jsme se povalovali až asi do tři čtvrtě na pět, střídavě mrzli ve studené vodě a umírali horkem na slunci… Rusko je taková extrémní země a koneckonců koupání u polárního kruhu není zrovna běžná záležitost a je třeba počítat s tím, že voda zrovna horká nebude (a taky že nebyla). Nějak se mi celý den špatně chodilo a u jezera jsem konečně objevil důvod – hluboké puchýře na chodidlech, následky včerejších mnoha kilometrů v sandálech do gulagu a zpět… Takže jsem na trh nešel, ležel jsem u jezera a okolní ruský šum mě ukolébal a já spal a zdálo se mi nevím co. Lenka tam ale vyrazila, a když se vrátila, vyprávěla mi, co tam viděla a zažila, přinesla mi koláč, kterým jsem zahnal hlad, a také nějaké suvenýry – žlutý šátek s mapou, kterou ovšem tiskl nějaký geografický barbar, protože směrová růžice je na něm špatně natočená (což nevadí, protože si toho stejně nikdo nevšimne), a magnety na lednici…

Trh Protože jsem na trhu nebyl, bude nejlepší, když si přečtete Lenčin originál z cestovního deníku. Tady je: „Taky jsme během dne léčili Milanovy puchýře ze včerejšího pochodu (ano, ty na prstech pravé nohy jsme brutálně zničili pomocí nůžek na kapesním noži, ty hluboké na chodidlech jsme nechali na pokoji, aby se vstřebaly, což také během následujícího dne udělaly a byl pokoj) a našli tajný vchod do kláštera, resp. do tamních záchodků (no jo, divil jsem se, kam tam pořád ti lidi na chvilku chodí – a hle, svatý záchod, leč se svinčíkem velmi nesvatým; opět se potvrdilo, že lidé jsou si podle bible i podle smradu zcela rovni, jen se liší tím, že v některých zemích po sobě uklízejí, v jiných zase ne…).  Na trhu byly stánky, asi 60 jich bylo, a uprostřed krojovaná družina a houf děcek (fuj, co ta brněnštinTančení hrya?!) a turistů, tančili za zvuků harmoniky. Chvíli jsem koukala a už mě vtáhli mezi sebe. Byly to vlastně takové taneční hry: na židličky – každý si musel stoupnout do domečku, když přestala hrát hudba a na jednoho nezbylo, a na tkalcovský stav – dvě řady tančí proti sobě a mezi nimi probíhají dva lidé jako člunky…“. Tak – a teď to víme…

Čistička, která nečistí... K večeru jsme se vydali k Bílému moři, pobřeží bylo krásně nasvícené a barevné. Našel jsem nedostavěnou čističku vody, nejspíše ještě sovětskou a samozřejmě obrovskou (raději jsem dále nerozvíjel úvahy o tom, kam tedy jdou splašky z ostrova, když tahle je nedostavěná a jiná čistička tam zcela jistě nebyla…), a několik vraků lodí, které toho pamatovaly určitě mnoho a mnoho, byly krásně zchátralé a svítilo na ně severní slunce… Prošli jsme se po odlivovém šelfu, našel jsem kousky surového jantaru a měl radost. Objevili jsme také kamenné labyrinty, tyto jsou ale falešné – ne jako na Velkém Zajackém ostrově – nicméně pěkné a Lenka si je poté, co jsme je oba vyfotili, prošla. Při focení si stoupla na kládu, která se zlomila (byla tak z 80% naříznutá nějakým továryšem Vtipalkovem), ale naštěstí se to obešlo bez úrazu. Tento malý večerní výlet jsme ukončili na myLabyrintsu nálezem krásné houpačky a rybářských sítí, které se dobře fotily, zvláště ta, z níž vyčítavě hleděla uschlá rybí hlava. Byl krásný severní večer a všude bylo ticho, jen moře se klidně převalovalo a světélkovalo, jak na něj svítilo slunce. Dobré to bylo – a stejně dobré bylo, že byl čas jít na večeři.

 V labyrintu... Na houpačcePobřeží... 

Rybička... Při návratu ke škole nás uvítala garmoška a skupina ruských poutníků (asi se na Solovky jezdí na víkend či co), kteří zpívali a tancovali – folklór v praxi. Na harmoniku hrál týpek s vizáží rockera a jel pořád jeden motiv dokola, jen jednou pomaleji, podruhé rychleji. Maně se mi vybavila dávná písnička Jaroslava Samsona Lenka o okupaci, v níž se mimo jiné praví, že „vždyť byly přece prázdniny a zrály jahody / a divný trampi na garmošky hráli u vody…“. Některé ruské věci jsou na mě asi moc ruské – a garmoška s kolovrátkovými melodiemi patří mezi ně, prostě ten zvuk nesnáším. Ale konečně i na Velkém Soloveckém ostrově bylo (a je) něco opravdu krásného – pobřeží mimo obec a Bílé moře, to je zkrátka nádhera! Dále nechám zase promluvit deník: „Jinak se mi tady moc nelíbí, zejména prašné cesty, okolí školy a vůbec celá obec jsou ohavné, špinavé a nepříjemné, snad s výjimkou jezera, které ale bylo dnes nějaké studené…“.

Mobilem před spaním... Psal jsem, že jsme se těšili na večeři. Za trest (těšit se nevyplácí!) byla k jídlu opravdu hnusná houbová omáčka z místních hub (snad to aspoň nejsou nějaký jedovatý prašivky, říkal jsem si při prvním a zároveň posledním soustu), která po zásluze skončila v ruském hajzlu (a poté kdovíkde, když čistička nečistí, jelikož není dostavěná a určitě nikdy ani nebude). Pak jsme šli o hladu spát, dobře nám tak, když nežereme houby. V noci, dá-li se tomu šeru vůbec tak říkat, bylo trochu větrno a zima…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s