Ruské dny XVII. – 1. 8. 2010

Na Solovkách... Ve škole jsme posnídali několik chlebů (neboli chlebůch čili chlebků, protože pokud můžu, rád zkomolím cokoli) s tradičně velmi dobrou salámovo-sýrovou pomazánkou, popili čaj a jali se prát své skromné svršky i spodky. Někteří zvládali týden v jednom tričku, ale my ne, na to jsme asi moc čistotní… a taky jsme měli ideový důvod: nechtěli jsme dělat západu ostudu, museli jsme si tento pocit užít, protože většinou jsme spíše východ a ten – v souladu s mými předsudky získanými v dobách reálného socialismu – ostudu dělat může a také většinou dělá… Bylo o něco chladněji než v minulých dnech, ale z aktuálního stavu počasí se mohlo vyvinout prakticky cokoli – nakonec ovšem zvítězilo to lepší, občas se po obloze proháněla dost hrozivě vypadající oblaka, ale nepršelo a to bylo hlavní.

Bílé moře Po pracím intermezzu, natažení svítivě zelené šňůry na plot školního hřiště a rozvěšení vypraného prádla jsme se vypravili do modrého obchodu, pořídili další jablkové cigarety, nějaký ten proviant a Pepsi jakožto energy-drink a pokračovali podél pobřeží Bílého moře. Chtěli jsme najít Kámen úmluvy neboli Переговорный камень, kde se 22. června 1855 konalo jednání o příměří mezi archimandritou (to je totéž, co u katolíků opat, tedy šéf kláštera) soloveckého monastyru Alexandrem a anglickými obléhateli ostrova. Příměří sice dohodnuto nebylo, nicméně i přesto zůstal ostrov nepokořen, což je poněkud zvláštní (pochybuji, že britská flotila neměla vojenskou převahu, i když ta děla v klášteře… těžko říct) a připomíná to každý ruský průvodce věnovaný Solovkám..

Cestou ke Kameni... Cestou jsme minuli hřbitov, stejně hrozný jako jiné ruské hřbitovy – s chaoticky „uspořádanými“ plechovými pomníky a bleděmodrými plůtky kolem každého hrobu; už nás to ani nepřekvapilo. Pozoruhodné byly však dva zděné sloupky u vrátek – vidouce jejich náklon (každý na jinou stranu), okamžitě jsme přestali obdivovat i šikmou věž v Pise, neboť ta je proti ni zcela kolmá. Povídali jsme si i o ruských řemeslnících. Tehdy ani teď nechápu, proč je takřka každá stavba tak neuvěřitelně zfušovaná, všechno je nakřivo, postavené metodou jak to zrovna vyšlo. Každý minislum alias rodinný dům samozřejmě většinou obklopuje bordel, jaký se jinde hned tak nevidí, a množství různých  kůlen a přístřešků. Nějak nemůžu uvěřit, že by neměli šikovné řemeslníky, když ti jsou přece všude (aspoň někteří)… ale pak jsme si všimli, že většinou jsou nejhůře zbastlené stavby ze sovětskbreh175ých časů; ty z doby před i doby po jsou na tom zpravidla o poznání lépe, i když jsou samozřejmě i mezi nimi výjimky. Že někdo šidil státní výstavbu (třeba aby si nakradl na tu svoji), to se dá v zemi, kde zítra znamená včera, jak soudruzi své impérium sami titulovali, možná i pochopit, ale že stejnou metodou jsou stavěné i rodinné příbytky a prostě všechno, to už mi do hlavy opravdu neleze. Ještě jedna stavební zajímavost: v Pobaltí (a zejména v Litvě), které Sovětský svaz na dlouho také pohltil, se takovéhle strašlivé stavby skoro nevyskytují – nebo je možná hned po svém osamostatnění zbořili (ovšem v Rusku by museli zbořit cca 80% staveb!).

Pobřeží...! Přestože jsme šli podle cedulek (ovšem značky to byly dobré hlavně pro ty, kdo stejně věděli, kam jdou – jen šipky na rozcestích a ještě ne všude), kámen jsme nenašli. Nevadilo to příliš, nevadilo to vlastně vůbec, protože lesní jezero, které jsme míjeli, i mořské pobřeží bylo krásné i bez pomníku… Objevili jsme nádherný mys, kde jsme trochu fotili, snědli tuňákovou konzervu a poté ulehli k polednímu spánku. Kdyby mi před lety někdo řekl (co před lety – ještě loni!), že budu v kraťasech a tričku ležet a spát jen tak na košili rozložené na pobřeží polárního moře a v božském klidu si tam spát, asi bych si poklepal na hlavu, jako že se nejspíš zbláznil. Tak uběhly neobyčejně příjemné 2 hodinky krásného klidu a ticha rušeného jen vzdáleným křikem racků a šuměním Bílého moře…

Vítejte v polárních krajích... Když se trochu zatáhlo a začalo foukat (no jasně, nejsme přece někde ve Středomoří!), vydali jsme se pomalou chůzí zpět. Cestou jsme se zastavili u lesního jezera, které bylo čisté a chráněné před větrem. Mezítím zase vyšlo slunce, a tak jsem vstoupil do hnědavé rašelinové vody, abych se vykoupal a umyl si vlasy (šampon jsem měl s sebou, ve škole byl k ničemu a na celém ostrově jsou doslova spousty jezer – je jich několik set). V jezeře plavala jakási družná ruská slečna, která nám hned sdělila, že voda je teplá (měla pravdu), a pak vyzvídala, jestli nemáme zubní pastu. Pravda, šampon jsme měli, ale zubní pastu s sebou běžně do lesa normální lidi většinou nenosí; Rusové asi ano, protože dotyčná řekla něco v tom smyslu, že je škoda, že jsme si ji nevzali…

Ledovcové valouny Správně rusky jsem se utřel do trička (ovšem nerusky jsem si pak oblékl jiné). Poté jsme jako odpolední sváču pojedli borůvky, které byly větší a lepší než kdekoli jinde, a loudali se zpět do ohavné obce kolem kláštera. Mimochodem – oficiální jméno je Соловецкий поселoк, a onen poselok značí cosi podivného: jde o něco mezi městem a vesnicí, takže česky možná městys, ale do angličtiny se většinou překládá (pokud vůbec) jako settlement, tedy osada nebo osídlení. No co – všude žijí lidé (skoro), ať už se to jmenuje jakkoli. Udělali jsme ještě jednu zastávku na pobřeží, kde si Lenka vteřinovým lepidlem (ani jsem nevěděl, že ho s sebou má, mohli jsme ho nabídnout místo požadované zubní pasty!) slepila boty, které pak už vydržely úplně všechno – a pokud se nerozpadly, chodí v nich dodnes, dodal by nějaký pohádkář…

Já... V obchodě v obci jsme koupili plechovku piva Baltika 3, abychom taky ochutnali nějaké ruské bahno. Baltika se vaří v Sankt-Petěrburgu, je největším ruským pivovarem (a jen tak mimochodem taky hlavním sponzorem hokejového turnaje Baltika Cup). Zrovna tradiční značka to není, když vznikla až v roce 1990, ale to není určující – i staré pivovary umějí uvařit hnus a nové občas umějí i dobré pivo. Přikoupil jsem ještě piroh se zelím, Lenka si vybrala koláč s pudinkem a v dalším obchodě chipsy. S touto výbavou jsme se přemístili opět na pobřeží, tentokrát ke kamenným labyrintům (ovšem falešným, na rozdíl od těch na Velkém Zajackém ostrově), kde jsme zkonzumovali výše uvedené a chvíli se váleli a sledovali, jak nějací místní přivážejí plastový nábytek a rozmisťují hnusné červené židličky mezi krásné polární břízky (asi chystali nějakou večerní akci), než jsme se vydali po pobřeží, kde jsme se už docela dobře vyznali, zpět ke škole a na večeři.

Solovecký večer U labyrintů nás ten den už podruhé potkala naše nejstarší spolucestovatelka (ta, které jsme fotili vláčky v muzeu úzkorozchodky) a chvíli si s námi povídala. Byla velmi vitální a i přes své problémy s bolavýma nohama každý den nachodila mnoho kilometrů a byla všeobecně dost zcestovalá. Z batohu vybalila průvodce a společně jsme přišli na to, kde jsme špatně odbočili, a proto nenašli Kámen. Rozhodli jsme se, že nazítří, v poslední den strávený na Solovkách, se tam podíváme ještě jednou – cesta je příjemná, pobřeží pěkné, a tak nebylo proč váhat. Večer jsme měli odplout, takže času bylo dost a dost.

Mohyla... Byl jsem ale stejně otrávený jak malajský šíp, nějak jsem si nemohl pomoct. K mé pozitivní náladě nepřispělo ani pivo, protože bylo hnusné, nasládlé a ani jsme ho nedopili. Připadalo mi, že jsme na ostrovech už moc dlouho, že se nějak nic neděje, a tak dále. Asi jsem si zvykl na každodenní přesuny, na kočovný život – a najednou už čtvrtý den na stejném místě… Chtěl jsem už z ostrova pryč, vidět zase něco jiného. A co si budeme povídat, taky se mi chtělo už domů, nejsem žádný nomád. Lenka na tom byla trochu podobně, ale daleko víc nad věcí, což je vlastně moje ostuda, nad věcí mají být muži. Já nebyl, někdy to prostě neumím. Ale nechal jsem se přesvědčit, že se vlastně nic špatného neděje, že je všechno oukej, jsme zdraví, nezranění, odpočatí, hlad nemáme, žízeň taky ne, dokonce jsme za celý den ani jednou nepotkali toho děsného Ivana (ano, to je zatraceně pozitivní fakt!), takže vlastně všechno dobré. No jo, měla pravdu – všechno bylo dobré, dokonce i večeře, protože v ní nebyly žádné hnusné houby jako předchozí den.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s