Ruské dny XVIII. – 2. 8. 2010

Poslední den na Soloveckých ostrovech… Jsem vlastně docela rád, už bych se zase někam posunul. Měli bychom odplout večer v 8, ale do té doby je ještě času dost.

Kámen úmluvyPoslední noc na pobřeží Bílého moře byla klidná, ale museli jsme si onen klid trochu vybojovat, protože Ivan chtěl udělat oheň a zase jeden ze svých večírků, proto už u snídaně vyzýval všechny dohromady a poté každého zvlášť (stoicky jsem ho ignoroval), aby si nakoupili dostatek vodky a piva, protože se přece alkohol prodává „jen“ do 11 večer. Původně chtěl dělat oheň na místě našeho tábořiště, v čemž jsme mu společnými silami zabránili, spolu s dalšími stanovači odmítajícími spát ve škole. Odešli chlastat někam jinam, naštěstí – ráno jsem je slyšel, když se asi v 6 vraceli ke škole. Už jen podle poslechu si někteří opravdu dostatečně nakoupili, tudíž byl určitě Ivan spokojený, i když ztratil nůž a nějaké další věci. Dobře ti tak, blbečku!, musel jsem si v duchu radostně říct, nemohl jsem si pomoct…

Iž 4×4Po snídani nám konečně vrátili z policie pasy, které tam měli už od pátku kvůli registraci (to se tak v Rusku dělá, když pobyt na jednom místě přesáhne 3 dny); policie (resp. Мииция) o víkendu nepracuje a jedno razítko jí tak trvá celé 4 dny. Zajímavé je, že je zároveň zakázáno se po Rusku pohybovat bez pasu, což je však v případě jeho několikadenního zadržení neřešitelná věc – a tak jsme byli zločinci a doufali, že nás nebude ani jeden z celkem tří místních strážců zákona kontrolovat. Byla by to poněkud prekérní situace: kontrola dokladů – nemáme, jsou u vás – budete zadrženi – vraťte nám pas a nemusíte nás zatýkat – nelze, není hotová registrace… a tak dále, domluva nemožná. Zajímalo by mě, jak je tohle legislativně vyřešeno, protože pas se nesmí podle jakési diplomatické konvence zadržovat. Ale v Rusku je holt všechno jinak, a tak jsme bez ohledu na konvence všeho druhu byli rádi, že nic takového řešit nemusíme. Pasy jsme tedy měli zpátky u sebe, oštemplované bumážky taky a mohli jsme pomýšlet na návrat.

Lenin...

V muzeu gulaguPo snídani jsme trochu pobalili věci, abychom se tím nemuseli zabývat v nějakém podvečerním spěchu, a vyrazili do muzea gulagu, což je další poněkud nepochopitelné místo. Že se nachází v bývalém lágrovém baráku, je jistě v pořádku; o něco méně v pořádku pak je, že takto významná instituce je označena jednou malou cedulkou velikosti cca A5 – a už vůbec není v pořádku, že v celé expozici je vše popsáno pouze rusky, i když do muzea určitě zamíří každý alespoň průměrně vzdělaný cizinec… Dobře uspořádaná výstava je uvedena citátem V. I. Lenina z jakéhosi jeho rozkazu z roku 1918: „Provést masový teror proti kulakům, kněžím a bělogvardějcům; pochybné a nespolehlivé zavřít do koncentračních táborů mimo města…“ (V. I. Lenin, 9. srpna 1918). Přímo tento výrok (i jiné) máme i na fotografiích, aby mi zase někdo nemohl vykládat (jako už tolikrát), že soudruh Lenin byl nějaký hodný strejda nebo že snad komunisté a nacisté nejsou stejná zločinecká pakáž. Jsou! Nechybí ani slovo „koncentrační“.

Na konci byl malý kinosál, kde promítali pořád dokola neuvěřitelný dokumentární film, dokonce bez zvuku, tedy přesně tak, jak byl natočen. Vězni se usmívají, v jídelně mají čistě bílé ubrusy, ve volnu hrají na hudební nástroje nebo šachy, v ubikacích jsou květiny, vězni pracují radostně aSouostroví gulag... ochotně, loví ryby, šijí šaty a spravují lodě… – jde o propagační film o tom, jak je sovětský režim neobyčejně lidský a své pomýlené občany zcela nenásilně převychovává, čímž si vyslouží jejich lásku až za hrob (jenže ten hrob je hromadný, pohřbívá se do něj buldozerem a lidí odpravených v gulagu jsou statisíce…). Z filmu – jakkoli je poučný – je mi zle; a zase je tady neodbytná paralela s nacisty. Zapsali jsme se do návštěvní knihy (rusky, když tady jiný jazyk nefunguje) a končíme. Jdeme raději ven.

Vězeňský časopisMalý vzkaz

U kamene...Vydáváme se znovu stejným směrem jako včera, snad dnes najdeme onen Kámen úmluvy, ztracený a dosud neobjevený Переговорный камень, který jsme minulý den asi nějak přehlédli. Cesta byla příjemná, počasí také – a našli jsme i kámen. Nebylo divu, že jsme ho přehlédli! Je to sice veliký blok, jakýsi pomník, jenže leží jen tak ledabyle pohozen přímo u moře, a dokud nejste přímo u něj, nepoznáte ho. Včera jsme ho minuli o nějakých 50 metrů, což je oproti čtyřem kilometrům cesty z obce rozptyl zcela zanedbatelný.

Vyfotili jsme kámen, také jeden druhého u kamene, resp. na kameni (Lenka si při té příležitosti postěžovala, že už ji neumím pořádně vyfotit, což mě mrzelo, ale pak mě to přešlo a snažil jsem se, aby si to myslet nemusela), čímž jsme kulturnímu vyžití učinili zadost a šli obědvat. Vybrali jsme si opět místo na pobřeží, jenže bylo dost nepříjemné – jednak tam pobíhal ohavný pes, jednak v písčité půdě rostly podivné rostliny podobné kaktusům (a zkuste si sednout na zem porostlou kaktusy!). Po chvíli jsme to vzdali a přemístili se na včerejší stanoviště, které prostě nemělo konkurenci: výhled na moře, měkká tráva, klid (žádný pes), závětří a ani jediný komár (po dlouhé době v zemi komáry přímo zamořené to byl nevídaný luxus). Chvíli jsme probírali různé dojmy a rozmary (no jasně, tak se jmenuje jedna ze sbírek Jaroslava Vrchlického!), chvíli spali, protože tento přepych jsme si nechtěli odepřít; ve škole spát nelze, tábor byl sbalený, v obci celkem asi 3 lavičky… takže lepší místo na celých ostrovech zaručeně nebylo. Asi ve 4 hodiny jsme se sebrali a vydali se pomalu zpátky ke škole, naposled.

U kamene...Při čekání na večeři jsme si povídali s kuchařem Petrem o všem možném – hlavně ale o Rusku, Sovětském svazu a nepochopitelnostech celé této země, o lágrech, stále trvající nesvobodě a cenzuře, o místním neodporování mocným a taky o požárech, které zachvátily kraj okolo Moskvy… a čas nám příjemně plynul. Dobalili jsme poslední věci a rádi se rozloučili se školou, která se nám zde opravdu nestala domovem, raději v ní pobývali co nejméně a nespali ani jednou. V rámci možností jsme se také umyli (umyvadlo už fungovalo jen jediné) a v očekávání věcí příštích se vydali zevlovat před školu a pak se přesunuli spolu s ostatními do přístavu k lodím.

Letní a zimní skútr...V přístavu čeká docela hodně lidí a jen pouhým okem lze odhadnout, že se na loď (ani na obě klášterní lodě) nemůžeme vejít. Nakonec odplouváme lodí „Tuman“ (neboli „Mlha“), dle Ivanových slov prý mafiánskou. Aby bylo jasno – mafiánské je podle něj vše, co není církevní, klášterní či opilecké. Posádka vypadá normálně, prostě námořníci. Zavazadla jsou na hromadě na horní palubě, tak společně doufáme, že nám je nevyklopí do vody, moře je hluboké a studené… Na rozdíl od klášterní lodi je však na této možno koupit čaj nebo kávu, což se při rychlém ochlazení nad mořem velice hodí. Taky se na zadní palubě smí kouřit, je ale silný vítr a zapálit si obyčejným zapalovačem je úkol poměrně nesnadný. Oblékáme si všechno, co máme, ale stejně je nám venku zima. Uvnitř, kde se tísní všichni neotužilci a také stále ještě polomrtvé oběti Ivanova večírku, je zase moc vedro a páchne tam nafta.

Moře...Plujeme pomalu, prý asi 15 km za hodinu (já vím, že se rychlost na vodě měří v uzlech, ale neumím to převést a je mi to jedno), takže celá plavba do Kemu by měla trvat plné 4 hodiny. Za lodí na dlouhém laně vlečeme veliké ploché molo: podle Ivana, který vyspává v podpalubí jednu ze svých opic, je to další důkaz, že plujeme na mafiánské lodi (prý že ho určitě ukradli, blb jeden), ovšem námořníci nám naprosto bez vytáček vysvětlují, že molo je na náklaďák, který mají z Kemu dovézt na ostrov kvůli nějaké stavbě – takže žádná mafie, spíš makáči. Dlouho je vidět sluncem ozářený klášter a přístav, pak malé ostrůvky a bóje, a tak si to všechno fotím a zároveň sleduji jednoho obzvláště vytrvalého racka, který naši loď provází i tehdy, kdy ostatní už to dávno vzdali a vrátili se na ostrovy. Tento racek je ovšem zvláštní, chvíli létá, chvíli sedí na střeše kapitánského můstku a upřeně nás pozoruje – na zádech má připevněnou vysílačku a mezi křídly mu vykukuje anténa. Asi jeho prostřednictvím ornitologové sledují stěhování ptáků či co – nebo tajná služba s pomocí zvláštního agenta odposlouchává cizince… Když se ještě trochu setmělo, už jsem se jen díval na moře a chtěl být na souši v Kemu, protože vlny byly chvíli opravdu hodně vysoké, loď se povážlivě nakláněla a hromada zavazadel na palubě nebyla zrovna stabilní. Nakonec jsme samozřejmě v pořádku dopluli a vstoupili zase na pevnou zem, kde nás čekal Eda s čerstvě uklizenou karosou.

Solovecký klášter

Když jsme si zase přebalili zavazadla do suchozemského módu, vyjeli jsme z přístavu – ovšem ne daleko. Jednak jsme museli zastavit u brány, jednak jsme hned za ní nabírali vodu z hydrantu. Řidiči mezitím spravili nějakou malou závadu pojistek na elektroinstalaci a pak jsme se vydali na jih, který dlouhou dobu vlastně neexistoval. Ještě nutná zastávka u nonstop obchodu (a pak prý že se chlast prodává jen do 23:00!) a jeli jsme dále. Byla tma – kromě jižního směru další velmi nezvyklá věc.

Skoro půlnocNějak špatně snáším cestování autobusem, stísněný prostor a možná i tu tmu – jsem rozlámaný, bolí mě hlava a záda, navíc řidiči každou chvíli z neznámých důvodů vypínají proudění vzduchu, což je opravdu nesnesitelné (stejně jako ty věčně zmrzlé chudinky, které zásadně cestují v šik tílečku, nemůžou se obléct, aby nepřestaly být krásné, a neustále žádají topení nebo aspoň vypnutí klimatizace – asi v zájmu zachování své image raději oželí dýchání).

Přesně v 1 hodinu a 30 minut se náhle procitnuvší Ivan rozhodl (samozřejmě sám a bez ptaní, co chceme my, resp. většina) pustit nám další film, samozřejmě ruský. Byl jsem naštvaný a nebyl jsem sám. Nečekaně radikálně to vyřešila Lenka, když přes celý autobus na Ivana zařvala, ať jde s filmem do hajzlu – a on kupodivu šel! Až jsem se zastyděl, že jsem takhle radikální nebyl sám, že to musela řešit jinak velmi klidná Lenka, že jsem vlastně trochu zklamal, ale hlavní byl samozřejmě výsledek. Ivan vypnul zvuk do stropních reproduktorů, jeho tílkové fanynky za ním odhopkaly dopředu – a my mohli spát, tedy pokud jízda autobusem po ruské silnici dovolila…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s