Ruské dny XIX. – 3. 8. 2010

… a pořád jsme jen jeli a jeli a jeli… K smrti unavení a vytřesení z karelských silnic, jsme po několika skocích, kdy jsem se opravdu obával o osud autobusu i jeho cestujících, dojeli k vodopádu Kivač. Byl jsem tak rozlámaný a nevyspalý, že jsem si místo vodopádu (no co, prostě voda!) jen vyčistil zuby a lehl na lavičku, kterých tam byl kupodivu dostatek, abych si trochu srovnal záda. Všechny vodopády světa mi v tu chvíli mohly být ukradené. Po několika dnech se Ivan pak vytasil s tím, že se za vstup platilo, ale protože jsem tam nebyl a protože se mě nikdo ani neptal, jestli tam chci, nic jsem mu nedal, aspoň se mu ztenčil erární alkoholový fond.

V rozporu s programem i se zdravým rozumem (bylo asi 8 hodin a opět hezky, ne to zabijácké vedro jako v okolí Moskvy) jsme u vodopádu nedostali snídani, ale naopak jeli dál až do Petrozavodsku, hlavního města Karélie. Založil ho Petr Veliký jako průmyslové centrum nově dobytého území, když Švédům v tzv. severní válce sebral Karélii a získal tak přístup k Baltskému moři a Rusko si začalo hrát na evropskou zemi (tato hra jim mimochodem moc nejde dodnes).

Tam jsme asi po 2 hodinách dojeli, vyjma několik úseků ve výstavbě po nezvykle rovné a dobré silnici, a zaparkovali na hlavní ulici vedoucí do přístavu. Petr (ne Veliký, ale náš kuchař) rozložil svou kuchyň a vařil párky z konzervy, my pak jedli vestoje nebo vsedě na obrubníku, přičemž kolemjdoucí – a bylo jich mnoho a mnoho – se na nás dívali opravdu podivně (není divu, rozkrámovaný autobus s polní kuchyní a poměrně dost jetí pasažéři požírající cosi divného přímo na chodníku, to asi není běžný městský výjev, dokonce ani v Rusku). Z této snídaně jsem si odnesl dva nové poznatky: že ani v Petrozavodsku nejsou lavičky běžnou výbavou parků (v tom u přístavu nebyla jediná) a že ruská hořčice je opravdu odporná věc, kterou bych se bál nazývat potravinou…

Po bezdomovecké snídani jsme se vydali na prohlídku města; zpět do centra – tj. na křižovatku nepostradatelného Leninova prospektu a ulice Karla Marxe – nás odvezl bus, protože řidiči jeli shánět kolo, abychom snad konečně měli i rezervu… Zamířili jsme k nádraží, které jsme předtím viděli z autobusu, abychom si ho prohlédli i zevnitř a případně navštívili záchod. Nádraží postavené v carských časech bylo vznešené, opravené a k ostudě našich drah o dost čistší než tuzemské stanice – tento dojem ovšem trval jen do návštěvy záchodů, které zcela a pravděpodobně navždy změnila můj názor na tamní čistotu. Po chvíli nádražního zevlování jsme se dali opět směrem k přístavu po Leninově prospektu, který je kolmý na břeh Oněžského jezera. Když se řekne jezero, tuzemec si představí nějaký takový větší rybník (no jasně, jezero je přírodní, kdežto rybník umělý, ale myslím to teď jaksi rozměrově), ovšem Oněžské jezero má rozměry 250 × 90 km, což se našim představám jaksi vymyká. Jezdí po něm komety, okřídlené lodě, které po dosažení určité rychlosti vstanou a jen kloužou po hladině na svých křídlech… je to pěkný pohled. Šli jsme dolů tou Leninovou ulicí a zpívali si letitou Nohavicovu písničku o Rusku a nejen o něm:

Příkré dřevěné schody
vedou na lepší svět
Lidé tam po nich chodí
dva kroky vzad jeden vpřed

A nahoře v rohu půdy
klec pro neposlušné
Tabulky směrem kudy
Tabulky kam už ne

Leninova ulice
Barák číslo čtyřicet
V prvním patře víra
v druhém páchne síra
Dole ve sklepě se čeká u šibenice

Výstižné! Cestou z nádraží jsme viděli také trolejbus, resp. stále ještě sloužící vrak trolejbusu, kterému uprostřed křižovatky spadla trolej. Podle toho, jak klidně reagovali řidiči aut jedoucích kolem, je to nejspíš běžná věc – kdo mohl, trolejbus objel, kdo neměl kudy, vystoupil, zapálil si a sledoval řidičku, jak si nasadila rukavice a zkušeně trolej nahodila, nastoupila zpět, svoje letité vozidlo opět uvedla do chodu a do slova a do písmene odjela středem.

Postupně (a nikoli bez překvapení) jsme zjišťovali, že Petrozavodsk je už zase Evropa a ne žádné severní Mongolsko jako jiná města, třeba Pudož nebo Kem, které vlastně nejsou až tak daleko. Možná je to tím, že je blízko Finsko: také auta zde jezdí lepší (i když ne nová jako třeba v Moskvě, finský second hand je jasně rozpoznatelný) a rozhodně neplatí (jako tam na severu), že nejčastěji jsou vidět lady a uazy, tady jsou dokonce mezi všemi ostatními automobily v menšině. Město nicméně i tak vypadá jaksi budovatelsky, jako na těch vždycky poněkud vybledlých pohlednicích, které měly na druhé straně předtištěné linky, a více tam se nesmělo napsat, kdepak, žádné výstřednosti, soudruzi! Mluvili jsme o tom, co je vlastně v Petrozavodsku divné, až nám to konečně došlo – pociťovali jsme naprostý nedostatek dominant a nějakého urbanistického smyslu, kdy nejvýraznější stavbou celého města je nádraží a hlavní ulice končí ve vodě jezera…

Ano, mnoho se změnilo, je třeba si odmyslet všechny ty obchody a reklamy a tak dále, ale duch se moc nezměnil, pořád je to vzorné sovětské město jako kdysi, jako vždycky. Kdo by si byl v těch sovětských časech pomyslel, že zrovna Leninova ulice bude plná obchodů se západním zbožím, že na socialisticko-realistických domech pro správné a uvědomělé sovětské občany budou viset reklamy na mobily, brambůrky, auta či značkové oblečení…

Z přístavu vyplouvala co chvíli kometa na ostrov Kiži, kde je známý skanzen karelské lidové architektury, ale nikdo z našeho zájezdu nejel, jelikož jsme na to jednak neměli dost času, jednak ani chuť, protože půldenní výlet stál asi 2000 rublů a dřevěných kostelů i jiných staveb jsme viděli doslova hromady, takže – když zůstaneme u toho dřevního slovníku – by to bylo nošení dříví do lesa.

Šli jsme tedy dále mírně se svažující ulicí toho malého ryšavého teroristy a dívali se na všechno, co bylo kde k vidění. Zastavili jsme se také v supermarketu, koupili nějaké potraviny a krom mléka, které jsme neměli hezky dlouho, jogurtu, chleba, oplatek a vody just taky litevský sýr, protože malá hodná Litva je Ruskem stále ohrožována a my ji chtěli aspoň symbolicky trochu podpořit. Obědvali jsme v parčíku na nábřeží, kde samozřejmě nebyla ani jedna lavička, a tak jsme seděli na obrubě obřího květináče, v němž rostl strom (takže to vlastně byl stromnáč); setrvali jsme tam ale jen do toho okamžiku, kdy se na zem začala plavně snášet ptačí hovna (pardon, ale kdybych napsal třeba „exkrementy“, připadal bych si jako pitomec, protože se neříká „spadl na něj ptačí exkrement“, ale výhradně a jedině „posral ho pták“). Pak už byl pomalu čas vydat se k přístavu na sraz se zbytkem zájezdu a hlavně s autobusem, který snad už bude mít na přední nápravě stejná kola a navíc i novou (nebo vlastně nějakou) rezervu…

Cestou jsme použili i vcelku civilizované veřejné záchody, které vypadaly zajímavě – ve vznešeném a upraveném parku na nábřeží z ničeho nic stály u cestičky 4 kadibudky, z nichž 3 patřily přilehlé letní restauraci a ta zbylá byla pro všechny; zvenku na dřevěné stěně bylo i umyvadlo s tekoucí vodou… to asi ti Finové ze sousedství nebo co, protože ve srovnání se všemi městy, která jsme v Rusku viděli, bylo toto zařízení zcela unikátní.

V parku jsme také potkali již dříve zmiňovaného železničáře Leoše, jehož vyšetřovala jedna z Ivanových věrných fanynek, protože byla léčitelka (tj. měla jakýsi prázdninový kurz čehosi a hlavně talent mluvit o čemsi nad námi). Leoš totiž už dlouhou dobu chrchlal tak, že mi to nedalo a musel jsem ho občas pro vlastní obveselení napodobit, v kteréžto činnosti jsem dosáhl jisté dokonalosti. Fanynka-léčitelka ho umně proklepávala a poté využila metody akupresury a možná rovněž nějaké to zaříkávání, ale nebyli jsme dostatečně blízko (tedy raději jsme nešli blíž, aby bylo jasno), abychom mohli přesně odpozorovat její léčitelské techniky. Poté se již veřejně na místě srazu pochlubila, že Leoše vyléčila (pravda, asi 8 minut nekašlal) – všichni sice věděli, že kašle kvůli konzumaci nejlevnějších ruských cigaret cca za 5 až 10 rublů; a mám-li být upřímný, je třeba poznamenat, že onen dusivý kašel, který mu prakticky zcela bránil v mluvení, měl o dost vyšší obsahovou úroveň než jeho proslovy… Ne že bych to Leošovi přál, ale když je někdo blbý, pak mu stejně není pomoci (a pak – kdo má ty jeho žvásty poslouchat).

Autobus nejel a naše zpoždění narůstalo. Někteří odešli na pivo do zahradní restaurace, někteří se váleli na trávě, my se vydali napřed obhlédnout stánek se suvenýry (Lenka si tam pořídila sponu do vlasů vyrobenou z březové kůry a já nic; mám totiž poslední dobou nechuť k tzv. upomínkovým předmětům, protože vlastní upomínkové fotografie a myšlenky jsou o dost lepší), pak chvíli leželi na trávě, napsali domů a zanadávali si na „dochvilnost“ autobusu a zejména Ivanovu, protože ten se dostavil půl hodiny po plánovaném odjezdu a teprve pak začal zjišťovat, co se děje. Dělo se to, že v pneuservisu asi zrovna moc nehleděli na rychlost, takže kolo sice mají, ale jaksi jim trvá, než ho přezují… přijali jsme to se stoickým klidem.

Asi hodinu a čtvrt po původním “odjezdu” se objevil autobus, na obou kolech přední nápravy měl stejné pneumatiky Medved – Made in Russia a dokonce i rezerva byla, všechno bylo – to se holt pozná velkoměsto… Vlastně si ten náš modrý bus zasloužil veliký obdiv za to, co všechno vydržel, aniž by se rozsypal na své prvočinitele. Najednou ale samý spěch, honem honem jedem, Ivan hulákal, pak také to své do plechu, ale já byl v klidu, protože Lenka byla ještě jednou navštívit tu unikátní kadiboudu a já nenastoupil, aby autobus neujel – leda by mě přejeli. Ivan nadával, vyptával se, já škodolibě mlčel a dělal, že ho neslyším; naprosto nádherný pocit, jen tak mimochodem. Pak Lenka přišla, Ivanovi se pokusila vysvětlit (marně) nepochopitelný fakt, že pokud nevíme, kdy se jede, nemůžeme přijít včas, jelikož žádné včas neexistuje – je jen brzo, nebo pozdě. A hlavně – on byl ten, kdo chodil v jednom kuse pozdě, ne my.

Pak jsme vyrazili na Petrohrad neboli na Sankt-Petěrburg, nějakých 300 kilometrů, což v Rusku není skoro nic. Silnice byla docela dobrá (!) – asi že byla jediná, a tak se nebylo při její údržbě na co vymlouvat. Občas jsme zastavili na nějaké té odbočce vedoucí kamsi do hlubokých lesů, asfalt končil vždycky maximálně po 10 metrech od silnice a bylo vedro a dusno. Také jsme tankovali, což byla vždycky událost: všichni museli z autobusu vystoupit, jinak tankování nebylo možné – ještě že nikoho nenapadlo, že musíme taky vystěhovat všechny věci jako na hranicích… Ostatně i samotné tankování je v Rusku docela jiné, je třeba říct, kolik paliva chci, zaplatit ho předem a teprve pak ho pumpař pustí. Když má řidič velké oči a řekne si o víc, nejde tekoucí palivo zastavit, takže se v klidu a pohodě vsakuje do země, odkud koneckonců pochází… Cestou jsme přejížděli přes obskurní silniční a železniční most, který visel mezi dvěma věžemi, na nichž se celá plošina s vozovkou a kolejemi mohla posouvat nahoru a dolů podle toho, jak vysoká loď potřebovala proplout po řece pod mostem. Celá ta věc vypadala jak ilustrace z verneovky, nikdy bych si nemyslel, že tohle může opravdu fungovat.

K večeru jsme z ničeho nic odbočili v nějaké bezejmenné obci a zastavili u obchodu. Prodavačka měla patrně dědičně zakódováno, že cizinci sem přijíždějí výhradně loupit, a tak nám zabouchla dveře přímo před nosem. Pravda, bylo asi 6 minut po zavíračce, ale já – kdyby mě ten obchod živil – bych určitě nezavřel. Z nákupu tedy nebylo nic, ale my jsme nic nepotřebovali a alkoholici byli zásobeni stále a hojně. Na další zastávku u studny je prý možno dojít pěšky – a tak jsme tedy šli. Když jsme došli ke studni, z níž vytékala voda žlutá jak chc… no prostě žlutá, řekli jsme si, že tohle teda pít nebudeme; naštěstí se omyl s pomocí domorodců užasle zírajících, co že si to napouštíme, rychle vysvětlil – opravdová studna je o kousek dál. Voda z té druhé byla jen nažloutlá, ale ještě jsme měli vodu z Petrozavodsku, a tak nám mohlo být jedno, i kdyby byla třeba fialová.

Tábořiště, dá-li se tomu tak říkat, mi vyrazilo dech. Zastavili jsme na návsi malé osady (dodnes nevím, kde přesně je a jak se jmenuje, nějak jsem si to nezjistil na místě a teď už to asi ani nezjistím), přímo u dřevěných domků, a dole pod svahem byl nějaký plavební kanál s vodou temnou jak oči asijských krasavic, jak se Ivan s poetikou podivnou jako on sám vyjádřil v brožurce, kterou nám na začátku zájezdu rozdali. Tady je možno se koupat, řekli nám, večeře prý bude za hodinu a na záchod se chodí asi 10 minut tímhle směrem na pole za poslední domy. Najít rovné místo na spaní byl problém, ale všichni to nějak zvládli. Do vody vedlo úzké dřevěné molo, na konci bylo nutno seskočit. Nic příjemného, když nevíte, kam a do čeho se vlastně vrháte, ale už jsme si zvykli, že mýt se ve špinavé vodě je lepší než nemýt se vůbec, už jsme to měli na háku, a tak jsme se tedy šli vykoupat. Voda nebyla tak hrozná, pod molem byl písek, ale nesmělo se od něj jít dál, tam už bylo bahno a bylo třeba plavat.

Pomalu se smrákalo. Scenérii doplňovaly 2 vraky aut svržené z břehu do rákosí jen kousek od mola – byl to červený záporožec a polovina žigulíku, asi už je nikdo nepotřeboval. Umyli jsme se, najedli, seznámili se s místními kočkami, přetrpěli řvací chvilku alkosekce + Ivana a spol., dali si plechovkového kozla a šli spát. Zasloužili jsme si to.

Advertisement