Ruské dny XXI. – 5. 8. 2010

K ránu mě vzbudila divoká bouřka, která lomcovala okny a skrápěla spící Petrohrad proudy deště. Nespali jsme ve stanu, neměli venku věci… a tak jsem chvíli poslouchal a pak klidně spal dále až do rozednění. Ráno jsme sbalili svých 5 švestek (tedy – švestku jsme neměli ani jednu, protože jednak na ně bylo brzo, jednak je nemám rád, ale prostě se to tak říká), naposledy se civilizovaně umyli, sešli už s věcmi k busu, naložili a nasnídali se. Nebe bylo už zase modré, vítr se utišil a noční divočinu připomínaly jen louže. Čekal nás druhý petrohradský den.

Něvskij prospektNěkteří lidé měli v plánu Ermitáž, ale my (a několik jiných) ne – jak už jsem říkal, jsem na poli výtvarného umění barbar, a tak raději než po galerii trajdám po městě. Vystoupili jsme na Něvském prospektu; odjezd je od Ermitáže v půl třetí. V centru města se už docela solidně vyznáme, to se vždycky hodí. Zamířili jsme do jakéhosi army-shopu, ale otevíral až v 10, měli jsme tedy asi tři čtvrtě hodiny k dobru. Courali jsme kolem obchodního domu Gostinnyj dvor a nakonec na chvíli zakotvili v bistru poblíž, Lenka si dala kávu a já vodu; hlavním důvodem návštěvy tohoto podniku beztak byla možnost využít tamní toalety, nějak jsme si tipli, že budou snesitelné (nakonec se ukázalo, že byly velice civilizované, kromě pořádku a toaletního papíru se pyšnily dokonce i tekutým mýdlem a papírovými ručníky, v Rusku věcmi skutečně nevídanými). Než jsme vypili své nápoje a vyřídili potřebné, sledovali jsme v televizi ranní zprávy, kde mluvili o požárech kolem Moskvy; některé obrázky byly jak z války. Rusko má dokonce i ministerstvo mimořádných situací, asi ne nadarmo, v tak veliké zemi a při takovém pořádku se nejspíš něco tzv. mimořádného děje neustále.

Placka KGB...Vojenský obchod byl zvláštní – tedy krom toho, že byl ve sklepě domu ve vnitrobloku a museli jsme projít dost nebezpečně vypadající mříží na zpustlý dvůr. Místním kočkám se tam ale líbilo a byly ostražité a podezřívavé stejně jako ruská armáda, možná to byly kočky s vojenským výcvikem, nebo prostě z toho obchodu zblbly. Magazin byl přecpaný vším možným a nebyl to jen výprodej nějakých jetých věcí, jako bývá u nás, byly tam i věci nové, asi si ozbrojené složky musejí výstroj kupovat. Měli tam i věci pro policii a námořnictvo, všechno originál, s čísly podle výstrojového katalogu příslušných institucí, také zbraně měli. Když jsem si prohlížel modro-bílé pruhované námořnické tričko (nejspíše pod vlivem většiny účastníků zájezdu, kteří si nejen trika koupili, ale také v nich chodili), přišel policista, zakoupil nové výložky (předložil svůj služební průkaz, asi aby se sám nemohl pasovat třeba na generála) a zas odešel. Tričko jsem si nekoupil, protože jsem si naštěstí uvědomil, že bych v něm vypadal jako debil; vrátil jsem ho a měl radost, že jsem odolal vizuálnímu nátlaku davu. Pak jsem si prohlížel nože, ale vypadaly dost nebezpečně a při vzpomínce na hraniční kontrolu jsem si žádný nekoupil, protože jsem se bál, že mi ho nějaký pitomec v uniformě zabaví. Ale nůž Vítěz byl opravdu krásný kousek… Nakonec jsme z obchodu odcházeli s nerezovými kalíšky na vodku s nápisem CCCP a se služební plackou KGB. Prostě jsem ji nemohl nemít, obzvlášť když jsem si přečetl neuvěřitelný nápis kolem hvězdy se srpem a kladivem: horoucí srdce – chladná hlava – čisté srdce. No potěš koště, abych tak řekl…

Sankt-PetěrburgZjistili jsme, že máme poměrně nečekaný a nezvyklý problém – utratit peníze! Vlastně se mi to stalo poprvé v životě, většinou mám problém zcela opačný, jak už to tak bývá. Rozebírali jsme tuto nezvyklou situaci (co si kde počneme s rubly?!), ale na žádné rozumné řešení kromě „počkáme a uvidíme“ jsme nepřišli (takže jsme vlastně nevěděli vůbec nic, ale aspoň jsme vyvíjeli nějakou mentální aktivitu). Na ruštinu a hlavně azbuku jsem si zvykl tak, že mi už nepřipadala ani moc cizí, četl jsem jen tak mimochodem a byl stále v obraze (zatímco značná část našeho zájezdu byla takřka nonstop pod obraz). Do fotobatohu s Nikonem jsem ráno přidal ještě malý notebook zabalený do trička, protože jsme si včera všimli, že v McDonald’s je free wi-fi; batoh byl těžší než obvykle, ale po 3 týdnech si člověk zvykne na leccos.

Muzeum F. M. DostojevskéhoPěšky jsme se po Něvském prospektu vydali do muzea F. M. Dostojevského na adrese Kuzněčnyj perelok 5, tedy tam, kde spisovatel bydlel. Byt byl uveden do stavu, v jakém byl za života Fjodora Michajloviče. Fotografovat se nesmělo, a tak jsem svůj batoh odložil u pokladny, kde mi ho ochotně schovali (doufal jsem, že stejně ochotně mi ho i vrátí). Expozice to byla pěkně uspořádaná a zajímavá – a nejen tím, že v bytě byly asi 4 hlídačky a ochotně všem nabízely tištěné popisy v různých jazycích. Nám daly anglický, ale po 3 týdnech v Rusku už bych snad už raději ten ruský (byl na druhé straně, a tak jsem porovnával a překlad byl správný). Anglicky jsem za celou dobu v Rusku nepromluvil, nebylo s kým a nebylo proč. Dívali jsme se na nábytek, knížky, dýmku, obrázky a fotografie, byli jsme tam. Viděli jsme také první a původní ilustrace ke Zločinu a trestu, dívali jsme se na Raskolnikova a strašidelnou lichvářku, na uličky a domy obkreslené snad ze Stínadel… ale samozřejmě to byl Petrohrad. Pokochali jsme se také obrázky a fotografiemi ruských měst i venkova, viděli první vydání různých knih F. M. D. a pak už jsme se měli pomalu k odchodu. Batoh mi vrátili. Zatím jsem od rána nevyfotil nic, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, někdy se stačí „jen“ dívat…

LenkaUsadili jsme se v McDonald‘s na Něvském, dali si super-size menu (obsluhovala mě jakási Anna, která ovšem vypadala jako Marfuša nebo obryně Stáňa; facku bych od ní nechtěl ani za nic, měla ruce jak lopaty), usedli… a zjistili, že wi-fi nefunguje. Kurva fix, proč ten krám s sebou vlastně vleču?! Ale najedli jsme se dobře a hodně, to teda zase jo. Najedení a napití jsme se vydali dále a cestou se dohodli, že zastavíme na chvilku ještě ve druhém mekáči, stejně půjdeme kolem, třeba tam wi-fi půjde a záchod se hodí takřka vždy. Wi-fi fungovalo, záchody taky a když jsem vystál frontu (obsluha už měla normální lidské rozměry), objednal jsem – a najust anglicky – Lence veliké kafe a sobě velikou colu o objemu 0,8l. Napsali jsme všechny možné SMS (byl zvláštní pocit psát z Ruska přes český web bráchovi, který právě dlel kdesi v Srbsku) a trochu se také podívali na zprávy z domova – nic nového, jen předvolební kecy byly nahrazeny povolebními a hodně článků bylo o tom, že v Rusku hoří, což jsme věděli taky.

Carskoje Selo - parkPak už zbýval jen malý kousek centra a problém s utracením peněz. Řekli jsme si, že si koupíme jen věci ruské nebo takové, které u nás nejsou; vybavilo se mi také kdysi kdesi spatřené heslo, že God made heaven and Earth – everything else is made in China… a chtěl se čínským věcem pokud možno vyhnout, protože ty jsou prostě všude. Nakupujeme vodku Зелёная марка (tedy „zelená značka“), spousty čaje a také čokoládu s historickým obrázek Sankt-Petěrburgu. Byl to docela problém, a tak jsme musel obrazit několik obchodů; a protože v téhle zemi je možné opravdu docela všecko, narazili jsme i na samoobsluhu, kde neměli vůbec žádný alkohol – neuvěřitelné… Chleba a vodu měli naštěstí všude, neboť to byly potraviny, bez kterých bychom se neobešli.

I při poněkud chaotických nákupech držíme směr k Zimnímu paláci, abychom se s těmi krámy netahali moc daleko a oklikou. V jiném obchodě jsme pořídili také cigarety, velice levné LM (u nás stojí myslím 65 korun, tam vyjdou na 20) – ale když jsem požádal o 20 krabiček, prodavačku to mírně vyděsilo a odešla hledat sáček a gumičku. Nevím, v čem tam cigarety dodávají, ale kartony asi nevedou. Vmžiku byla zpátky a pak dokonce přišla ještě jednou… konečně mi došlo, že jsou to dvojčata, už jsem se obával o svůj psychický stav. Zbývalo nám ještě přes 2000 rublů, byli jsme stále ještě odporně bohatí.

Klasicismus...Ve 14:40 odjíždíme z malého plného parkoviště u Ermitáže neuvěřitelnou zácpou v úzkých uličkách, v nichž řidič  Eda s velkým autobusem bravurně manévruje. V přímém přenosu jsem z okna viděl, jak ruský bus plný očividně zahraničních turistů ulomil zpětné zrcátko, ale asi je něco takového zcela běžné, protože řidič ani nevystoupil a sunul se dál i bez zrcátka, které zůstalo ležet u značky jednosměrné ulice (no a co, prostě jedu). Městem jsme jeli ještě dobrou hodinu, pak už i bez zácpy, protože je veliké a my ho museli projet úplně celé směrem na jih. Pořád jsme se dívali ven, jedli brambůrky, pili colu a pak tekutý jogurt a byli spokojení, prostě tak, bez důvodu. Petrohrad je daleko lepší a hezčí než Moskva; a dokonce i předměstí vypadají nějak civilizovaněji než cokoli, co jsme v Rusku viděli (a že toho tedy bylo dost). Domy řídly, pak skončila i komerční zóna u letiště a před námi bylo městečko Puškin. Původně se tedy jmenovalo Carskoje Selo, ale to je vlastně název zámku, obec kolem vznikla až později. A právě do zámku a přilehlého parku jsme mířili. Ivan zase žvanil cosi o tom, jak se dostat do parku (ano, opět se platil vstup), ale raději jsem po zážitcích z Petergofu neposlouchal (a také z ohledu na Lenku, aby mě zas nemusela uklidňovat jako včera), protože jsem si byl naprosto jist, že tentokrát bych se neudržel a prostě mu dal do držky.

Carskoje SeloCarskoje Selo je od Petrohradu asi 20 nebo 30 kilometrů, zkrátka hned vedle, a byli jsme tam za chvilku, silnice byla nerusky hladká a bez děr. Když jsme vjeli do města, poněkud jsem se podivil, ačkoli jsem tohoto pocitu po 3 týdnech v Rusku už takřka nebyl schopen. Město je skoro celé jeden velký upravený park s luxusními trávníky a květinami, dokonce se mi vybavilo Versailles (a to je tedy co říct). U odbočky k zámku stála uprostřed trávníku Puškinova socha, a to dokonce bez podstavce; to bylo další překvapení, protože ruské sochy a pomníky mají podstavec naprosto vždy. Nikde žádné srpy a kladiva (už nevím, jestli jsem psal, že jsme u silnice do Jurjeva Polského míjeli odbočku na vesnici jménem Серп и молот, neboli Srp a kladivo… tam bych tedy fakt bydlet nechtěl) a nikde žádný Lenin! Neuvěřitelné!

Carskoje SeloZaparkovali jsme na jakémsi dvoře, kde kromě asfaltové plochy, zavřených záchodů a vybydleného kiosku nebylo vůbec nic – zato ale byl zámek a park opravdu blízko. Řekli nám, kdy bude večeře, a mohli jsme jít. Tentokrát jsme se mazaně oddělili od velké skupiny hned a také šli k jinému vchodu. Občané Ruské federace měli vstupné za 100 rublů, cizinci za 260 (ano, spravedlnost a rovnoprávnost je této zemi odjakživa vlastní). Prostě to zkusíme. Dal jsem tetce v pokladně dvě stovky a požádal o два билета, dvě vstupenky. Už pro ně sahala, když tu se zarazila a rozšafně povídá:

Pavilon soch„Vy asi nejste odsud… jste vůbec Rusové?!“
Ještě to tak, pomyslel jsem si, ale dál statečně hrál svou roli: „Ano, jsme zdaleka“ (a ani jsem nelhal). O svém přízvuku (přece každý cizinec nějaký má, to je jasné) jsem si nedělal iluze, ale nechtěl jsem to vzdát jen tak.
„Nu vot… a rozumíte mi vůbec?“ vyslýchala mě dále. To si teda piš, babo zvědavá, říkal jsem si v duchu, ale nahlas jsem raději prohlásil, že samozřejmě ano… Pak ještě pronesla kratší řeč (fronta za mnou utěšeně narůstala) o tom, že takových už viděla, já jí odporoval, že s ruštinou nemám jediný problém, až pak shrábla peníze a uvolila se nám tedy prodat lístky…

Carskoje SeloA bylo to, stali jsme se majiteli dvou krásných levných vstupenek pro rodilé Rusy. Jen tak mezi námi, ten park za víc než tu stovku fakt nestojí, je to prostě zámecký park jako každý jiný, ale přece jsme ho chtěli vidět. Jak jsme později – už uvnitř parku, když jsme zdolali i kontrolu u brány – zjistili, ostatní z naší výpravy takové štěstí (nebo možná drzost) neměli, ale to nebyl náš boj, jak se říká. Možná teta pokladní už měla těch Lžirusů dost a bála se, že bude mít průser a vyhodí ji z rabóty. Nejlepší však bylo, že Ivan šel za plné cizinecké vstupné, to mě tedy potěšilo nebývale, přece jen nějaká ta spravedlnost existuje. Park byl pěkný, ale poněkud nudný, tak nějak univerzální a bez duše, přesto jsme si ho však prošli, když už jsme se tam tak pěkně dostali. V lapidáriu soch, které bylo neprůchozí, ačkoli na druhé straně byly také schody, byly napřed busty Řeků a Římanů a později také různí Rusové. Všechny tyhle antické a rádobyantické sochy jsou trochu děsivé, protože nemají oči, jen prázdné důlky (původní antické sochy byly polychromované, tedy barevné, a oči měly namalované) – a nemám je moc rád. Bdělým okem (nebo možná oběma) nás ale střežil hlídač, tak se nedostatek očí na straně soch vyrovnal.

Fronta do Jantarové komnatyNa Jantarovou komnatu, resp. na její kopii, kterou zaplatili z větší části Němci (asi mají trochu výčitky svědomí, že právě oni mají nejspíš prsty v jejím zmizení a nenalezení), stála předlouhá fronta Japonců a jiných vytrvalců. Vstupné činilo 1000 rublů; sice bychom na něj měli, ale nechtělo se nám ani do fronty, ani nikam dovnitř. Ivan v autobuse vykládal cosi o tom, že prý zná šéfa hlídačů (ano, jistě…), že nás tam dostane mimo pořadí, ale za příplatek (neboli úplatek), ale nevěřil mu už asi vůbec nikdo – a taky nikdo jeho nabídku nevyužil (stejně to byly určitě zase jenom kecy). Po zběžné prohlídce parku jsme se ještě vydali do města, pořád jsme měli moc peněz… Lenka si u brány parku koupila kalendář s fotografiemi Petrohradu, já nic. K suvenýrům mám čím dál zápornější vztah, nemůžu si pomoct. V centru bylo hodně obchodů, ale koupili jsme si jen vodu a čokolády Alenka s velmi sovětským obalem, konečně suvenýr hodný pozornosti.

Carskoje Selo - parkPo večeři asi 10 minut pršelo, ale bylo nám to jedno. Odjíždíme směrem na Novgorod, je to daleko a jsme unavení, tak se snažíme trochu prospat. Jedeme však po otřesné silnici, kde je nějak těsno a jede se nárazník na nárazník – buď my předjíždíme náklaďáky a kamiony, nebo někdo předjíždí nás, to vše současně se slalomem mezi dírami. Prohlížíme si dřevěné chalupy kolem silnice; dobrá polovina jich je opuštěných, asi tady není práce. Drobným zpestřením cesty jsou zastávky, sledování hrozivě se zatahujícího nebe a také silniční policejní kontrola. Podle cedulí se opět blížíme k Moskvě, z čehož mám mírnou depresi, protože bych rád už Rusko opustil, už ho máme dost vlastně oba. Pak se silnice z ničeho nic rozdělí – Moskva vlevo, Novgorod vpravo – sláva a hurá.

Seznamování s památkami :-)Do Novgorodu dojíždíme za hustého deště a tmy, ale nic nemůže zabránit Ivanovi a alko-sekci, aby nakoupili zásoby vodky na večírek, který se chystají pořádat, prý na rozloučenou. No nazdar, to zas bude noc…! Poslední zastávka je u hydrantu, voda je potřeba na snídani. Jedeme nocovat k jezeru či rybníku (ráno jsme zjistili, že je to jen do šířky rozlitá řeka), k branám jakéhosi docela nového kláštera. Když tam konečně dorazíme, lije jako z konve. Z autobusu bereme s sebou jen věci nutné a nejnutnější, abychom neměli všechno mokré a špinavé. Oblékám si americké vojenské pončo, které jsem si právě pro takovéto nepříjemné situace pořídil. Stavět stan potmě (jakmile rozsvítíme baterku, je kolem snad milion komárů a během prvního nádechu jich člověk má plnou pusu) není žádná krása, navíc prší a na zemi je mokrý písek, který se lepí na boty a na všechno. Někteří pomatenci se vrhli do jezera, ale mě by tam takhle nikdo nedostal ani párem volů nebo Ivanů (což je nakonec jedno), protože když vodu nevidím, bojím se, v čem se vlastně máchám. Ráno někteří litovali…

Ve stanu je vlhko a špatně se dýchá. Mizerně spím, za což můžu děkovat nejen vlhku a dešti, ale hlavně nějakým místním pitomcům, kteří se mezi stany projíždějí autem, a určitě jim to připadá jako dobrý nápad, a tak to několikrát zopakují. Celá scéna je podbarvena falešným ožralým řevem (vydávaným za zpěv s kytarou) pitomce vedoucího a jeho fanklubu. Pozdě v noci (nebo brzo k ránu) konečně přestalo pršet.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s