Ruské dny XXII. – 6. 8. 2010

Vzbudili jsme se do jasného rána, které rychle sušilo stany i písek. Šel jsem se podívat na vodu, u které jsme tábořili, a opravdu (a dokonce nahlas…!) jsem se zaradoval, protože byla hnědá a zelená od sinic a špinavá od bůhvíčeho, takže ranní koupel jsem rád oželel. Ti, kteří se večer nedočkavě vykoupali v této nebezpečně vyhlížející kapalině, byli ráno trochu dozelena, jelikož na nich uschly malé částečky planktonu; jiní byli zelení následkem jejich večírku. Od Ivana ze stanu, dosud hluboce spícího a tvrdě chrápajícího, vylézala jedna z jeho fanynek – dobře jí tak. Můj stan byl takřka plný nažraných nočních komárů, kteří po krvavé hostině odpočívali na jeho stěnách – ale lepší být poštípaný než udušený, o tom žádná. Začal jsem s plánovanou genocidou a během chvilky měl obě ruce krvavé jak řezník (nebo vrah).

K snídani byla ovesná kaše s kompotem a kakaem, což je jídlo pro mě nepoživatelné, proto jsem posnídal z vlastních zdrojů ruský chléb, český taveňák a německý salám. Dobré. Trochu bezradně jsem se poté rozhlížel, až mi Ivoš (nejspíše vybaven značnou dávkou empatie) poradil, že záchod je na zahradě kláštera. Vydal jsem se tam v naději a očekávání, ale čekalo mě trpké zklamání. Suchý turecký záchod v dřevěné budce bych našel i poslepu, stačil by čich; dveře jsem se sebezapřením otevřel a raději je zase honem přibouchl. Na tohle tedy nemám, řekl jsem si v duchu a doufal, že ve městě včas potkáme nějaké použitelnější zařízení. Do lesa nebylo možno jít, žádný tam nebyl – a když, pak v něm tábořili rybáři a z té jedovaté hnusné vody tahali nějaké ryby, které bych tedy určitě nejedl.

Po jídle jsme naložili usušené věci do autobusu a pěšky se vydali do vsi na stanici místní dopravy. Náš autobus musel co nejdéle stát, abychom mohli dojet až do Kaunasu, déle než 24 hodin jet nelze a dost se to kontroluje. Eda nás vyzvedne odpoledne v Novgorodu. Na stanici jsme šli ulicí jménem Slovenská, ale nepochopil jsem, co ta dvě místa mohou míst společného.

V čekárně samozřejmě nebyl žádný jízdní řád a nikdo na ní ani nečekal, ale prý má autobus jet za chvíli, tak tedy dobrá. A opravdu – po nějakých 10 nebo 15 minutách se připlazil žlutý Ikarus, vrak, který by sotva mohl jezdit jinde než tady v Rusku. Nacpali jsme se dovnitř a jeli. Ve vozidle byly různé místní tetky, které jely v gorod a začaly si s námi povídat – odkud jsme, kam jedeme a tak dále. Jednolitou masou těl se prodírala průvodčí s brašnou a rolí lístků, hlaholila „kdo přistoupil?“ a nekompromisně pronikala i tam, kde nebyl vůbec žádný volný prostor. Zajímavé a zábavné, trochu retro, ale to je tady kdeco. Ivanovi, který koupil lístky pro všechny, odmotala asi 2 metry jízdenek, nic ji nepřekvapilo, ničemu se nedivila, už asi zažila úplně všechno.

Asi po 5 minutách jízdy začal starý unavený a zanedbaný Ikarus smrdět spáleninou, pak i hořet. Z pravého předního kola stoupala oblaka dýmu, nejspíš se zakouslo brzdové obložení. Řidič, pořízek v tmavých brýlích, to chvíli sledoval ve zpětném zrcátku, pak se stoickým klidem zastavil, vystoupil, do kelímku od kávy nabral vodu z louže a hasil kolo. Pro jistotu jsme si tuto situaci vyfotili. Čekal jsem, že až uhasí lokální požár svého vozu, sdělí cestujícím, co bude dál – třeba vystupte si, přijede jiný autobus – jenže takhle to tady opravdu nefunguje. Jede? Jede – tak co řešit?! Řidič zkrátka neřekl vůbec nic, nastoupil, zařadil a jel dál. Po chvíli se situace opakuje – opět smrad a kouř a možná i oheň, ale na kolo nevidíme. Řidič už ani nevystupuje, nýbrž využívá pozůstatků nočního deště tak, že pravými koly jede vedle krajnice v loužích a hasí za jízdy. Jednoduché a velice ruské, v daných podmínkách takřka geniální. Stejně by asi dopravní podnik jiný autobus neposlal, třeba ani žádný jiný nemá, nevím. Jisté je to, že jsme dojeli do Novgorodu a autobus pokračoval dál, vesele si pohuluje (to je prosím synonymní přechodník od pokuřuje) z výfuku i kola. Báječný zážitek, děkuji.

Na velkém parkovišti u novgorodského kremlu bylo mnoho stánků a park, dokonce s lavičkami, uprostřed celého prostranství samozřejmě Lenin na vysokém podstavci. Musel jsem doplnit kalorie, a tak jsem zakoupil 2 pirohy (konečně je zase jednou někde měli!), čímž jsem se zdržel, ale skupina byla pořád na dohled. Potřebovali jsme vědět jen jednu jedinou informaci – kdy a kde je sraz k odjezdu. Na nádvoří kremlu jsme to poměrně rychle zjistili a skupinu záhy opustili.

Novgorod je jedno z nejstarších ruských měst, dokonce ještě před sjednocením Ruska zde byla republika (!) s dosti vzdělaným obyvatelstvem: v okolí se našlo mnoho svitků březové kůry s různými texty, dokonce mezi nimi byly i soukromé dopisy, to se tedy podívejme! Republiku řídil sněm a byla tedy vlastně docela demokratická. O to víc jsem se divil (a divím stále), proč pak Rusko udělalo takový krok zpět – tedy ne že bych se divil carovi (je jasné, že čím méně vzdělané obyvatelstvo je, tím lépe a raději poslouchá), ale lidem, že si to všechno nechali líbit. Ale asi to ani pochopit nejde.

Byl jsem unavený z nevyspání, otrávený nevím z čeho a krom toho jsem potřeboval na záchod. Zas jednou jsem si pořádně zanadával, ale dával jsem si pozor, abych tím Lenku moc neštval. Brala to s humorem, naštěstí. Vlastně měla úplně stejné problémy jako já, takže jsme si dobře notovali. Záchod jsme objevili záhy a nejhorší problém byl uspokojivě vyřešen, což je základ. Otrávenost i únava si daly říct a moudře ustoupily, když jsme si jich přestali všímat.

Současné město je poměrně divné – tak nějak rozplizlé a opět bez jasného centra či dominant. Řeka Volchov s neuvěřitelně hnusnou špinavou vodou, v níž plavaly zelené chrchly řas nebo čeho vlastně (přesto se v ní místní přímo pod červenými cihlovými hradbami kremlu v pohodě koupali!) dělí Novgorod na 2 části. Podle plánku mělo být za řekou historické centrum, ale to je vlastně jen jakýmsi parčíkem s více či méně zachovalými kostely. Přesto jsme se tam vydali, minimálně aspoň most sám o sobě byl zajímavý a socha turistky se zutými botami vynikající. Vyfotili jsme si hradby, most, loď kotvící na řece i řeku samotnou; překvapilo mě, že i na fotografii je vidět, jaké je ta voda svinstvo.

Na druhém břehu jsme objevili zajímavou věc – kašnu rozdělenou jako dort a na každém dílku byl znak jedné země, nejspíše spřátelené, protože např. z pobaltských států tam nebyl ani jeden, zato třeba Kazachstán ano. Tuto výtvarně-politickou kreaci jsme využili zcela prozaicky: k mytí nohou. Nesnáším ulepenou špínu, a dokud se jí nezbavím, nejsem schopen vnímat okolí, takže to zkrátka byla holá nutnost – na začátku našeho pobytu v Rusku bychom si tohle asi netroufli, ale teď už jsme věděli, že si vlastně nikdo nikoho nevšímá a nikdo nic neřeší (vyjma vycvičených milicionářů v Moskvě, ti zase řeší všechno a všímají si všeho). Pro mytí nohou jsme si vybrali sekci nejméně sympatické země – komunistický a budovatelský znak Běloruska; aspoň jednou udělají něco dobrého. Tak.

Chvíli jsme poseděli v parku na nábřeží, psali deník, kouřili, pili a mluvili. Nábřeží bylo podivně nedokončené, tvořilo zvláštně otevřený prostor přímo uprostřed města, což je u nás velice nezvyklé, protože o takhle lukrativní pozemky se většinou pere mnoho zájemců. Tady ne, všem je to nejspíš jedno a místa je dost, možná až moc. Znovu jsme se vydali zpět přes most do zajímavější části města a znovu jsem musel na záchod, ten piroh nejspíš nebyl tak docela košer. Prohlédli jsme a vyfotografovali kreml, celý ho obešli a konstatovali, že vypadá dobře, ale nijak výjimečně. Kolem hlavní cesty zrovna instalovali výstavu fotografií z celého světa, byla tam i fotka Prahy, což mě takřka dojalo. Vyfotil jsem si také jednu zvláštně osamělou nevěstu sedící na lavičce a ona mi zamávala, asi byla ráda, že si ji fotí nějaký zápaďák a že tedy vypadá určitě dobře (v tom měla vlastně pravdu). Pořád jsme nevěděli, co si koupit a jak zlikvidovat přebytkové rubly. Na něco přijdeme!

Opustili jsme kreml, šli k soše Lenina a kromě ní vyfotili i radnici, která vypadala velice sovětsky, stejně jako celé prostranství před ní. Jasně jsem viděl, jak zde probíhaly (a určitě i probíhají) všechny ty oslavy prvního máje, dne vítězství a jiné povinné svátky. Pokračovali jsme směrem do neturistické části města, abychom viděli i něco obyčejného, místního; kašírovaných turistických objektů jsme měli už dost. Také jsme potřebovali nějaký obchod s jídlem i čímkoli, za co bychom aspoň trochu smysluplně utratili ruskije děngi. Pěknou dvouproudou ulicí s dlouhou parkovou alejí uprostřed jsme došli až k nádraží. Jeho budova zase (po kolikáté už?) působila velice jižně, přestože jsme byli pořád hodně na severu. Nevím, čím to je, možná tou bílou fasádou – ale je jisté, že tatáž budova by mohla stát třeba u Černého moře a vůbec by nepůsobila divně. U nádraží parkovaly také autobusy, některé poněkud humpolácky přestavěné na plyn (bomby byly na střeše). Tady bylo město jiné, sem turisti nechodí.

Na parkovišti hned vedle nádraží stál skvost – krásně zrenovovaná Volha zvaná Carevna (správný název je Volga GAZ-21). Nemám rád takové ty „tuningové“ renovace a úpravy, protože pak vznikne většinou něco jiného než originál; možná auto pak lépe jede a tak dále, ale není to ono. Tohle bylo ono naprosto kompletně, včetně autoatlasu SSSR za zadním oknem. Nemohl jsem se vynadívat a fotil a fotil… Na tomhle autě je víc než na jiných vidět, jak moc chtěli být soudruzi stejní jako Američani (všechno velké a největší!), ale jak se zároveň báli, aby to náhodou někdo nepoznal. Carevna je dojemný příklad obojího.

Opodál jsme objevili také McDonald’s a řekli si, že raději už nebudeme pokoušet své zdraví a najíme se tady, ten ranní piroh mi tedy fakt stačil. Je velice zvláštní, jak jsou anglické názvy přepisovány do azbuky, třeba takový Биг Тейсти je velice zábavný – a tak jsme tedy zapadli ne do McD, ale do Макдоналдс… Ještě předtím jsem si ovšem musel vyfotografovat azbuková loga a slunečníky, což se velice nelíbilo jakémusi mužikovi v síťovaném nátělníku (fuj!), který hbitě vystartoval od stolku a hulákal, že nechce, aby ho někdo fotil (jenže já nefotil jeho a na fotografii vůbec není), že to by se mi líbilo (nelíbil se mi ani trochu) a že tohle teda nět. Taky si myslím, že vot eto nět, a tak jsem dělal, že mu nerozumím ani slovo, a zase jednou jsem byl docela němý, v duchu však velice sprostý a o kurvy či prdele nebyla vůbec nouze.

Bylo mi jasné, že kdybych s ním diskutoval, bude to na dlouho. Rusko mě také naučilo rozčilovat se, jen když to má nějaký smysl, a tak jsem chlápka prostě nechal stát a nadávat a šel dovnitř. Menu bylo obrovské (opět jsem si vzpomněl na dokument Supersize Me a těšil se, že si ho někdy pustím), Биг Тейсти dobrý, coca-cola studená, záchod čistý. Pomalu, leč jistě jsme se připravovali na návrat do Evropy (i když trochu kuriózně v americkém globálním řetězci). Mimochodem – McD byl v ulici jménem Oktjabrskaja, neboli tedy Říjnová – a zase mě napadla paralela o tom, jak neslavně skončila revoluce (a nejen ta říjnová), když v ulici s názvem pro soudruhy takřka posvátným stojí přímo symbol toho, proti čemu tak dlouho (a marně) bojovali. Za těchto úvah jsme se vydali zpátky k parkovišti, ale jinou cestou, abychom viděli co nejvíce.

Měli jsme pořád ještě moc času a moc peněz, a tak jsme se zastavili v pravděpodobně nejlepší a nejdražší kavárně ve městě. Byla to vskutku velice zajímavá kavárna… 3 barmanky měly pořád co dělat, ačkoli hostů bylo pět a půl (a více než 6 by se jich tam stejně nevešlo). Dělba práce byla takřka absolutní, např. jedna srovnala příbory, druhá je balila a třetí roznášela na stolky, ačkoli tohle všechno by klidně zvládl jeden jediný člověka a ani by se moc nenadřel (možná proto byly ceny tak vysoké, ale zrovna to nám bylo jedno). Jedna se přišla zeptat, co si dáme, druhá mi pak přinesla colu, další Lence kafe – na cukr už asi neměly pracovní kapacitu, a tak jsem si o něj musel jít říct a donést ho sám. Velice zábavný podnik…!

S malými obtížemi jsme pak nakoupili i poslední zásoby potravin; odpolední pauza totiž začíná dříve a končí později – socialismus se v obchodech, resp. v pracovní morálce prodavačů, drží stále velice dobře. Nákup byl poněkud jednotvárný, sestával z chleba, jogurtu, kefíru a vody, tentokrát jsme pořídili celý pětilitrový kanystr, protože nebylo vůbec jisté, jestli uvidíme ještě nějaký obchod. Také jsme obešli stánky se suvenýry a koupili různé věci, takovou velkou březovou sadu: hřeben z březového dřeva a nápisem Novgorod Veliký, malou kulatou krabičku z březové kůry s intarzovaným erbem města, Lenka si pořídila dřevěné náušnice a ještě jedny jiné pro nějakou svou kamarádku. Peněz podstatně ubylo a byli jsme spokojení – ruštější suvenýry koupit asi nelze. Možná by někoho napadlo koupit matrjošku, jenže jednak jsou ohavně kýčovité (mimoto jsou naprosto zbytečné a jen překážejí) a jednak, resp. především, jsou svým původem japonské, i když se to moc neví…

Pak přijel náš autobus, naložili jsme nákupy i sebe a zamířili do poslední ruské zastávky. Během odjezdu se odehrával už klasický rituál – má sousedka přes uličku vždycky vestoje přerovnávala veškeré své věci, kterými byla neustále obložena, natahovala se nahoru na polici i dolů pod sedadlo, přičemž do mě neustále vrážela svým rozměrným pozadím. Co jiným lidem trvalo maximálně tak minutu, jí mnohonásobně déle. Toto se opakovalo pokaždé, když jsme zastavili, i kdyby to mělo být třeba jen na 5 minut – pětiminutová zastávka a pak desetiminutové přerovnávání… Silně mě to štvalo, ale dělat se s tím moc nedalo. Leda bych jí to řekl – jenže jak se slušně říká: „Nevrážej do mě pořád tou svou prdelí!“…??? Ale co se vlastně rozčilovat – čeká náš ještě opravdu hodně dlouhá cesta a ani den ještě nekončil…

Advertisement