Ruské dny XXIII. – 6. a 7. 8. 2010

Čekal nás Pskov, ale napřed jsme museli překonat asi 180 kilometrů z Novgorodu. Když si dáte vyhledat trasu v GPS nebo na internetových mapách, vede cesta (a to jak „nejkratší“, tak i „nejrychlejší“) zásadně přes Petrohrad (450 km!), protože v kraji mezi Novgorodem a Pskovem panuje téměř absolutní nedostatek silnic. Říkalo se, že všechny cesty vedou do Říma, ale stejně lze tvrdit, že žádná cesta nevede do Pskova. Mohli jsme jet směrem na město Luga a pak po silnici M-20, mohli jsme jet také po A-116 a ze Šimsku poté po P-56 až do Pskova, ale z neznámých a nepochopitelných důvodů jsme se motali po menších a menších silnicích s horším a horším povrchem (chvílemi také zcela bez asfaltu). Možná to bylo docela jinak, protože ruské mapy jsou pověstné tím, že na nich jsou silnice, které ještě nebyly postaveny, i ty, které už byly mezitím zrušeny (a značení spíše není, než je). Ivan si v pohodě vyspával (nejspíš nějakou svou další vodkovou opici) a Eda byl naštvaný (stačil pohled do zpětného zrcátka), protože mu nikdo nemohl poradit a ani se o to nesnažil.

Novgorod - Pskov - hranicePak se Ivan zničehonic probudil, bez varování se vrhl k přehrávači a na hlasitost dalece přesahující technické meze chrchlajících stropních reproduktorů i meze naší tolerance pustil nějakou příšernou hudbu, tuším že Radůzu, které bych vždycky nejraději rozšlapal akordeon a jeho protrženým měchem jí zacpal hu… ústa. Začali jsme řvát (spolu s Denisou a Olgou, které seděly za námi, pak se přidali i další), ať s tím jde do hajzlu. Ivan hudbu ztlumil, ale po několika minutách se vše opakovalo, navíc si stoupl a začal cosi předvádět v uličce, nejspíš to měl být veselý tanec… Překvapeni silou Ivanovy sociální demence, bezohlednosti i obyčejné drzosti jsme na sebe jen němě zírali a doufali, že už tam brzo budeme. Těch 180 kilometrů jsme jeli přes 4 hodiny; naštěstí Ivanovu hudební produkci rázně ukončil Eda, když vypnul zvuk s odůvodněním, že se zničí reproduktory. Edovi Ivan neodporoval, měl přece jen asi o 60 kilo víc a nevypadal, že by hodlal dlouho diskutovat.

Pskov je veliké město, má přes 200 tisíc obyvatel, ale měl jsem dojem, že jsme se nějakou časovou smyčkou dostali do Sovětského svazu, ulice byly zpustlé a plné různých sovětských symbolů; připadal jsem si jako v nějakém skanzenu, jenže tohle byla realita. Začalo to už při vjezdu do města, kdy nás kontrolovala milice a nekonečně dlouho něco zkoumali na různých papírech. Pak nás autobus vysadil na náměstí s tím, že pro nás přijede v 9 hodin, že Petr někde mezitím uvaří večeři. Bylo horko a dusno. Někteří nadšenci hbitě zamířili do místního kremlu, ale my už z Ruska nechtěli vidět snad vůbec nic. Přesto jsme si všimli, že na domě na rohu náměstí je cedulka, že tam kdysi byla pošta a že ji navštívil V. I. Lenin, tak tedy hlavně že to víme. Velmi zvolna jsme postupovali městem, koupili si zmrzlinu a v jiném obchodě, kde bylo vedro jako v peci, také mokré cestovní ubrousky, které se určitě na tu dlouhou cestu hodí.

Svérázná výzdoba a věčná oslava Dne vítězství...Policejní manévry probíhaly v celém městě, všude byly po zuby ozbrojené hlídky se psy, po ulicích jezdilo jedno policejní auto za druhým. Nevím, co hlídali nebo hledali, ale opravdu jsem neměl chuť se ptát. Ozbrojenci se dívali na všechny (a na nás obzvlášť) podezíravě a nepřátelsky, ale nikoho nekontrolovali, jen vykonávali dozor, jako bychom tam přijeli snad rabovat. Pskov je sice poslední velké město u hranic, ale přece jen je od nich ještě dost daleko – do Estonska, nepřátelské země, která se odvážila odtrhnout (a Rusko jí to nikdy nezapomene), je to nějakých 20 kilometrů. Možná policie hlídala, aby jim nikdo neutekl, jak už to tak v Rusku je snad odjakživa. Lidí nikde moc nebylo, asi se schovávali nebo co. Kromě policie byly ve městě hlavně kavky – náměstí vypadalo jako ve filmu Ptáci od Alfreda Hitchcocka. Uprostřed parku byly rozbité kolotoče a také malý dětský vláček, který určitě nejméně 10 let nejel (a už nikdy nepojede). Kavky dělaly neuvěřitelný rámus, že někdy nebylo slyšet vlastního slova, seděly na holých stromech, byly jich tam stovky a možná tisíce a dolů na park a na všechno co chvíli dopadl bílý cákanec… zkrátka policejně hlídaná apokalypsa.

Pskov - hrdina SSSRVečeřeli jsme kousek za městem, na novém prázdném parkovišti nad řekou. Jedli jsme rizoto, kde byla místo rýže pšenice, tudíž to tedy není rizoto, ale bohužel nevím, jak se to jmenuje – ještě nikdy jsem takové jídlo neměl. Nebylo špatné, jen bez hub bych se klidně obešel, pane kuchaři… houby jsem lžící vystřeloval kamsi do trávy a docela mě to bavilo. Po večeři zbýval do odjezdu ještě nějaký čas, a tak jsme se odebrali umýt k hydrantu opodál. Mytí nebylo jednoduché, protože kolem bylo dost bláta, nakonec jsme to ale s oporou a podporou zvládli. Než jsme došli zpátky, mohli jsme se mýt znovu, ale čert to vem. Převlékli jsme se, trochu přebalili tašky v zavazadlovém prostoru a jelo se. Poslední, co jsme v Pskově viděli, byly kasárny, před nimiž stál tank – ne pomník tanku, ale tank, prostě tam parkoval.

Do netbooku jsem uložil poslední zálohu všech našich fotografií; moje poslední z této byla ta od novgorodského McDonaldu, v Pskově jsem nefotil vůbec – nebylo co a kdyby bylo, buď by mi fotoaparát zabavila milice (že je fotím, ale když byli všude, nešlo je vynechat), nebo by Nikona pos… dělala kavka, skvělý výběr.

Mířili jsme na hranice, na stejný přechod, přes který jsme do Ruska vstoupili – takže jsme se nejspíš měli na co těšit. Bylo to ale ještě docela daleko. Ivan se rozhodl, že se nikdo nebude flákat nebo dokonce spát, a tak pustil film o malíři Andreji Rublevovi. Ne že bych proti Andrejovi něco měl, Andrej za nic nemůže a film vlastně taky ne (rád bych ho třeba i viděl, ale ne zrovna v autobusu a po velmi únavném dni). Raději jsem se tedy nedíval, ostatně bohatě stačil neustálý řev a křik (ruské filmy jsou velmi uřvané a ukřičené).

Stmívalo se, nebe bylo barevné a nad loukami a poli se válely cáry přízemní mlhy – a já se v duchu loučil s Ruskem, s celou tou velikou cestou, kterou jsme podnikli trochu překvapivě a trochu navzdory tomu, že do Ruska se přece nejezdí. Těšil jsem se domů, ale tam jsme ještě hned tak být neměli, ještě to bylo velice daleko. Zvláštní bylo, že jak mě ruský stát takřka odjakživa štve, o to víc mě zajímá, protože divné věci a divná místa, ty já tedy opravdu rád. Na hranice bylo určitě aspoň 150 kilometrů a my jeli tmou a celkem snad jen přes 3 obce, jinak vedla silnice pořád lesem a lesem… vidět nebylo vůbec nic. Jeli jsme docela pomalu („silnice“ měla velmi nerovný povrch a někde chyběl asfalt úplně), a když jsme na chvilku zastavili na okraji silnice, nebylo v dohledu jediné světýlko… Nakonec jsme z lesa vyjeli a zabočili doprava po E22, přímo na západ. Doleva Moskva, doprava Evropa.

Ruský kruh se tím uzavřel: po této silnici jsme totiž před drahnou dobou mířili do Moskvy… Jen kousek (tedy v ruských měřítcích, takže asi tak 10 kilometrů) před hranicí jsme zastavili u osvětlené pumpy, kde už většina aut měla lotyšské značky… mimochodem, v Lotyšsku je to s obyvatelstvem opravdu složité – každý druhý Lotyš je vlastně Rus a obyvatelé Lotyšska jsou buď žitěli, což jsou obyvatelé, Rusové s ruským občanstvím, ale trvalým pobytem v Lotyšsku, a pak graždani, tedy občané, opravdoví Lotyši. Ti tzv. obyvatelé mohou do Ruska bez víza, ale potřebují víza už do sousedních pobaltských zemí, o zbytku Evropy nemluvě. Občané naopak mohou v Evropě kamkoli, do Ruska jen s vízem. Kterých bylo více u této čerpací stanice, netřeba asi rozebírat; ani to, koho na hranicích kontrolují více a koho méně.

Žitěli jsou ti, kteří v Lotyšsku vždycky (a s podporou Ruska) protestují proti všemu, co si opravdoví Lotyši skutečně přejí – když se v roce 1990 Lotyšsko odtrhlo od Sovětského svazu, bojovalo se v Rize i na barikádách, a když byl nedávno odstraněn z centra Rigy pomník „osvobození“ (neboli pomník oslavující nahrazení německé okupace tou sovětskou), bylo město opět takřka ve válečném stavu, jenže konec války se v Pobaltí moc neslaví, žádná velká změna to pro jeho obyvatele opravdu nebyla… Je zvykem, že Rusko neustále upozorňuje na tzv. národnostní útlak Rusů v Lotyšsku, ale je to nesmysl – Rusové totiž, ačkoli v Lotyšsku žijí třeba celý život, odmítají vykonat jazykovou zkoušku z úředního jazyka, která je logickou a oprávněnou podmínkou pro získání občanství. Stejně tak je Lotyšům vytýkán boj proti Sovětskému svazu v řadách německé armády – ale s kým se tedy proti Stalinovi měli a mohli spojit…? Lotyši jsou hrdinný národ – poslední partyzáni bojující proti sovětské anexi jejich země byli poraženi až koncem 50. let, skoro 15 let po válce… Možná proto je na tom teď Lotyšsko z pobaltských států nejhůře, když takřka polovina obyvatel chod státu víceméně sabotuje.

Autobus tankoval poslední velice levnou ruskou naftu a my zamířili do shopu čerpací stanice; koupil jsem jen brambůrky a vodu, asi jen tak, abych něco koupil, abych si užil ten poslední ruský nákup. Trochu mrholilo, ale pořád bylo teplo. Kouřili jsme, dívali se na hřbitov bezprostředně s pumpou sousedící a říkali si – ale jo, dobrý to bylo, a taky že jsme dobří, jak jsme to všechno prožili a přežili. Ještě nás ale čekala hranice…

Sovětský svaz je věčný...Asi půl hodiny po půlnoci jsme přijeli k hrozivě vypadajícímu hraničnímu přechodu, před nímž i v tuto dobu stála dlouhá kolona automobilů (mohlo jich být odhadem asi tak 200) s ruskými a lotyšskými značkami. Mazaně jsme ji celou předběhli, vydávajíce se za linkový autobus, což kupodivu u vrátnice přechodu (ano, je třeba napřed přes vrátnici se závorou vstoupit do prostoru přechodu!) prošlo. Chvíli jsme stáli s vypnutým motorem (a tedy i klimatizací) v prostoru přechodu. Vystoupil jsem ven, ať mě třeba zastřelí, ale dýchat se prostě musí. Poté nastala nám už známá akce, kdy bylo třeba kompletně vyklidit autobus (ale už jsme byli trochu otrlí, a tak jsme tam jídlo a pití nechali, to snad rentgenovat nemusejí). Do budovy s RTG kontrolou jsme museli vstupovat po jednom, a tedy novinka a nová buzerace zmalované vojačky v lodičkách na vysokém podpatku, pořád opakovala po odnomu a my museli poslouchat jak ovce, protože jsme chtěli Rusko opustit, pokud možno rychle.

Že se hraniční kontrola dělá při vstupu, to by se pochopit nakonec i dalo (i když to nemusí trvat 9 hodin, jako když jsme přijeli), ale proč se stejná kontrola dělá i při odjezdu, to tedy nechápu, když není nic, co by se zásadně nesmělo vyvážet, limity jsou normální, např. karton cigaret či litr tvrdého alkoholu na osobu, jenže to se přece pozná, těžko bude někdo mít ve svém turistickém zavazadle jenom cigarety nebo jenom chlast… ty by své věci prostě zahodil? A tak jsme tedy rentgenovali (legrační bylo, že členové alko-sekce provezli každý asi 5 litrů vodky a nikdo na to nepřišel, hlavně že se tedy kontroluje…!), pak každý dostal razítko do pasu a odevzdal ten pověstný papírek, kde bylo opsané vízum, vstupní razítko z tohoto přechodu a také policejní registrace ze Soloveckých ostrovů. Papírek se určitě někde sejde se svou druhou polovinou, kterou nám už vzali při příjezdu (tedy možná, možná je to jen taková kamufláž a papírky se vyhazují) – a jestli se tedy někde tyto dokumenty archivují, pak je to jistě někde u pokračovatelů KGB (jejichž služební placka mě hřála v kapse), kteří se tuším jmenují FBS, federální bezpečnostní služba. Osoby, obsazení, hlavní sídlo i činnost zůstaly beze změny.

Po udělení razítka a kontrole zavazadel se nedělo nic, jako by se chod celé mašinérie zastavil. Z malé místnosti (cca 5 × 5 m) za kontrolou jsme nesměli ven. Osobně nám to přišla sdělit ta zmalovaná generálka v lodičkách a pak si sedla ven a přímo před námi si protahovala nohy a v družném hovoru s podobně vyhlížející kolegyní pokuřovala a byla zkrátka v poho. Citát z deníku: Z haly, kde se nedalo dýchat, z nepochopitelných důvodů nesmíme ven, než někdo zkontroluje autobus. Je vedro, noc, otrava a buzerace… Rusko. Možná jsou strážci hranic naštvaní, že si někdo jen tak jezdí přes hranici sem tam, protože oni sami nemůžou. Možná jsou naštvaní a programově nepříjemní jen tak, aby dodali vážnosti svým uniformám.

Halou občas prošel voják nebo policista, tvářil se, jako by se prodíral něčím neskonale odporným, napřaženou rukou nás odstrkoval, neřekl „s dovolením“ (jak jsme si všimli už dříve, to se v Rusku prostě nedělá a nikdo to neumí!). Hlavní problém spočíval v tom, že se všemi těmi věcmi ani nebylo kam uhýbat, ale to je samozřejmě nezajímalo, ani to, že se halou nedá projít proto, že nás nechtějí pustit ven. Řekl jsem si, že to teda ne – a když šel zelený mozek znovu, neuhnul jsem ani o centimetr. Chtějí být civilizovaní? Fajn, ať jsou – a s výukou začneme hned! Vzdoroval jsem i té tvrdé úřední rozháněcí ruce, dokud její majitel nezamumlal „простите, пожалуйста“, tedy normální „s dovolením, prosím“. Muselo to být asi velké přemáhání, protože to říkal, jako by se styděl, ruský voják přece neprosí o dovolení, ruskému vojákovi jde vše z cesty samo! Asi po půl hodině, kdy už některým hrozil kolaps z nedostatku kyslíku, nás pustili ven (lodičková generálka totiž už dokouřila a dožvanila), pak ještě poslední cigareta v Rusku, poslední pohled na zamračené ruské ozbrojence, kteří nás s rukama na krátkých samopalech bděle střežili (možná si pletou turisty a teroristy) a odjezd.

Zpátky v Evropě...!Už na dohled svítila cedule s nápisem „Latvijas Republika“ a se znakem EU… musím se kajícně přiznat, že ještě nikdy jsem ten modro-žlutý emblém neviděl raději. Teď se moji oponenti jistě zaradují, ale musím konstatovat, že ať už je EU jakkoli neschopný byrokratický moloch, opravdu tam nehrozí, že by na někoho bezdůvodně mířili jak na zločince, na hranicích nikoho nedrží dlouhé hodiny, nenutí ho vystěhovat celé vozidlo a uniformy nemají žádnou automatickou vážnost, protože je to prostě jen oblečení. Už také fungovala lotyšská mobilní síť Bité LV, a tak jsem mohl po dlouhé době poslat lacinou eurozprávu. V Rusku jsou totiž poněkud podivná roamingová pravidla – klasická SMS o 160 znacích stojí 15 korun, zatímco MMS, do níž se vejde 1000 znaků a navíc fotografie, stojí 11. Trochu postavené na hlavu, řekl bych. Za zprávy z Ruska jsem utratil za celou dobu přes 500 korun, ale nevadí; je dobré o sobě dávat vědět – zatím žiju a tak podobně.

Ještě nás zkontrolovali Lotyši (tedy ti praví, protože kdo nemá občanství, nemůže pracovat v armádě, policii ani celní zprávě, to dá rozum), ale kontrola byla už normální – procházející uniformované ženě jsme ukázali pasy a hotovo, žádné vykládání zavazadel, žádný směšný rentgen, který stejně nic neodhalí. Takovou kontrolu chápu, obzvlášť na vnější hranici EU, protože právě na těchto lidech spočívá odpovědnost za to, že se do Unie jen tak nedostanou třeba utečenci z Mongolska, Afghánistánu a bůhví odkud ještě. Kdo projde tuto hranici, má volnou cestu až třeba do Madridu… a my ji tedy během chvíle volnou měli.

Cestu přes Lotyšsko jsem víceméně prospal, spokojen s tím, že jsem právě tam, kde jsem. Občas mě budily silniční díry ruského typu, viděl jsem město Rezekne, již podruhé vězení v Daugavpils, viděl jsem také, jak se zmenšily vzdálenosti mezi obcemi. Rozednívalo se, když jsem se znovu vzbudil. Najednou poslední hop a skok, zavřený bývalý hraniční přechod a cedule – a byli jsme v Litvě. Litvu mám rád, je to velice sympatická země. Problémy s obyvateli jiné národnosti tam nejsou, místní Poláci stát respektují a nesabotují, a tak víceméně vzkvétá a oproti Lotyšsku jsou rozdíly a změny k lepšímu vidět na první pohled, stačí jen jízda po silnici. Litva vypadá proti Rusku (a koneckonců i proti Lotyšsku) jako udržovaná zahrádka vedle rumiště a smeťáku: všude pořádek, obdělaná půda, dobré silnice, posekaná tráva, opravené domy… a také mnoho čápů. Zastavili jsme u pumpy na kopečku, rozhlíželi se po kraji s políčky, opodál se pásla kráva… Vyčistili jsme si zuby a poté vyměnili poslední papírové rubly za litevské lity ve směnárně, která byla i v tuto hodinu (bylo asi 6 ráno) otevřená. Mince nechtěli a ani se jim nedivím – my je nechtěli také, a tak až na památeční rubl a kopějku skončily bez milosti v kanále, to mají za ty hranice a dobře jim tak. Těšili jsme se na Kaunas

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s