Ruské dny XXIV. – 7. 8. 2010

Jeli jsme po litevských silnicích, počítali čápy a dívali se na všechno kolem, na tu malou odvážnou zemičku, která se jako první odvážila vzepřít velikému Sovětskému svazu a žít si dál po svém, jak chtěla vždycky. Pamatuji si, jak jsem Litvě v březnu 1990 držel palce, když vyhlásila nezávislost, resp. ji obnovila, jak se doslova říká v zákoně. Pak to bylo těžké: přídělový systém, inflace, nedostatek benzínu a plynu, neuznání nezávislosti ze strany SSSR a nakonec (v lednu 1991) ozbrojený konflikt se sovětskou armádou… a pak už pokoj a klid, všechno se začalo zlepšovat a dnes je vidět na první, druhý i jakýkoli pohled, že se věci vyvíjejí dobrým směrem. V roce 1991 se pak osamostatnilo i Lotyšsko a Estonsko, ale Litva byla první a nejodvážnější.

Maršrutis busasNěkdy kolem desáté hodiny jsme dorazili do Rumšiškés, obce vzdálené asi 20 kilometrů od Kaunasu. V Rumšiškés měla proběhnout devítihodinová povinná pauza, kdy autobus nesmí ujet ani metr. Rumšiškés tvoří vilová čtvrť na kopci nad jezerem; neviděli jsme jediný neudržovaný dům, jedinou zpustlou zahradu – ale protože jsme byli všichni ucestovaní, nevyhlíželi jsme příliš upraveně a autobus s vykrámovanou kuchyní i našimi věcmi vypadal opravdu podivně, cítili jsme se v té luxusní čtvrti dost nepříjemně. Nevím, proč jsme museli zastavovat tady, 20 km od Kaunasu, na místě bez pitné vody, bez záchodu a uprostřed vilek a zahrad, připadalo mi to zkrátka nevhodné jak pro místní, tak pro nás. Na vzorně posekané trávě malého náměstíčka jsme naposledy přebalili svá zavazadla a pokusili se je uvést do stavu, který by pokud možno vyhovoval převozu vlakem, jímž jsme chtěli – původně z Olomouce (protože do Brna prostě nejedu!) – dalšího dne dojet do Prahy. Docela se to zdařilo, byli jsme transportuschopní. V Rumšiškés je skanzen dřevěné architektury, což prý měl být hlavní důvod, proč stojíme právě zde, ale my nechtěli žádný skanzen, chtěli jsme současnost (a koneckonců zrovna dřevěné architektury jsme měli už dávno plné zoubky).

TelefonasPo snídani jsme sešli dolů pod kopec (!) k jezeru a jeho pláž okamžitě po vzoru jiných povýšili na nudistickou, protože jsme s sebou nechtěli dva dny vláčet mokré plavky, které by docela určitě neuschly. Plavali jsme mezi lekníny, myli se a byli spokojení. Někteří se chystali u jezera strávit celých těch 9 hodin a odpočívat. My ne, protože jsme chtěli vidět Kaunas a protože odpočívat jsme mohli až pak doma. Opustili jsme pak skupinu, jako vlastně vždycky, ručníky a mycí věci odložili v autobusu (ještě jsem se domluvil s Edou, že mokré ručníky necháme uschnout na obřích stěračích Karosy a že je pak před odjezdem dá dovnitř) a vydali se na autobus do Kaunasu. Na stanici seděli dva kluci a my se jich zeptali, jestli mluví anglicky, což se jich snad i dotklo, protože z mladších lidí mluví v Litvě anglicky nebo německy (případně obojím) přece každý. Autobus, či spíše maršrutis busas, tedy maršrutka, měl jet asi za 10 minut, měli jsme štěstí. Nakonec přijely dodávky dvě, a tak jsem se musel řidiče zeptat, která je která; tento dialog ale musel proběhnout v ruštině, protože starší lidé (většinou ke své nelibosti, protože Rusy oni neradi) umějí jen litevsky a rusky. Za 5 litů jsme se tedy nechali odvézt do Kaunasu, řidič to mlčky švihal po dálnici, pak přijel na jakýsi široký bulvár a pravil: „Kaunas“, a tak jsme vystoupili.

Znak KaunasuKaunas je druhým největším městem Litvy, má přes 400 000 obyvatel. V letech 1919 – 1939, když rozpínavé Polsko obsadilo Vilnius, byl i městem hlavním. V Kaunasu už jsem jednou byl; za těch 10 let se změnilo mnoho a všechno k lepšímu, jak jsem se po celou dobu letošní návštěvy neustále přesvědčoval. Už tehdy se mi Kaunas líbil více než Vilnius – sice to je pocit iracionální, ale trvalý, letos tomu bylo stejně tak. S průvodci a zbytkem zájezdu jsme se měli shledat v 8 večer na náměstí u radnice a tzv. svatebního domu. Věděl jsem, kde to je, a tak jsme tedy vlastně věděli všechno, co bylo potřeba, tudíž bylo všechno v nejlepším pořádku.

Na stanici MHD jsme zjistili, jak a čím se dostat do centra, které bylo na pěší přesun přece jen příliš daleko. Na rozdíl od Ruska jsou v Litvě jízdní řády srozumitelné a jasné – ale především vůbec jsou, tedy existují. V trafice jsem se zeptal na lístky na trolejbus, ale paní byla ze staré (tj. sovětské) školy, a tak jsem s angličtinou nepochodil, proto jsem jí tedy sdělil, že nejsem Rus a že potřebuji 2 lístky na trolejbus do centra. Paní se usmála, lístky mi vydala a ještě řekla, kde je nejlepší vystoupit, ale to už jsme věděli. Tak tedy spasiba i dasvidania… – brzo přijel zelený moderní trolejbus Solaris, my nastoupili, označili si lístky za 1,80 LTL a jeli a jeli, až jsme najednou byli tam, kde jsme být chtěli, tedy v centru.

Kostel (katolický)Pustili jsme se po široké hlavní třídě s pěší zónou a na cestu se vybavili studenou pepsi a zmrzlinou. Je to jiný svět, tahle Litvička, líbilo se mi snad všechno, mimo jiné třeba koše na odpadky zapuštěné v zemi, lavičky a nápisy latinkou či pouliční muzikanti, prostě všechno, jak už jsem psal. Mimochodem – pořádek byl zcela vzorný a už jen podle tohoto faktu bylo jasné, že Rusko a tzv. Sovětsko jsou už dávno pryč. Prohlédli jsme si také Sochu muže, která nahradila druhdy všudypřítomného Lenina – a možná proto, aby socha byla univerzální a nikdy se už nemusela měnit, zvolili v Kaunasu opravdu vtipné řešení… Naproti této soše stojí zajímavý kostel – vypadá pravoslavně, ale je katolický, protože Litva pravoslavná není (také příjemná změna).

Socha mužeStavili jsme se také v bance a vyměnili nějakých 15 euro za lity, protože jsme měli v plánu pokud možno velmi opulentní oběd – a to samozřejmě a pro změnu u stolu, s příborem a talířem, ne lžící z ešusu (nic proti nim, ale nedá se to furt, to je jasné), chtěli jsme něco velikého, nějakou zeleninu a maso a pivo a všechno. Procházeli jsme se, trochu fotografovali a mimoto také hledali nějakou na první pohled sympatickou restauraci, kterou jsme objevili přímo na pěší zóně pod názvem Pizza Jazz. Servírka nás hned při vstupu dovnitř počastovala svým anglickým hello a litevským úsměvem, objednávka v angličtině nebyla vůbec problém (ostatně jídelní lístek byl čtyřjazyčný) a náš přesun na venkovní terasu proběhl za všeobecného souhlasu personálu, protože je přece jasný, že venku je líp.

Jedli jsme – já veliký biftek se zeleninou a chlebem, Lenka obří mexickou pizzu s mletým hovězím – k tomu si dopřáli každý jeden chladný točený Kalnapilis Premium v orosené sklenici a ochutnávali a pochutnávali si. Po třech týdnech divokého táboření a kočovného života v ruské tajze byl Kaunas prostě zázrak – a na ty si každý člověk zvykne velmi rychle a rád. Po obědě jsme ještě poseděli, dali si eště další pivo, pokuřovali a postupně se také vydali na místní záchody, což byl přímo nádherný zážitek, neboť záchod byl čistý a voňavý a toaletní papír se na rozdíl od těch ruských zařízení mohl normálně odhazovat do mísy, nikoli vedle do ohavných nádob nebo jen na zem, což jsme taky nezřídka spatřili. Zaplatil jsem (oběd byl levný a vynikající – co víc chtít) a vyrazili jsme dále tím přátelským městem v přátelské zemi. Zjistili jsme další potěšující fakt – že na nás zdejší lidé nečumí jako na marťany, že se oblečení i obuv už neliší od našich, že ženy nejsou tak naparáděné a muži ostříhaní jako vojáci…

SvatbaNa jednom malém náměstíčku u malého cihlového kostela byla svatba (taky asi malá) a hrála dechovka, a tak jsme chvíli poslouchali a nasávali tu klidnou radost, která byla všude. Každý novomanželům něco přál (nerozuměli jsme ani slovo, ale smysl jsme určitě pochopili správně), hudba hrála, svítilo slunce a bylo vidět, že Litva je docela šťastná země. My byli také. Cestou jsme se také podívali na zahradu bývalého prezidentského paláce, který byl sympaticky malý a stál přímo mezi domy, jako by symbolicky chtěl dát najevo, že prezident není nikdo jiný, než jeden z nich. Shlédli jsme výstavku fotografií starého Kaunasu a zjistili, že tramvaje už tady nejezdí, že město žilo dříve a žije i teď… Poté jsme se podívali na náměstí k radnici, abych si osvěžil, kde že tedy v těch 8 máme být (za 10 let lze zapomenout leccos, ale pamatoval jsem si to místo správně), a odebrali se k blízkému hradu, kde jsme ve stínu na posekané trávě zalehli a na chvíli vytuhli, neboť únava byla pochopitelná a značná.

Asi po hodině jsem se probudil, mezitím se stín posunul jinam a já, omráčený sluncem, jsem probudil Lenku a vydali jsme se do nejbližšího obchodu zakoupit ledovou colu jakožto oživovovák. Na město se snášel pěkný letní večer. Naposledy jsme prošli kousek centra a pak se usadili v kavárně, kde si Lenka dala kávu a já Švyturys, a už jsme jen čekali na čas odjezdu…

Dvojkompozice :-)))… který se trochu zdržel, jelikož bus přijel na parkoviště u hradu pozdě. Prý se jim cestou otevřela bedna a ztráceli karimatky a stany, které pak museli zase kolem silnice sbírat, ale posléze jsme zjistili, že nám se neztratilo nic (jiní takové štěstí neměli). Čekání na odjezd bylo takové dvojaké – krátilo nám ho sledování improvizované taneční zábavy na náměstí, které se mohl účastnit kdokoli (jakási cvičitelka učila lidi různé sestavy a ti je pak po ní opakovali) a prodlužovala nám ho zase přehlídka blbých a ještě blbějších keců alko-sekce našeho zájezdu, která vyrazila do města také. Její členové ochutnávali veškeré alkoholické nápoje a všechny druhy piva, které potkali; jejich stav i úroveň jednotlivých proslovů odpovídaly faktu, že piv se v Litvě vaří opravdu hodně. My jsme sice také poslední peníze utratili za pivo, jenže v plechovkách, které jsme si vzali s sebou domů – žádné ožralecké závody totiž nepořádáme tam ani tady (ani nikde).

Večer v KaunasuJako odškodné za pozdní příjezd a také za ztracené věci jsme ale u autobusu všichni ještě dostali poslední večeři, která už nebyla v plánu, ale bonus to tedy byl příjemný. A tak tedy ještě jednou ešus a lžíce… a opravdu luxusní ruský boršč, který chutnal báječně. Pak jsme umyli nádobí, zabalili a asi ve 22 hodin tamního času (GMT+2) jsme dali Kaunasu sbohem a vyjeli vstříc Polsku. Hned po odjezdu jsme vyplnili dotazníky cestovní kanceláře – jak jsme byli spokojeni s cestou, jídlem, programem a průvodcem. K poslednímu bodu jsme já, Lenka, Denisa i Olga připsali své výhrady k Ivanovi a jeho chování (bylo nečekaně složité vše zformulovat do několika málo vět, protože toho bylo tolik…!) – a nedělali si iluze, že někdo zrovna naše dotazníky v cestovce uvidí, nejspíš se takzvaně ztratí.

Já i Lenka jsme se podepsali, protože anonymy nepíšeme. Ivanovy fanynky dotazníky vybíraly a některé si drze četly, aniž k tomu měly nějaké oprávnění – a tak třeba se k Ivanovi naše papíry ani nedostaly, aby náhodou neutrpěl šok z toho, že není až tak nejlepší a nejchytřejší, jak sám sebe prezentoval. No co, hlavně že jsme to řekli, resp. napsali, nic dalšího už ovlivnit nemůžeme. Po dotaznících jsme ještě přetrpěli snad stokrát viděný film „S tebou mě baví svět“ (proč zrovna tohle, proboha?) a pokusili se usnout, což se nám moc nedařilo jednak kvůli čím dál ožralejším spolucestujícím (některým, samozřejmě – ale o to hlučnějším a otravnějším), jednak kvůli autobusu, protože už jsme v něm trávili druhou noc po sobě.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s