Tehdy taky pršelo…

Sedmnáctý listopad roku 1989 jsem zažil, sice jako patnáctileté tele, ale byl jsem u toho. Je to jediná skutečná historická událost, které jsem byl kdy přímým svědkem.  Velké dějiny nebyly tak blízko nikdy předtím, ani už nikdy potom, protože všechny ty vstupy někam či vystoupení odněkud (a že jich bylo!) mě opravdu takříkajíc neberou.

Vždycky v polovině listopadu mám iracionální nutkání něco říct nebo napsat, něco dobrého a pokud možno nového a původního – jenže z toho už většinou nic není a nebude, protože jednak jsem už všechno, co jsem tehdy viděl, slyšel, cítil a prožil, dávno (a snad i několikrát) řekl, jednak to sotvakoho (už) zajímá. A taky jsem hodně zapomněl, pocity nelze recyklovat a ztracené myšlenky znovu přivolat. Sedmnáctý listopad byl dávno rozebrán na prvočinitele, byl mnohokrát rozpitván a znovu složen, ale že by mu to nějak prospělo, si tedy nemyslím. Operace se zdařila, pacient zemřel, jak se říká. Začal jsem v noci psát několik textů – a vždycky to dopadlo stejně, smazal jsem je. Nakonec jsem si musel přiznat, že není proč a není co říkat. Krom toho není ani komu.

Plakáty všude...

Zkusil jsem se – mea culpa! – včera zeptat studentů prvního ročníku, proč je vlastně 17. 11. státní svátek. Jsou přibližně stejně staří (resp. mladí), jako jsem byl tehdy já. Nevěděli takřka nic, tedy až na čestné (a velmi nečetné) výjimky. Padaly i tak neuvěřitelné návrhy, až jsem začal pochybovat, jestli vůbec kdy měli dějepis, jestli vůbec kdy byli ve škole, viděli cosi v televizi nebo snad jen mluvili se svými rodiči, kteří to přece nutně museli zažít. Nezájem, fejsbuk, net, TV a pařby jsou nekonečně zajímavější. Nad “vznikem Česka” jsem se jen usmál, ale “konec války” mě poslal do kolen… Musím se přiznat, že jsem se vlastně asi i trochu urazil, protože oni nevědí nic o tom, co jsem já přece zažil – a to mi subjektivně připadalo velice nespravedlivé. Zkušenosti a pocity jsou ale natolik nepřenosné, že jsem raději už mlčel. Už se na nic ptát raději nebudu, snad jen v dějepise budu možná moci vyložit, co a jak bylo, jenže to až ve třeťáku, ale kdovíkde mezitím budu a co školská “deforma” do té doby ještě stihne napáchat.

1989

Duch listopadu 89, všechna ta naděje a víra, že vše bude nové, slušné a správné (ano, přece “pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí”), se kamsi dávno vytratily, budiž jim země lehká. Nevadí mi, že se bujaře neslaví, smířil jsem se (ač nerad) dokonce s tím, že místo staré papalášské garnitury zaujala nová (nebo přejmenovaná) a že od života je dávno odtržená úplně stejně jako kdysi soudruzi (možná je zblbnutí nutným průvodním jevem vládnutí), možná to totiž jinak nejde a zrovna takhle to dopadnout muselo. Moje první dnešní myšlenka byla také zcela nesváteční a snad přímo ostudná: že pojedu na nákup a jestli tedy mají otevřeno. Státní svátek jako nákupní akce, hrůza.

Vadí mi jiné věci – že skutečná svoboda je už zase různě omezená (i když naštěstí pořád aspoň nějaká je), že je zase tolik věcí, které se nemají říkat, že už zase platí ono staré rakousko-uherské “myslet si leccos, to je vyložené pobuřování, to je přečin proti veřejnému pokoji a řádu”, jen v jiném kontextu. To je ovšem na docela jiný článek a ten psát teď nechci a nebudu; a kdo ví, jestli vůbec.

Slavnostní vlaječky na tramvajích visely zplihle a když jsem je viděl, vzpomněl jsem si na dávné plakáty a pak na jedinou věc, kterou jsem snad o listopadu 1989 ještě neřekl ani nenapsal: tehdy taky pršelo…

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s