Stari Bar

V neděli po vydatné (možná příliš vydatné!) snídani, kdy jsem si dal asi 2 párky, 2 klobásy, 2 volská oka, 3 tavené sýry a asi 5 krajíců měkkého bílého chleba a vše zapil cca litrem pomerančového džusu, jsem byl schopen leda tak odejít na nedalekou pláž – což jsme ostatně také učinili.

MapaPopsat koupání neumím, nejsem realista, ale zkusit to můžu: to prostě jdete do vody, chvíli tam jste a plavete nebo jen tak zevlujete, pak jdete ven a pod sprchu, svalíte se na deku (v našem případě na letitou celtu alias stanový dílec z výstroje československé armády, odhadem ze 70. nebo maximálně 80. let), napijete se, můžete si zapálit, chvíli ležíte a tlacháte nebo čtete, možná se zkusíte namazat nějakým tím opalovacím sajrajtem… a to celé několikrát dokola, dokud nejste z toho všeho unavení tak, že je třeba jít si chvíli odpočinout na pokoj, abyste toutéž činností mohli strávit i odpoledne. Je to dobré, ale ne tak, abych byl schopen být u moře třeba 2 týdny a nikam jinam nejít nebo nejet. My jsme někam jet chtěli… V neděli večer jsme se delegátky Marie vyptali na vše potřebné (dokonce nám okamžitě a z hlavy nakreslila plánek) a po večeři (jestli budu každej den takhle žrát, asi zdechnu!) a krátké večerní procházce (zmrzlina volá nebo tak nějak by se to dalo nazvat) jsme šli spát.

Než se vyspíme, splním slib a popíšu, jak se zacházelo s jídelní kartou, protože takhle nepraktické a komplikované řešení, to můžou vymyslet opravdu asi jen Slované, ani u nás to není jiné. Tedy: kartu je třeba nejprve vyzvednout v recepci, nejlépe pomocí věty molim karticu… hvala (to jako že prosím kartu… děkuji), poté se odebrat do jídelny, kde ji u vchodu odevzdáte slečně, jejíž jedinou prací je odškrtnutí čísla pokoje (něco jako ano, ti z třistadesítky už žrali). Pak už se můžete naplno věnovat švédským stolům, které jsou mimochodem přímo synonymem obžerství; aspoň já jsem jim propadl takřka okamžitě, jako obvykle. To si dáte kousek tohohle a kousek tamtoho a najednou zjistíte, že jste snědli nějakých půl kila masa a příloh nepočítaně, prostě moc. Kartu odnese odškrtávací slečna do recepce a při další snídani či večeři se celá akce opakuje. Nějak jsem nepochopil, proč např. na kartě neodškrtávají data a u nich třeba D (doručak neboli snídaně) a V (večera), ale moc jsem se po tom nepídil, protože hlavní bylo, že mě nakrmili – a to tedy dělali velice svědomitě.

Pondělí, vstáváme, jíme (už zase!) a odjíždíme místní linkou směr Stari Bar, podél pobřeží přes Sutomore a Bar, stále na jih. Autobus Isuzu je klimatizovaný až moc, mám dojem, že jedu v ledničce. Jízdenky (za 2 eura až na konečnou) neprodává řidič, ale průvodčí – aspoň se sám řidič na konečné nenudí. Cestou vidíme mohutnou pevnost Haj Nehaj (turecky Bolí nebolí, tedy praštěný název, ale já ho nevymyslel a jsem v tom nevinně), Sutomore, železniční trať do Podgorice a pak Bar, ten nový, podle mě poměrně ošklivý, panelový a roztahaný do šířky i dálky. Nejhnusnější stavbou je bezpochyby obchodní dům Robna kuća, který vypadá jako betonové UFO z filmů z 60. let. Obchodní dům mě svou ohavností zcela šokoval, až tak, že jsem si ho ani nevyfotil (protože vlastně z autobusu a přes okno nefotím, není-li to zcela nevyhnutelné – ale pro představu se podívejte zde. Zato nádraží je pěkné a s palmami před budovou vypadá jak někde v Indii, je takové koloniální. Nápis je vyveden latinkou i azbukou (pardon, cyrilicí!) a trať zde končí. Od nádraží je vidět jakýsi ropný terminál na poloostrově za Barem, takové velké hrnce. Jedeme dále. Na konečnou cestujeme už skoro sami, všichni vystoupili v Baru – buď u přeplněné pláže, nebo u toho hrozného obchoďáku a stejně ohavné radnice.

Robna kuća, Bar (obrázek z Wikipedie)

Jedeme kolem hřbitova, kde jsou vedle sebe kříže i půlměsíce (no tedy, to se podívejme!) a kolem rodinných domků, z nichž některé jsou povážlivě ohavné. Staví se tam totiž takovou zvláštní metodou – možná nemají dřevo na krovy nebo je to jen zvyk, ale celý dům včetně střechy je odlit z betonu, mnohým domům koukají z rovné střechy armovací železa, aby mohlo být případně přistavěno další patro. Nevypadá to, že by se zde nějak trápili s nějakou kolaudací – máš dům, bydlíš; potřebuješ patro, přistavíš… a hotovo. Když už není patro potřeba nebo když už je prostě dostavěno, na betonové plato střechy přijdou červené pálené tašky, které jsou ovšem jen na ozdobu; pochybuji, že by dvaceticentimetrovým panelem, který tvoří střechu z jednoho kusu souvislého železobetonu, mohlo vůbec zatékat – a stejně tu moc neprší. Architektura se tomu říkat nedá – jsou to prostě domy. Na konečné vystupujeme.

Od konečné autobusu jdeme příkrou uličkou s velmi kluzkou dlažbou z ohlazeného vápence (možná je to mramor, ale já to tedy nepoznám). Pusto, prázdno, sem tam kočka. Tady jsou ovšem domy hezčí, nejsou betonové, ale staré, původní – kde by taky jinde měly být, když ne ve starém městě, že. Míjíme prázdné kavárny či hospody, je ještě brzo a možná sem chodí jen místní.

Ruiny...Stari Bar leží na kopci Lonđa [londža] a toto místo bylo osídleno už v 8. století př. n. l., takže má za sebou opravdu leccos. Kopec je přístupný jen z jedné strany, a tak se sám nabízel jako dobrá pevnost. Původní jednoduché hradiště obýval neznámý ilyrský kmen a jeho sídlo zničili Římané ve 3. století př. n. l. Své město si pak založili blíže k moři, tedy tam, kde je nyní Bar. O nějakých 800 let později, v 6. století, nechal v místě původní zničené ilyrské osady postavit byzantský císař Justinián nové opevněné město, později neslo název Antibaris (neboli naproti Baru), sídlil tam biskup (pod tureckým patronátem, neboli kontrolou), roku 1443 město získaly Benátky, v roce 1571 ho znovu dobyli Turci a konečně roku 1878 připadlo Černé Hoře. Celé město bylo zničeno mohutným výbuchem střelného prachu, aby o něj Turci ztratili zájem (což se ostatně zdařilo a navíc byli Turci z této části Evropy vyhnáni).

Do města duchů vede mohutná brána. Vstupné činí 1€, je to levný kraj. Přímo u pokladny jsme minuli ruskou skupinu (fakt jsou všude!), jinak nikde nikdo. Stoupali jsme k pevnosti, abychom se podívali na akvadukt, který odjinud vidět není – je ze 17. století a opravdu je zachovaný takříkajíc ve stavu 1B, tedy jako nový. Zachovaných, resp. obnovených, je jen několik domů v celém starém městě; je v nich např. divadlo nebo koncertní sál. Za hradbami probíhá normální život, ale už podle pohledu neturistický, domácí. Dobré vidět, ale v některých uličkách, které jsme zahlédli z hradeb, bych se s foťákem potuloval poměrně nerad…

Výhled z pevnostiNa pevnosti, která stojí na nejvyšším místě celého kopce, vlaje černohorská vlajka. Lze vystoupat až na korunu zdi, odkud je opravdu vynikající rozhled na moře, město i hory. Je také vidět, že zde roku 1979 řádilo mohutné zemětřesení: silná obvodová zeď je přerušená a celá její jedna část spadla o několik metrů dolů, aniž se ovšem rozpadla. Tam jsme také potkali jediné dva lidi v celém městě duchů, dva Slováky, kteří bydleli v našem hotelu a kteří nejspíše jeli z Čanje dříve a někde poseděli v kavárně. Zcela samozřejmě se k nám hlásili a já si nebyl jist, jestli jsem je někdy někde viděl, došlo mi to až se zpožděním, ale nikdo to nepoznal, neboť jsem se vyjadřoval velmi neutrálně a vedl tzv. společenskou konverzaci, fuj. Začínalo být docela vedro, ale naštěstí ruiny i stromy nabízely dostatek stinných míst, do nichž jsme se čas od času mohli schovat. U kostela svaté Venerandy, v němž se nyní občas konají koncerty, jsme chvíli poseděli, jsouce již poněkud zmoženi poledním jadranským sluncem. Na ničím nechráněné plošině cvičil jakýsi jogín a při jeho činnosti ho fotografovala nějaká jeho souputnice – zdráhám se napsat fotografka, protože fotit lidi přímo na poledním slunci, to je zvěrstvo předem odsouzené k jistému nezdaru. Šli jsme dále, abychom mu neponičili auru a čakru, nebo co to vlastně mají.

Stari BarV nižší části města jsme si prohlédli hodinovou věž, ruinu tureckých lázní přestavěných z původního benátského paláce a mnoho jiného, co sice neumím pojmenovat, ale líbilo se mi to velice. I to, že si tam zrovna nelámou hlavu s nějakou bezpečností, mi bylo sympatické – návštěvník může vstoupit kamkoli se mu chce (v odlehlých místech je ale třeba dávat pozor, kam šlape, neboť záchody nejdou ani u pokladny a město je velké, takže někam se jít někdy prostě musí), zábradlí i na příkrých schodech chybí, a tak je dojem z opuštěného města autentický. Velmi autentická je i lavička v průhledu hradební zdi, kde se docela prudce svažuje podlaha až ke kolmé stěně vysoké odhadem aspoň 12 metrů – a ani tam zbytečnost zvaná zábradlí není. Není ostatně potřeba, bez zábradlí si člověk hned dává větší pozor…

Pak už byl čas se vrátit. Autobus do Čanje jezdil každou půlhodinu, a tak jsme nespěchali, nebyl důvod. Když přemýšlím nad těmi báječnými intervaly, musím bohužel konstatovat, že snad všude je lepší dopravní obslužnost než u nás; v ČR mám často dojem, že nikam nic nejede, v ČH právě naopak, autobusy jezdí všude a často. Zpět jsme jeli velkým autobusem bez klimatizace, ale protože byla otevřená okna i střecha, vůbec to nevadilo, ba naopak, bylo to příjemnější než lednice cestou do Starého Baru. Projížděli jsme stejnou trasou, ale přece byly dojmy jiné – např. jsme u obchodu viděli zaparkovaného osla, což je výjev pro našince velice exotický. Cestu nám zpestřil také revizor, který napřed zkontroloval čísla jízdenek, které prodával průvodčí, a pak i naše lístky.

V Čanji jsme vystoupili, na pokoji si odpočinuli, snědli instantní polévku, napili se, umyli – a vyrazili na pláž. Celý půldenní výlet přišel na 5€, což mi ho ještě vylepšilo. Sony NEX, který byl se mnou tentokrát jako hlavní fotoaparát, se také vyznamenal – a s pomocí polarizačního filtru Hoya pořídil fotky, na které se rád dívám. A vy se můžete podívat také – zde je první a zde druhá část na mém webu…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s