Kotor a Perast

Ve středu ráno jsme vstávali už v 6:30, protože nás čekala cesta do Kotoru a okolí. Jen co jsem vstal, přemístil jsem se na balkon a nahlas (neboť nehrozilo, že by mě někdo v tak časné hodině mohl slyšet) jsem si zanotoval písničku, která se mi bůhvíproč vybavila… Hola héééééééééj – umělci na šňůře / Hola héééééééééj – to nezní nejhůře… – ale dál už text neumím, a tak jsem si ho asi pětkrát zopakoval, ačkoli nejsem umělec a na šňůře už vůbec ne. Ranní písně bývají nevyzpytatelné…

Mapa 1Po snídani dorazil autobus místní cestovky Montenegro Express – naštěstí ne Scania, ale Mercedes-Benz Tourismo, ve kterém se cestuje podstatně lépe. Znovu jsme zalitovali, že domů pojedeme zas tou hroznou věcí pro trpaslíky. V Tourismu se dají sedačky odsunout od sebe, místa je tam mnohem více a vůbec – meďour je prostě meďour. Našli jsme si místo, vyzvedli další lidi v Petrovaci a Budvě a jeli do Kotoru. Cestou nám slovensky mluvící průvodkyně, která se asi před 30 lety vdala do Jugoslávie (tehdy docela terno, abyste věděli!), popisovala všechno možné – pravoslavné kláštery, kde pěstují olivy (celkem bezpracné, řekl bych, když se ten strom nemusí ani zalévat a žije třeba 1000 let…), osud ostrova Sveti Stefan, ruské investice v Budvě a tak podobně. Vládní generální plán pro rozvoj turistiky v Černé Hoře mi ovšem připadal dost hrozný: v podstatě spočívá v tom, že chtějí celé pobřeží zastavět hotely (o dosti pochybné kráse místní novodobé architektury už byla řeč minule), takže od Ulcinje na jihu po Herceg Novi na severu bude moře lemováno souvislým pásem betonu, což je ovšem veliká škoda, protože tím přijde o značnou část svého kouzla.

Mapa 2Když za Budvou silnice odbočí od pobřeží směrem na Tivat a Kotor, prochází dost ohavným územím, které vypadá jak po válce – průvodkyně sice říkala, že je to průmyslová a zemědělská zóna, ovšem kromě víceméně opuštěných stavebních parcel, náhodně roztroušených domů v různém stupni rozkladu (nebo naopak poměrně výstavních), vraků aut i strojů, několika hal a zpustlých polí jsem si žádného průmyslu ani zemědělství nevšiml, ale možná jsem se špatně díval (když jsme jeli zpět, sledoval jsem druhou stranu silnice, ale žádné změny oproti výše popsanému jsem nezaznamenal). U Tivatu je malé mezinárodní letiště, které už zas vypadá docela dobře, ovšem kus země mezi Tivatem a Budvou je opravdu odpudivý. Za letištěm jsme na kruhovém objezdu zahnuli do tunelu, podjeli horský hřeben a voilà… byli jsme v Kotoru. Průvodkyně nám říkala o velkém zemětřesení v roce 1979 a také o ošklivé ruině továrny na saponáty, která prý kazí vjezd do města a brzo bude zbořena, ovšem mně připadala mnohem malebnější než válečná zóna mezi Tivatem a pobřežím. Za chvíli nás autobus vyklopil poblíž přístavu a hlavní brány do starého města. Hned u brány mě potěšila značka se zákazem vjezdu cyklistů – aspoň někde je od nich pokoj.

Hodinová věžKostelKresba...

Staré město mě překvapilo – jednak svou malou rozlohou, jednak svým zcela italským vzhledem. Ani jednomu se ale není proč divit, jelikož prudce stoupající kopce větší rozlohu nedovolují a krom toho město dlouhou dobu patřilo Benátkám. O vzniku města se tradují různé pověsti. Jedna praví, že jeho zakladatele sem zavedla sama Alkimi, což byla matka bájného Jásona, který hledal zlaté rouno, jiná zas tvrdí, že město založil jakýsi král. Tomu pomohla město vybudovat víla, kterou ovšem zapomněl pozvat na slavnostní otevření bran; víla se urazila a osolila všechny prameny, takže město mělo velké problémy s pitnou vodou. Král vílu odprosil, ale ta – aby se neřeklo, že se nechá jen tak ukecat – sice některé prameny zase odsolila, ale bylo jich málo… Pravda je taková, že až donedávna měl Kotor (a ostatně celé černohorské pobřeží) s pitnou vodou obrovské potíže, dokud nebyl vybudován dálkový vodovod z vnitrozemí (ten ale nyní běží na hranici své kapacity, takže víla to prostě vymyslela mazaně).

KotorGospa od škrpjela

Město jsme prošli jednou, s průvodkyní. Ne že by to nebylo zajímavé, ale čtyřicetičlenná skupina je pro tak malé město prostě moc velká, a tak jsme pokaždé ani neslyšeli, co říkala, protože uličky či náměstí jsou tak malé, že stát poblíž se jevilo jako nerealizovatelná věc. Během výkladu jsem se nicméně ve městě docela slušně zorientoval (ať jdete kamkoli, vždycky dojdete poměrně brzo k hradbám a kolem nich nelze nedojít k hlavní bráně ven a do přístavu). Dali jsme si pak ještě jedno kolečko, už bez průvodkyně – ve dvoučlenné skupince se úzkými uličkami zaplněnými spoustami turistů prochází nepoměrně snadněji, dá se i mnohem lépe fotografovat… Mrzelo mě ale, že jsme neměli čas jít na hradby šplhající do neuvěřitelné výšky nad město, ovšem ty 4 tisíce schodů bychom za tak krátkou dobu nezvládli – a koneckonců jsme nebyli na běžeckých závodech, ale ne prázdninách… Tak snad příště, jestli nějaké bude.

Z cyklu "Pepíček na výletě"Za lodí...

Prohlédli jsme si kostely, uličky, kočky, zpustlé rakousko-uherské vězení, chorvatský konzulát, mumii jeptišky i krámky se suvenýry (jak se už stalo mým zvykem, žádnou tu čínskou veteš jsem si nekoupil, raději si odvezu vlastní pocity a fotografie). Fotografie z Kotoru jsou i na webu – první část je tady, druhou část lze nalézt zde. Poté jsme už vnitřní město opustili a podívali se také do přístavu, kde kotvila různá plavidla pod nejrůznějšími, někdy i dost exotickými, vlajkami. Na závěr jsme ještě okoukli tržnici, ale jen tak pro zajímavost, protože syrové ryby ani jiné podobné produkty jsme opravdu koupit nechtěli. Pak jsme si na chvíli sedli v parčíku u fontány, odehnali malou žebrající holčičku a už byl čas jít k autobusu. Tím jsme se měli přepravit podél pobřeží do Perastu.

Perast

Pobřeží zálivu je v podstatě souvisle osídlené, což je logické, když prakticky přímo z vody rostou vysoké hory. Největším městem je Dobrota, kde sídlí věhlasná námořní akademie. Zdálo se mi, že jsou zde nějak hezčí domy, než jsme viděli cestou do Baru – chvíli poté, co jsem tento příjemný fakt zaznamenal, průvodkyně prohlásila, že zdejší pobřeží si pro své domy už odedávna vybírali námořní kapitáni; možná takové sousedství prospělo i nové výstavbě, protože ty ohavné krabice odlité z betonu včetně střechy zde téměř nebyly (a když ano, o to víc vynikla jejich odpudivost). Viděli jsme také farmu na ústřice, což bych bez upozornění nepoznal, protože účel všech těch sítí mezi kůly mi jaksi unikal. A ústřice nejím, takže ať si je loví třeba bagrem.

Cestou do Kotoru...Perast je zcela ojediněle zachované barokní město s kamenným nábřežím, kostelem s vysokou věží, pevností a krásnými domy. Leží přímo proti ústí Boky Kotorské, takže jeho polohu je možno nazvat strategickou. K mému nemalému zármutku jsme jen rychle prošli nábřežím na molo (rád bych tam strávil nějakou tu chvíli, ale smolík pacholík, jedeme dále, jak už to tak na organizovaných výletech bývá) a nalodili se na dosti vratkou kocábku, která nás měla dovézt k umělému ostrovu, na němž stojí katolický (!) kostel Panny Marie z Útesu (neboli Gospa od škrpjela). Druhý ostrov – jmenoval se Sveti Đjorđe, Svatý Jiří) vypadal o něco zajímavěji, ale prý je soukromý, je to bývalý hřbitov a nikdo tam nesmí. Škoda. Minigalerie z Perastu je tady.

Umělý ostrov vznikl prý tak, že tam rybáři a námořníci sypali do vody kameny tak dlouho, až se vynořily nad vodu – a tradice házení kamenů k základům ostrova se dodržuje dodnes, samozřejmě je spojena s dalšími rituály, ale ty mi byly a jsou vcelku jedno, protože jsem slyšel sotva půlku, takže mi to znělo poněkud připitoměle (typický informační šum). Házení kamenů do vody jsem ale měl rád už jako malý kluk a občas neodolám ani teď, hlavně když je po ruce pořádný šutr a jsem v dostatečné výšce nad vodou (někdy jsem spokojen, i když si jen tak plivnu)… Ostrov je až na malý trávník celý vydlážděný, takže vypadá trochu jako nástupiště – i když s kostelem. Vstoupili jsme do kostela a dost jsem se divil: je totiž vyzdoben olejomalbami na dřevě a také pamětními cedulemi, které tam nechávají námořníci. Prý je pak Gospa chrání po celou dobu plavby, aby se šťastně vrátili domů. Funguje to dodnes, poslední tepané cedule byly jen několik měsíců staré. V kostele je také malé muzeum věcí vylovených z moře – nejvíce je asi lodních luceren, ale k vidění je leccos dalšího.

To nejlepší je ale výhled, kterého jsem se po opuštění kostela nemohl nabažit; je to taková ta typická jadranská idyla, kterých každý viděl nespočet na fotografiích a pohlednicích, ale naživo je to přece jen o dost lepší: tyrkysová voda, zelené hory, bílá městečka, lodě… Chvíli jsem očumoval, něco vyfotil (ale jestli snímek dokáže zachytit i jen 10% toho všeho, pak je to hodně), také jsme se nechali vyfotit od jakéhosi turisty, vystáli frontu na záchod, usadili se opět na kocábce, abychom se takzvaně loďmo vrátili do kotorského přístavu. Zaznamenáníhodné události zpáteční plavby byly tyto: neuvěřitelně otravné a uřvané dítě, které přestalo řvát, až když jsem se na něj opravdu zle podíval (na jeho rodiče pro jistotu taky, takže si celá uječená rodina začala raději dávat majzla, požírala sušenky a byl od nich už pokoj), vybydlené socialistické letovisko, očouzená ruina kostela vysoko v horách (cesta k němu žádná a vypadal jak z Indiany Jonese) a nakonec obří obytná loď, vedle níž náš člun vypadal jak moucha vedle velblouda, kotvící před Kotorem.

MaxiloďPřístav v Kotoru

Byl čas jet zpátky – už bez komentářů, protože vše bylo řečeno. Povídali jsme si už jen sami, třeba o olivách, psech, autobusech a všem možném (a asi i nemožném, ale to už si nepamatuji). V hotelu jsem v plecháčku ohřál vodu východoněmeckou ponornou spirálou, snědli jsme instantní polévku, vypili místní Nikšičko pivo a šli odpočívat na pláž, abychom se pak mohli zase unavit večeří…

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s