Ulcinj

V pátek jsme chtěli podniknout ještě nějaký menší výlet a přemýšleli, jestli se vydat ke Skadarskému jezeru, ke skalnímu klášteru Ostrog nebo možná do staré Budvy.

MapaNaráželi jsme ovšem za různé komplikace – ke Skadarskému jezeru jel jen jeden vlak a museli bychom oželet snídani, což se nám tedy moc nechtělo; s návratem by to možná také nebylo tak snadné a popravdě řečeno, bez jezera zarostlého nějakým žabincem bychom se po vzájemné shodě docela dobře obešli. Ono tam totiž jaksi není moc co dělat – ptačí rezervace je mi fuk (zvlášť když ptáky nemám rád a stěží poznám kosa od drozda) a projížďka lodí mě taky až tak moc nelákala, chtěl jsem vidět hlavně městečko Virpazar a projet se černohorským vlakem. Tento cíl jsme odložili na příště, neboli na neurčito, ale aspoň mám o důvod víc, proč do Černé Hory jet znovu.

UlcinjOstrog bych viděl moc rád, ale problém byl v tom, že se výlet koná jen v případě, že se přihlásí dost lidí. Poprosil jsem delegátku, aby zjistila, jak se věci mají – a věci se měly špatně, protože nikdo nechtěl jet. Místní dopravou to bylo z Čanje víceméně vyloučeno, a tak jsem si musel nechat zajít chuť (hle, další důvod budoucí cesty do této jadranské zemičky!).
A Budva? To by šlo buď autobusem s přestupem v Mišići na křižovatce, nebo lodí, jenže po pečlivé studijní četbě knižního průvodce jsme zjistili, že většinu času bychom strávili buď v nacpaném autobusu, nebo na uřvané lodi, která vyhrávala jak na pouti. Věci se ovšem vyřešily samy, jak to tak někdy bývá.

Ve středu večer za námi do pokoje přišla naše delegátka Marie s tím, že když jsme takoví cestovatelé, mohlo by nás zajímat, že nazítří ráno jede autobus s dětmi z ozdravného pobytu do Ulcinje a že mají místo… Další informace byly neméně zajímavé: dopoledne prohlídka města, pak největší písečná pláž v Černé Hoře a návrat někdy v 16 hodin, to vše za cenu pouhých 7€. Neváhali jsme dlouho, celkem asi 15 vteřin. Takže čtvrtek strávíme v Ulcinji, co by kamenem dohodil od albánských hranic.

Přenosná mešitaRáno jsme museli na snídani už v 7 hodin – ale do horní „dětské“ jídelny. Chudáci děti! Zatímco my měli každý den párky, klobásy, volská oka, sýr, šunku, slaninu a hromadu dalších pochoutek, děti měly jen míchaná vejce, pečivo a tavený sýr (kukuřičné lupínky nepočítám, protože tento hnus za jídlo nepovažuji). Děti si ale nestěžovaly, protože neměly srovnání – zato já se cítil podivně, jako bych snad mohl za to, že dětský ozdravný pobyt hrazený zdravotní pojišťovnou má horší jídelníček… a ještě jsem těm nebohým dětem sežral asi půl kila vajec (naštěstí je číšník promptně doplnil). Po snídani byl čas na ranní dýmku, resp. cigaretu, míru a byl čas jít na autobus.

Náš "drýmlajnr"Musím říct, že autobus mě překvapil – nemůžu však tvrdit, že pozitivně. Přijel letitý jugoslávský vrak značky TAM (Tovarna avtomobilov Maribor), který toho měl už na první pohled za sebou opravdu mnoho, možná až moc. Autobus, dá-li se toto vozidlo vůbec tak nazvat, byl modernizován a upgradován tím, že na přední masce měl hvězdu z Mercedesu, mě ale neoklamal, protože tohle by Mercedes opravdu nikdy nevyrobil. Řidič se ovšem vesele smál, a tak jsem si řekl, že když ta věc dojela sem, dojede snad i tam a možná i zpět. Nastoupili jsme. Loketní opěrky byly demontovány, výdechy klimatizace, která možná někdy fungovala, byly povětšinou zalepeny. Větrání dělalo sice rámus, ale proud vzduchu byl žalostně slabý, krom toho moc nevoněl. Vlastně celý autobus smrděl a asocioval mi rozbité a promoklé trosky vozidel na vrakovišti. Čistotu čalouněných sedaček jsem se neodvážil kontrolovat, abych pak třeba nemusel celou cestu stát. Rázem jsem ovšem pochopil, proč stál celodenní výlet jen těch 7 ojro. Začínalo to být vyloženě veselé. Děti to nekomentovaly a bylo jim to fuk. Mně vlastně taky. Díval jsem se upatlaným oknem ven a s Alenkou se dohadoval, jestli dojedeme jenom tam, nebo i zpátky.

UlcinjStroj se dal pomalu do pohybu. Kousek od hotelu jsme byli svědky kuriózní dopravní nehody: linkový autobus míjel garáž, na jejíž střeše parkoval VW Passat tak nešikovně, že asi metr přečníval do prostoru silnice, takže ho autobus jedoucí kolem naboural střechou do zadního nárazníku. Tož to se hned tak nevidí… Když jsme se vymotali z dopravní skrumáže, jeli jsme dál. Tedy jeli… maximálně šedesátkou (já na ten tachometr viděl!) a při překročení cca padesátikilometrové rychlosti se vozidlo třáslo a řvalo jak raněné zvíře. Když jsme jeli do kopce, přemýšlel jsem, jestli to evidentně slabý motor zvládne; když z kopce, uvažoval jsem o stavu brzd – a tak nám cesta docela pěkně ubíhala. Jedna z vedoucích, jistá Anička, jak ji titulovali, seděla vedle řidiče a prakticky nonstop fotila přes špinavé přední sklo, za cestu tam mohla udělat odhadem tak 150 snímků silnice a okolí. Muselo jít vskutku o skvělé snímky. Ještě že jsem je neviděl…

UlcinjProjeli jsme Bar a spatřili, jak se z úbočí jednoho kopce valí obrovský sloup hustého kouře. Jedna z dětských vedoucích se zeptala řidiče, jestli hoří les. Odpověď mě šokovala (pokud jsem dobře rozuměl, ale dal bych na to krk): „Ne, tam se pálí odpadky…“. Prý se sváží z celé země vlakem do Baru a tam na kopci se likvidují. Žádná spalovna nebo řízená skládka, abyste si nemysleli – prostě hořící smeťák. Představil jsem si opálené Jugoše, jak se ležérně procházejí hořící skládkou a hráběmi krmí smrdutý oheň, který s nechutí požírá netříděný odpad. Inu, ekologie v balkánské verzi je opravdu svérázná… a možná, že náš autobus byl jedním z nálezů z onoho inferna, vyloženě na to vypadal. Vyhrabali jsme se do sedla mezi dvěma kopci (30 km/h!), proplazili se tunelem a s krajinou se cosi stalo – vypadala jinak. Najednou se kopce zmenšily, vzhled domů změnil a přibylo nepořádku a hlavně albánských nápisů. Blížili jsme se do Ulcinje.

UlcinjUlcinj je nejjižnější černohorské město s asi 10 000 obyvatel. Za ním už je pak jen písečná pláž, jedna vesnice, delta řeky a Albánie. Konec světa. Oficiální údaje o městě tvrdí, že Albánců tam žije 61%, v našem průvodci se psalo, že jich je 85%. Když jsme minuli ceduli „Ulcinj / Ulqin“ a trochu se rozkoukali, byl jsem nakloněn věřit spíše průvodci. Město vypadá zcela muslimsky, a jestli tam vůbec je nějaký křesťanský kostel, je opravdu dobře schovaný, vidět jsou jen mešity a minarety. Propletli jsme se městem a vyjeli na poměrně vysoký kopec naproti starému městu. Bylo nám řečeno, že máme vystoupit a vzít si všechny věci, tedy i ty na pláž (včetně slunečníku, který jsme měli s sebou, protože nám delegátka Marie ve středu večer řekla, že si můžeme koupací věci nechat v autobusu). Už jsem viděl, jak se motáme muslimským městem se slunečníkem… Děti nadávaly (já samozřejmě taky), jejich vedoucí byli poněkud bezradní. Po chvíli se toto nedorozumění (pokud to bylo opravdu nedorozumění a ne řidičův pokus, jak si během odstávky ve městě odskočit na nějaké další rito) vysvětlilo – věci si můžeme nechat ve vraku a řidič se vrátí v poledne, teď odjede autem.

... že by neukuřácké město...?Staré město je zajímavé – jiné než Stari Bar, jiné než Budva. Je prostě albánské: stavby jsou z jiných kamenů, mají jinou dispozici. Než jsme ale došli do starého města, museli jsme sejít po neuvěřitelně odpudivých a páchnoucích schodech zavalených odpadky k městské pláži, která taky nevypadala zrovna nejlépe. Na ústředním místě nábřeží se staví veliká betonová mešita. Nad ní se tyčí kopec, na němž je jakýsi podivný pomník. Pamatujete si na dětské obrázky s vesmírnou raketou s křidélky na zádi? Tak nějak vypadá onen pomník, pokud bychom ovšem předpokládali, že raketa spadla na zem, zaryla se špičkou do kopce a koukala ven jen křidélka. Co má pomník symbolizovat, na mou duši nevím.

Kosovo...Dole ve městě byla auta jen s místními značkami UL a pak ještě albánská, bosenská a kosovská (kosovskou značku jinde v Černé Hoře neuvidíte a jinde už vůbec ne!) – vrána k vráně sedá a autem sem evidentně jezdí jen muslimové. Výjimkou byla sem tam makedonská značka, Chorvati a Srbové nikde. Když jsem si ale prohlédl parkoviště a ulici, poměrně dost mě překvapilo, že je zde až příliš mnoho aut s poznávacími značkami z Německa, Švédska, Norska, Holandska a dokonce i z USA. Po vizuální prohlídce posádek aut a poté, co jsem je slyšel několikrát i promluvit, jsem usoudil, že značky jsou nejspíš falešné – mluvilo se takřka výhradně albánsky, němčinu jsem u německého auta slyšel všeho všudy jednou. A jestli ty značky nejsou falešné, pak by mě opravdu zajímalo, kde a komu chybí nejen značky, ale i auto… ostatně asi se ne nadarmo říká: „Přijeďte k nám, vaše auto už tady je“.

UlcinjDo starého města vedou od moře příkré schody. Nahoře na útesu je travnaté náměstíčko, vyhlídková terasa a několik restaurací. Za nimi začíná nepřehledný labyrint úzkých uliček, z nichž mnohé jsou slepé a lze se v nich vyznat prakticky jen metodou pokus – omyl. Nakonec jsme dobloudili až k muzeu a letnímu divadlu, kde aktuálně probíhal divadelní festival. Veškeré popisy i plakáty byly albánsky, hostující soubory výhradně z Kosova nebo z Albánie. Jména měst (Prishtinë nebo Prizren nebo Shkodër) a slova dramë či komedi byla tím jediným, čemu se dalo rozumět. Stejně jsme ale do divadla jít nechtěli. Prohlédli jsme si ještě stále patrné památky na zemětřesení z roku 1979 a vydali se dolů do města. Počasí nebylo nic moc – bylo lehce pod mrakem a vzduch se ani nepohnul, panovala totální prádelna.

MárniceProjevili jsme přání prohlédnout si nějakou mešitu zevnitř. Marie nám nabídla, že s námi sejde dolů do města a nějak to případně vyjedná. Pod starým městem byla jedna mešita, ale nikde nikdo, a tak jsme si prohlédli jen myčku nohou a nahlédli do malého přístavku, který bezpochyby sloužil jako márnice. Naštěstí nebylo obsazeno, přece jen bylo dost teplo… Na křižovatce s hlavní ulicí jsme se s Marií rozloučili a vydali se už sami vzhůru jakousi obchodní třídou. Obchodů zde bylo hodně, ale prakticky všude měli totéž, zejména zcela nepotřebné haraburdí zvané suvenýry. Zajímavé ovšem bylo, že prodejci nabízeli zejména albánské věci – třeba osušky s motivem albánské vlajky a podobně. Hudbu měli taky pouze albánskou, jiná CD v obchodě nebyla. Černohorské věci a suvenýry nikde. V supermarketu jsem si koupil jogurtový nápoj, jak jsem si zvykl loni v Rusku, když bylo vedro a potřeboval jsem se nějak oživit. Funguje to.

Před jedním obchodem se ke mně přibelhal olezlý stařec s nataženou (a dost špinavou) dlaní. Nerozuměl jsem mi vůbec nic krom slova Alláh, gesto ale bylo dost výmluvné: dej mi nějaký prachy, Alláh ti to oplatí. Třeba nějakou bombou, ne? A vůbec, stejně bych mu nic nedal, s Alláhem nebo bez něj. Somráky nesponzoruju, víme? Sice jsem mu říkal, že mu nic nedám, ale nechtěl to pochopit, resp. nechtěl to vzdát. Dal pokoj až za hodnou chvíli.

Divný pomník havarované rakety...Došli jsme k další mešitě, stála trochu stranou v kopci nad krátkými schody. Rozhodli jsme se ji zkusit. Vzal jsem za kliku – a bylo otevřeno. Nikde nikdo, ale když mají otevřeno… vešli jsme dovnitř, krátce si prohlédli interiér, vyfotili, co se vyfotit dalo, a šli dále. Celou dobu jsem měl dost podivný pocit – že mě někdo vyžene (zastřelí, uškrtí, ukamenuje), protože jsem vlezl, kam jsem lézt neměl a tak dále. Je takřka nemožné znát a dodržovat všechna pravidla, o kterých většinou ani nevíte. Možná je to předsudek, možná nějaká mediální deformace, ale z muslimů prostě nemám dobrý pocit, nemůžu si pomoct – a můžou za to oni, já nikde nikomu nevyhrožuju, nevnucuju nikomu žádnou svou svatou víru ani nenosím bombu v batohu… Jo a ty řeči a fráze, že nejsou všichni stejní a že nelze házet všechny do jednoho pytle, ty si nechte – mluvím o tom, že se necítím dobře, ne o tom, co si racionálně myslím (ostatně v případě agresivních radikálů se obojí shoduje). Nejinak na tom byla Alenka, ostatně vztah islámu k ženám obecně není právě nejlepší… Nic se ale nestalo, nikdo nepřišel, nikdo nás nevyhnal. Šli jsme sami. Cestou zpět jsme si koupili jídlo, levnější než kdekoli jinde: já masový burek (takový koláč s mletým masem) a Alenka pizzu. Obojí bylo dobré. Pomalu jsme se vydali nahoru nad město na parkoviště k našemu drýmlajneru, abychom odjeli kamsi za město na slibovanou pláž.

Divadelní festivalNa jižním konci města byla křižovatka s dvěma možnostmi: Albania nebo Plaža. Vybrali jsme druhou možnost, byť to bylo prakticky jedno, protože nekonečná ulice vedoucí na pláž byla lemována stánky, obchody a vjezdy do kempů či penzionů s popisy pouze v albánštině. Vypadalo to tam dost ohavně, všude byl nepořádek. Na jedné odbočce jsme zahnuli doprava a vjeli do jakéhosi hotelového areálu, kde jsme zaparkovali poblíž holého železobetonového skeletu domu buď nedostavěného, nebo už zase rozpadlého. Měli jsme čas asi 3 hodiny, pláž je prý rovně tam. Šli jsme tedy tam, prošli řídkým lesíkem, kde parkovala auta a porůznu se povalovaly obědvající či spící rodinky, a vyšli ze stínu na zabijácké slunce a rozpálený písek. Tedy písek… spíš by se dalo říct prach, protože byl tak jemný, že připomínal cement. Pláž byla rovná a dlouhá, až kam jsme dohlédli. Přemýšlel jsem, proč se říká, že je tento písek léčivý – asi že vleze úplně všude, nic jiného mě fakt nenapadlo. Chvíli jsme tam pobyli, Alenka šla do vody a já jen pod sprchu, protože mě zdejší moře opravdu nelákalo. Po chvíli jsme se stáhli do lesíka, našli si přiměřeně stinné místo mezi všemi těmi auty a lidmi a odpočívali.

Kosovská 206...Než jsme odjeli, šla ještě Alenka asi dvakrát do vody, já naopak do hotelového obchodu pro vodu a cigarety, jinak jsme leželi a povídali si – třeba o tom, že je legrační, jak se sdružují nejen lidé, ale i auta: když jich někde stálo pohromadě víc, vždycky se značkami stejného státu – tu Kosovo, tam Bosna a Hercegovina… jen ti „cizinci“ se značkami států západní Evropy byli všude a mluvili pořád stejnou albánštinou. Největší vzrůšo zařídila poměrně velká želva, která se vynořila z roští a vydala se na průzkum našich věcí. Vyhnal jsem ji botou – vzdala to a šla jinam, ale i u Jugošů se jí vedlo stejně. Ti se od nás lišili zejména tím, že odpadky ze svých obědů (či co to bylo) volně odhazovali do lesa mezi stromy. No jo, prostě Balkán. Galerii z Ulcinje najdete zde.

Cestu zpět ozvláštnil jen fakt, že bus řídil jiný řidič a klimatizoval interiér tak, že otevřel dveře – vedro sice nebylo tak hrozné, zato prach a hluk ano (třeba jet dost úzkým tunelem s otevřenými dveřmi, jež neustále hrozí tím, že zachytí o stěnu, je docela adrenalin, zvlášť když sedíte přímo naproti). Dorazili jsme do Čanje, něco pojedli a šli na pláž. Docela zajímavý výlet, řekl bych, včetně té velice balkánské dopravy. Bylo dobré vidět Ulcinj, ale na delší dobu než na výlet, by mě tam nikdo nedostal. Večer jsme dostali od naší delegátky Marie diplom, že jsme zdatní jadranští turisté – to se tedy podívejme!… Jak dlouho jsem žádný podobný nedostal? Když jsem se dopočítal asi k pětadvaceti letům (vysokoškolský nepočítám, je latinsky a je prostě jiný), byl čas jít spát.

Na hlavní ulici...Pátek jsme strávili převážně na pláži, nakoupili také nějaké dárky sobě i jiným, večer sbalili věci a v sobotu si pronajali slunečník s lehátky, abychom den strávili jaksi na úrovni; sice jsme záhy zjistili, že se na celtě na písku leží o něco lépe než na dřevěných lehátcích, ale mávli jsme nad tím rukou (myslím, že mojí). Dali jsme si poslední oběd (co jiného než pljeskavica?), odpoledne šli do hotelu a čekali, než pro nás přijede autobus. Přijel asi s hodinovým zpožděním a navíc jsme museli v Budvě opět poněkud dobrodružně přestoupit do linky Čechy, neboť z Čanje nás vyzvedla Morava 1.

Diplom...Cesta zpět sice ubíhala rychleji než tam, ale měl jsem nějakou (a)klimatizační chřipku či snad mě postihl mor, moc dobře mi tedy nebylo a nepohodlné sedačky ke zlepšení mého stavu taky moc nepřispívaly. Na chorvatské hranici jsme byli někdy v 1 hodinu ráno a celníci byli nepříjemní a nepochopitelně důkladní – prohlíželi celý autobus, dívali se i do kávovaru, asi jestli se tam neschovává nějaký terorista… Doufal jsem, že nebudou kontrolovat i naše zavazadla, protože moje 4 kartony cigaret (3 moje, 1 pro bráchu) by je asi nenaplnily nadšením; mě nejspíš taky ne, protože by mi je sebrali (no jo, já vím, že se smí vozit 1 karton na osobu, ale když ono to bylo tak levné). Další hranice už byly bez problémů, o slovinsko – rakouské a naší vlastně ani nevím. Už v Rakousku začalo pršet, v Budějovicích bylo vyloženě hnusně. Zavolal jsem bráchovi, aby pro nás přijel na Strašnickou, že čas ještě upřesním… Před Prahou na D1 stála kolona, ale asi v 10 jsme konečně opustili autobus a přesedli do sanitky, jak říkám bráchově Fordu Fusion. Byli jsme doma. Ta sanitka se hodila, byl jsem polomrtvý.

Ještě asi 2 týdny jsem měl rýmu, 3 týdny mě bolela záda – ale sotva to všechno přešlo, už jsem zas přemýšlel, kam a kdy zas pojedu nebo pojedeme (druhá varianta je lepší). Tož tak. Dobrodošli.

Na závěr bych měl poděkovat: Alence za společnost, trpělivost, fotky k těmto článkům a tak vůbec, delegátce Marii za všestrannou pomoc a vstřícnost, cestovce za dobrý zájezd a vám: že jste dočetli až sem.

Reklamy

3 komentáře to “Ulcinj”

  1. Četla jsem váš předešlý článek a moc se mně líbil, na rozdíl od tohoto, jako by to psal někdo jiný.

  2. Opravdu jste nenašel nic tak hezkého, jako tam doma tenkrát ?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s