Poslední knížka o dětství

Chata č. 1336 v Rybníku u České Třebové patřila Járovi, bratrovi mé babičky, který bydlel ve Svitavách. Na chatu jsem jezdíval s babičkou a dědou jako úplně malý špunt někdy od roku 1976. Každý rok, každé prázdniny… dokud to šlo, tj. dokud prarodiče mohli a chtěli trávit léto ve spartánsky zařízené chatě, kde jedinou vymožeností byla elektřina (ale žádná televize a podobně, elektřina jen svítila a někdy – když se netopilo v kamnech – vařila), chodit na nákup do konzumu nejméně kilometr pod kopec a tak dále.

Chata v roce 19771986: babička, děda, máma, brácha

Jezdilo se vlakem z nádraží Praha – střed, dříve i později ovšem Masarykova nádraží. Moji prarodiče bůhvíproč tvrdošíjně odmítali jezdit rychlíkem, a tak jsme se do Třebové vždycky táhli čtyři a půl hodiny přerovským osobákem. V České Třebové na nás vždy čekala babiččina sestra Anička s manželem a škodovkou nás transportovali do chaty, resp. jen do její blízkosti, protože přímo k ní se zajet nedalo. Měli jsme s sebou různé zásoby, třeba ve sklenicích zavařené maso a podobně, dva velké kufry a děda ještě další kufr s promítačkou, protože poměrně početnému publiku v Kozlově vždycky promítal diapozitivy z Prahy a z míst, kam se většinou ti zavilí vesničani ani nedostali (aniž jim v tom ale někdo bránil… mohli, ale nějak je to nenapadlo, diáky jim asi stačily). Jednou děda ve vlaku chytil zloděje, který nám ukradl tašku – zcela nečekaně vyskočil, chytil ho a tašku mu odebral, aniž jsme si já s babičkou vůbec všimli, že jsme se měli stát obětí krádeže. Bylo mi fajn, protože se nemohlo nic stát – dokonce ani okrást nás nebylo možné…

1986: můj druhý film a asi 50. snímek v životě...2011...

Žlutá chata byla přímo v lese. Pro vodu se muselo úzkou stezkou asi 300 metrů (měl jsem k tomu účelu dokonce i vlastní malou konev, protože jsem taky chtěl nosit vodu). Za chatou bylo ohniště a pak, o hodný kus dál, takzvaný střepník, neboli divoká skládka, která mě fascinovala; vůbec mi nevadilo, že by takový bordel v lese být neměl. Kolem střepníku jsme většinou vyráželi ven – k posedu, k maringotce, do údolí… Možná bych ta místa už nenašel; a možná proto vím, že byla nádherná a dokonalá. Hub jsem většinou našel nejvíc ze všech. Maliny jsem sbíral rovnou do pusy. A tak dále. Když jsem četl knihu „Chata jménem Marion“ od Jiřího Slavíčka, všechno se mi to vybavilo znovu… i když žlutá chata žádné jméno neměla. Rybník a pak Hrabětice, kde byla podniková chata výzkumáku, v němž pracovali moji rodiče, to byla místa, bez nichž by prázdniny nebyly prázdninami. Babička a děda z Kladna měli taky chatu, mnohem lépe vybavenou, ale taky obehnanou plotem a tam nesmíš, tam nechoď a tak dále – tam jsem jezdil nerad.

Nezbylo NIC...2011...

Uvnitř chaty byla jen jedna hlavní místnost s kamny, rozkládací postelí, bytelným stolem s trnoží a židlemi, starou kredencí, žebříkem na půdu, kde se dalo spát (připadalo mi neuvěřitelně dobrodružné spát na půdě a ještě k tomu na matraci položené na holé zemi!), pod žebříkem bylo historické kanape a nad ním na zdi malba s jelenem… Také tam byl malý sklípek, kde byla vždycky zima. Vedle hlavní místnosti byla jakási průchozí kůlna přístupná zepředu i zezadu, zvaná ovšem šupna, kde bylo dřevo, pily, sekery a tak podobně, na konci pak záchod. Obytnou místnost ze dvou stran lemovala otevřená veranda.

Obrázek, který si pamatuji: je ráno, probudil jsem se a jdu na záchod (čurat se chodí do lesa, protože si můžu za tímto účelem vzít holínky alias gumáky a ty já mám rád!) – děda se na verandě holí, prohlíží si tvář v oboustranném kulatém zrcátku se zeleným okrajem a poslouchá tranzistorák Tesla Doris v koženém pouzdře – rádio visí na věšáku vedle zrcadla – je brzo ráno, ještě chladno – v trávě je rosa a babička volá k snídani, napřed si ale musím vyčistit zuby, jinak nedostanu nic… Čeká mě další den, kdy možná něco objevím, vylezu na hrozně vysoký posed, najdu největší houbu nebo mraveniště, nacpu se malin a borůvek a budu jíst z velkého těžkého talíře něco hrozně dobrého, protože tam je dobré všechno…

... šmik - a konec...… a najednou šmik, konec – děda v roce 1987 onemocněl a na chatu se nejelo, o dva roky později umřel, Jára pak taky a jeho synové už nám chatu nepůjčovali (babička by tam už stejně sama nejela) a nakonec ji prodali. Bylo po dětství. Tehdy jsem ale nechápal, že mi něco vzali, tehdy jsem byl přiblble nadšený, že jsem dospělej a že můžu jet jinam (ale nikdy a nikde a s nikým to už pak nebylo stejné, víte?).

Lépe se nevracet...

Byl jsem tam teď znovu, nějak jsem musel. Chatu jsem našel, i když původní cestu k ní už ne – ale zeptal jsem se nějakého strejce, jestli je možno přejít přes jeho pozemek (bylo), a pak jsem uviděl svou žlutou chatu… Je z ní ruina. Zarostlá, olezlá, smutná a cizí… Místo lesa polom, louka (je nějak menší, než si ji pamatuju!) zarostlá plevelem, babiččinu skalku najde jen ten, kdo ví, kde přesně byla (našel jsem). Po bližším ohledání další zjištění: otevřené okno a uvnitř jen bordel – jako by tam bydlel či jen přespával někdo, kdo tam nemá co dělat. Nábytek žádný. Ach jo… Tak tedy sbohem, dětství…

Sbohem...Cestou domů jsem přemýšlel, proč se ze mě taky nestal jeden z těch debilů s koženým ksichtem, kteří brázdí silnice s plynem na podlaze, předjíždějí zásadně jen na plné čáře a ohrožují vše živé (i mrtvé) na kilometry daleko – protože jedině tak by se mi (možná!) nestýskalo po babičce, dědovi, chatě a sobě, protože jedině tak by mi možná bylo jedno (pokud bych si to vůbec pamatoval), že se není kam vrátit, protože jedině v tom případě bych nemusel napsat, co jsem právě napsal… Myslím, že už tam nepojedu. Do žluté chaty stejně smějí jen děti.

A proč je v názvu slovo knížka? Protože tento krátký článek je úryvek z dlouhé knížky, kterou mám už celá léta v hlavě. Protože proto.

Advertisement

Jedna odpověď do “Poslední knížka o dětství”

  1. Vážený mladý muži, moc ráda bych si vaši knížku přečetla, ale musel by jste psát rychle a rychle ji vydat, nebo se nedožiji. jsem babička která by byla ráda kdyby na ni vnoučátka tak hezky vzpomínali, jenže pravda je docela jiná, pomaloučku zapomínali až zapomněli docela, a já si tak akorát mohu poplakat nad vašim článkem. Buďte zdráv a pište rychle. Babča Anna

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s