Václav Havel (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011)

Špatné zprávy chodí zpravidla ráno – a dnes přišla jedna velmi špatná: zemřel Václav Havel.

Nechci a nebudu psát životopis, zajisté se jich objeví mnoho – od těch dobrých po špatné, od fundovaných po diletantské. Václavu Havlovi už to bude jedno (ostatně je možné, že by mu to bylo jedno i zaživa). Byl posledním československým prezidentem (1989 – 1992) a také prvním prezidentem českým (1993 – 2003), byl též dramatikem, disidentem…  však to všechno určitě víte. Poslední dobou nejen že nebyl zdravý, ale ani tak nevypadal, když už se vůbec někde veřejně objevil; i přesto mě dnešní ranní zpráva o jeho úmrtí opravdu nemile překvapila. Nevěděl jsem, že je to až tak špatné.

Václav HavelVáclav Havel

Můj vztah k Václavu Havlovi je poměrně složitý. Až do poloviny 90. let pro mě byl veřejnou autoritou, s níž se žádná jiná nemohla měřit. Věřil jsem mu, vážil si ho a měl jsem ho rád. Býval jsem pyšný, jak známého a uznávaného máme prezidenta… Pak ale začaly přibývat jeho projevy posledního spravedlivého: někdy jsem měl až pocit, že žije v nějaké jiné realitě, hlavně když se odvolával na morálku, která dávno neexistovala (pokud vůbec kdy). Ne že by morálka sama o sobě byla špatná, chybou bylo se na ni odvolávat, jako by snad byla běžnou součástí života většiny lidí, což tak ovšem nebylo a nebude nikdy, aspoň u nás určitě ne. Naše společnost je ve své podstatě nemorální, hloupá a zbabělá. Neviděl to, nebo vidět nechtěl…?

Od poloviny 90. let se zdálo, že ač prezident, neřídí krom své kanceláře už nic, jeho vliv na praktický chod státu slábl. Možná rezignoval, možná byl unavený; nebyl to však už ten, koho jsem dříve tak respektoval. Po skončení prezidentského mandátu jeho posun kamsi mimo pokročil až za mez únosnosti (sílící odtrženost od reality, podpora podivných stran i lidí, pořádání více čí méně zbytečných diskusí atp.). Přesto jsem ho nikdy neztratil z dohledu, přesto mě nadále zajímalo, co říká a dělá, ač jsem většinou nesouhlasil.

Václav HavelVáclav Havel

Asi před dvěma lety nastalo jakési smíření, hodně jsem Václavu Havlovi odpustil (hloupé slovo, vím – nemám právo nikoho soudit, nemám tedy ani právo odpouštět, ostatně mně osobně nic neudělal), možná jsem i skutečně a konečně pochopil alespoň něco z toho, co poslední dobou říkal. Ne všechno, některé jeho názory odmítám i nadále (ale nehodí se je rozebírat tady a teď).

Václav HavelVáclav Havel

Mám jeden zcela osobní prezidentský zážitek. Bylo to v roce 1994, byl jsem na pivu v hospodě vedle kina Ořechovka. Už nevím s kým a nevím ani, jestli jsem byl na filmu (na kterém?), ovšem při jiných příležitostech jsem do této hospody nechodil. Byl sychravý večer, otevřely se dveře a objevil se Václav Havel, který poblíž bydlel. Působil velice skromně a jaksi nenápadně; i když jsem ho znal z TV či fotek, překvapilo mě to.  Řekl dobrý večer, všichni odpověděli a přestali na sebe řvát nějaké pitomosti, jak to tak v hospodě chodívá odnepaměti. S prezidentem šel nějakej chlápek, asi z ochranky, a kníračka Gyula. Bylo to v době, kdy se takovéto věci děly ještě vcelku běžně, 90. léta byla opravdu dost free. Dostal pivo (bodygárd taky), pes vodu. Sedl si na židli u krajního stolu a ptal se lidí kolem, co nového a jak se mají – přitom to nebyli lidi, které by znal (třeba mě neznal docela určitě!) – a bylo vidět, že je pro všechny opravdovou autoritou, že jsou všichni rádi, že tam je. Mluvili jinak, někteří dokonce docela chytře.
Všichni mu chtěli podat ruku, já taky. Ochrankář byl v klidu, stál u dveří, pil pivo a kouřil – tehdy rozhodně nehrozilo, že by se něco mohlo stát. Prezident dopil, pomalu se zvedl a že tedy půjde domů. Zase pozdravil první, napřed ale musel odmítnout asi 20 žádostí o přípitek, že má hodně práce. Jsem přesvědčený, že to nebylo žádné divadlo pro plebs, že šlo o zcela autentickou situaci, prostě šel se psem a stavil se na jedno pivo a kus řeči. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nic podobného nezažil (a dnes bych se při příchodu jakéhokoli vysoce postaveného politika sebral a odešel).

Václav HavelVáclav Havel tady bude chybět, protože ač jsme ho měli rádi více, méně nebo vůbec (já prošel vším), ač nám někdy svým moralizováním už lezl na nervy, pořád byl autoritou, jakých u nás není mnoho (teď vlastně žádná). S Václavem Havlem bylo možno souhlasit či nesouhlasit, ale znali ho úplně všichni a jen velmi těžko mohlo být přemýšlejícímu člověku jedno, co VH říká nebo dělá – a to je přece zcela nezpochybnitelný důkaz charismatu a výjimečnosti (a i to se nám může líbit nebo nelíbit, ale to je to jediné, co s tím můžeme dělat, jak se říká).

Pane Havle, sbohem. A děkujeme – nebo aspoň děkuji. Je za co.

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s