Ulcinj

V pátek jsme chtěli podniknout ještě nějaký menší výlet a přemýšleli, jestli se vydat ke Skadarskému jezeru, ke skalnímu klášteru Ostrog nebo možná do staré Budvy.

Naráželi jsme ovšem za různé komplikace – ke Skadarskému jezeru jel jen jeden vlak a museli bychom oželet snídani, což se nám tedy moc nechtělo; s návratem by to možná také nebylo tak snadné a popravdě řečeno, bez jezera zarostlého nějakým žabincem bychom se po vzájemné shodě docela dobře obešli. Ono tam totiž jaksi není moc co dělat – ptačí rezervace je mi fuk (zvlášť když ptáky nemám rád a stěží poznám kosa od drozda) a projížďka lodí mě taky až tak moc nelákala, chtěl jsem vidět hlavně městečko Virpazar a projet se černohorským vlakem. Tento cíl jsme odložili na příště, neboli na neurčito, ale aspoň mám o důvod víc, proč do Černé Hory jet znovu.

Ostrog bych viděl moc rád, ale problém byl v tom, že se výlet koná jen v případě, že se přihlásí dost lidí. Poprosil jsem delegátku, aby zjistila, jak se věci mají – a věci se měly špatně, protože nikdo nechtěl jet. Místní dopravou to bylo z Čanje víceméně vyloučeno, a tak jsem si musel nechat zajít chuť (hle, další důvod budoucí cesty do této jadranské zemičky!).
A Budva? To by šlo buď autobusem s přestupem v Mišići na křižovatce, nebo lodí, jenže po pečlivé studijní četbě knižního průvodce jsme zjistili, že většinu času bychom strávili buď v nacpaném autobusu, nebo na uřvané lodi, která vyhrávala jak na pouti. Věci se ovšem vyřešily samy, jak to tak někdy bývá.

Ve středu večer za námi do pokoje přišla naše delegátka Marie s tím, že když jsme takoví cestovatelé, mohlo by nás zajímat, že nazítří ráno jede autobus s dětmi z ozdravného pobytu do Ulcinje a že mají místo… Další informace byly neméně zajímavé: dopoledne prohlídka města, pak největší písečná pláž v Černé Hoře a návrat někdy v 16 hodin, to vše za cenu pouhých 7€. Neváhali jsme dlouho, celkem asi 15 vteřin. Takže čtvrtek strávíme v Ulcinji, co by kamenem dohodil od albánských hranic.

Ráno jsme museli na snídani už v 7 hodin – ale do horní „dětské“ jídelny. Chudáci děti! Zatímco my měli každý den párky, klobásy, volská oka, sýr, šunku, slaninu a hromadu dalších pochoutek, děti měly jen míchaná vejce, pečivo a tavený sýr (kukuřičné lupínky nepočítám, protože tento hnus za jídlo nepovažuji). Děti si ale nestěžovaly, protože neměly srovnání – zato já se cítil podivně, jako bych snad mohl za to, že dětský ozdravný pobyt hrazený zdravotní pojišťovnou má horší jídelníček… a ještě jsem těm nebohým dětem sežral asi půl kila vajec (naštěstí je číšník promptně doplnil). Po snídani byl čas na ranní dýmku, resp. cigaretu, míru a byl čas jít na autobus.

Musím říct, že autobus mě překvapil – nemůžu však tvrdit, že pozitivně. Přijel letitý jugoslávský vrak značky TAM (Tovarna avtomobilov Maribor), který toho měl už na první pohled za sebou opravdu mnoho, možná až moc. Autobus, dá-li se toto vozidlo vůbec tak nazvat, byl modernizován a upgradován tím, že na přední masce měl hvězdu z Mercedesu, mě ale neoklamal, protože tohle by Mercedes opravdu nikdy nevyrobil. Řidič se ovšem vesele smál, a tak jsem si řekl, že když ta věc dojela sem, dojede snad i tam a možná i zpět. Nastoupili jsme. Loketní opěrky byly demontovány, výdechy klimatizace, která možná někdy fungovala, byly povětšinou zalepeny. Větrání dělalo sice rámus, ale proud vzduchu byl žalostně slabý, krom toho moc nevoněl. Vlastně celý autobus smrděl a asocioval mi rozbité a promoklé trosky vozidel na vrakovišti. Čistotu čalouněných sedaček jsem se neodvážil kontrolovat, abych pak třeba nemusel celou cestu stát. Rázem jsem ovšem pochopil, proč stál celodenní výlet jen těch 7 ojro. Začínalo to být vyloženě veselé. Děti to nekomentovaly a bylo jim to fuk. Mně vlastně taky. Díval jsem se upatlaným oknem ven a s Alenkou se dohadoval, jestli dojedeme jenom tam, nebo i zpátky.

Stroj se dal pomalu do pohybu. Kousek od hotelu jsme byli svědky kuriózní dopravní nehody: linkový autobus míjel garáž, na jejíž střeše parkoval VW Passat tak nešikovně, že asi metr přečníval do prostoru silnice, takže ho autobus jedoucí kolem naboural střechou do zadního nárazníku. Tož to se hned tak nevidí… Když jsme se vymotali z dopravní skrumáže, jeli jsme dál. Tedy jeli… maximálně šedesátkou (já na ten tachometr viděl!) a při překročení cca padesátikilometrové rychlosti se vozidlo třáslo a řvalo jak raněné zvíře. Když jsme jeli do kopce, přemýšlel jsem, jestli to evidentně slabý motor zvládne; když z kopce, uvažoval jsem o stavu brzd – a tak nám cesta docela pěkně ubíhala. Jedna z vedoucích, jistá Anička, jak ji titulovali, seděla vedle řidiče a prakticky nonstop fotila přes špinavé přední sklo, za cestu tam mohla udělat odhadem tak 150 snímků silnice a okolí. Muselo jít vskutku o skvělé snímky. Ještě že jsem je neviděl…

Projeli jsme Bar a spatřili, jak se z úbočí jednoho kopce valí obrovský sloup hustého kouře. Jedna z dětských vedoucích se zeptala řidiče, jestli hoří les. Odpověď mě šokovala (pokud jsem dobře rozuměl, ale dal bych na to krk): „Ne, tam se pálí odpadky…“. Prý se sváží z celé země vlakem do Baru a tam na kopci se likvidují. Žádná spalovna nebo řízená skládka, abyste si nemysleli – prostě hořící smeťák. Představil jsem si opálené Jugoše, jak se ležérně procházejí hořící skládkou a hráběmi krmí smrdutý oheň, který s nechutí požírá netříděný odpad. Inu, ekologie v balkánské verzi je opravdu svérázná… a možná, že náš autobus byl jedním z nálezů z onoho inferna, vyloženě na to vypadal. Vyhrabali jsme se do sedla mezi dvěma kopci (30 km/h!), proplazili se tunelem a s krajinou se cosi stalo – vypadala jinak. Najednou se kopce zmenšily, vzhled domů změnil a přibylo nepořádku a hlavně albánských nápisů. Blížili jsme se do Ulcinje.

Ulcinj je nejjižnější černohorské město s asi 10 000 obyvatel. Za ním už je pak jen písečná pláž, jedna vesnice, delta řeky a Albánie. Konec světa. Oficiální údaje o městě tvrdí, že Albánců tam žije 61%, v našem průvodci se psalo, že jich je 85%. Když jsme minuli ceduli „Ulcinj / Ulqin“ a trochu se rozkoukali, byl jsem nakloněn věřit spíše průvodci. Město vypadá zcela muslimsky, a jestli tam vůbec je nějaký křesťanský kostel, je opravdu dobře schovaný, vidět jsou jen mešity a minarety. Propletli jsme se městem a vyjeli na poměrně vysoký kopec naproti starému městu. Bylo nám řečeno, že máme vystoupit a vzít si všechny věci, tedy i ty na pláž (včetně slunečníku, který jsme měli s sebou, protože nám delegátka Marie ve středu večer řekla, že si můžeme koupací věci nechat v autobusu). Už jsem viděl, jak se motáme muslimským městem se slunečníkem… Děti nadávaly (já samozřejmě taky), jejich vedoucí byli poněkud bezradní. Po chvíli se toto nedorozumění (pokud to bylo opravdu nedorozumění a ne řidičův pokus, jak si během odstávky ve městě odskočit na nějaké další rito) vysvětlilo – věci si můžeme nechat ve vraku a řidič se vrátí v poledne, teď odjede autem.

Staré město je zajímavé – jiné než Stari Bar, jiné než Budva. Je prostě albánské: stavby jsou z jiných kamenů, mají jinou dispozici. Než jsme ale došli do starého města, museli jsme sejít po neuvěřitelně odpudivých a páchnoucích schodech zavalených odpadky k městské pláži, která taky nevypadala zrovna nejlépe. Na ústředním místě nábřeží se staví veliká betonová mešita. Nad ní se tyčí kopec, na němž je jakýsi podivný pomník. Pamatujete si na dětské obrázky s vesmírnou raketou s křidélky na zádi? Tak nějak vypadá onen pomník, pokud bychom ovšem předpokládali, že raketa spadla na zem, zaryla se špičkou do kopce a koukala ven jen křidélka. Co má pomník symbolizovat, na mou duši nevím.

Dole ve městě byla auta jen s místními značkami UL a pak ještě albánská, bosenská a kosovská (kosovskou značku jinde v Černé Hoře neuvidíte a jinde už vůbec ne!) – vrána k vráně sedá a autem sem evidentně jezdí jen muslimové. Výjimkou byla sem tam makedonská značka, Chorvati a Srbové nikde. Když jsem si ale prohlédl parkoviště a ulici, poměrně dost mě překvapilo, že je zde až příliš mnoho aut s poznávacími značkami z Německa, Švédska, Norska, Holandska a dokonce i z USA. Po vizuální prohlídce posádek aut a poté, co jsem je slyšel několikrát i promluvit, jsem usoudil, že značky jsou nejspíš falešné – mluvilo se takřka výhradně albánsky, němčinu jsem u německého auta slyšel všeho všudy jednou. A jestli ty značky nejsou falešné, pak by mě opravdu zajímalo, kde a komu chybí nejen značky, ale i auto… ostatně asi se ne nadarmo říká: „Přijeďte k nám, vaše auto už tady je“.

Do starého města vedou od moře příkré schody. Nahoře na útesu je travnaté náměstíčko, vyhlídková terasa a několik restaurací. Za nimi začíná nepřehledný labyrint úzkých uliček, z nichž mnohé jsou slepé a lze se v nich vyznat prakticky jen metodou pokus – omyl. Nakonec jsme dobloudili až k muzeu a letnímu divadlu, kde aktuálně probíhal divadelní festival. Veškeré popisy i plakáty byly albánsky, hostující soubory výhradně z Kosova nebo z Albánie. Jména měst (Prishtinë nebo Prizren nebo Shkodër) a slova dramë či komedi byla tím jediným, čemu se dalo rozumět. Stejně jsme ale do divadla jít nechtěli. Prohlédli jsme si ještě stále patrné památky na zemětřesení z roku 1979 a vydali se dolů do města. Počasí nebylo nic moc – bylo lehce pod mrakem a vzduch se ani nepohnul, panovala totální prádelna.

Projevili jsme přání prohlédnout si nějakou mešitu zevnitř. Marie nám nabídla, že s námi sejde dolů do města a nějak to případně vyjedná. Pod starým městem byla jedna mešita, ale nikde nikdo, a tak jsme si prohlédli jen myčku nohou a nahlédli do malého přístavku, který bezpochyby sloužil jako márnice. Naštěstí nebylo obsazeno, přece jen bylo dost teplo… Na křižovatce s hlavní ulicí jsme se s Marií rozloučili a vydali se už sami vzhůru jakousi obchodní třídou. Obchodů zde bylo hodně, ale prakticky všude měli totéž, zejména zcela nepotřebné haraburdí zvané suvenýry. Zajímavé ovšem bylo, že prodejci nabízeli zejména albánské věci – třeba osušky s motivem albánské vlajky a podobně. Hudbu měli taky pouze albánskou, jiná CD v obchodě nebyla. Černohorské věci a suvenýry nikde. V supermarketu jsem si koupil jogurtový nápoj, jak jsem si zvykl loni v Rusku, když bylo vedro a potřeboval jsem se nějak oživit. Funguje to.

Před jedním obchodem se ke mně přibelhal olezlý stařec s nataženou (a dost špinavou) dlaní. Nerozuměl jsem mi vůbec nic krom slova Alláh, gesto ale bylo dost výmluvné: dej mi nějaký prachy, Alláh ti to oplatí. Třeba nějakou bombou, ne? A vůbec, stejně bych mu nic nedal, s Alláhem nebo bez něj. Somráky nesponzoruju, víme? Sice jsem mu říkal, že mu nic nedám, ale nechtěl to pochopit, resp. nechtěl to vzdát. Dal pokoj až za hodnou chvíli.

Došli jsme k další mešitě, stála trochu stranou v kopci nad krátkými schody. Rozhodli jsme se ji zkusit. Vzal jsem za kliku – a bylo otevřeno. Nikde nikdo, ale když mají otevřeno… vešli jsme dovnitř, krátce si prohlédli interiér, vyfotili, co se vyfotit dalo, a šli dále. Celou dobu jsem měl dost podivný pocit – že mě někdo vyžene (zastřelí, uškrtí, ukamenuje), protože jsem vlezl, kam jsem lézt neměl a tak dále. Je takřka nemožné znát a dodržovat všechna pravidla, o kterých většinou ani nevíte. Možná je to předsudek, možná nějaká mediální deformace, ale z muslimů prostě nemám dobrý pocit, nemůžu si pomoct – a můžou za to oni, já nikde nikomu nevyhrožuju, nevnucuju nikomu žádnou svou svatou víru ani nenosím bombu v batohu… Jo a ty řeči a fráze, že nejsou všichni stejní a že nelze házet všechny do jednoho pytle, ty si nechte – mluvím o tom, že se necítím dobře, ne o tom, co si racionálně myslím (ostatně v případě agresivních radikálů se obojí shoduje). Nejinak na tom byla Alenka, ostatně vztah islámu k ženám obecně není právě nejlepší… Nic se ale nestalo, nikdo nepřišel, nikdo nás nevyhnal. Šli jsme sami. Cestou zpět jsme si koupili jídlo, levnější než kdekoli jinde: já masový burek (takový koláč s mletým masem) a Alenka pizzu. Obojí bylo dobré. Pomalu jsme se vydali nahoru nad město na parkoviště k našemu drýmlajneru, abychom odjeli kamsi za město na slibovanou pláž.

Na jižním konci města byla křižovatka s dvěma možnostmi: Albania nebo Plaža. Vybrali jsme druhou možnost, byť to bylo prakticky jedno, protože nekonečná ulice vedoucí na pláž byla lemována stánky, obchody a vjezdy do kempů či penzionů s popisy pouze v albánštině. Vypadalo to tam dost ohavně, všude byl nepořádek. Na jedné odbočce jsme zahnuli doprava a vjeli do jakéhosi hotelového areálu, kde jsme zaparkovali poblíž holého železobetonového skeletu domu buď nedostavěného, nebo už zase rozpadlého. Měli jsme čas asi 3 hodiny, pláž je prý rovně tam. Šli jsme tedy tam, prošli řídkým lesíkem, kde parkovala auta a porůznu se povalovaly obědvající či spící rodinky, a vyšli ze stínu na zabijácké slunce a rozpálený písek. Tedy písek… spíš by se dalo říct prach, protože byl tak jemný, že připomínal cement. Pláž byla rovná a dlouhá, až kam jsme dohlédli. Přemýšlel jsem, proč se říká, že je tento písek léčivý – asi že vleze úplně všude, nic jiného mě fakt nenapadlo. Chvíli jsme tam pobyli, Alenka šla do vody a já jen pod sprchu, protože mě zdejší moře opravdu nelákalo. Po chvíli jsme se stáhli do lesíka, našli si přiměřeně stinné místo mezi všemi těmi auty a lidmi a odpočívali.

Než jsme odjeli, šla ještě Alenka asi dvakrát do vody, já naopak do hotelového obchodu pro vodu a cigarety, jinak jsme leželi a povídali si – třeba o tom, že je legrační, jak se sdružují nejen lidé, ale i auta: když jich někde stálo pohromadě víc, vždycky se značkami stejného státu – tu Kosovo, tam Bosna a Hercegovina… jen ti „cizinci“ se značkami států západní Evropy byli všude a mluvili pořád stejnou albánštinou. Největší vzrůšo zařídila poměrně velká želva, která se vynořila z roští a vydala se na průzkum našich věcí. Vyhnal jsem ji botou – vzdala to a šla jinam, ale i u Jugošů se jí vedlo stejně. Ti se od nás lišili zejména tím, že odpadky ze svých obědů (či co to bylo) volně odhazovali do lesa mezi stromy. No jo, prostě Balkán. Galerii z Ulcinje najdete zde.

Cestu zpět ozvláštnil jen fakt, že bus řídil jiný řidič a klimatizoval interiér tak, že otevřel dveře – vedro sice nebylo tak hrozné, zato prach a hluk ano (třeba jet dost úzkým tunelem s otevřenými dveřmi, jež neustále hrozí tím, že zachytí o stěnu, je docela adrenalin, zvlášť když sedíte přímo naproti). Dorazili jsme do Čanje, něco pojedli a šli na pláž. Docela zajímavý výlet, řekl bych, včetně té velice balkánské dopravy. Bylo dobré vidět Ulcinj, ale na delší dobu než na výlet, by mě tam nikdo nedostal. Večer jsme dostali od naší delegátky Marie diplom, že jsme zdatní jadranští turisté – to se tedy podívejme!… Jak dlouho jsem žádný podobný nedostal? Když jsem se dopočítal asi k pětadvaceti letům (vysokoškolský nepočítám, je latinsky a je prostě jiný), byl čas jít spát.

Pátek jsme strávili převážně na pláži, nakoupili také nějaké dárky sobě i jiným, večer sbalili věci a v sobotu si pronajali slunečník s lehátky, abychom den strávili jaksi na úrovni; sice jsme záhy zjistili, že se na celtě na písku leží o něco lépe než na dřevěných lehátcích, ale mávli jsme nad tím rukou (myslím, že mojí). Dali jsme si poslední oběd (co jiného než pljeskavica?), odpoledne šli do hotelu a čekali, než pro nás přijede autobus. Přijel asi s hodinovým zpožděním a navíc jsme museli v Budvě opět poněkud dobrodružně přestoupit do linky Čechy, neboť z Čanje nás vyzvedla Morava 1.

Cesta zpět sice ubíhala rychleji než tam, ale měl jsem nějakou (a)klimatizační chřipku či snad mě postihl mor, moc dobře mi tedy nebylo a nepohodlné sedačky ke zlepšení mého stavu taky moc nepřispívaly. Na chorvatské hranici jsme byli někdy v 1 hodinu ráno a celníci byli nepříjemní a nepochopitelně důkladní – prohlíželi celý autobus, dívali se i do kávovaru, asi jestli se tam neschovává nějaký terorista… Doufal jsem, že nebudou kontrolovat i naše zavazadla, protože moje 4 kartony cigaret (3 moje, 1 pro bráchu) by je asi nenaplnily nadšením; mě nejspíš taky ne, protože by mi je sebrali (no jo, já vím, že se smí vozit 1 karton na osobu, ale když ono to bylo tak levné). Další hranice už byly bez problémů, o slovinsko – rakouské a naší vlastně ani nevím. Už v Rakousku začalo pršet, v Budějovicích bylo vyloženě hnusně. Zavolal jsem bráchovi, aby pro nás přijel na Strašnickou, že čas ještě upřesním… Před Prahou na D1 stála kolona, ale asi v 10 jsme konečně opustili autobus a přesedli do sanitky, jak říkám bráchově Fordu Fusion. Byli jsme doma. Ta sanitka se hodila, byl jsem polomrtvý.

Ještě asi 2 týdny jsem měl rýmu, 3 týdny mě bolela záda – ale sotva to všechno přešlo, už jsem zas přemýšlel, kam a kdy zas pojedu nebo pojedeme (druhá varianta je lepší). Tož tak. Dobrodošli.

Na závěr bych měl poděkovat: Alence za společnost, trpělivost, fotky k těmto článkům a tak vůbec, delegátce Marii za všestrannou pomoc a vstřícnost, cestovce za dobrý zájezd a vám: že jste dočetli až sem.

Advertisement

Kotor a Perast

Ve středu ráno jsme vstávali už v 6:30, protože nás čekala cesta do Kotoru a okolí. Jen co jsem vstal, přemístil jsem se na balkon a nahlas (neboť nehrozilo, že by mě někdo v tak časné hodině mohl slyšet) jsem si zanotoval písničku, která se mi bůhvíproč vybavila… Hola héééééééééj – umělci na šňůře / Hola héééééééééj – to nezní nejhůře… – ale dál už text neumím, a tak jsem si ho asi pětkrát zopakoval, ačkoli nejsem umělec a na šňůře už vůbec ne. Ranní písně bývají nevyzpytatelné…

Po snídani dorazil autobus místní cestovky Montenegro Express – naštěstí ne Scania, ale Mercedes-Benz Tourismo, ve kterém se cestuje podstatně lépe. Znovu jsme zalitovali, že domů pojedeme zas tou hroznou věcí pro trpaslíky. V Tourismu se dají sedačky odsunout od sebe, místa je tam mnohem více a vůbec – meďour je prostě meďour. Našli jsme si místo, vyzvedli další lidi v Petrovaci a Budvě a jeli do Kotoru. Cestou nám slovensky mluvící průvodkyně, která se asi před 30 lety vdala do Jugoslávie (tehdy docela terno, abyste věděli!), popisovala všechno možné – pravoslavné kláštery, kde pěstují olivy (celkem bezpracné, řekl bych, když se ten strom nemusí ani zalévat a žije třeba 1000 let…), osud ostrova Sveti Stefan, ruské investice v Budvě a tak podobně. Vládní generální plán pro rozvoj turistiky v Černé Hoře mi ovšem připadal dost hrozný: v podstatě spočívá v tom, že chtějí celé pobřeží zastavět hotely (o dosti pochybné kráse místní novodobé architektury už byla řeč minule), takže od Ulcinje na jihu po Herceg Novi na severu bude moře lemováno souvislým pásem betonu, což je ovšem veliká škoda, protože tím přijde o značnou část svého kouzla.

Když za Budvou silnice odbočí od pobřeží směrem na Tivat a Kotor, prochází dost ohavným územím, které vypadá jak po válce – průvodkyně sice říkala, že je to průmyslová a zemědělská zóna, ovšem kromě víceméně opuštěných stavebních parcel, náhodně roztroušených domů v různém stupni rozkladu (nebo naopak poměrně výstavních), vraků aut i strojů, několika hal a zpustlých polí jsem si žádného průmyslu ani zemědělství nevšiml, ale možná jsem se špatně díval (když jsme jeli zpět, sledoval jsem druhou stranu silnice, ale žádné změny oproti výše popsanému jsem nezaznamenal). U Tivatu je malé mezinárodní letiště, které už zas vypadá docela dobře, ovšem kus země mezi Tivatem a Budvou je opravdu odpudivý. Za letištěm jsme na kruhovém objezdu zahnuli do tunelu, podjeli horský hřeben a voilà… byli jsme v Kotoru. Průvodkyně nám říkala o velkém zemětřesení v roce 1979 a také o ošklivé ruině továrny na saponáty, která prý kazí vjezd do města a brzo bude zbořena, ovšem mně připadala mnohem malebnější než válečná zóna mezi Tivatem a pobřežím. Za chvíli nás autobus vyklopil poblíž přístavu a hlavní brány do starého města. Hned u brány mě potěšila značka se zákazem vjezdu cyklistů – aspoň někde je od nich pokoj.

Staré město mě překvapilo – jednak svou malou rozlohou, jednak svým zcela italským vzhledem. Ani jednomu se ale není proč divit, jelikož prudce stoupající kopce větší rozlohu nedovolují a krom toho město dlouhou dobu patřilo Benátkám. O vzniku města se tradují různé pověsti. Jedna praví, že jeho zakladatele sem zavedla sama Alkimi, což byla matka bájného Jásona, který hledal zlaté rouno, jiná zas tvrdí, že město založil jakýsi král. Tomu pomohla město vybudovat víla, kterou ovšem zapomněl pozvat na slavnostní otevření bran; víla se urazila a osolila všechny prameny, takže město mělo velké problémy s pitnou vodou. Král vílu odprosil, ale ta – aby se neřeklo, že se nechá jen tak ukecat – sice některé prameny zase odsolila, ale bylo jich málo… Pravda je taková, že až donedávna měl Kotor (a ostatně celé černohorské pobřeží) s pitnou vodou obrovské potíže, dokud nebyl vybudován dálkový vodovod z vnitrozemí (ten ale nyní běží na hranici své kapacity, takže víla to prostě vymyslela mazaně).

Město jsme prošli jednou, s průvodkyní. Ne že by to nebylo zajímavé, ale čtyřicetičlenná skupina je pro tak malé město prostě moc velká, a tak jsme pokaždé ani neslyšeli, co říkala, protože uličky či náměstí jsou tak malé, že stát poblíž se jevilo jako nerealizovatelná věc. Během výkladu jsem se nicméně ve městě docela slušně zorientoval (ať jdete kamkoli, vždycky dojdete poměrně brzo k hradbám a kolem nich nelze nedojít k hlavní bráně ven a do přístavu). Dali jsme si pak ještě jedno kolečko, už bez průvodkyně – ve dvoučlenné skupince se úzkými uličkami zaplněnými spoustami turistů prochází nepoměrně snadněji, dá se i mnohem lépe fotografovat… Mrzelo mě ale, že jsme neměli čas jít na hradby šplhající do neuvěřitelné výšky nad město, ovšem ty 4 tisíce schodů bychom za tak krátkou dobu nezvládli – a koneckonců jsme nebyli na běžeckých závodech, ale ne prázdninách… Tak snad příště, jestli nějaké bude.

Prohlédli jsme si kostely, uličky, kočky, zpustlé rakousko-uherské vězení, chorvatský konzulát, mumii jeptišky i krámky se suvenýry (jak se už stalo mým zvykem, žádnou tu čínskou veteš jsem si nekoupil, raději si odvezu vlastní pocity a fotografie). Fotografie z Kotoru jsou i na webu – první část je tady, druhou část lze nalézt zde. Poté jsme už vnitřní město opustili a podívali se také do přístavu, kde kotvila různá plavidla pod nejrůznějšími, někdy i dost exotickými, vlajkami. Na závěr jsme ještě okoukli tržnici, ale jen tak pro zajímavost, protože syrové ryby ani jiné podobné produkty jsme opravdu koupit nechtěli. Pak jsme si na chvíli sedli v parčíku u fontány, odehnali malou žebrající holčičku a už byl čas jít k autobusu. Tím jsme se měli přepravit podél pobřeží do Perastu.

Pobřeží zálivu je v podstatě souvisle osídlené, což je logické, když prakticky přímo z vody rostou vysoké hory. Největším městem je Dobrota, kde sídlí věhlasná námořní akademie. Zdálo se mi, že jsou zde nějak hezčí domy, než jsme viděli cestou do Baru – chvíli poté, co jsem tento příjemný fakt zaznamenal, průvodkyně prohlásila, že zdejší pobřeží si pro své domy už odedávna vybírali námořní kapitáni; možná takové sousedství prospělo i nové výstavbě, protože ty ohavné krabice odlité z betonu včetně střechy zde téměř nebyly (a když ano, o to víc vynikla jejich odpudivost). Viděli jsme také farmu na ústřice, což bych bez upozornění nepoznal, protože účel všech těch sítí mezi kůly mi jaksi unikal. A ústřice nejím, takže ať si je loví třeba bagrem.

Perast je zcela ojediněle zachované barokní město s kamenným nábřežím, kostelem s vysokou věží, pevností a krásnými domy. Leží přímo proti ústí Boky Kotorské, takže jeho polohu je možno nazvat strategickou. K mému nemalému zármutku jsme jen rychle prošli nábřežím na molo (rád bych tam strávil nějakou tu chvíli, ale smolík pacholík, jedeme dále, jak už to tak na organizovaných výletech bývá) a nalodili se na dosti vratkou kocábku, která nás měla dovézt k umělému ostrovu, na němž stojí katolický (!) kostel Panny Marie z Útesu (neboli Gospa od škrpjela). Druhý ostrov – jmenoval se Sveti Đjorđe, Svatý Jiří) vypadal o něco zajímavěji, ale prý je soukromý, je to bývalý hřbitov a nikdo tam nesmí. Škoda. Minigalerie z Perastu je tady.

Umělý ostrov vznikl prý tak, že tam rybáři a námořníci sypali do vody kameny tak dlouho, až se vynořily nad vodu – a tradice házení kamenů k základům ostrova se dodržuje dodnes, samozřejmě je spojena s dalšími rituály, ale ty mi byly a jsou vcelku jedno, protože jsem slyšel sotva půlku, takže mi to znělo poněkud připitoměle (typický informační šum). Házení kamenů do vody jsem ale měl rád už jako malý kluk a občas neodolám ani teď, hlavně když je po ruce pořádný šutr a jsem v dostatečné výšce nad vodou (někdy jsem spokojen, i když si jen tak plivnu)… Ostrov je až na malý trávník celý vydlážděný, takže vypadá trochu jako nástupiště – i když s kostelem. Vstoupili jsme do kostela a dost jsem se divil: je totiž vyzdoben olejomalbami na dřevě a také pamětními cedulemi, které tam nechávají námořníci. Prý je pak Gospa chrání po celou dobu plavby, aby se šťastně vrátili domů. Funguje to dodnes, poslední tepané cedule byly jen několik měsíců staré. V kostele je také malé muzeum věcí vylovených z moře – nejvíce je asi lodních luceren, ale k vidění je leccos dalšího.

To nejlepší je ale výhled, kterého jsem se po opuštění kostela nemohl nabažit; je to taková ta typická jadranská idyla, kterých každý viděl nespočet na fotografiích a pohlednicích, ale naživo je to přece jen o dost lepší: tyrkysová voda, zelené hory, bílá městečka, lodě… Chvíli jsem očumoval, něco vyfotil (ale jestli snímek dokáže zachytit i jen 10% toho všeho, pak je to hodně), také jsme se nechali vyfotit od jakéhosi turisty, vystáli frontu na záchod, usadili se opět na kocábce, abychom se takzvaně loďmo vrátili do kotorského přístavu. Zaznamenáníhodné události zpáteční plavby byly tyto: neuvěřitelně otravné a uřvané dítě, které přestalo řvát, až když jsem se na něj opravdu zle podíval (na jeho rodiče pro jistotu taky, takže si celá uječená rodina začala raději dávat majzla, požírala sušenky a byl od nich už pokoj), vybydlené socialistické letovisko, očouzená ruina kostela vysoko v horách (cesta k němu žádná a vypadal jak z Indiany Jonese) a nakonec obří obytná loď, vedle níž náš člun vypadal jak moucha vedle velblouda, kotvící před Kotorem.

Byl čas jet zpátky – už bez komentářů, protože vše bylo řečeno. Povídali jsme si už jen sami, třeba o olivách, psech, autobusech a všem možném (a asi i nemožném, ale to už si nepamatuji). V hotelu jsem v plecháčku ohřál vodu východoněmeckou ponornou spirálou, snědli jsme instantní polévku, vypili místní Nikšičko pivo a šli odpočívat na pláž, abychom se pak mohli zase unavit večeří…

Stari Bar

V neděli po vydatné (možná příliš vydatné!) snídani, kdy jsem si dal asi 2 párky, 2 klobásy, 2 volská oka, 3 tavené sýry a asi 5 krajíců měkkého bílého chleba a vše zapil cca litrem pomerančového džusu, jsem byl schopen leda tak odejít na nedalekou pláž – což jsme ostatně také učinili.

Popsat koupání neumím, nejsem realista, ale zkusit to můžu: to prostě jdete do vody, chvíli tam jste a plavete nebo jen tak zevlujete, pak jdete ven a pod sprchu, svalíte se na deku (v našem případě na letitou celtu alias stanový dílec z výstroje československé armády, odhadem ze 70. nebo maximálně 80. let), napijete se, můžete si zapálit, chvíli ležíte a tlacháte nebo čtete, možná se zkusíte namazat nějakým tím opalovacím sajrajtem… a to celé několikrát dokola, dokud nejste z toho všeho unavení tak, že je třeba jít si chvíli odpočinout na pokoj, abyste toutéž činností mohli strávit i odpoledne. Je to dobré, ale ne tak, abych byl schopen být u moře třeba 2 týdny a nikam jinam nejít nebo nejet. My jsme někam jet chtěli… V neděli večer jsme se delegátky Marie vyptali na vše potřebné (dokonce nám okamžitě a z hlavy nakreslila plánek) a po večeři (jestli budu každej den takhle žrát, asi zdechnu!) a krátké večerní procházce (zmrzlina volá nebo tak nějak by se to dalo nazvat) jsme šli spát.

Než se vyspíme, splním slib a popíšu, jak se zacházelo s jídelní kartou, protože takhle nepraktické a komplikované řešení, to můžou vymyslet opravdu asi jen Slované, ani u nás to není jiné. Tedy: kartu je třeba nejprve vyzvednout v recepci, nejlépe pomocí věty molim karticu… hvala (to jako že prosím kartu… děkuji), poté se odebrat do jídelny, kde ji u vchodu odevzdáte slečně, jejíž jedinou prací je odškrtnutí čísla pokoje (něco jako ano, ti z třistadesítky už žrali). Pak už se můžete naplno věnovat švédským stolům, které jsou mimochodem přímo synonymem obžerství; aspoň já jsem jim propadl takřka okamžitě, jako obvykle. To si dáte kousek tohohle a kousek tamtoho a najednou zjistíte, že jste snědli nějakých půl kila masa a příloh nepočítaně, prostě moc. Kartu odnese odškrtávací slečna do recepce a při další snídani či večeři se celá akce opakuje. Nějak jsem nepochopil, proč např. na kartě neodškrtávají data a u nich třeba D (doručak neboli snídaně) a V (večera), ale moc jsem se po tom nepídil, protože hlavní bylo, že mě nakrmili – a to tedy dělali velice svědomitě.

Pondělí, vstáváme, jíme (už zase!) a odjíždíme místní linkou směr Stari Bar, podél pobřeží přes Sutomore a Bar, stále na jih. Autobus Isuzu je klimatizovaný až moc, mám dojem, že jedu v ledničce. Jízdenky (za 2 eura až na konečnou) neprodává řidič, ale průvodčí – aspoň se sám řidič na konečné nenudí. Cestou vidíme mohutnou pevnost Haj Nehaj (turecky Bolí nebolí, tedy praštěný název, ale já ho nevymyslel a jsem v tom nevinně), Sutomore, železniční trať do Podgorice a pak Bar, ten nový, podle mě poměrně ošklivý, panelový a roztahaný do šířky i dálky. Nejhnusnější stavbou je bezpochyby obchodní dům Robna kuća, který vypadá jako betonové UFO z filmů z 60. let. Obchodní dům mě svou ohavností zcela šokoval, až tak, že jsem si ho ani nevyfotil (protože vlastně z autobusu a přes okno nefotím, není-li to zcela nevyhnutelné – ale pro představu se podívejte zde. Zato nádraží je pěkné a s palmami před budovou vypadá jak někde v Indii, je takové koloniální. Nápis je vyveden latinkou i azbukou (pardon, cyrilicí!) a trať zde končí. Od nádraží je vidět jakýsi ropný terminál na poloostrově za Barem, takové velké hrnce. Jedeme dále. Na konečnou cestujeme už skoro sami, všichni vystoupili v Baru – buď u přeplněné pláže, nebo u toho hrozného obchoďáku a stejně ohavné radnice.

Jedeme kolem hřbitova, kde jsou vedle sebe kříže i půlměsíce (no tedy, to se podívejme!) a kolem rodinných domků, z nichž některé jsou povážlivě ohavné. Staví se tam totiž takovou zvláštní metodou – možná nemají dřevo na krovy nebo je to jen zvyk, ale celý dům včetně střechy je odlit z betonu, mnohým domům koukají z rovné střechy armovací železa, aby mohlo být případně přistavěno další patro. Nevypadá to, že by se zde nějak trápili s nějakou kolaudací – máš dům, bydlíš; potřebuješ patro, přistavíš… a hotovo. Když už není patro potřeba nebo když už je prostě dostavěno, na betonové plato střechy přijdou červené pálené tašky, které jsou ovšem jen na ozdobu; pochybuji, že by dvaceticentimetrovým panelem, který tvoří střechu z jednoho kusu souvislého železobetonu, mohlo vůbec zatékat – a stejně tu moc neprší. Architektura se tomu říkat nedá – jsou to prostě domy. Na konečné vystupujeme.

Od konečné autobusu jdeme příkrou uličkou s velmi kluzkou dlažbou z ohlazeného vápence (možná je to mramor, ale já to tedy nepoznám). Pusto, prázdno, sem tam kočka. Tady jsou ovšem domy hezčí, nejsou betonové, ale staré, původní – kde by taky jinde měly být, když ne ve starém městě, že. Míjíme prázdné kavárny či hospody, je ještě brzo a možná sem chodí jen místní.

Stari Bar leží na kopci Lonđa [londža] a toto místo bylo osídleno už v 8. století př. n. l., takže má za sebou opravdu leccos. Kopec je přístupný jen z jedné strany, a tak se sám nabízel jako dobrá pevnost. Původní jednoduché hradiště obýval neznámý ilyrský kmen a jeho sídlo zničili Římané ve 3. století př. n. l. Své město si pak založili blíže k moři, tedy tam, kde je nyní Bar. O nějakých 800 let později, v 6. století, nechal v místě původní zničené ilyrské osady postavit byzantský císař Justinián nové opevněné město, později neslo název Antibaris (neboli naproti Baru), sídlil tam biskup (pod tureckým patronátem, neboli kontrolou), roku 1443 město získaly Benátky, v roce 1571 ho znovu dobyli Turci a konečně roku 1878 připadlo Černé Hoře. Celé město bylo zničeno mohutným výbuchem střelného prachu, aby o něj Turci ztratili zájem (což se ostatně zdařilo a navíc byli Turci z této části Evropy vyhnáni).

Do města duchů vede mohutná brána. Vstupné činí 1€, je to levný kraj. Přímo u pokladny jsme minuli ruskou skupinu (fakt jsou všude!), jinak nikde nikdo. Stoupali jsme k pevnosti, abychom se podívali na akvadukt, který odjinud vidět není – je ze 17. století a opravdu je zachovaný takříkajíc ve stavu 1B, tedy jako nový. Zachovaných, resp. obnovených, je jen několik domů v celém starém městě; je v nich např. divadlo nebo koncertní sál. Za hradbami probíhá normální život, ale už podle pohledu neturistický, domácí. Dobré vidět, ale v některých uličkách, které jsme zahlédli z hradeb, bych se s foťákem potuloval poměrně nerad…

Na pevnosti, která stojí na nejvyšším místě celého kopce, vlaje černohorská vlajka. Lze vystoupat až na korunu zdi, odkud je opravdu vynikající rozhled na moře, město i hory. Je také vidět, že zde roku 1979 řádilo mohutné zemětřesení: silná obvodová zeď je přerušená a celá její jedna část spadla o několik metrů dolů, aniž se ovšem rozpadla. Tam jsme také potkali jediné dva lidi v celém městě duchů, dva Slováky, kteří bydleli v našem hotelu a kteří nejspíše jeli z Čanje dříve a někde poseděli v kavárně. Zcela samozřejmě se k nám hlásili a já si nebyl jist, jestli jsem je někdy někde viděl, došlo mi to až se zpožděním, ale nikdo to nepoznal, neboť jsem se vyjadřoval velmi neutrálně a vedl tzv. společenskou konverzaci, fuj. Začínalo být docela vedro, ale naštěstí ruiny i stromy nabízely dostatek stinných míst, do nichž jsme se čas od času mohli schovat. U kostela svaté Venerandy, v němž se nyní občas konají koncerty, jsme chvíli poseděli, jsouce již poněkud zmoženi poledním jadranským sluncem. Na ničím nechráněné plošině cvičil jakýsi jogín a při jeho činnosti ho fotografovala nějaká jeho souputnice – zdráhám se napsat fotografka, protože fotit lidi přímo na poledním slunci, to je zvěrstvo předem odsouzené k jistému nezdaru. Šli jsme dále, abychom mu neponičili auru a čakru, nebo co to vlastně mají.

V nižší části města jsme si prohlédli hodinovou věž, ruinu tureckých lázní přestavěných z původního benátského paláce a mnoho jiného, co sice neumím pojmenovat, ale líbilo se mi to velice. I to, že si tam zrovna nelámou hlavu s nějakou bezpečností, mi bylo sympatické – návštěvník může vstoupit kamkoli se mu chce (v odlehlých místech je ale třeba dávat pozor, kam šlape, neboť záchody nejdou ani u pokladny a město je velké, takže někam se jít někdy prostě musí), zábradlí i na příkrých schodech chybí, a tak je dojem z opuštěného města autentický. Velmi autentická je i lavička v průhledu hradební zdi, kde se docela prudce svažuje podlaha až ke kolmé stěně vysoké odhadem aspoň 12 metrů – a ani tam zbytečnost zvaná zábradlí není. Není ostatně potřeba, bez zábradlí si člověk hned dává větší pozor…

Pak už byl čas se vrátit. Autobus do Čanje jezdil každou půlhodinu, a tak jsme nespěchali, nebyl důvod. Když přemýšlím nad těmi báječnými intervaly, musím bohužel konstatovat, že snad všude je lepší dopravní obslužnost než u nás; v ČR mám často dojem, že nikam nic nejede, v ČH právě naopak, autobusy jezdí všude a často. Zpět jsme jeli velkým autobusem bez klimatizace, ale protože byla otevřená okna i střecha, vůbec to nevadilo, ba naopak, bylo to příjemnější než lednice cestou do Starého Baru. Projížděli jsme stejnou trasou, ale přece byly dojmy jiné – např. jsme u obchodu viděli zaparkovaného osla, což je výjev pro našince velice exotický. Cestu nám zpestřil také revizor, který napřed zkontroloval čísla jízdenek, které prodával průvodčí, a pak i naše lístky.

V Čanji jsme vystoupili, na pokoji si odpočinuli, snědli instantní polévku, napili se, umyli – a vyrazili na pláž. Celý půldenní výlet přišel na 5€, což mi ho ještě vylepšilo. Sony NEX, který byl se mnou tentokrát jako hlavní fotoaparát, se také vyznamenal – a s pomocí polarizačního filtru Hoya pořídil fotky, na které se rád dívám. A vy se můžete podívat také – zde je první a zde druhá část na mém webu…

Černá Hora 2011

Každá nová cesta je jako nepopsaný list – čeká na první krok, na první slovo nebo větu. A také na šťastný konec, protože ty jsou také velice potřeba. Jsem sice už zpátky doma, ale prostřednictvím následujícího textu si projdu letošní letní cestu znovu, abych pokud možno nic nezapomněl (paměť bývá nespolehlivý a někdy i prolhaný rádce) a aby i někdo další věděl, co teď vím já. Nechci a nebudu psát turistického průvodce, bedekrů je už dávno dost a dost a já nechci opisovat; rád bych, aby vznikla jakási cestovní dojmologie – pro mě i pro jiné. Ale hlavně pro mě, co si budeme povídat…

Letos bylo všechno jinak: loňské Rusko jsem dlouze plánoval a nakupoval různé cestovní potřeby, zatímco letos stačil týden a jediné, co jsem musel urgentně pořídit, byly nové plavky. Zatímco loni jsem se chystal na táboření v ruské tajze a na ostrovech v Bílém moři, tři týdny jedl z ešusu a myl se v jezerech, letošní cesta byla jednoduchá a mnohem civilizovanější: hotel, pokoj s koupelnou, jídlo v restauraci a tak dále… Tím ovšem odlišnosti nekončí, spíše začínají: zatímco loni byl mým průvodcem mužik, opilec, kterého jsem si soukromě překřtil na Ivana (jak taky jinak?!), s přístupem vy jste tady kvůli mně a já můžu všechno, letos to byla paní Marie (jméno tentokrát netřeba měnit), která tam byla jen a pouze kvůli nám, což byla příjemná změna; loni jsem si psal cestovní deník (míst a dnů bylo mnoho), letos se spoléhám jen na paměť a fotografie, neboť těch několik dnů i míst snad zvládnu i bez psaného slova. Porovnávat zkrátka nelze.

Zde jsem člověkem, praví jedno reklamní heslo – a platí i o letošní cestě, zatímco loni jsem byl spíše pračlověkem; byl to ale vynikající a unikátní zážitek, jakých není moc (nebo žádný). Každá cesta, každé místo (a koneckonců i každá věta nebo země) chtějí své. A mají to dostat. Zkrátka a dobře – byl jsem letos takzvaně u móře, ale nejen u něj a v něm, neboť nejsem rybář, natož ryba. Všeho moc škodí. Chtěl jsem (a potřeboval) vidět i něco jiného – což se podařilo. Tak tedy Černá Hora alias Montenegro…

Loni mohla každá věc, kterou jsem si zapomněl vzít s sebou, znamenat vážné problémy (stejně jako každá přebytečná by mi překážela), letos ale ne, takže jsem balil poněkud lehkomyslně den před odjezdem. Zájezd jsme zakoupili jako last minute, takže na nějaké dlouhé přemýšlení ani nebyl čas (a stejně nebylo co řešit). Co si nevezmu, to si koupím. Co si nekoupím, to nepotřebuji…

Jen jedna věc mi tradičně odjezd kazila: kdykoli kamkoli jedu na více než 1 den, mám s tím problém. Propadám vždy jakési tiché hysterii, a čím více se odjezd blíží, tím méně se mi chce odjet, navíc mívám pocit, že jedu kamsi navždy, že tam nebudu mít co dělat (letos jsem si alespoň už konečně přiznal, že jsem cosi jako latentní workoholik, který neustále musí něco dělat, a představa jakékoli nejasně představitelné doby či činnosti, kdy nevím co a jak, mě přivádí k zoufalství). Takhle je to vždycky. Marně si říkám, že to znám, že to bude dobré a že mě vše okamžikem odjezdu přejde (jako vlastně dosud vždycky) – stejně se podvědomě děsím. Rozum nefunguje, iracionalita vítězí. Také mi program typu „někam jedu, tam budu a uvidím“ vždycky připomene letní (a tehdy ještě pochopitelně pionýrský) tábor, kam jsem nikdy nechtěl jet, leč jakožto nezvedené dítko školou povinné jsem musel, aby ode mě rodiče měli aspoň někdy pokoj. Táborů jsem přetrpěl několik, dokonce i jednu odborářskou rekreaci v Rožnově pod Radhoštěm, která až příliš připomínala budovatelské komedie s revizorem Gustavem Andělem (Dovolená s Andělem nebo Anděl na horách – znáte, ne?), že mám už navždy hrůzu z čehokoli organizovaného. Blbé, že? Ale každej je nějakej a já za tohle prostě nemůžu; vůbec přitom nezáleží na tom, s kým a kam jedu.

Konec keců. Co s sebou? Kromě nějakého toho oblečení, dokladů, peněz, lékárničky a další veteše je důležitá zejména technika:

• Sony NEX-3
• objektiv Sony 18-55
• Samsung WB500
• paměťové karty
• baterie
• nabíječky, kabely
• utěrka na optiku
• balónek
• polarizační filtr
• fotobrašna Hama
• mobil Samsung U800
• nabíječka k mobilu
• netbook + zdroj
• brašna na netbook
• MP3 přehrávač
• sluchátka
• zdroj
• prodlužovačka

Zabaleno, hotovo. Co nemám, prostě nemám (nakonec se ukázalo, že nemám pouze malý stativ, který jsem ale stejně nepotřeboval).

Naše cesta vedla přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, zase pak kousek Chorvatskem – a nazítří brzo ráno jsme byli na černohorských hranicích. Někdejší Jugoslávie je fakt podivné místo: všude samá hranice, často i dost přísné a zdlouhavé kontroly (ovšem na Rusko nemá nikdo a loňských 9 a půl hodiny na lotyšsko – ruské hranici nepřekoná nic, ani nějaká tahle Jugoška – a nijak dlouho to netrvalo, to je také nutno říct), na než jsme rádi a velice rychle zapomněli, jsouce postiženi Schengenem.

Cesta ubíhala poměrně rychle, hlavně díky chorvatské dálnici, kterou jsem letos poprvé projel celou a opravdu těžce jsem Chorvatům autostrádu s mnoha tunely a bez jediné díry nebo omezení provozu na několika stovkách kilometrů záviděl, ale přesto jsme museli konstatovat, že nás sezení v autobuse Scania Irizar dost ničí… – místa tam bylo žalostně málo a sedačky asi pro trpaslíky. Na každou zastávku jsem se těšil a kvůli záchodu to nebylo. Pro jistotu jsem totiž pil velice málo a skoro ani nejedl, protože někteří řidiči moc nedodržují čtyřhodinové intervaly zastávek a nikdy to chudák cestující neví předem, ať už mu stevard (tady mu říkali technický průvodce) říká cokoli.

Tito řidiči však stavěli spíše častěji, což jsem uvítal, abych si svůj polámaný tělesný korpus mohl aspoň trochu protáhnout. Alence bylo z vysokého a úzkého autobusu, který se občas docela divoce houpal, poněkud šoufl (šlo o pocit, ne o nějakou blicí nehodu, od toho přece cestují děti, které se vyznamenaly hlavně cestou zpět), a tak stačilo, že jí právě onen technický průvodce věnoval jakousi cestovní antiblicí žvýkačku. Pomohla. Chvíli po rozednění jsme přejeli trajektem přes kotorský záliv, což bylo příjemné, leč jen asi patnáctiminutové přerušení autobusové tortury, a pak už jsme si mohli prohlížet Černou Horu alias Montenegro, jakkoli jsme toho byli po 24 hodinách cesty schopni jen velmi omezeně.

V Budvě nás nečekaně vyhnali z autobusu, že počkáme na jiný, který jede až k našemu hotelu. Byla to vcelku rychlá evakuace, ale ke cti cestovky je třeba říct, že tam s námi čekala hlídací paní, takže se nic hrozného nedělo. Můj dojem z Budvy byl poměrně záporný: neskutečný provoz, řidiči ohrožovali všechno a všechny v okruhu desítek metrů od silnice a ani na chodníku si člověk nemohl a neměl být jistý, že je v bezpečí. Kvílení brzd, rozjíždění s protáčejícími se koly… a na přednost na přechodu pro chodce hodně rychle zapomeňte, je-li vám život milý. Bylo krátce po sedmé hodině ráno, ale ve městě snad probíhala špička nebo co, dokonce nás míjeli i lidé jdoucí na pláž… v sedm na pláž? Když jsme se šli schovat do stínu, museli jsme svá zavazadla na kolečkách přenést přes pozvracený kus chodníku… Kam to jedu, proboha?!, říkal jsem si. Když jsem odehnal paní vnucující nám umolousanou ceduli „Sobe“ (tedy “pokoje”), byl už klid. Prý tam hodně investují Rusové (ta azbuka všude mi ostatně připadala nějaká podezřele nesrbská) – to se tedy místní mají na co těšit…

V dalším autobusu nazvaného Morava 1 (proboha!) jsme jeli jen chvíli a po takřka vyhlídkové cestě po pobřeží, kterou nám ale technická průvodkyně moravského dostavníku hned po několika minutách otrávila svým slovním průjmem (no vida – zase jsme u těch zažívacích problémů v autobuse, ach jo), když nebyla schopna nebo ochotna si vypnout mikrofon, ani když s kýmsi telefonovala… Pitomosti live!

Naštěstí už to nebylo daleko a v Čanji jsme rádi konečně vystoupili. Nějak jsem si ale popletl pravou a levou stranu, a tak jsem nevěřícně zíral na hotel ohavný architektonicky i svou letitou ošuntělostí – otázku kam to jedu jsem si musel chtě nechtě  zase zopakovat, ale pro jistotu jsem raději mlčel. Přišla pro nás paní delegátka provázená malým jorkšírem (cože?!), uvítala nás a řekla, ať jdeme za ní – na druhou stranu, než jsem se díval, hurá. Hotel Zlatibor vypadal nejen dobře, ale z těch, které jsme dosud viděli, i nejlépe (ve srovnání s tím, na co jsem se díval ještě před chvilkou, byl přímo nádherný). Dobrodošli… a z delegátky se po několika větách vyklubala příjemně excentrická a velice hodná a starostlivá Maruška, která vše ví a ráda poradí.

U recepce jsme odevzdali pasy, podepsal jsem vydání karty na jídlo (zacházení s ní bylo dost kuriózní, ale popíšu později) a čekali jsme na pokoj, který měl být ve 12, ovšem byl už v půl, tak tedy sláva. Pokoj 310 vypadal dobře, byl vybaven klimatizací a ledničkou, z balkonu bylo vidět na moře i na hory, koupelna a záchod byly sice trochu jeté, ale čisté – ostatně jako celý pokoj. Televize hrála jen místní programy (a ještě špatně), a tak jsem ji pustil právě jen jednou, abych zjistil, že SAT TV se nekoná, že se koná jen TV, ale nijak zvlášť mi to nevadilo.

Šli jsme na pláž. Moře bylo přátelské a barvu mělo jako na fotkách. Nejsem ženská, a tak se v tom zas tak dobře nevyznám, ale myslím, že bylo tyrkysové a dále od břehu azurové. Takto ale nemluvím – moře bývá prostě modré a hotovo, ne? Variant modré je hodně, ale nemusím všechny jejich názvy umět, protože v případě doplňování šatníku, které podnikám, až když opravdu musím, to nehraje roli, modrá je prostě modrá a hotovo. Pláž se mi líbila, modré moře taky. Od hotelu bylo obojí nějakých 250 metrů, takže pohoda. Cesta vedla kolem dvou samoobsluh a asi 20 stánků s plážovou a jinou veteší (cigarety měli taky). Ceny nás příjemně překvapily, protože i tady, v letovisku, byly v přepočtu nižší než u nás (jenže Česko se nepozorovaně stalo ohavně drahou zemí a myslím, že to není konec).

V 5 hodin byla informační schůzka, kde nám bylo vysvětleno opravdu všechno, včetně toho, že jeden dálkový ovladač je na televizi a druhý (ten bílý!) na klimatizaci. Všechno jsme věděli a také se rozhodli, že pojedeme na organizovaný výlet do Kotoru, ale že další zvládneme sami. Od 6 byla večeře, na kterou jsem se nezřízeně těšil, protože jsem prakticky vzato 2 dny nežral, a tak jsem to hodlal dohnat. Spal jsem pak jak zabitý… vždyť jsem vlastně byl mrtvý, tak se to hodilo.