Grandhotel Jadran

Že hledám, nacházím a zevrubně prozkoumávám různé ruiny, je známá věc – jak mi řekla jedna kolegyně, fotím jen to ošklivé. Krása je ovšem dost relativní pojem, že…

Jsou místa, která jsem sice navštívil, ale z různých (převážně však nepochopitelných) důvodů blíže neprozkoumal – dost často mě to pak mrzí, třeba proto, že ona místa nadobro zmizela nebo byla opravena tak, že z původní podoby nezbylo nic, což je obojí vlastně škoda. Jako mají kriminalisté své nevyřešené případy, i já mám své pomníčky…

Jedním z těch velkých pomníků je hotel Jadran v Tučepi, v Chorvatsku. Byl postaven v roce 1948 (jiné dosti skromné prameny uvádějí 1950) a patřil k nejlepším hotelům na celém jadranském pobřeží někdejší SFRJ, tedy Jugoslávie. Stavěli ho váleční zajatci a Jadran byl první nový hotel postavený po druhé světové válce. Jezdily sem různé slavné osobnosti (tehdy se jim ovšem ještě neříkalo celebrity), např. Jean Marais, Alberto Moravia, Jean Cocteau a jiní.

V 90. letech se během občanské války hotel stal vojenským lazaretem (!) a od té doby je prázdný. Dnes ho údajně vlastní jakýsi Rus (stav by tomu odpovídal, stačí se pro porovnání podívat např. na lázně Kyselka, které také vlastní nějaký ten Ivan); jiné prameny uvádějí, že majitelem je Američan, který chce hotel “významně rozšířit” a že mu to Chorvati nechtějí povolit. Chce se mi říct naštěstí, protože smysl by mělo jen uvedení do původního stavu, unifikovaných hotelů jsou plná pobřeží…

Dopadne to určitě ještě nějak jinak. Než se něco změní, rád bych se tam znovu podíval – ale v plné polní (fotografické, pochopitelně!), abych si mohl odvézt nějaké dobré – a především vlastní – fotografie… Jenže je to přece jen trochu z ruky… Asi budu muset jet k moři…!

P.S.:
Fotografie nejsou moje, bohužel žádné nemám… Jsou posbírané na internetu a autory se mi dohledat nepodařilo – i tak jim děkuji…

Advertisement

Nenápadně, ale navždy…

V těchto dnech se Praha potichu a vcelku nenápadně loučí s posledními tramvajemi T3, které i po téměř 50 letech provozu zvládají nároky MHD a které se navíc drtivé většině lidí vybaví, když se řekne tramvaj. Nevím jak kdo, ale já je mám rád. Teď se však budeme muset loučit…

Typ T3 byl vyvinut v roce 1960. Prototyp ev. č. 6101 jezdil po Praze od 3. listopadu 1960, druhý prototyp (ev. č. 6102) s dveřmi širšími asi o 30 cm přibyl roku 1961. Pravidelný provoz byl vozovnou Motol zahájen 22. listopadu 1962. Od té doby ujely T3 nepočítaně kilometrů a přepravily také nepočítaně pasažérů. Dlouhá léta bylo stanoviště řidiče otevřené (mám dojem, že si to dokonce z raného dětství pamatuji!),  až později přibyla pevná kabina, kterou známe nyní.

První T3 měly zaoblené horní rohy dveří, menší odšupovací okna a také obdélníkovou orientaci nad předním oknem – čtvercová čísla se začala používat až od roku 1964 (původní typy byly přestavěny). Mezi prvními a druhými dveřmi bývalo stanoviště průvodčího, později – údajně kvůli nedostatku průvodčích – začaly jezdit vozy označené velkým S, v nichž průvodčí nebyl (stále bylo možno zakoupit si jízdenku přímo ve voze)… Poté byla zavedena mechanická cvakátka a až v 90. letech elektronické označovače. První série vozů T3 měly červená koženková sedadla, jež byla ale brzy vystřídána legendárními (zde je to slovo zcela na místě!) červenými a šedými laminátovými sedačkami. Je zajímavé, že když byl typ T3 zaveden do provozu, měl pověst špatně větrané tramvaje (dle některých lidí byly dokonce nejhorší), což ovšem ve srovnání s dnešními vozy zní jako nepovedený vtip.

Původní vozy T3 pozná opravdu jen nadšenec, který se o tramvaje tak či onak zajímá, ale přesto je určitě dobré vědět, že právě končí jedna veleúspěšná kapitola pražské MHD. Modernizované varianty T3 budou po Praze jistě jezdit ještě dlouhá léta. Už na počátku 70. let vznikl typ T3M s tyristorovou výzbrojí (dobře poznatelný podle bedny s brzdovými odpory na střeše), později také T3SU (vozy původně určené pro SSSR, sedadla v uspořádání 2 + 1, zcela uzavřená kabina řidiče a číslo pod sklem) a T3SUCS (upravené pro Prahu, sedadla již znovu 1 + 1).

Vozový park DPP byl v 90. letech modernizován různými přestavbami původních T3 – první pokusy T3G a T3R byly pouze jednotlivé kusy, ale u typů T3M2-DVC, T3R.P a částečně nízkopodlažní T3R.PLF lze mluvit už o opravdových sériích. Ale není to už originál…

Včera jsem zcela náhodou na konečné na Petřinách potkal poslední 2 vozy T3, nejstarší pražské vozy v běžném provozu. Bylo třeba zastavit a fotit, i když jsem k tomu neměl právě vhodnou techniku – nicméně i tak jsem vozy ev. č. 6921 a 6892 na lince č. 18 s odjezdem ve 20:06 zachytil…

Foto z archivu Dopravního podniku hl. m. Praha a webu Pražské tramvaje,
Vlastní snímky pořízeny přístrojem Sony NEX-3 s objektivem 18-55 SEL a bleskem.

Kratší pojednání o delší cestě

Jak už jsem psal v Deníku na webu, jel jsem do Lotyšska jako vedoucí české skupiny studentů. Stalo se tak v rámci pětistranného výměnného programu pro mládež zemí EU. Byli tam místní Lotyši, Litevci, Dánové, Slovinci a my. Měl jsem tam ovšem vtíravý pocit, že jsou tam nějací ONI a pak JÁ (nešlo o českou skupinu, ale celkově o celý „tábor“), ale nikde žádní MY. Asi to tak mělo a má být, protože koneckonců jsem byl jen doprovod. Asi stárnu. Kolektivní duch, jaký jsem znal z předchozích výměnných pobytů, se jaksi nedostavil a nevznikl, a to ani mezi vedoucími. Za studenty mluvit nemůžu, ale jakési roztříštěnosti si nešlo nevšimnout.

Program byl tematicky zaměřen na fotografování a video – mezinárodní skupiny měly na konci ostatním promítnout film nebo předvést prezentaci fotografií z Lotyšska. Abych měl pocit, že jsem tam právem (a abych si ten pobyt „zasloužil“), udělal jsem také prezentaci o Lotyšsku. Sklidila velký úspěch, když se v sobotu večer (5. 7.) promítala v zámku Zalenieki… Tak se zkuste podívat.

P.S.: Zvolna si sepisuji takovou ex-post dojmologii – dám vědět, až bude, abyste si případně mohli přečíst…