Občas se náhodou nebo dokonce záměrně shledáme s věcmi, které jsme už dávno takzvaně oplakali (obrazně řečeno), ale nikdy nám nepřestaly chybět, protože byly čímsi důležité. Mnohdy nejsou ani nijak zázračné, jejich hodnota je dána čímsi docela jiným…
Na jednom z předních míst svého soukromého žebříčku ztracených a znovu nalezených věcí mám i docela obyčejný malý východoněmecký fotoaparát.
Příběh první
Byl červen roku 1986 a já měl svátek. Už odmala jsem pokukoval po fotoaparátech, které měli táta a děda. Ty stroje se mi opravdu líbily, nemohl jsem si pomoct. „Tati, půjč mi kůži od Feda…!“ (rozuměj brašnu od ruského fotoaparátu), říkal jsem, sotva jsem uměl mluvit a šli jsme někam ven (aparát mi z bezpečnostních důvodů do rukou dát nemohli), a tak logickým vyústěním tohoto mého zájmu bylo, že mi byl pořízen foťák, abych měl nějaké ty ušlechtilé koníčky. Pamatuji si to červnové odpoledne, kdy mi rodiče popřáli všechno nejlepší a abych nezlobil (což tedy přáli spíše sobě) – a dali mi konečně tu věc. Beirette VSN, stálo na krabici, ale než jsem se jí mohl zmocnit, táta přístroj vybalil a předvedl mi ho, dostal jsem několik rad a úkol přečíst si návod. Foťák se mi moc líbil – a málem se mi zastavilo srdce, když přístroj tátovi upadl na zem… Táta naštěstí seděl a chudák foťák spadl napřed na nízkou čalouněnou lavici, takže se mu nic nestalo.
Po tomto neslavném vstupu do mého života se už bajreta měla dobře, dával jsem na ni pozor a fotil všechno a všechny. Byl jsem ostatně pro tuto fotografickou nestřídmost velmi dobře vybaven, protože jsem takřka současně našel v kontejneru doslova hromadu nepoužitých (byť prošlých, ale to mě naprosto nemohlo rozházet) filmů. Pořád jsem se na něco ptal (zpravidla zcela blbě), četl fotografické knížky a byl jsem s tím vším určitě hrozně otravný. Byl jsem ale také asi jediné dítě v celém socialistickém Československu, které zcela běžně fotilo na filmy Ilford – Made in England (že byly z popelnice, opravdu nebylo poznat). Měl jsem také Fomapany a ORWO, měl jsem docela všechno! Kdosi nejspíše likvidoval temnou komoru a cosi vedlo mé kroky zrovna kolem onoho kontejneru, kde všechny ty věci měly skončit – shodou okolností však neskončily, naopak se v té památné popelnici začala má fotografická kariéra. V jednom kuse jsem vyvolával a docela mi to šlo. Něco jsem uměl. Byl jsem na sebe fakt hrdej.
V září téhož roku jsem dostal svou vlastní kytaru a za rok a půl od dědy ještě Flexaret, ale to už je docela jiný (i když taky ne nezajímavý) příběh. S bajretou jsme toho nafotili opravdu hodně a dodnes mám všechny negativy. Pak, když už jsem měl i Zenita a pak Praktiku, zmizel nebohý malý foťáček kdesi v propadlišti času; moje náklonnost k němu značně ochladla, když mu přestalo fungovat počítadlo (ztratil se šroubek, já měl jen nějaký delší a tím jsem počítadlo rozbil, přiznávám se…). Ještě jsem si ale měl na Beirette, svou první fotografickou lásku, vzpomenout… Vlastně jsem nikdy nezapomněl.
Technika z DDR aneb Docela Dobré Retro
Technické parametry Beirette VSN znějí dnes poněkud legračně: žádná baterie ani automatika, jen kov, plast a sklo. Nutno ale podotknout, že bajreta uměla opravdu dobré fotografie a kam se na ni hrabali Rusáci se svou Smenou 8M, která byla v oné době mnohem rozšířenější (a taky hnusně bakelitová a fórová a vůbec – teď je to možná jakási legenda, ale rád ji nebudu mít nikdy).
Výrobcem mého prvního fotopřístroje byl východoněmecký závod VEB Kamerafabrik Freital (KFF), původně Beier (zal. 1923). Název Beirette se užíval od roku 1958 (existuje několik typů) a model VSN se objevil v roce 1974, ovšem zpočátku byl vybavený jinými ovladači expozičních hodnot a kovovou natahovací páčkou.
Můj přístroj byl takzvaně z druhého vrhu, z 80. let, kdy byly ovládače už jen celoplastové. I tak však bylo kovu více než na jiných jednoduchých přístrojích této kategorie. Zpracování je kvalitní a celkově vzato patří Beirette VSN rozhodně k nadprůměru, dokonce se dá říci, že je hezká. Cena v roce 1986 činila 280,- Kčs.
Beirette VSN je kinofilmový přístroj formátu 24 × 36 mm s průhledovým hledáčkem bez kontroly zaostření (ostří se odhadem, ale vzhledem k tomu, že jsem odhad vždy měl docela dobrý, nedělalo mi to vůbec žádné potíže).
Objektiv Meritar 2.8/45 mm je tmelený triplet (4 skleněné čočky) s antireflexní úpravou. Ostrost byla dobrá a světelnost vynikající, rozsah zaostření činí 0,5 m až ∞ a dokonce lze na objektivu najít i stupnici hloubky ostrosti (než jsem ji pochopil, dalo mi to v těch letech opravdu dost práce). Clony se nastavují buď podle symbolů počasí (od sluníčka, které odpovídá cloně 16, až po černý mráček odpovídající cloně 5.6), případně lze přímo nastavit clonové číslo v rozmezí f/2.8 – f/22.
Tento systém je docela mazaný, a pokud si dobře pamatuji, i bez expozimetru většina fotografií byla na negativním filmu docela dobře exponovaná (pokud se ovšem samozřejmě správně nastavil čas, resp. citlivost filmu, neboť tento ovladač má obě stupnice zároveň).
Do těla nevýměnného objektivu je vestavěna mechanická centrální závěrka Priomat s časy 1/125, 1/60 a 1/30 s + B. Časy se nastavují kroužkem na objektivu – z jedné strany má stupnici časů, z druhé pak citlivost filmu v jednotkách DIN a ASA (22 – 21 DIN = 1/125 s, 19 – 18 DIN = 1/60 s, 16 – 15 DIN = 1/30 s). Návod uvádí, že pro vyšší citlivost je nutno více clonit (jako by bylo lepší počasí), pro nižší pak naopak. Primitivní až blbé, ale docela to fungovalo (expozimetr jsem neměl).
Beirette VSN má také bleskové sáňky se středovým kontaktem. Film se samozřejmě posouvá ručně, zpět do kazety rovněž (pomocí vyklápěcí převíjecí kličky, před převíjením je však nejprve třeba stisknout tlačítko aretace na spodní straně přístroje). Počítadlo je mechanické a na rozdíl od ruských přístrojů i zcela přesné. Spoušť je vybavena závitem pro drátěnou spoušť, na spodní straně přístroje je také závit pro stativ. A to je všechno… jak málo stačí ke štěstí, že…?
Příběh druhý 
Tomuto přístroji, šťastné náhodě, díky níž jsem našel ony filmy, a samozřejmě hlavně rodičům, kteří můj zájem o fotografii podpořili zcela zásadním způsobem, vděčím za 25 fotografických roků (pravda, je v nich i mezera ze začátku 90. let, které dost lituji, ale čas vrátit nemohu). I když jsem měl už všechny možné přístroje a mám i v současnosti dost rozsáhlou sbírku, Beirette mi až dosud chyběla. Teď už vím, že člověk nemá opouštět staré známé pro nové, byť jde o věci, kterým je to vlastně jedno – ale byly doby, kdy jsem to nevěděl (nebo zapomněl), a tak můj první fotoaparát zmizel v propadlišti dějin. Vynořil se z něj (resp. na Aukru za 100 Kč) v pravý čas, takřka přesně 25 let poté, co jsem měl v roce 1986 svátek… A to je velice dobře. Je vyroben v lednu 1986 (uvnitř je vyraženo datum 1/86), takže jde skutečně o identický přístroj, jaký jsem kdysi měl. A dokonce stejně voní, pořád si to pamatuji.
Ještě jsem se svou novou bajretou nefotil, ale chystám se. I kdyby nefungovala, jsem rád, že se vrátila. A ona fungovat bude, já ji znám. Tento článek jsem jí dlužil – a dluhy se mají vracet, i kdyby to mělo být až po pětadvaceti letech. Dobře vím, že nebýt této jednoduché hračky, nemohl bych nyní pracovat s novými složitými high-tech přístroji – a možná bych vůbec nefotografoval…
Milan Sýkora 