Archive for the Fotografie Category

Beirette VSN aneb Setkání po letech…

Posted in Fotografie on 15.5.2011 by Milan Sýkora

Beirette VSN (1986)Občas se náhodou nebo dokonce záměrně shledáme s věcmi, které jsme už dávno takzvaně oplakali (obrazně řečeno), ale nikdy nám nepřestaly chybět, protože byly čímsi důležité. Mnohdy nejsou ani nijak zázračné, jejich hodnota je dána čímsi docela jiným…
Na jednom z předních míst svého soukromého žebříčku ztracených a znovu nalezených věcí mám i docela obyčejný malý východoněmecký fotoaparát.

Příběh první
Byl červen roku 1986 a já měl svátek. Už odmala jsem pokukoval po fotoaparátech, které měli táta a děda. Ty stroje se mi opravdu líbily, nemohl jsem si pomoct. „Tati, půjč mi kůži od Feda…!“ (rozuměj brašnu od ruského fotoaparátu), říkal jsem, sotva jsem uměl mluvit a šli jsme někam ven (aparát mi z bezpečnostních důvodů do rukou dát nemohli), a tak logickým vyústěním tohoto mého zájmu bylo, že mi byl pořízen foťák, abych měl nějaké ty ušlechtilé koníčky. Pamatuji si to červnové odpoledne, kdy mi rodiče popřáli všechno nejlepší a abych nezlobil (což tedy přáli spíše sobě) – a dali mi konečně tu věc. Beirette VSN, stálo na krabici, ale než jsem se jí mohl zmocnit, táta přístroj vybalil a předvedl mi ho, dostal jsem několik rad a úkol přečíst si návod. Foťák se mi moc líbil – a málem se mi zastavilo srdce, když přístroj tátovi upadl na zem… Táta naštěstí seděl a chudák foťák spadl napřed na nízkou čalouněnou lavici, takže se mu nic nestalo.

Beirette VSN (1986)Beirette VSN (1986)

Po tomto neslavném vstupu do mého života se už bajreta měla dobře, dával jsem na ni pozor a fotil všechno a všechny. Byl jsem ostatně pro tuto fotografickou nestřídmost velmi dobře vybaven, protože jsem takřka současně našel v kontejneru doslova hromadu nepoužitých (byť prošlých, ale to mě naprosto nemohlo rozházet) filmů. Pořád jsem se na něco ptal (zpravidla zcela blbě), četl fotografické knížky a byl jsem s tím vším určitě hrozně otravný. Byl jsem ale také asi jediné dítě v celém socialistickém Československu, které zcela běžně fotilo na filmy Ilford – Made in England (že byly z popelnice, opravdu nebylo poznat). Měl jsem také Fomapany a ORWO, měl jsem docela všechno! Kdosi nejspíše likvidoval temnou komoru a cosi vedlo mé kroky zrovna kolem onoho kontejneru, kde všechny ty věci měly skončit – shodou okolností však neskončily, naopak se v té památné popelnici začala má fotografická kariéra. V jednom kuse jsem vyvolával a docela mi to šlo. Něco jsem uměl. Byl jsem na sebe fakt hrdej.

Beirette VSN (1986)Beirette VSN (1986)

V září téhož roku jsem dostal svou vlastní kytaru a za rok a půl od dědy ještě Flexaret, ale to už je docela jiný (i když taky ne nezajímavý) příběh. S bajretou jsme toho nafotili opravdu hodně a dodnes mám všechny negativy. Pak, když už jsem měl i Zenita a pak Praktiku, zmizel nebohý malý foťáček kdesi v propadlišti času; moje náklonnost k němu značně ochladla, když mu přestalo fungovat počítadlo (ztratil se šroubek, já měl jen nějaký delší a tím jsem počítadlo rozbil, přiznávám se…). Ještě jsem si ale měl na Beirette, svou první fotografickou lásku, vzpomenout… Vlastně jsem nikdy nezapomněl.

Technika z DDR aneb Docela Dobré Retro
Technické parametry Beirette VSN znějí dnes poněkud legračně: žádná baterie ani automatika, jen kov, plast a sklo. Nutno ale podotknout, že bajreta uměla opravdu dobré fotografie a kam se na ni hrabali Rusáci se svou Smenou 8M, která byla v oné době mnohem rozšířenější (a taky hnusně bakelitová a fórová a vůbec – teď je to možná jakási legenda, ale rád ji nebudu mít nikdy).
Výrobcem mého prvního fotopřístroje byl východoněmecký závod VEB Kamerafabrik Freital (KFF), původně Beier (zal. 1923). Název Beirette se užíval od roku 1958 (existuje několik typů) a model VSN se objevil v roce 1974, ovšem zpočátku byl vybavený jinými ovladači expozičních hodnot a kovovou natahovací páčkou.

Beirette VSN (1986)

Můj přístroj byl takzvaně z druhého vrhu, z 80. let, kdy byly ovládače už jen celoplastové. I tak však bylo kovu více než na jiných jednoduchých přístrojích této kategorie. Zpracování je kvalitní a celkově vzato patří Beirette VSN rozhodně k nadprůměru, dokonce se dá říci, že je hezká. Cena v roce 1986 činila 280,- Kčs.

Beirette VSN je kinofilmový přístroj formátu 24 × 36 mm s průhledovým hledáčkem bez kontroly zaostření (ostří se odhadem, ale vzhledem k tomu, že jsem odhad vždy měl docela dobrý, nedělalo mi to vůbec žádné potíže).

Objektiv Meritar 2.8/45 mm je tmelený triplet (4 skleněné čočky) s antireflexní úpravou. Ostrost byla dobrá a světelnost vynikající, rozsah zaostření činí 0,5 m až ∞ a dokonce lze na objektivu najít i stupnici hloubky ostrosti (než jsem ji pochopil, dalo mi to v těch letech opravdu dost práce). Clony se nastavují buď podle symbolů počasí (od sluníčka, které odpovídá cloně 16, až po černý mráček odpovídající cloně 5.6), případně lze přímo nastavit clonové číslo v rozmezí f/2.8 – f/22.
Tento systém je docela mazaný, a pokud si dobře pamatuji, i bez expozimetru většina fotografií byla na negativním filmu docela dobře exponovaná (pokud se ovšem samozřejmě správně nastavil čas, resp. citlivost filmu, neboť tento ovladač má obě stupnice zároveň).

Beirette VSN (1986)Beirette VSN (1986)

Do těla nevýměnného objektivu je vestavěna mechanická centrální závěrka Priomat s časy 1/125, 1/60 a 1/30 s + B. Časy se nastavují kroužkem na objektivu – z jedné strany má stupnici časů, z druhé pak citlivost filmu v jednotkách DIN a ASA (22 – 21 DIN = 1/125 s, 19 – 18 DIN = 1/60 s, 16 – 15 DIN = 1/30 s). Návod uvádí, že pro vyšší citlivost je nutno více clonit (jako by bylo lepší počasí), pro nižší pak naopak. Primitivní až blbé, ale docela to fungovalo (expozimetr jsem neměl).

Beirette VSN (1986)Beirette VSN (1986)

Beirette VSN má také bleskové sáňky se středovým kontaktem. Film se samozřejmě posouvá ručně, zpět do kazety rovněž (pomocí vyklápěcí převíjecí kličky, před převíjením je však nejprve třeba stisknout tlačítko aretace na spodní straně přístroje). Počítadlo je mechanické a na rozdíl od ruských přístrojů i zcela přesné. Spoušť je vybavena závitem pro drátěnou spoušť, na spodní straně přístroje je také závit pro stativ. A to je všechno… jak málo stačí ke štěstí, že…?

Příběh druhý
Beirette VSN (1986)Tomuto přístroji, šťastné náhodě, díky níž jsem našel ony filmy, a samozřejmě hlavně rodičům, kteří můj zájem o fotografii podpořili zcela zásadním způsobem, vděčím za 25 fotografických roků (pravda, je v nich i mezera ze začátku 90. let, které dost lituji, ale čas vrátit nemohu). I když jsem měl už všechny možné přístroje a mám i v současnosti dost rozsáhlou sbírku, Beirette mi až dosud chyběla. Teď už vím, že člověk nemá opouštět staré známé pro nové, byť jde o věci, kterým je to vlastně jedno – ale byly doby, kdy jsem to nevěděl (nebo zapomněl), a tak můj první fotoaparát zmizel v propadlišti dějin. Vynořil se z něj (resp. na Aukru za 100 Kč) v pravý čas, takřka přesně 25 let poté, co jsem měl v roce 1986 svátek… A to je velice dobře. Je vyroben v lednu 1986 (uvnitř je vyraženo datum 1/86), takže jde skutečně o identický přístroj, jaký jsem kdysi měl. A dokonce stejně voní, pořád si to pamatuji.

Ještě jsem se svou novou bajretou nefotil, ale chystám se. I kdyby nefungovala, jsem rád, že se vrátila. A ona fungovat bude, já ji znám. Tento článek jsem jí dlužil – a dluhy se mají vracet, i kdyby to mělo být až po pětadvaceti letech. Dobře vím, že nebýt této jednoduché hračky, nemohl bych nyní pracovat s novými složitými high-tech přístroji – a možná bych vůbec nefotografoval…

Kde udělali soudruzi z NDR chybu…?

Posted in Fotografie on 15.2.2011 by Milan Sýkora

Krom samotného fotografování také sbírám fototechniku – tedy hlavně Praktica B-system. Podařilo se mi poshánět všechna těla celé řady B a také drtivou většinu objektivů i dalšího příslušenství; chybějí už jen maličkosti, těla prodávaná pod názvy Revue nebo Jenaflex (to ovšem jsou jen převlečené modely, které mám) a prototypy (které asi nikdy mít nebudu).

Poslední model, který mi chyběl, byla Praktica BM electronic – rarita, která se vyskytuje málo a u nás skoro vůbec. Vyráběla se jen krátce, od prosince 1989 do června 1990; celkem vzniklo jen 11 428 kusů, což je ve srovnání s ostatními modely řady B velice málo (série se počítaly ve statisících). Narazil jsem na jeden kousek, dokonce i se záručními listy (!), a tak jsem neváhal, objednal a těšil se, že budu mít sbírku už kompletní. Ode dneška už kompletní je, ale…

Praktica BM electronic0090017

Rarita na druhou
Balíček dorazil, rozbalil jsem, nechal vytemperovat (hrozné, že musí být ausgerechnet zima!) a nedočkavě se vrhl na nový dederónský přírůstek. Vše se zdálo být v pořádku, vizuálně tedy určitě. Přístroj jsem vyčistil, dal do něj baterii – a nic. Po bližším zkoumání jsem odhalil uvolněné a zoxidované kontakty objektivu – o něj mi ale nešlo, mám jich hromadu. Příležitostně kontakty buď opravím sám, nebo nechám opravit. Nasadil jsem tedy jiný, zaručeně funkční, a začaly se dít věci…

Praktica BM electronic

Nakupování jen podle fotografií s sebou vždy nese jistá rizika, doprava v balíku také (přístroj byl ale zabalen přímo ukázkově). Byl jsem smířen s tím, že když BM nebude fungovat, budu mít alespoň výstavní kousek; vizuálně totiž přístroj s výrobním číslem 0090017 nemá chybu. Ono je to ale o dost složitější…

Volič expozičních časůPraktica BM electronic má manuálně nastavitelné časy od 1/1000s do 4s a čas B. Nemá automatický režim, kdy TTL měření samo změří a nastaví správný expoziční čas podle zvolené clony, jako to mají všechny ostatní modely vyjma BMS (ostatně BM je totéž, jen nemá samospoušť). Nový člen mé sbírky se ale choval velice divně – časy neseděly, dávno to poznám poslechem. Čas B fungoval správně (podle něj se nejlépe pozná nefunkční závěrka), další nastavené časy byly vlastně jen tři: dlouhý (odhadem cca 1/8s), kratší (asi 1/30s) a pak  nejkratší (1/250s), jinak nic.

No tohle…?!
Dalším laborováním jsem ale přišel na něco, nad čím zůstává rozum (a nejen ten můj) stát – Praktica BM totiž při nastavení na 1/1000 s mění časy, jako by měla zapnutý automatický režim, časy se zobrazují i v hledáčku, kde jsou diody pro každý nastavitelný čas, dokonce správně měří (porovnáno se stejným objektivem nasazeným na BC1 a B200)!!! Záhada. Jak může čistě manuální přístroj pracovat v režimu předvolby clony, který vůbec nemá mít?

Praktica BM electronic

Kde tedy soudruzi z NDR pochybili…?
To, že nějaká technika nefunguje správně (případně vůbec), se stává. Občas takříkajíc žije vlastním životem, jemuž nerozumíme. Logicky vzato ale nemůže být fungující automatický režim v manuální SLR poruchou ani závadou! Kdyby byla BM rozbitá, nefungovala by vůbec, ale rozhodně by nemohla získat novou funkci, kterou nikdy mít neměla.

Napadá mě jediná věc – v BM výrobního čísla 0090017 není to, co v ní má být. Protože se jedná o přístroj víceméně nepoužitý (lze to poznat podle opotřebení filmové dráhy a unášecí cívky), který má i na zadní stěně původní modrobílý štítek Pentacon, který při používání velmi rychle bere zasvé, možná to původní majitel ani nevěděl – nebo možná věděl a už se tím nechtěl zabývat (ostatně koupil jsem takto i BC1, jež prý nikdy nefungovala, načež jsem pak zjistil, že místo baterie je vložen polystyrenový váleček, který přístroj asi sotva může pohánět). Tato BM nebyla nikdy otevřena, za to ručím (nelze totiž nepoškrábat zářezy šroubků a krom toho je pod jedním i vosková plomba, kterou každý servis nutně musí porušit. Právě proto se dovnitř nechci podívat.

Praktica BM electronicPřístroj se chová tak, jako by pod ovládacími prvky BM (na kruhovém voliči časů není poloha “Automatic”, ale přesně jako automatický režim se chová 1/1000s) bylo cosi jiného – napadá mě BCA, BCC nebo BCS, které mají pouze automatiku, ty ale pro změnu v hledáčku neukazují přesné expoziční časy, mají pouze diody “Over”, “1000 – 60”, “30 – 1” a “Under”. Záhadu to ovšem stejně neřeší – jejich řídící elektronika by totiž zvládla nastavovat časy jen do 1 sekundy, ale tato BM umí (a přesně!) i časy až do 4 sekund! A další věc – zaskakovací polohy voliče časů odpovídají, ovšem BCA / BCC / BCS mají jiný volič, který má jen 4 polohy (stejný volič jako BM má jen BMS, která se ovšem chová docela jinak).

Záruční list

Řešení je tedy dle mého skromného názoru jediné – Pentacon používal stejné elektronické prvky pro více modelů řady B, jen se lišilo zapojení (případně nezapojení) jistých částí. Právě v tomto muselo dojít k chybě – cosi bylo zapojeno či něco jiného zase nezapojeno, byly možná použity součástky z jiného modelu… a rarita nad rarity je na světě: neumí, co umět má, ale umí, co umět nemá…!

Občas se podaří vytisknout známky bez perforace, chybně vyrazit mince atd., takových omylů je mnoho. Tímto exotickým strojem jsem nadšen, protože jich zaručeně neexistuje moc a dost možná jen tato jediná BM č. 0090017 je navenek manuální, ale uvnitř zcela automatická. Zkrátka a dobře, jsou věci mezi nebem a zemí

Kočkopes jménem Sony NEX-3

Posted in Fotografie on 10.1.2011 by Milan Sýkora

S fotografickou technikou je to těžké – malé kompakty nejsou nic moc (zato jsou ale skladné a nenápadné), zrcadlovky fotografují skvěle, ale jsou velké, nápadné a pořádně se pronesou. Každý systém se hodí na něco jiného – jenže jak předem vědět, co budu kde fotografovat, když nevím, kam půjdu a co tam uvidím…? Toto klasické dilema každého fotografa nemá (resp. dosud nemělo) uspokojivé řešení.

Nedávno se objevily kompakty s výměnnými objektivy, které mě začaly s ohledem na výše uvedená fakta dosti zajímat. Limitujícím faktorem však byla cena a hlavně možnosti, které nové systémy přinášejí. Chtěl jsem, aby to dobře fotilo, pokud možno (skoro) jako zrcadlovka, ale aby to bylo malé (skoro) jako kompakt. Bylo tedy jasné, jak to něco má vypadat – snímač APS-C, fotografování také do RAWu, dostatečné rozlišení (což u velkého snímače nevadí, na rozdíl od kompaktu), lehké a skladné tělo a samozřejmě také kvalitní objektiv, pokud možno se stabilizátorem. Nejlepším paměťovým médiem by byly karty SD, resp. SDHC, protože už jich pár mám.

Sony NEX-3 + Sony SEL-1855Sony NEX-3

Moc toho na výběr tedy není. Nejraději bych Nikon, jenže nic takového neexistuje a nezdá se, že by cosi v dohledné době vzniklo. Než mít Canon, budu si raději kreslit, přestože to neumím (ostatně Canon nic podobného nevyrábí), aspoň je vod něj pokoj, abych tak řekl… Pentax neznám, nikdy jsem ho neměl a popravdě řečeno mě nikdy tato značka sama od sebe nenapadne. Panasonic nebo Olympus byly takřka hned mimo hru, protože Lumixy – šumixy prostě nemám rád a Olympus Pen je jednak drahý, jednak má snímač 4/3, jednak se mi nelíbí ten falešný retro vzhled. Zbývaly tedy Samsung NX a Sony NEX, nad kterými jsem se následně velmi vážně zamyslel.

Značku Samsung mám rád a používám poměrně hodně jejích výrobků (např. barevnou laserovou tiskárnu, externí disk, mobilní telefon a také fotoaparát WB500), ale řada NX mi nějak nepadla do oka. Přesto jsem se blíže zabýval jejími parametry, protože vybírat techniku jen a pouze podle vzhledu je metoda dobrá tak pro středně až těžce zaostalou pubescentku, kterou se ovšem být necítím. Samsung NX se kdovíproč snaží vypadat jako zrcadlovka (a rozměry tím zbytečně narůstají), EVF hledáček nepotřebuji a nechci, plastový bajonet se mi nelíbí, protože tělo je malé a objektivy k poměru k němu dost těžké. Shodou okolností jsem v obchodě, když jsem nakupoval vybraný stroj, stál před pánem, který přišel NX reklamovat – prasklá objímka bajonetu…

Sony SEL-1855Sony NEX-3 + Sony SEL-1855

Tak tedy Sony NEX, jasná volba – a vůbec ne z nouze. Systém splňuje všechny mé požadavky beze zbytku, v oblasti paměťových médií si dokonce můžu vybrat mezi SD (SDHC i SDXC) a Memory Stick Pro Duo. Zbývalo se už “jen” rozhodnout mezi NEX-3 a NEX-5. Přístroje jsou prakticky stejné tvarem, rozměry i hmotností, mají stejné ovládání a liší se jen velmi málo – např. v tom, že pětka má trochu větší grip a dokáže natáčet FullHD video (1920×1080), NEX-3 jen HD (1280×720). Video je mi ukradené, nepotřebuji žádné. Takže dále – oba přístroje mají stejný snímač (HD APS Exmor CMOS 14.2 MPix velikosti 23,4 × 15,6 mm, tedy stejný jako zrcadlovky), tady se nic vyzkoumat nedá. Funkce jsou také totožné (včetně vychytaných panoramatických záběrů skládaných přímo v přístroji), stejně jako výklopný LCD s rozlišením 920.000 bodů. NEX-5 je však dražší. Nebylo tedy už o čem dále přemýšlet: Sony NEX-3! Ještě jsem pro jistotu přečetl fundovanou recenzi na dpreview.com, která mi pomohla nekoupit si nepříliš kvalitní objektiv Sony 16 mm f/2.8 (počkám si na jiný pevný širokáč avizovaný na tento rok).

Za 12.490 Kč jsem dostal set se stabilizovaným objektivem Sony SEL-1855 (18–55 mm f/3.5–5.6 OSS) s tvarovanou sluneční clonou, dále zdarma značkovou brašnu a hlavně druhý akumulátor (který stojí cca 1700 Kč). V setu je i externí blesk (o jeho výkonu si nedělám iluze, ale sem tam se s tou bludičkou jistě blýsknout dá…), čímž mě soňáci potěšili (skoro bych čekal, že blesk budu muset koupit extra). Pořídil jsem také SDHC kartu Patriot 8GB Class 10 (o rychlejších zatím nevím) a hotovo. Zítra mi dodají plexisklový kryt displeje a mám vše. Kočkopse, vítej…!

Zatím jsem viděl z NEX-3 jen testovací fotografie; když takové pěkné fotky uměl cizí NEX, bude je můj kočkopes umět taky…!

Ilustrační fotografie pocházejí z propagačních materiálů firmy Sony.

Phottix Titan – dříve než originál…?

Posted in Fotografie on 4.6.2010 by Milan Sýkora

Phottix TitanPříslušenství Phottix používám už dost dlouho na to, abych věděl, že je dobré a že poměrem ceny a výkonu se mu nemůže žádné jiné rovnat. Obzvláště baterie Titan jsou toho důkazem – za cca třetinovou cenu oproti originálu dostanete vlastně totéž: stejný výkon, funkce i spolehlivost, navíc ještě praktický kryt, který Nikon bůhvíproč k originálním bateriím nepřikládá.

D900...???Nalákán předchozími zkušenostmi jsem si objednal dalšího titána. Funguje zcela bez problémů, nabíjí se rychle a kompletně (dříve s tím občas býval problém, ale znám ho jen z četby různých fór, sám jsem se nesetkal s tím, že by se baterie nabíjela dlouho nebo že by se nenabila na 100%), D300 ochotně ukazuje stav nabití, celkový stav i počet vyfotografovaných snímků od posledního nabíjení (kvůli tomu na původní EN-EL3, kterou měla D70, přibyl prostřední kontakt a vznikla EN-EL3e), takže pohoda za necelé čtyři stovky…

  Phottix Titan d900

Zarazil mě ale obal; mám už takovou všetečnou vlastnost, že všechno musím přečíst, všechno vidět a vědět… A tak jsem se dozvěděl, že baterie je určena krom známých typů DSLR Nikon (D100 / D200 / D300 / D700 / D70 / D50) také pro D900, o níž jsem věděl jen to, že jedna paní povídala, že někdy bude a že to má být nástupce D700. Vyrazil jsem tedy do hlubin internetu, abych viděl a věděl… a ono NIC! D900 se dá najít jen na různých Nikon Rumors a podobných stránkách, kde se sdružují a mudrují lidé, kteří se zajímají o fotografii (resp. fototechniku) a zároveň jsou příznivci nejrůznějších konspiračních teorií. Někdy jim to vyjde, někdy ne… a tak jsem si trochu četl a občas i viděl např. D4, D400, D800 a již zmíněnou D900. Žádný z těchto typů oficiálně neexistuje, ale oni se již chlubí i technickými daty, např. že D4 bude mít FX-snímač s rozlišením 30.2 MPix apod.

Phottix TitanPhottix Titan 

Praktický kryt...Budiž všem příznivcům konspirace přáno, ale otázkou stejně stále zůstává, proč na neoriginální baterii je uvedena D900 jakožto dosud neprodávaný typ, zatímco jiné (zejména D400/D800, když by logicky měly následovat) tam uvedeny nejsou. Asi se něco chystá; je mi to sice vcelku jedno, protože stejně si v dohledné době nebudu kupovat nic, jen by mě zajímalo, proč se špioni Phottixu takto prozrazují… Inu, uvidíme. Já svou baterii Phottix Titan použiji v D300 a jestli je i do jiných (třeba i neexistujících) přístrojů, je to koneckonců jenom její věc :-)

PS: Odkazy na obrázky a popisy oněch spekulativních nových Nikonů sem nedávám, protože se mění snad každý den. Zkuste vyhledávač a uvidíte sami…