Archive for the Glosy Category

PF 2013

Posted in Glosy on 31.12.2012 by Milan Sýkora

I když to tak někdy nevypadá, vždycky je nějaká cesta…

PF 2013

Tato myšlenka se mi opakovaně vybavila nad fotografiemi z Lisabonu, kde jsem hledal (a nalézal) nejen cesty, ale i tramvajové koleje a jejich zbytky… Řekl jsem si, že si na první větu tohoto přání vzpomenu vždy, když se bude zdát, že něco nelze. Zkuste to také.

… to a mnoho jiného Vám přeje
MS#

Ani letos nechybí album obdržených PF ani archiv mých novoročenek.

Reklamy

PF 2012

Posted in Glosy on 24.12.2011 by Milan Sýkora

… stejně ví každý nejlépe sám, co by chtěl, co si by přál a jaké by měly být Vánoce a svátky i všední dny dalšího roku i dalších let… nebudu do toho tudíž nikomu mluvit. Ale mějte se dobře a hezky!

PF 2012

Váš MS#

Zde najdete letošní obdržená přání a také archiv mých novoročenek.

Václav Havel (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011)

Posted in Glosy on 18.12.2011 by Milan Sýkora

Špatné zprávy chodí zpravidla ráno – a dnes přišla jedna velmi špatná: zemřel Václav Havel.

Nechci a nebudu psát životopis, zajisté se jich objeví mnoho – od těch dobrých po špatné, od fundovaných po diletantské. Václavu Havlovi už to bude jedno (ostatně je možné, že by mu to bylo jedno i zaživa). Byl posledním československým prezidentem (1989 – 1992) a také prvním prezidentem českým (1993 – 2003), byl též dramatikem, disidentem…  však to všechno určitě víte. Poslední dobou nejen že nebyl zdravý, ale ani tak nevypadal, když už se vůbec někde veřejně objevil; i přesto mě dnešní ranní zpráva o jeho úmrtí opravdu nemile překvapila. Nevěděl jsem, že je to až tak špatné.

Václav HavelVáclav Havel

Můj vztah k Václavu Havlovi je poměrně složitý. Až do poloviny 90. let pro mě byl veřejnou autoritou, s níž se žádná jiná nemohla měřit. Věřil jsem mu, vážil si ho a měl jsem ho rád. Býval jsem pyšný, jak známého a uznávaného máme prezidenta… Pak ale začaly přibývat jeho projevy posledního spravedlivého: někdy jsem měl až pocit, že žije v nějaké jiné realitě, hlavně když se odvolával na morálku, která dávno neexistovala (pokud vůbec kdy). Ne že by morálka sama o sobě byla špatná, chybou bylo se na ni odvolávat, jako by snad byla běžnou součástí života většiny lidí, což tak ovšem nebylo a nebude nikdy, aspoň u nás určitě ne. Naše společnost je ve své podstatě nemorální, hloupá a zbabělá. Neviděl to, nebo vidět nechtěl…?

Od poloviny 90. let se zdálo, že ač prezident, neřídí krom své kanceláře už nic, jeho vliv na praktický chod státu slábl. Možná rezignoval, možná byl unavený; nebyl to však už ten, koho jsem dříve tak respektoval. Po skončení prezidentského mandátu jeho posun kamsi mimo pokročil až za mez únosnosti (sílící odtrženost od reality, podpora podivných stran i lidí, pořádání více čí méně zbytečných diskusí atp.). Přesto jsem ho nikdy neztratil z dohledu, přesto mě nadále zajímalo, co říká a dělá, ač jsem většinou nesouhlasil.

Václav HavelVáclav Havel

Asi před dvěma lety nastalo jakési smíření, hodně jsem Václavu Havlovi odpustil (hloupé slovo, vím – nemám právo nikoho soudit, nemám tedy ani právo odpouštět, ostatně mně osobně nic neudělal), možná jsem i skutečně a konečně pochopil alespoň něco z toho, co poslední dobou říkal. Ne všechno, některé jeho názory odmítám i nadále (ale nehodí se je rozebírat tady a teď).

Václav HavelVáclav Havel

Mám jeden zcela osobní prezidentský zážitek. Bylo to v roce 1994, byl jsem na pivu v hospodě vedle kina Ořechovka. Už nevím s kým a nevím ani, jestli jsem byl na filmu (na kterém?), ovšem při jiných příležitostech jsem do této hospody nechodil. Byl sychravý večer, otevřely se dveře a objevil se Václav Havel, který poblíž bydlel. Působil velice skromně a jaksi nenápadně; i když jsem ho znal z TV či fotek, překvapilo mě to.  Řekl dobrý večer, všichni odpověděli a přestali na sebe řvát nějaké pitomosti, jak to tak v hospodě chodívá odnepaměti. S prezidentem šel nějakej chlápek, asi z ochranky, a kníračka Gyula. Bylo to v době, kdy se takovéto věci děly ještě vcelku běžně, 90. léta byla opravdu dost free. Dostal pivo (bodygárd taky), pes vodu. Sedl si na židli u krajního stolu a ptal se lidí kolem, co nového a jak se mají – přitom to nebyli lidi, které by znal (třeba mě neznal docela určitě!) – a bylo vidět, že je pro všechny opravdovou autoritou, že jsou všichni rádi, že tam je. Mluvili jinak, někteří dokonce docela chytře.
Všichni mu chtěli podat ruku, já taky. Ochrankář byl v klidu, stál u dveří, pil pivo a kouřil – tehdy rozhodně nehrozilo, že by se něco mohlo stát. Prezident dopil, pomalu se zvedl a že tedy půjde domů. Zase pozdravil první, napřed ale musel odmítnout asi 20 žádostí o přípitek, že má hodně práce. Jsem přesvědčený, že to nebylo žádné divadlo pro plebs, že šlo o zcela autentickou situaci, prostě šel se psem a stavil se na jedno pivo a kus řeči. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nic podobného nezažil (a dnes bych se při příchodu jakéhokoli vysoce postaveného politika sebral a odešel).

Václav HavelVáclav Havel tady bude chybět, protože ač jsme ho měli rádi více, méně nebo vůbec (já prošel vším), ač nám někdy svým moralizováním už lezl na nervy, pořád byl autoritou, jakých u nás není mnoho (teď vlastně žádná). S Václavem Havlem bylo možno souhlasit či nesouhlasit, ale znali ho úplně všichni a jen velmi těžko mohlo být přemýšlejícímu člověku jedno, co VH říká nebo dělá – a to je přece zcela nezpochybnitelný důkaz charismatu a výjimečnosti (a i to se nám může líbit nebo nelíbit, ale to je to jediné, co s tím můžeme dělat, jak se říká).

Pane Havle, sbohem. A děkujeme – nebo aspoň děkuji. Je za co.

Poslední knížka o dětství

Posted in Glosy on 3.10.2011 by Milan Sýkora

Chata č. 1336 v Rybníku u České Třebové patřila Járovi, bratrovi mé babičky, který bydlel ve Svitavách. Na chatu jsem jezdíval s babičkou a dědou jako úplně malý špunt někdy od roku 1976. Každý rok, každé prázdniny… dokud to šlo, tj. dokud prarodiče mohli a chtěli trávit léto ve spartánsky zařízené chatě, kde jedinou vymožeností byla elektřina (ale žádná televize a podobně, elektřina jen svítila a někdy – když se netopilo v kamnech – vařila), chodit na nákup do konzumu nejméně kilometr pod kopec a tak dále.

Chata v roce 19771986: babička, děda, máma, brácha

Jezdilo se vlakem z nádraží Praha – střed, dříve i později ovšem Masarykova nádraží. Moji prarodiče bůhvíproč tvrdošíjně odmítali jezdit rychlíkem, a tak jsme se do Třebové vždycky táhli čtyři a půl hodiny přerovským osobákem. V České Třebové na nás vždy čekala babiččina sestra Anička s manželem a škodovkou nás transportovali do chaty, resp. jen do její blízkosti, protože přímo k ní se zajet nedalo. Měli jsme s sebou různé zásoby, třeba ve sklenicích zavařené maso a podobně, dva velké kufry a děda ještě další kufr s promítačkou, protože poměrně početnému publiku v Kozlově vždycky promítal diapozitivy z Prahy a z míst, kam se většinou ti zavilí vesničani ani nedostali (aniž jim v tom ale někdo bránil… mohli, ale nějak je to nenapadlo, diáky jim asi stačily). Jednou děda ve vlaku chytil zloděje, který nám ukradl tašku – zcela nečekaně vyskočil, chytil ho a tašku mu odebral, aniž jsme si já s babičkou vůbec všimli, že jsme se měli stát obětí krádeže. Bylo mi fajn, protože se nemohlo nic stát – dokonce ani okrást nás nebylo možné…

1986: můj druhý film a asi 50. snímek v životě...2011...

Žlutá chata byla přímo v lese. Pro vodu se muselo úzkou stezkou asi 300 metrů (měl jsem k tomu účelu dokonce i vlastní malou konev, protože jsem taky chtěl nosit vodu). Za chatou bylo ohniště a pak, o hodný kus dál, takzvaný střepník, neboli divoká skládka, která mě fascinovala; vůbec mi nevadilo, že by takový bordel v lese být neměl. Kolem střepníku jsme většinou vyráželi ven – k posedu, k maringotce, do údolí… Možná bych ta místa už nenašel; a možná proto vím, že byla nádherná a dokonalá. Hub jsem většinou našel nejvíc ze všech. Maliny jsem sbíral rovnou do pusy. A tak dále. Když jsem četl knihu „Chata jménem Marion“ od Jiřího Slavíčka, všechno se mi to vybavilo znovu… i když žlutá chata žádné jméno neměla. Rybník a pak Hrabětice, kde byla podniková chata výzkumáku, v němž pracovali moji rodiče, to byla místa, bez nichž by prázdniny nebyly prázdninami. Babička a děda z Kladna měli taky chatu, mnohem lépe vybavenou, ale taky obehnanou plotem a tam nesmíš, tam nechoď a tak dále – tam jsem jezdil nerad.

Nezbylo NIC...2011...

Uvnitř chaty byla jen jedna hlavní místnost s kamny, rozkládací postelí, bytelným stolem s trnoží a židlemi, starou kredencí, žebříkem na půdu, kde se dalo spát (připadalo mi neuvěřitelně dobrodružné spát na půdě a ještě k tomu na matraci položené na holé zemi!), pod žebříkem bylo historické kanape a nad ním na zdi malba s jelenem… Také tam byl malý sklípek, kde byla vždycky zima. Vedle hlavní místnosti byla jakási průchozí kůlna přístupná zepředu i zezadu, zvaná ovšem šupna, kde bylo dřevo, pily, sekery a tak podobně, na konci pak záchod. Obytnou místnost ze dvou stran lemovala otevřená veranda.

Obrázek, který si pamatuji: je ráno, probudil jsem se a jdu na záchod (čurat se chodí do lesa, protože si můžu za tímto účelem vzít holínky alias gumáky a ty já mám rád!) – děda se na verandě holí, prohlíží si tvář v oboustranném kulatém zrcátku se zeleným okrajem a poslouchá tranzistorák Tesla Doris v koženém pouzdře – rádio visí na věšáku vedle zrcadla – je brzo ráno, ještě chladno – v trávě je rosa a babička volá k snídani, napřed si ale musím vyčistit zuby, jinak nedostanu nic… Čeká mě další den, kdy možná něco objevím, vylezu na hrozně vysoký posed, najdu největší houbu nebo mraveniště, nacpu se malin a borůvek a budu jíst z velkého těžkého talíře něco hrozně dobrého, protože tam je dobré všechno…

... šmik - a konec...… a najednou šmik, konec – děda v roce 1987 onemocněl a na chatu se nejelo, o dva roky později umřel, Jára pak taky a jeho synové už nám chatu nepůjčovali (babička by tam už stejně sama nejela) a nakonec ji prodali. Bylo po dětství. Tehdy jsem ale nechápal, že mi něco vzali, tehdy jsem byl přiblble nadšený, že jsem dospělej a že můžu jet jinam (ale nikdy a nikde a s nikým to už pak nebylo stejné, víte?).

Lépe se nevracet...

Byl jsem tam teď znovu, nějak jsem musel. Chatu jsem našel, i když původní cestu k ní už ne – ale zeptal jsem se nějakého strejce, jestli je možno přejít přes jeho pozemek (bylo), a pak jsem uviděl svou žlutou chatu… Je z ní ruina. Zarostlá, olezlá, smutná a cizí… Místo lesa polom, louka (je nějak menší, než si ji pamatuju!) zarostlá plevelem, babiččinu skalku najde jen ten, kdo ví, kde přesně byla (našel jsem). Po bližším ohledání další zjištění: otevřené okno a uvnitř jen bordel – jako by tam bydlel či jen přespával někdo, kdo tam nemá co dělat. Nábytek žádný. Ach jo… Tak tedy sbohem, dětství…

Sbohem...Cestou domů jsem přemýšlel, proč se ze mě taky nestal jeden z těch debilů s koženým ksichtem, kteří brázdí silnice s plynem na podlaze, předjíždějí zásadně jen na plné čáře a ohrožují vše živé (i mrtvé) na kilometry daleko – protože jedině tak by se mi (možná!) nestýskalo po babičce, dědovi, chatě a sobě, protože jedině tak by mi možná bylo jedno (pokud bych si to vůbec pamatoval), že se není kam vrátit, protože jedině v tom případě bych nemusel napsat, co jsem právě napsal… Myslím, že už tam nepojedu. Do žluté chaty stejně smějí jen děti.

A proč je v názvu slovo knížka? Protože tento krátký článek je úryvek z dlouhé knížky, kterou mám už celá léta v hlavě. Protože proto.