Archive for the Glosy Category

BMW 1988

Posted in Glosy on 22.8.2011 by Milan Sýkora

Kanadští nadšenci zajímající se o vozy BMW objevili cosi, co mě zcela nadchlo – rozum zůstal stát a huba dokořán. Našli totiž obchod s vozy BMW opuštěný už od konce 80. let minulého století; poslední auto tam prodali v roce 1988, ale obchod dál stojí, v showroomu jsou auta, všude je pořádek a čas jako by zůstal stát. Muzeum to ale není…

BMW 635CSiNe že bych tyto informace jen tak pochytal ze vzduchu – upozornil na ně článek na iDnes.cz, jenže nějak mi to nedalo spát a začal jsem s dalším pátráním. Chtěl jsem vědět všechno, prostě jsem to potřeboval – a dokonce se mi o opuštěném nedotčeném obchodě i zdálo… Našel jsem tedy původní zdroje informací (jeden asi iDnes unikl), přečetl text, prohlédl a stáhl fotografie (stránky tohoto typu mívají často jepičí život, takže to byla taková záchranná akce), všechny převedl do formátu JPG (některé totiž byly v nesmyslném PNG) a uložil je do této galerie, aby nezmizely někde v propadlišti dějin a také aby bylo prohlížení pohodlnější než na původních stránkách. Původní příspěvky jsou zde a zde.

Mimochodem – v tom svém autosnu jsem viděl starého majitele, jak přijíždí do svého dávno zrušeného obchodu (samozřejmě bavorákem z 80. let), prochází se po showroomu, sem tam něco urovná, opráší… a zas jede pryč. Nemluví, všechno už ví. Není co říkat – a není komu.

BMW 635CSiRáno jsem pátral dále. Podařilo se mi zjistit přesnou adresu obchodu i osud firmy. Citation Automobiles Ltd. sídlící na adrese 2357 Royal Windsor Drive, Oakville, ON, Kanada  se v roce 1988 nečekaně přemístila do blízkého Toronta, kde působila až do roku 2002. Některé zdroje mluví o tom, že byla z nezjištěných příčin roku 1988 firmě pozastavena licence… Na aktuálních snímcích z Google Maps je prodejna ve zcela neporušeném stavu, okolí je dokonale uklizené, tráva posekaná a záhony upravené, uvnitř jsou vidět i vozy. Mnohé stránky o firmě tvrdí, že funguje, prodává a opravuje BMW, ale musejí to být záznamy čistě teoretické, navíc by mělo být sídlo v Torontu, když už. Na této adrese v Oakville se čas i obchod už dávno zastavily…

ShowroomCelý areál zůstal ve stavu expozice posledního dne, jako by prostě jen měli zavřeno a zaměstnanci třeba dovolenou – trvající ale už celých 23 let! Lidé z Oakville říkají, že čas od času – cca 2× měsíčně – přijede do firmy její starý majitel a stráví uvnitř nějakou dobu (a hle – to se mi už přece zdálo!). Jednou za týden přichází uklízečka, která umyje okna. Vše je tam v naprostém pořádku, žádná vykradená ruina (jak by tomu jistě bylo u nás, a to už mnohem dříve než za 23 let…!) a auta jsou v dokonalém stavu, jen trochu zaprášená. Po nenáročné opravě by jistě byla auta schopna provozu. Bílá 635 CSi v showroomu má na tachometru údajně jen 68 km (!!!), takže jde o světový sběratelský unikát. Před 5 lety ji prý chtěl kdosi koupit za 75 tisíc dolarů, ale majitel neprodal. V showroomu je také další auto, sedan pětkové řady. Venku parkuje E28 bez značek; ta má naopak najeto celých 735.503 km… Uvnitř je nezjištěný počet dalších BMW (stačilo nahlédnout oknem do servisu).

Google MapsGoogle Maps

Údajně jsou v suterénu ještě další nové staré bavoráky – lze tomu věřit, když v servisu na zvedáku je také jedna CSi… a také originální nářadí, v obchodě příslušenství, plakáty, v kopírce servisní list z roku 1989… Všechna okna do servisu byla po první návštěvě zvědavců ze dne na den zakryta, a tak už další fotografie nemohli pořídit. Infiltrátoři potkali i majitele, staršího pána (šedesátníka až sedmdesátníka), který přijel a odjel ve světle modré 733i, která byla o několik dní dříve zaparkováná v osvětlených prostorách servisu. Uvnitř byl jen chvíli. Nevynadal jim, nevyháněl je, ale nechtěl odpovídat na žádné otázky. Řekl jim jen dvě věty: “You have to be crazy about cars, like you and I, to enjoy owning a place like this… Let the rumors fly, I don’t care”, tedy “Musíte být blázni do aut, jako jsme vy nebo já, abyste si užili vlastnictví takového místa. Ať si říká kdo chce co chce, mně je to jedno.

Google MapsGoogle Maps

Až později jsem si všiml, že na prvních snímcích (třeba tady) má E28 přední kapotu zavřenou, zatímco tady je pootevřená… Škoda ale, že to mám do Oakville tak trochu z ruky; hned bych se jel podívat…!!!

Přiložené snímky převzaty z Google Maps a z www.endrasbmw.com.

Advertisement

FN pro BSy od MS# aneb Domácí úkol II.

Posted in Glosy on 12.8.2011 by Milan Sýkora

O minulý domácí úkol jsem byl požádán, ale udělal jsem ho rád a nebyl povinný. Tento druhý jsem si však uložil sám: věci (a také rodiny, sbírky, výběry atd.) mají být přece kompletní. Když tedy vznikl jeden výběr písní Jana Nedvěda, sám se nabízí analogický výběr jeho bratra Františka.

Poslechl jsem si všechna Františkova sólová alba; v jeho diskografii je skutečně jednoduché se orientovat, desky jsou číslované – „Neváhej a vejdi“ (1998), „Druhé podání“ (1999), „Třetí pokus“ (2000), „Čtvrtá sada“ (2003) a „Pátá“ (2006). Existují také však dvě výjimky – album Pacifiku a Heleny Maršálkové „Ranec plnej písní“ (1997), pod nímž je spolupodepsán i František, a pak také album starých trampských písní „Když ohně zaplanou“ (2004). K poslednímu uvedenému musím okamžitě dodat, že nikdo krom bratrů Nedvědů neumí staré trempárny zazpívat tak, aby nebyly směšné; jakkoli tyto vykopávky vlastně moc nemusím, tohle album mám rád moc.

Ranec plnej písní (1997)Neváhej a nejdi (1998)

František – až na výjimky – není autor, je především interpret; proto také většina písní jsou coververze (zejména z pera Gordona Lightfoota), ale texty Dušana Vančury i samotného Františka Nedvěda písně posunují kamsi dál (nebo možná lépe řečeno výš), často se mi líbí mnohem víc než originály. Následující výběr je intuitivním průřezem tvorby z let 1997 až 2006. Někdo by určitě vybral jiné písničky, ale moje kompilace je takováto:

1. Poprvé sám
Čím jiným začít? Dnes poprvé vám budu zpívat sám, zpívá se v úvodní písni prvního alba z roku 1998. A je tam všechno – naděje i strach (teď tu stojím a mám trému / třeba tleskáte jen jemu), odvaha i smířlivost (žádný hádky ani žádná zášť / chcem‘ to prostě zkusit každej zvlášť). Věřím. Určitě není jednoduché vydat se na sólovou dráhu v 50 letech…

2. Kočovní herci
U téhle písničky jsem Františkovi rád odpustil, že se vydal na sólovou dráhu. Zpočátku jsem nějak moc nechápal, proč to vlastně dělá. Jenže nakonec jsem si naštěstí uvědomil, že když bude každý z bratrů chvíli (nikdy jsem nevěřil žádnému navždy), bude více písniček a budou různé (takovéto věci totiž Honza nehraje, jsa více autorem než interpretem). Při prvním poslechu jsem si tuto písničku navždy zapamatoval.

3. Ostrov jménem mládí
Vzpomínky na dětství v podobě, která je milá a uvěřitelná – sním o těch dnech, šťastnejch dnech / nosím bráchu na zádech… Velmi obrazný, dojemný a přitom nekýčovitý text ušitý Františkovi na míru.

4. Rozchod
Velcí chlapi mají taky city – a o tom je tato písnička se střídmou instrumentací, kterou si kdokoli, kdo není hluchý jak pařez, už od druhého opakování refrénu bude zpívat s sebou (a pak pořád…).

5. To už dávno nejsem já
Ještě než vyšlo první Františkovo album, hostoval na albu Pacifiku a Heleny Maršálkové. Tento duet je méně známý než titulní „Ranec plnej písní“, ale není tak prvoplánovitý jako titulní opus alba, naopak dává tušit, jakým směrem se František na své sólové dráze bude ubírat.

6. Protokol
Vynikající, mrazivě vážná píseň! Obrazy jsou tak přesvědčivé, že je vidím jako film – je černobílý a přes obraz běhají škrábance a prach… Chcete důkaz, že František neumí „jen“ jednoduché country popěvky? Tady je: Končí se stání už za chvíli / pán s paní můžou jít / včera si dítě půlili / dneska se půlil byt…

7. Můj zvon
Svět je složitý – ale některé písně mají moc popsat ho jednoduchými obrazy, přičemž nejde o nějaké hloupé zjednodušování. Sice píseň sama o sobě neřeší nic, ale třeba díky ní někdy někdo vymyslí cosi, co se tím řešením stane…

Druhé podání (1999)Třetí pokus (2000)

8. Devatenáct
Mně asi nejmilejší Františkova píseň! Pro srovnání jsem si pustil jinou coververzi Lightfootovy písně If You Could Read My Mind (Karel Zich – Tím víc tě mám rád), jenže text i celá aranž z ní dělají jen hloupý tuctový cajdák, zatímco Františkovo podání je zkrátka dokonalé a jestli ho Lightfoot slyšel, musel mít pocit, že takhle to mělo znít vždycky…

9. Třetí pokus
Pokud interpretovi lze bez problémů uvěřit i text, který je zcela zjevně „jen“ textem, ne osobní zpovědí, pak se to děje poměrně výjimečně (naopak vím o mnoha zpěvácích, kterým nevěřím ani to, co si sami napíší – a není jich málo!). Přestože je text o třetí svatbě (dvakrát jsem nased‘ a dvakrát jsem slít‘ / a přesto chci potřetí k oltáři jít / na třetí pokus chci tebe si vzít) a přestože František se ženil jen jednou, lze mu věřit všechno – především to, že text zpívá hodný chlap (ne blbý, tuhle asociaci si nechte prosím jinam!).

10. Tvou vůni stále znám
Když je člověk přesvědčen, že zas bude líp, vydrží leccos – však to moc dobře znám sám. Když jsem tuto písničku slyšel prvně, říkal jsem si, že bych také chtěl umět popsat pocity z loučení i z nadějí na návrat. Neumím – ale vím přesně, že to je tak, jak se zpívá zde (a opisovat nebudu a nemůžu).

11. Rejdivá
Originál Listen To The Radio je proti téhle verzi nuda, nemůžu si pomoct! Text přesně sedí, dokonale frázuje a přesto (nebo právě proto?) svou zvukomalebností připomíná a překonává originál. Kolikrát a na jakých zvláštních místech jsme ji hráli… a okamžitě bylo tak nějak hezky (i když předtím nemuselo být špatně, když zazněla Rejdivá, bylo ještě lépe).

12. Až tě smrtka vyzve k tanci
Jeli jsme stříbrnou dodávkou Mercedes-Benz Sprinter, vezli hromadu věci na raftování a pořád dokola jsme si pouštěli a zpívali právě tuhle písničku a mluvili také o tom, že snad tohle pozvání nepřijde moc brzo, protože – ač netančíme – tohle pozvání odmítnout dost dobře nejde. Když se písnička trefí do té správné chvíle, jde mráz po zádech…

13. Svatební
Nevím, jak to správně napsat: jo, téma je kýč (ovšem dobrá třetina děl klasické světové literatury jsou taky kýče, jen to nikdo moc neříká, aby nevypadal hloupě), ale také je potřeba říct, že i trochu ohraný námět lze podat tak, že je nový aspoň po dobu, kdy hraje písnička. A i kýči se dá věřit, abyste věděli…

14. Floky
Čtyřakordová pohoda. Kdybych hrál country, určitě i tuto písničku, protože je tak pěkně pozitivní; posunul bych si klobouk a na kytaru hrál jen dolů jako správný countryman… Kdykoli slyším Floky, uvědomím si po chvíli, že si podupávám nebo kývám hlavou – a to je také určitě cílem, který píseň plní beze zbytku.

Čtvrtá sada (2003)Pátá (2006)

15. I manekýnky stárnou
Kdybych někomu řekl nebo dokonce zazpíval štíhlá moc nejsi / a co má být / tak nezoufej si / to chce klid, bezpečně se urazí, i kdyby dotyčná byla hubená jak lunt. František může a neurazí se nikdo, protože je moc dobře poznat, že nejde o vtip, že je to písnička z lásky a možná i trochu pro útěchu, že léta nikomu na kráse nepřidávají. Já tohle zpívat nikdy nikomu nebudu a nemůžu, ale poslouchám rád.

16. Zpívám ti míň
Jedna z autentických autorských zpovědí – život muzikanti nemají jednoduchý život a ještě těžší to nezřídka mají ti (resp. ty), kteří (které) žijí s nimi. Až uslyšíte, okamžitě pochopíte, že zpívám ti míň rozhodně neznamená nic jiného než co je doslova řečeno…

17. Co s tím dělat můžu
Nádherně šlapající písnička! Nejraději ji poslouchám v autě (ostatně moderní country je hudba především do auta!), vždycky několikrát po sobě, protože se při ní krásně jede. A řvu na celé kolo a je mi fajn.

18. Jen trpělivost, lásko má
Chtěl bych být hodný jako František – a za své divné věci a chyby se umět omluvit jako on; a ještě bych byl rád, kdyby mi to dotyčná věřila. Nejsem a neumím, ovšem tu trpělivost bych také prosil…

19. Jak se dá tu žít
Přírodní lyrika se musí umět; a tady je taková, že bych si mohl nakreslit obrázek a mapu, kdybych to ovšem uměl (což neznamená, že bych nechtěl).

20. Jsi mým osudem
Písničku otextoval Milan Dufek z Rangers a také ji zpíval. Přestože text je nádherný, v Dufkově podání jsem mu nějak nevěřil (a Rangers také moc nemusím a nikdy jsem nemusel). Až teď je to ono…!

21. Jen ty, má Sázavo
Když ohně zaplanou (2004)Už jsem o tom psal: staré trampské písničky nemám rád, jsou většinou tak třeskutě „romantické“, až jsou blbé. A najednou jako mávnutím proutku je to jinak – interpretace a v neposlední řadě také Františkův celoživotní vztah k Sázavě všechny výše uvedené chyby stírají a je tu nadčasová věc. Kdo by to do mě řekl?!

… a to je vše, co se vešlo. Hlásím, že úkol je splněn…

JN pro BSy od MS# aneb Domácí úkol

Posted in Glosy on 15.7.2011 by Milan Sýkora

Dostal jsem zajímavý domácí úkol: udělat kompilaci z alb Jana Nedvěda od roku 1997, tedy od jeho hudebního rozchodu s bratrem Františkem (už se sice zase sešli, ale album zatím žádné nevzniklo). Vybrat to nejlepší z pěti alb není zrovna snadné zadání, mimo jiné také proto, že jsem měl čas omezený jedním CD, další těžkostí byl i fakt, že jsem jen zřídka schopen právě tuto tvorbu objektivně posoudit (nemůžu, protože v podstatě ani nechci).

Jan Nedvěd 1997Jan Nedvěd 2001

Alba „Honza“ (1997), „Vašek“ (1999), „Tak jsem to tu miloval“ (2001), „Bible pro Lucii“ (2004) a „Ta noc, kdy mi vyšlo slunce“ (2007) jsem si poctivě (a rád) poslechl a vybíral, dokonce si psal poznámky (!). Strašila mě věta: Potřebuji výběr bez písní, kde je citu příliš a rozum žádný – protože vím, že takové opravdu existují. K některým písním (o činech či názorech nemluvě!) mám jednu, více i mnoho výhrad, to je pravda. Hledal jsem ale to dobré a nejlepší. Povedlo se – tedy snad – a rozum i cit jsou v rovnováze. Udělal jsem poctivý výběr. Takto to tedy zrovna vidím, takto to JE – a stopáž 80:36 je také myslím velice poctivá

1. Čepice
Jednoho temného večera roku 1997 jsem z Country Radia zaslechl první takty „Čepice“ z nového alba nazvaného lakonicky „Honza“ – a já věděl, že bude dobré a že se mám na co těšit… A bylo a je dobré!

2. Můj Ota Pavel
Přírodní lyrika nebyla nikdy zrovna mým šálkem čaje, jenže toto je něco jiného. Opravdu vidím Berounku a to všechno, o čem psal Ota Pavel, také vlastně lyrik z nutnosti jako Honza (a jako já, mohu-li si troufnout toto drzé srovnání). Naprosto nevadí, že písnička je spíše o Sázavě – dobré řeky jsou sestry.

3. Jehličky
Klenutá melodie, která přesto není romantickým kýčem, a obrazy, které jsou tak jednoduché (nejlepší věci bývají přece jednoduché!), až mě nikdy nenapadly, ale přesto jsou mi hned jasné a beru je okamžitě za své – to ostatně platí i o Honzových jednoduchých, leč (právě proto?) geniálních melodiích.

4. Dopis do nebe
Je to přece jasné: můžeme psát kamkoli, třeba i do nebe, ale na některé věci jsme vždycky sami – třeba na svědomí (dobré i špatné, to je jedno!), proto „odplata patří jenom mně jen…

5. Dobrou noc
Nádherný konec alba „Honza“! Irské názvuky rozhodně nejsou na škodu a Václav Veselý, který s bratry Nedvědy nejprve trochu nerad spolupracoval na albu irských balad, se nakonec zásadně podílel i na Honzově novém i nově pojatém autorském albu. „Ten člověk má neuvěřitelný talent,“ řekl tehdy. To je mi ale objev…

6. Proč
Svižný začátek alba „Vašek“ z roku 1999, takřka bluegrassová píseň (jistě ne náhodou, vždyť na celém albu hrají Pavel Malina a Luboš Novotný, tedy takřka polovina původní sestavy Druhé trávy), která ovšem neztrácí typické znaky toho, co je třeba, aby to byl pravý Honza. A textu věřím každé slovo, ať už si kritici mluví a píší cokoli. Hle, shrnutí důvodů, proč jsou písničky takové, jaké jsou (a jiné být ani nemohou).

7. Sklenice
Flétna? Ano! Čistá lyrika, jaké je málo, jaká není skoro vůbec.

8. Šátek
Jsou dlouhé noci, kdy se hledám – a je to boj. Pokud z takovýchto bojů vznikne písnička, pak jsme zase tam, kde už několikrát: u talentu. Je zcela jiná věc, jak se s tímto darem zachází jinde a jindy (vždycky přece lidé plýtvají tím, čeho mají dost), ale v tomto případě je vše ku prospěchu písničky i její výpovědi.

9. Křídla
Písnička je krásná a taková, abychom si (znovu) uvědomili, co vlastně ono slovo znamená či kdysi znamenalo. Nemusí přece být vždycky ve všem problém – a jestli si Jan umí takové chvíle uvědomit a poskládat do písniček, je někdy určitě šťastný (kdo ale ví o takových chvílích, ví i o těch druhých a pak taky musí být často hluboce nešťastný).

10. Korunka
Já bych to chtěl taky umět! Pár akordů, málo slov a je to. Je TO – a právě tak se Jan liší od jiných, kterým TO nejde samo. Podzimní píseň…

11. Rikatádo
Řekl bych přímo post-trempárna… a také úvodní písnička alba „Tak jsem to tu miloval“ z roku 2001. Ohlédnutí za tím, co bylo a nebude; pokud se nám to všem nějak nezdálo či co… Pro mě tato písnička o stárnutí, o řece, do které nejde dvakrát vstoupit.

12. Brácha
Pořád nevím, jestli je tato písnička smutná, veselá, melancholická, vyčítavá nebo jaká vlastně. Nejspíše je to tím, že vztahy dvou lidí, kteří spolu prožili jako bratři Nedvědové celý hudební život, není a ani nemůže být jednoduchý a jednoznačný. Ale je to vcelku jedno, protože písnička je výborná.

13. Tonda Zápotockej
Politické ohlédnutí, možná až příliš naivní, ale takové, jaké bývá, když spolu lidé mluví – žádná filosofie, jen zjednodušené soudy, hlavní je zdraví a všichni stejně skončíme někde u piva, aniž by se něco někdy změnilo…

14. Tak jsem to tu miloval
Jednou se člověk ráno vzbudí a ví, že už je všechno za ním… Z téhle písničky mi běhal mráz po zádech hned při prvním poslechu. Tohle není žádná kotlíkářská idylka, ale zpověď zklamaného a unaveného člověka, který zatím ještě doufá, že tam někde něco ještě hoří

15. Tátovo jaro
Zase jedna přírodní lyrika, tentokrát jarní. Kýč? Možná – jenže jaro je někdy kýčem samo o sobě jen proto, že o něm mluvíme (zpíváme či píšeme, to je jedno). Já si taky vybavím své dětské prázdniny v Jizerských horách a vidím své mladé rodiče, kdykoli se ohlédnu v čase – a že by to bylo blbý a kýčovitý, to teda pardon, ale takové to nebylo a není. A nebude; přece si nebudu měnit vzpomínky! Proč by to měl dělat někdo jiný? Já o tom “jen” neumím napsat písničku…

16. Kvetly louky
Hudebně zajímavá píseň se slokami lepšími než refrén. Možná opravdu voní jako šalvěje květ; také mám takové zážitky. Tato píseň je zde hlavně kvůli hudební složce – uznávám, že text refrénu je příliš blízko hranice kýče (jenže kdo ji umí definovat…?).

17. Brána
Málokdy se skládá vícehlas z hlasů jednoho zpěváka, prý je pak výsledek málo barevný. Tak tedy nevím: buď jsem barvohluchý, nebo je tato píseň výjimkou, protože celek zní opravdu výborně, ačkoli všechny hlasy nazpíval Jan sám.

18. Nikdy nezapomeň
Pro některé kýč jak bič, ale pro mě ne. Ne vždy musí v písničce mluvit autor sám za sebe, ale může být i někým jiným – třeba mladším. A právě tato píseň je toho příkladem…

19. Tatínek
Další vzpomínka na tátu, sázavského trampa a muzikanta, který byl Honzovi vzorem a nepřestal jím být nikdy. Který rodič tohle může říct a opravdu vědět…? A maminka je tam samozřejmě taky, takže vše v pořádku.

20. Sirény
Tohle bych rád uměl – mockrát jsem si napsal text, který byl možná dobrý, ale veřejně bych ho nedostal z huby, protože bych se za takřka absolutní lyriku styděl a bál, že se mi budou smát. Honza ne a je to dobře, protože bychom byli chudší třeba o Sirény…

21. Bráchovy pingle
Písnička o bráchovi, ale jednoznačnější – dětství je daleko, spory se řešily rvačkou a byl zas klid. Kdysi jsme tam s bráchou žili šťastní… a pak se to nějak pokazilo. Koho by to nemrzelo? Mě jo, sakra…!

22. 20 let
Úvodní píseň zatím posledního alba „Ta noc, kdy mi vyšlo slunce“ z roku 2007. Těžko říct, jaké slunce vyšlo, tato neveselá bilance svědčí spíš o opaku. Ať je to jakkoli, píseň se mi líbí, byť jsme zase trochu příliš blízko jisté hranice, tentokrát hranice moralizování, které je vlastní spíše jiným lidem než Janovi…

23. Je to tak pěkné
Hostem v průzračně jednoduché písničce je Petr Kocman, který nahrál na celém albu kytary. Dobrý dvojhlas, jasná a jednoznačná slova, prostě vše v pořádku. Už jsem ji slyšel i s Vojtou Nedvěděm, ale Petr Kocman je v tomto případě zaručeně lepší.

24. Dnes byla noc
Konečně! Po letech bratrský duet a od okamžiku, kdy jsem ho poprvé slyšel, se těším na nové album. Neumím to pojmenovat, ale Jan a František prostě patří k sobě, takže to jinak nemohlo dopadnout…

25. Duky, duky
Jakási balkánsko-židovská nedvědovka, překvapivá a výborně šlapající píseň. Nemám co dodat, jen poslouchám…

26. Kdo je to bůh
Filosofická píseň, nadto s doslova neslýchanými harmonickými postupy, takže se vryje do paměti hned po prvním poslechu, přestože se málokomu podaří trefit z ní aspoň sloku (jen si to zkuste!).

27. Nic není náhlé
Stejně jako u „Tak jsem to tu miloval“ mi u téhle písničky běhá mráz po zádech. Nikdy ji nebude hrát nikdo jiný, nikdy nezlidoví – protože to ani není její úkol, je to cosi jako terapie. Až jednou poznám, že nic není rychlé a náhlé – upřímnost může být zničující a z téhle písničky je to cítit.

28. Slunovrat
Skončit jsem musel tady, u brontosauří klasiky, protože tam to začalo a jestli je pravda, že se pohybujeme v životních kruzích, pak se jeden z nich uzavřel. Jen trochu popadnout dech, než půjdem‘ zas dál… – 2 kytary, 2 hlasy a už nic, protože to už je všechno a vůbec to není málo…

Kytarová nostalgie aneb MS# sobě

Posted in Glosy on 1.5.2011 by Milan Sýkora

Včera večer jsem si pustil dvě první alba Brontosaurů – jen tak, aby se mi dobře usínalo. Jenže pak jsem nemohl usnout vůbec…! Díval jsem se do tmy a vzpomínal, jaké to všechno bylo – a jak se praví v jedné slavné Nezvalově básni: bylo to krásné a bylo toho dost; ovšem není ještě žádné sbohem a žádný šáteček. Budou, ale teď ještě ne.

Brontosauři - "Na kameni kámen"Elpíčko “Na kameni kámen” vyšlo v roce 1985 a já to tehdy ještě vůbec nevěděl, poslouchal jsem Michala Davida a jiné hvězdy stanice Hvězda, vytrvale si kazil hudební vkus a měl dojem, že je to ono. Nebylo. Budiž mi omluvou, že mi bylo jen 11 let… Ale už o rok později jsem se zmocnil máminy překližkové kytary (MC Kčs 165,-) a zkoušel svá první déčka, géčka a áčka, zatím se značně pochybnými úspěchy, dá-li se to tak vůbec nazvat. Zpívat jsem se styděl.

Pak jsme začali hrát s kamarádem Petrem, ve škole jsem při vyučování opisoval písničky do zpěvníku (soudružky učitelky to hrozně štvalo, ale jistou výhodou bylo, že je vod něj aspoň chvíli pokoj) a zjistil, že nutně potřebuji novou kytaru, kterou jsem také poměrně brzo dostal (MC Kčs 430,-)… Hrála mnohem lépe, obzvlášť když jsem natáhl kovové struny Sirius asi za 30 korun, ladila a nerozpadala se jako ta veteránka ze 60. let, kterou jsem zas pietně vrátil na zeď u babičky v pokoji.

Brontosauři - "Ptáčata"V roce 1987 vyšlo druhé brontosauří album “Ptáčata” a to už jsem si všiml a věděl jsem, hrál Stánky a jiné věci, uměl je všechny zpaměti a některé svedl i zahrát. Desky jsem sice neměl, ale půjčoval mi je spolužák Jirka, který dnes už nežije, ale jeho zásluhy jsou nesmrtelné – stejně jako vzpomínky… Akordy jsme hledali metodou pokus – omyl a občas také v Mladém světě, kde sem tam nějakou písničku vydali i s notami. Hrál jsem s Petrem a trochu i s Jirkou, pomalu nám to začínalo jít a já si dokonce občas troufl i na věc, které jsem říkal zpěv. Už je to tak dávno… – Jirka je 17 let mrtvý a s Petrem stejně dlouho dobu nemluvím, jaksi přestalo být o čem…

Hejna včelPřelom nastal v 8. třídě, kdy jsem se dennodenně (a dlouho víceméně marně) trápil s barréčkem, hmatem přes celou šířku kytarového krku. A pak se to z ničeho nic stalo – jednou takhle odpoledne jsem ho vystřihl úplně bez chyby a teprve pak si uvědomil, že jsem právě prožil malou revoluci. Na školním výletě na konci osmičky jsem se už na svůj hlas, který přestal utíkat do nekontrolovatelných výšek či hloubek (no ano, mutování není žádná sranda, abyste věděli!), mohl aspoň částečně spolehnout, a tak jsem poprvé zpíval před publikem. A byly to právě písničky z těch dvou elpíček – a umím je dodnes. Pak přišla další alba (a ne všechna zrovna skvostná, jak už to tak chodí), památný strahovský koncert, Honzovy bulvární aféry… ale nic nezmění na prvních dvou albech ani tón, nic se nezmění ani na tom, že největší zásluhu na mém hraní mají právě první dvě alba skupiny Brontosauři. Děkuji za těch 25 let…!

Brontosauři - "Na kameni kámen" - původní LP (1985)Včera, když jsem si obě alba po delší době znovu pustil (už dávno mám originální CD), mě ty písničky naprosto dostaly a dojaly, nedá se svítit. Jsem dodnes skálopevně přesvědčen, že i přes někdy až přehnaný romantický patos byly a jsou myšleny zcela upřímně, že byly takové, jaké měly být, a že bez nich bych nikdy nezahrál jeden jediný akord, nenapsal žádný text a nesložil žádnou písničku. Je zajímavé, že jsem se k nedvědovkám vždy zas a znovu vrátil, nikdy se mi nepřestaly líbit a ať už jsem zrovna poslouchal jakoukoli hudbu, na tyto jednoduché – a možná právě proto geniální – písničky jsem nikdy nezapomněl. A nezapomenu ani na první koncert, který jsem viděl v roce 1988 na Žofíně a druhý na Petynce, na Svojšický slunovrat roku 1991, na Český Krumlov, Ládví, Hrádek a Lucernu (už ani nevím, kde všude jsem viděl a slyšel). Vždycky jsem pak byl nabitý něčím zcela pozitivním, nepopsatelným a jednoduše krásným, ačkoli jsem zrovna třeba byl tvrdý rocker (možná spíše natvrdlý) a i když se to ke mně tzv. nehodilo. Bylo (a je) mi to jedno.

Vzhledem k výše napsanému nedokážu (a ani nechci) Honzovy a Františkovy písně  objektivně hodnotit, jsou mimo veškeré kategorie a je to tak správně. Základní kameny nelze hodnotit, prostě jen jsou. A tak mě zas včera bolely prsty (nejspíše šlo o nějaký psychosomatický flashback), zas jsem musel v 1 v noci vstát a jít si docela potichu zahrát na svou už bůhvíkolikátou kytaru… a od rána mi hraje – hádejte co…?