Václav Hrabě (1940 – 1965)

Čas od času slyším někoho zaručeně slušného, zodpovědného, spolehlivého a celkově zkrátka dokonalého, jak s opovržením říká, že když my jsme byli mladí, byli jsme daleko lepší (a tak dále, da capo al fine). Všechno a hlavně všichni mladší je špatné a ubohé. Je to tak hloupé… a nevím, kde (a kdy) se to v lidech bere. Včera jsem zaslechl totéž od člověka stejně starého (nebo mladého ;-)) jako já a vyrazilo mi to dech. Vždyť nám přece vždycky tak vadilo, když tohle někdo říkal nám… Nevím, kdy a proč přijde ten bod zlomu. Přitom všechno, docela všechno důležité je pořád stejné, jen kulisy se možná mění, ale ty samy o sobě nejsou důvodem k odsudkům někoho, kdo se “provinil” tím, že je mladší. No a?

Hrabě, více než 40 let mrtvý, protože se omylem otrávil plynem v jakémsi tristním podnájmu, kde si přitápěl troubou, to viděl, věděl.. a ví. Toto je úvod k jeho jediné povídce “Horečka”. Čtěte pořádně. JE, nebo NENÍ to pořád stejné…?

Tato povídka (nebo novela, nebo romaneto, nebo cokoliv chcete) není psána jako obhajoba určitých lidí. Netroufal bych si být tak sebevědomý a vystupovat něčím jménem. Chci říci aspoň něco o tom, co jsem viděl a co je pravda. Adresuji tuto povídku hlavně těm, kteří se cítí oprávněni vystupovat v úloze soudců "té dnešní mládeže", vybírají si pro své prokurátorské řeči ty nejnetaktnější chvíle, a pak se diví, že je jim odpovídáno stejně netaktně. Všechny generace před námi mají nějakou knihu, která byla napsána na vysvětlenou. To, co jsem napsal, považuji za útvar, podobný jazzové skladbě. Jestli máte možnost sehnat někde nahrávky Miles Davise nebo souboru The Jazz Messengers, sežeňte si je a pouštějte si je při četbě této povídky. Mnoho věcí pochopíte daleko lépe, Pochopíte potom možná, že i člověk ve svetru a úzkých kalhotách může mít rád Bacha a Haendla. Možná, že pochopíte, že je možno mít současně rád Shakespeara, Šotolu a Šalamouna. Všechny je cituji a omlouvám se jim tímto, že jsem se předem nedovolil. Nezlobte se, že "hrdinové" mluví slangem – je to pravda! Nezlobte se, že mluví upřímně – chtěl jsem totiž, aby to byl jazz a ne "literatura"!!! Nezlobte se, že pijou – je to docela dobré, …a děláte to taky! Budu moc rád, když se budete zlobit. Znamená to, že jsem měl aspoň trochu pravdu. Teď vás zavedu na mejdan. Budete z toho asi trochu vedle. Tomu se vůbec nedivte! Každý z nás byl ze svého prvního mejdanu trochu "vyšitej".

Děkuji za pochopení a za zlost.
Litoměřice, 22. 12. 1962

A ještě… – JE a BUDE to všechno stejné. A je to dobře…

Hledám tě
v městě rozpáleném za poledne
v městě stočeném do klubíčka noci
Hledám tě
v tomto městě
rozkopaných ulic pivních lásek
krásných podzimů a dlouhých kostelních věží
které se podobají tvým prstům

Hledám tě
a je to
asi legrační
naivní a beznadějné
Je přece tolik tramvají v kterých mě můžeš minout
je tolik nároží kde můžeš prokřehlá
a doufající čekat
na někoho úplně jiného
je tolik biografů kde můžeš potichu plakat
nad divným koncem krásného Itala
je tolik ulic a slov přes které na sebe nevidíme
je tolik mužů kteří tě mohou udělat
daleko šťastnější než by se to podařilo mně
je tolik dobře znějících milostných veršů
a republika má v oběhu tolik peněz
je tolik domů kde můžeš právě být
na návštěvě
Je tolik štěstí
(na doplňkovou půjčku)
je tolik postelí
a tolik telefonních čísel

Jo máš pravdu je to trochu sentimentální
to co říkáme
Ale co třeba slunce
To není pózér?
Každý večer se jde utopit
(s ohromnou parádou a bengálem)
a ráno zase vstává jakoby nic

Čtěte. Myslete. A nechovejte se jako ti, kteří nás (vás?) uráželi a kteří to možná nedělali schválně, ale to přece není ani omluva, ani lék… Nedělejte (nedělejme) to, co nás mrzelo a uráželo, neposílejte (-me) tenhle generační mor dál.. Texty Václava Hraběte, a zejména pocity, z kterých povstaly, nestárnou. Jako by je někdo napsal a žil právě teď, jen ty kulisy se možná mění, ale o ty vůbec nejde, to je jen obal toho skutečně důležitého…

Advertisement

Milostný dopis klínovým písmem

Tomáš Zmeškal se ve svých 42 letech stal románovým debutantem. Jeho románový debut rozhodně nejen stojí za přečtení, ale i za poměrně hlubokou úvahu nad obsahem i nad přesahem osudů románových hrdinů do našich reálných životů. A to není málo, je to naopak báječně mnoho… Ostatně ne nadarmo se Milostný dopis klínovým písmem stal českou literární událostí roku 2008.

Nebudu zde líčit děj knihy – nejsem průvodce ani překladatel; nehledě na to, že nelze vlastní čtenářský zážitek ničím nahradit a také o něj nechci nikoho ochudit. Stačí snad konstatovat, že jde o román, ba přímo rodinnou ságu (v tom dobrém slova smyslu!), zachycující osudy jedné normálně nenormální české rodiny na pozadí událostí od 40. do 90. let 20. století se všemi jejich podivnostmi (a že jich bylo…!). Chci zmínit v zásadě jen několik dílčích – leč pro mě podstatných! – detailů, které mě při četbě nadchly. Vlastně už i název je výbornou a mnohovrstevnou metaforou (která se ovšem v průběhu děje překvapivě konkrétně vysvětlí) – a dokud nedočtete do konce, nevíte skoro nic. Pak víte skoro všechno (vědět úplně všechno je nuda!), ale to výslednému dojmu naprosto neubírá na síle. Vize bláznivého cukráře Svobody, stejně jako úvahy lékaře nad ztrátou víry v Boha by mohly být samostatnými literárními díly výborné kvality.

Líbí se mi promyšlená kompozice i použité jazykové prostředky, přičemž všechno výborně slouží celku (románu samotnému), nikoli slávě či snad prvoplánovitému komerčnímu úspěchu jeho autora. Dále jsem objevil jeden tiskařsko-autorský vtípek: na straně 333 (právě tam a všiml jsem si náhodou) je líčena příhoda, kdy Josefa (jedna z titulních postav knihy, mimochodem také autor zmíněného dopisu klínovým písmem, jenž skutečně v knize existuje) shodí jakýsi podivný stařec do studny u svého domu, protože ho považuje za Němce, který se chce přes les dostat do amerického zajetí. Příhoda se odehrává na samém konci války poblíž demarkační linie, což je zmíněno je nepřímými nápovědami typu vlaky nejezdí, a pokud jedou, cestuje v nich jen ta armáda, která už zanedlouho nebude cestovat nikam… Josef, aby se dostal ven, musí několikrát starci opakovat vpravdě kouzelné heslo o třech stech třiceti třech stříbrných stříkačkách… Vynikající! A je dost málo pravděpodobné, že by to byla jen náhoda – a velké věci přece bývají složeny z malých a nenápadných. A je-li to přece jen náhoda, pak mi neříkejte, že tiskařští šotci neexistují!

Další zaznamenáníhodnou postavou je Jiří, syn českých emigrantů žijících v Británii, který se vypravil do Prahy na jakousi pracovní praxi (domnívá se totiž, že velké dobrodružství lze už zažít jedině ve východní Evropě) a v Praze si všímá všeho, co je jiné než jinde (a to je skoro všechno, že). Například se snaží pochopit a nějak zařadit podivný "rituál" předvánočního zabíjení kaprů přímo na ulici, což je pro něj (a nejen pro něj) zážitek nanejvýš zvláštní a odporný; na tomto však mnoho k pochopení není, prostě se to děje jako mnoho jiných českých věcí. Své sestře, kterou tituluje sis, píše dopisy plné svých neuvěřitelných postřehů. Dopis poslední, třístránkový, je pak určitě tou nejvýstižnější charakteristikou Čechů, jakou jsem kdy viděl! Připomenu jen několik myšlenek, dovolíte-li (volně citováno):

• Také chování prodavačů nebo číšníků je něco, co stojí za to. Když jsem to četl v bedekru, nevěřil jsem, ale je to daleko horší, než si dokážeš představit. Jdeš si něco koupit, například brambory, a musíš být připravena, že ti prodavač vynadá! Představ si to! Skvělý! To stojí za výlet, nemyslíš?
• Vůbec neplatí své učitele, tedy platí je, jak jsem zjistil, stejně dobře jako v Albánii. Na kulturu dávají na člověka ještě méně peněz než v Rusku…, ale sami sebe považují za jeden z nejkulturnějších a nejvzdělanějších národů na světě!
• Třeba do Budapešti přijede za rok asi čtyřikrát víc lidí než do Prahy, přestože je Praha daleko krásnější město; Češi mají ale dojem, že o tom nemusejí nikomu říkat, protože to přece každý ví. Informace a fakta tady skoro nic neznamenají.
• Češi si myslí, že když je někdo v depresi, bude to asi moudrý a hluboký myslitel, ne myslivec, sis – to ti asi v rychlosti nevysvětlím, ale mají zkrátka dojem, že když někdo mluví o smrti nebo o vesmíru, musí být něčím význačný, i když je to většinou spíš chudák, který potřebuje psychiatra.
• Psychologii tady už po několik generací chce na univerzitách studovat mnohem více lidí než jakýkoli jiný obor a už to prý trvá několik generací. Úžasné! Ale slyšela jsi někdy cokoli o nějaké význačné české psychologické škole…? To je jako kdyby někdo chtěl jmenovat tři slavné Belgičany…
• Doma často chodí oblečeni v teplácích, i když třeba vůbec nesportují! Že by se někdo dobře oblékl jen kvůli slavnostnímu rodinnému obědu. Tady se prostě nikdy nedělá to, co jinde.
• Představ si, že když v tramvaji nebo autobuse není volné místo, stoupnou si a nechají staršího člověka sednout a považují to za naprosto normální.
• Etiketa je velice složitá a do podrobností promyšlená… Když se s někým seznámíš, opravdu dobře si s ním popovídáš a on ti nad šálkem kávy vyklopí opravdu, ale opravdu intimní detaily svého života, což by třeba žádný Brit v životě neudělal. Na veřejnosti a obecně v chování jsou přímo děsivě chladní – je téměř naprosto nemyslitelné, aby se někdo na ulici v Praze nebo třeba Hodoníně jen tak usmál.

Nádhera, výstižné, skvělé – a děkuji. Kdyby autor napsal svůj román někdy ve 20. století nebo ještě dříve (pomiňme, že to není a hlavně nebylo možné), byl by nepochybně sklidil tvrdou kritiku za to, že ostouzí svůj národ (byť byl jeho otec z Konga, je Tomáš Zmeškal zkrátka Čech) a že je to urážlivé a ostatní příběhy jsou takové "nijaké". Není a nejsou! Je to pravda – a napsaná tak, že jsem byl překvapen, co jsme tady vlastně zač. Neurazilo mě to ani malinko. A celý román je pravda v tom smyslu, že se mu dá zcela věřit…

Tomáš Zmeškal: "Milostný dopis klínovým písmem", Torst 2008, 344 s., ISBN 978-80-7215-349-7