Archive for the Kulturní revue Category

Kulturní revue 2015 / 10 – 1

Posted in Kulturní revue on 15.10.2015 by Milan Sýkora

Jako by se s přicházející dobou tmy tak trochu stmívalo i v knihách nebo filmech, alespoň mám dojem, že čím je temněji venku, je větší temno i kultuře, resp. v mém výběru. Jenže já nějakým chorobným optimistům stejně zpravidla nevěřím… takže je vše v pořádku.

Hudba
Nevím, co řídilo mé kroky, když jsem si zase – a poslední dobou velice často – pustil Mr. Big; tentokrát výběr "Next Time Around – The Best of Mr. Big" (2009). Jasně, že tam je i Just Take My Heart nebo To Be With You, vždyť bez nich by to asi ani nešlo… a ani bez podstatně tvrdších písní. Je to víceméně jedno, Eric Martin zpívá naprosto cokoli tak, jak to jeho spoluhráči zahrají – tedy skvěle. Naproti tomu Elán (nebo jejich management, to je koneckonců fuk) se pravděpodobně zbláznil: vydat najednou všechna řadová alba od návratu Vaša Patejdla do kapely, tj. od roku 1996, jako šestidiskový komplet nazvaný "Kamaráti" (2015) je celkem v pořádku (ačkoli poslední CD "Živých nás nedostanú" z roku 2014 klidně mohlo chybět, teď je samostatně v podstatě neprodejné), ovšem v pořádku naprosto není bonusový disk "O život naživo", kde jsou úryvky z koncertů z Charkova (1988) a z Bratislavy (1993). Nejen že je to materiál pro hodně velké nadšence (nic nového nebo dosud neslyšeného tam není), ale hlavně – zvuk je hrůzný a otřesný a Jožo Ráž hovořící velmi podivnou ruštinou je přímo katastrofa. Rozhodně jde o nejhorší věc, jakou jsem od Elánu slyšel – a to je mám opravdu rád, takže bych jim i leccos prominul. Tohle ne.

Mr. Big - Next Time Around (2009)Tata Bojs - A/B (2015)

Tata Bojs jsou kapela, kterou jsem nikdy moc neuměl poslouchat. Vím ale, že je unikátní ve své původnosti i ve výdrži, s níž kráčí po své ne zrovna snadné cestě, takže jsem spíš měl vždycky dojem, že na ně jaksi nemám buňky. Zkusil jsem ale nové album "A/B" (2015) a baví mě velmi, hlavně Radioamatér mi mluví (či vysílá) z hloubi mé černé duše řečí zcela pochopitelnou a přesvědčivou. Děkuji za tento objev… A jinak jsem poslouchal vesměs to, o čem jsem už psal, nechci se opakovat, a pak také to, co nevyšlo (a třeba ani nevyjde), a o tom zas nemůžu nic říct. Všechno ale dobré.

Mr. Big Next Time Around 2009 ××××
Elán O život naživo 2015 ×
Tata Bojs A/B 2015 ××××

Knihy
Pascal Mercier
napsal kromě románu "Noční vlak do Lisabonu" také knihu "Lea" (2012). Příběh geniální houslistky jsem četl rád a jedním (možná dvěma, ale prostě rychle) dechem. V knize jsou docela všechny postavy nešťastné a konečné finále mi připomnělo knihy J. M. Simmela, který uměl napětí a dojetí nad osudem hrdiny, ke kterému si čtenář chtě nechtě vytvoří dost silný vztah, gradovat až do hořkého konce. Je v tom i notný kus řemesla, které je odvedeno buď dobře, nebo špatně. A nemusí být každá kniha za každou cenu nějak objevná, stačí, když je dobrá. Tato je. A tu noc, kdy jsem knihu dočetl, jsem už neusnul…

Pascal Mercier - Lea (2012)Jáchym Topol - Anděl (1995)

Jáchym Topol byl původně básník a textař, k próze se dostal jaksi omylem a později než k poezii, ale je dobře, že se tak stalo a že u ní zůstal. Jednou z jeho prvních próz je "Anděl" (1995), příběh podivné existence jménem Jatek, která to přes různé poflakování, výrobu drog, jejich prodej a šílenství dopracuje až do blázince, kde rekapituluje svůj život. Příběh pod názvem "Anděl exit" zfilmoval Vladimír Michálek v roce 2000 podle svého a Topolova scénáře; je trochu pozměněný (namísto Paříže Jatek pobývá v Jižní Americe a všechna jména jsou jiná), ale to jsou detaily, příběh je jinde.

Pascal Mercier Lea 2012 ××××
Jáchym Topol Anděl 1995 ××××

Film
… “jen” jeden, docela nový, silný a velmi dobrý.

Laputa ČR 2015 ××××

Laputa (2015)Laputa je nejen ostrov z Gulliverových cest od Jonathana Swifta, ale  i trochu podivná kavárna, ve které Johanka (výtečným způsobem zahraná Terezou Voříškovou, kvůli níž jsem vlastně na film šel ihned v den premiéry) tráví vlastně celé dny (a noci). Podle oficiálního popisu je film o generaci dnešních 20+, kteří mohou všechno, a proto nedělají nic. Díval jsem se a bylo mi smutno, ovšem také jsem myslel na to, že já nemůžu nic, a proto dělám všechno… a o nic veseleji mi tedy nebylo. Tento svět je v podstatě zoufalé místo, kde nikdo neví, co (u-)dělat se svým životem… Nechoďte na Laputu, pokud chcete jasný příběh od – do, s jasným koncem a jasným vyzněním – o to totiž nejde. Jděte na Laputu, pokud chcete přemýšlet o jiných nebo o sobě. Příběhy jsou v lidech a lidé v příbězích. Všechno jde odnikud do nikam – jako my, vy, oni, ty i já.

Advertisement

Kulturní revue 2015 / 09 – 2

Posted in Kulturní revue on 30.9.2015 by Milan Sýkora

Psaní o kultuře, a nezřídka dokonce o nekultuře, přece není kultura! – to mi napsal jistý čtenář, ale já to vnímám přesně opačně. Kultura je vše: nejen ona sama o sobě, ale i to, jak ji vidíme, slyšíme, cítíme, vnímáme, i jak o ní pak mluvíme. Kultura jsme my – nebo bychom měli být a chtít být

Hudba
Vytáhl jsem po nějaké době album “Noční chodec” (1988), pod kterým jsou  podepsáni Ivan Hlas & Nahlas – a ano, už tehdy dávno bylo vše jasné: městská poetika, sem tam nějaké to reggae, věci viděné očima za kulatými brejličkami, kouzlo všednosti, která je všední jen zdánlivě. Ani těžce přiblblý režim 80. let na tohle nedosáhl, přestože jinak byl jeho vliv devastující – a co hůř, na některých lidech spáchal nevratné škody. Zde ne! Jiné dobré osmdesátky jsou až ze zámoří – holky z The Bangles se přihlásily s digitálním (pouze download) albem “Ladies and Gentlemen… The Bangles!” (2014), na kterém je krom prvních singlů i EP, jež nebylo od roku 1984 nikdy reeditováno, a také nějaká ta dema z různých sbírek. Dívčí kapely (a tehdy opravdu byly tyto dnes postarší dámy dívkami!) zrovna nemusím, vlastně kromě Bangles a Dixie Chicks není o co stát. Tady ovšem ano… a pop-rock není nadávka a vlastní tvorba Zuzanky a spol. mě bavila vždycky. A bude.

Ivan Hlas & Nahlas - Noční chodec (1988)The Bangles - Ladies And Gentlemen... (2014)

David Gilmour se po letech pustil do nové sólové desky a vyrazí s ní i na turné. Je – jak jinak! – floydovská a poslouchá se výborně, tedy se nekoná žádné překvapení, snad až na píseň “Girl In The Yellow Dress”, která zní jazzově – přitom však samozřejmě a dobře, žádná pěst na oko. Album se jmenuje “Rattle That Lock” (2015) a je docela jistě přesně takové, jaké ho chtěl perfekcionista DG mít, z nahrávek je jako vždy cítit prostor, zpívají tam ptáci a zní čerstvý vítr – jestli je to “vina” nahrávacího studia na lodi, pak této lodi ze srdce děkuji.

David Gilmour - Rattle That Lock (2015)Voxel - Motýlí efekt (2015)

Jiná novinka, jiná liga. Voxel je písničkář, který si moc neumí vybrat, je-li folkař, bavič, popař… nebo co vlastně. Jeho loňská deska nestála za nic, bylo to spíš producentské než autorské dílo; “Motýlí efekt” (2015) je CD daleko lepší, i když ne dokonalé. Voxel se zbavil elektropopové veteše, většina nástrojů je akustických, texty (napsala je bytost zvaná Pokáč) hravé a až na několik klišé i docela zajímavé, obal dobrý a celé je to takové opravdové, což je vlastnost, která většině české popové produkce rozhodně není vlastní. Docela dobrý, abych tak řekl…

Ivan Hlas & Nahlas Noční chodec 1988 ×××××
The Bangles Ladies and Gentlemen… 2014 ××××
David Gilmour Rattle That Lock 2015 ×××××
Voxel Motýlí efekt 2015 ×××

Knihy
Jáchym Topol není žádný bavič, u něj netřeba pochybovat, a vybral si už dost dávno. Underground, z něhož vyšel, je v něm pořád; to lepší z něj, protože určitě nelze tvrdit, že by z něj povstaly jen samé poklady. “Supermarket sovětských hrdinů” (2007) je vlastně sborník šesti textů, které spolu souvisejí jen osobou autora – je zde subjektivní kronika, úryvek románu o Mongolsku, povídka o nádražní hale, scénář k filmové povídce, rozhlasová hra a jednoaktové drama. Není to žádné četba do tramvaje, JT je autor složitý svým životem, tvorbou i jazykem – ale stojí za to se o nahlédnutí do jeho světa pokoušet…

Jáchym Topol - Supermarket sovětských hrdinů (2007)Arto Paasilinna - Autobus sebevrahů (2006)

Napsat humoristickou knihu o náhodně vzniklém spolku lidí, kteří chtějí spáchat kolektivní sebevraždu, zní jako morbidní nesmysl – jenže není! Finský prozaik Arto Paasilinna to zvládl výborně a jeho kniha “Autobus sebevrahů” (česky 2006) působí jako lehce ironická, ale přesto laskavá kombinace Vančurova Rozmarného léta a Jirotkova Saturnina. Jde o to, že cca 20 lidí, kteří se vydají autobusem na poslední cestu, si svůj výlet užívá tak, že se jim zemřít vlastně vůbec nechce, jelikož konečně (zas) žijí…

Jáchym Topol Supermarket sov. hrdinů 2007 ××××
Arto Paasilinna Autobus sebevrahů 2006 ××××

Filmy
… dokonce dva – a oba dobré, přišly v pravý čas.

Občanský průkaz ČR / SR 2010 ××××
Noční vlak do Lisabonu CH / DE 2013 ××××

Občanský průkaz (2010)Noční vlak do Lisabonu (2013)

Občanský průkaz je typická nahořklá české lůzr-komedie, ale přece jen jiná než ostatní (a že jich není málo) – neokoukané tváře protagonistů, marnost 70. let, zklamání, hudba, soudružské žvásty na každém kroku, ale uvnitř svoboda, jakou si všichni ti hlídači neuměli ani představit (což je také důvod, proč z ní měli takovou hrůzu). A pak vyjel Noční vlak do Lisabonu, jeden z mála švýcarských filmů, které jsem kdy viděl, podle knihy Pascala Merciera (kniha mimochodem výborná!) – o setkání, jež má sílu postavit na hlavu celý život dosud zcela nudného gymnaziálního učitele; na pozadí pozvolna se vyjevujícího lehce banálního milostného příběhu (a který vlastně není banální, že) vyvstávají otázky na cosi ne menšího než smysl života…

Kulturní revue 2015 / 09 – 1

Posted in Kulturní revue on 14.9.2015 by Milan Sýkora

První polovina září je většinou spíš pracovní než kulturní období, ale i v této době jsem něco slyšel a četl. Jen ty filmy mi pořád nějak nejdou

Hudba
Michal Prokop se ve formaci Framus Five vždy obklopoval vynikajícími hudebníky (Skoumal, Andršt…) a zpíval špičkové  texty (mj. Šrut, Merta, Kainar), sám je vynikající hudebník i zpěvák, a tak je logicky celá tvorba výborná (opravdu nevím o ničem, co by byť jen nebylo ono) – a nejinak je tomu v případě posledního CD zvaného “Sto roků na cestě” (2012).  Trochu se bilancuje, trochu věří, že není konec, ale co je hlavní – pořád se skvěle hraje, píše i zpívá. A to je hlavní.

Podobně kvalitní značkou jsou dlouhá léta také Batři Ebenové. Jejich “Čas holin” (2014) jsem si loni pořídil hned v den vydání na CD – letos jsem ale dostal také LP, a tak jsem vyndal černé kolo z černého obalu, položil na gramofon a konečně plně docenil analogovou nahrávku, jaké se dnes – až na výjimky, jakou je tato – už skoro nedělají. Že jde o skvěle zahrané i nazpívané výtečné písně, je zbytečné opakovat – kdo slyšel, ví.

Michal Prokop - Sto roků na cestě (2012)Bratři Ebenové - Čas holin (2014)

Poslouchal jsem také dvě zcela čerstvé novinky – a dospěl k poznání, že víc lišit se snad už ani nemůžou… Desáté album skupiny (či spíše už orchestru) Sto zvířat “Ministerstvo mýho nitra” (2015) je od první do poslední vteřiny hudebně i textově (Tomáš Belko je básník!) vynikající, kromě toho ale také až neuvěřitelně zábavné, na poslech lehké, ale při každém dalším poslechu lze najít nějakou novinku. Zvířata, děkuji!!!

Druhá novinka je ovšem otřesná! Že se Daniel Landa zbláznil, jsem si všiml, už když začal blábolit cosi o kouzelníku Žitovi 44; nyní vydané CD “Žito” (2015) je tak neskonale blbé, až jsem pochyboval, je-li to vůbec možné – dal jsem mu dokonce i další šanci a poslechl si ho 2×… Víckrát nelze (CD jsem vrátil jeho prý šťastnému majiteli). Hudebně, textově i ideově, lze-li o něčem takovém v této souvislosti vůbec mluvit, je to katastrofa a směšně patetický blábol, ale bát se netřeba: album jistě bude komerčně velmi úspěšné. Landa totiž vždy cílil na primitivy slyšící na patos, jednoduché recepty na všechno (Landova hudba je stejná), na symboly, jimž nerozumějí, a fyzickou sílu, kterou často nemají ani ve snu, a padající na zadek při exaltovaných proklamacích rádobyidejí – zabedněnců byl vždy spíš nadbytek než nedostatek, a tak si všichni CD pořídí a nikomu z těch poslouchajících plešvlastenců určitě nebude vadit třeba takový detail, že v písni “Neklidné nebe” jejich velekněz velebí Jana Lucemburského jako skvělého krále a rytíře, aby ho hned v té následující (“Král Karel”) zkritizoval, že českou zemi nikdy neměl rád…

Pitomé, a tak tedy raději “pomalu malujeme runu / raido má původ velmi starý / zpěvem si nakloníme lunu”, bla bla, elecepelecedopekelce, “dech je duch a duch je vzduch”, pseudomystika jak od Heinricha Himmlera… Hodí se absolutně všechno, i opěvování run (no a co, prostě písmena), jež ovšem – ach, jaká náhoda – souvisejí víc s pomatenou náckovskou (navíc většinou ukradenou) symbolikou než s českými dějinami. A když pak v písni “To je válka!” hostující metrosexuálek Noid Bárta freneticky huláká (nevěřím mu ani slovo), že “chcípnou tu dneska v blátě / kurva / tohle je boj” a že “hrůzou oněmíš”, musel jsem se smát už nahlas.

Sto zvířat - Ministerstvo mýho nitra (2015)Daniel Landa - Žito (2015)

Michal Prokop Sto roků na cestě 2012 ×××××
Bratři Ebenové Čas holin 2014 ×××××
Sto zvířat Ministerstvo mýho nitra 2015 ×××××
Daniel Landa Žito 2015 ×

Knihy
Četba tak rozmanitá nebyla, ale zase jsem u ní nemusel prožít těžký nervový otřes jako u opusu Daniela Landa (knihy snad šmarjá nepíše), což je dobře, jeden šok za 2 týdny bohatě stačí. Petr Petříček napsal knížečku “O ženách, mužích a skřítcích v hlavě” (2011) a myslel to asi i dobře, jenže … jenže představit si city a myšlenky jen jako činy skřítka v hlavě mi prostě nešlo (a nemusí to být chyba autora)… Některé ženy naopak píší tak, že nemám problém se vžít do jejich světa i myšlení (!) – třeba Lucy Diamond, která v knize “Kavárna na pláži” (2015) dává nahlédnout do duše jedné z mnoha britských Bridget Jonesových; tato si nepíše deník, ale její příběh je uvěřitelnější, včetně dobrého konce…

Petr Petříček - O ženách, mužích a skřítcích v hlavě (2011)Lucy Diamond - Kavárna na pláži (2015)Sarra Manningová - Nemožná holka (2013)David Lagercrantz - Dívka v pavoučí síti (2015)

Sarra Manningová je taky Angličanka a taky píše o ženách, jenže její “Nemožná holka” (2013) není trdlo, jak by se mohlo z titulu zdát, ale spíš nesnesitelná glosátorka, které se stane to, co se takovým holkám stává: zamiluje se to toho, koho nesnášela (dobře jí tak, samozřejmě); napsáno dobře a chytře. Lisbeth Salanderová je též nesnesitelná holka, ale pro změnu ze Švédska. Vymyslel (?) ji Stieg Larsson a udělal z ní duši fenomenální trilogie Milénium – jenže Larsson bohužel předčasně zemřel (mluví se sice o rozpracovaném čtvrtém dílu, ale spíše to bude zbožné přání fanoušků než realita, už by dávno vyšel, kdyby existoval)… ať tak či onak, pokračování se ujal David Lagercrantz, renomovaný autor, jenže “Dívka v pavoučí síti” (2015) má přece jen jednu chybu: není od Stiega Larssona… a tak ani velmi nadprůměrný thriller ani jeho dobrý autor nemohou překonat fakt, že hackerka Lisbeth Salanderová a novinář Mikael Blomkvist odjakživa a navždy patří Larssonovi, nikoli Lagercrantzovi. Marný, leč se ctí vedený, boj.

Petr Petříček O ženách, mužích… 2011 ××
Lucy Diamond Kavárna na pláži 2015 ×××
Sarra Manningová Nemožná holka 2013 ×××
David Lagercrantz Dívka v pavoučí síti 2015 ××××

Filmy
0.

Runám zdar a na shledanou příště…

Kulturní revue 2015 / 08 – 2

Posted in Kulturní revue on 30.8.2015 by Milan Sýkora

Sice o den dříve, ale kultura se hodí spíše k neděli než k pondělku, ten jeden den už stejně nic nezmění… Děkuji také všem, kteří mi věnovali cokoli kulturního, protože bez nich bych se k některým věcem asi vůbec nedostal.

Hudba
Melissa HornPřevratné novinky se nekonaly, protože jednak jsou prázdniny a nic moc nevychází (snad jen letní filmové hity, které si nechám ze sebezáchovných důvodů velmi rád ujít), jednak jsem žádné novinky ani moc nehledal, jsa zcela spokojen s tím, co ke mně přišlo samo… Především mě stále drží Melissa sjukdom, tj. poslech čehokoli, kde je Melissa Horn, jsem z tý holky nemocnej (mimochodem – sjukdom se čte chýkdom a znamená to nemoc) – ale o tom jsem psal minule a není nic, co bych k tomu dodal.

Bon Jovi mají novinku a jmenuje se “Burning Bridges” (2015). První CD bez Ritchieho Sambory není tak docela klasická studiovka, jsou to spíš různé dodatky, písně dříve nedokončené nebo dokončené a nevydané, takže se RS na desce je, dokonce i jako autor, několik písní je i nových. A protože pálení mostů nikdy není žádný festival humoru, není ani toto CD žádná juchárna. Někteří vytýkají BJ, že vyměkli, ale mně to nevadí – nadále staví na silných melodiích i sloganech a jsou dny, kdy je přesně toto potřeba. Velmi starý materiál vydali S. Janoušek a L. Vondrák – “Koncert z pásku 1985” (2009) kdysi v Litvínově nahrál Jan Brož, tedy pozdější zakladatel a šéf skupiny Devítka. Je to album pro skalní fandy, což asi jsem, protože zvukově je to hodně jinde, co taky z kazeťáku na baterky může vylézt… ale atmosféra koncertu i neutuchající nadšení SJ z živého hraní jsou zachyceny dokonale. Nakonec jsem objevil metodu poslechu, která fungovala spolehlivě – pustil jsem v jedné místnosti a přemístil se do druhé, šum zmizel a přicházel jen koncert… A Ivan Hlas se mi připomněl albem “Vítr ve vlasech” (2014), které jsem dostal loni k narozeninám a které od té doby poslouchám velice často a stejně často na něj myslím, jak je skvělé a jak moc mi říká…

Bon Jovi - Burning Bridges (2015)Ivan Hlas - Vítr ve vlasech (2014)Janoušek a Vondrák - Koncert z pásku 1985 (2CD, 2009)

Melissa Horn cokoli kdykoli ×××××!
Bon Jovi Burning Bridges 2015 ××××
Janoušek + Vondrák Koncert z pásku 2009 ××××
Ivan Hlas Vítr ve vlasech 2014 ×××××

Knihy
Pamatuji si dobře na autobusy Karosa Š 11, tudíž jsem o nich s chutí pročetl vynikající knihu “Autobus Karosa Š 11” (2013). Napsal ji Martin Harák, a přestože jde o inženýrskou literaturu, nelze jí vytknout vůbec nic jazykově ani jinak. Pak zas Švédsko a Lars Kepler, jenž žádný Lars není, protože je to autorská dvojice a její pseudonym, ale to je jedno. “Stalker” (2015) je další případ, kde klíčovou roli hraje Joona Linna, Fin ve službách švédské kriminálky (to zde docela neplatí), kniha výborně graduje a kazí ji “jen” podivný překlad, resp. spíš jazykový necit, jímž se vyznačuje překladatelka nebo nakladatelský editor, možná oba… i tak jde o detektivní nadprůměr, o tom není pochyb.

Martin Harák - Autobus Karosa Š11 (2013)Martina Trchová - Deníky z Ladakhu (2015)

Martina Trchová je písničkářka a taková multiumělkyně – píše, hraje a maluje… a taky byla ve škole v indické části Tibetu jako dobrovolnice. Z tohoto pobytu vznikly “Deníky z Ladakhu” (2015), kniha a CD, bohatě ilustrovaná publikace, která představuje leccos v jiném světle. Je dobré číst, přemýšlet a pak si pustit přiložený disk… Jistá fragmentálnost (což je u deníků běžné a vlastně vzhledem k metodě jejich vzniku nutné) je charakteristická i pro knihu “Když milujete muže” (1995), již napsala Tereza Boučková. Je to vlastně pocitová mozaika vztahů, myšlenek a událostí z doby nedávno minulé (platilo při vydání v roce 1995, teď je to už doba dávná, ale některé věci jsou neměnné).

Lars Kepler - Stalker (2015)Tereza Boučková - Když milujete muže (1995)

Martin Harák Autobus Karosa Š11 2013 ××××
Lars Kepler Stalker 2015 ××××
Martina Trchová Deníky z Ladakhu 2015 ××××
Tereza Boučková Když milujete muže 1995 ××××

Film
Cesta kolem mé hlavy (1984)Vzpomněl jsem si z ničeho nic na Ondřeje Havelku v blázinci a tím tedy na film Cesta kolem mé hlavy, který mě bavil kdysi dávno a bavil mě i teď, zejména faktem, že v léčebně byli největší blázni terapeuti… jak to možná bývá, ale nevím, v blázinci jsem zatím nebyl, jen na návštěvě. Je ovšem dost velká škoda, že nejsou víc prokresleny další postavy, jsou tam jakoby do počtu, což se myslím ve filmu ani jinde dít nemá…

Cesta kolem mé hlavy ČSSR 1984 ××××

… a to je prosím vše.