Archive for the Lidé Category

Listopadové odpočítávání aneb November Countdown

Posted in Lidé on 16.11.2009 by Milan Sýkora

Dvacet let je dlouhá doba – jak relativně, tak absolutně – a je to více než polovina mého dosavadního života. Nemám rád žádná oficiální státní výročí, protože mi (bohužel a asi už navždy) splývají s exhibicemi politiků, zejména pak těch, kteří s původní oslavovanou událostí nemají pranic společného… Ovšem politiky živí kecy, tudíž se musejí snažit; poslouchat je ale naštěstí nemusím. O tom psát ale nechci – 17. listopad 1989 si totiž docela dobře pamatuji, takže vím.

LetnáByl to pátek a nebylo moc hezky – a ve škole nám ten den vykládali o mezinárodním dnu studentstva a o Janu Opletalovi, chybět ovšem bohužel nemohl “povinný” komunistický dodatek v tom smyslu, že teď je to u nás nejlepší, vzdělání zdarma atd. Byly to pořád stejné žvásty, které nikdo už dávno neposlouchal; za dobu své školní docházky jsme si zvykli, že se to prostě poslouchat musí (resp. je třeba vypadat, že posloucháme, protože jinak se povinná dávka propagace neúnosně zvyšuje). Nicméně při odchodu ze školy jsme si všimli, že na stromě před školou je zajímavý plakát – ručně psaný – s pozvánkou na Albertov, kde má být studentská manifestace (slovo demonstrace se nepoužívalo, jelikož znělo nějak “kapitalisticky” či co). Pořadatelem nebyl oficiální SSM, jak by se dalo čekat (ale to by plakát visel na červené nástěnce uvnitř, nikoli na stromě před školou). Vypadalo to jaksi “zakázaně”… a šli jsme tam. Na chvíli, bylo mi 15 a rozhodně jsem nemohl být do noci pryč, nějak mě to ani nenapadlo.

Podivný pravopis...Od 18. listopadu se začaly dít věci… a všichni to vědí, nebudu je tady znova popisovat. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu (nejlépe hrála na starém elektronkovém rádiu v podkroví a původně jsem ji – někdy v roce 1988 – začal poslouchat kvůli Karlovi Krylovi a později dalším zakazovaným písničkářům) a tam mluvili docela jinak než soudruzi v televizi i rádiu – tvrdý brutální zásah vs. narušování veřejného pořádku, demonstrace za svobodu vs. protisocialistické vystoupení atd. Zbývala zdánlivá “maličkost” – zjistit nebo si uvědomit, kde je pravda. Trvalo mi to pár dní, byl jsem zmatený a nebylo to jednoduché (odjakživa jsem přece ve škole, v TV i jinde poslouchal ty jejich pravdy a i když mi byly jaksi podezřelé, dalo práci to všechno prohlédnout), ale přišel jsem na to…

04 Je to 20 let… a samy od sebe se mi vybavují věci, které byly… Ty, které budou, zatím samozřejmě neznám. Ale něco a nějak bude – bohužel i bohudík. Asi. Určitě. Zatím. Teprve. Poprvé i naposled. Už nebo ještě. Pořád. Někdy. Už ano, ještě ano. Něco taky nebude – bohužel i bohudík. Asi. Určitě. Zatím. Poprvé i naposled. Nikdy. Už ne, ještě ne.

Letenská pláňV roce 1989 mi bylo 15 a mám na něj několik telegrafických vzpomínek. Naučil jsem se hrát barré na kytaru a troufl si poprvé zpívat před lidmi. Začal jsem chodit na gymnázium a bál se, jak mi to půjde. Byl jsem na víceméně skautském táboře, i když se jmenoval pionýrský. Umřel mi děda.

Stávka...!Rok 1990 byl docela zvláštní – jako bych měl zapomenout všechno, co jsem se do té doby dozvěděl, protože všechno bylo a mělo být jiné. I lidé se měnili. Srabi si hráli na hrdiny, zatímco opravdoví hrdinové nějak mizeli, protože neměli ostré lokty a styděli se dělat levárny.
Z roku 1991 si pamatuji šok, když jsem v lednu poprvé viděl volnou tvorbu cen – všechno bylo sice naprosto stejné, ale dražší. Z bývalých papalášů se s konečnou platností stali byznysmeni a všude možně se začaly otevírat různé tunely. Někteří lidé prakticky dokázali, o co jim vlastně hlavně jde – o ně samotné a ještě víc možná o prachy. Někdy jsem si připadal jako naprostý pitomec. Byl jsem v Holandsku a viděl západní školství: materiální zabezpečení, o jakém se nám tady ani nesnilo, ale proti nám se oni naučili sotva polovinu. Nic moc je nebavilo, byli pasivní a někteří naprosto pitomí – tady jsme a bavte nás – a netušil jsem, že tady to za nějakou dobu bude úplně stejné. Přestal jsem věřit, že na Západě jsou nějací lepší lidi – i když se to ještě jaksi nehodilo říkat nahlas, aby člověk nebyl za nějakou starou strukturu, jak se tak říkalo.
V září 1992 mi bylo 18 a mohl jsem se také zaregistrovat v kuponové privatizaci, abych o několik let později kuponovou knížku prodal jakémusi fondu. Lehce nabyl, lehce pozbyl – ale pořídil jsem si opravdu dobrou kytaru; to je však another story neboli jiná pohádka. Zamiloval jsem se – a o pár měsíců to samozřejmě špatně skončilo, protože konce bývají špatné vždycky a protože jsem byl mladý a blbý, takže se nic jiného ani nedalo čekat.
Moje maturita má datum 1993 a v ten samý rok jsme s Pavlem natočili demoalbum “Vyznání dívčím očím” a cítili se jako kingové (nikomu jinému jsme tak ovšem nepřipadali). Začal jsem studovat vysokou školu, koupil si novou kytaru a hrál ve dne v noci a byl nešťastný, že ta, kterou chci já, nechce mě. Tak to chodilo a chodí a bude chodit – jinak by asi na světě byla nuda.
Léta 1994 až 1998 jsem trávil jako vysokoškolský student, chodil do hospod, bytů, na výstavy, na filmy a ven… a najednou jsem dostudoval a chtě nechtě jsem musel začít pracovat. Můj titul i celá VŠ jsou naprosto v pořádku, aby bylo jasno (nestudoval jsem práva v Plzni, všechny papíry i diplomovou práci mám a studium trvalo celých 5 let). Ovšem kdybych si mohl znovu vybrat, asi bych vysokou školu vynechal – zpětně mám podivný pocit, že mi toho moc nedala a že to byla ztráta času; a to říkám i s vědomím, že bych nemohl dělat teď to, co dělám. Možná by bylo mně lépe bez školství a školství by se lépe cítilo beze mě… ale to se už teď ověřit nedá. V těchto letech jsem také poprvé volil – a poté naprosto a navždy přestal věřit všem politikům a stranám bez výjimky.
V letech 1998 až 2008 jsem pracoval, byl zdravý i nemocný, zamilovával se a odmilovával, opouštěl a byl opouštěn, četl, psal, hrál, mluvil i mlčel, něčemu věřil a něčemu ne, zlobil se a udobřoval, zažíval objevy i ztráty, působil sobě i jiným bolest i radost… Na podzim 2002 mi umřela babička a z nemocnice volali, když jsme seděli u sobotního oběda, a bylo to jasné, ještě než jsme telefon zvedli. V srpnu 2006 jsem si poranil ruku a říkali mi, že už nikdy nebudu hrát (a spletli se a titanové úpony kloubních vazů v prstech levé ruky drží a fungují), a mně bylo zle a smutno, v listopadu jsem nenadále skončil v nemocnici s jakousi otravou a bylo mi pár dní úplně nejhůř – ale někteří lidé mě neopustili a já jim budu navždy vděčný. Oni se tady poznají, o to strach nemám. Je rok 2009 a od roku 1989 se stalo mnohé. Ztrácel jsem i nacházel lidi (i sám sebe), věci, zážitky, víru a naději… a dnes jsem znovu stál před gymnáziem a musel si sáhnout na ten strom, na kterém visel tehdy ten plakát.

Tak jsem teda tady – pořád ještě. Jestli mi uplynulých 20 let něco opravdu dalo, pak schopnost myslet (i když by to mohlo být lepší) vlastní hlavou a nevěřit všemu – možná mám spíš problém s tím, že nevěřím ničemu – a být sám sebou, i když někdy (často) je to spíš nevýhoda než přednost. Jsem vděčný za šanci a možnost říkat, co si myslím. Neumím zhodnotit svůj posun od někdejšího otevřeného a nadšeného kolektivismu k totálnímu individualismu a větší či menší skepsi, i když se to stalo a tak to je. Mnoha lidem jsem  za tu dobu ublížil – a těm se omlouvám, jestli o to ještě stojí. Ublížil jsem i sobě, ale to mi patří. Tak jsem teda tady – a za 20 let možná zase něco připíšu… jestli to půjde a jestli bude proč a komu…

Odečítání aneb Od desíti k pěti

Posted in Lidé on 19.9.2009 by Milan Sýkora

Stále ještě je září, z čehož mimo jiné plyne, že mám, resp. měl jsem, narozeniny. Strávil jsem je již tradičně na adaptačních kurzech s prvními ročníky; už asi 6 let jsem nebyl začátkem září doma. Když si vzpomenu, jak jsem si kdysi v 80. letech říkal, že v roce 2000 mi bude 26 a budu starej, musím se lehce pousmát. Taky jsem znal heslo Johna Lennona – nevěř nikomu nad 30 – jenže to bylo ještě daleko a pak jsem na to všechno zapomněl. Je mi 35… a nějak se to samo připomnělo.

1974Před 35 lety jsem se narodil v motolské porodnici, přivezli mě domů a mám z toho dne i několik důkazů, že jsem se doopravdy dostavil: jednak mě děda fotil na barevné diapozitivy Orwo svým Flexaretem VI, jednak to táta všechno natáčel ruskou kamerou na film 8mm – a je to zajímavé, protože na filmu je vidět děda s foťákem a na jednom dědově snímku je i táta s kamerou. Všichni se poněkud zmatečně pohybují kolem červeného kočárku a svítí sluníčko… stejně jako dnes.

1979Před 30 lety jsem chodil do mateřské školky ve Volavkově ulici, ale moc rád jsem to tam tedy neměl. Nosil jsem brýle a děti se mi smály, protože jsem byl jediný exot se zasklenýma očima. Hodně jsem se pral a často jsem za to byl potrestaný, protože málokoho zajímalo, proč se peru – byl jsem viník a hotovo. Nesnášel jsem ty brýle, ale co se dalo dělat, prostě jsem je musel nosit… Tehdy se asi vytvořil můj lehce misantropický a pesimistický životní názor, ovšem jednak je to dávno jedno, jednak s tím nejde už asi nic dělat. Bylo mi 5 a uměl jsem číst, rád jsem rozebíral všechny možné věci (často s fatálními následky pro daný předmět) a byl jsem hrozně zvědavý. V roce 1979 se narodil můj bratr Radek.

1979Před 25 lety jsem nastoupil do čtvrté třídy, na jejímž konci mě čekala dvojka z chování udělená z důvodů, které jsem dodnes nepochopil. Soudružka učitelka Hasáková mě prostě nenáviděla – mimochodem, bylo (a je) to vzájemné. V roce 1984 jsem chodil na angličtinu a na piáno, jezdil na červeném kole a lezl ve Veleslavíně po skalách, četl verneovky a měl za sebou operaci očí, obdivoval všechny, kteří hráli na kytaru, a chtěl hrát taky. V létě toho roku jsem taky prvně viděl moře; jeli jsme 2 dny a 2 noci vlakem do Bulharska a já se koupal a hrabal se v písku a viděl delfíny a jedl kebab a taky se pořádně lekl, protože ve sklenici s džusem jsem našel ostrý střep… Kamarádil jsem s Petrem, Davidem, Martinem, Lenkou, Květou, Alicí… a oni kamarádili se mnou. Před 25 lety jsem byl v podstatě šťastné dítě.

trida1

Před 20 lety se psal rok 1989, skončila bezpečná ZŠ, já nastoupil na nebezpečné gymnázium a každé to zářijové ráno mi bylo špatně od žaludku, protože jsem se bál, že ta škola bude moc těžká (nebyla) a že ji nezvládnu, čímž nám tam vytrvale vyhrožovali, zejména náš třídní Martin Slavík, který nás taky mimo jiné nutil založit nějakou třídní pobočku SSM (to je Socialistický svaz mládeže, kdyby někdo nevěděl), asi aby měl někde čárku a vzali ho do KSČ, kam se vnucoval. SSM nevzniklo, nikoho to nezajímalo. Pak přišel listopad 1989 a třídní otočil (kariéra nade vše!), pak odešel na post zástupce ředitele arcibiskupského gymnázia (!) a nakonec dělal něco jako ředitele nakladatelství dětské literatury… Čert ho vem (a vzal)… V roce 1989 jsem dostal červenou socialistickou občanku a byl mi 15. Už jsem pár let hrál na kytaru a taky fotil, už jsem byl velký

ja1994Přesně před 15 lety jsem se vztekal nad zkouškami, čekal mě druhý ročník vysoké školy a obor český jazyk a literatura – dějepis mi začínal lézt na nervy, protože věčné rozbory typu co tím chtěl básník říci mi kazily i ty nejkrásnější knihy. Ale asi to jinak nešlo. V roce 1994 jsem pracoval o víkendech ve směnárně, hrál a nahrával, skládal písničky a četl poezii, chodil do hospod a bohužel nefotil, i když jsem mohl… důvody neznám, nějak mi to asi nešlo. Hloupé je, že 90. léta, nebo aspoň jejich dobrá polovina, jsou zahalena fotografickou tmou. Bylo mi 20 a všichni mi říkali, že mám všechno před sebou a asi na tom něco bylo, i když už jsem toho taky měl dost za sebou

Před 10 lety, v roce 1999, mi začínal druhý školní rok v pozici učitele… Nevěděl jsem ještě, jak to ve školství chodí (a často taky nechodí), nevěděl jsem zatím skoro nic a byl jsem takříkajíc pako. Ovšem – dostal jsem svou první třídu a snažil jsem se; snad to i šlo, ale to musejí posoudit jiní, pokud si na ten čas vůbec vzpomenou. Natočili jsme CD a měli pořad v rádiu, už několikátý. Po 5 letech se se mnou rozešla Petra, která je teď lékařkou, jak vždycky chtěla být. Něco končilo a něco začínalo, jen jsem ještě nevěděl co … a pak jsem na takové úvahy zapomněl, odjel do Dánska a sám pro sebe objevil Skandinávii. Vrátil jsem se k fotografování a už u něj zůstal. Někdy tehdy jsem také poprvé zaslechl větu na to už seš starej, ale nic jsem si z ní nedělal (a nedělám ani teď, i když ji slýchám nějak častěji). Pořídil jsem si mobil, pak počítač a posléze i připojení k internetu. Byl jsem online.

Trijo 2004Před 5 lety jsem měl za sebou 6 let školní praxe a 5 let třídnictví, měl jsem své první lyceum a bylo mi opravdu dobře, nic mi nechybělo a když, možná jsem o tom ani nevěděl. Jestli mi něco chybělo, nebylo to nic důležitého (nebo jestli bylo, důležité se mi to nezdálo). Do mého psaní se začaly pomalu vkrádat závorky, odbočky a všechny možné divnosti, začal jsem přemýšlet o knize, psal jsem dál i písničky a hrál je, fotografoval, myslel, jezdil na výlety a pořídil jsem si divoký Peugeot 205 1.9 GTI, hádal se a udobřoval, cestoval, prostě žil. Narodila se Kačenka, moje neteř. Nevěř nikomu nad 30 nějak přestávalo platit… já jsem si tehdy (možná) věřil.

ja2008Před rokem jsem si po adaptačních kurzech zvykal na návrat, škola mi lezla neskutečně na nervy (moje třída stejně tak) a chtěl jsem okamžitě pryč, kamkoli, hlavně ale daleko. Koupil jsem si nejlepší foťák, jaký jsem kdy měl… Rok 2008 byl divný rok, život jako by se zastavil nebo snad zasekl v nějaké divné smyčce a já nevěděl, jak z ní ven. Nikdo nic nevěděl. Nikdo nic nechtěl vědět. Napadlo mě, že bych se oženil, ale nejspíš kvůli té časoprostorové smyčce jsme to odložili (asi jsme se toho oba nějak zalekli) a pak nastal sestup do temnot výrazně podbarvený i příchodem dlouhé zimy… V té zimě jsme nějak zmrzli a už neroztáli, začal čas míjení se. Na co si lhát – JE to moje vina (i když nejen moje), vždycky si přece za všechno můžeme sami.

srazVčera byl dobrý den. Škola mě (asi) zase baví, kromě češtiny a dějepisu učím také informační technologie, odpoledne jsem strávil v nejlepší společnosti a doma mě zastihl vzkaz napsaný na papíru z bloku – že prý mám 19. přijít na třídní sraz. Je 20 let od začátku gymplu, jsme prváci po 20 letech – a já pořád nevím, jestli na ten sraz mám jít a být možná zklamaný, nebo nejít a možná litovat. Některé věci se nemění… – třeba to, jak neustále něco nevím, i když si někteří lidi myslí, že vím všechno. Nevím a nechci vědět všechno – vždyť co bych pak dělal? Večer jsem byl nakoupit, pak četl a poslouchal hudbu…

Dnes půjdu na Ladronkafest a zítra pojedu na výlet, díkybohu ne sám. Žiju – ještě pořád – a už jsem opravdu velkej kluk. Snažím se (někdy); někdy je mi všechno úplně fuk a všechno jde nějak samospádem. Asi to tak má být… Přišly dobré dny a dobří lidé zůstali.

Děkuji za vše, co bylo, co je a co bude, než odečteme až k nule
Váš MS#

Poslední odpověď panu Všechnovím

Posted in Lidé on 18.6.2008 by Milan Sýkora

Už jsem se zařekl, že se k tomu, co produkuje multiidentitní zbabělec a tlachal jménem "petr/us", "p/us", "de Pointe" nebo "photocity" (z tohoto důvodu jsem si ho pojmenoval pan Všechnovím), nebudu dále vyjadřovat. Ale ještě jednou musím. Dokud si takové chování necháme líbit, budou se zbabělci a zoufalci jeho typu mít na světě dobře. Já jim to (a jemu konkrétně) dovolit nechci.

O co jde, zjistíte čebou následujících řádek, které vyzvracel odkudsi z Ameriky (ta ovšem sama o sobě za úroveň autora ani jeho "díla" nemůže):
hm, jak tak koukam samej hrdina… tri, ctryri? Jez se placaji po raminkach ve stejnem srabu. Vrana k vrane…Ok,bavte se dal o tom s klapkama na ocich jak jsou vase fotky super a vy dokonali v uvozovkach ve vsem.Nema cenu se dale vami zabyvat, stejne mazete komentare, blokujete pristup a nereflektujete na dalsi stovky tech (jinde) jez proti vam neco maji a rozhodne pravem.
Jestlize si nekdo dovoli napred normalne, potom ponekud adekvatne k reakci povlu reagovat, jde o problem. Ne my, ne ja, ho mame, ale vy v te vasi vecne uplakane komunisticke kotlince, kde je porad neco k slzam. (ze ucitele a stavkujici pitomci?) Stale nespokojenost s kdecim. Uz se vzpamatujte, vam nepomuze ani 50 let po revoluci, zustanete stale stejnym odpadem a luzou, jez si hraje na pupek sveta. Bohuzel, nebo bohu dik na to nemate. Je treba vas drzet zkratka a pod bicem, jinak to na hnoji zacne bujet…
Dalo se ocekavat, ze se vase geny casem projevi, neni se co divit i pres upozornovani krajanu, ze to bahno z rezimu predeslych jez na vas lpi se jen tak ocistit neda a nema cenu vas tolerovat.
Ale to uz dnes neni pro mne dulezite, vas ostatne ocividne zivot seka dokonale a na dalsi podobne lahudky cekate. Kazda vase reakce at uz z prahy, nebo slovenska jer pouze hrou se slovicky, avsak byt by to bylo napsano z vasi strany sebelepe, nezaprete jedno, ze vam z kalhot kouka hola prdel, zavist,lenost a malost….
Jste opravdu jen ti pastikari a opilci. U nekterych navic rikavala moje babicka: "Dlouhe vlasy, kratky rozum!"
Zaverem:
Spousta z vas pri konfliktnich situacich, odepise ve smysle "preju hezky den". I kdyz to neni z vasi hlavy, nebot se opicite bezesporu po vsem, ja budu reagovat jinak. Je mi uplne jedno jaky mate den, kolik sezerete knedli a navalite do hlav piva, jez uz ani neni vase…
V kolonii holt musite pocitat se vsim.
— Zasláno 17. 6. 2008 (22:09) pod jménem "petr/us", citováno bez úprav —

  • Koukám, že jste se evidentně pasoval na mluvčího (navíc nezvaného) nějakých stovek, jež proti mně něco mají, že? Za prvé nevím, kde jste je sebral (ano, samozřejmě znám pár lidí, kteří mě nemají rádi, ale jednak je nemám spočítané, jednak je respektuji, pokud se dokáží chovat jako kulturní lidi, ne jako vy – tedy jako zamindrákovaní a ublížení chudáčci, kteří si navíc myslí, že je každý prostě musí mít rád a sebevětší nesmysly je povinen jim takříkajíc sežrat i s navijákem), za druhé opět exhibicionisticky mluvíte jen sám za sebe (nikdo z těch vašich stovek se k vám jaksi nepřidal, jestli jste si stačil všimnout). Přestaňte urážet ostatní a vybíjet si svůj vztek na lidech, které jste v životě neviděl (a kteří asi mají to štěstí, že nikdy neviděli vás).
  • Kdybych přijal vaše přirovnaní, že vrána k vráně sedá, pak nevím, co tedy děláte zrovna tady, když vás jednak nikdo nezval, jednak když je to tady přece tak ubohé a vaší "moudrosti" a "velikosti" zcela nedůstojné. Elementární sociální inteligence, která vás zcela minula, spočívá v tom, že se člověk nemá cpát někam, kde o něj nestojí – zkuste to pochopit a konečně přestat obtěžovat všechny, kteří nesouhlasí s tím, co a jakou formou tady plkáte.
  • Jestli se někdo bude nebo nebude chtít vzpamatovat, jak mu radíte (abyste ho vzápětí opět uboze urazil), pak to určitě nebude vaším přispěním a navíc je to zcela jeho věc, s čímž můžete dělat leda to, že sem přestanete chodit (a čím dříve, tím lépe). O bahnu, póvlu a hnoji bych – být vámi – raději pomlčel (stačí se podívat, jak se vyjadřujete). Jestli si někdo hraje na pupek světa, pak je to určitě míň otravné než vaše hra na nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího. Zkuste si raději vyhledat nějakého odborníka, který vám možná pomůže přestat se chovat jako psychopat, uděláte tím světu daleko větší službu než svými radami. O nějaké té závisti raději pomlčte také; zatím jste ukázal jen své kecy (svou webovou fotogalerii jste raději schoval – pročpak asi?)… Jste směšný, ale možná mi vás začne být i líto, protože žít s takovýmhle přístupem ke všemu, to musí být utrpení.
  • Další vaše příspěvky budu bez výjimky mazat, protože exhibicionistům a psychopatům, jako jste vy, dělá dobře, když můžou po všech a po všem zbaběle házet špínu a sami zůstat bezpečně skrytí. Takovou radost vám už ale dělat nebudu.

Pan Všechnovím

Posted in Lidé on 12.6.2008 by Milan Sýkora

Někdy se prostě stane, že narazíte na člověka, který vás dokonale překvapí – a třeba i nepříjemně. Internet nemá samozřejmě jen klady. Je přímo ideálním prostředím pro lidi, kteří si potřebují své ubohé ego posilovat nejen osobními útoky, bezdůvodnými urážkami, ale i množsvím identit, za které se skrývají (a někdy jsou i tak omezení, že se pak sami prozradí). Chcete příklad?
Vezměte si k ruce guestbook na mém webu a projděte si některé příspěvky pana "petr/us", případně "p/us" – od starších po novější. Jinou korespondenci s ním nevedu, takže není nic, co by někomu mohlo uniknout. Sám sobě neumím vysvětlit, co se mu přihodilo – a dost možná to neumí ani on sám. Každopádně proti mně zahájil frontální útok, a to nejen na mém webu, ale dokonce nelenil a pod předzívkou "de Pointe" (a s anonymním e-mailem hiyousure@gmail.com) se jal svými moudry špinit i Paladix. Identitu vyrobil v posledních dnech. Podotýkám, že jsem mu neudělal vůbec nic, jen jsem si dovolil s ním nesouhlasit v otázce cestování na východ (tvrdil, že si tam všichni sednou na zadek jen proto, že přijel ze západu, což si naprosto nemyslím), když všechno věděl a všude byl (což je mi jedno).
Nebudu rozebírat jeho příspěvky, nemá to cenu – ostatně můžete si je přečíst a názor si udělat sami. Jen je zajímavé, že pánové "petr/us", "p/us" a "de Pointe" na Paladixu společně používají 2 dojemně stejné IP adresy (64.12.117.73 resp. 205.188.117.73) stejného providera. Náhoda? Ale ne… Ovšem i bez IP adres se pan us-všechno-vím prozradil, protože tento jeho příspěvek mluví o tomtéž, jen podstatně kulturněji než ten na Paladixu. Nakonec neváhal a zeptal se (samozřejmě anonymně, bez podpisu) našeho šéfredaktora na podmínky, za jakých může na Paladixu publikovat článek. No to bych se vážně těšil, dost dobře si takový článek totiž nedovedu představit :-). Ale asi nic nebude – šéfredaktor ho poslal, kam právem patří, a jeho identitu na Paladixu zrušil – já však příspěvky pana de Pointe mám…
Poslední výlevy onoho pána opravdu na mě čekaly ráno v mailu (z Paladixu, kde se tento ubožácký styl nikdy netrpěl, už zmizely) – a musím uznat, že opravdu vynikají stylově i obsahově – jaký pán, takový krám (cituji bez úprav):

  • 13. 6. 2008, 02:21
    mala drobnost, sice jste mne na vasi strance "poucil" temi ucitelskymi kecy, ale pres vase ujisteni co mohu dal, zablokoval jste pristup, takze to je cela ta vase komedie a pristup. Ostatne nikdy jste nemel argument! Jste skutecny ubozak, jez nesnese slovo primo. Totez plati pro zdejsiho admina, jez oroduje za vas a otravuje me emajly.. navic maze podobne jako vy me prispevky. Podal jsem na vas trestni oznameni, ale ponekud jinak nez jste v CR zvykli, tak, aby to bylo reseno!!! A vy vite co to bude znamenat! Mozna vam vsechno toleruje postkomunisticky system, ovsem ja ne! Muzete se usmivat, placat blbosti, ale my v americe vime jak na takove pitomecky!Financni postih je jedine co vas skutecne vyleci. Par set tisic vam ten humor z ksichtu vymaze a uvedomite si s kym mluvite….
  • 13. 6. 2008, 02:28
    nastudujte si pane sykora pravidla za kterych muzete to, co, ono, fotit…myslim, ze jsem vam napovedel dost…. o dalsim vas pouci soud!

    Správně – mor a neštovice na mě! Nebo snad rovnou Guantanamo, když "vy v Americe víte", ne :-))? Jen jediné je v tom celém pravda – jak já na svých stránkách, tak Pavel na Paladixu jsme panu Všechnovím zablokovali přístup, protože takový humus, jaký produkuje, na svých stránkách mít nechceme a nebudeme.
    Dost slov. Nenechte si kazit ani minutu zoufalci podobného typu…