Kurvítka a jiné vymoženosti

Nedávno jsem se dočetl, že optická média to mají spočítané a také že se celkově snižuje produkce vypalovacích CD i DVD (MD už vyrábí jen Sony a TDK, naštěstí ale stále v Japonsku, takže jsou kvalitní jako dříve, takzvaně kurvítekprosté). Snad jen Blu-Ray žije, ale je to život jepičí a celkově vzato (asi) labutí píseň fyzických médií. Dovolím si malou odbočku: kurvítko je tajné mystické zařízení k tomu, aby věc vydržela jen čas krátce přesahující záruční dobu – opravit nelze, kupte si novou – zákazník dlouhodobě spokojený s touž věcí je totiž pro výrobce ztracený. Nevím, kde kurvítka v té které věci jsou, ale že existují, na to můžete vzít jed. Všechno je spotřební a trvalého není – a nemá být – nic.

Výroba CD/DVD se nyní přesouvá zejména do Indie a Činy, přičemž kvalita povážlivě klesá, jak se zajisté dalo čekat. Kdo se vyzná, ví, že není médium jako médium a že se naprosto nelze orientovat podle značky, protože např. hojně rozšířený a prý nejlepší Verbatim může být nejen od kvalitního japonského nebo taiwanského výrobce, ale ve stejném obalu může být i nespolehlivá placka z Indie, před kterou po několika málo letech kapituluje i sebelepší mechanika (továren na média je na světě jen cca 20 a vyrábějí pro všechny značky). Koupit dnes zaručeně kvalitní média je takřka věda (ještě to naštěstí jde a naštěstí to umím) – stejně jako koupit jakékoli opravdu dobré věci, které skutečně vydrží dlouho. Zatímco dnes dvacetileté auto i nadále dobře jezdí, to dnešní bude za stejnou dobu už 10 let po smrti, protože tak to výrobce chce (jedině tak se mu to vyplatí). Dvacet let starý CD přehrávač hraje lépe než dnešní nový, který navíc za 3 až 5 let nebude hrát vůbec. Toto že je pokrok…?!

Nedávno mi jakýsi zabedněný publicista objevně sdělil, že kdo ještě používá fyzická média na hudbu a filmy, je buď staromilec, nebo fetišista – s takovou nebetyčnou blbostí odmítám jakkoli polemizovat. Zkuste si přečíst booklet od mp3 alba, zkuste si vzít do ruky digitální fotku nebo přivonět k negativu…! Spisovatel a znalec hudby Nick Hornby sice tvrdí, že žádný nový osmidiskový komplet vám nezaručí, že se budete cítit lépe, ale jsem přesvědčený, že to myslí jinak: že nemusíte koupit všechno, co kde vidíte, a že vypočítat si cenu 1 disku z kompletu sice může být potěšující, ale žádná spása z toho neplyne.

Dokonce se předpokládá, že nové počítače nebudou mít žádné optické mechaniky, jako je dnes nemají ty hloupé netbooky (taky jsem si ho pořídil, ale dobrý nápad to vlastně nebyl). Budeme si všechno ukládat jen na harddisky (které brzo někdo zakáže, neboť jsou drahé a určitě tak či onak neekologické), zcela nespolehlivé flash paměti nebo SSD, o jejichž dlouhodobé spolehlivosti se zatím neví (nebo ví a neřekne?) skoro nic? Knihy, noviny a fotografie budou jen elektronické – a když pak zafungují všechna ta tajná kurvítka (jsou všude!), nezbude vůbec NIC. Zůstanou nečitelná data, jen samé jedničky a nuly a na médiích z Indie ani ty ne. Z internetu si pak stáhneme virtuální hrnek s virtuálním bio-eko-čajem, položíme si ho na nečitelné médium a bude nám fajn. Hurá!

Jsem tedy staromilec a fetišista – ale mám pořád rád CD, DVD, MD a kazety (gramofon už nemám a často toho lituji), pořád si rád vezmu do rukou papírové vyvolané fotografie (ne vytištěné, to je něco jiného, o dost horšího a neskonale blbějšího!)… Marketing je mor moderní doby – s jeho pomocí se totiž prosazují čím dál horší a zbytečnější věci. Tak mě napadá, že to neplatí jen o věcech, ale i o lidech (taky všude samej šmejd). Ještě jsou firmy, které se staromilecky drží poctivosti, ale znají je už jen ti, kterým jde o totéž – na obou stranách se ale počty snižují. Je to možná marný a předem prohraný boj, já mám ale i nadále rád poctivé věci a lidi bez kurvítek…

Advertisement

Jděte třeba do…

Prakticky neustále se mluví o lékařích – že odejdou, když nedostanou větší platy (sestry ale žádné peníze dostat nesmějí, protože nejspíš nepracují či co). Mají se prý velice špatně a jsou prostě chudáci. Ještě nikdy jsem neviděl chudého doktora (naproti tomu chudých učitelů znám dost), zato jsem viděl spoustu namyšlených frajírků, kteří si mysleli, že když umějí latinské názvosloví a mají na sobě bílý plášť, všichni si povinně sednou na zadek a ještě u toho budou nadšeně tleskat. Akce "Děkujeme, odcházíme" není nic jiného než vyděračská kampaň – jejím cílem bezpochyby je jen to, aby pacienti (tj. teoreticky my všichni) tlačili na vládu, ať jim na všechno kývne, aby nám proboha naši milí doktoři neodešli.

A tak teď tedy odborově organizovaní felčaři sborově (a pod vedením profesionální PR agentury) mávají výpovědí (zároveň si ovšem zbaběle vyhrazují právo ji kdykoli vzít zpět) a vyhrožují, že náš odchod – vaše smrt, a my se nejspíš máme bát – protože oni na ně přece všude v tom zahraničí všichni čekají, že. Kdyby to tak bylo, už jsou dávno pryč a žádné odbory k tomu nepotřebují. Jsem neskonale rád, že už nemám s LOK-SČL nic společného (dělával jsem v jeho hlavní kanceláři správce počítačů), protože za takového zaměstnavatele bych se do hloubi duše styděl.

Neustále slyším o zájmech pacienta a podobné žvásty… a přitom když jsem po více než čtyřech letech navštívil loni v prosinci pohotovost ve vojenské nemocnici, protože jsem si něco udělal s kotníkem a nemohl moc chodit, nikdo si mě tam ani nevšiml, příjem byl prázdný, i když se právě tam měli příchozí hlásit (zaplatit povinných 90 korun jsem ovšem musel ihned), zato z lékařského pokoje zněl bujarý smích a jen občas někdo prošel čekárnou (asi na záchod), jinak ti evidentně přepracovaní lékaři všechny pacienty bohorovně ignorovali, dokonce i pána s dost divoce pořezanou rukou, který seděl vedle mě. Po hodině čekání, když se nikdo ani nezeptal, proč tam jsem a co potřebuju, jsem to vzdal, zanadával si, odpajdal domů a nohu jsem si nakonec vyléčil sám. Na mou stížnost dosud vedení vojenské nemocnice neráčilo odpovědět – takže se zájmem pacientů se klidně jděte vycpat.

Já jsem taky vystudoval, taky dělám práci prospěšnou a potřebnou víceméně všem, taky mám malý plat (a mimochodem za přesčasy na rozdíl od lékařů neberu vůbec nic), ale nikoho s tím ani nevydírám, ani si nemyslím, že jsem víc než ostatní, že se beze mě neobejdou a že se celá cizina třese, až se uráčím tam pracovat.

Děkujeme, odcházíme? Pro mě za mě jděte klidně třeba do prdele, ale hlavně už si nechte ty vznešené kecy, když jde jen a jen o peníze.

Chudák kocour Mikeš…

Občas ve svých textech používám nadsázku, občas záměrně přeháním; o to víc jsem pak překvapený (samozřejmě zpravidla nepříjemně), když se právě věc, o níž jsem takto mluvil či psal, splní. Už v roce 2008 jsem v únoru i v březnu psal, že v rámci všech těch pochybných (leč všudypřítomných) regulací a buzerací jistě někoho napadne, že by měla být zakázána kniha o kocouru Mikešovi a pokud možno komplet Josef Lada; podle tzv. “mnohých” je to prý rasista. A vida – už je to tady!

 

Desítky let jsou příhody kocoura Mikeše oblíbené nejen u nás, byly přeloženy do mnoha jazyků – a najednou je z této Ladovy knížky podle romských aktivistů nyní rasistická pomůcka a ministerstvo školství by ji údajně mělo okamžitě zakázat, stejně jako všechny jeho další knihy a pro jistotu i obrázky. Myšlenkové pochody (lze-li to tak nazvat) aktivisty jsou vskutku pozoruhodné, stejně jako je pozoruhodné vůbec spojení romský aktivista. Lze-li být takovým aktivistou, nemělo by v rámci rovnoprávnosti být stejně tak možné být bílým aktivistou (teď nemám na mysli žádné hajlující pomatence, ale docela normální lidi, kteří si tento nátlak nechtějí nechat líbit), a to zcela bez nebezpečí postihu? Má a může mi někdo určovat, jestli smím nebo nesmím říkat cikán? Nemůže! Měl bych ostatně daleko lepší nápad – místo zakazování Mikeše by mohli aktivisté začít aktivně pracovat (tj. zcela změnit své chování, ale asi bych toho po nich chtěl moc) na tom, aby slovo cikán nebylo hanlivé, jak si neustále stěžují (neprávem, neboť je to výhradně jejich vina). A mimochodem – aktivni cikán (pardon, romský aktivista!) se hluboce mýlí, když tvrdí, že “je to neakceptovatelné a nespisovné slovo”; ono je totiž uvedeno ve Slovníku spisovné češtiny… V článcích zmiňovaný odborník na češtinu má vůbec s vyjadřováním značné problémy a moc neví, o čem mluví: jak rozumět větě “Autor varuje před zlými cikány, to je šíření exodu” ví asi jen on sám (a pravděpodobně ani to ne). Pokud vím, význam slova exodus je hromadný odchod, což potvrzuje i slovník cizích slov. Koneckonců, v opravdovém exodu jemu ani jim nikdo nebrání, dokonce by se pravděpodobně taková akce setkala s poměrně kladným přijetím.

Jedna studentka, která je tedy – soudě z oněch aktivistových výroků – stejně jako já produktem rasistické školní i rodinné výchovy, k onomu pomatenému výroku poznamenala následující: “…místo aby chodili do práce a drželi pusu a krok, tak nám budou snad ještě zakazovat, co můžeme číst a koho považovat za národního umělce, ne?? Nakonec budeš muset uctívat ňákýho Fera, protože jako jedinej rom/cikán se naučil číst a psát a napsal povídku…”. Nadsázka? Možná. Jen abych za dva roky nemusel začínat další článek na toto téma podobně jako dnes… pokud mi tedy do té doby nebude web rovnou zakázán, jelikož – jak mi napsala jakási pomatená paní do mailu (asi s 15 chybami, jen tak mimochodem) – na obou svých webových stránkách používám podezřelé barvy.

Spisovně, nebo nespisovně?

Často nad tím přemýšlím, často se o tom s někým přu. Co člověk, to názor (pokud tedy nepočítám ty, kteří si nemyslí nikdy nic, ale těm se raději snažím vyhýbat). Někteří lingvisté proti nespisovnému jazyku aktivně (a zbytečně) bojují, někteří lidé se za něj stydí – přitom nespisovným jazykem u nás mluví až 70% lidí (většinově se spisovně nemluvilo vůbec nikdy!) a hlavně: nespisovný jazyk je zárodkem budoucího standardu – ať kdokoli dělá cokoli, tak to prostě je. Kdo tedy bojuje proti nespisovnému jazyku, ničí budoucnost jazyka spisovného, protože nespisovný jazyk je jediný materiál, z něhož umělý spisovný jazyk vzniká. Na potírání nespisovného jazyka by se neměla podílet ani škola; a jestli škola ano, pak já ne. Má-li totiž jakýkoli jazyk zůstat skutečně živý, pak musí mít obě formy!

Čeština je velmi bohatý jazyk; na rozdíl třeba od angličtiny (nic proti ní nemám, aby nedošlo k omylu!), která je sice velmi funkční, ale ve své podstatě poněkud chudá – stačí se jen namátkou podívat na tvorbu zdrobnělin, kde vlastně jedinou možností je slovo little před podstatným jménem. Bohatý jazyk ale vždy musí být složitý, protože s narůstajícím počtem jazykových prostředků (slov, možností jejich použití, vzájemných vztahů uvnitř systému) nutně musí narůstat také počet různých pravidel i výjimek – a přesně toho je čeština krásným příkladem. V češtině se také velmi výrazně odlišuje spisovný jazyk od běžně užívaného jazyka, tzv. obecné češtiny; nechme pro tentokrát stranou všechny regionální dialekty, to je trochu jiná otázka – obecná čeština je totiž tzv. interdialekt, tedy nespisovná forma jazyka s působením větším, než mají regionální dialekty. Zjednodušeně řečeno je obecná čeština dialektem s celostátním výskytem.

Základním cílem každého fungujícího jazyka je komunikace, tedy přenos informací. Jazyk bez komunikace je k ničemu, nemusí vůbec existovat. Už teorie funkčních stylů, která není zrovna z nejnovějších (nicméně je stále zcela platná), uvádí, že je nutné volit adekvátní formu k tomu, aby zamýšlený přenos informace byl kompletní a nezkreslený – při každém jazykovém projevu (psaném i mluveném) je tedy třeba dbát na to, aby příjemce mohl informaci správně rozumět. To znamená, že kromě vhodné úrovně náročnosti a srozumitelnosti (jinak bude popisován princip fungování např. fotografického přístroje dítěti, které zatím o fotografii neví nic, a zcela jinak částečně či značně zasvěcenému člověku) je nutné volit také adekvátní formu (výběr jazykových prostředků, z nichž jedním je i spisovnost resp. nespisovnost). Pro správné fungování každého jazykového projevu je tedy žádoucí (ba přímo nutné) vědět nejen CO chci sdělit, ale také KOMU…. a z kombinace obojího poté vyplývá i JAK. K přenosu informace může dojít i při zvolení špatné formy, ale obsah může být neadekvátní formou poškozen, zkreslen, ba i ztracen, zatímco při výběru správné formy odpovídající dané komunikační situaci k těmto problémům nedochází. Umět česky neznamená jen umět nějaká ta pravidla a mluvit (psát) jako kniha, ale ovládat a používat celý komplex dovedností od správného pravopisu až po volbu vhodných stylistických (slohových) i lexikálních (volba použitých výrazů) prostředků v závislosti na situaci, v níž se nacházíme coby pisatel či mluvčí. A rozhodně nechci tvrdit, že mluvit spisovně znamená mluvit správně.

Někdy se hodí to, jindy ono – a v tom je právě bohatství češtiny, neboť stejný obsah lze vyjádřit téměř nekonečným množstvím variant; a nemám zde na mysli jen obměny slovní zásoby (byť synonym máme neuvěřitelně mnoho). Situací je nepočitatelné množství, možných příjemců nekonečně mnoho – a proto v jazyce nikdy nelze říci, že pouze toto je správně, zatímco tamto je naopak špatně. Správných možností je vždy více. Jazyk (naštěstí) není matematika!

Spisovný jazyk je umělý, protože uměle vzniká kodifikací, tedy uzákoněním od stolu. Tvorba pravidel spisovného jazykového systému je umělá také tím, že počet tvůrců jazykových příruček je početně omezen, jsou to akademici, jichž není příliš mnoho. Navíc kodifikace je vždy jen popis stavu, není to jeho tvorba – jazyk se vyvíjí živelně sám (a proto vlastně dobře, jelikož živelný vývoj jazyka znamená vždy cestu nejmenšího odporu, jež je pro komunikaci vždy tím nejlepším řešením) a žádné umělé zásahy se už dávno nesetkávají s úspěchem. Spisovný jazyk (resp. jeho kodifikace, bez níž žádná spisovnost nemůže nastat) nutně reaguje vždy se zpožděním, někdy až v řádu desítek let. Tzv. akademická mluvnice, tedy nejobsáhlejší a stále platná příručka, je z 80. let minulého století, aktuálně platná pravidla pravopisu vycházejí z úprav z roku 1993 a slovník spisovné češtiny je ještě starší (3. vydání je sice z roku 2003, ale změny jsou minimální) – a tak tedy tři základní kodifikované příručky (mající platnost zákona) jsou staré, navíc nereagují na společenské změny, jichž je každý živý jazyk vždy odrazem; obzvlášť když si uvědomíme, že příručky zachycují stav, jenž v jazyce panoval 10 a více let před vznikem (vydáním) zmíněných knih. Spisovný jazyk se – už podle svého názvu – hodí k oficiálním projevům, je to jazyk spisů, tedy spíše psaný. Pro běžnou mluvenou komunikaci je víceméně nevhodný svou zastaralostí a také (resp. především) absencí citového zabarvení, které je ve spisovném jazyce vlastně nežádoucí, v běžné komunikaci naopak naprosto nutné.

Nespisovný jazyk se – jak již bylo řečeno – vyvíjí sám svým používáním, každý jeho uživatel je zároveň jeho tvůrcem. Není to ale celý systém, není to kompletně jiný jazyk, jen souhrn jistých změn a odchylek, který vznikl každodenním používáním daného jazyka. Nespisovný jazyk (a tedy i obecná čeština) funguje tak, jak se hodí jejím tvůrcům a jak to vyhovuje jejich komunikačním záměrům a potřebám, je přirozený a zcela svobodný. Některé jevy a určitá slova zanikají, nové jevy naopak vznikají a některá slova či zvyky se časem dostávají i do spisovného jazyka, pokud se používají dostatečně dlouho a dostatečně mnoho (možná, že se v další úpravě pravidel objeví i dubleta bychom/bysme), akademici si jich od svých stolů všimnou a uznají za vhodné je “povýšit do stavu spisovného”. Nespisovný jazyk žije (spisovný je měněn uměle), sám se přizpůsobuje situaci a jeho stav je nepopsatelný, protože v momentě zápisu jednoho stavu už je situace jiná. Lze sice účinně sledovat a popisovat jisté trendy, ovlivňovat je však nelze.

Odchylky od spisovného jazyka jsou v obecné češtině vlastně nemnohé – mimo velmi rozsáhlou nespisovnou slovní zásobu (holka, kluk apod.) jde především o protetické “v” (vokno, vopravdu), odlišné koncovky přídavných jmen (velkej, dobrej apod.) či předpony (vejlet), univerzální koncovky pro množné číslo (města nebyly, děvčata vyhrály) nebo zcela odlišné, byť vlastně logické změny v časování některých sloves (bysme). Ostatní pravidla jako např. psaní i/y, s/z apod. platí beze změny a stále. Nespisovný jazyk totiž není bez pravidel, jak si možná někdo myslí – konstrukce typu holky byli nebo měli by jste nejsou nespisovné, ale špatné – a to je podstatný rozdíl! I nespisovný jazyk lze používat dobře nebo špatně, správně nebo chybně. Toto bohužel mnoho lidí nevidí (nebo nechce vidět), což ovšem nesvědčí o kvalitě či nekvalitě jazyka samotného, ale o schopnostech či neschopnosti daného uživatele. Ne všude a ne vždy se obecná čeština hodí, stejně jako se ne všude a ne vždy hodí spisovný jazyk – tento fakt ovšem nevyplývá z vědomého rozhodnutí člověka (budu stále a vždy mluvit spisovně! resp. na ňákou spisovnost se můžu vykašlat!), ale závisí na prostředí a komunikační situaci, v níž se dotyčný nachází; jedině v případě, že je uživatel jazyka schopen (a ochoten) tyto nuance rozlišovat, může o sobě tvrdit, že umí česky. Zatímco užívání obecné češtiny či jakéhokoli dialektu v nevhodných situacích (úřad, oficiální řečnický výstup a veřejný nebo dokonce oficiální písemný projev) vypovídá o nevzdělanosti a jisté hlouposti autora, výhradní užívání spisovné češtiny i v běžné komunikaci působí jako pozérská a ve svém výsledku i poměrně směšná snaha za každou cenu se odlišovat, je důkazem nedostatku či absence jazykového citu a neschopnosti přizpůsobit své komunikační prostředky dané situaci. Oba zmíněné extrémy dosáhnou jediného – totiž že budou působit podivně, lidé budou sledovat nepatřičnou formu a obsah jim unikne nebo je vůbec nebude zajímat.

Ve škole bychom měli rozlišovat také – jestliže mluvím např. o gramatických pravidlech, pravopisu či slohu, pak je jistě vhodné použít spisovný jazyk, protože mluvit o spisovném jazyku nespisovně se opravdu nehodí. V psaném projevu je spisovné vyjadřování také vhodné a víceméně nutné (s výjimkou slohových prací, kde by se jakožto individuální a někdy snad i umělecký prostředek nespisovné jevy využívat měly). Mluvím-li ovšem např. o druhé světové válce, o nějakém spisovateli a jeho tvorbě nebo snad o typech připojení k internetu, pak lepšího komunikačního výsledku dosáhnu (tzn. více toho studentům opravdu sdělím), pokud se budu soustředit na obsah více než na formu (na nespisovný jazyk není třeba se soustředit, jelikož je přirozený; na spisovný naopak ano, protože přirozený není!) – a budu tedy mluvit, jak mi zobák narost. Mám to vyzkoušené.

Tento článek nebylo možno napsat nespisovně – jako autor bych vypadal hloupě (neboť bych užil nevhodné prostředky v nevhodné situaci) a dost možná by někdo kvůli špatné formě ani text nedočetl. Budu-li o stejné věci s někým mluvit z očí do očí, pak rozhodně ne spisovně, není k tomu žádný důvod. Jen ten umí česky, kdo spisovné i nespisovné prostředky vhodně střídá v závislosti na situaci – jedině tak totiž lze využít celého bohatství češtiny, jedině tak lze správně a účinně komunikovat.