Archive for the Rusko 2010 Category

Ruské dny XXV. – 8. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 1.11.2010 by Milan Sýkora

AuroraČím více jsme postupovali na jih, tím bylo chladněji. Tento paradox jako by symbolicky pečetil fakt, že jsme původně jeli na sever, aby tam nebylo vedro; tato naděje se ukázala jako zcela lichá a ruské léto roku 2010 bylo rekordně horké. V noci při cestě Polskem zpět domů jsem se ale díval na blesky křižující temné nebe a na každé zastávce bylo chladněji než na předešlé. Pršelo a noční Varšava vypadala jako staveniště s nepořádným stavbyvedoucím. Nic jiného jsme vlastně ani neviděli, ale už mi to bylo asi i jedno. Těšil jsem se domů a těšil jsem se hodně.

Ranní rozbřesk nás zastihl poblíž města Czenstochowa, kde se dříve vyráběla obskurní auta Polonez (a teď kdovíco). Překvapivě jsme zastavili u pumpy (!), stylově to alespoň byl ruský Lukoil, leč zde už popsaný latinkou. Umýt se nebylo kde, se záchodem to bylo stejné, protože se platil a my neměli zloté; šel jsem tedy k plotu. Někteří naši spolucestující celou noc chlastali nonstop – a podle toho také vypadala kvalita toho, co vykřikovali, pokud možno co nejhlasitěji a nejméně 3× za sebou, aby je nebylo možno přeslechnout.

Plavba po Bílém mořiU Katowic, kdy už byla česká hranice takřka na dohled, jsme z neznámých důvodů sjeli z dálnice na Těšín. Pak se záhy ukázalo, že jednak zcela selhala navigace našich průvodců a nebyli schopni najít cestu (asi neumějí číst, protože podle cedulí to bylo poměrně snadné), jednak se Ivan rozhodl, že několik svých nejvěrnějších alko-spojenců autobus rozveze až domů… a tak jsme se vlastně stali rukojmími. Jízdní řád přímých vlaků do Prahy, který mi poslala máma, začal být k ničemu, protože to vypadalo, že do Těšína ani do Olomouce se nedostaneme nikdy. Mířili jsme opačným směrem než do ČR, asi nějaký poslední Ivanův bonus. Když už jsme ale jeli přes stejnou křižovatku potřetí, měl jsem co dělat, abych sám sebe udržel na místě…

Odhadem po 40 (zbytečných) kilometrech jsme se vydali do nitra slezské uhelné pánve na dalších zmatených 40 km po malých a menších ulicích a uličkách městské aglomerace polského Slezska. Kdo tam aspoň jednou byl, určitě ví, že ztratit se lze snadno a že nepřetržitá jízda obcí je speciálně v Polsku neobyčejně otravná. Proč jsme nejeli přímo na Český Těšín po dálnici, nevěděl nikdo – a Eda jel (resp. musel jet), kam mu Ivan, náš báječný vedoucí zájezdu, řekl…

V KargopoliKonečně jsme dojeli do České republiky a zdárně překonali i hraniční most v Bohumíně. Tam jsme sice stavět neměli (proč, když je tam velké nádraží?!), přesto jsme se motali po městě odnikud nikam a hledali cestu neznámo kam. Projížděli jsme i vilkové čtvrti, couvali a znovu bloudili, aniž byl někdo vůbec schopen říct, kam jedeme a kdy tam budeme – přestože někteří, kteří si chtěli domluvit odvoz od autobusu, by takovou informaci rádi měli. Ti ostatní, kteří chtěli např. odjet vlakem nebo autobusem, by určitě (jako my) také rádi věděli, kdy a odkud budou moci odjet. Nadávali snad už úplně všichni – až se Lenka sebrala a šla říct dopředu, že vystoupíme teď a tady, okamžitě a hned. A tak nás autobus vysypal v jakési boční bohumínské ulici, Ivan se jal organizovat jakési loučení, cosi žvanil, ale já už nepotřeboval vůbec nic vědět, a tak jsem neposlouchal. „Ty mně taky…!“ řekl jsem mu na rozloučenou a spolu s Lenkou a Denisou jsme se vydali Bohumínem k nádraží, z něhož snad něco pojede.

U Soloveckého klášteraTím prvním, co jsme viděli z Česka, byla nevábná nádražní čtvrť Bohumína a zejména provizorní pěší lávka na místě bývalého silničního mostu, který dala radnice v dobré víře, že má schválený projekt na stavbu nového, zbořit. O několik dní později se jistý ministr dopravy, vyznačující se podivným hlasem, ještě divnějšími rozhodnutími (prý „fundovanými“), hnusnými košilemi a mastnými vlasy nechal slyšet, že právě tuhle stavbu (stejně jako i další) zakáže, pak ji zase povolil, zakázal, povolil… a možná je Bohumín rozetnutý napůl ještě teď. Když jsme přešli lávku a dorazili k nádraží, myslel jsem, že vypustím duši – přece jen jedna obrovská taška, jedna menší (ale o to těžší) a fotobatoh dají při rychlém tempu pořádně zabrat.

Sankt-PetěrburgVlak jel docela brzy, dokonce přijel včas. Až na nástupišti jsme se dozvěděli, že právě k tomuto vlaku bude připojeno 7 vagónů pro fanoušky Baníku Ostrava, kteří jedou do Prahy na zápas se Spartou. V Ostravě se vlak zcela zaplnil a byl plný až do Prahy, někteří cestující stojící na chodbičce se vyčítavě dívali na ty, kteří měli to štěstí a seděli (jako my), po vagóně pobíhali fotbaloví pitomci, dodávající sami sobě odvahu řevem a alkoholem, mezi nimi se motal zmatený pes a podobně zmatený průvodčí, záchody vypadaly velice rusky (netekla voda a vzduch, byl-li tam nějaký, by se dal krájet) … zkrátka České dráhy nás přivítaly velice typicky. Vlak měl samozřejmě asi tři čtvrtě hodiny zpoždění a pro zpestření cesty baníkovci na každé zastávce vyhodili z okna dýmovnici. Do Prahy jsme dojeli sice pozdě, ale přece. Na hlavním nádraží nás čekali moji rodiče, aby nám pomohli s věcmi. Kromě nich tam ale čekali také policejní těžkooděnci a celé nádraží vypadalo jak za války. Dýmovnice dýmaly, řvouni řvali – ale přesto jsme se s rodiči šťastně shledali a odjeli… domů. Tak skončila naše veliká cesta do země, kde zítra již znamená včera, jak se kdysi říkalo. Mimochodem – Baník prohrál 0:4, což mi udělalo radost, přestože fotbal nesleduji a nemám rád, ale ta banda pitomců z vlaku si to zasloužila.

V moskevském metruDnes je 1. listopadu 2010 a právě jsem dopsal dlouhou zprávu či knihu o tom, jaké to všechno bylo. Bylo to… neporovnatelné s čímkoli, co jsem zatím zažil, bylo to jedinečné. Skoro tři měsíce jsem psal a zpracovával fotografie, skoro tři měsíce jsem trávil zážitky, hodně jsem také o tom všem přemýšlel a je zcela jisté, že bylo dobré jet do Ruska. Bylo dobré zjistit, jestli ta země je tak divná, jak vypadá zvenku, ovšem všechna očekávání byla překonána: je ještě mnohem divnější a nelze ji srovnávat s žádnou jinou. Jedním z důvodů, proč jsme se do Ruska vypravili, byla i poctivá snaha poznat, jestli třeba Rusku nekřivdím, když ho nemám rád. Teď už vím, že ruský stát jsem neměl a nemám rád právem, že si nic jiného nezaslouží a že ho mít rád nelze. Ale i to, co nemáme rádi, je dobré znát, je dobré tomu rozumět a vědět proč. Rusko jakožto země (území) je velice zajímavé, lidé taky. Proto jsem psal – abych nezapomněl, abychom nezapomněli… a třeba aby se někdo jiný také mohl něco dozvědět. Snad se to aspoň částečně podařilo.

I nemilované věci jsou zajímavé a velice poučné, možná o to víc, že se na ně nedíváme přes růžové brýle. Cesty do všech těch sterilních a bezproblémových zemí jsou možná (někdy) příjemnější, ale většinou neobjevné, příliš jednoduché, a někdy proto i nudné. Lenka určitě byla tou nejlepší spolucestovatelkou a zvládli jsme to výborně. Děkuji za tuto cestu (a tiše doufám, že jsem nebyl příliš nesnesitelný)…! A děkuji také všem, kdo četli a dočetli až sem.

Nedávno jsem se kdesi dočetl, že „touha vidět všechna místa je také tou silou, která nás odevšad vyžene“ – a je to přímo svatá pravda. Je to touha zničující, protože člověku, který je jí postižen (aniž by si to snad sám zvolil), už nikdy nedá spát… a tak už zase přemýšlím, kam jet, kdy jet a proč…

Ruské dny XXIV. – 7. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 31.10.2010 by Milan Sýkora

Jeli jsme po litevských silnicích, počítali čápy a dívali se na všechno kolem, na tu malou odvážnou zemičku, která se jako první odvážila vzepřít velikému Sovětskému svazu a žít si dál po svém, jak chtěla vždycky. Pamatuji si, jak jsem Litvě v březnu 1990 držel palce, když vyhlásila nezávislost, resp. ji obnovila, jak se doslova říká v zákoně. Pak to bylo těžké: přídělový systém, inflace, nedostatek benzínu a plynu, neuznání nezávislosti ze strany SSSR a nakonec (v lednu 1991) ozbrojený konflikt se sovětskou armádou… a pak už pokoj a klid, všechno se začalo zlepšovat a dnes je vidět na první, druhý i jakýkoli pohled, že se věci vyvíjejí dobrým směrem. V roce 1991 se pak osamostatnilo i Lotyšsko a Estonsko, ale Litva byla první a nejodvážnější.

Maršrutis busasNěkdy kolem desáté hodiny jsme dorazili do Rumšiškés, obce vzdálené asi 20 kilometrů od Kaunasu. V Rumšiškés měla proběhnout devítihodinová povinná pauza, kdy autobus nesmí ujet ani metr. Rumšiškés tvoří vilová čtvrť na kopci nad jezerem; neviděli jsme jediný neudržovaný dům, jedinou zpustlou zahradu – ale protože jsme byli všichni ucestovaní, nevyhlíželi jsme příliš upraveně a autobus s vykrámovanou kuchyní i našimi věcmi vypadal opravdu podivně, cítili jsme se v té luxusní čtvrti dost nepříjemně. Nevím, proč jsme museli zastavovat tady, 20 km od Kaunasu, na místě bez pitné vody, bez záchodu a uprostřed vilek a zahrad, připadalo mi to zkrátka nevhodné jak pro místní, tak pro nás. Na vzorně posekané trávě malého náměstíčka jsme naposledy přebalili svá zavazadla a pokusili se je uvést do stavu, který by pokud možno vyhovoval převozu vlakem, jímž jsme chtěli – původně z Olomouce (protože do Brna prostě nejedu!) – dalšího dne dojet do Prahy. Docela se to zdařilo, byli jsme transportuschopní. V Rumšiškés je skanzen dřevěné architektury, což prý měl být hlavní důvod, proč stojíme právě zde, ale my nechtěli žádný skanzen, chtěli jsme současnost (a koneckonců zrovna dřevěné architektury jsme měli už dávno plné zoubky).

TelefonasPo snídani jsme sešli dolů pod kopec (!) k jezeru a jeho pláž okamžitě po vzoru jiných povýšili na nudistickou, protože jsme s sebou nechtěli dva dny vláčet mokré plavky, které by docela určitě neuschly. Plavali jsme mezi lekníny, myli se a byli spokojení. Někteří se chystali u jezera strávit celých těch 9 hodin a odpočívat. My ne, protože jsme chtěli vidět Kaunas a protože odpočívat jsme mohli až pak doma. Opustili jsme pak skupinu, jako vlastně vždycky, ručníky a mycí věci odložili v autobusu (ještě jsem se domluvil s Edou, že mokré ručníky necháme uschnout na obřích stěračích Karosy a že je pak před odjezdem dá dovnitř) a vydali se na autobus do Kaunasu. Na stanici seděli dva kluci a my se jich zeptali, jestli mluví anglicky, což se jich snad i dotklo, protože z mladších lidí mluví v Litvě anglicky nebo německy (případně obojím) přece každý. Autobus, či spíše maršrutis busas, tedy maršrutka, měl jet asi za 10 minut, měli jsme štěstí. Nakonec přijely dodávky dvě, a tak jsem se musel řidiče zeptat, která je která; tento dialog ale musel proběhnout v ruštině, protože starší lidé (většinou ke své nelibosti, protože Rusy oni neradi) umějí jen litevsky a rusky. Za 5 litů jsme se tedy nechali odvézt do Kaunasu, řidič to mlčky švihal po dálnici, pak přijel na jakýsi široký bulvár a pravil: „Kaunas“, a tak jsme vystoupili.

Znak KaunasuKaunas je druhým největším městem Litvy, má přes 400 000 obyvatel. V letech 1919 – 1939, když rozpínavé Polsko obsadilo Vilnius, byl i městem hlavním. V Kaunasu už jsem jednou byl; za těch 10 let se změnilo mnoho a všechno k lepšímu, jak jsem se po celou dobu letošní návštěvy neustále přesvědčoval. Už tehdy se mi Kaunas líbil více než Vilnius – sice to je pocit iracionální, ale trvalý, letos tomu bylo stejně tak. S průvodci a zbytkem zájezdu jsme se měli shledat v 8 večer na náměstí u radnice a tzv. svatebního domu. Věděl jsem, kde to je, a tak jsme tedy vlastně věděli všechno, co bylo potřeba, tudíž bylo všechno v nejlepším pořádku.

Na stanici MHD jsme zjistili, jak a čím se dostat do centra, které bylo na pěší přesun přece jen příliš daleko. Na rozdíl od Ruska jsou v Litvě jízdní řády srozumitelné a jasné – ale především vůbec jsou, tedy existují. V trafice jsem se zeptal na lístky na trolejbus, ale paní byla ze staré (tj. sovětské) školy, a tak jsem s angličtinou nepochodil, proto jsem jí tedy sdělil, že nejsem Rus a že potřebuji 2 lístky na trolejbus do centra. Paní se usmála, lístky mi vydala a ještě řekla, kde je nejlepší vystoupit, ale to už jsme věděli. Tak tedy spasiba i dasvidania… – brzo přijel zelený moderní trolejbus Solaris, my nastoupili, označili si lístky za 1,80 LTL a jeli a jeli, až jsme najednou byli tam, kde jsme být chtěli, tedy v centru.

Kostel (katolický)Pustili jsme se po široké hlavní třídě s pěší zónou a na cestu se vybavili studenou pepsi a zmrzlinou. Je to jiný svět, tahle Litvička, líbilo se mi snad všechno, mimo jiné třeba koše na odpadky zapuštěné v zemi, lavičky a nápisy latinkou či pouliční muzikanti, prostě všechno, jak už jsem psal. Mimochodem – pořádek byl zcela vzorný a už jen podle tohoto faktu bylo jasné, že Rusko a tzv. Sovětsko jsou už dávno pryč. Prohlédli jsme si také Sochu muže, která nahradila druhdy všudypřítomného Lenina – a možná proto, aby socha byla univerzální a nikdy se už nemusela měnit, zvolili v Kaunasu opravdu vtipné řešení… Naproti této soše stojí zajímavý kostel – vypadá pravoslavně, ale je katolický, protože Litva pravoslavná není (také příjemná změna).

Socha mužeStavili jsme se také v bance a vyměnili nějakých 15 euro za lity, protože jsme měli v plánu pokud možno velmi opulentní oběd – a to samozřejmě a pro změnu u stolu, s příborem a talířem, ne lžící z ešusu (nic proti nim, ale nedá se to furt, to je jasné), chtěli jsme něco velikého, nějakou zeleninu a maso a pivo a všechno. Procházeli jsme se, trochu fotografovali a mimoto také hledali nějakou na první pohled sympatickou restauraci, kterou jsme objevili přímo na pěší zóně pod názvem Pizza Jazz. Servírka nás hned při vstupu dovnitř počastovala svým anglickým hello a litevským úsměvem, objednávka v angličtině nebyla vůbec problém (ostatně jídelní lístek byl čtyřjazyčný) a náš přesun na venkovní terasu proběhl za všeobecného souhlasu personálu, protože je přece jasný, že venku je líp.

Jedli jsme – já veliký biftek se zeleninou a chlebem, Lenka obří mexickou pizzu s mletým hovězím – k tomu si dopřáli každý jeden chladný točený Kalnapilis Premium v orosené sklenici a ochutnávali a pochutnávali si. Po třech týdnech divokého táboření a kočovného života v ruské tajze byl Kaunas prostě zázrak – a na ty si každý člověk zvykne velmi rychle a rád. Po obědě jsme ještě poseděli, dali si eště další pivo, pokuřovali a postupně se také vydali na místní záchody, což byl přímo nádherný zážitek, neboť záchod byl čistý a voňavý a toaletní papír se na rozdíl od těch ruských zařízení mohl normálně odhazovat do mísy, nikoli vedle do ohavných nádob nebo jen na zem, což jsme taky nezřídka spatřili. Zaplatil jsem (oběd byl levný a vynikající – co víc chtít) a vyrazili jsme dále tím přátelským městem v přátelské zemi. Zjistili jsme další potěšující fakt – že na nás zdejší lidé nečumí jako na marťany, že se oblečení i obuv už neliší od našich, že ženy nejsou tak naparáděné a muži ostříhaní jako vojáci…

SvatbaNa jednom malém náměstíčku u malého cihlového kostela byla svatba (taky asi malá) a hrála dechovka, a tak jsme chvíli poslouchali a nasávali tu klidnou radost, která byla všude. Každý novomanželům něco přál (nerozuměli jsme ani slovo, ale smysl jsme určitě pochopili správně), hudba hrála, svítilo slunce a bylo vidět, že Litva je docela šťastná země. My byli také. Cestou jsme se také podívali na zahradu bývalého prezidentského paláce, který byl sympaticky malý a stál přímo mezi domy, jako by symbolicky chtěl dát najevo, že prezident není nikdo jiný, než jeden z nich. Shlédli jsme výstavku fotografií starého Kaunasu a zjistili, že tramvaje už tady nejezdí, že město žilo dříve a žije i teď… Poté jsme se podívali na náměstí k radnici, abych si osvěžil, kde že tedy v těch 8 máme být (za 10 let lze zapomenout leccos, ale pamatoval jsem si to místo správně), a odebrali se k blízkému hradu, kde jsme ve stínu na posekané trávě zalehli a na chvíli vytuhli, neboť únava byla pochopitelná a značná.

Asi po hodině jsem se probudil, mezitím se stín posunul jinam a já, omráčený sluncem, jsem probudil Lenku a vydali jsme se do nejbližšího obchodu zakoupit ledovou colu jakožto oživovovák. Na město se snášel pěkný letní večer. Naposledy jsme prošli kousek centra a pak se usadili v kavárně, kde si Lenka dala kávu a já Švyturys, a už jsme jen čekali na čas odjezdu…

Dvojkompozice :-)))… který se trochu zdržel, jelikož bus přijel na parkoviště u hradu pozdě. Prý se jim cestou otevřela bedna a ztráceli karimatky a stany, které pak museli zase kolem silnice sbírat, ale posléze jsme zjistili, že nám se neztratilo nic (jiní takové štěstí neměli). Čekání na odjezd bylo takové dvojaké – krátilo nám ho sledování improvizované taneční zábavy na náměstí, které se mohl účastnit kdokoli (jakási cvičitelka učila lidi různé sestavy a ti je pak po ní opakovali) a prodlužovala nám ho zase přehlídka blbých a ještě blbějších keců alko-sekce našeho zájezdu, která vyrazila do města také. Její členové ochutnávali veškeré alkoholické nápoje a všechny druhy piva, které potkali; jejich stav i úroveň jednotlivých proslovů odpovídaly faktu, že piv se v Litvě vaří opravdu hodně. My jsme sice také poslední peníze utratili za pivo, jenže v plechovkách, které jsme si vzali s sebou domů – žádné ožralecké závody totiž nepořádáme tam ani tady (ani nikde).

Večer v KaunasuJako odškodné za pozdní příjezd a také za ztracené věci jsme ale u autobusu všichni ještě dostali poslední večeři, která už nebyla v plánu, ale bonus to tedy byl příjemný. A tak tedy ještě jednou ešus a lžíce… a opravdu luxusní ruský boršč, který chutnal báječně. Pak jsme umyli nádobí, zabalili a asi ve 22 hodin tamního času (GMT+2) jsme dali Kaunasu sbohem a vyjeli vstříc Polsku. Hned po odjezdu jsme vyplnili dotazníky cestovní kanceláře – jak jsme byli spokojeni s cestou, jídlem, programem a průvodcem. K poslednímu bodu jsme já, Lenka, Denisa i Olga připsali své výhrady k Ivanovi a jeho chování (bylo nečekaně složité vše zformulovat do několika málo vět, protože toho bylo tolik…!) – a nedělali si iluze, že někdo zrovna naše dotazníky v cestovce uvidí, nejspíš se takzvaně ztratí.

Já i Lenka jsme se podepsali, protože anonymy nepíšeme. Ivanovy fanynky dotazníky vybíraly a některé si drze četly, aniž k tomu měly nějaké oprávnění – a tak třeba se k Ivanovi naše papíry ani nedostaly, aby náhodou neutrpěl šok z toho, že není až tak nejlepší a nejchytřejší, jak sám sebe prezentoval. No co, hlavně že jsme to řekli, resp. napsali, nic dalšího už ovlivnit nemůžeme. Po dotaznících jsme ještě přetrpěli snad stokrát viděný film „S tebou mě baví svět“ (proč zrovna tohle, proboha?) a pokusili se usnout, což se nám moc nedařilo jednak kvůli čím dál ožralejším spolucestujícím (některým, samozřejmě – ale o to hlučnějším a otravnějším), jednak kvůli autobusu, protože už jsme v něm trávili druhou noc po sobě.

Ruské dny XXIII. – 6. a 7. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 26.10.2010 by Milan Sýkora

Čekal nás Pskov, ale napřed jsme museli překonat asi 180 kilometrů z Novgorodu. Když si dáte vyhledat trasu v GPS nebo na internetových mapách, vede cesta (a to jak „nejkratší“, tak i „nejrychlejší“) zásadně přes Petrohrad (450 km!), protože v kraji mezi Novgorodem a Pskovem panuje téměř absolutní nedostatek silnic. Říkalo se, že všechny cesty vedou do Říma, ale stejně lze tvrdit, že žádná cesta nevede do Pskova. Mohli jsme jet směrem na město Luga a pak po silnici M-20, mohli jsme jet také po A-116 a ze Šimsku poté po P-56 až do Pskova, ale z neznámých a nepochopitelných důvodů jsme se motali po menších a menších silnicích s horším a horším povrchem (chvílemi také zcela bez asfaltu). Možná to bylo docela jinak, protože ruské mapy jsou pověstné tím, že na nich jsou silnice, které ještě nebyly postaveny, i ty, které už byly mezitím zrušeny (a značení spíše není, než je). Ivan si v pohodě vyspával (nejspíš nějakou svou další vodkovou opici) a Eda byl naštvaný (stačil pohled do zpětného zrcátka), protože mu nikdo nemohl poradit a ani se o to nesnažil.

Novgorod - Pskov - hranicePak se Ivan zničehonic probudil, bez varování se vrhl k přehrávači a na hlasitost dalece přesahující technické meze chrchlajících stropních reproduktorů i meze naší tolerance pustil nějakou příšernou hudbu, tuším že Radůzu, které bych vždycky nejraději rozšlapal akordeon a jeho protrženým měchem jí zacpal hu… ústa. Začali jsme řvát (spolu s Denisou a Olgou, které seděly za námi, pak se přidali i další), ať s tím jde do hajzlu. Ivan hudbu ztlumil, ale po několika minutách se vše opakovalo, navíc si stoupl a začal cosi předvádět v uličce, nejspíš to měl být veselý tanec… Překvapeni silou Ivanovy sociální demence, bezohlednosti i obyčejné drzosti jsme na sebe jen němě zírali a doufali, že už tam brzo budeme. Těch 180 kilometrů jsme jeli přes 4 hodiny; naštěstí Ivanovu hudební produkci rázně ukončil Eda, když vypnul zvuk s odůvodněním, že se zničí reproduktory. Edovi Ivan neodporoval, měl přece jen asi o 60 kilo víc a nevypadal, že by hodlal dlouho diskutovat.

Pskov je veliké město, má přes 200 tisíc obyvatel, ale měl jsem dojem, že jsme se nějakou časovou smyčkou dostali do Sovětského svazu, ulice byly zpustlé a plné různých sovětských symbolů; připadal jsem si jako v nějakém skanzenu, jenže tohle byla realita. Začalo to už při vjezdu do města, kdy nás kontrolovala milice a nekonečně dlouho něco zkoumali na různých papírech. Pak nás autobus vysadil na náměstí s tím, že pro nás přijede v 9 hodin, že Petr někde mezitím uvaří večeři. Bylo horko a dusno. Někteří nadšenci hbitě zamířili do místního kremlu, ale my už z Ruska nechtěli vidět snad vůbec nic. Přesto jsme si všimli, že na domě na rohu náměstí je cedulka, že tam kdysi byla pošta a že ji navštívil V. I. Lenin, tak tedy hlavně že to víme. Velmi zvolna jsme postupovali městem, koupili si zmrzlinu a v jiném obchodě, kde bylo vedro jako v peci, také mokré cestovní ubrousky, které se určitě na tu dlouhou cestu hodí.

Svérázná výzdoba a věčná oslava Dne vítězství...Policejní manévry probíhaly v celém městě, všude byly po zuby ozbrojené hlídky se psy, po ulicích jezdilo jedno policejní auto za druhým. Nevím, co hlídali nebo hledali, ale opravdu jsem neměl chuť se ptát. Ozbrojenci se dívali na všechny (a na nás obzvlášť) podezíravě a nepřátelsky, ale nikoho nekontrolovali, jen vykonávali dozor, jako bychom tam přijeli snad rabovat. Pskov je sice poslední velké město u hranic, ale přece jen je od nich ještě dost daleko – do Estonska, nepřátelské země, která se odvážila odtrhnout (a Rusko jí to nikdy nezapomene), je to nějakých 20 kilometrů. Možná policie hlídala, aby jim nikdo neutekl, jak už to tak v Rusku je snad odjakživa. Lidí nikde moc nebylo, asi se schovávali nebo co. Kromě policie byly ve městě hlavně kavky – náměstí vypadalo jako ve filmu Ptáci od Alfreda Hitchcocka. Uprostřed parku byly rozbité kolotoče a také malý dětský vláček, který určitě nejméně 10 let nejel (a už nikdy nepojede). Kavky dělaly neuvěřitelný rámus, že někdy nebylo slyšet vlastního slova, seděly na holých stromech, byly jich tam stovky a možná tisíce a dolů na park a na všechno co chvíli dopadl bílý cákanec… zkrátka policejně hlídaná apokalypsa.

Pskov - hrdina SSSRVečeřeli jsme kousek za městem, na novém prázdném parkovišti nad řekou. Jedli jsme rizoto, kde byla místo rýže pšenice, tudíž to tedy není rizoto, ale bohužel nevím, jak se to jmenuje – ještě nikdy jsem takové jídlo neměl. Nebylo špatné, jen bez hub bych se klidně obešel, pane kuchaři… houby jsem lžící vystřeloval kamsi do trávy a docela mě to bavilo. Po večeři zbýval do odjezdu ještě nějaký čas, a tak jsme se odebrali umýt k hydrantu opodál. Mytí nebylo jednoduché, protože kolem bylo dost bláta, nakonec jsme to ale s oporou a podporou zvládli. Než jsme došli zpátky, mohli jsme se mýt znovu, ale čert to vem. Převlékli jsme se, trochu přebalili tašky v zavazadlovém prostoru a jelo se. Poslední, co jsme v Pskově viděli, byly kasárny, před nimiž stál tank – ne pomník tanku, ale tank, prostě tam parkoval.

Do netbooku jsem uložil poslední zálohu všech našich fotografií; moje poslední z této byla ta od novgorodského McDonaldu, v Pskově jsem nefotil vůbec – nebylo co a kdyby bylo, buď by mi fotoaparát zabavila milice (že je fotím, ale když byli všude, nešlo je vynechat), nebo by Nikona pos… dělala kavka, skvělý výběr.

Mířili jsme na hranice, na stejný přechod, přes který jsme do Ruska vstoupili – takže jsme se nejspíš měli na co těšit. Bylo to ale ještě docela daleko. Ivan se rozhodl, že se nikdo nebude flákat nebo dokonce spát, a tak pustil film o malíři Andreji Rublevovi. Ne že bych proti Andrejovi něco měl, Andrej za nic nemůže a film vlastně taky ne (rád bych ho třeba i viděl, ale ne zrovna v autobusu a po velmi únavném dni). Raději jsem se tedy nedíval, ostatně bohatě stačil neustálý řev a křik (ruské filmy jsou velmi uřvané a ukřičené).

Stmívalo se, nebe bylo barevné a nad loukami a poli se válely cáry přízemní mlhy – a já se v duchu loučil s Ruskem, s celou tou velikou cestou, kterou jsme podnikli trochu překvapivě a trochu navzdory tomu, že do Ruska se přece nejezdí. Těšil jsem se domů, ale tam jsme ještě hned tak být neměli, ještě to bylo velice daleko. Zvláštní bylo, že jak mě ruský stát takřka odjakživa štve, o to víc mě zajímá, protože divné věci a divná místa, ty já tedy opravdu rád. Na hranice bylo určitě aspoň 150 kilometrů a my jeli tmou a celkem snad jen přes 3 obce, jinak vedla silnice pořád lesem a lesem… vidět nebylo vůbec nic. Jeli jsme docela pomalu („silnice“ měla velmi nerovný povrch a někde chyběl asfalt úplně), a když jsme na chvilku zastavili na okraji silnice, nebylo v dohledu jediné světýlko… Nakonec jsme z lesa vyjeli a zabočili doprava po E22, přímo na západ. Doleva Moskva, doprava Evropa.

Ruský kruh se tím uzavřel: po této silnici jsme totiž před drahnou dobou mířili do Moskvy… Jen kousek (tedy v ruských měřítcích, takže asi tak 10 kilometrů) před hranicí jsme zastavili u osvětlené pumpy, kde už většina aut měla lotyšské značky… mimochodem, v Lotyšsku je to s obyvatelstvem opravdu složité – každý druhý Lotyš je vlastně Rus a obyvatelé Lotyšska jsou buď žitěli, což jsou obyvatelé, Rusové s ruským občanstvím, ale trvalým pobytem v Lotyšsku, a pak graždani, tedy občané, opravdoví Lotyši. Ti tzv. obyvatelé mohou do Ruska bez víza, ale potřebují víza už do sousedních pobaltských zemí, o zbytku Evropy nemluvě. Občané naopak mohou v Evropě kamkoli, do Ruska jen s vízem. Kterých bylo více u této čerpací stanice, netřeba asi rozebírat; ani to, koho na hranicích kontrolují více a koho méně.

Žitěli jsou ti, kteří v Lotyšsku vždycky (a s podporou Ruska) protestují proti všemu, co si opravdoví Lotyši skutečně přejí – když se v roce 1990 Lotyšsko odtrhlo od Sovětského svazu, bojovalo se v Rize i na barikádách, a když byl nedávno odstraněn z centra Rigy pomník „osvobození“ (neboli pomník oslavující nahrazení německé okupace tou sovětskou), bylo město opět takřka ve válečném stavu, jenže konec války se v Pobaltí moc neslaví, žádná velká změna to pro jeho obyvatele opravdu nebyla… Je zvykem, že Rusko neustále upozorňuje na tzv. národnostní útlak Rusů v Lotyšsku, ale je to nesmysl – Rusové totiž, ačkoli v Lotyšsku žijí třeba celý život, odmítají vykonat jazykovou zkoušku z úředního jazyka, která je logickou a oprávněnou podmínkou pro získání občanství. Stejně tak je Lotyšům vytýkán boj proti Sovětskému svazu v řadách německé armády – ale s kým se tedy proti Stalinovi měli a mohli spojit…? Lotyši jsou hrdinný národ – poslední partyzáni bojující proti sovětské anexi jejich země byli poraženi až koncem 50. let, skoro 15 let po válce… Možná proto je na tom teď Lotyšsko z pobaltských států nejhůře, když takřka polovina obyvatel chod státu víceméně sabotuje.

Autobus tankoval poslední velice levnou ruskou naftu a my zamířili do shopu čerpací stanice; koupil jsem jen brambůrky a vodu, asi jen tak, abych něco koupil, abych si užil ten poslední ruský nákup. Trochu mrholilo, ale pořád bylo teplo. Kouřili jsme, dívali se na hřbitov bezprostředně s pumpou sousedící a říkali si – ale jo, dobrý to bylo, a taky že jsme dobří, jak jsme to všechno prožili a přežili. Ještě nás ale čekala hranice…

Sovětský svaz je věčný...Asi půl hodiny po půlnoci jsme přijeli k hrozivě vypadajícímu hraničnímu přechodu, před nímž i v tuto dobu stála dlouhá kolona automobilů (mohlo jich být odhadem asi tak 200) s ruskými a lotyšskými značkami. Mazaně jsme ji celou předběhli, vydávajíce se za linkový autobus, což kupodivu u vrátnice přechodu (ano, je třeba napřed přes vrátnici se závorou vstoupit do prostoru přechodu!) prošlo. Chvíli jsme stáli s vypnutým motorem (a tedy i klimatizací) v prostoru přechodu. Vystoupil jsem ven, ať mě třeba zastřelí, ale dýchat se prostě musí. Poté nastala nám už známá akce, kdy bylo třeba kompletně vyklidit autobus (ale už jsme byli trochu otrlí, a tak jsme tam jídlo a pití nechali, to snad rentgenovat nemusejí). Do budovy s RTG kontrolou jsme museli vstupovat po jednom, a tedy novinka a nová buzerace zmalované vojačky v lodičkách na vysokém podpatku, pořád opakovala po odnomu a my museli poslouchat jak ovce, protože jsme chtěli Rusko opustit, pokud možno rychle.

Že se hraniční kontrola dělá při vstupu, to by se pochopit nakonec i dalo (i když to nemusí trvat 9 hodin, jako když jsme přijeli), ale proč se stejná kontrola dělá i při odjezdu, to tedy nechápu, když není nic, co by se zásadně nesmělo vyvážet, limity jsou normální, např. karton cigaret či litr tvrdého alkoholu na osobu, jenže to se přece pozná, těžko bude někdo mít ve svém turistickém zavazadle jenom cigarety nebo jenom chlast… ty by své věci prostě zahodil? A tak jsme tedy rentgenovali (legrační bylo, že členové alko-sekce provezli každý asi 5 litrů vodky a nikdo na to nepřišel, hlavně že se tedy kontroluje…!), pak každý dostal razítko do pasu a odevzdal ten pověstný papírek, kde bylo opsané vízum, vstupní razítko z tohoto přechodu a také policejní registrace ze Soloveckých ostrovů. Papírek se určitě někde sejde se svou druhou polovinou, kterou nám už vzali při příjezdu (tedy možná, možná je to jen taková kamufláž a papírky se vyhazují) – a jestli se tedy někde tyto dokumenty archivují, pak je to jistě někde u pokračovatelů KGB (jejichž služební placka mě hřála v kapse), kteří se tuším jmenují FBS, federální bezpečnostní služba. Osoby, obsazení, hlavní sídlo i činnost zůstaly beze změny.

Po udělení razítka a kontrole zavazadel se nedělo nic, jako by se chod celé mašinérie zastavil. Z malé místnosti (cca 5 × 5 m) za kontrolou jsme nesměli ven. Osobně nám to přišla sdělit ta zmalovaná generálka v lodičkách a pak si sedla ven a přímo před námi si protahovala nohy a v družném hovoru s podobně vyhlížející kolegyní pokuřovala a byla zkrátka v poho. Citát z deníku: Z haly, kde se nedalo dýchat, z nepochopitelných důvodů nesmíme ven, než někdo zkontroluje autobus. Je vedro, noc, otrava a buzerace… Rusko. Možná jsou strážci hranic naštvaní, že si někdo jen tak jezdí přes hranici sem tam, protože oni sami nemůžou. Možná jsou naštvaní a programově nepříjemní jen tak, aby dodali vážnosti svým uniformám.

Halou občas prošel voják nebo policista, tvářil se, jako by se prodíral něčím neskonale odporným, napřaženou rukou nás odstrkoval, neřekl „s dovolením“ (jak jsme si všimli už dříve, to se v Rusku prostě nedělá a nikdo to neumí!). Hlavní problém spočíval v tom, že se všemi těmi věcmi ani nebylo kam uhýbat, ale to je samozřejmě nezajímalo, ani to, že se halou nedá projít proto, že nás nechtějí pustit ven. Řekl jsem si, že to teda ne – a když šel zelený mozek znovu, neuhnul jsem ani o centimetr. Chtějí být civilizovaní? Fajn, ať jsou – a s výukou začneme hned! Vzdoroval jsem i té tvrdé úřední rozháněcí ruce, dokud její majitel nezamumlal „простите, пожалуйста“, tedy normální „s dovolením, prosím“. Muselo to být asi velké přemáhání, protože to říkal, jako by se styděl, ruský voják přece neprosí o dovolení, ruskému vojákovi jde vše z cesty samo! Asi po půl hodině, kdy už některým hrozil kolaps z nedostatku kyslíku, nás pustili ven (lodičková generálka totiž už dokouřila a dožvanila), pak ještě poslední cigareta v Rusku, poslední pohled na zamračené ruské ozbrojence, kteří nás s rukama na krátkých samopalech bděle střežili (možná si pletou turisty a teroristy) a odjezd.

Zpátky v Evropě...!Už na dohled svítila cedule s nápisem „Latvijas Republika“ a se znakem EU… musím se kajícně přiznat, že ještě nikdy jsem ten modro-žlutý emblém neviděl raději. Teď se moji oponenti jistě zaradují, ale musím konstatovat, že ať už je EU jakkoli neschopný byrokratický moloch, opravdu tam nehrozí, že by na někoho bezdůvodně mířili jak na zločince, na hranicích nikoho nedrží dlouhé hodiny, nenutí ho vystěhovat celé vozidlo a uniformy nemají žádnou automatickou vážnost, protože je to prostě jen oblečení. Už také fungovala lotyšská mobilní síť Bité LV, a tak jsem mohl po dlouhé době poslat lacinou eurozprávu. V Rusku jsou totiž poněkud podivná roamingová pravidla – klasická SMS o 160 znacích stojí 15 korun, zatímco MMS, do níž se vejde 1000 znaků a navíc fotografie, stojí 11. Trochu postavené na hlavu, řekl bych. Za zprávy z Ruska jsem utratil za celou dobu přes 500 korun, ale nevadí; je dobré o sobě dávat vědět – zatím žiju a tak podobně.

Ještě nás zkontrolovali Lotyši (tedy ti praví, protože kdo nemá občanství, nemůže pracovat v armádě, policii ani celní zprávě, to dá rozum), ale kontrola byla už normální – procházející uniformované ženě jsme ukázali pasy a hotovo, žádné vykládání zavazadel, žádný směšný rentgen, který stejně nic neodhalí. Takovou kontrolu chápu, obzvlášť na vnější hranici EU, protože právě na těchto lidech spočívá odpovědnost za to, že se do Unie jen tak nedostanou třeba utečenci z Mongolska, Afghánistánu a bůhví odkud ještě. Kdo projde tuto hranici, má volnou cestu až třeba do Madridu… a my ji tedy během chvíle volnou měli.

Cestu přes Lotyšsko jsem víceméně prospal, spokojen s tím, že jsem právě tam, kde jsem. Občas mě budily silniční díry ruského typu, viděl jsem město Rezekne, již podruhé vězení v Daugavpils, viděl jsem také, jak se zmenšily vzdálenosti mezi obcemi. Rozednívalo se, když jsem se znovu vzbudil. Najednou poslední hop a skok, zavřený bývalý hraniční přechod a cedule – a byli jsme v Litvě. Litvu mám rád, je to velice sympatická země. Problémy s obyvateli jiné národnosti tam nejsou, místní Poláci stát respektují a nesabotují, a tak víceméně vzkvétá a oproti Lotyšsku jsou rozdíly a změny k lepšímu vidět na první pohled, stačí jen jízda po silnici. Litva vypadá proti Rusku (a koneckonců i proti Lotyšsku) jako udržovaná zahrádka vedle rumiště a smeťáku: všude pořádek, obdělaná půda, dobré silnice, posekaná tráva, opravené domy… a také mnoho čápů. Zastavili jsme u pumpy na kopečku, rozhlíželi se po kraji s políčky, opodál se pásla kráva… Vyčistili jsme si zuby a poté vyměnili poslední papírové rubly za litevské lity ve směnárně, která byla i v tuto hodinu (bylo asi 6 ráno) otevřená. Mince nechtěli a ani se jim nedivím – my je nechtěli také, a tak až na památeční rubl a kopějku skončily bez milosti v kanále, to mají za ty hranice a dobře jim tak. Těšili jsme se na Kaunas

Ruské dny XXII. – 6. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 25.10.2010 by Milan Sýkora

Hoříme...!Vzbudili jsme se do jasného rána, které rychle sušilo stany i písek. Šel jsem se podívat na vodu, u které jsme tábořili, a opravdu (a dokonce nahlas…!) jsem se zaradoval, protože byla hnědá a zelená od sinic a špinavá od bůhvíčeho, takže ranní koupel jsem rád oželel. Ti, kteří se večer nedočkavě vykoupali v této nebezpečně vyhlížející kapalině, byli ráno trochu dozelena, jelikož na nich uschly malé částečky planktonu; jiní byli zelení následkem jejich večírku. Od Ivana ze stanu, dosud hluboce spícího a tvrdě chrápajícího, vylézala jedna z jeho fanynek – dobře jí tak. Můj stan byl takřka plný nažraných nočních komárů, kteří po krvavé hostině odpočívali na jeho stěnách – ale lepší být poštípaný než udušený, o tom žádná. Začal jsem s plánovanou genocidou a během chvilky měl obě ruce krvavé jak řezník (nebo vrah).

Hrdinný IkarusK snídani byla ovesná kaše s kompotem a kakaem, což je jídlo pro mě nepoživatelné, proto jsem posnídal z vlastních zdrojů ruský chléb, český taveňák a německý salám. Dobré. Trochu bezradně jsem se poté rozhlížel, až mi Ivoš (nejspíše vybaven značnou dávkou empatie) poradil, že záchod je na zahradě kláštera. Vydal jsem se tam v naději a očekávání, ale čekalo mě trpké zklamání. Suchý turecký záchod v dřevěné budce bych našel i poslepu, stačil by čich; dveře jsem se sebezapřením otevřel a raději je zase honem přibouchl. Na tohle tedy nemám, řekl jsem si v duchu a doufal, že ve městě včas potkáme nějaké použitelnější zařízení. Do lesa nebylo možno jít, žádný tam nebyl – a když, pak v něm tábořili rybáři a z té jedovaté hnusné vody tahali nějaké ryby, které bych tedy určitě nejedl.

NovgorodPo jídle jsme naložili usušené věci do autobusu a pěšky se vydali do vsi na stanici místní dopravy. Náš autobus musel co nejdéle stát, abychom mohli dojet až do Kaunasu, déle než 24 hodin jet nelze a dost se to kontroluje. Eda nás vyzvedne odpoledne v Novgorodu. Na stanici jsme šli ulicí jménem Slovenská, ale nepochopil jsem, co ta dvě místa mohou míst společného.

V čekárně samozřejmě nebyl žádný jízdní řád a nikdo na ní ani nečekal, ale prý má autobus jet za chvíli, tak tedy dobrá. A opravdu – po nějakých 10 nebo 15 minutách se připlazil žlutý Ikarus, vrak, který by sotva mohl jezdit jinde než tady v Rusku. Nacpali jsme se dovnitř a jeli. Ve vozidle byly různé místní tetky, které jely v gorod a začaly si s námi povídat – odkud jsme, kam jedeme a tak dále. Jednolitou masou těl se prodírala průvodčí s brašnou a rolí lístků, hlaholila „kdo přistoupil?“ a nekompromisně pronikala i tam, kde nebyl vůbec žádný volný prostor. Zajímavé a zábavné, trochu retro, ale to je tady kdeco. Ivanovi, který koupil lístky pro všechny, odmotala asi 2 metry jízdenek, nic ji nepřekvapilo, ničemu se nedivila, už asi zažila úplně všechno.

NovgorodAsi po 5 minutách jízdy začal starý unavený a zanedbaný Ikarus smrdět spáleninou, pak i hořet. Z pravého předního kola stoupala oblaka dýmu, nejspíš se zakouslo brzdové obložení. Řidič, pořízek v tmavých brýlích, to chvíli sledoval ve zpětném zrcátku, pak se stoickým klidem zastavil, vystoupil, do kelímku od kávy nabral vodu z louže a hasil kolo. Pro jistotu jsme si tuto situaci vyfotili. Čekal jsem, že až uhasí lokální požár svého vozu, sdělí cestujícím, co bude dál – třeba vystupte si, přijede jiný autobus – jenže takhle to tady opravdu nefunguje. Jede? Jede – tak co řešit?! Řidič zkrátka neřekl vůbec nic, nastoupil, zařadil a jel dál. Po chvíli se situace opakuje – opět smrad a kouř a možná i oheň, ale na kolo nevidíme. Řidič už ani nevystupuje, nýbrž využívá pozůstatků nočního deště tak, že pravými koly jede vedle krajnice v loužích a hasí za jízdy. Jednoduché a velice ruské, v daných podmínkách takřka geniální. Stejně by asi dopravní podnik jiný autobus neposlal, třeba ani žádný jiný nemá, nevím. Jisté je to, že jsme dojeli do Novgorodu a autobus pokračoval dál, vesele si pohuluje (to je prosím synonymní přechodník od pokuřuje) z výfuku i kola. Báječný zážitek, děkuji.

Radnice alias Městský sovět

Na velkém parkovišti u novgorodského kremlu bylo mnoho stánků a park, dokonce s lavičkami, uprostřed celého prostranství samozřejmě Lenin na vysokém podstavci. Musel jsem doplnit kalorie, a tak jsem zakoupil 2 pirohy (konečně je zase jednou někde měli!), čímž jsem se zdržel, ale skupina byla pořád na dohled. Potřebovali jsme vědět jen jednu jedinou informaci – kdy a kde je sraz k odjezdu. Na nádvoří kremlu jsme to poměrně rychle zjistili a skupinu záhy opustili.

Dvě turistkyNovgorod je jedno z nejstarších ruských měst, dokonce ještě před sjednocením Ruska zde byla republika (!) s dosti vzdělaným obyvatelstvem: v okolí se našlo mnoho svitků březové kůry s různými texty, dokonce mezi nimi byly i soukromé dopisy, to se tedy podívejme! Republiku řídil sněm a byla tedy vlastně docela demokratická. O to víc jsem se divil (a divím stále), proč pak Rusko udělalo takový krok zpět – tedy ne že bych se divil carovi (je jasné, že čím méně vzdělané obyvatelstvo je, tím lépe a raději poslouchá), ale lidem, že si to všechno nechali líbit. Ale asi to ani pochopit nejde.

Byl jsem unavený z nevyspání, otrávený nevím z čeho a krom toho jsem potřeboval na záchod. Zas jednou jsem si pořádně zanadával, ale dával jsem si pozor, abych tím Lenku moc neštval. Brala to s humorem, naštěstí. Vlastně měla úplně stejné problémy jako já, takže jsme si dobře notovali. Záchod jsme objevili záhy a nejhorší problém byl uspokojivě vyřešen, což je základ. Otrávenost i únava si daly říct a moudře ustoupily, když jsme si jich přestali všímat.

Novgorodský kremlSoučasné město je poměrně divné – tak nějak rozplizlé a opět bez jasného centra či dominant. Řeka Volchov s neuvěřitelně hnusnou špinavou vodou, v níž plavaly zelené chrchly řas nebo čeho vlastně (přesto se v ní místní přímo pod červenými cihlovými hradbami kremlu v pohodě koupali!) dělí Novgorod na 2 části. Podle plánku mělo být za řekou historické centrum, ale to je vlastně jen jakýmsi parčíkem s více či méně zachovalými kostely. Přesto jsme se tam vydali, minimálně aspoň most sám o sobě byl zajímavý a socha turistky se zutými botami vynikající. Vyfotili jsme si hradby, most, loď kotvící na řece i řeku samotnou; překvapilo mě, že i na fotografii je vidět, jaké je ta voda svinstvo.

Na druhém břehu jsme objevili zajímavou věc – kašnu rozdělenou jako dort a na každém dílku byl znak jedné země, nejspíše spřátelené, protože např. z pobaltských států tam nebyl ani jeden, zato třeba Kazachstán ano. Tuto výtvarně-politickou kreaci jsme využili zcela prozaicky: k mytí nohou. Nesnáším ulepenou špínu, a dokud se jí nezbavím, nejsem schopen vnímat okolí, takže to zkrátka byla holá nutnost – na začátku našeho pobytu v Rusku bychom si tohle asi netroufli, ale teď už jsme věděli, že si vlastně nikdo nikoho nevšímá a nikdo nic neřeší (vyjma vycvičených milicionářů v Moskvě, ti zase řeší všechno a všímají si všeho). Pro mytí nohou jsme si vybrali sekci nejméně sympatické země – komunistický a budovatelský znak Běloruska; aspoň jednou udělají něco dobrého. Tak.

NádražíChvíli jsme poseděli v parku na nábřeží, psali deník, kouřili, pili a mluvili. Nábřeží bylo podivně nedokončené, tvořilo zvláštně otevřený prostor přímo uprostřed města, což je u nás velice nezvyklé, protože o takhle lukrativní pozemky se většinou pere mnoho zájemců. Tady ne, všem je to nejspíš jedno a místa je dost, možná až moc. Znovu jsme se vydali zpět přes most do zajímavější části města a znovu jsem musel na záchod, ten piroh nejspíš nebyl tak docela košer. Prohlédli jsme a vyfotografovali kreml, celý ho obešli a konstatovali, že vypadá dobře, ale nijak výjimečně. Kolem hlavní cesty zrovna instalovali výstavu fotografií z celého světa, byla tam i fotka Prahy, což mě takřka dojalo. Vyfotil jsem si také jednu zvláštně osamělou nevěstu sedící na lavičce a ona mi zamávala, asi byla ráda, že si ji fotí nějaký zápaďák a že tedy vypadá určitě dobře (v tom měla vlastně pravdu). Pořád jsme nevěděli, co si koupit a jak zlikvidovat přebytkové rubly. Na něco přijdeme!

NevěstaOpustili jsme kreml, šli k soše Lenina a kromě ní vyfotili i radnici, která vypadala velice sovětsky, stejně jako celé prostranství před ní. Jasně jsem viděl, jak zde probíhaly (a určitě i probíhají) všechny ty oslavy prvního máje, dne vítězství a jiné povinné svátky. Pokračovali jsme směrem do neturistické části města, abychom viděli i něco obyčejného, místního; kašírovaných turistických objektů jsme měli už dost. Také jsme potřebovali nějaký obchod s jídlem i čímkoli, za co bychom aspoň trochu smysluplně utratili ruskije děngi. Pěknou dvouproudou ulicí s dlouhou parkovou alejí uprostřed jsme došli až k nádraží. Jeho budova zase (po kolikáté už?) působila velice jižně, přestože jsme byli pořád hodně na severu. Nevím, čím to je, možná tou bílou fasádou – ale je jisté, že tatáž budova by mohla stát třeba u Černého moře a vůbec by nepůsobila divně. U nádraží parkovaly také autobusy, některé poněkud humpolácky přestavěné na plyn (bomby byly na střeše). Tady bylo město jiné, sem turisti nechodí.

Volga GAZ-21Volga GAZ-21

Na parkovišti hned vedle nádraží stál skvost – krásně zrenovovaná Volha zvaná Carevna (správný název je Volga GAZ-21). Nemám rád takové ty „tuningové“ renovace a úpravy, protože pak vznikne většinou něco jiného než originál; možná auto pak lépe jede a tak dále, ale není to ono. Tohle bylo ono naprosto kompletně, včetně autoatlasu SSSR za zadním oknem. Nemohl jsem se vynadívat a fotil a fotil… Na tomhle autě je víc než na jiných vidět, jak moc chtěli být soudruzi stejní jako Američani (všechno velké a největší!), ale jak se zároveň báli, aby to náhodou někdo nepoznal. Carevna je dojemný příklad obojího.

MakDonaldsOpodál jsme objevili také McDonald’s a řekli si, že raději už nebudeme pokoušet své zdraví a najíme se tady, ten ranní piroh mi tedy fakt stačil. Je velice zvláštní, jak jsou anglické názvy přepisovány do azbuky, třeba takový Биг Тейсти je velice zábavný – a tak jsme tedy zapadli ne do McD, ale do Макдоналдс… Ještě předtím jsem si ovšem musel vyfotografovat azbuková loga a slunečníky, což se velice nelíbilo jakémusi mužikovi v síťovaném nátělníku (fuj!), který hbitě vystartoval od stolku a hulákal, že nechce, aby ho někdo fotil (jenže já nefotil jeho a na fotografii vůbec není), že to by se mi líbilo (nelíbil se mi ani trochu) a že tohle teda nět. Taky si myslím, že vot eto nět, a tak jsem dělal, že mu nerozumím ani slovo, a zase jednou jsem byl docela němý, v duchu však velice sprostý a o kurvy či prdele nebyla vůbec nouze.

Bylo mi jasné, že kdybych s ním diskutoval, bude to na dlouho. Rusko mě také naučilo rozčilovat se, jen když to má nějaký smysl, a tak jsem chlápka prostě nechal stát a nadávat a šel dovnitř. Menu bylo obrovské (opět jsem si vzpomněl na dokument Supersize Me a těšil se, že si ho někdy pustím), Биг Тейсти dobrý, coca-cola studená, záchod čistý. Pomalu, leč jistě jsme se připravovali na návrat do Evropy (i když trochu kuriózně v americkém globálním řetězci). Mimochodem – McD byl v ulici jménem Oktjabrskaja, neboli tedy Říjnová – a zase mě napadla paralela o tom, jak neslavně skončila revoluce (a nejen ta říjnová), když v ulici s názvem pro soudruhy takřka posvátným stojí přímo symbol toho, proti čemu tak dlouho (a marně) bojovali. Za těchto úvah jsme se vydali zpátky k parkovišti, ale jinou cestou, abychom viděli co nejvíce.

Autobusy v NovgoroduMěli jsme pořád ještě moc času a moc peněz, a tak jsme se zastavili v pravděpodobně nejlepší a nejdražší kavárně ve městě. Byla to vskutku velice zajímavá kavárna… 3 barmanky měly pořád co dělat, ačkoli hostů bylo pět a půl (a více než 6 by se jich tam stejně nevešlo). Dělba práce byla takřka absolutní, např. jedna srovnala příbory, druhá je balila a třetí roznášela na stolky, ačkoli tohle všechno by klidně zvládl jeden jediný člověka a ani by se moc nenadřel (možná proto byly ceny tak vysoké, ale zrovna to nám bylo jedno). Jedna se přišla zeptat, co si dáme, druhá mi pak přinesla colu, další Lence kafe – na cukr už asi neměly pracovní kapacitu, a tak jsem si o něj musel jít říct a donést ho sám. Velice zábavný podnik…!

V. I. Lenin stále v kondiciS malými obtížemi jsme pak nakoupili i poslední zásoby potravin; odpolední pauza totiž začíná dříve a končí později – socialismus se v obchodech, resp. v pracovní morálce prodavačů, drží stále velice dobře. Nákup byl poněkud jednotvárný, sestával z chleba, jogurtu, kefíru a vody, tentokrát jsme pořídili celý pětilitrový kanystr, protože nebylo vůbec jisté, jestli uvidíme ještě nějaký obchod. Také jsme obešli stánky se suvenýry a koupili různé věci, takovou velkou březovou sadu: hřeben z březového dřeva a nápisem Novgorod Veliký, malou kulatou krabičku z březové kůry s intarzovaným erbem města, Lenka si pořídila dřevěné náušnice a ještě jedny jiné pro nějakou svou kamarádku. Peněz podstatně ubylo a byli jsme spokojení – ruštější suvenýry koupit asi nelze. Možná by někoho napadlo koupit matrjošku, jenže jednak jsou ohavně kýčovité (mimoto jsou naprosto zbytečné a jen překážejí) a jednak, resp. především, jsou svým původem japonské, i když se to moc neví…

Pak přijel náš autobus, naložili jsme nákupy i sebe a zamířili do poslední ruské zastávky. Během odjezdu se odehrával už klasický rituál – má sousedka přes uličku vždycky vestoje přerovnávala veškeré své věci, kterými byla neustále obložena, natahovala se nahoru na polici i dolů pod sedadlo, přičemž do mě neustále vrážela svým rozměrným pozadím. Co jiným lidem trvalo maximálně tak minutu, jí mnohonásobně déle. Toto se opakovalo pokaždé, když jsme zastavili, i kdyby to mělo být třeba jen na 5 minut – pětiminutová zastávka a pak desetiminutové přerovnávání… Silně mě to štvalo, ale dělat se s tím moc nedalo. Leda bych jí to řekl – jenže jak se slušně říká: „Nevrážej do mě pořád tou svou prdelí!“…??? Ale co se vlastně rozčilovat – čeká náš ještě opravdu hodně dlouhá cesta a ani den ještě nekončil…