Archive for the Rusko 2010 Category

Ruské dny XXI. – 5. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 23.10.2010 by Milan Sýkora

K ránu mě vzbudila divoká bouřka, která lomcovala okny a skrápěla spící Petrohrad proudy deště. Nespali jsme ve stanu, neměli venku věci… a tak jsem chvíli poslouchal a pak klidně spal dále až do rozednění. Ráno jsme sbalili svých 5 švestek (tedy – švestku jsme neměli ani jednu, protože jednak na ně bylo brzo, jednak je nemám rád, ale prostě se to tak říká), naposledy se civilizovaně umyli, sešli už s věcmi k busu, naložili a nasnídali se. Nebe bylo už zase modré, vítr se utišil a noční divočinu připomínaly jen louže. Čekal nás druhý petrohradský den.

Něvskij prospektNěkteří lidé měli v plánu Ermitáž, ale my (a několik jiných) ne – jak už jsem říkal, jsem na poli výtvarného umění barbar, a tak raději než po galerii trajdám po městě. Vystoupili jsme na Něvském prospektu; odjezd je od Ermitáže v půl třetí. V centru města se už docela solidně vyznáme, to se vždycky hodí. Zamířili jsme do jakéhosi army-shopu, ale otevíral až v 10, měli jsme tedy asi tři čtvrtě hodiny k dobru. Courali jsme kolem obchodního domu Gostinnyj dvor a nakonec na chvíli zakotvili v bistru poblíž, Lenka si dala kávu a já vodu; hlavním důvodem návštěvy tohoto podniku beztak byla možnost využít tamní toalety, nějak jsme si tipli, že budou snesitelné (nakonec se ukázalo, že byly velice civilizované, kromě pořádku a toaletního papíru se pyšnily dokonce i tekutým mýdlem a papírovými ručníky, v Rusku věcmi skutečně nevídanými). Než jsme vypili své nápoje a vyřídili potřebné, sledovali jsme v televizi ranní zprávy, kde mluvili o požárech kolem Moskvy; některé obrázky byly jak z války. Rusko má dokonce i ministerstvo mimořádných situací, asi ne nadarmo, v tak veliké zemi a při takovém pořádku se nejspíš něco tzv. mimořádného děje neustále.

Placka KGB...Vojenský obchod byl zvláštní – tedy krom toho, že byl ve sklepě domu ve vnitrobloku a museli jsme projít dost nebezpečně vypadající mříží na zpustlý dvůr. Místním kočkám se tam ale líbilo a byly ostražité a podezřívavé stejně jako ruská armáda, možná to byly kočky s vojenským výcvikem, nebo prostě z toho obchodu zblbly. Magazin byl přecpaný vším možným a nebyl to jen výprodej nějakých jetých věcí, jako bývá u nás, byly tam i věci nové, asi si ozbrojené složky musejí výstroj kupovat. Měli tam i věci pro policii a námořnictvo, všechno originál, s čísly podle výstrojového katalogu příslušných institucí, také zbraně měli. Když jsem si prohlížel modro-bílé pruhované námořnické tričko (nejspíše pod vlivem většiny účastníků zájezdu, kteří si nejen trika koupili, ale také v nich chodili), přišel policista, zakoupil nové výložky (předložil svůj služební průkaz, asi aby se sám nemohl pasovat třeba na generála) a zas odešel. Tričko jsem si nekoupil, protože jsem si naštěstí uvědomil, že bych v něm vypadal jako debil; vrátil jsem ho a měl radost, že jsem odolal vizuálnímu nátlaku davu. Pak jsem si prohlížel nože, ale vypadaly dost nebezpečně a při vzpomínce na hraniční kontrolu jsem si žádný nekoupil, protože jsem se bál, že mi ho nějaký pitomec v uniformě zabaví. Ale nůž Vítěz byl opravdu krásný kousek… Nakonec jsme z obchodu odcházeli s nerezovými kalíšky na vodku s nápisem CCCP a se služební plackou KGB. Prostě jsem ji nemohl nemít, obzvlášť když jsem si přečetl neuvěřitelný nápis kolem hvězdy se srpem a kladivem: horoucí srdce – chladná hlava – čisté srdce. No potěš koště, abych tak řekl…

Sankt-PetěrburgZjistili jsme, že máme poměrně nečekaný a nezvyklý problém – utratit peníze! Vlastně se mi to stalo poprvé v životě, většinou mám problém zcela opačný, jak už to tak bývá. Rozebírali jsme tuto nezvyklou situaci (co si kde počneme s rubly?!), ale na žádné rozumné řešení kromě „počkáme a uvidíme“ jsme nepřišli (takže jsme vlastně nevěděli vůbec nic, ale aspoň jsme vyvíjeli nějakou mentální aktivitu). Na ruštinu a hlavně azbuku jsem si zvykl tak, že mi už nepřipadala ani moc cizí, četl jsem jen tak mimochodem a byl stále v obraze (zatímco značná část našeho zájezdu byla takřka nonstop pod obraz). Do fotobatohu s Nikonem jsem ráno přidal ještě malý notebook zabalený do trička, protože jsme si včera všimli, že v McDonald’s je free wi-fi; batoh byl těžší než obvykle, ale po 3 týdnech si člověk zvykne na leccos.

Muzeum F. M. DostojevskéhoPěšky jsme se po Něvském prospektu vydali do muzea F. M. Dostojevského na adrese Kuzněčnyj perelok 5, tedy tam, kde spisovatel bydlel. Byt byl uveden do stavu, v jakém byl za života Fjodora Michajloviče. Fotografovat se nesmělo, a tak jsem svůj batoh odložil u pokladny, kde mi ho ochotně schovali (doufal jsem, že stejně ochotně mi ho i vrátí). Expozice to byla pěkně uspořádaná a zajímavá – a nejen tím, že v bytě byly asi 4 hlídačky a ochotně všem nabízely tištěné popisy v různých jazycích. Nám daly anglický, ale po 3 týdnech v Rusku už bych snad už raději ten ruský (byl na druhé straně, a tak jsem porovnával a překlad byl správný). Anglicky jsem za celou dobu v Rusku nepromluvil, nebylo s kým a nebylo proč. Dívali jsme se na nábytek, knížky, dýmku, obrázky a fotografie, byli jsme tam. Viděli jsme také první a původní ilustrace ke Zločinu a trestu, dívali jsme se na Raskolnikova a strašidelnou lichvářku, na uličky a domy obkreslené snad ze Stínadel… ale samozřejmě to byl Petrohrad. Pokochali jsme se také obrázky a fotografiemi ruských měst i venkova, viděli první vydání různých knih F. M. D. a pak už jsme se měli pomalu k odchodu. Batoh mi vrátili. Zatím jsem od rána nevyfotil nic, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, někdy se stačí „jen“ dívat…

LenkaUsadili jsme se v McDonald‘s na Něvském, dali si super-size menu (obsluhovala mě jakási Anna, která ovšem vypadala jako Marfuša nebo obryně Stáňa; facku bych od ní nechtěl ani za nic, měla ruce jak lopaty), usedli… a zjistili, že wi-fi nefunguje. Kurva fix, proč ten krám s sebou vlastně vleču?! Ale najedli jsme se dobře a hodně, to teda zase jo. Najedení a napití jsme se vydali dále a cestou se dohodli, že zastavíme na chvilku ještě ve druhém mekáči, stejně půjdeme kolem, třeba tam wi-fi půjde a záchod se hodí takřka vždy. Wi-fi fungovalo, záchody taky a když jsem vystál frontu (obsluha už měla normální lidské rozměry), objednal jsem – a najust anglicky – Lence veliké kafe a sobě velikou colu o objemu 0,8l. Napsali jsme všechny možné SMS (byl zvláštní pocit psát z Ruska přes český web bráchovi, který právě dlel kdesi v Srbsku) a trochu se také podívali na zprávy z domova – nic nového, jen předvolební kecy byly nahrazeny povolebními a hodně článků bylo o tom, že v Rusku hoří, což jsme věděli taky.

Carskoje Selo - parkPak už zbýval jen malý kousek centra a problém s utracením peněz. Řekli jsme si, že si koupíme jen věci ruské nebo takové, které u nás nejsou; vybavilo se mi také kdysi kdesi spatřené heslo, že God made heaven and Earth – everything else is made in China… a chtěl se čínským věcem pokud možno vyhnout, protože ty jsou prostě všude. Nakupujeme vodku Зелёная марка (tedy „zelená značka“), spousty čaje a také čokoládu s historickým obrázek Sankt-Petěrburgu. Byl to docela problém, a tak jsme musel obrazit několik obchodů; a protože v téhle zemi je možné opravdu docela všecko, narazili jsme i na samoobsluhu, kde neměli vůbec žádný alkohol – neuvěřitelné… Chleba a vodu měli naštěstí všude, neboť to byly potraviny, bez kterých bychom se neobešli.

I při poněkud chaotických nákupech držíme směr k Zimnímu paláci, abychom se s těmi krámy netahali moc daleko a oklikou. V jiném obchodě jsme pořídili také cigarety, velice levné LM (u nás stojí myslím 65 korun, tam vyjdou na 20) – ale když jsem požádal o 20 krabiček, prodavačku to mírně vyděsilo a odešla hledat sáček a gumičku. Nevím, v čem tam cigarety dodávají, ale kartony asi nevedou. Vmžiku byla zpátky a pak dokonce přišla ještě jednou… konečně mi došlo, že jsou to dvojčata, už jsem se obával o svůj psychický stav. Zbývalo nám ještě přes 2000 rublů, byli jsme stále ještě odporně bohatí.

Klasicismus...Ve 14:40 odjíždíme z malého plného parkoviště u Ermitáže neuvěřitelnou zácpou v úzkých uličkách, v nichž řidič  Eda s velkým autobusem bravurně manévruje. V přímém přenosu jsem z okna viděl, jak ruský bus plný očividně zahraničních turistů ulomil zpětné zrcátko, ale asi je něco takového zcela běžné, protože řidič ani nevystoupil a sunul se dál i bez zrcátka, které zůstalo ležet u značky jednosměrné ulice (no a co, prostě jedu). Městem jsme jeli ještě dobrou hodinu, pak už i bez zácpy, protože je veliké a my ho museli projet úplně celé směrem na jih. Pořád jsme se dívali ven, jedli brambůrky, pili colu a pak tekutý jogurt a byli spokojení, prostě tak, bez důvodu. Petrohrad je daleko lepší a hezčí než Moskva; a dokonce i předměstí vypadají nějak civilizovaněji než cokoli, co jsme v Rusku viděli (a že toho tedy bylo dost). Domy řídly, pak skončila i komerční zóna u letiště a před námi bylo městečko Puškin. Původně se tedy jmenovalo Carskoje Selo, ale to je vlastně název zámku, obec kolem vznikla až později. A právě do zámku a přilehlého parku jsme mířili. Ivan zase žvanil cosi o tom, jak se dostat do parku (ano, opět se platil vstup), ale raději jsem po zážitcích z Petergofu neposlouchal (a také z ohledu na Lenku, aby mě zas nemusela uklidňovat jako včera), protože jsem si byl naprosto jist, že tentokrát bych se neudržel a prostě mu dal do držky.

Carskoje SeloCarskoje Selo je od Petrohradu asi 20 nebo 30 kilometrů, zkrátka hned vedle, a byli jsme tam za chvilku, silnice byla nerusky hladká a bez děr. Když jsme vjeli do města, poněkud jsem se podivil, ačkoli jsem tohoto pocitu po 3 týdnech v Rusku už takřka nebyl schopen. Město je skoro celé jeden velký upravený park s luxusními trávníky a květinami, dokonce se mi vybavilo Versailles (a to je tedy co říct). U odbočky k zámku stála uprostřed trávníku Puškinova socha, a to dokonce bez podstavce; to bylo další překvapení, protože ruské sochy a pomníky mají podstavec naprosto vždy. Nikde žádné srpy a kladiva (už nevím, jestli jsem psal, že jsme u silnice do Jurjeva Polského míjeli odbočku na vesnici jménem Серп и молот, neboli Srp a kladivo… tam bych tedy fakt bydlet nechtěl) a nikde žádný Lenin! Neuvěřitelné!

Carskoje SeloZaparkovali jsme na jakémsi dvoře, kde kromě asfaltové plochy, zavřených záchodů a vybydleného kiosku nebylo vůbec nic – zato ale byl zámek a park opravdu blízko. Řekli nám, kdy bude večeře, a mohli jsme jít. Tentokrát jsme se mazaně oddělili od velké skupiny hned a také šli k jinému vchodu. Občané Ruské federace měli vstupné za 100 rublů, cizinci za 260 (ano, spravedlnost a rovnoprávnost je této zemi odjakživa vlastní). Prostě to zkusíme. Dal jsem tetce v pokladně dvě stovky a požádal o два билета, dvě vstupenky. Už pro ně sahala, když tu se zarazila a rozšafně povídá:

Pavilon soch„Vy asi nejste odsud… jste vůbec Rusové?!“
Ještě to tak, pomyslel jsem si, ale dál statečně hrál svou roli: „Ano, jsme zdaleka“ (a ani jsem nelhal). O svém přízvuku (přece každý cizinec nějaký má, to je jasné) jsem si nedělal iluze, ale nechtěl jsem to vzdát jen tak.
„Nu vot… a rozumíte mi vůbec?“ vyslýchala mě dále. To si teda piš, babo zvědavá, říkal jsem si v duchu, ale nahlas jsem raději prohlásil, že samozřejmě ano… Pak ještě pronesla kratší řeč (fronta za mnou utěšeně narůstala) o tom, že takových už viděla, já jí odporoval, že s ruštinou nemám jediný problém, až pak shrábla peníze a uvolila se nám tedy prodat lístky…

Carskoje SeloA bylo to, stali jsme se majiteli dvou krásných levných vstupenek pro rodilé Rusy. Jen tak mezi námi, ten park za víc než tu stovku fakt nestojí, je to prostě zámecký park jako každý jiný, ale přece jsme ho chtěli vidět. Jak jsme později – už uvnitř parku, když jsme zdolali i kontrolu u brány – zjistili, ostatní z naší výpravy takové štěstí (nebo možná drzost) neměli, ale to nebyl náš boj, jak se říká. Možná teta pokladní už měla těch Lžirusů dost a bála se, že bude mít průser a vyhodí ji z rabóty. Nejlepší však bylo, že Ivan šel za plné cizinecké vstupné, to mě tedy potěšilo nebývale, přece jen nějaká ta spravedlnost existuje. Park byl pěkný, ale poněkud nudný, tak nějak univerzální a bez duše, přesto jsme si ho však prošli, když už jsme se tam tak pěkně dostali. V lapidáriu soch, které bylo neprůchozí, ačkoli na druhé straně byly také schody, byly napřed busty Řeků a Římanů a později také různí Rusové. Všechny tyhle antické a rádobyantické sochy jsou trochu děsivé, protože nemají oči, jen prázdné důlky (původní antické sochy byly polychromované, tedy barevné, a oči měly namalované) – a nemám je moc rád. Bdělým okem (nebo možná oběma) nás ale střežil hlídač, tak se nedostatek očí na straně soch vyrovnal.

Fronta do Jantarové komnatyNa Jantarovou komnatu, resp. na její kopii, kterou zaplatili z větší části Němci (asi mají trochu výčitky svědomí, že právě oni mají nejspíš prsty v jejím zmizení a nenalezení), stála předlouhá fronta Japonců a jiných vytrvalců. Vstupné činilo 1000 rublů; sice bychom na něj měli, ale nechtělo se nám ani do fronty, ani nikam dovnitř. Ivan v autobuse vykládal cosi o tom, že prý zná šéfa hlídačů (ano, jistě…), že nás tam dostane mimo pořadí, ale za příplatek (neboli úplatek), ale nevěřil mu už asi vůbec nikdo – a taky nikdo jeho nabídku nevyužil (stejně to byly určitě zase jenom kecy). Po zběžné prohlídce parku jsme se ještě vydali do města, pořád jsme měli moc peněz… Lenka si u brány parku koupila kalendář s fotografiemi Petrohradu, já nic. K suvenýrům mám čím dál zápornější vztah, nemůžu si pomoct. V centru bylo hodně obchodů, ale koupili jsme si jen vodu a čokolády Alenka s velmi sovětským obalem, konečně suvenýr hodný pozornosti.

Carskoje Selo - parkPo večeři asi 10 minut pršelo, ale bylo nám to jedno. Odjíždíme směrem na Novgorod, je to daleko a jsme unavení, tak se snažíme trochu prospat. Jedeme však po otřesné silnici, kde je nějak těsno a jede se nárazník na nárazník – buď my předjíždíme náklaďáky a kamiony, nebo někdo předjíždí nás, to vše současně se slalomem mezi dírami. Prohlížíme si dřevěné chalupy kolem silnice; dobrá polovina jich je opuštěných, asi tady není práce. Drobným zpestřením cesty jsou zastávky, sledování hrozivě se zatahujícího nebe a také silniční policejní kontrola. Podle cedulí se opět blížíme k Moskvě, z čehož mám mírnou depresi, protože bych rád už Rusko opustil, už ho máme dost vlastně oba. Pak se silnice z ničeho nic rozdělí – Moskva vlevo, Novgorod vpravo – sláva a hurá.

Seznamování s památkami :-)Do Novgorodu dojíždíme za hustého deště a tmy, ale nic nemůže zabránit Ivanovi a alko-sekci, aby nakoupili zásoby vodky na večírek, který se chystají pořádat, prý na rozloučenou. No nazdar, to zas bude noc…! Poslední zastávka je u hydrantu, voda je potřeba na snídani. Jedeme nocovat k jezeru či rybníku (ráno jsme zjistili, že je to jen do šířky rozlitá řeka), k branám jakéhosi docela nového kláštera. Když tam konečně dorazíme, lije jako z konve. Z autobusu bereme s sebou jen věci nutné a nejnutnější, abychom neměli všechno mokré a špinavé. Oblékám si americké vojenské pončo, které jsem si právě pro takovéto nepříjemné situace pořídil. Stavět stan potmě (jakmile rozsvítíme baterku, je kolem snad milion komárů a během prvního nádechu jich člověk má plnou pusu) není žádná krása, navíc prší a na zemi je mokrý písek, který se lepí na boty a na všechno. Někteří pomatenci se vrhli do jezera, ale mě by tam takhle nikdo nedostal ani párem volů nebo Ivanů (což je nakonec jedno), protože když vodu nevidím, bojím se, v čem se vlastně máchám. Ráno někteří litovali…

Ve stanu je vlhko a špatně se dýchá. Mizerně spím, za což můžu děkovat nejen vlhku a dešti, ale hlavně nějakým místním pitomcům, kteří se mezi stany projíždějí autem, a určitě jim to připadá jako dobrý nápad, a tak to několikrát zopakují. Celá scéna je podbarvena falešným ožralým řevem (vydávaným za zpěv s kytarou) pitomce vedoucího a jeho fanklubu. Pozdě v noci (nebo brzo k ránu) konečně přestalo pršet.

Reklamy

Ruské dny XX. – 4. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 16.10.2010 by Milan Sýkora

Vstali jsme do poněkud podmračeného rána, umyli se, posnídali a sbalili tábor, odskočili si asi půl kilometru na záchod do pole. Vyjma poslední činnosti (i když ruku bych za to do ohně raději nedal) jsme byli stále pod bedlivým dohledem místních obyvatel – a není divu, protože kdyby před vaším domem vznikl jakýsi nepochopitelný kočovnický lágr, taky byste se dívali, vsadím se o cokoli. Ivanovo „Ahoj, kamarádi!“ už jsem dokázal pohodlně ignorovat, nicméně stále ještě mě dokázal velmi rychle naštvat, když vstal poslední a pak všechny popoháněl, ačkoli se zpravidla čekalo jen a jen na něj.

PetergofPři nakládání autobusu, které už se po těch mnoha dnech stalo naprosto rutinní záležitostí, trochu sprchlo, ovšem za déšť v pravém slova smyslu bych těch asi 10 minut a celkem nějakých 44 kapek nepovažoval. Vyrazili jsme na Petrohrad a zbývalo nám asi 150 kilometrů. Původně jsme měli cestou zastavit u nějakého obchodu, protože zásoby nejedovaté a nebarevné vody se povážlivě tenčily – ale nakonec z toho nebylo nic, jak už jsme byli u Ivana zvyklí.

Zjistil jsem jednu velice podivnou věc – ale nedivil jsem se, protože v zemi, kde zítra již znamená včera, jak nám kdysi na základce vtloukali do hlav (o to větší šok nastal, kdykoli jsme viděli či slyšeli něco ze sovětské reality): někdejší Leningrad byl přejmenován zpět na Sankt-Petěrburg, zatímco oblast (cosi jako český kraj) se stále jmenuje Leningradská… Typicky polovičaté ruské „řešení“ problému! Také jsme konstatovali, že Moskva a Petrohrad se nemají navzájem v lásce asi jako Praha a Brno; ovšem zde podobnost končí, protože Rusku vládne bývalá petrohradská klika z KGB (soudruh Putin a spol.), zatímco u nás naštěstí žádní brněnští estébáci nevládnou (doufejme).

Protože okolí silnice bylo poněkud jednotvárné, přemítali jsme o tom, v čem jsou Rusové jiní a v čem je Rusko jiné. Vznikl z toho takovýto malý a poněkud chaotický seznámek:

  • Jsou hrdí na jakoukoli uniformu, je to svým způsobem poznávací znamení těch důležitějších a důležitých (ti nejdůležitější uniformu nemají a naopak nechtějí být viděni a poznáni)
  • Dívky a ženy jsou vždy naparáděné (výjimky neexistují)
  • Zakládají si na autech, někdy i velmi dobrých, na domy kašlou
  • Nestarají se o veřejné prostory (vyjma Moskvy, Petrohradu nebo Jaroslavli, ale tam se stará město)
  • Služby (např. pošta) jsou katastrofální
  • Všude jsou fronty
  • Mají nechutné a docela drahé pivo
  • Maršrutky (kombinace taxíku a MHD) jsou vynikající
  • Neumějí říct „s dovolením“

Zimní palácMezitím nás přivítal Sankt-Petěrburg, který vypadá velice evropsky (však to všechno taky Petr Veliký odkoukal právě v Evropě!). Ovšem průvodcovské „služby“ byly dost na pováženou – místo aby nám Ivan řekl, co kde je a co míjíme, pustil nám jeden z hrozných ruských dokumentů (nekonečně dlouhý, komentář velmi procítěný až směšný), tentokrát o Ermitáži. No fajn, nic proti ní, ale proč se mám dívat na dokument o něčem, co můžu za chvíli vidět, ale zároveň propást možnost prohlédnout si město? Aspoň že nám rozdali xeroxované plánky centra… Na dokument jsme kašlali, stejně byla maličká TV až vepředu a z obrazů jsme viděli leda tak barvy. Projeli jsme takto celým městem aMedvídě ukazovali si tedy aspoň svépomocí a s pomocí plánku, co kde je, a říkali si, že Petrohrad vypadá velice civilizovaně. Mířili jsme do Petrodvorců, kterým se ovšem nyní říká správě šlechticky Petergof (šmarjá, hrozný název, kdyby aspoň uměli říct „h“ a necpali místo něj „g“!). Měli jsme se prý těšit na krásný zámek a park s fontánami – ačkoli zrovna tyto objekty bývají stejné všude, kde si je nechala šlechta postavit (asi proto, že je navrhovali víceméně stejní architekti), byli jsme zvědaví.

Fronta do ErmitážeNež jsme přijeli do Petergofu a zaparkovali, což nebylo zrovna jednoduché, pokud jsme nechtěli platit, rozhodl se Ivan nám zase jednou poradit, podělit se o nějaké to své moudro. Pro začátek nám sdělil, že zaparkujeme u veřejných záchodů, což bylo sice následně splněno, leč záchody nebyly veřejné ani trochu, neboť bylo zavřeno – podle jejich vzhledu jsem záhy usoudil, že jsou zavřeny navždy. Pak jsme vyrazili takřka klusem k bráně do parku, samozřejmě aniž by Ivan kohokoli upozornil, a tak poslední nebozí cestovatelé si v běhu balili batůžky nebo dopíjeli poslední vodu, která jim ještě zbyla. Museli jsme také spěchat, protože Ivan nikomu neřekl, kam přesně jdeme, v kolik se vrátíme a kde je sraz, jak se to dělá, pokud je průvodce normální člověk a ne debil.

Sankt-PetěrburgVstup do parku (!) stál pro Rusy 130, pro cizince 350 rublů – a já se už poněkolikáté pevně rozhodl, že jen co si první Rus někde postěžuje na nějakou nespravedlnost, pošlu ho do prdele (nebo do Petergofu, to máte nakonec jedno). Další radu jsme dostali hned u pokladen: máme k pokladně jít po jednom, mlčky položit na tácek 130 rublů, nemluvit, usmívat se, a že prý projdeme, že je to prý mafiánská taktika (bože, ať už ten pitomec drží hubu!). Postupoval jsem tedy dle návodu, jakkoli se mi zdál divný. Předstoupil jsem, položil přesně odpočítaných 130 rublů a bába se zlomyslným úsměvem zakvákala přes reproduktor, že inostránci tri sto pjaťděsjať rublej, pro jistotu mi to ještě ukázala na tabuli, protože jsem mohl být i hluchý, když už jsem byl němý. No vida, tak opravdu vypadám jako cizinec – to asi moje vlasy (všichni Rusové jsou nakrátko a nosí takový ten vojenský sestřih), tričko s nápisem Monaco nebo možná tmavé brýle (Rusové je moc nenosí a když, nejsou to pilotky ale nějaké stylové, drahé, značkové a podle mě hnusné výtvory).

Kometa na NěvěNeuvěřitelně mě to naštvalo, ba přímo nasralo, až jsem sám sebe překvapil. Nešlo až tak o peníze, měli jsme jich dost, ale zaplatit skoro třikrát tolik než domácí jen za vstup do parku s fontánou, který je stejný jako ve Versailles nebo třeba v Berlíně-Charlottenburgu, to se mi tedy nechtělo, tak nějak z principu. Blbé rady, zavřené záchody, nedostatek vody (obchod nikde) a informací (dosud jsme žádné nedostali) mě dovedly takřka k nepříčetnosti. Tak mi polibte prdel, zahlásil jsem sladce do mikrofonu, aby baba věděla, že nejsem němý ani hluchý, a otočil se k odchodu, ať si ten svůj park nacpou někam. Lenka se naštvala úplně stejně, jen přitom zachovala slušný slovník, čímž si vysloužila můj tichý obdiv, jelikož já jsem toho schopen nebyl. Byl to opravdu silný zážitek, dokonce i teď, s více než dvouměsíčním odstupem, jsem se při psaní znovu pořádně naštval…

Bez komentáře...Nadával jsem všemu a všem, nejvíce Ivanovi, dokonce jsem na něj promluvil, když přilezl, asi abychom mu pochválili jeho super nápad (konečně jsem mu mohl říct, že zařídí leda hovno, zato keců má vždycky spousty). Měl jsem chuť ho praštit mezi oči, ale silou vůle jsem se ovládl, bylo to nebývale těžké. A protože jsem mu dost dobře nemohl dát do držky, aspoň slovní výsledek záporných emocí si musela vyslechnout Lenka, až mi jí bylo líto, protože ona přece za nic nemohla… Na ten blbej park prostě seru! Tomu debilovi dám do držky! – a tak dále. Naštěstí jsem se uklidnil brzo, nechtěl jsem na ni být zlý, velice jsem se snažil, ale přece jen adrenalin se špatně brzdí. Lenka, která do parku taky nešla, se mezitím zachovala velice prakticky – šla se zeptat Ivana, kdy kde budou s autobusem ve městě, že bychom tam přišli a mezitím se podívali jinam. Že prý mezi 18:00 a 20:00 budou parkovat u Isakijevského saboru, což je kostel v centru. Že nám prý pošle SMS, kdyby se něco změnilo. Šli jsme pryč, a když jsem vyřešil absenci záchodů přímo u zdi zámku, odhodlán se na to nechat třeba zatknout, bylo už zase dobře. Později jsme zjistili, že některým našim spolucestovatelům ruské vstupné prošlo, ale vyhodili je až od brány, kde všechny kontrolovali znova, a tak si musel dokoupit každý ještě 2 ruské lístky, čímž tedy celková cena vstupu činila 390 rublů… Pro názornost přikládám autentický deníkový záznam.

Petropavlovská pevnostOdjeli jsme za směšných 50 rublů maršrutkou zpět do Petrohradu, na stanici metra Avtovo. Taková maršrutka, to je prima věc – trochu taxík a trochu MHD. Je to dodávka pro nějakých 10 lidí, jezdí po předem známé trase, je také předem známo, kolik to kam stojí; sice je cena trochu vyšší než u „velké“ MHD, ale na dodávku si můžete mávnout kdekoli a kdekoli budete chtít, vás zase vysadí. Řidiči se dávají rovnou peníze, žádné lístky. Napadlo mě, kolik takových jízd asi řidič zdaní, když nevydává žádné účtenky, ale nebyla to moje věc a byl jsem rád, že jedeme. Když někdo přistoupil, poslal odzadu peníze dopředu, řidič za jízdy vrátil a stejnou cestou přes několik lidí se peníze vrátily nově příchozímu pasažérovi. Krásná věc, tyhle maršrutky bych chtěl i u nás – a sotva by pak byly taxíky tak neuvěřitelně předražené… Na stanici Avtovo to bylo z Petergofu dost daleko, ale řidič to měl na háku a bílou dodávku mercedes sprinter hnal po městě i přes stovku, a tak celá cesta zabrala nějakých 20 minut.

Petropavlovská pevnostNa stanici metra jsme se chvíli nemohli zorientovat, protože vestibul byl úplně jinak uspořádaný než v Moskvě. Petrohradské metro je mladší než moskevské, ale neméně výstavní a bombastické (samozřejmě v sovětském duchu). Není tam však takové vedro, asi zdejší soudruzi projektanti už mysleli i na takové „zbytečnosti“ jako větrání (ale nijak to nepřeháněli, to teda zase ne). Nádherná věc jsou jízdenky – kovové žetony s velkým „M“, které se prodávají na pokladně v každé stanici, jedna jízda za 22 rublů; a klidně lze projet metro celé, protože dokud neprojdete turniketem ven, můžete jezdit, jak je libo. Taky mě napadlo, že tam vlastně nemohou být žádní revizoři, když jediný doklad, tedy kovový žeton, hodíte do turniketu při vstupu… Konečně jsme taky objevili plánek metra a zjistili, jak a kudy jet na Něvský prospekt, což je takový petrohradský Václavák. Nebylo to složité, jen 1 přestup – a tak jsme radostně vhodili zakoupené žetony do turniketů a naše individuální prohlídka více než čtyřmilionového městečka mohla začít. Těšili jsme se.

Soudruzi demonstrantiVystoupili jsme u velkého obchodního domu zvaného Gostinnyj dvor. Přímo před ním demonstrovali nějací pomatenci s obrázky Lenina a Stalina, mlčky stáli s transparenty jako nějaká výčitka, že se soudruzi spoluobčané odrodili a už nejsou soudruhy; ale nikdo si z nich nic nedělal, jen si je fotili turisti a my taky. Prošli jsme kus Něvského prospektu, dívali se, jak město žije, jak jsou lidé trochu jiní než v Moskvě, jak je město (opět na rozdíl od Moskvy) pěkné. Zastavovali jsme kdekoli se nám zachtělo a naprosto jistě věděli, že jsme s tou vzpourou proti udělali dobře: žádná skupina, žádné kecy. V jedné postranní ulici jsme objevili McDonald’s, kde jsou vždy záchody, a tak jsme si zakoupili velikou coca-colu (0,8l) a navštívili onu místnost. Objevit v ruském městě záchod, kde vám není zle, to je prostě krása! Došli jsme pak až na nábřeží Něvy a trochu překvapeně zírali na tu maxiřeku, po níž svištěly okřídlené lodě alias komety.

Topol MJen jsme tak lehce okoukli Zimní palác a půlkruhovou budovu Admirality. Náměstí mezi nimi je nelidsky velké, nepříjemné a krom vysokého sloupu uprostřed mu dominuje zejména kamion s nápisem Tualet, do nějž jsme si ovšem netroufli vstoupit, stačilo, co bylo cítit venku. Vůbec jsou vzdálenosti v Moskvě a Petrohradu veliké, není jen tak se tzv. projít po centru, jako se to dělá třeba u nás, protože v tamních měřítcích jde o solidní výšlap. Ale šlo se hezky a nikdo neotravoval, vše bylo zcela v pořádku a věděli jsme, že kam nechceme, prostě nepůjdeme. Nešli jsme např. do Ermitáže, protože jednak jsme v oblasti výtvarného umění barbaři, jednak jsme viděli dost šílenou frontu. Lenka se nechala vyfotit s živým medvídětem, které tam jakýsi komediant předváděl a vybíral za to peníze (ale od nás nic nedostal, byl totiž v družném rozhovoru s nějakými Rusy a my ho nechtěli rušit, že…). Pak jsme po velmi širokém mostě (4 pruhy každým směrem!) pokračovali na ostrov, kde byl park a kde jsme si chvíli sedli (lavičky!) a dívali se na město a na svatby, které se nejspíš tradičně fotografují právě tady.

AuroraDále jsme zamířili do Petropavlovské pevnosti, která leží na břehu Něvy. Cestou tam jsme míjeli několik zajímavostí – např. odpornou repliku středověkého korábu zakotvenou u nábřeží. Uvnitř byla restaurace a fitness centrum s velikými okny, která se ovšem k lodi vůbec nehodila. Přímo naproti pevnosti byl jakýsi vojenský objekt a na jeho zahradě zaparkované monstrum jménem Topol-M, což je mobilní odpalovací zařízení pro jaderné zbraně. Když se s tímhle Sovětský svaz vytasil v 80. letech, způsobil na Západě značné pozdvižení, protože NATO žádné mobilní odpalovací rampy nemělo a nemá. A asi aby si nikdo nemohl nevšimnout, čím Rusko dosud disponuje, vystavili vojáci tato vozidla přímo poblíž jedné z hlavních petrohradských pamětihodností. Mezi pevností a touto militantní zahrádkou byl vodní příkop, u nějž se v klidu a pohodě opalovali a možná i koupali místní, jako by se nechumelilo (taky že se nechumelilo, bylo vedro na padnutí). V pevnosti kromě několika výstav, budov, davů turistů a nízkopodlažního autobusu přebudovaného na záchody nebylo nic, takže jsme ji volným krokem prošli, udělali pár snímků a mluvili o tom, že na nás – a zejména na Lenku – místní (= Rusové a zejména Rusky) zírají s mírnými rozpaky. MedvíděPak mi konečně došlo proč: měli jsme oba sportovní outdoorové sandály, které tam prostě nikdo nenosí, do města už vůbec ne (a žena či dívka by si je neobula, ani kdyby jí šlo o život – nemají totiž podpatek).

Místo zamyšlení nad vhodností svého outfitu jsme zamířili k benzínce, abychom si koupili vodu a zmrzlinu, a šli si odpočinout do parku, kde byly lavičky a stín. Několik důchodců krmilo holuby. Dívali jsme se na město, na dopravu, viděli také tramvaj drkotající po kolejích ve zcela havarijním stavu a těšili se na Auroru, kterou jsme za chvíli měli spatřit.

AuroraAurora je veliká loď. Zakotvená je trochu stranou, na jednom z kanálů či ramen (kdo se v tom vyzná), nejede k ní vůbec nic kromě turistických autobusů, je velice zachovalá (zrovna ji nově natírali) a vstup je kupodivu zdarma, dokonce i pro cizince, to se podívejme. Před ní jsou stánky s ohavnými cetkami známými i z Prahy – ruské ušanky, matrjošky a podobně; tam to aspoň patří. Aurora, dokončená už roku 1903, byla slavná ještě před revolucí, protože padla do japonského zajetí, pak se z něj zase dostala, sloužila dále a v roce 1917 její posádka dostala rozkaz od prozatímní vlády, aby s křižníkem odplula z města, jenže námořníci byli dávno na straně Lenina a jeho bolševiků, a tak just neodpluli, naopak výstřelem z lodního děla dali signál k násilnému uchopení moci, k útoku na Zimní palác a tak dále, vždyť jsme se to všechno učili pořád dokola. Až teď jsem si to ale dokázal pořádně představit.

Zatracená loď… ale taky zatraceně pěkná, jak obrázek z verneovky. Prohlédli jsme si palubu i podpalubí, kde je cosi jako prodejní výstava, hodně fotili, nadávali neustále překážejícím turistům, přičemž jsme my zase překáželi jiným fotografům, vojáci natírající záď na nás posupně zírali a my se dobře bavili. Ano, z celého Petrohradu byla Aurora zatím tím nejlepším a nejzajímavějším, co jsme viděli. Je to ale vlastně zvláštní, že je Aurora tak slavná, protože ty nejdůležitější věci se děly jinde, ona si jen jednou vystřelila (je to vlastně stejné jako s pařížskou Bastilou, její dobytí mělo také spíš symbolický než skutečný význam).

AuroraZ Aurory jsme zamířili směrem z centra, abychom viděli také nějaké neturistické místo; stačilo přejít most a byli jsme tam. Rozdíly byly patrné hned – omšelé domy, otřískané tramvaje a především mnohem méně lidí. Zašli jsme do supermarketu, koupili pepsi a jogurt, abychom se osvěžili. Pomalu jsme začínali přemýšlet, za co vlastně utratíme peníze, kterých jsme měli ještě dost a dost. Během této rozmluvy jsme došli na Leninovo náměstí neboli Площадь Ленина, kde jsme chtěli nastoupit do metra a odjet zpět do centra. To místo bylo odporné – zpustlá stanice metra vévodila špinavému náměstí se stánky a pošlapanými záhony; prostor stanice volně přecházel v jakési živelné smetiště, po kterém chodilo více invalidů a zraněných než jinde. Záhy jsme zjistili důvod: opodál byla jakási klinika, kam bych si ovšem dobrovolně nedošel ani pro náplast. Raději jsme jeli pryč.

AuroraVystoupili jsme opět na Něvském, zašli do obchoďáku na poměrně civilizovaný záchod, prohlédli si některé obchody a také – otevřeným oknem právě cestou na záchod – nahlédli do vnitřního dvora honosného obchodního domu: rázem jsme byli jindy a jinde, protože špína, neomítnuté cihly, přetékající popelnice a okopané dodávky, z nichž podivné postavy vykládaly zboží, velmi neladily s tím, co bylo vidět z ulice. Kníže Potěmkin by měl opravdu radost! Když jsme se vynadívali, vydali jsme se do McDonald’s něco pojíst, což jsme také udělali a bylo nám fajn. Byli jsme uchození jako málokdy. Už nás čekalo jen čekání – přesunuli jsme se jen několik bloků do parčíku u Isakijevského kostela, abychom našli autobus. Na parkovišti ovšem nebyl, jak se dalo čekat, byl ale ještě čas, a tak jsme zevlovali v parku a krmili vrabce. Pak už čas nebyl, ale bus stále nikde, Lenka prozvonila Ivana a ten se uvolil nám napsat, že budou v 8 úplně někde jinde, a tak jsme se vydali opět na pěší pochod, tentokrát k Ermitáži, kam jsme dorazili naprosto zničení, ale v pořádku. Eda nám oznámil, že pivo už není; ruské se pít nedá, takže jsme si dali vodu a po chvíli jsme již v plné sestavě vyjeli do ubytovny, hostelu či noclehárny – prostě tam, kde jsme měli spát.

Petrohradská tramvajUbytovna překvapila, ovšem příjemně – bylo dost místa, použitelná sprcha i relativně čistý záchod, v pokoji celkem jen 6 lidí, a tak jsme nelenili, umyli se, dali nabíjet veškeré myslitelné baterie a pak sešli dolů na dvůr, kde jsme měli večeři. Seděli jsme na obrubníku, ve dvoře omšelého domu, na nebi se kupily divoké bouřkové mraky, ale nám bylo fajn. Po večeři jsme se vydali ještě do blízké samoobsluhy, kde jsme si koupili džus a brambůrky (chtěli jsme také nějakou ruskou čokoládu, nejlépe tradiční Alenku, ale měli jen Nestlé a Cadbury), čemuž se pokladní poněkud divila, protože jsme byli po neupřesněně dlouhé době jediní, kdo nekupoval v této večerní hodině žádný chlast.

Retard...?Na noční zvedání mostů jsme nejeli. Mohla za to opravdu velká únava a také Ivan, který tuto akci prezentoval jako alkoholický večírek, který probíhá denně (to bych chtěl vidět, u našeho orloje se taky neoslavuje každou hodinu prostý fakt, že funguje…), a že si tedy máme nakoupit potřebný alkohol. Živě jsme si představili jízdu autobusem tam, pobyt na nábřeží s bandou opilců a následně jízdu zpět… – a rozhodli se jít spát. Vzhledem k tomu, co se pak v noci rozpoutalo za bouřku, jsme dobře udělali.

Ruské dny XIX. – 3. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 11.10.2010 by Milan Sýkora

… a pořád jsme jen jeli a jeli a jeli… K smrti unavení a vytřesení z karelských silnic, jsme po několika skocích, kdy jsem se opravdu obával o osud autobusu i jeho cestujících, dojeli k vodopádu Kivač. Byl jsem tak rozlámaný a nevyspalý, že jsem si místo vodopádu (no co, prostě voda!) jen vyčistil zuby a lehl na lavičku, kterých tam byl kupodivu dostatek, abych si trochu srovnal záda. Všechny vodopády světa mi v tu chvíli mohly být ukradené. Po několika dnech se Ivan pak vytasil s tím, že se za vstup platilo, ale protože jsem tam nebyl a protože se mě nikdo ani neptal, jestli tam chci, nic jsem mu nedal, aspoň se mu ztenčil erární alkoholový fond.

Kometa v PetrozavodskuV rozporu s programem i se zdravým rozumem (bylo asi 8 hodin a opět hezky, ne to zabijácké vedro jako v okolí Moskvy) jsme u vodopádu nedostali snídani, ale naopak jeli dál až do Petrozavodsku, hlavního města Karélie. Založil ho Petr Veliký jako průmyslové centrum nově dobytého území, když Švédům v tzv. severní válce sebral Karélii a získal tak přístup k Baltskému moři a Rusko si začalo hrát na evropskou zemi (tato hra jim mimochodem moc nejde dodnes).

Tam jsme asi po 2 hodinách dojeli, vyjma několik úseků ve výstavbě po nezvykle rovné a dobré silnici, a zaparkovali na hlavní ulici vedoucí do přístavu. Petr (ne Veliký, ale náš kuchař) rozložil svou kuchyň a vařil párky z konzervy, my pak jedli vestoje nebo vsedě na obrubníku, přičemž kolemjdoucí – a bylo jich mnoho a mnoho – se na nás dívali opravdu podivně (není divu, rozkrámovaný autobus s polní kuchyní a poměrně dost jetí pasažéři požírající cosi divného přímo na chodníku, to asi není běžný městský výjev, dokonce ani v Rusku). Z této snídaně jsem si odnesl dva nové poznatky: že ani v Petrozavodsku nejsou lavičky běžnou výbavou parků (v tom u přístavu nebyla jediná) a že ruská hořčice je opravdu odporná věc, kterou bych se bál nazývat potravinou…

Kometa v PetrozavodskuPo bezdomovecké snídani jsme se vydali na prohlídku města; zpět do centra – tj. na křižovatku nepostradatelného Leninova prospektu a ulice Karla Marxe – nás odvezl bus, protože řidiči jeli shánět kolo, abychom snad konečně měli i rezervu… Zamířili jsme k nádraží, které jsme předtím viděli z autobusu, abychom si ho prohlédli i zevnitř a případně navštívili záchod. Nádraží postavené v carských časech bylo vznešené, opravené a k ostudě našich drah o dost čistší než tuzemské stanice – tento dojem ovšem trval jen do návštěvy záchodů, které zcela a pravděpodobně navždy změnila můj názor na tamní čistotu. Po chvíli nádražního zevlování jsme se dali opět směrem k přístavu po Leninově prospektu, který je kolmý na břeh Oněžského jezera. Když se řekne jezero, tuzemec si představí nějaký takový větší rybník (no jasně, jezero je přírodní, kdežto rybník umělý, ale myslím to teď jaksi rozměrově), ovšem Oněžské jezero má rozměry 250 × 90 km, což se našim představám jaksi vymyká. Jezdí po něm komety, okřídlené lodě, které po dosažení určité rychlosti vstanou a jen kloužou po hladině na svých křídlech… je to pěkný pohled. Šli jsme dolů tou Leninovou ulicí a zpívali si letitou Nohavicovu písničku o Rusku a nejen o něm:

Příkré dřevěné schody
vedou na lepší svět
Lidé tam po nich chodí
dva kroky vzad jeden vpřed

A nahoře v rohu půdy
klec pro neposlušné
Tabulky směrem kudy
Tabulky kam už ne

Leninova ulice
Barák číslo čtyřicet
V prvním patře víra
v druhém páchne síra
Dole ve sklepě se čeká u šibenice

Výstižné! Cestou z nádraží jsme viděli také trolejbus, resp. stále ještě sloužící vrak trolejbusu, kterému uprostřed křižovatky spadla trolej. Podle toho, jak klidně reagovali řidiči aut jedoucích kolem, je to nejspíš běžná věc – kdo mohl, trolejbus objel, kdo neměl kudy, vystoupil, zapálil si a sledoval řidičku, jak si nasadila rukavice a zkušeně trolej nahodila, nastoupila zpět, svoje letité vozidlo opět uvedla do chodu a do slova a do písmene odjela středem.

Loď "I. A. Krylov"Postupně (a nikoli bez překvapení) jsme zjišťovali, že Petrozavodsk je už zase Evropa a ne žádné severní Mongolsko jako jiná města, třeba Pudož nebo Kem, které vlastně nejsou až tak daleko. Možná je to tím, že je blízko Finsko: také auta zde jezdí lepší (i když ne nová jako třeba v Moskvě, finský second hand je jasně rozpoznatelný) a rozhodně neplatí (jako tam na severu), že nejčastěji jsou vidět lady a uazy, tady jsou dokonce mezi všemi ostatními automobily v menšině. Město nicméně i tak vypadá jaksi budovatelsky, jako na těch vždycky poněkud vybledlých pohlednicích, které měly na druhé straně předtištěné linky, a více tam se nesmělo napsat, kdepak, žádné výstřednosti, soudruzi! Mluvili jsme o tom, co je vlastně v Petrozavodsku divné, až nám to konečně došlo – pociťovali jsme naprostý nedostatek dominant a nějakého urbanistického smyslu, kdy nejvýraznější stavbou celého města je nádraží a hlavní ulice končí ve vodě jezera…

Ano, mnoho se změnilo, je třeba si odmyslet všechny ty obchody a reklamy a tak dále, ale duch se moc nezměnil, pořád je to vzorné sovětské město jako kdysi, jako vždycky. Kdo by si byl v těch sovětských časech pomyslel, že zrovna Leninova ulice bude plná obchodů se západním zbožím, že na socialisticko-realistických domech pro správné a uvědomělé sovětské občany budou viset reklamy na mobily, brambůrky, auta či značkové oblečení…

Z přístavu vyplouvala co chvíli kometa na ostrov Kiži, kde je známý skanzen karelské lidové architektury, ale nikdo z našeho zájezdu nejel, jelikož jsme na to jednak neměli dost času, jednak ani chuť, protože půldenní výlet stál asi 2000 rublů a dřevěných kostelů i jiných staveb jsme viděli doslova hromady, takže – když zůstaneme u toho dřevního slovníku – by to bylo nošení dříví do lesa.

Petrozavodské nádražíŠli jsme tedy dále mírně se svažující ulicí toho malého ryšavého teroristy a dívali se na všechno, co bylo kde k vidění. Zastavili jsme se také v supermarketu, koupili nějaké potraviny a krom mléka, které jsme neměli hezky dlouho, jogurtu, chleba, oplatek a vody just taky litevský sýr, protože malá hodná Litva je Ruskem stále ohrožována a my ji chtěli aspoň symbolicky trochu podpořit. Obědvali jsme v parčíku na nábřeží, kde samozřejmě nebyla ani jedna lavička, a tak jsme seděli na obrubě obřího květináče, v němž rostl strom (takže to vlastně byl stromnáč); setrvali jsme tam ale jen do toho okamžiku, kdy se na zem začala plavně snášet ptačí hovna (pardon, ale kdybych napsal třeba „exkrementy“, připadal bych si jako pitomec, protože se neříká „spadl na něj ptačí exkrement“, ale výhradně a jedině „posral ho pták“). Pak už byl pomalu čas vydat se k přístavu na sraz se zbytkem zájezdu a hlavně s autobusem, který snad už bude mít na přední nápravě stejná kola a navíc i novou (nebo vlastně nějakou) rezervu…

Petrozavodské nádražíCestou jsme použili i vcelku civilizované veřejné záchody, které vypadaly zajímavě – ve vznešeném a upraveném parku na nábřeží z ničeho nic stály u cestičky 4 kadibudky, z nichž 3 patřily přilehlé letní restauraci a ta zbylá byla pro všechny; zvenku na dřevěné stěně bylo i umyvadlo s tekoucí vodou… to asi ti Finové ze sousedství nebo co, protože ve srovnání se všemi městy, která jsme v Rusku viděli, bylo toto zařízení zcela unikátní.

V parku jsme také potkali již dříve zmiňovaného železničáře Leoše, jehož vyšetřovala jedna z Ivanových věrných fanynek, protože byla léčitelka (tj. měla jakýsi prázdninový kurz čehosi a hlavně talent mluvit o čemsi nad námi). Leoš totiž už dlouhou dobu chrchlal tak, že mi to nedalo a musel jsem ho občas pro vlastní obveselení napodobit, v kteréžto činnosti jsem dosáhl jisté dokonalosti. Fanynka-léčitelka ho umně proklepávala a poté využila metody akupresury a možná rovněž nějaké to zaříkávání, ale nebyli jsme dostatečně blízko (tedy raději jsme nešli blíž, aby bylo jasno), abychom mohli přesně odpozorovat její léčitelské techniky. Poté se již veřejně na místě srazu pochlubila, že Leoše vyléčila (pravda, asi 8 minut nekašlal) – všichni sice věděli, že kašle kvůli konzumaci nejlevnějších ruských cigaret cca za 5 až 10 rublů; a mám-li být upřímný, je třeba poznamenat, že onen dusivý kašel, který mu prakticky zcela bránil v mluvení, měl o dost vyšší obsahovou úroveň než jeho proslovy… Ne že bych to Leošovi přál, ale když je někdo blbý, pak mu stejně není pomoci (a pak – kdo má ty jeho žvásty poslouchat).

Petrozavodské nádražíAutobus nejel a naše zpoždění narůstalo. Někteří odešli na pivo do zahradní restaurace, někteří se váleli na trávě, my se vydali napřed obhlédnout stánek se suvenýry (Lenka si tam pořídila sponu do vlasů vyrobenou z březové kůry a já nic; mám totiž poslední dobou nechuť k tzv. upomínkovým předmětům, protože vlastní upomínkové fotografie a myšlenky jsou o dost lepší), pak chvíli leželi na trávě, napsali domů a zanadávali si na „dochvilnost“ autobusu a zejména Ivanovu, protože ten se dostavil půl hodiny po plánovaném odjezdu a teprve pak začal zjišťovat, co se děje. Dělo se to, že v pneuservisu asi zrovna moc nehleděli na rychlost, takže kolo sice mají, ale jaksi jim trvá, než ho přezují… přijali jsme to se stoickým klidem.

Ten nemůže chybět...Asi hodinu a čtvrt po původním “odjezdu” se objevil autobus, na obou kolech přední nápravy měl stejné pneumatiky Medved – Made in Russia a dokonce i rezerva byla, všechno bylo – to se holt pozná velkoměsto… Vlastně si ten náš modrý bus zasloužil veliký obdiv za to, co všechno vydržel, aniž by se rozsypal na své prvočinitele. Najednou ale samý spěch, honem honem jedem, Ivan hulákal, pak také to své do plechu, ale já byl v klidu, protože Lenka byla ještě jednou navštívit tu unikátní kadiboudu a já nenastoupil, aby autobus neujel – leda by mě přejeli. Ivan nadával, vyptával se, já škodolibě mlčel a dělal, že ho neslyším; naprosto nádherný pocit, jen tak mimochodem. Pak Lenka přišla, Ivanovi se pokusila vysvětlit (marně) nepochopitelný fakt, že pokud nevíme, kdy se jede, nemůžeme přijít včas, jelikož žádné včas neexistuje – je jen brzo, nebo pozdě. A hlavně – on byl ten, kdo chodil v jednom kuse pozdě, ne my.

Spona z březové kůryPak jsme vyrazili na Petrohrad neboli na Sankt-Petěrburg, nějakých 300 kilometrů, což v Rusku není skoro nic. Silnice byla docela dobrá (!) – asi že byla jediná, a tak se nebylo při její údržbě na co vymlouvat. Občas jsme zastavili na nějaké té odbočce vedoucí kamsi do hlubokých lesů, asfalt končil vždycky maximálně po 10 metrech od silnice a bylo vedro a dusno. Také jsme tankovali, což byla vždycky událost: všichni museli z autobusu vystoupit, jinak tankování nebylo možné – ještě že nikoho nenapadlo, že musíme taky vystěhovat všechny věci jako na hranicích… Ostatně i samotné tankování je v Rusku docela jiné, je třeba říct, kolik paliva chci, zaplatit ho předem a teprve pak ho pumpař pustí. Když má řidič velké oči a řekne si o víc, nejde tekoucí palivo zastavit, takže se v klidu a pohodě vsakuje do země, odkud koneckonců pochází… Cestou jsme přejížděli přes obskurní silniční a železniční most, který visel mezi dvěma věžemi, na nichž se celá plošina s vozovkou a kolejemi mohla posouvat nahoru a dolů podle toho, jak vysoká loď potřebovala proplout po řece pod mostem. Celá ta věc vypadala jak ilustrace z verneovky, nikdy bych si nemyslel, že tohle může opravdu fungovat.

Dlouhá cesta...

K večeru jsme z ničeho nic odbočili v nějaké bezejmenné obci a zastavili u obchodu. Prodavačka měla patrně dědičně zakódováno, že cizinci sem přijíždějí výhradně loupit, a tak nám zabouchla dveře přímo před nosem. Pravda, bylo asi 6 minut po zavíračce, ale já – kdyby mě ten obchod živil – bych určitě nezavřel. Z nákupu tedy nebylo nic, ale my jsme nic nepotřebovali a alkoholici byli zásobeni stále a hojně. Na další zastávku u studny je prý možno dojít pěšky – a tak jsme tedy šli. Když jsme došli ke studni, z níž vytékala voda žlutá jak chc… no prostě žlutá, řekli jsme si, že tohle teda pít nebudeme; naštěstí se omyl s pomocí domorodců užasle zírajících, co že si to napouštíme, rychle vysvětlil – opravdová studna je o kousek dál. Voda z té druhé byla jen nažloutlá, ale ještě jsme měli vodu z Petrozavodsku, a tak nám mohlo být jedno, i kdyby byla třeba fialová.

Tábořiště, dá-li se tomu tak říkat, mi vyrazilo dech. Zastavili jsme na návsi malé osady (dodnes nevím, kde přesně je a jak se jmenuje, nějak jsem si to nezjistil na místě a teď už to asi ani nezjistím), přímo u dřevěných domků, a dole pod svahem byl nějaký plavební kanál s vodou temnou jak oči asijských krasavic, jak se Ivan s poetikou podivnou jako on sám vyjádřil v brožurce, kterou nám na začátku zájezdu rozdali. Tady je možno se koupat, řekli nám, večeře prý bude za hodinu a na záchod se chodí asi 10 minut tímhle směrem na pole za poslední domy. Najít rovné místo na spaní byl problém, ale všichni to nějak zvládli. Do vody vedlo úzké dřevěné molo, na konci bylo nutno seskočit. Nic příjemného, když nevíte, kam a do čeho se vlastně vrháte, ale už jsme si zvykli, že mýt se ve špinavé vodě je lepší než nemýt se vůbec, už jsme to měli na háku, a tak jsme se tedy šli vykoupat. Voda nebyla tak hrozná, pod molem byl písek, ale nesmělo se od něj jít dál, tam už bylo bahno a bylo třeba plavat.

Pomalu se smrákalo. Scenérii doplňovaly 2 vraky aut svržené z břehu do rákosí jen kousek od mola – byl to červený záporožec a polovina žigulíku, asi už je nikdo nepotřeboval. Umyli jsme se, najedli, seznámili se s místními kočkami, přetrpěli řvací chvilku alkosekce + Ivana a spol., dali si plechovkového kozla a šli spát. Zasloužili jsme si to.

Ruské dny XVIII. – 2. 8. 2010

Posted in Rusko 2010 on 6.10.2010 by Milan Sýkora

Poslední den na Soloveckých ostrovech… Jsem vlastně docela rád, už bych se zase někam posunul. Měli bychom odplout večer v 8, ale do té doby je ještě času dost.

Kámen úmluvyPoslední noc na pobřeží Bílého moře byla klidná, ale museli jsme si onen klid trochu vybojovat, protože Ivan chtěl udělat oheň a zase jeden ze svých večírků, proto už u snídaně vyzýval všechny dohromady a poté každého zvlášť (stoicky jsem ho ignoroval), aby si nakoupili dostatek vodky a piva, protože se přece alkohol prodává „jen“ do 11 večer. Původně chtěl dělat oheň na místě našeho tábořiště, v čemž jsme mu společnými silami zabránili, spolu s dalšími stanovači odmítajícími spát ve škole. Odešli chlastat někam jinam, naštěstí – ráno jsem je slyšel, když se asi v 6 vraceli ke škole. Už jen podle poslechu si někteří opravdu dostatečně nakoupili, tudíž byl určitě Ivan spokojený, i když ztratil nůž a nějaké další věci. Dobře ti tak, blbečku!, musel jsem si v duchu radostně říct, nemohl jsem si pomoct…

Iž 4×4Po snídani nám konečně vrátili z policie pasy, které tam měli už od pátku kvůli registraci (to se tak v Rusku dělá, když pobyt na jednom místě přesáhne 3 dny); policie (resp. Мииция) o víkendu nepracuje a jedno razítko jí tak trvá celé 4 dny. Zajímavé je, že je zároveň zakázáno se po Rusku pohybovat bez pasu, což je však v případě jeho několikadenního zadržení neřešitelná věc – a tak jsme byli zločinci a doufali, že nás nebude ani jeden z celkem tří místních strážců zákona kontrolovat. Byla by to poněkud prekérní situace: kontrola dokladů – nemáme, jsou u vás – budete zadrženi – vraťte nám pas a nemusíte nás zatýkat – nelze, není hotová registrace… a tak dále, domluva nemožná. Zajímalo by mě, jak je tohle legislativně vyřešeno, protože pas se nesmí podle jakési diplomatické konvence zadržovat. Ale v Rusku je holt všechno jinak, a tak jsme bez ohledu na konvence všeho druhu byli rádi, že nic takového řešit nemusíme. Pasy jsme tedy měli zpátky u sebe, oštemplované bumážky taky a mohli jsme pomýšlet na návrat.

Lenin...

V muzeu gulaguPo snídani jsme trochu pobalili věci, abychom se tím nemuseli zabývat v nějakém podvečerním spěchu, a vyrazili do muzea gulagu, což je další poněkud nepochopitelné místo. Že se nachází v bývalém lágrovém baráku, je jistě v pořádku; o něco méně v pořádku pak je, že takto významná instituce je označena jednou malou cedulkou velikosti cca A5 – a už vůbec není v pořádku, že v celé expozici je vše popsáno pouze rusky, i když do muzea určitě zamíří každý alespoň průměrně vzdělaný cizinec… Dobře uspořádaná výstava je uvedena citátem V. I. Lenina z jakéhosi jeho rozkazu z roku 1918: „Provést masový teror proti kulakům, kněžím a bělogvardějcům; pochybné a nespolehlivé zavřít do koncentračních táborů mimo města…“ (V. I. Lenin, 9. srpna 1918). Přímo tento výrok (i jiné) máme i na fotografiích, aby mi zase někdo nemohl vykládat (jako už tolikrát), že soudruh Lenin byl nějaký hodný strejda nebo že snad komunisté a nacisté nejsou stejná zločinecká pakáž. Jsou! Nechybí ani slovo „koncentrační“.

Na konci byl malý kinosál, kde promítali pořád dokola neuvěřitelný dokumentární film, dokonce bez zvuku, tedy přesně tak, jak byl natočen. Vězni se usmívají, v jídelně mají čistě bílé ubrusy, ve volnu hrají na hudební nástroje nebo šachy, v ubikacích jsou květiny, vězni pracují radostně aSouostroví gulag... ochotně, loví ryby, šijí šaty a spravují lodě… – jde o propagační film o tom, jak je sovětský režim neobyčejně lidský a své pomýlené občany zcela nenásilně převychovává, čímž si vyslouží jejich lásku až za hrob (jenže ten hrob je hromadný, pohřbívá se do něj buldozerem a lidí odpravených v gulagu jsou statisíce…). Z filmu – jakkoli je poučný – je mi zle; a zase je tady neodbytná paralela s nacisty. Zapsali jsme se do návštěvní knihy (rusky, když tady jiný jazyk nefunguje) a končíme. Jdeme raději ven.

Vězeňský časopisMalý vzkaz

U kamene...Vydáváme se znovu stejným směrem jako včera, snad dnes najdeme onen Kámen úmluvy, ztracený a dosud neobjevený Переговорный камень, který jsme minulý den asi nějak přehlédli. Cesta byla příjemná, počasí také – a našli jsme i kámen. Nebylo divu, že jsme ho přehlédli! Je to sice veliký blok, jakýsi pomník, jenže leží jen tak ledabyle pohozen přímo u moře, a dokud nejste přímo u něj, nepoznáte ho. Včera jsme ho minuli o nějakých 50 metrů, což je oproti čtyřem kilometrům cesty z obce rozptyl zcela zanedbatelný.

Vyfotili jsme kámen, také jeden druhého u kamene, resp. na kameni (Lenka si při té příležitosti postěžovala, že už ji neumím pořádně vyfotit, což mě mrzelo, ale pak mě to přešlo a snažil jsem se, aby si to myslet nemusela), čímž jsme kulturnímu vyžití učinili zadost a šli obědvat. Vybrali jsme si opět místo na pobřeží, jenže bylo dost nepříjemné – jednak tam pobíhal ohavný pes, jednak v písčité půdě rostly podivné rostliny podobné kaktusům (a zkuste si sednout na zem porostlou kaktusy!). Po chvíli jsme to vzdali a přemístili se na včerejší stanoviště, které prostě nemělo konkurenci: výhled na moře, měkká tráva, klid (žádný pes), závětří a ani jediný komár (po dlouhé době v zemi komáry přímo zamořené to byl nevídaný luxus). Chvíli jsme probírali různé dojmy a rozmary (no jasně, tak se jmenuje jedna ze sbírek Jaroslava Vrchlického!), chvíli spali, protože tento přepych jsme si nechtěli odepřít; ve škole spát nelze, tábor byl sbalený, v obci celkem asi 3 lavičky… takže lepší místo na celých ostrovech zaručeně nebylo. Asi ve 4 hodiny jsme se sebrali a vydali se pomalu zpátky ke škole, naposled.

U kamene...Při čekání na večeři jsme si povídali s kuchařem Petrem o všem možném – hlavně ale o Rusku, Sovětském svazu a nepochopitelnostech celé této země, o lágrech, stále trvající nesvobodě a cenzuře, o místním neodporování mocným a taky o požárech, které zachvátily kraj okolo Moskvy… a čas nám příjemně plynul. Dobalili jsme poslední věci a rádi se rozloučili se školou, která se nám zde opravdu nestala domovem, raději v ní pobývali co nejméně a nespali ani jednou. V rámci možností jsme se také umyli (umyvadlo už fungovalo jen jediné) a v očekávání věcí příštích se vydali zevlovat před školu a pak se přesunuli spolu s ostatními do přístavu k lodím.

Letní a zimní skútr...V přístavu čeká docela hodně lidí a jen pouhým okem lze odhadnout, že se na loď (ani na obě klášterní lodě) nemůžeme vejít. Nakonec odplouváme lodí „Tuman“ (neboli „Mlha“), dle Ivanových slov prý mafiánskou. Aby bylo jasno – mafiánské je podle něj vše, co není církevní, klášterní či opilecké. Posádka vypadá normálně, prostě námořníci. Zavazadla jsou na hromadě na horní palubě, tak společně doufáme, že nám je nevyklopí do vody, moře je hluboké a studené… Na rozdíl od klášterní lodi je však na této možno koupit čaj nebo kávu, což se při rychlém ochlazení nad mořem velice hodí. Taky se na zadní palubě smí kouřit, je ale silný vítr a zapálit si obyčejným zapalovačem je úkol poměrně nesnadný. Oblékáme si všechno, co máme, ale stejně je nám venku zima. Uvnitř, kde se tísní všichni neotužilci a také stále ještě polomrtvé oběti Ivanova večírku, je zase moc vedro a páchne tam nafta.

Moře...Plujeme pomalu, prý asi 15 km za hodinu (já vím, že se rychlost na vodě měří v uzlech, ale neumím to převést a je mi to jedno), takže celá plavba do Kemu by měla trvat plné 4 hodiny. Za lodí na dlouhém laně vlečeme veliké ploché molo: podle Ivana, který vyspává v podpalubí jednu ze svých opic, je to další důkaz, že plujeme na mafiánské lodi (prý že ho určitě ukradli, blb jeden), ovšem námořníci nám naprosto bez vytáček vysvětlují, že molo je na náklaďák, který mají z Kemu dovézt na ostrov kvůli nějaké stavbě – takže žádná mafie, spíš makáči. Dlouho je vidět sluncem ozářený klášter a přístav, pak malé ostrůvky a bóje, a tak si to všechno fotím a zároveň sleduji jednoho obzvláště vytrvalého racka, který naši loď provází i tehdy, kdy ostatní už to dávno vzdali a vrátili se na ostrovy. Tento racek je ovšem zvláštní, chvíli létá, chvíli sedí na střeše kapitánského můstku a upřeně nás pozoruje – na zádech má připevněnou vysílačku a mezi křídly mu vykukuje anténa. Asi jeho prostřednictvím ornitologové sledují stěhování ptáků či co – nebo tajná služba s pomocí zvláštního agenta odposlouchává cizince… Když se ještě trochu setmělo, už jsem se jen díval na moře a chtěl být na souši v Kemu, protože vlny byly chvíli opravdu hodně vysoké, loď se povážlivě nakláněla a hromada zavazadel na palubě nebyla zrovna stabilní. Nakonec jsme samozřejmě v pořádku dopluli a vstoupili zase na pevnou zem, kde nás čekal Eda s čerstvě uklizenou karosou.

Solovecký klášter

Když jsme si zase přebalili zavazadla do suchozemského módu, vyjeli jsme z přístavu – ovšem ne daleko. Jednak jsme museli zastavit u brány, jednak jsme hned za ní nabírali vodu z hydrantu. Řidiči mezitím spravili nějakou malou závadu pojistek na elektroinstalaci a pak jsme se vydali na jih, který dlouhou dobu vlastně neexistoval. Ještě nutná zastávka u nonstop obchodu (a pak prý že se chlast prodává jen do 23:00!) a jeli jsme dále. Byla tma – kromě jižního směru další velmi nezvyklá věc.

Skoro půlnocNějak špatně snáším cestování autobusem, stísněný prostor a možná i tu tmu – jsem rozlámaný, bolí mě hlava a záda, navíc řidiči každou chvíli z neznámých důvodů vypínají proudění vzduchu, což je opravdu nesnesitelné (stejně jako ty věčně zmrzlé chudinky, které zásadně cestují v šik tílečku, nemůžou se obléct, aby nepřestaly být krásné, a neustále žádají topení nebo aspoň vypnutí klimatizace – asi v zájmu zachování své image raději oželí dýchání).

Přesně v 1 hodinu a 30 minut se náhle procitnuvší Ivan rozhodl (samozřejmě sám a bez ptaní, co chceme my, resp. většina) pustit nám další film, samozřejmě ruský. Byl jsem naštvaný a nebyl jsem sám. Nečekaně radikálně to vyřešila Lenka, když přes celý autobus na Ivana zařvala, ať jde s filmem do hajzlu – a on kupodivu šel! Až jsem se zastyděl, že jsem takhle radikální nebyl sám, že to musela řešit jinak velmi klidná Lenka, že jsem vlastně trochu zklamal, ale hlavní byl samozřejmě výsledek. Ivan vypnul zvuk do stropních reproduktorů, jeho tílkové fanynky za ním odhopkaly dopředu – a my mohli spát, tedy pokud jízda autobusem po ruské silnici dovolila…