Archive for the Škola Category

O žirafách, krokodýlech a Pepíčkovi

Posted in Škola on 25.1.2012 by Milan Sýkora

Měli jsme dnes tradiční pololetní pedagogickou radu. Vždycky z ní mám dost rozporuplné pocity – hlavně pak z toho, že každé další pololetí se o něco málo (a za delší dobu pak samozřejmě o hodně) zhorší průměrný prospěch. Tentokrát je v tom škola ale vcelku nevinně…

BlbecUž dlouho sleduji, jak lidstvo hloupne (přičemž jeho papírová vzdělanost roste). Není to vidět jen ve škole, je to všude: někdo si přečte pár článků nebo dokonce celou knihu (!) a už je odborník. Cokoli vyžaduje jakoukoli námahu, je vlastně špatné, uživatelsky nepřívětivé. Ne že by zrovna známky byly nejpřesvědčivějším ukazatelem, na to mám lepší – své staré přípravy na hodiny; dnes proberu za stejnou dobu s bídou polovinu toho, co před 10 lety (názvy kapitol v tematických plánech se sice nemění, ale obsah je ohlodaný až na kost)… A jelikož se hodinová dotace nezvyšuje, je nad slunce jasné, že za školní rok zvládnu jen asi 50% toho, co jsem hravě zvládl dříve.

A to není všechno – dost studentů má i přesto pocit, že je to těžké a je toho moc (to když se mají naučit čtyři stránky, chudáci). Tak nevím… za několik málo let bude tato země plná pologramotných, nevzdělaných a nevzdělavatelných pitomců, ovšem každý druhý bude samozřejmě mít nejméně maturitu, ne-li akademický titul. Nejsou takoví všichni, nechci být nespravedlivý; ale těch líných nebo jednoduše hloupých je nějak čím dál víc.

Jedna třída prvního ročníku má celkový průměr 3,12 – z cca 30 lidí jich takových 18 propadá a kdo má trojky, je za hvězdu, je to chytrej kluk nebo šikovná holka… Pravý význam takovýchto charakteristik jsem si ještě nedávno představoval úplně jinak (chci hned zpět svoji opravdu chytrou třídu!). Jen jedna jediná třída (třetí ročník ekonomického lycea) má celkový průměr pod 2 (přesně 1,88 – takový měla obě moje lycea stabilně, teď je to exotika); naštěstí tam učím – a přiznávám se, že tam chodím jako do lázní, odpočinout si od galejí jinde, neboť navštěvuji i třídy, kde je jedno, jestli něco dělám, nebo ne. Zatím se snažím, byť jde o práci krajně nevděčnou a v některých případech zcela zbytečnou.

Myslím, že hloupnutí celých generací je výsledkem práce základních (čím dál více spíše pomocných) škol, výchovy rodičů, jež není výchovou, ale jen zaopatřením, a zejména pak naprosto hloupé koncepce, podle níž je nepřípustná jakákoli dehonestace i sebetupějšího a sebedrzejšího žáka. Tzv. práh frustrace (odolnost vůči jakékoli psychické zátěži, např. učení) zmizel, je nulový – takže když po dítěti ve škole učitel něco chce, hned mu tím působí stres, narušuje jeho zdravý osobnostní rozvoj, kazí mu dětství a podobné hovadiny. Požaduje-li dokonce domácí úkol, je to už bezmála šikana.

Rodiče automaticky a kdykoli (bez ohledu na podstatu sporu) stojí při svých dětech (představte si, paní Nováková, Pepíček musí doma furt číst nějaký knihy nebo co, mají nějakýho divnýho učitele, chudáci děti…!), aniž jsou ochotni a možná i schopni si uvědomit, že blbé a nevzdělané děti jsou a zůstanou jejich, nikoli školy.

Toto je ŽIRAFA!A ta koncepce? Ukážete Pepíčkovi obrázek žirafy – ten ale řekne, že je to krokodýl. Říct mu, že je asi padlý na hlavu, protože krokodýl vypadá fakt jinak, je ona už výše zmíněná dehonestace (chudáček Pepíček nemůže svobodně projevit svůj názor), demotivace (příště si to kvůli tomu zlému učiteli rozmyslí a nebude raději říkat už nikdy nic), zločin proti lidskosti (vždyť ho to nebaví), právům dítěte (dokonce mu o hodině zakazují jíst) a podobně. Aby tedy z našeho modelového Pepíčka vyrostlo správné eurodítě (tj. rozmazlený spratek, který může všechno a nemusí nic), je naopak třeba toho malého blba pochválit za to, že krokodýl i žirafa jsou africká zvířata a že má vlastně v podstatě pravdu.

Po letech přijde Pepíček na střední školu a napíše test (pokud se tedy nerozhodne, že bude raději spát nebo že do školy vůbec nepůjde) – kromě toho, že je test často prakticky nečitelný, jsou v něm jen samé nesmysly, a dotyčný tedy dostane pětku. Hádá se pak, že tam toho má hodně, takže přece za 5 mít nemůže – a jsme zpět u žirafy a krokodýla. Čekám, kdy si někdo přijde stěžovat; já totiž Pepíčkovi řeknu, že je blb a že pokud se nebude učit nebo aspoň přemýšlet, nic jiného než pětky dostávat nemůže a ani nebude – protože když se ptám na žirafu, bude psát o žirafě. Jestli někdo opravdu přijde se stížností, pošlu ho přesně tam, kam Pepíčka s krokodýlem.

Reklamy

Nová maturita – předstartovní resumé

Posted in Škola on 17.4.2011 by Milan Sýkora

Ta věc se blíží mílovými kroky, ale kulhá na obě nohy (leč hlavu vzhůru, všechny možné handicapy jsou teď přece v módě). Nechtěl bych být letošním maturantem…! Zato bych moc chtěl vidět toho (ne však anonymní úřad, ale konkrétního člověka s tváří a jménem), kdo paskvil jménem nová maturita vymyslel – musí to být prostě blb. Jistě nebyl sám – byla jich spousta, je však jisté, že odborník z praxe mezi nimi nebyl žádný; a podle toho, kolik nesmyslů nový maturitní „systém“ obsahuje, těch zvířat, co se pasou v poli a nejsou to lvi, musí být celá smečka. Určitě není náhoda, že autor je anonymní – taky bych se za takovýto výsledek své mnohaleté “práce” dost styděl a pro jistotu chodil kanálem a inkognito… Nové maturitě chybí především CÍL, zato chaoticky a samoúčelně užívá nejrůznější metody, které jsou všechny dohromady bez tohoto jasného cíle zbytečné.

Nesmysl první: všechny SŠ mají stejnou maturitu bez ohledu na obor a různé školní vzdělávací programy, které tímto ovšem ztrácejí své opodstatnění, když tak jako tak  musejí vést k jediné stádní zkoušce stírající všechny rozdíly.
Nesmysl druhý: reforma školství postupuje přesně opačně, než by měla, a tak nyní musí učitelé volit mezi dvěma možnostmi, z nichž obě jsou špatné – buď učit jakousi maturitní přípravku (a riskovat problém s inspekcí za to, že zcela přesně nedodržují ŠVP, který musí odpovídat rámcovému vzdělávacímu programu vzniklému ovšem o dost dříve než současná podoba maturity), nebo dodržet školní vzdělávací program, ale studenti pak nebudou připraveni k maturitě…
Nesmysl třetí: dříve proklamovaná objektivita je tatam, neboť záleží na konkrétních hodnotitelích stejně jako dříve, centrální anonymní opravy se nekonají, přesto je ale celá tato akce snů zbytečně drahá…

Ministerstvo a Cermat
… lžou. Možná ale pouze mystifikují, neboť na politické scéně se nyní místo lež říká záměrná mystifikace. Sémanticky vzato je to sice totéž, jen to možná trochu lépe zní těm, kteří nepřemýšlejí (nebo ani myslet neumějí). Lež je totiž označení záměrné nepravdy, mystifikací se rozumí nepravdivá informace; a je-li mystifikace záměrná, pak se toto sousloví dá pregnantně vyjádřit jadrným synonymem LEŽ… a jsme tam, kde jsme začali.

A kde že je ta lež? Tak třeba tady (a není zdaleka jediná): než se studenti k nové maturitě přihlásili (do konce října 2010), neustále jim Cermat a ministerstvo opakovaly, že se mají přihlásit i k nepovinným zkouškám, aby si je vyzkoušeli; že když se zkouška nepovede nebo si to rozmyslí a vůbec nepřijdou, na vysvědčení nebude nic poznat, známka nebude uvedena. Někteří se přihlásili, co by ne – za zkoušku přece nic nedají. Jenže dají! Není to tak dávno, co se oba pochybné úřady vytasily s informací, že se nestihla novela (ano: formulace jako mělo by se uklidit – tak ono se uklidí, až se bude mít čas, že?), tudíž známka z nepovinné zkoušky na vysvědčení bude a zmýlená platí. Nejde o to, že někde bude nebo nebude nějaká známka, ale o to, že je to zase jinak, že zase nebyl dodržen slib, že byli studenti oklamáni. Těší mě, že jsem se projevil jako vizionář, když jsem tehdy své třídě říkal, ať žádnou nepovinnou zkoušku nedělají, protože v tom určitě bude nějaký háček nebo spíš hák – a taky že je!
Kromě háčků a háků jde o zkoušku zbytečnou, protože např. ve vztahu k vysokým školám má nulovou hodnotu (a zkuste při pohovoru ve své první práci pak někomu vysvětlovat, že ta pětka nebo neklasifikace z jakéhosi nepovinného předmětu nic neznamená, neplatí a jako by tam nebyla – jenže ona tam je a bude navždycky; raději přijmou někoho, kdo má tzv. normální maturitní vysvědčení…). Z mé třídy naštěstí nikdo žádnou nepovinnou zkoušku nedělá.

Libo jinou záměrnou mystifikaci? Mnohokrát bylo řečeno, že tzv. státní maturitu musíme mít proto, že všude v EU ji mají a že tedy také musí vypadat tak, jak vypadá. Jak je pak možné, že v některých státech EU (Švédsko nebo Španělsko) není maturita vůbec a že v jiných zemích má podobu diametrálně odlišnou? Za TV spot, v němž se tvrdí (lže nebo chcete-li mystifikuje), že naprostá většina evropských zemí má stejnou formu maturitní zkoušky, by měl ministerstvu hrozit soud za klamavou reklamu nebo šíření nepravdivých informací; a to ani nemluvím o tom, že tito hlavouni neumějí počítat, protože 3 země (Slovensko, Polsko, Itálie) zkrátka většinou z 27 států nejsou!

Rozvoz zadání testů stěhovacími auty a jejich elektronické odesílání je další příznačný nesystémový nesmysl – proč lze něco odeslat, ale nelze totéž stejnou cestou přijmout? A ať mi nikdo netvrdí, že auta pořízená za maturitní peníze jezdí jen v těch několika málo maturitních týdnech a vozí jen testy, když je užívá stěhovací firma…

Učitelé
… si velmi často připadají jako pitomci, když nikoli z vlastní viny oznamují nebohým maturantům desátou, dvacátou či stopadesátou změnu předchozích změn, aniž by se jich, jakožto lidí z praxe, kdokoli ptal, zda to či ono má nebo nemá smysl. Hlavně že všichni zadavatelé a hodnotitelé musejí mít několik osvědčení a na každou jednotlivou zkoušku nový jmenovací dekret (aby bylo co archivovat), hlavně že každá škola musí generovat a poté archivovat tuny různých listin, které nikdy nikdo nebude číst, protože jsou zcela zbytečné. Papíry jsou jedinou jistotou – celé hromady papírů! Už asi nespočítám, kolikrát jsem si v této souvislosti vzpomněl na rčení dej blbci funkci a vymyslí lejstro. Na základě současného stavu se domnívám, že někteří blbci mají funkcí přímo přehršel.

Studenti
… se opakovaně (a právem!) cítí podvedeni a nevědí, co na ně kdo zase ušije za boudu. Před loňskými parlamentními volbami jim všechny strany krom VV-ABL slibovaly, že maturitu jakožto nepřipravený (ale především v současné podobě nesmyslný!) projekt odloží nebo zruší – a po volbách se to nestihlo, protože od studentů strany chtěly hlasy a jinam jsou jim ukradení (jen VV byly pro novou maturitu – nejspíše proto, aby pak ABL mohla v souladu se svou strategií získat nějakou tu státní zakázku). O levárně s nepovinnými zkouškami už jsem psal.

Akta X
Nová maturita je prostě plná záhad. Nedávno za mnou přišla jedna moje studentka s pozvánkou na přijímací zkoušky na vysokou školu –páni akademici jí psali, že zkoušky má 14. 6. v 8:30 a je povinna mít s sebou maturitní vysvědčení, bez něhož nemůže zkoušky konat. To je hezké, obzvlášť ve světle faktu, že maturanti dostanou svá maturitní vysvědčení nejdříve 20. června… Co dělat, neví nikdo.

Nějak to ale všechno zvládneme – slohy jsme trénovali hodně, v poslední době dokonce i s tím, že originalita a osobitý styl není předmětem hodnocení (jak se praví v manuálu hodnotitele), že je tedy třeba napsat neslaný nemastný elaborát nevybočující ničím a nikam (neboli jsem byl nucen popřít to, co jsem dosud považoval na slohu za nejdůležitější – tedy osobitost). A jak se asi můžu cítit, když mám říkat  pište co nejoriginálněji, ale ne u maturity, tam se to nesmí…?! Všechna literární díla ze školního maturitního seznamu jsme poctivě probrali a na didaktický test se učit nelze, protože češtiny je v něm sotva 1/3.

Říká se, že na každou svini se někde vaří voda; a tak tedy mým jediným optimistickým závěrem je, že se státní maturita – doufejme – těm, kdo tuhle věc vymysleli (pochybuji ovšem že hlavou), vrátí i s úroky.

Studenti (ne)čtou a (ne)píší noviny aneb MF Dnes (a možná i zítra)

Posted in Škola on 28.11.2009 by Milan Sýkora

Projekt Studenti čtou a píší noviny je dobrá „věc“. Pro ty, kteří nevědí, o co jde: vždy na podzim a na jaře, tedy dvakrát v každém školním roce, dostávají 2 vybrané třídy od redakce prostřednictvím patrona na každé škole témata, o kterých mají psát. Za 6 týdnů každého turnusu by měl každý student napsat 3 články a výměnou dostává každý všední den svůj výtisk MFD. Všechny studentské články jsou publikovány na stránce www.idnes.cz/studenti a výběr z prací vychází denně na zvláštní stránce novin. Tento článek píšu vlastně za domácí úkol, i když asi ne povinný; redakce MFD požádala patrony, aby se vyjádřili k podzimní části projektu, což tímto činím i přes jisté podezření, že se to (asi) vyvine trochu jinak.

Vybírám si vždy 2 třídy z těch, které mám na češtinu. Jiné kolegy do toho vlastně netahám, protože mají moc práce, zdržovalo by je to a podobně. Lepší výsledky většinou (sleduji to od roku 2007, kdy jsem se do projektu coby patron zapojil) bývají ve třídách ekonomického lycea, a to hlavně proto, že tamní studenti mají ke školním aktivitám zpravidla pozitivnější vztah a nějak lépe chápou, že do školy chodí kvůli sobě, ne kvůli rodičům nebo snad dokonce učitelům. Jsou tam samozřejmě i výjimky – stejně jako se najdou lidé s výše uvedeným zodpovědným přístupem i ve třídách obchodky (a nebývá jich málo).

Myslím, že studenti noviny opravdu čtou, což je jistě dobře. Co čtou, to už neovlivním a ani ovlivňovat nechci; jestli někoho zajímá z celých novin nejvíc móda či recept na koláč nebo snad auta a sport, prosím, jeho (v prvním případě spíš její) věc. Samozřejmě nečtou všichni, protože někteří studenti se vyznačují tím, že je nezajímá nic kromě takzvaného zevlingu, což by se do poněkud civilnějšího jazyka dalo snad přeložit jako sedět a čumět. Společným znakem takových ignorantů je fakt, že pokud po nich kdokoli cokoli chce, mají pocit, že je otravuje a že na takovéhle obtěžování nemá právo. Má, je-li jejich učitelem a chce je (ta drzost, považte!) něco naučit; jinak jejich docházka do školy postrádá jakýkoli smysl. Většině studentů psaní nevadí a troufnu si tvrdit, že je i baví; navenek je sice třeba se nezřídka tvářit, že je to vopruz, ale z napsaných článků se pak pozná mnohem více. A zcela mimochodem nastává u zúčastněných tříd stav, kdy jsou takříkajíc v obraze a díky tomu, že jim noviny redakce dodá až pod nos, se lépe orientují ve společenském či politickém dění.

Noviny si každý student bere rád, proč také ne, když si je zaslouží. Velmi rády – a často bez dovolení – si je berou i kolegyně, což mě naopak nevýslovně štve. Pravda, někdy noviny zbývají, když nejsou všichni studenti daných tříd ve škole, ale rád bych si osoboval právo zbývající noviny rozdat sám (a samozřejmě komu chci, ne všem a každému, když projet zaopatřuji na celé škole sám), ne abych je nechal rozkrást (jestli se někomu toto slovo nelíbí, pak nechť si uvědomí, že přivlastnit si cokoli, co si nezasloužím, co mi nikdo z vlastní vůle nedá a tudíž není moje, je jednoduše krádež). Zdá se, že to někteří lidé nedokážou pochopit – a přitom je to tak jednoduché! Smyslem celého projektu přece nejsou noviny zdarma pro všechny, ale jen pro ty, kdo něco v souvislosti s tímto projektem dělají. Zbývající noviny rozdám jen těm, kdo se proti takovýmto akcím nestaví ani veřejně, ani skrytě (stejně se to dozvím). Bezvýhradně uznávám heslo, že bez práce nejsou koláče – a tudíž bez práce nejsou (a nebudou) ani noviny. Já mám odpracováno tím, že se o projekt starám; studenti tím, že píší články. Jiní lidé noviny dostat mohou, ale nemusejí – ale rozhodně si je nebudou brát sami, od toho mají Metro a jiné plátky zdarma (jejichž obsah ani za nic jiného nestojí).

Vytvořil jsem si jistý systém. Vždy, když přijde mailem od redakce nové zadání, rozešlu ho zúčastněným třídám a přidám i popis toho, jak má článek vypadat: soubor napsaný v textovém editoru, pod textem podepsaný celým jménem, třídou a školou. Určím termín zaslání (např. neděle 18. října 2009, 23:59), přičemž na sepsání článku v rozsahu strany A4 mají studenti asi tak 10 dní. Jestliže je téma pro studenty nepřístupné či nezajímavé, mají možnost úniku: lze se vyjadřovat k MFD, co je dobré a špatné, co změnit či zlepšit… Je to složité? Není – a přesto to někteří nedokážou udělat; nebo spíš na to kašlou. Už jsem opravoval neuvěřitelná kvanta jmen i názvů souboru. Ale to jsou dílčí problémy, nic nejde samo od sebe dobře. A mám radost, když někomu opravím nějakou chybu a on ji příště už neudělá.

mfd2 Ve škole během vyučování nějakou systematickou práci s novinami provádět zkrátka nelze – ze dvou důvodů: jednak na ni opravdu není čas (osnovy je zkrátka třeba splnit) a jednak noviny dost často vidím, až když přijdu do hodiny, takže si ani při nejlepší vůli nemám kdy cokoli konkrétního připravit. Pořád se ale říká, že je třeba při práci s lidmi mít individuální přístup. A tak každý dodaný článek opravím pomocí korektur ve Wordu (tzn. že původní i opravené verze jsou současně vidět) a pošlu autorovi zpět, aby se mohl podívat, co lze příště udělat jinak či lépe. Opravené články (už bez korektur) pak zašlu redakci a zároveň celé zúčastněné třídě, aby se každý mohl podívat, co kdo napsal. Kdo mi článek nedodá vůbec, dostane pětku; ovšem nikdy jsem nedal a nedám tuto známku nikomu, kdo se alespoň pokusí k danému tématu vyjádřit. Navíc – protože nepracoval – nedostává dotyčný lempl následující dva týdny žádné noviny, tedy žádné koláče. Je mi jasné, že každému člověku vyhovuje jiné téma, proto zaslané články opravuji, ale neznámkuji – známkou „5“ ocením jen fakt, že se na psaní někdo úplně vykašlal. Samozřejmě tím poškozuje ne mě, ale sebe (a nejen známkou); v dalším studiu, v práci a zkrátka v životě se každý setká s úkoly, s kterými je třeba se nějak poprat, i když zadání není zrovna lákavé – a nelze takové věci prostě neudělat. Má-li být škola přípravou pro život, ne jen samoúčelnou institucí, pak se mi tento přístup jeví jako jediný správný. Je s tím dost práce (každé 2 týdny přečíst a opravit cca 50 článků vyžaduje hodně času i energie), ale podle mě tato práce není vůbec zbytečná, i když mi ji nikdo neplatil a neplatí.

Docela se mi daří studenty k psaní motivovat, alespoň většinu, protože nikdo (až na nečestné výjimky) projekt nesabotuje a drtivá většina studentů docela dobře chápe, co po nich chci – tedy aby se naučili mít názor, projevit ho a stát si za ním, aby využili možnost se v tomto dále zlepšovat, protože se jim toto umění hodí v celém životě; noviny klidně ať berou „jen“ jako příjemný (nicméně zasloužený) bonus, to hlavní je v něčem jiném.

Některé články mě opravdu baví a zajímají, dlouho si je pamatuji a dokonce často změním svůj mylný názor (mylný, protože založený na letmém dojmu či předsudku, které má docela každý) na autora či autorku, jiné elaboráty mě svou myšlenkovou prázdnotou, neznalostí, povrchností a někdy až tupostí naopak přímo děsí. Nejblbější články ovšem nevznikají proto, že autor je hloupý; je to tím, že autor práci odflákne a ani mu nestojí za to aspoň trochu přemýšlet – byť třeba jen nad tím, že pod takovou slátaninu bez jakékoli myšlenky by se normální člověk měl stydět podepsat. Ale tak to prostě je. Takže studenti čtou a píší noviny, někteří jiní je ani nečtou, ani nepíší – lidé jsou různí. A to je vlastně v pořádku.

Dvanáct do tuctu aneb Zase škola…

Posted in Škola on 27.8.2009 by Milan Sýkora

Už je to tady zas – jde se do školy. Začíná dvanáctý školní rok mého učitelského působení, zatím dokonce beze změny pracoviště (tak jako tak stejně platí, že je škola jako škola, takže proč měnit místo, když původcem hlavních problémů není žádná konkrétní škola, ale systém celkově). Utíká to a už jsem opravdu starej mazák :-)

Tento rok přinese několik změn, z nichž některé mohou být pozitivní, jiné jsou bezpochyby zcela negativní. Dobrou změnou může být třeba to, že budu učit výpočetní techniku (v rozvrhu se jmenuje ITC – informační technologie), která mi přibude k češtině, dějepisu a moderním dějinám, a tak se mé školní týdny stanou o něco rozmanitějšími. Docela se na těch 8 hodin týdně (4 dvouhodinovky) i těším, protože budou docela jiné než povídací češtiny a dějepisy. Co si budeme nalhávat, učit IKT je o dost lehčí, než se snažit někomu zprostředkovat literaturu, mluvnici, sloh nebo dějiny (obzvláště v gramatice a slohu je u některých studentů veškerá práce marná). O počítačích toho vím poměrně dost a učit snad taky umím – a kdo se bojí, nikdy nic nezkusí, že…

oa Další pozitivní změnou je, že moje třída – nyní už třetí ročník ekonomického lycea – nebude tento rok mít svou kmenovou učebnu. Zaplaťpánbůh, že nebudu aspoň letos na poslední chvíli vymýšlet, co dát na nástěnku (to se totiž musí, aby bylo jasno), nebo zalévat kytky; vždycky je zapomenu zalít, ony mi za trest zajdou a já si pak připadám jako vrah a ekozločinec. Bez nástěnek (prázdné nástěnky podle jakési teorie vyjadřují duševní prázdno a jsou tedy nežádoucí; plnou nástěnkou se sice duševní plno nevytvoří, ale přesto je nutno je stále a stále zaplňovat blbými a ještě blbějšími fotografiemi z použitých kalendářů a podobně kvalitních zdrojů) a ohavných školních květin (nevím proč, ale školní kytky jsou hnusné vždycky, je to asi nějaký zvláštní druh) bude dobře (nebo aspoň lépe). Školní budova dostala přes prázdniny novou střechu, tudíž by snad už nemusely nastávat situace, kdy nějaký přívalový déšť změní některé místnosti v brouzdaliště. Dobré by mohly být i adaptační kurzy, ale to se uvidí, až je budu mít za sebou; dávka tří kurzů v kuse (od 5. do 14. září) teď ovšem vypadá dost strašidelně, zvlášť když budu celý první týden chodit do práce, v sobotu odjedu, vrátím se za týden v pondělí a pak zase škola až do pátku… To jsou tři týdny souvislé práce! No co – budu si muset naordinovat nějaké sebezáchovné pauzy, jinak to prostě nejde. Nemám v plánu se zbláznit…

Každá položka seznamu negativních novinek sama o sobě označuje dost nepříjemnou skutečnost, bez které bych se docela rád obešel. ale co nadělám, takhle to prostě je. Odešla moje dlouholetá kolegyně Monika, bez níž je škola nějaká jiná – kurzy připravuji a vedu sám se Zdeňkou, která tam díkybohu zůstala (takže pochopitelně máme každý mnohem víc práce), a studentský klub zrušíme (nejen kvůli Moničinu odchodu, ale také kvůli klesajícímu zájmu ze strany studentů – čím dál víc jich nejraději nedělá nic, ale to je koneckonců jejich věc). Tento rok bude spuštěn školní vzdělávací program (povinně), což je i přes bláboly ministerských úředníků hlavně hromada papíru, a svoboda škol, o níž se tak často hovoří, reálně neexistuje a existovat ani nemůže, protože pokud se víceméně doslova neopíše centrálně vytvořený rámcový vzdělávací program, je to celé takzvaně špatně, jak už několika školám bylo sděleno ctěnou návštěvou z České školní inspekce.

Totéž v bledě modrém je státní maturita: nyní se raději říká nová, protože až se něco nepovede a nebude fungovat (jako že to ani fungovat nemůže), bude v tom stát takříkajíc nevinně. Tak pitomý systém s tolika chybami a naprostými nesmysly mohl vzniknout jen jediným způsobem – politickým rozhodnutím lidí, kteří o školství a reálné každodenní výuce nevědí vůbec nic (a vědět ani nechtějí, je jim to naprosto jedno, jelikož mají docela jiné starosti – zejména o to, aby se oni sami měli tu “správnou” stranickou legitimaci, vedlo se jim lépe a lépe, po nás potopa a tak dále). Za týden mám začít připravovat dvě třídy čtvrťáků na maturitu a doteď nevím, jestli se bude konat ta nová, nebo klasická (přitom systém přípravy je diametrálně odlišný!), protože parlament má prázdniny a panstvo se milostivě sejde až v září (asi aby si pořádně odpočali po té poctivé celoroční dřině). Tento systém (který systémem ani není) zkrátka nemůže fungovat a nelze jeho spuštění v tomto školním roce stihnout. Jsme na tom stejně – učitelé i maturanti – nevíme nic, ale pracovat samozřejmě musíme, ačkoli cíl, k němuž by práce měla směřovat, není vůbec jasný. Kompetentní místa (ve smyslu moci, nikoli odbornosti) toto měla rozhodnout nejpozději před letními prázdninami. Ministryně školství si může vykládat co chce, odkládat generální testování z října 2009 na leden 2010 (ovšem studenti se musejí k nové maturitě podle platné legislativy přihlásit už do konce října!), ale když věc nerozhodne parlament, doplatíme na to všichni. Nejde mi o náplň či obtížnost, maturitní testy nejsou nijak těžké, ale způsob organizace, hodnocení i časová náročnost jsou “vymyšleny” tak, že to v podstatě nedává žádný smysl. Jestli se bude konat nějaká demonstrace proti nové maturitě, půjdu na ni, i kdybych měl utéct z práce…! Neříkám, že by neměla být maturita na různých školách, na státních i soukromých, nějak standardizovaná, ale takhle to opravdu nejde – a nepůjde.

Kdybych měl říct jednu věc, ke které by střední škola měla hlavně přispět, pak bych určitě vybral samostatné uvažování; a nemám na mysli žádné normalizované euromyšlení, ale klasický zdravý rozum, klidně i ten selský, jak se říká. Státní (pardon – nová) maturita je zločin (a to ještě vlastně nevíme, kolik kde bude chybět peněz, jak už to tak se státními zakázkami bývá) a podvod na studentech i jejich učitelích. Neustále někdo něco slibuje, mění, předělává (pokaždé s horšími a horšími výsledky), všude jen samé kecy. Pokud vím, pak stále platí (ale evidentně jen teoreticky), že se během studia nesmějí měnit podmínky; a jak mají učitelé připravit své studenty, když vlastně nevědí na co, to už je otázka asi zcela zbytečná… Kdysi dávno by takto “připravená” státní záležitost nepochybně skončila nějakou pěknou defenestrací – škoda, že je Evropa už taková hodná a civilizovaná…

Uvidíme, jak to všechno dopadne. Držme si palce… a nové maturitě, stejně jako všem špatným věcem, hloupostem a nesmyslům, které potkáme nejen ve škole, ukažme palec dolů – nebo rovnou vztyčený prostředníček ;-)