Archive for the Škola Category

Poslední maturity…?

Posted in Škola on 31.5.2009 by Milan Sýkora

Oba letošní maturitní týdny jsou šťastně za mnou, za nimi… zkrátka za námi. Tento rok však měly maturitní zkoušky několik zvláštností, které v minulých letech buď neexistovaly, nebo jsem si je neuvědomoval.

Maturity jsem si opravdu užil – měli jsme totiž celkem 5 tříd čtvrtého ročníku, přičemž já jsem se jako zkoušející a přísedící vyskytoval ve čtyřech z nich. První týden patřil oběma třídám ekonomického lycea a zejména “mé” 4. LA, kde jsem vyučoval češtinu celé 4 roky a dějepis 3 roky (ve čtvrťáku dějepis už není), tudíž jsem si vydatně zazkoušel. Celkem jsme spolu strávili bezmála 600 vyučovacích hodin, a to už je opravdu pořádná porce. Neskromně se domnívám, že to byly hodiny v drtivé většině příjemné a mně i studentům toho hodně daly – a nemluvím zde jen o učební látce, aby bylo jasno…

U slohovky...Zkouším češtinu... :-)4. LA u maturity

Učili jsme se, opakovali, trénovali sloh (a chvílemi se i nepokrytě flákali, protože to je také potřeba)… a myslím, že se to všechno vyplatilo. Udělalo mi  radost, že se na učení a přípravu nikdo nevykašlal a že vše bylo korunováno stoprocentním úspěchem – abych se vyjádřil srozumitelně, pak je třeba říci, že všichni odmaturovali. Někdo možná nebyl se svým výkonem až tak spokojený, ale stres a poměrně velká suma toho, co bylo třeba se na 4 maturitní zkoušky v jediný den naučit, občas vykonaly své (zejména ten stres a strach, ale tak to prostě chodí). Letos jsem také systematicky fotografoval, protože sice tyto události ve škole prožívám, ale ještě nikdy jsem se k nim nemohl vrátit prostřednictvím fotografií… a tak vzniklo několik unikátních souborů snímků: 4. LA píše sloh (8. dubna 2009), poté 4. LA(st) aneb Poslední zvonění (7. května 2009) a nakonec i největší série Maturita 2009 (18. – 21. května 2009), kam jsou zařazeny i fotografie z večírku 4. LA (22. 5. 2009). Takový komplet není až tak běžná věc, myslím… ;-).

Tereza a čeština... 10:08 Jája a Hanka s třídní Janou - vše 4. B

První týden maturit neměl chybu – a bavil mě. O to víc, že 4. LA i 4. LB byly dobré třídy a bylo takřka jisté, že vše dobře dopadne. Velmi dobře jsme zvládli i maturitu z dějepisu, z něhož maturovalo celkem 7 lidí – a uměli opravdu dobře. Jen málokdy jsem si vzpomněl na fakt, že toto jsou poslední normální maturity – tedy asi poslední, protože kdo ví, co zas politici a jiní “odborníci” vymyslí. Státní (a už se raději říká nová, aby v tom průšvihu, který zcela jistě nastane, byl stát takzvaně “nevinně”) maturita není vůbec připravená, nikdo neví, co a jak bude či nebude (pokud vůbec bude); údajně probíhá jakési generální testování, ale slyšel jsem o něm jen asi z páté ruky a vůbec nic konkrétního, jen že cosi kdesi možná je. Do konce října 2009 by se měli letošní třeťáci přihlásit k maturitě a měl by fungovat nějaký informační systém; ten ovšem fungovat nemůže a nebude, jelikož není ještě ani ukončeno výběrové řízení na jeho poskytovatele. Příští rok to bude prostě divné… a pád vlády, resp. nástup oné úřednické, která je spíše “udržovatelkou chodu” (případně je jejím úkolem zamaskovat největší průšvihy), věci nevyjasnil, spíše je ještě více zamlžil a zamotal, takže teď už opravdu nikdo neví, co (a jestli a kdy) bude nebo ne. Politici, opravdu díky za to, že nemůžeme studentům zodpovědně a závazně říci, co je vlastně čeká, když to nevíme ani my sami… Jděte se vycpat – nebo možná rovnou do pr* … hm, však víte kam.

Vendy naposledy maže tabuli... Pozorná komise ;-) Na večírku 4. LA

Druhý maturitní týden jsem takříkajíc odpříseděl ve 4. A a 4. C – tyto třídy jsem nikdy neučil, ale 4. C přece jen znám daleko lépe než 4. A, kde jsem snad nikdy neměl ani suplování. V céčku jsem tedy aspoň přibližně věděl, co mám čekat, a většina lidí v češtině překvapila spíše příjemně. Zato ve 4. A bych 4 studenty – kdybych byl zkoušející – od maturity vyhodil, bylo to až ostudné, jak si koledovali o vyhazov a jak se na přípravu jednoznačně vybodli. Nicméně o známkách se hlasuje a já výsledky hlasování respektuji. Prošli tedy všichni. Jediná spřátelená třída mezi obchodními akademiemi bylo béčko, kde znám všechny (mívali jsme spolu dějepis), a tak jsem sledoval vývoj i tam… Opět jsem byl dennodenně vybaven malým fotoaparátem, a tak ve 4. B a 4. C ve dnech 25. až 28. května 2009 vznikl i další reportážní soubor z letošních posledních normálních maturit – a myslím, že se povedl…

Lucka ze 4. C... a češtinaVečírek  Řekli: "Usmívat se!"... a tak teda jo ;-)

Děkuji všem a přeji jednak pěkné (a dlouhé) prázdniny, jednak samozřejmě úspěchy v dalšímu studiu i životě… a přijďte se podívat. Sobě i dalším studentům pak přeji, aby se státní maturity v té podobě, v jaké jsou “připraveny”, nikdy nekonaly.

Reklamy

Otevřený dopis Studentské radě a všem studentům

Posted in Škola on 25.11.2008 by Milan Sýkora

Praha 25. listopadu 2008, 22:36

Ahoj všem…!

Přestože nejsem (a logicky ani nemohu být) členem Studentské rady, stál jsem s několika z Vás u jejího vzniku, vymýšlel pravidla jejího fungování a obhajoval její založení proti "nepřízni osudu" v podobě odporu některých mých kolegů proti tomu, aby takový orgán vůbec existoval. Vždycky jsem byl toho názoru, že mají-li porady učitelé, aby jednali o chodu školy, měli by takovou možnost mít i studenti, protože i jich se pochopitelně tyto záležitosti velmi týkají. Poté, když všichni fakt existence Rady přijali, jsem ji předal už jen Vám, studentům, abyste tento bezesporu užitečný orgán studentské samosprávy užívali a spravovali ke svému užitku i ku prospěchu celé školy… Nadále jsem měl s Radou společné "jen" to, že jsem vytvořil na webu školy stránku, kam jsem pravidelně dával zápisy ze schůzek, a tyto zápisy rovněž vyvěšoval na nástěnce ve studovně. Nepravidelně jsem vykonával funkci jakéhosi "advokáta", když někdo z mých kolegů na Radu útočil. To jen tak pro vyjasnění toho, proč že Vám do toho vlastně teď pletu a proč mi vůbec Filipův mail přišel. Nebojte, je to poprvé a naposled, co Vám do toho mluvím – mně může být nakonec existence či neexistence nějaké Rady opravdu jedno. Nadále tedy – podobně jako Filip – nechci a nebudu mít s Radou nic společného, ostatně stejně vlastně existuje jen teoreticky (a nemusí tedy existovat vůbec).

Trochu jsem už od začátku počítal i s tím, že vše může vzít takový konec jako teď, tedy že Radu pohřbí samotní studenti. A nemyslím tím Filipa, aby bylo jasno, ten pro ni udělal ze všech studentů asi nejvíc. Nemyslím tím vůbec ani ty, kdo na její schůzky chodí, případně dají vědět, když opravdu přijít nemohou. Těmi "hrobaři" jsou studenti, kteří se schůzek pravidelně nezúčastňují a kteří ani nejsou k těm, kdo přijdou, natolik slušní, aby dali předem vědět, že se nedostaví a že jim tedy není lhostejné, když na ně několik jejich spolužáků zbytečně čeká.

Jsou u nás ve škole lidé, kteří by chtěli svůj studentský život zlepšit; a vlastně nejen svůj, protože chtějí jednat i konat v zájmu ostatních, v zájmu všech. Jenže takových studentů je bohužel málo – alespoň málo na to, aby fungování Rady bylo možné a aby mělo nějaký smysl. Nedivím se, že nastalá situace Filipa znechutila do té míry, že s Radou končí. Proč dělat něco, o co nikdo nestojí, co nikdo nejen neocení, ale naopak víceméně ignoruje…? Udělal bych to taky tak.

Dost často si různí studenti nebo i celé třídy stěžují na to nebo ono. Vždycky jim říkám, že to mají řešit prostřednictvím Rady, protože to je platforma pro takové náměty i pro řešení problémů. Často jsem také zaslechl názor, že učitelé nechtějí naslouchat studentům, že je ignorují. Jenže ono NENÍ KOMU naslouchat, když si někde stěžuje Franta, někde jinde třeba Jana, ale navzájem o sobě nevědí a logicky tedy "netáhnou za jeden provaz". K tomu měla a mohla sloužit právě Rada, to byl důvod jejího vzniku. Vedení školy se nikdy nebránilo jednání s Radou, ostatně je i v jeho zájmu, aby se problémy odkryly a řešily. Už nebudu říkat, abyste se snažili řešit věci s pomocí Rady, s pomocí orgánu, který má zastupovat studenty v jednání s vedením – když si bude někdo stěžovat, ať si klidně stěžuje, ale jinde, už to nebudu ani poslouchat, ani se pokoušet řešit či směrovat právě na Radu, protože to opravdu nemá cenu. Svým nezájmem pohřbíváte něco, co by Vám mohlo pomoci, kdyby byl nějaký problém, kdybyste měli nějaký nápad, jak zlepšit cokoli, co by se zlepšit nebo napravit dalo.

Přišel jsem o další iluzi: že studenti chtějí věci, které se jim třeba nelíbí, změnit, ne jen všude možně (zpravidla na nepravých místech, kde slova nemohou být vyslyšena) řečnit o tom, co je špatně. Je přirozené, že jste často nespokojení. S několika dalšími, kteří stáli u vzniku Rady, jsme se domnívali, že stejně přirozené je i pokusit se změnit věci, které nejsou v pořádku. Ne, je to jinak – budete si pokud možno neustále stěžovat, ale činy následovat nebudou, jde jen o ty kecy, jinak o nic. Zkuste si tedy uvědomit, že plané řečnení zůstane jen řečněním a že jste tímto přejali chování, jež Vám tak moc vadí na starší generaci: prázdná slova, pasivitu a chování tupého stáda (stádo je vždycky tupé, to není žádná osobní invektiva, aby nedošlo k omylu), které je sice věčeně nespokojené, ale nic s tím aktivně dělat nehodlá. A pokud se dobrovolně stanete stádem, nemůžete se poté divit, že se s Vámi jako se stádem jedná.

Je to škoda. Ale VAŠE škoda.

Na závěr použiji pozdrav z Filipova mailu – ahoj, nashle a sbohem
Milan Sýkora

Je moje práce zbytečná…?

Posted in Škola on 22.10.2008 by Milan Sýkora

Často nad tím přemýšlím, protože už jsem holt takový řešitel… Není to jednoduché, jelikož svou práci nevidím – a nemůžu vidět – zvenku, je dost obtížné získat a hlavně zachovat si nadhled a odstup. Je tedy moje práce zbytečná…?

ANO, protože:
– není vidět žádný hmatatelný výsledek, nemůžu na něco ukázat prstem a říct: "Tak tohle jsem udělal já"
– je to stále dokola od prázdnin k prázdninám, jsem unavený a máloco mě už překvapí nebo dokonce nadchne
– některým věcem (a lidem!) jsem naprosto přestal věřit
– pořád mi to někdo (a něco) kazí, úmyslně i neúmyslně
– některé třídy nebo někteří studenti se chovají tak, že mám chuť už vůbec nikdy nepřijít
– někdy (dost často) si to kazím sám
– kdybych neučil, byl by tam někdo jiný a nic by se nestalo; každý je nahraditelný, a to dokonce velmi snadno
– mohl by tam být někdo daleko lepší, ještě s nezkaženými ideály (které mu stejně časem někdo nebo něco zkazí)
– málokdy mě někdo pochválí, protože vše funguje podle známého hesla úspěchy jsou naše, průšvihy tvoje
– musím poslouchat různé kecy, drby, nepravdy a záměrné lži o sobě i o jiných, což mi "vybíjí baterky"
– někdy se cítím jako zbytečný element, nikdo mě (konkrétně a jmenovitě mě) skutečně nepotřebuje

NE, protože:
– někoho jsem něco určitě naučil, nebo spíš vytvořil podmínky k tomu, aby se něco naučil sám
– některé hodiny jsou nádherné, výjimečné a neopakovatelné
– práce mě obohacuje, protože dost často se něco sám dozvím nebo naučím
– neberu školu jako encyklopedickou instituci, ale jako místo pro tvorbu a prezentaci vlastních názorů studentů
– některé třídy nebo někteří studenti jsou hlavní (a víceméně jediný) důvod, proč jsem ještě neutekl
– třeba díky mně někdo na něco důležitého a opravdu "svého" přišel
– hodně lidí mi říká (i říkalo), že je dobře, že tam jsem
– pořád používám zdravý rozum, ne eurokecy
– možná jsem i něco ve škole změnil, některé maličkosti, které dohromady jsou možná i velká věc
– kdybych byl jinde, asi bych byl někdo docela jiný
– možná nejsem ve škole zbytečně, možná mě někdo i potřebuje

Hm. Tak tedy nevím, což je odpověď dobrá tak pro filosofa, ne pro mě. Nejsem filosof, nýbrž praktik. Rád bych tedy opravdu věděl, abych se podle toho zařídil. Abych neměl pocit, že tento článek je k ničemu úplně stejně jako mé předchozí studium a současná práce, všechna ta slova (činů totiž panuje akutní nedostatek), zkrátka všechno to všechno… a koneckonců jako já sám. Podle "nevím" se zařídit nelze. Bohužel.

Den blbec aneb Něco asi dělám špatně

Posted in Škola on 14.10.2008 by Milan Sýkora

Jsou různé dny – dobré i špatné, zábavné i nudné… a taky ty nijaké, kterých je možná ze všech nejvíc. Dneska je ovšem den blbec, to je totiž taky jedna z kategorií.

V úterý mívám jen 2 hodiny, protože by mi jinak kvůli pravidelným schůzkám skupiny školních metodiků prevence musely odpadat, čemuž se dá úpravou rozvrhu předejít – a tak mám 3× za měsíc v úterý volné dopoledne. Takže jsem cca v 9 vyrazil tramvají do školy (autem takhle pozdě nejezdím a kdybych byl politik, mohl bych mluvit o svém ekologickém přístupu, ovšem pravda je taková, že se mi nechce tvrdnout v koloně) a vzal to víceméně tradičně přes Kulaťák, tedy přes Vítězné náměstí, abych posnídal obložené chlebíčky; ostatně jedna pitomá reklama přece říká, že úterý je dnem za dobrou snídani. A protože je den blbec, pozná se ta snídaně i na mé umazané mikině, jelikož lidí bylo hodně a majonézy na chlebíčku ještě víc… Sice jsem to pak trochu napravil ve škole pomocí mýdla, vody, volné hodiny a ústředního topení, takže kdo se nedíval moc pozorně, nic asi nezjistil, ale já to věděl a připadal si jako prase… A tak prase (zas už s dobrou náladou) šlo učit… ;-)

Dostal jsem letos na češtinu jednu třídu, o které se říká, že je hrozná a dokonce nejhorší. Já to neříkám a chodím tam docela rád, už je znám z prváku z dějepisu a nikdy jsme neměli problémy spolu vyjít. Jasně, někteří tamní studenti jsou opravdu hrozní, někteří by snad ani neměli na SŠ chodit, ale to nic nemění na tom, že hodiny jsou docela příjemné, a dokonce mám dojem, že se i začali (tak trochu) učit a vůbec to v některých světlých chvilkách vypadá, jako by nejen chtěli chápat, ale dokonce pochopili, proč že vlastně do té školy vůbec chodí. Zkrátka: pro někoho to nejhorší je pro mě celkem dobré. A taky to platí opačně.

Svou druhou a poslední hodinu jsem strávil ve své třídě, v takzvaně elitním lyceu… ale byla to hodina naprosto děsná, jedna z těch, kdy si říkám, že asi něco dělám špatně, možná docela všechno, a co že tam vůbec dělám, že vůbec neumím učit, nikdy jsem neuměl a že chci okamžitě pryč… Čeština; chtěl jsem dokončit výklad o Williamu Shekespearovi, ale jaksi mi to nebylo umožněno: pořád někdo něco kecal, pořád někdo žvanil a ve třídě byl ruch jako na nádraží. Toto "antipracovní" rozpoložení vlastně poznám hned po příchodu do třídy, pokud ji znám (a své lyceum znám opravdu dobře). Neskonale mě štve, když se nedá pracovat – to tam nemusím být ani já, ani oni. Něco řeknu a deset sekund poté se mě na totéž někdo zeptá… a tak pořád dokola (ti, kdo tvrdí, že vyučovat je flákárna, že máme v jednom kuse volno, by si tyhle situace měli povinně vyzkoušet). Někdy to prostě nejde. A tak jsem to, co jsem chtěl udělat v hodině, dal třídě za úkol, sdělil, že speciálně ty, kvůli kterým nemůžu pracovat, si z toho příště vyzkouším, a pak už nebylo nic, protože v situaci, kdy jsem se marně snažil plivat do moře a mluvit do zdi, nic jiného než ono nic ani nezbývalo. Poté, co jsem oznámil své rozhodnutí, bylo po zbytek hodiny, tedy více než 20 minut, ve třídě ticho jak v kostele, až mi to bylo hloupé… ale když už se k něčemu rozhodnu, věty typu my už budeme hodní neberu. Až příště buďte hodní, teď je pozdě, jděte do háje. Nakonec ne mně, ale vám to bude chybět, pokud předpokládám, že jednou budete chtít maturovat… Počítal jsem zameškané hodiny v třídní knize, to ostatně je taky moje práce, kterou je třeba udělat, a na třídu jsem se ani nepodíval. Schválně, abyste věděli.

Zajímavá věc se stala pak – jedna studentka za mnou přišla hned po hodině, když jsem seděl u oběda votrávenej jak malajskej šíp, jak říkala jedna moje dávná kolegyně, a omluvila se, že ona za to může, že ona dělala o hodině bordel. Ano, beru a děkuji… sebereflexe je důležitá; nakonec i ta moje, protože tento článek není ničím jiným než sebereflexí… Udělal jsem něco špatně? Můžu za to já? Byla to nějak extra nudná hodina? Vždycky se přece snažím o výklad, který nudný není, a někdy se necháme i kolektivně unést k jinému tématu, abychom se – s obnoveným soustředěním – mohli po chvilce zase věnovat tomu hlavnímu… To snad není nuda, ne? Měl jsem křičet jako jiní učitelé? To tedy ani náhodou, to nedělám, nikdy jsem neudělal a ani nebudu; křik nic nespraví a afekt je trapnost. Nemám s tím prašit? Asi ne – to tak prostě někdy ve škole chodí, s tím se nejspíš nedá nic dělat; tedy aspoň ne tak, že vymyslím nějaké řešení a ono začne fungovat. Každá třída je přece proměnlivé prostředí, na které působí tolik okamžiých vlivů, že je nelze ani najít, natož pojmenovat. Po škole, během psaní tohoto článku, se mi prostřednictvím ICQ omluvila další studentka, že je to taky její vina a že ji to mrzí. Jak říkám, sebereflexe je důležitá.

Víte co? To bude dobré… Ale když už do té školy chodíte, dělejte něco pro to, aby to nebyl zbytečně strávený čas; je ho přece na všechno tak málo… Jestli máte pocit, že je škola zbytečná, nechoďte tam, ale dostavit se a sabotovat veškeré pokusy vás něco naučit, to je určitě nejhorší varianta. Nehodlám být naštvaný týden, už ani příští hodinu ne a dokonce ani teď nejsem, třeba jste taky jen měli den blbec… Bylo by ale fajn, kdyby jich bylo co nejméně, aby den blbec nebyl moc často.

Mikinu dám vyprat. A toho Shakespeara vám fakt neodpustím – koukejte se ho naučit…!