Ruské dny XV. – 30. 7. 2010

U letiště... Slunečným ránem (jak jinak!) začal den velkého pochodu. Cílem byl vedlejší ostrov, na nějž lze po zcela zvláštním mostě přejít suchou nohou, a poté gulag… Těšil jsem se, že místo, o kterém jsem se tolikrát při různých příležitostech zmínil, konečně uvidím na vlastní oči, jestli mě tam ovšem má stará kolena dopraví. Nebylo to právě blízko (jenže co je v Rusku blízko, že), přesto jsem se rozhodl vzít si sandály, byly již dostatečně ochočené, a kdyby zlobily, po pískové cestě je možno jít i bez bot (pokud tam tedy bude písková cesta – už jsme veškeré informace svého vševědoucího průvodce brali s velkou rezervou). Po snídani jsme se jen tak poflakovali a nešli s hlavní skupinou či stádem, protože poslouchat pořád nějaká ta moudra, to by umořilo i daleko odolnější jedince, než jsme my.

Cestou necestou Vyrazili jsme až o chvíli později, sami a v klidu… Naším cílem byla Velká Damba, tedy sypaná hráz z ledovcových valounů – tvoří zvláštní most mezi dvěma ostrovy a je umělá, vytvořili ji mniši, aby mohli na sousední ostrov bez lodí. Byli jsme zvědaví, jak taková damba vypadá, jestli je malá či velká, krátká či dlouhá… – a tak jsme tedy šli. Zamířili jsme na druhou stranu, než jsme dosud kdy šli, tedy za jezero a elektrárnu. Značení nikde žádné, a tak jsem na rozcestí dvou cest stopl dodávku a řidiče se poptal, kudy na dambu. Věděl to a poradil, i když původně se mu moc stavět nechtělo, asi měl dojem, že budeme chtít svézt. Nechtěli jsme svézt – jednak tam dojdeme, jednak jel jinam (a krom toho jsme posléze zjistili, že normálním autem je naše cesta stejně nesjízdná). Zapadli jsme do lesa a po chvíli minuli začátek přistávací dráhy velmi spartánského letiště, které tvořila jakžtakž rovná louka, několik světel a naváděcích značek spolu s kilometry ostnatého drátu, který je opravdu na cestě do někdejšího gulagu velmi nápaditou a vkusnou dekorací. Ráz lesa se co chvíli měnil; chvíli byl jehličnatý, chvíli listnatý, ale pořád tam všude byl, stejně jako větší či menší bažiny a několik jezer – a pochopitelně hmyz, ten je tam totiž všude. Měnila se i cesta – z relativně civilizované cesty se místy stávala dost dobrodružně vypadající pěšinka skrz bažinu či rašeliniště, chodili jsme po položených kládách a zkoušeli, jaké je stát na houpajícím se rašeliništi. Tedy, nic extra, pořád se mi vybavovaly záběry z různých filmů, kde udatní hrdinové tonou v bažinách a poté následuje prostřih na detail křečovitě se svírající vztyčené ruky, než se nad ní zavře kalná hladina… Nepropadli jsme se, ale několikrát si trochu vykoupali nohy a boty, což bylo ovšem docela jedno.

Damba Na příhodném místě jsme zastavili, usedli u ohniště na břehu jezera, trochu jedli a hodně odháněli dotěrné komáry, kteří si nedali pokoj – sice jsme byli nastříkaní repelentem, ale ty bestie bodaly i přes ponožky a tričko. Mimochodem: není pravda, že na ruské komáry neúčinkuje český repelent; jen se nikde nepíše, že by bylo nejlépe se do něj ponořit komplet, protože textil není pro ruské krvelačné hladovce takřka žádnou překážkou. Cestou jsme předešli několik odpadlíků z velké skupiny, ale nezávodili jsme – postupovali jsme volným, leč stabilním tempem, zatímco někteří se svalili u prvního jezera a bůhvíjak dlouho se koupali. To jsme nechtěli, chtěli jsme vidět dambu a gulag a všechno, co kde je či bylo. Kromě odpadlíků z naší skupiny jsme občas potkali cyklisty jedoucí na vypůjčených kolech značky Stels (tato firma dodává asi 99% nově prodaných kol v Rusku a jsou to občas opravdu výrobky jinde neprodejné); v okolí Soloveckého kláštera je několik půjčoven kol, které jsou nejspíše dost využívané. Takový typický ruský cyklista je velmi nevychovaný – prostě jede a chodci musejí uskakovat; žádný zvonek, žádné poděkování, prostě nic. Někteří lidé tímto způsobem i chodí, obzvláště jsou-li uniformovaní – těm jdou lidé z cesty sami, asi jsou (ještě pořád, nebo už zase?!) zvyklí. Já jsem si zvykat nehodlal, a tak jsem k nelibosti velocipédistů uhýbal jen v míře nezbytně nutné pro vlastní bezpečnost a zcela bez uctivosti, protože kolo není zrovna dopravní prostředek, který ve mně vzbuzuje respekt…

Co to je??? Kousek od jezera, kde jsme odpočívali, jsme potkali dost šílené terénní vozidlo; a když říkám terénní, nemyslím tím žádné vyšamponované SUV, které si na teréňáka jen hraje a zvládne leda cestu k chatě… Můžu svatosvatě slíbit, že nic podobného jsem v životě neviděl a sotva kdy uvidím. Lenka duchapřítomně fotila kompaktem, protože než bych vybalil z batohu Nikona, bylo by unikátní vozidlo dávno z dohledu. Ta věc projede naprosto všechno, o tom svědčil nejen vzhled vozu, ale i cesty, která místy nebyla příliš schůdná, ale auto ji zdolávalo lehce a kupodivu i elegantně. Šli jsme dále a dohadovali se, co to může být za stroj; jediné, co bylo jasné, byla přední světla z lady… Za devatero jezery a devatero bažinami, jak by jistě trefně napsal solovecký pohádkář, kdyby nějaký byl, se najednou ozval křik racků, bylo tedy jisté, že moře je nedaleko. Mezitím se poněkud zatáhlo a ochladilo, což byla po tak dlouhé době horka situace velmi nezvyklá.

Sever... Napřed se změnil les, zmizela bažina a i cesta byla spíše kamenitá, pak se stromy rozestoupily a my uviděli Bílé moře. Měli jsme za sebou 10 kilometrů a ani to nebolelo… Jakmile jsme opustili závětří lesa, pustil se do nás přímo polární vítr, vál silně a bez ustání. Najednou byla zima a my museli jednak zrychlit chůzi, jednak se přiobléci vším, co jsme měli. Nejsme žádní polárníci, tak toho moc nebylo, což sice je chyba, ale zase jsme nevláčeli žádná těžká zavazadla – bohatě stačil můj fotobatoh s Nikonem a Lenčin batoh s pitím – všechno se totiž po nějaké době pronese. Vstoupili jsme na dambu a divili se, jak je veliká. Představovali jsme si ji jako rovný most navršený z nějakých balvanů, ovšem kroutila se do tvaru obřího „S“ a byla opravdu dlouhá a mohutná. Bílé moře nebylo vůbec bílé, nýbrž tmavé a vypadalo dost vztekle, a tak jsme byli vlastně rádi, když jsme dambu, jakkoli krásnou a zajímavou, měli za sebou; stejně nás čekala ještě jedna cesta opačným směrem – a třeba se počasí umoudří… Došli jsme k černo-bíle pruhovanému dřevěnému sloupu s nápisem „0“, tedy nultý kilometr, což se hodilo, protože bývalý lágr byl na dohled a tam cesty mnohých skončily nadobro.

DambaOstrov Velká Muksalma, neboli Большая Муксалма, není až tak velký – zatímco Velký Solovecký ostrov má rozlohu 246 km2, Muksalma jen 17, jakkoli má v názvu slovo zdůrazňující velikost. Pravda, takový Velký Zajacký ostrov má jen něco přes 1 km2, takže je to možná i v adekvátní jméno – pro pořádek dodávám, že ostrov Anzer zabírá 47, Malý Zajacký ostrov 1 a Malá Muksalma jen něco přes půl kilometru čtverečního. V 19. století zde byla postavena poustevna pro mnichy toužící po úplné izolaci; bolševici ji však po založení pracovního lágru v Soloveckém klášteře rádi pojali za vlastní a zřídili zde jakýsi vedlejší tábor, kde izolovali vzpurné vězně. Byl jsem zvědavý a nějakých těch 11 km s jedinou zastávkou zmizelo jak mávnutím proutku. A pak…

Gulag … pak jsme uviděli gulag – veliké prostranství a na něm ruiny 2 velkých domů, jednoho zděného a jednoho dřevěného, v dálce ještě další ruiny a na kopečku kříž… Nikde nikdo, ticho. Ani vítr už nefoukal. Usedli jsme na klády a nejprve se posilnili salámem, sýrem a chlebem, abychom načerpali nějakou energii. Tohle místo si přímo říkalo o bližší prohlídku a nějaké ty fotografie. Zatím nepršelo, tak dobré. Prošli jsme, co se dalo, včetně dřevěného domu, kam byl vstup zakázán z důvodu opravy domu (to tedy určitě!). Byl to opravdu zvláštní pocit – o gulagu jsem hodně četl i slyšel a teď jsem v jednom takovém stál…! Místo bylo pozoruhodné ještě z toho důvodu, že jsme dosáhli nejsevernějšího bodu naší cesty a od tohoto okamžiku jsme měli nadále cestovat už jen na jih a jihozápad. Nejsevernější místo naší cesty se nacházelo jen asi 100 km od severního polárního kruhu a ve srovnání s tím, co jsme z domova urazili, to byl jen směšný kousíček…

 Gulag Gulag

GulagZpáteční cesta byla naprosto stejná jako cesta tam, jinudy to ani nejde. Sotva jsme přešli dambu a zapadli do lesa na „našem“ ostrově, začalo být ohavné dusno a komáři začali útočit opravdu nesnesitelně, zastavit bylo možné jen na chvilku a ani ta nebyla nijak zvlášť příjemná. Pod zataženou oblohou se ve vlhkém bažinatém lese vytvořila prádelna s vlhkostí hodnou tropického pralesa a my pořád šli a šli… jen jednou jsme zastavili na stejném místě u stejného jezera, protože jít bez zastávky bychom asi nemohli. Zpáteční cesta byla trochu nudná, protože stejná – ale aspoň rychleji ubíhala a věděli jsme docela přesně, co nás čeká. Nebe se mračilo a chvilku padal i drobný déšť, který ovšem velmi brzy ustal. Když jsme se vrátili do obce, okamžitě mě znovu otrávily hnusné prašné cesty, jichž jsme se tímto výšlapem rádi na celý den zbavili. Když nás na té odporné komunikaci minulo první auto a zvířilo oblaka prachu, šťavnatě jsem si zanadával, což jsem měl příležitost zopakovat s každým dalším vozidlem. Na ostrově je nejčastějším vozidlem UAZ – asi proto, že vydrží všechno a pevnou cestu nijak zvlášť nevyžaduje.

Damba Byl jsem rád, že jsme zpátky – a stejně tak jsem byl rád, že jsem to místo viděl a že moje terénní sandály zvládly výšlap bez větších problémů (ty se objevily až druhý den ráno v podobě bolestivých puchýřů na chodidlech, ale myslím, že bych je měl z jakýchkoli bot, když jsem letos delší pochod vlastně neabsolvoval). Rovnou při cestě do školy jsme se zastavili v obchodě, ale po chvilce jsme to vzdali a na zmrzlinu i cokoli dalšího si nechali zajít chuť, protože po více než dvacetikilometrovém pochodu stát ještě dlouhou frontu v obchodě, kde se prodává přes pult a vlastně nikdy nevíte, co mají a nemají, není zrovna lákavá činnost. Raději jsme se vydali do školy, abychom se převlékli a promysleli, co podnikneme dál.

Vstup zakázán - oprava domu... Myli jsme se opět v jezeře, už bez nějakých zábran s mýdlem a šamponem – místní to nijak nepřekvapilo a ani to nijak nekomentovali; možná jim doma taky už dva roky nefunguje sprcha. Koneckonců každou neděli mniši jezero znovu vysvětí, čímž se pochopitelně samočinně vyčistí a hotovo, no problem. Vůbec jsem na Soloveckých ostrovech získal poměrně silný dojem, že místní obyvatelé se raději modlí, než aby pracovali: místo aby něco udělali (např. silnici, zvelebili park, aby nevypadal jako kopřivová džungle, uklidili veřejné nebo alespoň vlastní prostory, neodhazovali odpadky a lahve kdekoli a všude), modlí se, bez ikony v autě ani nevyjedou a s křížem na krku se děti snad už rodí… Bůh za ně – soudě podle toho, co bylo kolem – evidentně neudělá nic. Že by důkaz boží ne-existence…?

Solovecká noc... Čekali jsme na večeři a naplánovali si brzký spánek, porada neporada (stejně se bude bůhvíjak dlouho čekat, než se Ivan uráčí přijít, a pak nám sdělí nějakou pitomost). Ještě jsme přemýšleli, jestli nezůstat na noc ve škole, ale když jsme to hrozné místo viděli ve skutečnosti, rychle nás to přešlo, ostatně mraky byly ty tam, svítilo žluté večerní slunce a vypadalo to, že nazítří bude zase pro změnu hezky, což bylo žádoucí pro náš plán vydat se dále po pobřeží a nafotit vše zajímavé, co tam uvidíme. Oficiální program (sestavovaný dle libovůle našeho pošahaného vedoucího) pro nás definitivně skončil, a to včetně večírku, pod nímž se skrývala celonoční pitka, jak už jsme předem věděli. Alko-sekce našeho zájezdu sbírala ve svém „pokoji“ (tj. školní třídě s matracemi na zemi) všechny lahve, které se jejím členům podařilo na ostrovech vypít – a chlapci se pochlubili, že jich mají již více než 20, což byl výkon hodný mnohem početnějšího vojenského oddílu…

Ode dneška za týden budeme zpět v Evropě; aby bylo jasno, tak Rusko NENÍ žádná Evropa, Rusko je prostě Rusko nebo možná jakési severní Mongolsko… V noci jsem spal asi 10 hodin, jen kolem 1 hodiny ráno mě vzbudil vzdálený ruskojazyčný řev jakési dost početné tlupy, ale nepřibližoval se a po chvíli ustal, takže jsem spal až do rána.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s