Ruské dny XX. – 4. 8. 2010

Vstali jsme do poněkud podmračeného rána, umyli se, posnídali a sbalili tábor, odskočili si asi půl kilometru na záchod do pole. Vyjma poslední činnosti (i když ruku bych za to do ohně raději nedal) jsme byli stále pod bedlivým dohledem místních obyvatel – a není divu, protože kdyby před vaším domem vznikl jakýsi nepochopitelný kočovnický lágr, taky byste se dívali, vsadím se o cokoli. Ivanovo „Ahoj, kamarádi!“ už jsem dokázal pohodlně ignorovat, nicméně stále ještě mě dokázal velmi rychle naštvat, když vstal poslední a pak všechny popoháněl, ačkoli se zpravidla čekalo jen a jen na něj.

Při nakládání autobusu, které už se po těch mnoha dnech stalo naprosto rutinní záležitostí, trochu sprchlo, ovšem za déšť v pravém slova smyslu bych těch asi 10 minut a celkem nějakých 44 kapek nepovažoval. Vyrazili jsme na Petrohrad a zbývalo nám asi 150 kilometrů. Původně jsme měli cestou zastavit u nějakého obchodu, protože zásoby nejedovaté a nebarevné vody se povážlivě tenčily – ale nakonec z toho nebylo nic, jak už jsme byli u Ivana zvyklí.

Zjistil jsem jednu velice podivnou věc – ale nedivil jsem se, protože v zemi, kde zítra již znamená včera, jak nám kdysi na základce vtloukali do hlav (o to větší šok nastal, kdykoli jsme viděli či slyšeli něco ze sovětské reality): někdejší Leningrad byl přejmenován zpět na Sankt-Petěrburg, zatímco oblast (cosi jako český kraj) se stále jmenuje Leningradská… Typicky polovičaté ruské „řešení“ problému! Také jsme konstatovali, že Moskva a Petrohrad se nemají navzájem v lásce asi jako Praha a Brno; ovšem zde podobnost končí, protože Rusku vládne bývalá petrohradská klika z KGB (soudruh Putin a spol.), zatímco u nás naštěstí žádní brněnští estébáci nevládnou (doufejme).

Protože okolí silnice bylo poněkud jednotvárné, přemítali jsme o tom, v čem jsou Rusové jiní a v čem je Rusko jiné. Vznikl z toho takovýto malý a poněkud chaotický seznámek:

• Jsou hrdí na jakoukoli uniformu, je to svým způsobem poznávací znamení těch důležitějších a důležitých (ti nejdůležitější uniformu nemají a naopak nechtějí být viděni a poznáni)
• Dívky a ženy jsou vždy naparáděné (výjimky neexistují)
• Zakládají si na autech, někdy i velmi dobrých, na domy kašlou
• Nestarají se o veřejné prostory (vyjma Moskvy, Petrohradu nebo Jaroslavli, ale tam se stará město)
• Služby (např. pošta) jsou katastrofální
• Všude jsou fronty
• Mají nechutné a docela drahé pivo
• Maršrutky (kombinace taxíku a MHD) jsou vynikající
• Neumějí říct „s dovolením“

Mezitím nás přivítal Sankt-Petěrburg, který vypadá velice evropsky (však to všechno taky Petr Veliký odkoukal právě v Evropě!). Ovšem průvodcovské „služby“ byly dost na pováženou – místo aby nám Ivan řekl, co kde je a co míjíme, pustil nám jeden z hrozných ruských dokumentů (nekonečně dlouhý, komentář velmi procítěný až směšný), tentokrát o Ermitáži. No fajn, nic proti ní, ale proč se mám dívat na dokument o něčem, co můžu za chvíli vidět, ale zároveň propást možnost prohlédnout si město? Aspoň že nám rozdali xeroxované plánky centra… Na dokument jsme kašlali, stejně byla maličká TV až vepředu a z obrazů jsme viděli leda tak barvy. Projeli jsme takto celým městem a ukazovali si tedy aspoň svépomocí a s pomocí plánku, co kde je, a říkali si, že Petrohrad vypadá velice civilizovaně. Mířili jsme do Petrodvorců, kterým se ovšem nyní říká správě šlechticky Petergof (šmarjá, hrozný název, kdyby aspoň uměli říct „h“ a necpali místo něj „g“!). Měli jsme se prý těšit na krásný zámek a park s fontánami – ačkoli zrovna tyto objekty bývají stejné všude, kde si je nechala šlechta postavit (asi proto, že je navrhovali víceméně stejní architekti), byli jsme zvědaví.

Než jsme přijeli do Petergofu a zaparkovali, což nebylo zrovna jednoduché, pokud jsme nechtěli platit, rozhodl se Ivan nám zase jednou poradit, podělit se o nějaké to své moudro. Pro začátek nám sdělil, že zaparkujeme u veřejných záchodů, což bylo sice následně splněno, leč záchody nebyly veřejné ani trochu, neboť bylo zavřeno – podle jejich vzhledu jsem záhy usoudil, že jsou zavřeny navždy. Pak jsme vyrazili takřka klusem k bráně do parku, samozřejmě aniž by Ivan kohokoli upozornil, a tak poslední nebozí cestovatelé si v běhu balili batůžky nebo dopíjeli poslední vodu, která jim ještě zbyla. Museli jsme také spěchat, protože Ivan nikomu neřekl, kam přesně jdeme, v kolik se vrátíme a kde je sraz, jak se to dělá, pokud je průvodce normální člověk a ne debil.

Vstup do parku (!) stál pro Rusy 130, pro cizince 350 rublů – a já se už poněkolikáté pevně rozhodl, že jen co si první Rus někde postěžuje na nějakou nespravedlnost, pošlu ho do prdele (nebo do Petergofu, to máte nakonec jedno). Další radu jsme dostali hned u pokladen: máme k pokladně jít po jednom, mlčky položit na tácek 130 rublů, nemluvit, usmívat se, a že prý projdeme, že je to prý mafiánská taktika (bože, ať už ten pitomec drží hubu!). Postupoval jsem tedy dle návodu, jakkoli se mi zdál divný. Předstoupil jsem, položil přesně odpočítaných 130 rublů a bába se zlomyslným úsměvem zakvákala přes reproduktor, že inostránci tri sto pjaťděsjať rublej, pro jistotu mi to ještě ukázala na tabuli, protože jsem mohl být i hluchý, když už jsem byl němý. No vida, tak opravdu vypadám jako cizinec – to asi moje vlasy (všichni Rusové jsou nakrátko a nosí takový ten vojenský sestřih), tričko s nápisem Monaco nebo možná tmavé brýle (Rusové je moc nenosí a když, nejsou to pilotky ale nějaké stylové, drahé, značkové a podle mě hnusné výtvory).

Neuvěřitelně mě to naštvalo, ba přímo nasralo, až jsem sám sebe překvapil. Nešlo až tak o peníze, měli jsme jich dost, ale zaplatit skoro třikrát tolik než domácí jen za vstup do parku s fontánou, který je stejný jako ve Versailles nebo třeba v Berlíně-Charlottenburgu, to se mi tedy nechtělo, tak nějak z principu. Blbé rady, zavřené záchody, nedostatek vody (obchod nikde) a informací (dosud jsme žádné nedostali) mě dovedly takřka k nepříčetnosti. Tak mi polibte prdel, zahlásil jsem sladce do mikrofonu, aby baba věděla, že nejsem němý ani hluchý, a otočil se k odchodu, ať si ten svůj park nacpou někam. Lenka se naštvala úplně stejně, jen přitom zachovala slušný slovník, čímž si vysloužila můj tichý obdiv, jelikož já jsem toho schopen nebyl. Byl to opravdu silný zážitek, dokonce i teď, s více než dvouměsíčním odstupem, jsem se při psaní znovu pořádně naštval…

Nadával jsem všemu a všem, nejvíce Ivanovi, dokonce jsem na něj promluvil, když přilezl, asi abychom mu pochválili jeho super nápad (konečně jsem mu mohl říct, že zařídí leda hovno, zato keců má vždycky spousty). Měl jsem chuť ho praštit mezi oči, ale silou vůle jsem se ovládl, bylo to nebývale těžké. A protože jsem mu dost dobře nemohl dát do držky, aspoň slovní výsledek záporných emocí si musela vyslechnout Lenka, až mi jí bylo líto, protože ona přece za nic nemohla… Na ten blbej park prostě seru! Tomu debilovi dám do držky! – a tak dále. Naštěstí jsem se uklidnil brzo, nechtěl jsem na ni být zlý, velice jsem se snažil, ale přece jen adrenalin se špatně brzdí. Lenka, která do parku taky nešla, se mezitím zachovala velice prakticky – šla se zeptat Ivana, kdy kde budou s autobusem ve městě, že bychom tam přišli a mezitím se podívali jinam. Že prý mezi 18:00 a 20:00 budou parkovat u Isakijevského saboru, což je kostel v centru. Že nám prý pošle SMS, kdyby se něco změnilo. Šli jsme pryč, a když jsem vyřešil absenci záchodů přímo u zdi zámku, odhodlán se na to nechat třeba zatknout, bylo už zase dobře. Později jsme zjistili, že některým našim spolucestovatelům ruské vstupné prošlo, ale vyhodili je až od brány, kde všechny kontrolovali znova, a tak si musel dokoupit každý ještě 2 ruské lístky, čímž tedy celková cena vstupu činila 390 rublů… Pro názornost přikládám autentický deníkový záznam.

Odjeli jsme za směšných 50 rublů maršrutkou zpět do Petrohradu, na stanici metra Avtovo. Taková maršrutka, to je prima věc – trochu taxík a trochu MHD. Je to dodávka pro nějakých 10 lidí, jezdí po předem známé trase, je také předem známo, kolik to kam stojí; sice je cena trochu vyšší než u „velké“ MHD, ale na dodávku si můžete mávnout kdekoli a kdekoli budete chtít, vás zase vysadí. Řidiči se dávají rovnou peníze, žádné lístky. Napadlo mě, kolik takových jízd asi řidič zdaní, když nevydává žádné účtenky, ale nebyla to moje věc a byl jsem rád, že jedeme. Když někdo přistoupil, poslal odzadu peníze dopředu, řidič za jízdy vrátil a stejnou cestou přes několik lidí se peníze vrátily nově příchozímu pasažérovi. Krásná věc, tyhle maršrutky bych chtěl i u nás – a sotva by pak byly taxíky tak neuvěřitelně předražené… Na stanici Avtovo to bylo z Petergofu dost daleko, ale řidič to měl na háku a bílou dodávku mercedes sprinter hnal po městě i přes stovku, a tak celá cesta zabrala nějakých 20 minut.

Na stanici metra jsme se chvíli nemohli zorientovat, protože vestibul byl úplně jinak uspořádaný než v Moskvě. Petrohradské metro je mladší než moskevské, ale neméně výstavní a bombastické (samozřejmě v sovětském duchu). Není tam však takové vedro, asi zdejší soudruzi projektanti už mysleli i na takové „zbytečnosti“ jako větrání (ale nijak to nepřeháněli, to teda zase ne). Nádherná věc jsou jízdenky – kovové žetony s velkým „M“, které se prodávají na pokladně v každé stanici, jedna jízda za 22 rublů; a klidně lze projet metro celé, protože dokud neprojdete turniketem ven, můžete jezdit, jak je libo. Taky mě napadlo, že tam vlastně nemohou být žádní revizoři, když jediný doklad, tedy kovový žeton, hodíte do turniketu při vstupu… Konečně jsme taky objevili plánek metra a zjistili, jak a kudy jet na Něvský prospekt, což je takový petrohradský Václavák. Nebylo to složité, jen 1 přestup – a tak jsme radostně vhodili zakoupené žetony do turniketů a naše individuální prohlídka více než čtyřmilionového městečka mohla začít. Těšili jsme se.

Vystoupili jsme u velkého obchodního domu zvaného Gostinnyj dvor. Přímo před ním demonstrovali nějací pomatenci s obrázky Lenina a Stalina, mlčky stáli s transparenty jako nějaká výčitka, že se soudruzi spoluobčané odrodili a už nejsou soudruhy; ale nikdo si z nich nic nedělal, jen si je fotili turisti a my taky. Prošli jsme kus Něvského prospektu, dívali se, jak město žije, jak jsou lidé trochu jiní než v Moskvě, jak je město (opět na rozdíl od Moskvy) pěkné. Zastavovali jsme kdekoli se nám zachtělo a naprosto jistě věděli, že jsme s tou vzpourou proti udělali dobře: žádná skupina, žádné kecy. V jedné postranní ulici jsme objevili McDonald’s, kde jsou vždy záchody, a tak jsme si zakoupili velikou coca-colu (0,8l) a navštívili onu místnost. Objevit v ruském městě záchod, kde vám není zle, to je prostě krása! Došli jsme pak až na nábřeží Něvy a trochu překvapeně zírali na tu maxiřeku, po níž svištěly okřídlené lodě alias komety.

Jen jsme tak lehce okoukli Zimní palác a půlkruhovou budovu Admirality. Náměstí mezi nimi je nelidsky velké, nepříjemné a krom vysokého sloupu uprostřed mu dominuje zejména kamion s nápisem Tualet, do nějž jsme si ovšem netroufli vstoupit, stačilo, co bylo cítit venku. Vůbec jsou vzdálenosti v Moskvě a Petrohradu veliké, není jen tak se tzv. projít po centru, jako se to dělá třeba u nás, protože v tamních měřítcích jde o solidní výšlap. Ale šlo se hezky a nikdo neotravoval, vše bylo zcela v pořádku a věděli jsme, že kam nechceme, prostě nepůjdeme. Nešli jsme např. do Ermitáže, protože jednak jsme v oblasti výtvarného umění barbaři, jednak jsme viděli dost šílenou frontu. Lenka se nechala vyfotit s živým medvídětem, které tam jakýsi komediant předváděl a vybíral za to peníze (ale od nás nic nedostal, byl totiž v družném rozhovoru s nějakými Rusy a my ho nechtěli rušit, že…). Pak jsme po velmi širokém mostě (4 pruhy každým směrem!) pokračovali na ostrov, kde byl park a kde jsme si chvíli sedli (lavičky!) a dívali se na město a na svatby, které se nejspíš tradičně fotografují právě tady.

Dále jsme zamířili do Petropavlovské pevnosti, která leží na břehu Něvy. Cestou tam jsme míjeli několik zajímavostí – např. odpornou repliku středověkého korábu zakotvenou u nábřeží. Uvnitř byla restaurace a fitness centrum s velikými okny, která se ovšem k lodi vůbec nehodila. Přímo naproti pevnosti byl jakýsi vojenský objekt a na jeho zahradě zaparkované monstrum jménem Topol-M, což je mobilní odpalovací zařízení pro jaderné zbraně. Když se s tímhle Sovětský svaz vytasil v 80. letech, způsobil na Západě značné pozdvižení, protože NATO žádné mobilní odpalovací rampy nemělo a nemá. A asi aby si nikdo nemohl nevšimnout, čím Rusko dosud disponuje, vystavili vojáci tato vozidla přímo poblíž jedné z hlavních petrohradských pamětihodností. Mezi pevností a touto militantní zahrádkou byl vodní příkop, u nějž se v klidu a pohodě opalovali a možná i koupali místní, jako by se nechumelilo (taky že se nechumelilo, bylo vedro na padnutí). V pevnosti kromě několika výstav, budov, davů turistů a nízkopodlažního autobusu přebudovaného na záchody nebylo nic, takže jsme ji volným krokem prošli, udělali pár snímků a mluvili o tom, že na nás – a zejména na Lenku – místní (= Rusové a zejména Rusky) zírají s mírnými rozpaky. Pak mi konečně došlo proč: měli jsme oba sportovní outdoorové sandály, které tam prostě nikdo nenosí, do města už vůbec ne (a žena či dívka by si je neobula, ani kdyby jí šlo o život – nemají totiž podpatek).

Místo zamyšlení nad vhodností svého outfitu jsme zamířili k benzínce, abychom si koupili vodu a zmrzlinu, a šli si odpočinout do parku, kde byly lavičky a stín. Několik důchodců krmilo holuby. Dívali jsme se na město, na dopravu, viděli také tramvaj drkotající po kolejích ve zcela havarijním stavu a těšili se na Auroru, kterou jsme za chvíli měli spatřit.

Aurora je veliká loď. Zakotvená je trochu stranou, na jednom z kanálů či ramen (kdo se v tom vyzná), nejede k ní vůbec nic kromě turistických autobusů, je velice zachovalá (zrovna ji nově natírali) a vstup je kupodivu zdarma, dokonce i pro cizince, to se podívejme. Před ní jsou stánky s ohavnými cetkami známými i z Prahy – ruské ušanky, matrjošky a podobně; tam to aspoň patří. Aurora, dokončená už roku 1903, byla slavná ještě před revolucí, protože padla do japonského zajetí, pak se z něj zase dostala, sloužila dále a v roce 1917 její posádka dostala rozkaz od prozatímní vlády, aby s křižníkem odplula z města, jenže námořníci byli dávno na straně Lenina a jeho bolševiků, a tak just neodpluli, naopak výstřelem z lodního děla dali signál k násilnému uchopení moci, k útoku na Zimní palác a tak dále, vždyť jsme se to všechno učili pořád dokola. Až teď jsem si to ale dokázal pořádně představit.

Zatracená loď… ale taky zatraceně pěkná, jak obrázek z verneovky. Prohlédli jsme si palubu i podpalubí, kde je cosi jako prodejní výstava, hodně fotili, nadávali neustále překážejícím turistům, přičemž jsme my zase překáželi jiným fotografům, vojáci natírající záď na nás posupně zírali a my se dobře bavili. Ano, z celého Petrohradu byla Aurora zatím tím nejlepším a nejzajímavějším, co jsme viděli. Je to ale vlastně zvláštní, že je Aurora tak slavná, protože ty nejdůležitější věci se děly jinde, ona si jen jednou vystřelila (je to vlastně stejné jako s pařížskou Bastilou, její dobytí mělo také spíš symbolický než skutečný význam).

Z Aurory jsme zamířili směrem z centra, abychom viděli také nějaké neturistické místo; stačilo přejít most a byli jsme tam. Rozdíly byly patrné hned – omšelé domy, otřískané tramvaje a především mnohem méně lidí. Zašli jsme do supermarketu, koupili pepsi a jogurt, abychom se osvěžili. Pomalu jsme začínali přemýšlet, za co vlastně utratíme peníze, kterých jsme měli ještě dost a dost. Během této rozmluvy jsme došli na Leninovo náměstí neboli Площадь Ленина, kde jsme chtěli nastoupit do metra a odjet zpět do centra. To místo bylo odporné – zpustlá stanice metra vévodila špinavému náměstí se stánky a pošlapanými záhony; prostor stanice volně přecházel v jakési živelné smetiště, po kterém chodilo více invalidů a zraněných než jinde. Záhy jsme zjistili důvod: opodál byla jakási klinika, kam bych si ovšem dobrovolně nedošel ani pro náplast. Raději jsme jeli pryč.

Vystoupili jsme opět na Něvském, zašli do obchoďáku na poměrně civilizovaný záchod, prohlédli si některé obchody a také – otevřeným oknem právě cestou na záchod – nahlédli do vnitřního dvora honosného obchodního domu: rázem jsme byli jindy a jinde, protože špína, neomítnuté cihly, přetékající popelnice a okopané dodávky, z nichž podivné postavy vykládaly zboží, velmi neladily s tím, co bylo vidět z ulice. Kníže Potěmkin by měl opravdu radost! Když jsme se vynadívali, vydali jsme se do McDonald’s něco pojíst, což jsme také udělali a bylo nám fajn. Byli jsme uchození jako málokdy. Už nás čekalo jen čekání – přesunuli jsme se jen několik bloků do parčíku u Isakijevského kostela, abychom našli autobus. Na parkovišti ovšem nebyl, jak se dalo čekat, byl ale ještě čas, a tak jsme zevlovali v parku a krmili vrabce. Pak už čas nebyl, ale bus stále nikde, Lenka prozvonila Ivana a ten se uvolil nám napsat, že budou v 8 úplně někde jinde, a tak jsme se vydali opět na pěší pochod, tentokrát k Ermitáži, kam jsme dorazili naprosto zničení, ale v pořádku. Eda nám oznámil, že pivo už není; ruské se pít nedá, takže jsme si dali vodu a po chvíli jsme již v plné sestavě vyjeli do ubytovny, hostelu či noclehárny – prostě tam, kde jsme měli spát.

Ubytovna překvapila, ovšem příjemně – bylo dost místa, použitelná sprcha i relativně čistý záchod, v pokoji celkem jen 6 lidí, a tak jsme nelenili, umyli se, dali nabíjet veškeré myslitelné baterie a pak sešli dolů na dvůr, kde jsme měli večeři. Seděli jsme na obrubníku, ve dvoře omšelého domu, na nebi se kupily divoké bouřkové mraky, ale nám bylo fajn. Po večeři jsme se vydali ještě do blízké samoobsluhy, kde jsme si koupili džus a brambůrky (chtěli jsme také nějakou ruskou čokoládu, nejlépe tradiční Alenku, ale měli jen Nestlé a Cadbury), čemuž se pokladní poněkud divila, protože jsme byli po neupřesněně dlouhé době jediní, kdo nekupoval v této večerní hodině žádný chlast.

Na noční zvedání mostů jsme nejeli. Mohla za to opravdu velká únava a také Ivan, který tuto akci prezentoval jako alkoholický večírek, který probíhá denně (to bych chtěl vidět, u našeho orloje se taky neoslavuje každou hodinu prostý fakt, že funguje…), a že si tedy máme nakoupit potřebný alkohol. Živě jsme si představili jízdu autobusem tam, pobyt na nábřeží s bandou opilců a následně jízdu zpět… – a rozhodli se jít spát. Vzhledem k tomu, co se pak v noci rozpoutalo za bouřku, jsme dobře udělali.

Advertisement